Pomalu a nenápadně, turistům téměř na očích, ale přesto bez velké propagace, vyrůstá nová dominanta centra Paříže. Ovlivní pohled na Eiffelovku směrem od východu (jak symbolické) a bude se k obloze vypínat pěti pozlacenými kupolemi. Přiznám se, že když jsem viděla návrhy stavby poprvé, myslela jsem si, že je to vtip.
Nové ruské pravoslavné duchovní a kulturní centrum, jak se komplex budov oficiálně jmenuje, bude stát, respektive už stojí, na předmostí Pont de l’Alma, hned vedle Musée du Quai Branly a jen pár stovek metrů od Eiffelovky. O získání tohoto prestižního stavebního místa Rusko velmi usilovalo hned poté, co francouzský stát tento pozemek nabídl k prodeji (dalšími vážnými zájemci byla Kanada a Saudská Arábie). Rusko nakonec i díky četným intervencím svého pravoslavného patriarchy, své vlády i svého prezidenta pozemek v roce 2009 získalo (údajně za 170 milionů eur). Hodlá zde vybudovat kromě kostela a farního úřadu i ruskou školu a kulturní středisko s knihovnou a kavárnou.

Už i veřejně se mluví o dalších cílech, které takové centrum může v srdci města mít, a kvůli kterým nebyl tehdejší starosta Paříže Delanoë stavbě nakloněný. Konec konců, tak masivní podpora náboženské stavby ze strany Kremlu je… přinejmenším zvláštní. 

Zatím byla instalována jen jedna kupole, další čtyři teprve přibudou. Stavba je pořád ještě obklopená ohradou a stavebními buňkami a moc na ni vidět není.

 

 

A takhle by celý areál měl vypadat po dokončení. Simulace ze stránky http://lentreprise.lexpress.fr

7. obvod, quai Branly

 

Ve vnitřních prostorách sídla UNESCO nás zaujme asi ze všeho nejdřív sál, ve kterém se konají zasedání nejvyššího orgánu – Generální konference. Nasvícení sálu se může zdát trochu pouťové, na druhou stranu bylo voleno pravděpodobně tak, aby zvýraznilo „harmonikovou“ strukturu stavby.

 

 

 

 

 

 

 

Před vstupem do sálu najdeme portréty všech bývalých předsedů Generální konference. V roce 1999 byla do této funkce zvolena Jaroslava Moserová, která zde později působila až do své smrti v roce 2006 jako členka Výkonné rady. Mít teď další takovou osobnost, to by byla, panečku, kandidátka do prezidentských voleb.

 

 

 

 

 

Ve vstupních prostorách a v předsálí najdeme celou řadu uměleckých děl. Tím nejrozměrnějsim je zřejmě Picassova malba Ikarův pád z roku 1958, která se skládá ze 40 dřevěných panelů o celkové ploše 90 m2.

Dalším slavným umělcem, který v předsálí zanechal monumentální dílo, je španělský malíř Antoni Tàpies. Dílo bylo vytvořeno k 50. výročí založení UNESCO.

Mozaiku z přírodních kamenů a smaltu s názvem Rytmy vody vytvořil v roce 1959 Jean Bazaine

 

Kráčející muž Alberta Giacomettiho je možná jedním z nejznámějších moderních děl. Giacometti jich vytvořil několik, jedna z verzí je od roku 1970 součástí i této sbírky. 

U východu do zahrady jsou umístěny dvě keramické stěny Joana Miró s názvem Měsíc a Slunce z roku 1957

 

Abych se nezaměřovala jen na moderní umění, ukážu ještě překrásnou římskou mozaiku, umístěnou ve vestibulu. Pochází z tuniského El-Djemu (antického města Thysdrus), byla vytvořena někdy na konci 2. století n. l. a Unescu ji darovala tuniská vláda v roce 1972.

Sbírky UNESCO jsou, samozřejmě, mnohem bohatší, než je možné vidět při letmé návštěvě. Připomínám, že jejich kompletní seznam najdete TADY.

 

 

7. obvod, 7 place Fontenoy

 

Jak se tam dostat: metro Cambronne (linka 6), Ségur ( linka 10), nebo François Xavier (linka 13)

 

 

 

 

 

 

Fotky, které jsem vyfotila v sídle UNESCO, právě oslavily jeden rok od svého vzniku. Byla jsem tam při příležitosti loňské květnové Muzejní noci, kdy svoje brány otevřely i ty nejvýznamnější instituce. UNESCO se k akci připojilo proto, že má ve svém sídle velkou a významnou sbírku (nejen) moderního umění.

