Otevřená vrata domů v Paříži na mě působí jako magnet a kdykoliv mám příležitost, nikdy nezapomenu aspoň nakouknout dovnitř. Často se tam skrývají doslova poklady – ukryté kouty se stolečky, řady květináčů, okna s barevnými okenicemi a trsy levandule v truhlících, staré pískovcové sochy, kamenné lavičky, dávno vyschlé kašny nebo tepané mříže. Nebo taky nic, to se občas stává, ale rozhodně to nebyl případ tohoto dvorku, který jsem náhodně objevila v hloubi 6. obvodu nedaleko kostela Saint-Germain-des-Prés. Tam bylo všechno tak, jak to mám ráda. A nejlepší na tom je, že dvorek bývá ve všední dny během pracovní doby pořád otevřený.
6. obvod, 12 rue Jacob
Jak se tam dostat: metro Saint-Germain-des-Prés (linka 4) nebo Mabillon (linka 10)
Svatému Vincentovi z Pauly, francouzskému knězi, kanonizovanému v roce 1737 papežem Benediktem XI.I za charitativní a misijní činnost, je v Paříži zasvěcen nejen velký kostel v 10. obvodu (až z něj sundají lešení, dám ho sem), ale také malá kaple na opačném konci Paříže v rue de Sèvres. Patří řádu lazaristů, který sv. Vincent založil v roce 1625 a jejichž misijní kongregace sídlí hned vedle kaple, kam byla přeložena poté, co byla po Francouzské revoluci vyhnána ze svého původního převorství sv. Lazara. Kaple působí z ulice nenápadně a dá se v zástavbě lehce přehlédnout.
Interiér kaple je mnohem větší, než by se zdálo z ulice. Byla postavená v letech 1826-1827 v typickém stylu doby konstituční monarchie Ludvíka XVIII. Má bohaté vyřezávané a malované zdobení, vitráže s motivy ze života světce a obrazy Ingresova žáka, jednoho z členů kongregace otce François. Pozornost zde ovšem není směrována ani tak k oltáři, jako ke stříbrné schránce nad ním, ve které je uloženo tělo sv. Vincenta.
Díky tomu, že i tady se jako deus ex machina objevila pověstná dáma, tentokrát bez psíka, která mi prozradila, že za oltářem jsou točité schody, po kterých se dá dostat až nahoru k soše, si můžeme svatého prohlédnout pěkně zblízka
Za povšimnutí stojí především nádherná bohatě zdobená stříbrná rakev, dlouhá více než dva metry a vysoká jeden metr. Vyrobil ji v roce 1830 zlatník Odiot, který stříbrnými sochami na jejím vrcholku znázornil tři církevní ctnosti – víru, naději a lásku.
Sv. Vincent z Pauly zemřel v roce 1660 a původně byl pohřben v kapli sv. Lazara v dnešním 10. obvodu. Údajně ještě padesát dva roky po smrti bylo tělo, s výjimkou očí a nosu, úplně netknuté. V roce 1737 z něj však už zbyla jen kostra, na níž byl z vosku vymodelován obličej a ruce. Tělo se podařilo ukrýt před porevolučním proticírkevním běsněním a později bylo uloženo sem do kaple. Sv. Vincent drží v ruce kříž, s nímž dal poslední pomazání umírajícímu králi Ludvíku XIII.
Z malé podesty před rakví je dobře vidět hezký vyřezávaný a malovaný strop kaple a varhany z roku 1864 na opačné straně. Ještě před jejich instalací na ty předchozí zde až do roku 1852 hrával tehdejší varhaník, kterým nebyl nikdo jiný, než Louis Braille, který byl kromě toho učitelem na Královském institutu pro mladé slepce a také vynálezcem slepeckého písma.
Předsálí kaple je spojeno malou boční chodbičkou s průchodem do sídla kongregace, na jejímž hezkém nádvoří můžeme přes mříž vidět středový rizalit s věží a se sochou sv. Vincenta ve výklenku. Dovnitř nás ale, samozřejmě, nepustí.
Věž kostela Saint-Germain des Prés se tyčí nad malým parčíkem, tvořícím náměstíčko square Laurent Prache. To přiléhá ke kostelu zhruba v místě, kde podle plánku opatství, který jsme tady viděli minule, býval klášterní rajský dvůr. O parčíku jsem tady už jednou psala ve spojitosti s Picassovou bustou, která sem byla umístěná na počest básníka Apollinaira, ale která představuje Picassovu milenku fotografku Doru Maar (se kterou bydlel v ateliéru v nedaleko odtud). My se dnes do parku podíváme z jiného důvodu, jsou tu totiž umístěny fragmenty zdiva z opatství i z kaple Panny Marie, která bývala také součástí opatství.
