Malý palác ve čtvrti Saint-Germain-des Prés, do kterého se dnes podíváme, slouží jako Ministerstvo pro transformaci a veřejné funkce. Svoji kancelář v něm má také mluvčí francouzské vlády. Stejně jako u většiny ostatních starých domů v této čtvrti, i tady je stavba skrytá za zdmi a vysokou neprostupnou bránou a teprve až po jejím otevření se objeví drobný jednopodlažní palác.

Hôtel de Rothelin-Charolais nechal postavit v letech 1703 – 1704 Philippe d´Orléans, markýz z Rothelin. Po jeho smrti ho v roce 1735 získala Louise-Anne de Bourbon-Condé, řečená Mademoiselle de Charolais. Palác tak dodnes nese jména obou těchto prvních vlastníků.

Palác je typickou stavbou 18. století, jakých v té době vyrostly v živě se rozvíjející čtvrti desítky. Má za vstupní branou velké čestné nádvoří, je postavený do tvaru U a za ním se rozkládá zahrada. Vstup je lemován čtyřmi jónskými sloupy a nad tepaným zábradlím balkónu v prvním patře je umístěný trojúhelníkový fronton, ve kterém byl původně erb prvního vlastníka. Po úpravě prvního patra poté, co se palác stal vlastnictvím státu, a po vložení velkého středového okna byla spodní část frontonu zaoblena a erb byl odstraněn.

Francouzský stát odkoupil palác v roce 1825, aby v něm zřídil ministerstvo vnitra. V 60. letech 19. století sloužil také jako ambasáda Rakousko-Uherska, ale už v roce 1872 se stal sídlem Státní rady a poté na dlouhých sto deset let Ministerstva průmyslu. Za vlády posledních tří presidentů (Sarkozyho, Hollanda a Macrona) se v něm vystřídalo několik menších ministerstev a až v roce 2020 se stal sídlem dnešního Ministerstva pro transformaci a veřejné funkce.

Největším a nejkrásnějším salonem v paláci je Zrcadlový sál. V době, kdy palác vlastnila Mademoiselle de Charolais, byl součástí jejích soukromých komnat, ale později prošel několika změnami, kdy byl vyzdoben jónskými polosloupy a do původních dveřních výklenků byla vložena zrcadla. Poté sloužil jako jídelna a dnes je využíván jako zasedací místnost.

Ve Velkém salonu, ležícím v centrální ose mezi vstupem z čestného nádvoří a zahradou, má svoji kancelář ministr. Výzdoba se od doby postavení budovy prakticky nezměnila – zdi jsou vyzdobeny rokokovým obložením a původními zrcadly, které tvoří téměř polovinu plochy stěn a celou místnost zvětšují.

Žlutý salon je jedním ze sedmi velkých salonů v přízemí. Dnes je využíván jako přijímací salon a jídelna při ministerských návštěvách.

Bývalá ložnice markýze z Rothelin slouží jako kancelář mluvčího vlády.

Zahrada paláce není nijak zvlášť rozlehlá a skládá se vlastně jen z centrálního trávníku, lemovaného ozdobnými keři a stromy. V jednom ze vzdálených koutů jsme však k našemu velkému překvapení našli i kurník se slepicemi.

Ministerstvo má neblahou vzpomínku na hnutí žlutých vest, když v lednu 2019 protestující vyrazili beranidlem jeho hlavní bránu, vnikli na nádvoří a tam poškodili několik zaparkovaných aut. Nikomu se přitom nic nestalo, ale ministr byl tehdy pro jistotu evakuován do tři sta metrů vzdáleného sídla vlády v Hôtelu Matignon.

Hôtel de Rothelin-Charolais, 7. obvod, 101 rue de Grenelle

Dalším z historických paláců, který jsem navštívila spíše omylem loni při Dnech evropského dědictví (ale z omylu pak bylo příjemné překvapení), byl Hôtel de Rochechouart, rozlehlá budova, ve které sídlí Ministerstvo školství, mládeže a sportu. Když říkám školství, mám na mysli to základní a střední, protože vysoké školy a university mají ve Francii svoje vlastní ministerstvo, jak tady časem ještě uvidíme (protože i tam jsem zabloudila).

Palác, ve kterém ministerstvo sídlí, leží v dřívější (ale vlastně i současné) aristokratické čtvrti, plné podobných historických paláců. Čtvrť začala vznikat na začátku 18. století, kdy se bývalé předměstí Pré-aux-Clercs se svými vinicemi a zahradami, které poskytovaly dostatek volných pozemků k výstavbě, začalo díky své výhodné poloze blízko Seiny a tedy i Louvru rychle proměňovat. Mezi lety 1720 až 1750 zde naráz vyrostlo přes dvě stě šlechtických paláců. Jen o něco později, v roce 1776, začíná i historie budovy, do které se podíváme dnes.

