Ti, kdo navštíví Paříž v příštích dvou týdnech, se mohou podívat na jinak přísně uzavřený dvůr bývalého opatství Saint-Germain-des-Prés. V květnu jsem ho fotila přes mříž a tentokrát jsme se mohli podívat i dovnitř. Katolická škola, která zde od roku1977 sídlí, dvůr totiž otevřela veřejnosti a na tři prázdninové týdny tady zřídila letní kavárnu.
Našla jsem to náhodou ve středu na internetu a ve čtvrtek už jsem seděla pod starým kaštanem na nádvoří a usrkávala Aperol spritz.
Z nádvoří je vidět zadní část kostela Saint-Germain-des-Prés
Cestou na toaletu můžete obdivovat i staré schodiště
Opatství sídlilo v typické staré pařížské budově stylu Ludvíka XIII. z červených cihel a bílého kamene, která byla postavená v roce 1586. Prvním obyvatelem byl kardinál Bourbon. Opatství se tehdy rozkládalo na velkém prostoru kolem kostela Saint-Germain-des-Prés na místě několika dnešních ulic.
Pohled na opatství z krásného náměstí place Furstemberg, které nese jméno kardinála, který v opatství působil na začátku 18. století. V prostorách dnešního náměstí se dřív rozkládal čestný dvůr opatství.
Pokud budete v Paříži, zastavte se tady a vychutnejte si klid v jinak tak živé a rušné čtvrti. Bohužel, tato netypická kavárna je otevřená jen do 23. srpna 2015.
Z uličky Cours du Commerce Saint-André, do které ústí zadní vchod restaurace Le Procope, kterou jsme tady viděli minule, vede brána do tak zvaného Rohanova dvora. O tomto dvoře už tady jednou byla řeč, byl to jeden z prvních článků na tomto blogu, současně je to ale také jeden z příspěvků, u kterých ze záhadných důvodů zmizely fotografie. Ty máme teď nové, tak jdeme na to.
Je to jeden z těch nečekaných a půvabných koutů Paříže, na které narazíme zničehonic, když odbočíme z pevně vytyčených turistických tras. Proto tak ráda nazdařbůh bloudím městem a nechám se překvapovat.
Jedná se vlastně o soustavu tří malebných dvorků, z nichž hned ten první je postavený na zbytcích starých pařížských hradeb Filipa Augusta ze začátku 13. století. Z prvního dvora se průchodem dostaneme na druhý dvůr, na kterém najdeme palác Aultry z červených cihel, pocházející z roku 1636.
Půvabnou branou se dostaneme na třetí dvůr, který patřil k paláci arcibiskupa z Rouenu (jméno Rohan vzniklo zkomolením názvu města Rouen).Ta trojnožka u východu ze dvora sloužila k pohodlnému nastupování na koně.
Tento poslední dvůr je ze všech tří možná nejhezčí. Nechybí žádná z romantických rekvizit – zdi porostlé růžemi, staré dřevěné dveře, kamenná koryta se záplavou zeleně, a v rohu tady najdeme dokonce i starou a dávno už nefunkční studnu s kladkou.
Přímo naproti Université Pierre et Marie Curie, kterou jsme viděli minule, stojí lékařská fakulta Université Paris Descartes, která je jedním z pohrobků původní Sorbonny (ta byla rozdělená při reformě v roce 1970 na třináct univerzit, z nichž jen tři si v názvu zachovaly slovo Sorbonne).
Stavba komplexu budov byla zahájená v tehdy módním řeckém stylu v roce 1768 z pověření Ludvíka XV., který na sklonku své vlády v roce 1774 položil „poslední základní kámen“ k amfiteátru. V budovách sídlila od té doby Královská chirurgická kolej.
Budovy tvoří trojúhelník, jehož jedna odvěsna běží podél boulevardu Saint-Germain (ano, je to ta dlouhá nudná budova hned za křižovatkou s boulevardem Saint-Michel).
Ve vstupní hale nesmí chybět bysty slavných francouzských lékařů. Z haly se dostaneme na krásné schodiště a vystoupáme do prvního patra.