Snažila jsem se dovnitř dostat už dřív, před pár lety jsem byla dokonce přihlášená na organizovanou prohlídku, kterou UNESCO občas pořádá, ale na poslední chvíli ji tehdy zrušili. Proto jsem se šla tentokrát postavit do fronty před vstupní bránu nedaleko Champs de Mars s nadšením, že to tentokrát vyjde. Fronta sice postupovala rychle, přesto jsem však s obavami sledovala, jak se zapadajícím sluncem ubývá světlo a děsila se toho, jak budu v setmělé zahradě fotit (obavy se naplnily, žádné velké zázraky se v polotmě už udělat nedaly).

Budova pařížského sídla UNESCO byla slavnostně otevřená 3. listopadu 1958. Kromě hlavní budovy ve tvaru písmene Y (nebo trojcipé hvězdy, jak chcete), k ní patří ještě další tři budovy, postavené o něco později – zasedací sál ve tvaru harmoniky, kancelářská budova, tvořící krychli, a další prostory v podzemí, které o sobě dávají vědět jen světlíky svých šesti patií, které vykukují na zahradě. Návrh komplexu vytvořili společně architekti tří národností – Bernard Zehrfuss, Pier Luigi Nervi a Marcel Breuer. Jeho vzhled nám nejlépe ukáže maketa na další fotce. Hlavní vchod je na ní vlevo nahoře.

Už od okamžiku vzniku tohoto svého sídla shromažďuje UNESCO bohatou sbírku umění, které od 50. let 20. století systematicky objednávala od těch nejproslulejších umělců. V interiéru i exteriéru tak najdeme díla od Picassa, Le Corbusiera, Joana Miró, Antonia Tapiése a dalších slavných i méně známých umělců druhé poloviny 20. století.

Kromě moderního umění zahrnují sbírky i různé staré artefakty a architektonické prvky, od antických sloupů nebo římských mozaik, přes votivní thrácké reliéfy nebo japonské vázy, až po různé makety starých strojů, lodí, zbraní nebo hudebních nástrojů, které sem darovaly jednotlivé členské státy. Vystaven je, samozřejmě, pouze zlomek sbírky, celkový soubor si můžete prohlédnout TADY.

Východ do největší části zahrady, z níž je výhled na Eiffelovku. V této části zahrady jsou umístěna ta nejrozměrnější venkovní díla. Většina z nich je vidět aspoň z dálky přes mřížový plot i z ulice.

Bílou travertinovou sochu s názvem Odpočívající silueta vytvořil Henry Moore přímo pro výzdobu tohoto sídla v roce 1958. Vedlejší Symbolická zeměkoule (tak se ta konstrukce, která je večer osvětlená, skutečně jmenuje) je dílem Erika Reitzela a Unesco ji získalo v roce 1995 darem od dánského ministra kultury.

Objekty Alexandera Caldera můžeme vidět v Paříži na více místech, tento má název Spirála a UNESCO ji získalo v roce 1959

Na pozadí „harmonikový sál“, jehož interiér tady bude příště

U hlavního vchodu stojí červená ocelová skulptura Roberta Jacobsena. Bez názvu.

To, co jsem nejvíc chtěla v sídle Unesca vidět, byla japonská zahrada. V roce 1958 ji zde jako dar nechala vytvořit japonská vláda. Upřímně řečeno, bylo to pro mě trochu zklamání, do zahrady se nesmí vstupovat a navíc leží mírně pod úrovní terénu, takže všechny její tradiční prvky (bambusy, lotusy, malá kamenná zahrada, magnólie, sakury, potůček a můstky) nejen že nevyniknou, ale velká část z nich ani není vidět.

Zahradu je možné navštívit i při tradičních Slavnostech zahrad, které se v Paříži konají obvykle v druhé polovině září.

Součástí japonské zahrady je i Mírová fontána japonského umělce Noguchi Isamu z roku 1957.

Tradiční japonská zahrada pokračuje kamennými prvky na terase u jednoho ze vstupů do budovy. Tam také najdeme na zdi budovy anděla, kterého darovalo Unescu japonské město Nagasaki v roce 1976. Anděl se jako jediný zachoval z křesťanského kostela, zničeného po výbuchu atomové bomby 9. srpna 1945. V době výbuchu se v kostele právě konala mše.