6. obvod, square Laurent Prache
Jak se tam dostat: metro St-Germain des Prés (linka 4)
Původně jsem si myslela, že jsem o kostelu sv. Germána v lukách psala už dávno. To, že nepsala, je jenom opomenutí, protože jinak je to nejen jeden z mých nejoblíbenějších kostelů v Paříži, kam se zajdu podívat pokaždé, když jsem na levém břehu, a kde pokaždé tam najdu něco dalšího, co mě zaujme. Především je to ale jeden z nejstarších kostelů v Paříži a co do významu také jedna z nejdůležitějších pařížských památek.
Kostel je poslední památkou na mocné a bohaté opatství, které stálo dříve za hradbami města (a tedy „v lukách“, proto ten název). Kostel s klášterem založil v polovině 6. století král Childebert poté, co se vrátil ze Španělska z válečné expedice proti Vizigótům se vzácnými relikviemi – tunikou sv. Vincenta, zlatým křížem z Toleda a nádobami, které údajně patřily Šalamounovi. Na radu tehdejšího pařížského biskupa Germaina nechal pro tyto relikvie postavit klášter s kostelem, který byl zasvěcený sv. Vincentovi a sv. Kříži. Když biskup Germain v roce 586 zemřel, byl v tomto kostele pohřben a poté, co se stal svatým, se k zasvěcení sv. Vincentovi přidalo i zasvěcení sv. Germainovi, které časem zcela převládlo. Kostel se stal také královským pohřebištěm merovejské dynastie.
Opatství bylo v 11. a 12. století několikrát vypáleno Normandy, vždy však bylo znovu obnoveno. Dlouho zůstávalo stranou města, od kterého bylo odděleno vysokými zdmi a později, v polovině 14. století, přímo hradbami, které zde nechal postavit král Karel V. Opatství bylo v té době spojeno se Seinou vodním kanálem, který vedl přibližně v místech dnešní rue Bonaparte.
Plánek starého opatství tak, jak vypadalo před revolucí, je vystavený přímo v kostele
V druhé polovině 17. století se opatství stalo jedním z nejvýznamnějších intektuálních center Francie. V 18. století došlo k velkým přestavbám a úpravám opatství, které bylo dostavěno a zmodernizováno společně s okolím i přilehlou tržnicí. Francouzská revoluce ovšem zatočila po svém s celým historickým a náboženským dědictvím. Kostel byl zavřen a budovy opatství znárodněny a prodány soukromníkovi. Hrobky merovejských králů byly zničeny (pozůstatky, které se podařilo zachránit, jsou dnes uloženy v Saint-Denis), knihovny opatství rozprodány a poztráceny, zlatý relikviář roztaven, relikvie zničeny a z kostela se stala výrobna ledku, vojenský sklad uhlí a slévárna na výrobu hlavní pušek. V roce 1794 byla zkáza dokonána výbuchem uloženého střelného prachu, který zničil část opatství. Přes pozemky kláštera byly proraženy nové ulice – zahradou vedla dnešní rue Bonaparte a přímo pobořenými klášterními budovami byla proražena dnešní rue de l´Abbaye.
Kostel byl znovu vysvěcen v roce 1802. Ve dvacátých letech 19. století byly zahájeny rekonstrukce, na které však nebylo dost prostředků, proto byla většina poškozených budov stržena a z celého areálu zůstal zachován je kostel a opatský palác. Ve zdech některých domů v okolí, které byly postaveny na zbořeništi, zůstaly zachovány části zdí kaple a kláštera – skvěle to dokumentuje můj oblíbený pařížský bloger Jean-Paul v sérii článků na svém blogu Paris-bise-art.
Při vstupu do kostela nás možná překvapí nezvykle barevný interiér – polychromování sloupů a zlacené hlavice pocházejí z rekonstrukce, vedené architektem Victorem Baltardem v polovině 19. století. Většina hlavic jsou kopie – originály jsou uloženy v Musée de Cluny.
Kostel na půdorysu latinského kříže je dlouhý 65 metrů a nezvykle úzký, jen 21 metrů, jeho výška je 19 metrů. Původně dřevěný strop lodi byl až v roce 1646 nahrazen gotickými klenbami.