Univerzitní knihovna s čítárnou zabírá první patro celého průčelí, vedoucího na boulevard Saint-Germain. Najdeme v ní stařičký lístkový katalog a v policích na galerii diplomky za mnoho desetiletí zpátky. Knihy jsou uchovávány většinou v suterénních prostorách.
V tom nejvzdálenějším koutě prvního patra najdeme schody, které nás přivedou do Muzea historie lékařství. Najdeme tady stručný přehled dějin lékařství od starého Řecka, přes galsko-římskou dobu až zhruba do konce 19. století. Jsou tu vystaveny především různé chirurgické nástroje, pomůcky a zařízení a i pro mě jako pro laika to bylo zajímavé. A navíc ty krásné prostory.
Deskový triptych s tématem života svaté Anny, který visí v čele sálu, pochází z Vlámska a je z roku 1480
Protéza ruky, tak jak ji popsal slavný francouzský lékař Ambroise Paré, považovaný za zakladatele chirurgie. Mezi mnoha obrazy na stěnách, které zobrazují ty nejvýznamnější lékaře, najdeme i jeho portrét.
Zajímavých exponátů je tu opravdu hodně, z těch, co určitě zaujmou, je to třeba tato souprava doktora Antommarchiho, který se na Ostrově sv. Heleny staral o nemocného Napoleona, a který ho po jeho smrti těmito nástroji pitval.
Další známé jméno – ne že bych doktora Gacheta znala z dějin lékařství, ale z dějin malířství ano. To on byl posledním lékařem Vincenta van Gogha během posledních malířových týdnů v Auvers sur Oise. V muzeu je vystavené jeho pouzdro s homeopatickými léky.
Podivný stůl v rohu místnosti zaujme už na první pohled, natož na ten druhý, bližší, při němž člověk vidí různé části těla. Popisek říká, že jde o stůl, který vyrobil italský doktor Efisio Marini, který ho daroval Napoleonu III. Desku tvoří části zkamenělého mozku, krve, žluči, jater, plic a žláz, a jsou do ní vsazeny stejně tak zkamenělé obratle a čtyři uši. Nad tím vším se tyčí zkamenělá noha. No, doma bych to nechtěla, ale tam jsem si to prohlížela hodně dlouho.
Protože jsem absolvovala několik očních zákroků, toto zobrazení oční operace mnou opravdu otřáslo. I ty nástroje, které k tomu byly vystaveny.
Na galerii najdeme kromě dalších obrazů a přístrojů (například první Roentgenovy lampy nebo jiných radiologických přístrojů) i tuto medaili s připomínkou dalšího slavného lékaře. Je jím Jean-Martin Charcot, zakladatel neurologie. Na jeho jméno narazíme ještě jednou při odchodu z muzea, když pod schody uvidíme rozměrné plátno.
Na obraze z roku 1887 s názvem Klinická lekce v Salpetrière (což je jedna z pařížských fakultních nemocnic), jehož autorem je André Brouillet, je zobrazený právě doktor Charcot, obklopený dalšími věhlasnými lékaři své doby (malíř vymaloval skutečné Charcotovy kolegy), kterým přednáší o hysterii, kterou se také zabýval. Pro zajímavost – pacientku podpírá další slavný lékař, který měl nám sympatické jméno Babinski.
Doktor Charcot se kromě toho zabýval i dalšími nervovými a neurologickými chorobami a byl první, kdo popsal neléčitelnou nemoc, která po něm byla také pojmenovaná – Charcotova nemoc. Jde o amyotrofickou laterální sklerózu, tu hnusnou, hnusnou chorobu, o které se začíná mluvit teprve v poslední době poté, co se o její zviditelnění přičinily celebrity, které se loni v létě polévaly ledovou vodou. Četli jsme o ní i nedávno, když na ni zemřel Stanislav Gross. A předloni taky moje maminka.