Pět skulptur řeckého umělce Vassilise Takise s názvem Větrné návěsti tvoří černé konstrukce s různě barevnými „křídly“. Jsou umístěny v části zahrady, vedoucí k avenue de Saxe, z níž jsou vidět.

Ve stejné části zahrady najdeme i symbolické dílo, které Unescu daroval v roce 1996 izraelský stát. Dílo s názvem Náměstí tolerance vytvořil Dani Karavan a je poctou zavražděnému izraelskému premiéru Jikchaku Rabinovi. Je tvořeno několika prvky – především olivovníkem jako symbolem míru, zasazeném na malém pahorku při plotu zahrady, do něhož je zvenčí vytvořený průzor. Dále zde najdeme kamennou desku, do níž je vyryta první věta preambule zakládací listiny UNESCO v deseti jazycích, žulový sloup, z něhož vyvěrá potůček a také několik antických a byzantských vykopávek z dob mezi 1. a 7. stoletím n.l., nalezených v Izraeli.

Příště se podíváme dovnitř do vstupních prostor.

UNESCO

7. obvod, 7 place de Fontenoy

Jak se tam dostat: metro Cambronne (linka 6), Ségur (linka 10) nebo François Xavier (linka 13)

Palác v noblesním 7. obvodu, do kterého se dnes podíváme, už z dáky ukazuje, k čemu slouží. Italská vlajka společně s modrou vlajkou se žlutými evropskými hvězdičkami napovídají, že tady bude sídlit nějaký oficiální italský orgán. Je to tak, v paláci Galliffet najdeme jednak Italské kulturní středisko a jednak Stálou misi Itálie při OECD (mezinárodních organizacích).

 

Palác Galliffet postavil v 18. století architekt Legrand pro markýze de Galliffet, předsedu parlamentu Provence. Je příkladem neoklasicistického stylu doby Ludvíka XVI., který čerpal z antiky. Palác má typické antické sloupové průčelí, procházející přes dvě patra.
Po francouzské revokuci byli majitelé ještě nedokončeného paláce nuceni opustit Paříž. Po jeho dokončení v roce 1792 byl zkonfiskován revolucionáři a v revoluční loterii ho získal otec malíře Delacroix. Zákulisními praktikami byl však o pár let později přidělen Talleyrandovu Ministerstvu zahraničních vztahů.

Později se dědicové markýze Galliffeta paláce domohli zpět, nechali ho rozdělit na menší byty a pronajímali ho. Sídlil zde například papežský nuncius a španělská šlechta. Postupnou výstavbou v okolích ulicích se značně zmenšila zahrada a nádvoří.

Od roku 1894 měla palác pronajatý italská vláda, která ho v roce 1909 koupila jako svoje velvyslanectví. To bylo později v roce 1938 přestěhováno do nedaleké rue Varenne a zde zůstaly jen obě uvedené instituce.

Palác leží na konci dlouhého průchodu, který nás přivede na malé nádvoří s kašnou z červeného mramoru. Tento vchod z rue Grenelle ovšem není původní, hlavní vchod dříve ležel v kolmé rue du Bac, odkud se přijíždělo přes několik nádvoří přímo před sloupové průčelí paláce, které po zrušení a zastavění původního vjezdu dnes na stísněném dvoře nevyniká. Chybí odstup a průčelí je vůči vstupu umístěno podélně.

Monumentální průčelí, za kterým se v přízemí skrývá hlavní sál kulturního střediska

 

K hlavnímu sálu přiléhá několik dalších menších místností, ve kterých se konají výstavy

Nakoukneme také do přilehlé kanceláře

Z druhé strany paláce vede vchod do Stále mise. Vstupní hala má oválný tvar a dominuje jí krásné schodiště z konce 19. století.

Schodiště nás přivede do malého oválného předsálí, opět zdobeného antickými sloupy s jónskými hlavicemi (ale bez typického kanelování) a řadou reliéfů na motivy Diany a Apollóna. Odtud vede vchod do kanceláří Stálé mise, kde už se fotografovat nesmí.

Zahradní průčelí je také členěno sloupy. Řada římských fontán, které zdobí půvabnou zahradu, tady zůstala po výstavě, která se před časem konala v kulturním centru.

Kulturní centrum je běžně přístupné. Konají se tady výstavy i koncerty pro veřejnost. Prohlídky celého paláce, kterou jsem absolvovala, bývají občas organizované průvodci.