Palác nechala postavit markýza de Courteilles pro svoji dceru, která si brala hraběte de Rochechouart, pocházejícího z jedné nejstarších šlechtických rodin. Rodina si však pohodlí nového domu, dokončeného v roce 1778, příliš neužila – hrabě umírá v červenci 1791 ve víru porevolučních událostí jen pár dnů po zadržení Ludvíka XVI. ve Varenne. Jeho žena palác prodává v roce 1804 vévodovi z Castiglione, jednomu z nadšených jakobínů, který později spojil svoji kariéru s Napoleonem a jeho válečnými taženími. Vývoj politické situace nakonec způsobil, že po Bonapartově porážce přišel vévoda v roce 1815 o veškerou moc, kariéru, peníze a tím i o palác Rochechouart. Ten připadl králi Ludvíkovi XVIII., který zde nechal zřídil ředitelství pro veřejné vzdělávání, které bylo v roce 1829 přeměněno na nově založené Ministerstvo veřejného školství. Je to tedy jedno z mála ministerstev, které už dvě stě let sídlí se stejnou funkcí na stejné adrese.

Budova prošla ve 20. století několika rekonstrukcemi a dostavbami, z nichž ta poslední v roce 2002 uvedla do původního stavu fasádu i některé salóny a schodiště.

Jako kuriozita pro návštěvníky je hned v prvních přijímacích salónech uspořádána malá výstava historie školství, včetně zařízení a vybavení staré třídy se slabikáři, nástěnkami a školními uniformami.

V nejkrásnějším zlatém salónu s velkými okny do zahrady je umístěna pracovna ministra. Zatímco zlacené ostění, štuky a zrcadla jsou původní historické, psací stůl ministra pochází z roku 1937, kdy ho objednal tehdejší ministr Jean Zay, známý tím, že prosadil povinnou školní docházku až do čtrnácti let.

Kromě ministerské pracovny je v prvním patře umístěna i knihovna, založená v roce 1858. Obsahuje kompletní kolekci Sbírek zákonů, ale je v ní také vystaven vzácný porcelánový servis z roku 1835, vyrobený v porcelánce v Sèvres a zdobený portréty významných francouzských historických osobností, který se skládá z více než dvou set kusů. V knihovně se konají nejdůležitější ministerská zasedání a jsou zde přijímáni zahraniční ministři.

Jedním ze zaměstnanců ministerstva byl v roce 1878 i spisovatel Guy de Maupassant. Pracoval zde jako atašé kabinetu ministra a byl pověřen vyřizováním ministerské korespondence. Toto bývala jeho pracovna, zřízená z původního budoáru manželky vévody z Castiglione.

Více než 1300 m2 velká anglická zahrada je uspořádána kolem historického platanu, zasazeného v době dokončení stavby paláce. Na rozdíl od jiných státních budov jsme si tady však zahradu nemohli projít a viděli jsme ji jen z malé terasy u zahradního průčelí. K mé velké lítosti jsme si proto nemohli prohlédnout pozůstatky paláce Tuileries, které jsou uloženy v zadní části zahrady.

Dnes již neexistující palác Tuileries, ve kterém bývalo umístěno sídlo několika králů i Napoleona, uzavíral čtvrtou stranu nádvoří v Louvru, v místech za obloukem Caroussel, kde dnes najdeme několik schodů, vedoucích do parku. Palác kompletně vyhořel v průběhu bojů Komuny (lépe řečeno, komunardi ho úmyslně zapálili) v květnu 1871 a po dlouhém dvanáctiletém váhání bylo rozhodnuto, že nebude znovu postaven a že ruiny budou odklizeny a prodány v dražbě. Některé z nich byly poté umístěny do několika pařížských veřejných a soukromých parků a zahrad (jiné skončily také v Itálii či Německu). Můžeme je vidět třeba v parku Georges Cain za Musée Carnavalet nebo v parku na Trocadéru.

Hôtel de Rochechouart, 7. obvod, 110 rue de Grenelle

Palác, na který se podíváme dnes, je sídlem ministerstva, o jehož existenci jsem, přiznám se, neměla až do letošních zářijových Dnů evropského dědictví ani tušení. Jde o Ministerstvo pro vztahy s parlamentem a pro občanskou participaci.

O co záhadnější je pro mě samotné ministerstvo a konkrétní náplň jeho práce, o to zajímavější bylo jeho sídlo. Jde o menší roztomilý palác v rue de Varenne, který je jedním z nejstarších v této noblesní čtvrti. Byl postaven v roce 1708 pro komtesu z Clermont-Lodève, ale v roce 1768 ho odkoupil hrabě d’Orsay, který zde nechal provést dvě přestavby, z nichž vyplynula současná dispozice. V následujících téměř dvou staletích palác vystřídal celou řadu majitelů z řad vysoké francouzské šlechty. Poslednímu majiteli, kterým byl rod Costa de Beauregard, byl v roce 1944 sice státem zabaven, ale tento akt byl o tři roky později upraven oficiální koupí. Od té doby slouží budova státu, který ho v průběhu let používal pro různé služby, spojené se svým chodem.

