O pařížské mincovně jsem psala už jednou TADY, při příležitosti výstavy, kterou jsem navštívila před dvěma lety. Tehdy byla pro veřejnost otevřená jen hlavní budova, zatímco zadní trakty a nádvoří byly v rekonstrukci. Ta byla dokončena na podzim loňského roku a celý areál byl zpřístupněn. K vidění je tady toho hodně – ať už jde o výstavní prostory v hlavní budově (otevřené jen v době konání krátkodobých výstav), stálé expozice mincí a mincovnictví, dílny se zařízením na výrobu mincí, nebo pět nádvoří, která celý komplex dotvářejí.

Tím hlavním je čestné nádvoří, na kterém najdeme vystavenou barevnou sochu Nana-Maison od francouzské sochařky Niki de Saint-Phalle. Maison znamená dům a vzhledem k tomu, že je socha dutá a v zadní straně má vchod, dá se interpretovat jako domeček.
Nádvoří je na svoji dobu nezvykle orientované kolmo k nábřeží (byl to první palác s touto orientací), odkud nabízí perspektivu pohledu na novoklasicistní budovy, navržené v roce 1773. Nádvoří má tvar podkovy, v zaoblené části je mezi čtyřmi dórskými sloupy umístěný vchod do bývalé razírny mincí. Ve výklencích mezi sloupy jsou umístěny bysty čtyř francouzských králů – Jindřicha II., Ludvíka XIII., Ludvíka IV. a Ludvíka V. Na frontonu jsou umístěny plastiky alegorií Mincovní poctivosti a Hojnosti bohatství, společně s královským znakem. Zajímavé je to, že budovy nejsou původní, byly postaveny jako repliky poté, co byla mincovna vypálená komunardy v roce 1871.

Hlavní budova s dlouhou fasádou směrem k řece sloužila dřív pro administrativní účely a bydlení, později bylo v části prostor vybudováno muzeum mincí. Po rekonstrukci je tato část věnována výhradně výstavám a společenským akcím, v druhé polovině potom sídlí luxusní tříhvězdičková resturace Guy Savoy.

Ve dvorních křídlech byly umístěny razicí dílny a slévárny cenných kovů. Ty byly při rekonstrukci zrenovovány (skutečná mincovna, ve které stát razí peníze, byla přestěhována už v 70. letech minulého století do Pessac u Bordeaux) a i se zařízením si je dnes můžeme prohlédnout. Současně tady bylo vytvořeno nové stálé muzeum mincí a medailí.

Upřímně řečeno, nedokážu říct, jak moc je mincovní muzeum a dílny pro běžného návštěvníka zajímavé, nebyla jsem tam zatím, minule jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli tam vůbec chci jít, ale někdy na ně nakonec taky dojde.

Kolem nádvoří obíhá chodba, ze které se vchází do jednotlivých místností. Chodby jsou přístupné a můžete v nich podle libosti bloudit. Stejně tak vás nechají nakouknout i do vestibulu hlavní budovy – to v případě, že se v ní nekoná žádná výstava, jako je tomu právě teď. Pokud se zde koná výstava, máte k dobru k prohlídce ještě celé první patro (to můžete vidět v tom odkazu hned v prvním řádku).

Mezi budovami jsou volně zpřístupněna další čtyři malá nádvoří. Na jednom z nich je vystaveno další současné umělecké dílo, které z tepaného železa ve tvaru čajové konvičky vytvořila portugalsko-francouzská umělkyně Joana Vasconcelos. I tady se jedná o určitý domeček nebo altánek – konvička má dvířka, uvnitř sedátka a můžete tak okolní dvůr pozorovat i z této nezvyklé perspektivy.

V rohu tohoto nádvoří stojí sluneční hodiny z roku 1777, které současně vyměřují i pařížský poledník. To je trochu překvapivé, protože ten oficiálně probíhá o pár desítek metrů dál, až za Francouzskou akademií.

Další z dvorů, který dřív sloužíval k ubytování stráží, které Mincovnu hlídaly. Dnes jsou tady kanceláře.

Ze dvora, kterému se přezdívá „Zlatý“, se dřív vstupovalo do dílen a slévárny zlata. Dnes jsou tu vstupy jak do muzea s mincemi a medailemi, tak do dílen. Kromě toho tady najdete i malý obchůdek s pamětními medailemi a mincemi. V současné době tady prodávají limitovanou sérii eurových mincí s Mickey Mousem.