Kostel je osvětlený jen okny umístěnými na jižní straně (z druhé strany přiléhají zbytky původního zdiva)
Kaple Panny Marie za hlavním oltářem
Veškerá vnitřní výmalba pochází z Baltardovy rekonstrukce a jejím autorem je Ingrèsův žák Hippolyte Flandrin, který zde namaloval scény z Nového i Starého zákona. Je rovněž autorem dvou obrazů, které visí v lodi naproti sobě .
Kromě jiných je v kostele je také pohřben René Descartes – jeho ostatky sem byly přeneseny až v roce 1819 a uschovány pod černou mramorovou deskou, kterou věnovala Francouzská akademie věd. Společně s ním jsou zde pochováni benediktýnští vědci Mabillon a Montfaucon.
Jeden z nejkrásnějších náhrobků zde má polský král Jan II. Kazimír Vasa, který zemřel v roce 1672 jako opat místního kláštera
V kostele se nezachovaly žádné původní vitráže. Okna v lodi jsou z čirého skla a jen v kapli sv. Geneviève byla z úlomků zrekonstruována dvě vitrážová okna z kaple Panny Marie, která byla stržena v 19. století.
Kromě toho je v této kapli umístěná nedokončená socha Panny Marie s Ježíškem, pocházející pravděpodobně ze 13. století, která byla nalezena ve třech kusech v roce 1999 při výkopových pracech v blízké rue Furstemberg. Socha, původně zřejmě určená na portál kaple Panny Marie, nebyla dokončená kvůli chybě při vysekávání a byla použita do základů jedné ze zdí.
S výzdobou lodi ostře kontrastuje kaple saint-Symphorien vpravo od vchodu, která pochází z merovejské doby a společně s hranolovou věží nad vstupním portálem patří k nejstarším částem kostela. Tady byl údajně pohřben sv. Germain.
Église Saint-Germain des Prés
6. obvod, 1 place de Saint-Germain des Prés
Jak se tam dostat: metro St-Germain des Prés (linka 4)
Dnes se podíváme na další krásný starý průchod mezi dvorky domů, tentokrát ve staré čtvrti nedaleko nábřeží quai Malaquais. Průchod spojuje rue Dauphine a rue Mazarine a nese jméno dědice trůnu, budoucího krále Ludvíka XIII., nazývaného Dauphin.
Pádlo u vchodu nás informuje, že právě v těchto místech vedly hradby, postavené králem Filipem-Augustem na začátku 13. století a zbořené v 16. století. V suterénu místní jazykové školy a v podzemní garáži v rue Mazarine 27 jsou zbytky těchto hradeb stále zachovány.
Tichý a klidný průchod, ležící mimo trasy turistických skupin, je lemovaný starými domy a zelení. Najdeme v něm několik obchůdků a malou kavárnu.
Východ do rue Dauphine
6. obvod, 27 rue Mazarine a 34 rue Dauphine
Jak se tam dostat: metro St. Michel (linka 4) nebo Odéon (linka 4 a 10) nebo Mabillon (linka 10)
Prestižní pařížská Akademie výtvarných umění sídlí v komplexu historických budov na nábřeží Seiny, jehož jádrem je bývalý klášter malých augustýnů s kaplí, který nechala na začátku 17. století postavit královna Margot, první manželka Jindřicha IV. Po zrušení kláštera po Francouzské revoluci byl klášter proměněn na muzeum, do kterého byly sváženy památky z dalších zrušených klášterů a chrámů (např. také z baziliky Saint-Denis, pohřebiště francouzských králů). V roce 1816, v době vlády Ludvíka XVIII., bylo muzeum zrušeno, sbírky byly rozptýleny na různá místa (přičemž jedna část jich v těchto prostorách zůstala) a budovy byly přeměněny na Akademii výtvarných umění. Prostory byly samozřejmě nedostačující, proto byly v jejich těsném sousedství postaveny další budovy – nejprve Palais d´Études (Studijní palác) ve stylu italské renesance s dvěma rozlehlými dvory, vedoucími do rue Bonaparte (Napoleonův dvůr a Čestný dvůr) a poté Palais de Loges (Palác lodžií) po jejich levé straně. Architekty byli Francois Debret a jeho žák a švagr Felix Duban. Paláce byly vyzdobeny kopiemi antických a jiných významných uměleckých děl minulosti, které sloužily nejen jako dekorace, ale také k výuce kreslení a modelování. Budovy byly dokončeny v roce 1839 a v dalších letech k nim byly připojovány postupně další prostory.