Dnešní vzhled budovy pochází z první poloviny 19. století, kdy jeho významnou přestavbu řídil tehdy slavný architekt Louis Visconti (budoucí tvůrce Napoleonovy hrobky v nedaleké Invalidovně). Ten navrhl především zvýšení budovy o jedno patro, přístavbu vstupní předsíně s proskleným stropem a polokruhovým peristylem se čtyřmi sloupy a dostavbu čtyř nízkých pavilonů, které lemují čestný dvůr.

Ze vstupního pavilónu přijdeme do jídelny s ohromným křišťálovým lustrem a bufetem z červeného mramoru. Bohatá zlacená výzdoba na stěnách i dveřích se opakuje na vyřezávaných dřevěných zlacených hlavicích čtyř sloupů ze zeleného porfyru a jaspisu. Podle pověsti se jedná o sloupy z Neronova chrámu, které do Francie přivezl z Itálie hrabě d’Orsay v roce 1782. Zajímavostí jsou čtvery dvoukřídlé dveře, které pocházejí, také podle legendy, z královského zámku v Marly, který využíval Ludvík XIV. jako místo pro zábavu a odpočinek. Zámek, který byl zbořen na začátku 19. století, se nacházel nad zákrutou Seiny jihozápadně od Paříže necelých deset kilometrů od Versailles.

Na opačné straně zahradního průčelí budovy leží tak zvaný zlatý salon, ve kterém je dnes umístěna pracovna ministra. I zde tvoří hlavní výzdobu zlacené zdobení a také pět velkých zrcadel, které ve své době představovaly neobvyklou a velmi nákladnou položku. Za povšimnutí stojí i strop, který v polovině 19. století vymaloval Hugues Taraval, ve své době velmi oblíbený umělec, který se zasloužil i o malířskou výzdobu Collège de France a Institut de France.

Největší část nevelkého přízemního prostoru zabírá galerie, která propojuje jídelnu a zlatý salon. Hrabě d’Orsay v ní shromažďoval svoji sbírku uměleckých děl, jejichž největší část, asi deset tisíc kusů, byla po Francouzské revoluci zabavena a uložena v Louvru.

Místnosti dominuje mramorový krb s vytesanými a zlacenými dekoracemi. I zde najdeme velká zrcadla a malovaný strop a na rozdíl od ostatních místností i několik velkých obrazů, představujících mytologické scény. Za povšimnutí stojí také původní parketový vzor, vytvořený z téměř deseti různých druhů dřeva.

Přízemí spojuje s prvním patrem schodiště, pokryté mramorem a lemované bronzovým zábradlím. První patro nebylo pro návštěvníky zpřístupněno, ale předpokládán, že jsou tam umístěny další kanceláře.

Stejně tak nebyla zpřístupněná ani zahrada, která je však tak malá a obyčejná, že to vlastně ani nevadilo. Mohli jsme do ní jen nahlédnout z galerie a projít podél ní k bočnímu vchodu, hlídanému mramorovým lvem, kterým jsme se dostali z paláce ven.

A čím se vlastně toto ministerstvo zabývá? Podle informací na stránkách vlády má usnadňovat vztahy mezi výkonnou a legislativní mocí a zajišťovat hladký průběh legislativního procesu mezi oběma komorami parlamentu, a tedy poslaneckou sněmovnou (Assemblée nationale) a Senátem. Sjednocuje stanoviska různých ministerstev a parlamentu v průběhu legislativního procesu a pomáhá vytvářet kalendář pro projednávání návrhů zákonů podle jejich důležitosti a potřebnosti, slouží jako mediátor mezi vládou a parlamentem, zajišťuje přítomnost členů vlády při projednávání zákonů a účastní se jednání největších politických skupin a současně o těchto jednáních informuje vládu.

7. obvod, 69 rue de Varenne

Palác je přístupný pouze ve Dnech evropského dědictví

O víkendu 18. a 19. září se opět konaly Dny evropského dědictví. Zatímco Praha je čím dál víc ignoruje a v letošním roce měla na seznamu jen čtyřicet položek, z nichž většina byly kostely nebo běžně přístupné objekty, Paříž bere tuto událost jako prestižní, dlouho předem se na ni připravuje a zahrnuje do ní spoustu sídel státní správy, od Elysejského paláce, přes senát a poslaneckou sněmovnu, až po sídla všech ministerstev a jiných státních úřadů, nemluvě o velkém množství soukromých a církevních objektů.