Z nádvoří s čajovou konvičkou se dostaneme také do muzejní kavárny

Krátká boční strana Mincovny s pohledem na nábřeží. Hned vedle Mincovny ústí nejstarší pařížský most pont Neuf.

Každou neděli v 17 hodin se koná komentovaná prohlídka všech prostor. Pokud ji zkombinujete i s muzeem a krátkodobou výstavou, stojí 16 eur.
Vstupné jen do muzea (tj. mince+dílny) je 10 eur, pokud k tomu přidáte i krátkodobou výstavu, tak 14 eur.

Kdo by se chtěl do Mincovny podívat aspoň virtuálně, tak dvory a hlavní budovu najde TADY a TADY.

La Monnaie de Paris
6. obvod, 11 quai Conti
otevřeno denně od 11 do 19 hod, ve středu do 21 hod
https://www.monnaiedeparis.fr/fr

K fungování blogu jsem minule zapomněla dodat, že přidávání nových příspěvků je z velké části omezeno také špatným fungováním celého systému blog.cz, se kterým to jde v posledních měsících s kopce. Největší problém je s nahráváním fotek a protože se od srpna loňského roku správci nepodařilo chybu opravit, došla mi definitivně trpělivost. Blog přesunu jinam, jen na to musím najít dostatek času. Do té doby budou nějaké nové články ještě i tady, ale pokud byste chtěli sledovat nové fotografie Paříže, nezapomeňte na facebookový účet Mon Paris, nebo nově i můj Instagram, kde najdete fotky nejen z Paříže, ale i z Prahy a jiných míst. Oba účty jsou veřejné, takže mě můžete sledovat i bez vlastního účtu na obou sociálních sítích, a můžete mi přes ně i psát.

 

Dnes se podíváme na jedno místo uprostřed rušné obchodní čtvrti, jen pár desítek metrů od luxusního obchodního domu Bon Marché. Už jsme zvyklí, že nás v Paříži čekají překvapení na každém rohu, ale přesto nás asi trochu překvapí, že tady ve vnitrobloku za průchodem kolem obchodů nepěkného domu ze 70. let minulého století objevíme vysokou loď novogotického kostela, který svítí nedávno renovovaným interiérem.

Kostel byl postaven v roce 1855 a jak napovídá už jeho zasvěcení, spravují ho pařížští jezuité. Je ostatně součástí jezuitské teologické a filosofické fakulty, která sídlí hned ve vedlejším vchodu.

Novogotická klenba je podpírána dvěma řadami pilířů, oddělujících po každé straně řadu bočních kaplí, které lemují kolem dokola ústřední prostor. Ty jsou zasvěceny jednotlivým zakladatelům jezuitského řádu, v čele se sv. Ignácem z Loyoly a sv. Františkem Xaverským. Kostel má dvě řady oken, přičemž ta nižší je slepá a až teprve horní řada s vitrážemi přináší do prostoru světlo.

 

Boční kaple i jejich oltáře jsou bohatě zdobené. Tady nahoře vidíme kapli sv. Ignáce.

 

Nenápadný vchod do kostela mezi obchodem s oblečením a s botami. Na přítomnost svatostánku upozorňuje jen kovový kříž a nenápadný nápis.

Vchod do kostela připomíná spíš dveře do nákupního centra. Nenechte se zmýlit, hned za nimi se otevírá celá ta novogotická krása.

Moderní nádvoří jezuitské univerzity, nazývané podle svého umístění Centre Sèvres. I ta je zcela skrytá ve vnitrobloku.

6. obvod, 33 rue de Sèvres

Jak jsem jenom mohla minule zapomenout! K článku o procházce v okolí kostela Saint-Sulpice jsem měla připravené ještě další fotografie, které mi nakonec z textu nechtěně vypadly. Je na nich zvláštní skulptura, kterou mnozí z vás určitě už viděli nedaleko rue du Four na nároží přímo naproti kostelu Saint-Germain-des-Prés.
Z chodníku se tady zvedá dlažba a přechází do železných desek, které vytvářejí umělou přehradu. Takovou, jako vytváří na jaře tající ledové kry v řekách, když ucpou koryto. Přesně tak se také dílo jmenuje – Ledová zácpa. Jeho autorem je kanadský sochař Charles Daudelin. Dílo Paříži darovala quebecká vláda v roce 1984 (a nechala ho zrestaurovat v roce 2011 při příležitosti oslav 50. výročí od otevření quebeckého zastoupení v Paříži).