Hôtel de Galliffet
7. obvod, 73 rue de Grenelle

Jak se tam dostat: metro Rue du Bac (linka 12)

Za vysokou kamennou zdí klidné rue de Babylone leží další ze zahrad, do kterých vás chci pozvat. Tentokrát jde skutečně o zahradu a to přímo klášterní – dříve totiž patřila k vedlejšímu klášteru řádu Společnosti dcer křesťanské lásky, který založil v roce 1633 francouzský svatý Vincent z Pauly. Klášter spravuje kapli Zázračné medaile, ve kterém je pohřbená, společně se zakladatelkou kláštera, burgundská jeptiška Cathérine Labouré, které se zde údajně zjevila Panna Marie.

Dnes je parčík oázou klidu v hustě obydlené čtvrti, která zrovna neoplývá zelenými plochami (a vůbec už ne veřejnými). Má vše, co byste od něj čekali – řady laviček, pergolu, porostlou vínem, zeleninové záhony, květinové plochy, řady ovocných stromů s důkladnými popisy, dětské hřiště i dětskou naučnou zahradu. Na rozlehlých trávnících si můžete udělat piknik nebo jen tak lenošit.

Přímo naproti vchodu do této zahrady leží další zajímavá a rozlehlá zahrada, bohužel většinou nepřístupná. Tento největší soukromý park v Paříži patří k paláci Matignon, sídlu předsedy vlády. Dovnitř se můžete podívat jen jednou za měsíc, vždy první sobotu v měsíci od 13 do 18 (v zimě do 17) hodin.

Jardin Cathérine Labouré
7. obvod, 29 rue Babylone

V tomto kostele jsme se byli podívat už o vánocích na jesličky, teď si prohlédneme samotnou stavbu a interiér. Kostel v eklektickém slohu, typickém pro 19. století, začali stavět už v roce 1864, vysvěcený byl v roce 1894 pro farnost sv. Františka Xaverského zahraničních misií, která do té doby sídlila v nedaleké rue du Bac.

 

Sv. František Xaverský, patron zahraničních misií, který sám působil jako misioníář v Indii, v Indonésii a Japonsku, žil v letech 1505 – 1552 a byl jedním z druhů sv. Ignáce z Loyoly, zakladatele jezuitského řádu.

Světec je v kostele vymalovaný na tympánu nad kněžištěm, jak představuje Kristu dva Indy a dva Asiaty, které obrátil na křesťanskou víru

Varhany pocházejí z 19. století

Na stropě je vymalováno všech dvanáct apoštolů. To se přesně hodí k obrazu, kvůli kterému jsem se do kostela už po třetí vydala. Visí ve svatební sakristií po pravé straně kostela a i na něm vidime apoštoly i s Kristem. Autorem této Poslední večeře je Jacopo Robusti, nazývaný Tintoretto.

 

Malíř zachytil okamžik, kdy Kristus, po pravé ruce s Petrem a po levé se spícím Janem, oznamuje svým učedníkům, že ho jeden z nich zradí. Vidíme překvapení, gesta, vztažené ruce, nevěřícné pohledy. Jen jeden z nich, ten kterého vidíme zezadu nejblíž k nám, odvrací pohled. Je to Jidáš a za zády už drží váček s třiceti stříbrnými.
Tintoretto namaloval obraz v roce 1559 na objednávku pro benátský kostel San Felice, později byl umístěný v jednom z benátských klášterů, ale na začátku 19. století se jeho stopy ztrácejí a objevující se až v roce 1865 v Paříži. V roce 1905 ho jeho majitelka darovala kostelu.
Sakristie bývá často zavřená, ale hned vedle je kancelář, spojená se sakristií dveřmi, kudy vás na požádání pustí dovnitř. Obraz visí poměrně vysoko (asi kvůli krádeži nebo poškození), ale z odstupu je dobře vidět.

 

Další z pamětihodností kostela je zlatá rakev s ostatky sv. Madeleine-Sophie Barat, která v roce 1800 založila kongregaci Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Byla kanonizovaná v roce 1925, její ostatky byly však už od roku 1904 uloženy v Belgii a do Paříže byly převezeny až v roce 2009, kdy je umístili do tohoto kostela proto, že leží v těsné blízkosti bývalého sídla kongregace, paláce Biron, ve kterém dnes sídlí Rodinovo muzeum.

Vedlejší kaple je zasvěcená sv. Terezii z Lisieux. Původně jsem si jen prohlížela moderní vitráž z roku 1954, když jsem nečekaně a s velkým překvapením na oltáři uviděla maličkého krajana.