Pokud budete mít v této části Paříže trochu času, muzeum určitě stojí za návštěvu. Jako bonus k němu dostanete i možnost prohlédnout si část lékařské fakulty (knihovna bohužel běžně přístupná není). Jen se nesmíte nechat odradit kontrolou studentských průkazů u vchodu, stačí říct, že jdete do muzea, a nechají vás projít.
Faculté de Médecine
6. obvod, 12 rue de l´École de Médecine
Musée d´Histoire de la Médecine
otevřeno jen ve školním roce od 1. září do 15. července od 14 hod do 17,30 hod
denně kromě čtvrtka, neděle a svátků Vstupné 3,50 eur, studenti 2,50 eur
Dnes se podíváme na historii komplexu budov, které leží mimo turistické trasy a přesto jen kousek od Lucemburské zahrady. V trojúhelníku, který dnes vyznačuje boulevard Saint-Michel, rue del l´École de Médecine a rue Monsieur le Prince stál od 13. století rozlehlý klášter františkánů (minoritů), kterým se ve Francii říká les Cordeliers podle provazu (la corde), kterým mají přepásanou sutanu. Komplex, který přiléhal k tehdejším městským hradbám (probíhajícím v místě dnešní rue Monsieur le Prince), se skládal z uzavřeného kláštera s rajskou zahradou, gotického kostela sv. Madeleine, jehož stavbu podpořil král Ludvík Svatý před odjezdem na svoji první křižáckou výpravu, teologické koleje, refektáře, dormitáře, hřbitova, zahrad a pomocných budov.
Františkáni zde působili až do revoluce v roce 1789, kdy byl klášter zrušen. V dubnu 1790 se v prostorách kapitulní síně kostela usadilo jedno z revolučních křídel, vedené Maratem, Dantonem, Desmoulinsem a Hébertem, které se distancovalo od Jakobínů a právě podle kláštera si začalo říkat Club des Cordeliers. Později se Kordeliéři přestěhovali do jiných prostor v nedaleké rue Dauphine (ze kterých pak v roce 1794 v době Teroru odešli rovnou na popraviště poté, co je Robespierre obvinil ze spiknutí, ale to už je jiná historie). Z části kláštera vznikla kasárna a v další byla založená Škola zdraví, ze které později vznikla tzv. Praktická škola medicíny. Lékařské zaměření tomuto místo od té doby už zůstalo.
V roce 1795 byl zbořen kostel a některé klášterní budovy, v 19. století potom zbytek budov, kromě refektáře. Přes bývalý hřbitov byla proražena dnešní rue Racine. Na místě kláštera bylo postaveno šest budov, sloužících výuce medicíny. Dnes zde sídlí lékařská fakulta Université Pierre et Marie Curie.
Refektář dnes slouží jako centrum pro výstavy a různé kulturní akce a je přístupný jen v jejich průběhu nebo ve Dny evropského dědictví. Teď žádná akce zrovna neprobíhá, ale časem se tam určitě taky podíváme.
Na této staré kresbě vidíme v pozadí refektář
Refektář je dlouhý 57 metrů a z malého dvorku podél boční stěny můžeme obdivovat jeho čtrnáct pilířů
Čelní zeď je vysoká 24 metrů a po její pravé straně vidíme úzkou schodišťovou věž. Stavba je totiž patrová – zatímco přízemí v minulosti sloužilo jako refektář, v prvním patře byla ložnice žáků klášterní školy. Schodiště s kamennými stupni, lemovanými dřevem, zůstalo zachováno dodnes.
Na místě bývalého klášterního dvora je i dnes dvůr s arkádami a zahradou
Pod podloubím najdeme také vstup do muzea, zaměřeného na anatomické patologie, které bylo dřív umístěné právě v refektáři. Vzniklo v roce 1835 díky odkazu Guillauma Dupuytrena, profesora operační medicíny, jehož jméno muzeum nese. Jsou tady vystavené kostry, voskové odlitky různých malformací, nádorů a jiných patologií, a taky části těla a různé orgány, uložené ve skleněných nádobách. Kromě lidských vzorků jsou tady také zvířecí, třeba myšky nebo koťata s malformacemi nebo siamská mláďata. Nic pro slabé žaludky, ale všechno strašně zajímavé. Autorem následujících fotografií je můj pařížský kamarád Bruno S., s jehož laskavým svolením fotky zveřejňuji.