Od této zvláštní instalace se skrytou fontánou je to jen pár kroků přes křižovatku k jednomu z nejstarších kostelů v Paříži Saint-Germain-des-Prés, kde najdete zajímavý původní interiér. V jedné z bočních kaplí po pravé straně je pohřbena jedna z nejvýraznějších osobností francouzské filosofie a vědy René Descartes.
No a koho nezajímají ani umělecká díla, ani kostely, toho určitě zaujmou protější kavárny Deux Magots a Café de Flore, které mají ve své historii taky spoustu zajímavých okamžiků. Obě už jsme tady taky viděli podrobně.

6. obvod, křížovatka boulevardu Saint-Germain a rue de Rennes

Prostor mezi náměstím Saint-Germain des-Prés a divadlem Odéon patří mezi nejstarší a také nejhezčí čtvrti v Paříži. V jejím středu, přesně na poloviční cestě mezi oběma vytyčenými památkami, leží rozlehlé náměstí s mohutným kostelem Saint-Sulpice. Kolem náměstí leží spousta zajímavostí, kolem nichž se dnes projdeme a na některé se spolu podíváme.

 

Metro nás přiveze do stanice Saint-Sulpice, přímo u kavárny s nevynalézavým názvem Café du Métro. Úzkou ulicí rue du Colombier už vidíme jednu z věží kostela Saint-Sulpice, my se ale nejdřív vydáme dolů po rue de Rennes, kde zahneme do rue du Four. Bývala centrem bohémského života této čtvrti, konec konců o ní zpívá v jedné své písni i Juliette Gréco, a i dnes je plná obchodů, spěchajících lidí a hřmotící dopravy. Přivede nás mezi tři staré úzké uličky kolem rue des Cannettes a rue Princesse, napůl pěší zóny s kavárnami, bistry a restauracemi. Večer, zvlášť v létě, tady není mezi všemi těmi postávajícími lidmi k hnutí, teď v zimě le to lepší; projdeme bez problému a v klidu si můžeme vybrat, kam půjdeme na oběd.
Ještě než z tohoto okolí odejdeme, mám jeden tip pro dámy – na rohu rue du Four a rue Bonaparte leží lékárna, kde v nekonečném bludišti regálů seženete lékařskou kosmetiku, na kterou si jen vzpomenete, a to za leckdy poloviční ceny než u nás. Já si sem už roky chodím pro svoji značku Vichy, ale mají tady opravdu všechno.

V uličkách najdete kromě klasické francouzské kuchyně i několik bretonských crêperií, italské pizzerie a zmrzlinárny, ale také různé exotické lokály. Já tady mám oblíbenou palačinkárnu La crêpe rit du clown, ale chybu tady neuděláte nikde, ať zajdete kamkoliv. Nejsou to žádné turistické pasti, sem chodí opravdu hlavně Pařížané.

Uličky nás přivedou ke kryté tržnici Saint-Germain, která vznikla už ve středověku a byla první krytou tržnicí v Paříži. Na rozdíl od jednoduchých tržnic v lidovějších čtvrtích je tato, stojící nedaleko boulevardu Saint-Germain uprostřed mondénní části Paříže, luxusnější, dražší a více šik. Po právě dokončené rekonstrukci se ještě více proměnila – i když už předtím sloužila ke svému původnímu účelu jen napůl a z druhé poloviny z ní bylo nákupní centrum, teď se její využití změnilo ještě víc. Velkou část plochy zabralo oddělení potravin nejmenovaného velkého anglického obchodního domu a další části hostí drahé nepotravinářské obchody.

Roh tržnice a hezký nově zrekonstruovaný dům v jejím sousedství

Pod podloubím tržnice

 

K původnímu účelu tržnice dnes slouží už jen malá část, přesto ale stojí za to sem zajít

V ulicích, které tržnici lemují, najdeme spoustu zajímavostí. Mě tady zaujal starý dům v rue Mabillon, oddělený od ulice plůtkem, za kterým je vidět suterénní kavárna. Jde o staré sídlo cechu tesařů, v němž dnes sídlí muzeum řemeslných cechů (Musée du compagnonnage) a knihkupectví. Zatím jsem ho ještě neviděla a hned si ho připisuji na dlouhý seznam věcí, které mě v Paříži ještě čekají.