My se dnes do některých z nich podíváme.
Hlavní vchod do Palais d´Études z čestného dvora
Cour vitrée (Prosklený dvůr) o rozloze 800 m2 vznikl v roce 1863 zastřešením původně otevřeného dvora. Zajímavostí je, že kovové nosníky skleněné střechy stojí před nosnými zdmi a že se architekt Duban při jejím navrhování inspiroval ve vykopávkách v Pompejích. Současně byla vytvořena i nová podlaha z keramických dlaždic, stejně jako polychromovaná bohatě zdobená fasáda podle italských inspirací. Na fasádě dvora, stejně jako na venkovní fasádě budovy, jsou uvedena jména a medailony různých umělců od dob antiky až do 17. století. Je zde také vystavena část sbírky kopií antických děl, zatímco další část byla v roce 1971 převezena do Versailles.
Ke kapli přiléhá bývalý klášterní dvůr, la Cour du Mûrier (Morušovníkový dvůr) s dalšími exponáty kopií soch i basreliéfů na stěnách. Bohužel podloubí dvora je ve špatném stavu po nekvalitně provedené rekonstrukci před zhruba deseti lety.
Škola nezapomíná ani na padlé v 1. světové válce z řad svých studentů a profesorů, jejichž památník je na dvoře umístěný společně se seznamem jmen
Na Napoleonově dvoře, přiléhajícím k rue Bonaparte, najdeme další části zachráněných starých prvků, jako například tyto ze zámku v Gaillon
Tímto nádvořím se do prostor školy vchází z nábřeží quai Malaquais. I tady najdeme část vystavených uměleckých děl.
Prostory školy nejsou oficiálně přístupné, je však možné je navštívit v rámci výstav, které se v ní pořádají. Momentálně je to až do 10. května 2013 například výstava kreseb v ateliéru Jean Bonna po levé straně Cour vitrée, Proskleného dvora (otevřeno pondělí – pátek od 13 do 18 hod). Některé výstavy bývají také pořádány v prostorách, přístupných dvorem z nábřeží (informace o probíhajících akcích najdete na níže uvedených stránkách školy).
V době výuky je možné se dostat dovnitř i stále otevřenou bránou z rue Bonaparte. Nikdo vstupující nekontroluje, není to však nic pro turistické skupiny. Doporučuji brát ohled na to, že se ve škole pracuje a hlavně při vstupu nevypadat jako turisté – pokud možno žádné kraťasy, batohy, PET lahve a foťáky viditelně v ruce.
Dnes si dáme krátkou procházku v mondénním 6. obvodu. Vydáme se z place Saint-Sulpice směrem k západu, po rue du Vieux-Colombier, uličkou plnou luxusních obchodů s oblečením, obuví a módními doplňky.
Ulice nás zavede až na bývalou křižovatku carrefour Croix Rouge, od roku 2006 place Michel Debré, kde najdeme moderní, pět metrů vysokou bronzovou sochu s názvem Kentaurus.
Ulice jsou vylidněné, nikde ani živáčka, je neděle ráno kolem deváté. Všichni ještě spí (kromě té poloviny běžce zcela vlevo).
Autorem sochy je sochař César Baldaccini (1921-1998), podepisující se pouze svým křestním jménem, který ji vytvořil v roce 1985 na základě státní zakázky původně pro place 18 juin před montparnasským věžákem. Socha se ale zadavatelům zdála příliš odvážná na tak frekventované místo, proto ji nakonec umístili na tomto méně viditelném náměstí. Obličej sochy je údajně sochařovým autoportrétem. Posuďte sami:
Zajímavostí je, že César je i autorem trofeje slavné filmové ceny, která je od roku 1978 každoročně ve Francii udělovaná a která je po tomto slavném sochaři pojmenována. Vypadá takto:
Na předávání takové ceny je nutné se náležitě obléct a obout. Tady to není nic těžkého, náměstí je průsečíkem ulic a uliček, plných luxusní módy. Najdeme tady ty nejznámější a nejdražší francouzské i jiné světové značky. My se odtud vydáme po rue Grenelle, kde nás čeká cíl, o kterém budeme mluvit v příštím příspěvku.