Kopie Pražského Jezulátka je v kostele necelý rok, od února 2013, kdy ho kostelu darovala paní Marie Chatardová, velvyslankyně České republiky v Paříži, v přítomnosti papežského nuncia a otce Anastazia z pražského karmelitánského kostela Panny Marie Vítězné na Malé Straně, kde je uložený originál.

Soška je právě v této kapli proto, že sv. Terezie byla velkou vyznavačkou kultu Jezulátka.

V kapli visí také krásný obraz neznámého benátského mistra z 16. století, který představuje Jidášův polibek

 

Další zajímavostí kostela jsou dvě sochy, které stojí hned napravo od vchodu v kapli mrtvých, zasvěcené farníkům, padlým v obou válkách. Jedna z nich představuje sv. Johanku z Arku, druhá krále Ludvíka Svatého. Obě jsou ze sádry, malovaný Ludvík v královském plášti s liliemi pochází z 19. a bílá Johanka z 20. století.

 

V neposlední řadě musím ocenit, že je kostel, jako jeden z mála vůbec, vybavenými přesnými popisky u všech soch, obrazů a dalších děl. To jen abyste si nemysleli, že to všechno vím z vlastní hlavy.

Église Saint-François-Xavier

7. obvod, place du Président Mithouard

 

 

Jak se tam dostat: metro Saint- François-Xavier (linka 13)

 

 

Minule jsme si prohlíželi obchody v rue de Grenelle a dnes se ve stejné ulici ještě zdržíme. Stojí tady totiž největší pařížská nástěnná fontána, která zabírá průčelí dvou domů. Byla vytvořená v roce 1739 – 1745 k zásobování čtvrti vodou a také jako památník Ludvíka XV.

 

Svůj název dostala fontána podle sochařské výzdoby, kterou vytvořil sochař Edmé Bouchardon. Dekorace představují čtyři roční období, která jsou znázorněna čtyřmi alegorickými sochami ve výklenku a čtyřmi basreliéfy s putti. Uprostřed je umístěná alegorická socha města Paříže se sochami, znázorňujícími řeky Seinu a Marnu, nad nimi je ve výklenku, lemovaném čtyřmi sloupy a ukončeném trojúhelníkovým frontonem, umístěná černá deska se zlatým písmem s oslavným věnováním Ludvíku XV.

Podíváme se teď podrobněji na jednotlivé Bouchardonovy sochy a basreliéfy, představující činnosti, konané v tom kterém ročním období.

 

Jaro

Léto

Podzim

Zima

Na fontáně samozřejmě nesmí chybět ani znak Paříže

Voda vytéká z fontány ústy čtyř bronzových mascaronů, umístěných v její dolní části

A nezapomeňte, hned vedle fontány se nachází Musée Maillol, ve kterém je umístěná sbírka soch sochaře Aristida Maillola a významná sbírka moderního umění 20. století (mezi jinými Matisse, Bonnard, Dufy, Celník Rousseau a další).

Čtvrť Saint-Thomas d´Aquin, rue de Grenelle 57-59

 

Jak se tam dostat: metro Rue du Bac (linka 12)

 

V blízkosti katedrály Sainte-Clotilde, o které jsme mluvili včera, jsem narazila také na krátkou úzkou uličku, schovanou za mříží vysokého průjezdu. Po obou stranách mříže jsou ovšem vchody, které během dne zůstávají pro chodce otevřené, a protože já opravdu vlezu úplně všude, jak mi tady řekl jednou jeden čtenář, tak se tam teď spolu půjdeme podívat.

V uličce stojí vysoké měšťanské domy, kterých je v celé této nóbl čtvrti plno. Stojí za to prohlédnout si jejich dekorace – zdobené dveře, okna, balkóny nebo dokonce i jen kliky nebo klepadla na dveřích.

Hezkým příkladem je třeba dům se zelenými vraty vzadu po levé straně – jeho kliky, které zobrazují boj mezi draky s orlími a lvími hlavami a hady, jsou skutečně uměleckým dílem

Údajně nejcennějším domem je z architektonického hlediska bývalé sídlo pařížských pošt a telegrafů z červených cihel s černou omítkou v přízemí, na kterém zůstal dodnes nápis s názvem firmy, lemovaný dekoracemi s ovocem.

A kdyby na vás v okolí padl hlad, tak hned v blízkosti Cité Martignac najdete spoustu restaurací různých kategorií. Třeba Le Martignac přímo vedle vchodu do uličky.