I když fakulta není běžně veřejnosti přístupná (proto tady taky nemám žádné auly ani amfiteátr), díky muzeu je možné si prohlédnout aspoň dvůr.
Tímto ovšem naše prohlídka areálu ještě zdaleka nekončí. Když totiž před vstupem do refektáře uděláme čelem vzad, uvidíme přes ulici další lékařskou fakultu, která je také plná zajímavostí. Na ni se podíváme hned příště.
EDIT 2022: Muzeum zde bylo v roce 2016 zrušeno a bylo přestěhováno do sídla Université Pierre et Marie Curie Jussieu. Je teď ovšem přístupné jen pro vědecké pracovníky a po předchozí rezervaci.
Faculté de Médecine
6. obvod, 15 rue de l´École de Médecine
Musée Dupuytren
Otevřeno v pondělí až pátek 14 – 17 hod
Vstupné 5 eur Vstup hlavním vchodem naproti refektáři, projít halou na malý dvorek, z něj na dvůr a pod arkádami doleva
Rue de Seine, kterou jsme se procházeli minule, se svým severním koncem dotýká nábřeží Malaquais a úzkým průchodem ústí hned vedle Francouzského institutu – dvě stě let staré akademické instituce, která sdružuje pět vědeckých a uměleckých akademií. Ulice tvoří za institutem malé náměstíčko s názvem Square Honoré Champion, na kterém se dnes na chvíli zastavíme.
Na rohu najdeme v malém parčíku u zdi domu dva z francouzských osvícenců a nejvýznamnějších spisovatelů a filosofů. Uprostřed záhonku stojí bílá socha Voltaira a u zdi na vysokém sloupu busta barona Montesquieu.
Kamenná Voltairova socha měla původně stát na quai Malaquais, kvůli průtahům ale nakonec skončila tady. Jejím autorem je sochař Léon-Ernest Drivier, který ji vytvořil jako státní zakázku v roce 1962.
Autorem busty barona Montesquie je Félix Lecomte. Busta byla vytvořená na začátku 19. století, tady v parku stojí až roku 1992.
Hned přes ulici najdeme další parčík, Square Gabriel Pierné, ze kterého máme výhled na zadní stranu institutu a jeho kupoli. Uprostřed parčíku stojí fontána z roku 1830, která dříve stávala na nádvoří Karmelitského tržišti (v blízkosti place Maubert) a sem byla přemístěná po jeho zboření v roce 1930. Kamenná hlava s girlandami na jedné straně představuje hojnost a na druhé obchod. Ve fontáně teče voda ze Seiny.
Jsme za vědeckou akademií a proto tady objevíme nezvyklé lavičky, sestavené z kamenných knih
Další zajímavostí v parčíku je socha s názvem Caroline, jejímž autorem je Marcello Tommasi, který ji vytvořil v roce 1968.
Pokud budete v Paříži na jaře, nenechte si parčík ujít, kvetou v něm sakury, magnólie, rododendrony a krásná stará katalpa.
Jak se tam dostat: metro St. Germain de Prés (linka 4) nebo Mabillon (linka 10)
Dnes se projdeme jednou ze starých ulic na levém břehu řeky. Rue de Seine byla vybudována kolem roku 1489 v místech dřívějšího hradebního příkopu, ale její první část, vedoucí od řeky, je ještě starší – pochází z poloviny 13. století. Dnes je to jedna z nejvíce „chic“ ulic v této části Paříže, plná drahých obchodů a především uměleckých galerií veškerého zaměření, ve kterých si přijdou na své jak milovníci starých orientálních tisků, tak znalci toho nejmodernějšího umění. Ráda se tady procházím především večer, když už jsou obchody a galerie zavřené a do tmy svítí jen jejich pestré výlohy. Dnes se na některé z nich podíváme.