Čtvrť Saint-Germain-des-Prés, place Michel Debré
Jak se tam dostat: metro Saint-Sulpice (linka 4) nebo Sèvre-Babylon (linka 10 a 12)
Nedávno jsem viděla na nějakých francouzských internetových stránkách výsledky testu, kde zkoumali, jak Pařížané znají svoje město. Na otázku, jestli vědí, kde leží place Pablo Picasso, nedokázal nikdo odpovědět. Všichni totiž znají toto náměstí, křižovatku boulevardu Montparnasse s boulevardem Raspail, jako Carrefour Vavin, křižovatka Vavin, podle názvu nedaleké stanice metra.
Tady tlouklo srdce starého Montparnassu, místo, kde se ve 20. letech minulého století setkávali umělci a kde bujel divoký umělecký život té doby. Kromě Picassa, jehož jméno křižovatka nese a který se sem přestěhoval z Montmartru kolem roku 1912, tady žil Modigliani, Matisse, Apollinaire, Juan Gris, Celník Rousseau, Antoine Bourdelle, Fernand Léger, Ossip Zadkine, Moïse Kisling, Marc Chagall, Chaïm Soutine, Ezra Pound, Marcel Duchamp, Diego Rivera, Alberto Giacometti, André Breton, Salvador Dali, Jean-Paul Sartre, Henry Miller, Django Reinhardt, Joan Miró, na konci svého života i Edgar Degas a mnoho dalších.
Modigliani, Picasso a Salmon na křižovatce Vavin v srpnu 1916, foto Jean Cocteau
Zlatý věk této oblasti přišel později s příchodem dalších Američanů a Angličanů – kromě Gertrudy Steinové, která byla tehdy v pařížských kruzích už dobře známá, se v blízkosti slavné křižovatky a v jejich kavárnách a restauracích usadil Ernest Hemigway, Peggy Guggenheim, D. H. Lawrence, James Joyce, William Faulkner a další a další. A jen jako perlička – v té době tady nechyběli ani Lenin s Trockým a další ruští revolucionáři. Dnes tady bují místo uvolněné a kreativní atmosféry zlatého věku bohémy jen pekelná doprava.
Hemingway (vlevo) s přáteli v pařížské kavárně
Křižovatku hlídá od roku 1938 ohromný bronzový Balzac, ukrytý v záhonku na rohu boulevardu Raspail, jehož autorem je August Rodin a kterého jsme už viděli v jeho muzeu TADY.
Kolem křižovatky stále leží kavárny, v nichž se dříve umělci setkávali a kde trávili celé dny i noci. Dnes už to samozřejmě nejsou ta levná, hlučná a přeplněná místa, kam chodili malíři, spisovatelé, zpěváci a modelky diskutovat, pít levný alkohol a ohřívat se, když v jejich nuzných bytech nebylo topení. Dnes jsou to drahé a snobské podniky, žijící ze své pověsti – ale přesto dodnes přitahují spoustu turistů i Pařížanů. Jedním z těch nejznáměších je Le Dôme, dnes luxusní rybí restaurace s michelinskou hvězdičkou.
Le Dôme dnes…
… a včera
Jen o pár domů dál leží další z těch nejslavnějších – La Coupole, jejíž zdi byly dříve téměř vytapetovány kresbami, které tady malíři nechávali, když neměli na útratu. Sedával tady také Jean Cocteau i Louis Aragon s Elsou Triolet, Man Ray i čokoládová tanečnice Joséphine Baker, později Jean-Paul Sartre se Simône de Beauvoir e suitou svých obdivovatelů. Dnes? Dnes je to sterilní luxusní restaurace, jejíž přízemní budova byla nastavena skleněnou přístavbou a jejíž interiér i s malovanými sloupy je sice památkově chráněný, ale jejíž kouzlo je nenávratně pryč.
Stejný osud měla i kavárna La Rotonde přímo naproti přes křižovatku, i tady dnes turisté marně hledají zašlou slávu divokých meziválečných let
Jednou z ulic, které také ústí do křižovatky Vavin, je rue de la Grande Chaumière, místo, kde žili umělci už před vypuknutím zlatého věku na blízké křižovatce, a to díky dvěma výtvarným akademiím, které tady tehdy existovaly.
Jedna z nich, Académie de la Grande Chaumière, funguje dodnes, zatímco ta druhá, Académie Colarossi, která nás zajímá víc, zanikla už ve 30. letech. Proč nás zajímá víc? Najdeme v ní české stopy, stejně jako v celé této ulici.
V domě číslo 13 měl v prvním patře nad tehdejší mlékárnou svůj první chudý ateliér Alfons Mucha (dnes je zde místo mlékárny madame Charlotte jakýsi Institut de cryothérapie), který na tuto akademii nejdříve chodil a později na ní i vyučoval. Podle knihy Kankán se svatozáří od Jiřího Muchy sem za jeho otcem docházeli František Kupka, František Bílek, Luděk Marold a další čeští umělci. Někteří z nich na akademii také studovali.