Cité Martignac

Čtvrť Invalides, 111 rue de Grenelle

Jak se tam dostat: metro Varenne (linka 3)

Při procházce v 7. obvodu jsem nečekaně narazila na gotický kostel, o kterém jsem předtím vůbec neslyšela ani nikde nečetla. Zdálo se mi divné, že by gotická bazilika v centru města byla tak bezvýznamná, že by se o ní nikde nepsalo, ale záhada byla rozluštěná v okamžiku, kdy jsem si přečetla o její historii. Bazilika totiž vůbec nepochází z doby gotiky, ale z poloviny 19. století.

Bazilika, zasvěcená sv. Klotyldě a sv. Valerii, byla postavená v novogotickém stylu v letech 1846 – 1857 a má dvě věže, vysoké 69 metrů. Architekt François Gaud se údajně inspiroval katedrálou v Kolíně nad Rýnem.

Za oltářem najdeme malovanou kapli Panny Marie s biblickými motivy (tady nahoře např. Útěk z Egypta)

Možná nejkrásnější jsou v bazilice vitrážová okna, která ve slunci házejí barevné odrazy na stěny a podlahu

Basilique Sainte-Clotilde

Čtvrť Invalides, 23 bis rue Las Cases

Jak se tam dostat: metro Solférino nebo Assemblée Nationale (linka 12)

Pořád čekám, až budu někdy v Paříži v době, kdy se konají Dny evropského dědictví nebo jakékoliv jiné dny otevřených dveří v některých velkých palácích, jako je třeba Senát (Lucemburský palác) nebo pařížská radnice – a nebo taky Bourbonský palác, v němž má sídlo Národní shromáždění. Ten prý byl letos přístupný právě ve Dnech evropského dědictví, jenže já jsem tam byla, bohužel, o týden dřív. A možná by se mi stejně ani nechtělo stát v té dlouhé frontě, o které jsem četla na internetu.

My se dnes proto zatím podíváme jen na hlavní vstup do sídla Národního shromáždění. Bývalý Bourbonský palác stojí u mostu Pont de la Concorde, ke kterému se obrací svým sloupovým portálem, který v ose přes place de la Concorde a rue Royale koresponduje s kostelem sv. Marie Madeleine. Ten portál, vedoucí k řece, je ovšem falešný, ve skutečnosti se do paláce vstupuje z druhé strany, z place du Palais Bourbon.

 

Bourbonský palác byl postavený v letech 1722 – 1728 pro vévodkyni z Bourbonu, uznanou nemanželskou dceru krále Ludvíka XIV., kterou mu porodila jeho milenka paní de Montespan. Byl to údajně první palác, který byl v té době postavený „pro pohodlné bydlení“ a ne jen na reprezentaci, jak bylo tehdy zvykem. V roce 1764 palác nechal přestavět a rozšířit prince de Condé, vnuk původní majitelky, který nechal přistavět dvě boční křídla a k paláci připojil i blízký palác Lassay. V době Francouzské revoluce byl palác zkonfiskovaný a sloužil jako sídlo Rady pěti set, dolní sněmovny revolučního zákonodárného sboru. Později se v restituci vrátil princi de Condé, ten ho ale opět pronajal státu, který ho definitivně odkupuje v roce 1827.

Od té doby palác sloužil a slouží zákonodárcům, nejdříve horní a později dolní sněmovně, s krátkou výjimkou 2. světové války, kdy si tady udělalo svoje sídlo německé velitelství tzv. Velké Paříže.

 

Socha na náměstí před palácem pochází z roku 1849, vytvořil ji sochař Jean-Jacques Feuchère a nejdříve nesla název Constitution – Ústava, který byl později, po změně režimu, změněn na méně kontroverzní La Loi – Zákon. V pravé ruce drží socha žezlo, zatímco v levé tabulky se zákonem. Za povšimnutí stojí to, že ruka je oblečená v rukavici – zednářském symbolu moci a síly.

Zajímavostí je, že socha byla umístěná na sokl, který tady stál už mnohem dříve a na kterém měla stát původně socha krále Ludvíka XVIII.

 

 

Náměstí bylo nově upraveno v roce 2000, stala se z něho pěší zóna (samozřejmě až na oblast těsně před vchodem, kudy vjíždějí a vyjíždějí auta s poslanci). Bylo doplněno nové osvětlení a úprav se dočkaly i okolní ulice, kde – určitě k velké radosti obyvatel – byl omezen provoz a snížen počet míst k parkování.

Jak se tam dostat: metro Assemblée nationale (linka 12)