Hitem letošní zimy mezi pařížskými výstavami byla velká expozice Niki de Saint Phalle v Grand Palais (skončila už bohužel začátkem února). Barevná a extravagantní díla této umělkyně, narozené v roce 1930 v Paříži, která prožila velkou část svého života v Kalifornii, kde zemřela v roce 2002, především její zobrazení baculatých žen, byla k vidění i na mnoha dalších místech v Paříži, například v této malé galerii hned na začátku rue de Seine.
Znalci Paříže si jistě vzpomenou, že její zvláštní barevné sochy jsou součástí fontány Stravinski vedle Centre Pompidou.
Ulice plná výloh jako každá jiná v této části města. Za výlohami však najdeme téměř výhradně obrazy, sochy a knihy. Některé galerie nemají vstupy rovnou z ulice, ale z malých malebných dvorků, na které se dostaneme široce otevřenými vraty domů. Ty mě tady baví nejvíc.
Ještě předtím, než nás rue de Seine přivede na boulevard Saint Germain, kříží se s rue de Buci a ve zdejších kavárnách, bistrech a restauracích snadno ztratíme sílu vůbec někam dál pokračovat.
Na víkend vás pozvu do zahrady, kterou všichni známe a které Pařížané často místo Jardin de Luxembourg říkají familiárně jen Le Luco. Naposledy jsem tam byla po prohlídce Lucemburského paláce a už se mi zase stýská.
Zahradu jsme tady samozřejmě viděli už několikrát, ale právě po té prohlídce jsem se na ni podívala trochu jinýma očima – zajímalo mě hlavně zahradní průčelí paláce a taky jsem tady viděla nešťastnou Marii Medicejskou, kterou připravili o syna i o postavení a která se vybudováním této zahrady podle italských vzorů snaží přivolat vzpomínky na své dětství ve Florencii a a její paláce a nádherné zahrady.
Marie Medicejská nechala vybudovat v zahradě i tuto ohromnou fontánu, která dnes nese jméno jejího rodu. Podrobnosti o fontáně už jsme viděli TADY .
No a k pátečnímu odpoledni v přelidněné zahradě patří i regata na bazénku, lenošení na typických zelených židličkách nebo piknik na jediném trávníku, na který se tady smí vstupovat.
Já to mám stejně nejraději tady v zadní části, kde sice tentokrát bylo taky hodně lidí, ale dopoledne tu bývá klid a jste tu skoro sami.
A kdyby vás zajímalo, jak Marie Medicejská pečovala o všechny ty vzácné stromy a květiny, které tady nechala vysázet, a hlavně jak je zalévala, když v Paříži byla bída o vodu a i lidé pili ze Seiny, tak sem přijďte příště a podíváme se na to.
Když vyjdou francouzští senátoři z amfiteátru – zasedacího sálu, mají přímo před sebou jen přes Galerii byst konferenční sál. Ten je se svými 650 metry čtverečními a 11 metry na výšku největším, nejvyšším a nejhonosnějším sálem v celém paláci.
Sál byl vytvořený v roce 1852 na žádost Napoleona III. jako Trůnní sál Císařského senátu. Architekt Alphonse de Gisors proto připojil k původnímu zasedacímu sálu další dva salóny a vytvořil tento sál s přebohatým zdobením.
Malba s názvem Chvála Napoleona I. v malé kupoli uprostřed stropu
Na další malbě nad vstupními dveřmi namaloval v roce 1854 Henri Lehman, žák Ingrèse, Epopeu křižáckých tažení pod vedením Ludvíka Svatého. Na opačné straně sálu potom najdeme další podobnou malbu s tématem Karla Velikého.
Zlacené vyřezávané senátorské křeslo Napoleona (toho prvního) z roku 1804 je vystaveno na čestném místě uprostřed sálu
Okna konferenčního sálu, která zabírají celé průčelí budovy, vedou na čestné nádvoří
Z konferenčního sálu vycházíme do levého křídla budovy, kde za sebou leží několik slavnostních salónů. Najdeme v nich řadu obrazů i soch a nástěnných maleb (které nám už po tom všem začínají tak trochu splývat)
Mramorovou sochu Harpokrata, boha Ticha, vytvořil v roce 1789 Louis-Philippe Mouchy na objednávku Ludvíka XVI.