V uličkách kolem tržnice najdeme další zajímavé obchůdky, hlavně s luxusními potravinami a drahými sladkostmi. Svůj obchod tady má i Pierre Hermé se svými makronkami,najdete tady i nepřekonatelnou čokoládovou pěnu Chapon a obchody s čokoládovými pralinkami. A taky spoustu dalších kaváren.

Kavárny lemují hlavně place Saint-Sulpice, rozlehlé náměstí, na kterém při troše štěstí můžete někdy najít bleší trh, jindy zase vánoční nebo velikonoční trh, různé výstavy s uměním pod širým nebem, a nebo také, jako se to podařilo tentokrát mně, úplně prázdnou plochu, na které hrají kluci fotbal. Jen tak totiž vynikne fontána před kostelem.
Mimochodem, v těch ateliérových oknech napravo nahoře bydlí podle Jana Šmída herečka Cathérine Deneuve. Pokaždé, když jdu kolem domu, pečlivě se dívám, jestli ji náhodou před dveřmi nepotkám (ne, nepotkala).

Tak zvaná Kašna čtyř biskupů, byla vytvořena v roce 1844 architektem Viscontim. Ve čtyřech výklencích, vedoucích do světových stran, sedí pod kamenným baldachýnem biskupové Bossuet, Fénelon, Massillon a Fléchier, které dole pod proudy vody hlídají čtyři kamenní lvi.

 

 

 

 

Ať chceme nebo nechceme, kostel je natolik dominantní, že nás nakonec vtáhne dovnitř. Já ho moc ráda nemám, zvlášť ne v zimě, když se setmí a je v něm šero, ale jsou zde dvě zajímavé věci, které mě tam nakonec vždycky přivedou.

 

Hned první kapli vpravo vymaloval Eugène Delacroix, který tady v letech v letech 1849 – 1861 znázornil na stěnách a na stropu biblické výjevy Jakubova zápasu s andělem, Heliodora vyhnaného z kostela a Svatého Michaela zabíjejícího kopím draka. Už jsem o nich na blogu několikrát psala, ale pro jejich půvab stojí za to se k nim vracet. Navíc před pár lety proběhly restaurační práce, které teď z maleb září a přitahují tak diváky.

Další zajímavostí, která tady na blogu taky už v minulosti byla, je linie, která znázorňuje pařížský poledník. Prochází napříč kostelem a končí sloupem – astronomickým gnómónem, který tady byl vytvořen v roce 1744 astronomy z pařížské observatoře na základě žádosti místního faráře, který si přál sám přesně určovat dobu jarní rovnodennosti a tedy i velikonoc. Každý den prochází sluneční paprsek čočkou, umístěnou v okně jižního transeptu, a v závislosti na roční době se dotkne mosazné linie v různé vzdálenosti od obelisku. O jarní rovnodennosti dosahuje k mramorové desce, vsazené do podlahy. Jednou to budu muset o velikonocích prozkoumat na vlastní oči.
Linii měděného pásku, vsazeného do podlahy tam, kudy probíhá poledník, si určitě pamatujete ze Šifry mistra Leonarda jako „rose line“, kolem níž Dan Brown navršil kromě skutečných faktů i spoustu dalšího tak trochu popleteného balastu.

Gnómón stojí nenápadně v rohu u bočních dveří, trochu ve stínu sochy sv. Petra

Z rohů sloupu vylézají krokodýli. Údajně tak chtěl jejich tvůrce připomenout, že obelisk, jehož tvar gnómón nese, pochází svým původem z Egypta.

Napříč kostelem, průhledem pod neobvykle umístěnou kazatelnou, zahlédneme krásný místní betlém. Pokud máte namířeno do Paříže v příštích dnech, stihnete ho na místě až do 2. února.

Jako poslední stojí za povšimnutí nádoby na svěcenou vodu u hlavního vchodu do kostela. Jsou dvě a jsou vytvořeny z obrovských mušlí, které darovali francouzskému králi Františku I. představitelé Serenissimy – Benátské republiky. Autorem podstavců je sochař Jean-Baptiste Pigalle, který k mořskému motivu mušle přidal další mořské živočichy.

 

Z loňských Dnů evropského dědictví mi zbyla ještě spousta fotek, ke kterým se budu postupně vracet. Prvním místem, na které se podíváme dnes, je Francouzský institut, budova na nábřeží Seiny, ke které vede pěší lávka Pont des Arts. Ta bývá po celý den přeplněná lidmi, ale pokud si přivstanete, najdete ji v 8,45 úplně prázdnou.  