Oproti předchozím rokům byla letos kvůli covidu do těch nejžádanějších budov povinná předchozí registrace, aby nedocházelo ke kumulaci lidí ve frontách i uvnitř budov. Zvýšila se tak i pro mě šance dostat se tam, kde se mi v minulosti nikdy nechtělo čekat ve frontě (protože po zkušenosti s frontou před Elysejským palácem, kterou jsem si prošla před pár lety, jsem se zařekla, že už nikdy nikde stát nebudu).

Kromě jiného jsem se proto letos zaměřila především na sídlo předsedy vlády, kam se mi registrace podařila bez problému. Nádavkem jsem dostala registraci do dalších dvou vládních úřadů, které spadají pod předsednictvo vlády, a později i vstup do několika ministerstev, které sídlí v obdélníku mezi Invalidovnou, nábřežím Seiny a rue de Varenne, o které byl menší zájem a byly proto otevřené bez registrace a také bez front. Faktem ovšem je, že v soboru k večeru mi všechny ty honosné budovy, pocházející většinou z podobného období, už splývaly, takže i tady je budu dávkovat uměřeně a postupně, abyste se při nich nenudili ani vy, ani já.

Sídlo předsedy vlády (ten momentální, jmenovaný v červnu 2020, se jmenuje Jean Castex a pochází z Gaskoňska) najdeme v 7. obvodu v rue de Varenne v paláci Matignon, který byl postavený kolem roku 1720. V roce 1723 ho od původního majitele prince de Tingry odkoupil Jacques III. de Matignon, jehož jméno palác nese po celou svou další historii, i když v 19. století vystřídal jiné, mnohem vznešenější majitele, od Napoleona I. (koupil ho v roce 1812), přes krále Ludvíka XVIII., který ho v roce 1815 vyměnil se svojí sestřenicí vévodkyní bourbonskou za Elysejský palác, až po šlechtický rod Galliera, který ho koupil v roce 1852 a provedl v něm stavební a restaurátorské úpravy. Pro nás je na historii paláce Matignon pikantní to, že ho v roce 1889 dostal darem císař František Josef I. Habsburský (manžel proslulé císařovny Sissy), který v něm zřídil ambasádu Rakousko-uherské monarchie. Po jejím rozpadu předává Rakousko palác v roce 1922 zpět Francii, která v něm v roce 1935 zřizuje sídlo předsedy vlády.

Vraty ve vysoké zdi se vchází z ulice na čestný dvůr, kde se teprve ukáže zdobené průčelí paláce se štukovou výzdobou. Do paláce se vchází z nízkého schodiště s podestou, na níž předseda vlády většinou vítá protokolárně své návštěvy. Jako v jiných palácích podobného typu, i tady je přízemí lemováno řadou salónů, z nichž ty nejhezčí se obracejí na terasu za zadní stranou paláce, ze které se sestupuje do zahrady. V přízemí najdeme také v bývalé slavnostní jídelně, zřízené v době vévody de Galliera, zasedací místnost vlády, kterému vévodí dlouhý červeně potažený jednací stůl.

Pracovna předsedy vlády je umístěna v prvním patře, stejně jako předpokoje, sekretariát a jednací salonky. Všechny tyto místnosti mají z velké části moderní vybavení, zatímco dřevěné zlacené obložení stěn a dekorace pochází z původní doby vzniku stavby.

Srdcem paláce je, kromě kanceláře předsedy vlády, modrý salón, ve kterém se konají oficiální mezistátní jednání. V posledních covidových měsících z něj předseda vlády vede také své telekonference.

Z oken kanceláře předsedy vlády i z většiny přízemních salónů je krásný výhled do zahrady, která se táhne až k rue de Babylone, z níž vede do zahrady další vchod (ještě před několika lety, kdy byla zahrada každou první neděli v měsíci volně přístupná veřejnosti, do ní právě tudy vcházeli návštěvníci. To se ovšem změnilo po atentátech v roce 2015 – od té doby se obyčejní Francouzi do zahrady nepodívají).

Se svými dvěma hektary je to největší soukromá zahrada v Paříži. Je upravená jako anglický park s ohromným centrálním trávníkem, do kterého se ze stran zakusují ostrůvky s vysázenými keři a květinami.

Část vzrostlých stromů, především platanů, které lemují zahradu po obvodu, pochází z 19. století. Ty mladší stromy jsou často ozdobeny tabulkou, která uvádí nejen název stromu, ale také jméno toho, kdo strom zasadil – ať už to byl některý z bývalých předsedů vlády, nebo některý čestný host paláce.

V zadní části zahrady se z doby, kdy tu sídlilo rakousko-uherské zastupitelství, zachoval zbytek malého zvířecího hřbitova s pomníčky císařských mazlíčků.

Hôtel de Matignon, 57, rue de Varenne, Paris 7e

Palác je přístupný pouze ve Dnech evropského dědictví.