Alegorické zobrazení Zákona, které namaloval v roce 1843 Henri Ducaisne
Ve stejné místnosti najdeme na stropě i medailón z roku 1857 s portrétem Napoleonova syna, který byl prohláíšen římským králem hned po svém narození a dožil se pouhých jednadvaceti let
Okna těchto pokojů vedou do západní části parku za Malým Lucemburským palácem
Nakonec vycházíme z budovy po čestném schodišti, které tvoří čtyřicet osm schodů. Je lemováno šesti kamennými lvy, jejichž tvůrce se inspiroval lvy na římských fontánách.
Schodiště bylo vytvořeno v roce 1800 při první přestavbě paláce architektem Chalgrinem, který kvůli němu nechal strhnout původní galerii (původní schodiště Marie Medicejské ústilo v místech dnešního konferenčního sálu).
Balustráda kolem schodiště a 29 metrů dlouhá klenba s rozetami pocházejí ze začátku 19. století. Prostor schodiště je členěn jónskými sloupy, mezi kterými jsou zavěšeny cenné tapiserie, pocházející z dílny Manufaktury Gobelins, která je vytvořila pro Světovou výstavu v roce 1889, rok na to byly přemístěny sem do Senátu.
Palais du Luxembourg 6. obvod, 15 rue Vaugirard
Pokud se netrefíte do žádného z termínů, kdy jsou v Senátu pořádány dny otevřených dveří (nejbližším termínem je 20. – 21. září 2014 při příležitosti Dnů evropského dědictví), můžete najít prohlídku na stránkách některého z pařížských průvodců. Já jsem volila TUTO možnost.
Jak se tam dostat: metro Odéon (linka 4 a 10), RER B Luxembourg
Poté, co jsme si v Lucemburském paláci prohlédli přízemní místnost se zařízením, pocházejícím z pokojů Marie Medicejské, vydali jsme se napříč palácem do zasedacího sálu. Nebylo to tak jednoduché, ty prostory jsou obrovské a bylo to tak trochu jako „nahoru po schodišti dolů“. Jako první jsme vystoupali jedno z bočních schodišť (na to hlavní čestné dojde až později). I tady však najdeme umělecká díla, včetně mozaiky z Knóssosu, která je darem řecké vlády.
Procházíme Galerií byst, vybudovanou kolem roku 1830 v místech, kde se předtím nacházela královnina terasa. Nejdříve zde byl senátní archív, kteý byl později přebudovaný na slavnostní chodbu, která spojuje konferenční sál se zasedacím. Chodba je lemována bystami velkých osobností 19. století (z nichž, upřímně, mi většina jmen nic neříkala). V medailónech na stropě jsou vymalovány alegorické postavy.
Také jsme směli nakouknout do senátní knihovny, jenže kámen úrazu byl v tom, že jen přes skleněné dveře – i v pátek odpoledne byla knihovna plná senátorů a návštěvníci dovnitř prostě nesměli. Navíc knihovna leží podélně po obou stranách vstupních dveří a uvnitř nebylo nic vidět, snad jen malba v malé kupoli přímo naproti dveřím, jejímž autorem je Eugène Delacroix a která je inspirována Božskou komedií.
Pokud byste se ale vydali do paláce ve Dny evropského dědictví nebo při jiné podobné příležitosti, bývá prý knihovna běžně zpřístupněna.
A pak znovu další schody s další výzdobou …
.. a ještě jedny. Čím stoupáme výš, tím je schodiště i výzdoba jednodušší, až se ocitáme úplně nahoře, pod skleněnou kupolí, která schodiště osvětluje, a vcházíme do zasedacího sálu na místa, vyhrazená pro veřejnost.