Francouzský institut sdružuje pět akademických institucí – Francouzskou akademii, Francouzskou akademii věd, Akademii písemností a krásné literatury, Akademii etických a politických věd a Akademii umění. Patří pod něj i několik francouzských knihoven a muzeí. Institut byl založen v roce 1795 (přičemž první tři instituce existovaly už od druhé poloviny 17. století).

Autorem barokní stavby byl známý architekt Louis Le Vau, který na základě objednávky kardinála Mazarina postavil v letech 1661 – 1691 přímo naproti Louvru kolej pro šedesát šlechticů, nad kterou se klenula kupole kaple. Kolej byla zrušená v porevolučním roce 1791. Budova sloužila krátkou dobu jako škola, později jako věznice a v roce 1805 sem byl Napoleonovým rozhodnutím přestěhován z Louvru Francouzský institut. Jeho zasedací místnost byla vybudována ve zrušené kapli, kde má svoje místo dodnes.
Z nábřeží vidíme z Institutu jen majestátní kupoli (která zvenku i při pohledu na google mapy vypadá jako kulatá, ale ve skutečnosti je oválná) a dvě křídla, stejnoměrně rozložená po stranách bývalé kaple. Skutečné jádro institutu však leží vzadu, kolem nesymetricky uložených nádvoří podél rue Mazarine.

V jednom z výklenků bývalé kaple najdeme hrob kardinála Mazarina, který si přál napodobit kardinála Richelieua, pohřbeného v kapli Sorbonny

Zadní, větší nádvoří institutu

Samozřejmě nesmí chybět ani sluneční hodiny – ty nahoře jsou umístěny na prvním nádvoří, ty dole na druhém

Součástí institutu je také Mazarinova knihovna, kterou kardinál založil svojí sbírkou knih. Z pohledu z nábřeží její část můžeme vidět v levém křídle budovy.
Do knihovny se vstupuje po krásném oválném schodišti. Má tvar písmene L a najdeme v ní jedny z nejcennějších a nejstarších knih, které Francie vlastní.

Facsimilie Gutenbergovy bible

Institut de France
6. obvod, 23 quai Conti

Jen kousek šikmo přes ulici od trhu u kostela Saint-Germain-des-Prés, který jsme si prohlédli minule, najdeme cíl dnešní výpravy. Přestože se mi nad jménem Augusta Comta, zakladatele sociologie, sevře žaludek při vzpomínce na zkoušku z předmětu, který mě nebavil (a na kterou jsem musela dvakrát), jeho byt, který byl v letošním roce zpřístupněný, mě zajímal.

Auguste Comte, narozený v roce 1798, vystudoval pařížskou polytechniku a věnoval se i jiným vědám, medicíně a hlavně filosofii. Pod vlivem humanitních ideálů a zkoumání společnosti zakládá positivistickou církev (nazývanou taky Náboženství humanity) a později i novou vědu s názvem sociální fyzika, později přejmenovanou na sociologii. Celý životopis najdete v případě zájmu třeba TADY.

Byt, ve kterém bydlel posledních šestnáct let svého života, je dnes muzeem a dnes vás do něj pozvu.

Velký (aspoň na pařížské poměry) pětipokojový byt zabírá celé patro starého činžáku. Comte k bytu přilnul tak, že se z něj odmítl vystěhovat, i když si jeho pronájem už z finančních důvodů nemohl dovolit. Byt je zrekonstruovaný do podoby, jakou měl za jeho života, a najdeme v něm i některé jeho osobní věci a rukopisy. Byt je, alespoň pro mě, zajímavý i proto, že ukazuje, jak v předminulém století bydlela střední třída.