Mucha se později z čísla třináct přestěhoval naproti do pokoje v domě číslo 12 (který později přenechal spisovateli Strindbergovi) a ještě později do čísla 8, kde tehdy bydlel také Paul Gauguin, se kterým se tehdy přátelil.
Slavní umělci tehdejší doby jsou už dávno pryč, dnes na akademii studují další nadějní malíři a sochaři, ale v ulici zůstalo ještě pár pozůstatků dřívější umělecké atmosféry, například obchod s výtvarnými potřebami…
.. nebo hotel U akademií, který vyzdobil bílými panáčky street artista Jerôme Mesnager…
Najdeme tady také obyčejný malý krámek s kovovou galanterií….
… malou restauraci, určitě už ne tak levnou jako kdysi…
…nebo ateliéry s krásnými prosklenými okny.
No a nebyla bych to ani já, abych se i tady hned nerozhlížela po nějakých dvorcích. Našla jsem je hned za rohem v rue Notre Dame des Champs č. 76 a 78.
Ohromnou kamennou kašnu, kryjící štítovou zeď v řadě domů na place Saint-Michel, nemine žádný návštěvník Paříže. Náměstí za mostem je centrem Latinské čtvrti, Pařížané si tam dávají sraz jako Pražáci u koně a právě tady v minulosti začínala všechna studentská povstání a boje.
Kašnu, vysokou 26 metrů, vytvořil architekt Gabriel Davioud v roce 1860 a je to poslední kašna v Paříži, která byla postavená podle renesančního modelu, umístěného u zdi – všechny další kašny a fontány už stojí volně uprostřed prostoru. Kašna byla postavena také jako připomínka kaple sv. Michaela, která stávala na blízkém ostrově Île de la Cité.
Hlavním motivem kašny je socha archanděla Michaela, vítězícího nad ďáblem, jako znázornění vítězství dobra nad zlem. Inspirací k soše byl Raffaelův obraz sv. Michaela s drakem, který visí v Louvru. Socha je umístěná ve výklenku a po stranách ji lemují vysoké korintské sloupy z červeného mramoru, na jejichž vrcholcích stojí bronzové sochy čtyř základních ctností – statečnosti, moudrosti, spravedlnosti a mírnosti. Po stranách kaskády jsou umístěny dvě sochy okřídlených draků.
V horní části štítu kašny je umístěný znak Paříže
Před kašnou se pořád něco děje. Já jsem se tam minule zastavila u skvělých tanečníků street-dance.
Jeden z nejluxusnějších a nejkrásnějších pařížských hotelů si prohlédneme bohužel jen zvenku – ale i tak nám jeho impozantní secesní fasáda naznačí něco z jeho bohaté historie. Hotel byl postavený v roce 1910 z iniciativy tehdejší majitelky blízkého obchodního domu Bon Marché Madame Boucicat – prostě jen chtěla, aby to její klienti, kteří k ní jezdili nakupovat z venkova, neměli daleko. V době mezi dvěma světovými válkami v něm bydlel každý, kdo jen trochu něco znamenal – dokonce i umělci, kteří ještě pár let předtím žili v bídě. Bydlel v něm Picasso i Matisse, ale také André Gide, James Joyce, Samuel Backett, Saint-Exupéry i André Malraux. Josephine Bakerová tady nocovala se všemi svými adoptivními dětmi a svoji svatební noc tu strávil generál de Gaulle.
Když 14. června 1940 vstoupila do Paříže německá armáda, mezi prvními obsadila i hotel Lutetia. Svůj generální štáb si tady zřídil Abwehr, německá výzvědná a protišpionážní služba. Po osvobození byl hotel dán majitelem k dispozici pro přijímací službu, která zde shromažďovala navrátilce z koncentračních táborů.
Od roku 2007 jsou některé části hotelu zapsány na seznamu památek.
Uvnitř vám fotit zřejmě nedovolí, ale když si dáte v kavárně kávu, třeba budete mít štěstí a uvidíte tady Milana Kunderu – alespoň Jan Šmíd ve své knížce říká, že sem slavný spisovatel občas zajde.
Čtvrť Notre-Dame-des-Champs, 45 boulevard Raspail
Jak se tam dostat: Metro Sèvres-Babylone (linka 10)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.