Zasedací sál má tvar amfiteátru s výklenkem, ve kterém je umístěná tribuna pro předsedajícího a pro řečníky. Sál byl postavený při rekonstrukci v letech 1836 – 1841, protože ten předcházející už nestačil poté, co se počet tehdejších pairů zvýšil z dvou set na tři sta osmdesát. Tehdy také byla vytvořená místa „na bidýlku“ pro veřejnost, protože Charta z roku 1830 zaručovala, že jednání i rozhodování budou veřejné.
Amfiteátr je obložený vyřezávaným a zlaceným akátovým dřevem. Hlavní výzdobu představují monumentální sochy dvou významných postav francouzských dějin – králů Karla Velikého a Ludvíka Svatého, a busty slavných maršálů, jejichž jména dnes známe jen z názvů některých velkých pařížských bulvárů (Lannes, Massena a další). Stejně tak známe i neznáme jména dalších šesti významných postav, jejichž mramorové sochy stojí ve výklenku. Jde o slavné státníky a legislativce (Turgot, Molé, d´Aguesseau, L´Hospital, Colbert, Malesherbes a Portalis). Taky nám senátní průvodce vysvětlil, že sál byl koncipován jako skromný s nenápadnou výzdobou, aby okázalý přepych neiritoval zástupce lidu. Tak nevím, jak by vypadal, kdyby nebyly brány žádné ohledy a myslím na tu úzkou nudli v konírně Valdštejnského paláce, kde zasedá náš Senát.
Chvíli po nás přišla další skupina návštěvníků, kteří měli to privilegium, že seděli přímo v senátorských křeslech a směli se postavit i k řečnickému pultu. Byli totiž doprovázeni senátorem ze svého volebního obvodu. Jak jsem se potom dozvěděla, ve Francii má kdokoliv kdykoliv právo navštívit svého senátora nebo poslance na pracovišti, nechat se tam od něj provést a zkontrolovat, jak vykonává svůj mandát (že bych to tady taky zkusila?).
Francouzský Senát se skládá z 348 senátorů, kteří jsou voleni na šest let. V současné době je v Senátu zastupováno sedm politických uskupení.
Tím naše návštěva ještě nekončí, příště se podíváme na slavnostní sál a reprezentační salóny.
Palais du Luxembourg 6. obvod, 15 rue Vaugirard
Pokud se netrefíte do žádného z termínů, kdy jsou v Senátu pořádány dny otevřených dveří (nejbližším termínem je 20. – 21. září 2014 při příležitosti Dnů evropského dědictví), můžete najít prohlídku na stránkách některého z pařížských průvodců. Já jsem volila TUTO možnost.
Jak se tam dostat: metro Odéon (linka 4 a 10), RER B Luxembourg
Lucemburský palác známe od vidění všichni, především jeho zahradní průčelí, obrácené do Lucemburské zahrady, a většina z nás pravděpodobně i hlavní vchod za mohutným vstupním pavilonem v rue Vaugirard. V paláci sídlí už od roku 1799 francouzský Senát. Dostat se dovnitř je jednodušší, než by se zdálo, někteří pařížští průvodci zde totiž pořádají prohlídky. Kromě toho bývá palác otevřený pro veřejnost při některých významných příležitostech, ale také hlavně každoročně při Dnech evropského dědictví, které se ve Francii budou konat příští víkend, 20. a 21. září 2014. Pokud v tomto termínu máte namířeno do Paříže, je to příležitost, jak si prohlédnout interiér. Údajně se dlouho nečeká, maximálně dvacet minut, jsou otevřené dva vstupy a fronta prý postupuje rychle. V pravém křídle paláce (při pohledu ze zahrady vlevo) je umístěná kancelář předsedy Senátu, jeho spolupracovníků a salóny a jídelna, zatímco v levé části slavnostní sály a salóny, kde bývají pořádány státní recepce. Uprostřed, pod kopulí za středovým rizalitem, bychom našli zasedací sál.
Když v roce 1610 Marie Medicejská ovdověla a stala se regentkou tehdy devítiletého Ludvíka XIII., poté, co jí manžela, krále Jindřicha IV. Navarrského zavraždil bláznivý mnich Ravaillac (viděli jsme to TADY), rozhodla se odejít z Louvru od dvora, kde jako cizinka neměla zrovna tu nejlepší pozici a musela čelit mnoha intrikám. V roce 1611 koupila od vévody z Lucemburku jeho palác za branami Paříže a tehdy nejslavnější architekt Salomon de Brosse jí vedle původního paláce navrhl nový palác Medici s ohromnou zahradou v italském stylu, který jí měl připomínat palác Pitti se zahradou Boboli v její rodné Florencii. Nastěhovala se do ještě ne úplně hotového paláce v roce 1625. Jeho dokončení se zde už nedočkala, v roce 1631 ji její syn pod vlivem a intrikami kardinála Richelieua zbavil veškerého vlivu a přinutil ji odejít do exilu. Tehdy také palác ztratil své jméno Medici a byl přejmenován na Lucemburský, zatím co tomu původnímu se začalo říkal Malý Lucemburský. Po smrti Marie Medicejské připadl palác jejímu nejoblíbenějšímu synovi vévodovi Orleánskému a dalších 160 let byl ve vlastnictví členů královské rodiny (proto si také uchoval název „palác“, protože jedině členové královské rodiny směli svůj příbytek nazývat „palais“, zatím co ostatní šlechta jen „hôtel“).
Po Francouzské revoluci bylo v paláci zřízeno vězení a v roce 1799 se stává sídlem Senátu. V roce 1800 prošel velkou přestavbou pro potřeby Senátu a další v roce 1836, kdy byl vytvořený zasedací sál s kupolí.
Naše malá skupinka s průvodcem musela nejdřív projít procedurami na vrátnici, kde si nás vyzvedl místní průvodce, který nás po paláci prováděl (a s tím naším soupeřil o to, kdo bude déle a zajímavěji povídat). Z vrátnice jsme prošli na malé nádvoří, odkud je vidět část původního Malého Lucemburského paláce, který slouží jako rezidence předsedy Senátu. Odtud jsme prošli na velký čtvercový dvůr, ze kterého se vstupuje do jednotlivých křídel stavby.
Tudy se vchází do kanceláře předsedy Senátu
Hlavní průčelí paláce
Z nádvoří nás vedou dlouhatánskými chodbami do místnosti, která je doslova vytapetována zlatem, drahými tapiseriemi, malbami a vyřezávanými dřevěnými prvky. Místnost je jako jediná zařízená původním vybavením, včetně obrazů a dřevěného obložení z pokojů Marie Medicejské. Pokoj byl takto zkompletován roce 1817 a později doplněn dalšími malovanými plátny a dřevěným vykládáním, pocházejícím z pokojů Anny Rakouské v Louvru (Anna byla manželkou Ludvíka XIII. a tedy snachou Marie Medicejské).
Pokoj v přízemí s výhledem do zahrady je bohužel temný (a nesmí se tady fotit s bleskem). Podobně tady prý vypadaly všechny pokoje (než nastoupila ruka revolucionáře). Výzdoba se zachovala také v kapli Marie Medicejské, do té jsme ovšem my nemohli, ale ve Dnech evropského dědictví prý bývá otevřená.
Malba uprostřed stropu představuje Marii Medicejskou, obnovující mír ve Francii
Středová malba je lemována obrazy osmi věštkyň. Plátna pocházejí z oratoře královny.
Na krbové římse stojí bronzová bysta nešťastné královny
Do dalších prostor se podíváme příště, abych vás nezahltila, protože je toho k vidění ještě hodně.
Palais du Luxembourg 6. obvod, 15 rue Vaugirard
Pokud se netrefíte do žádného z termínů, kdy jsou v Senátu pořádány dny otevřených dveří, můžete najít prohlídku na stránkách některého z pařížských průvodců. Já jsem volila TUTO možnost.
Jak se tam dostat: metro Odéon (linka 4 a 10), RER B Luxembourg
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.