Psací stůl pod zrcadlem mezi okny prý skutečně patřil Comtovi a právě u něj napsal údajně svoje stěžejní dílo Pojednání o sociologii

Comtův model různých sfér mozku

Maison d´Auguste Comte
6. obvod, 10, rue Monsieur Le Prince

Otevřeno v úterý a v sobotu od 14 do 17 hod, ale je nutno přijít na prohlídku (nekomentovanou) přesně ve 14 hod a 15.30 hod

Vstupné 4 eur

Jak se tam dostat: metro Odéon (linka 4 a 10)

Letos se toho v posledních týdnech před Vánoci sešlo a vyrojilo tolik, že nevím, kam dřív skočit. Odráží se to nejen tady na blogu, ale především můžu zapomenout na tradiční předvánoční (nebo povánoční) cestu do Paříže. Vynahradím si to sice později, ale uteče mi vánoční výzdoba i atmosféra. Nezbývá, než listovat ve fotografiích z loňského roku a aspoň na dálku se s vámi kochat malým vánočním trhem, rozloženým v srdci Latinské čtvrti pod románskou věží kostela Saint-Germain-des-Près.

 

V parčíku u boční strany kostela na trh dohlíží z výšky mezi pískovištěm a prolézačkami Bernard Palissy, keramik, malíř, spisovatel a vědec ze 16. století, který drží pod paží jeden ze svých proslulých keramických talířů, na nichž přímo z keramické hlíny modeloval ovoce, zeleninu, ryby nebo jiné mořské potvory. Jeho socha se vyjímá symbolicky na pozadí monumentálního keramického průčelí, které zbylo z pavilonu keramické manufaktury v Sèvres na pařížské Všeobecné výstavě v roce 1900.

Vánoce v Paříži znamenají samozřejmě také odpolední zastavení v kavárnách, které i v zimním počasí nabízejí posezení venku. V blízkosti našeho dnešního trhu najdeme dvě kavárny, proslulé z historie pařížské kultury – Les Deux Magots a Café de Flore, kde byste ještě před několika desetiletími mohli potkat Jean-Paul Sartra se Simone de Beauvoir, Borise Viana nebo zpěvačku Juliette Gréco.

Pro toho, kdo se zajímá o výtvarné umění, je Paříž ráj. Samozřejmě především kvůli všem muzeím a galeriím, ale také pro ten pocit, že člověk chodí ve stopách slavných umělců a pro genius loci, který se nad městem vznáší a který vás často nečekaně překvapí.

Jedním z míst, kde na začátku 20. století pracovali umělci, kde se setkávali v bistrech a kavárnách a kde prožívali svoje často pohnuté osudy, je křižovatka u metra Vavin. Leží tady slavné kavárny La Rotonde, Le Dôme a La Coupole, které v těch dobách byly jen prostými chudými lokály, které po večerech obcházel Amedeo Modigliani a snažil se hostům prodat své kresby. Sedával v nich Picasso s Matissem a s Apollinairem, před svým posledním odjezdem na Tahiti sem chodil Paul Gauguin a na sklonku svého života se tady začal objevovat i Edgar Degas. V nedalekých ateliérech v 15. obvodu pracovali ve velké bídě židovsko-ruští malíři, jako Chagall, Soutine, Zadkine nebo Kremègne a další malíři a sochaři z východní Evropy i jiných částí světa.

Všechny sem přitahoval nejen bujarý život a setkávání s přáteli, ale také dvě malířské akademie, které ležely v rue de la Grande Chaumière, ležící jen pár metrů od slavné křižovatky. Ta známější, Académie Colarossi, zanikla už v roce 1930. Druhá, Académie de la Grande Chaumière, přežila dodnes a právě tu dnes navštívíme a prohlédneme si ji.

 

Tato soukromá akademie byla založená v roce 1904 jako určitá protiváha příliš akademické a strnulé École des Beaux Arts. Od samého začátku se zde vyučovala nejen kresba a malba, ale i sochařství. V průběhu let tady učilo mnoho známých umělců, my si připomeneme třeba jen Antoina Bourdella, Claudia Castelucha, Fernanda Légera nebo Ossipa Zadkina. Slavná jména najdeme i mezi žáky – kromě jiných jsem v seznamu našla i našeho Ottu Gutfreunda.

Srdcem celé akademie je velký ateliér, který na rozdíl od jiných prostor neprošel nikdy žádnou rekonstrukcí a dodnes zůstal v takovém stavu, v jakém byl ve svých slavných dobách. Nesmí se tady prý s ničím hnout, takže tu dodnes najdete zašlou dřevěnou podlahu, po které chodil Modigliani, ušmudlané a od kouře z kamen začouzené zdi a červeným sametem potažené vratké pódium pro modelky. Zábradlíčko kolem pódia sice pořád padá, ale z piety není opraveno.
Akademie funguje jako série dlohodobých denních i večerních kurzů, ale kromě toho sem do volných kurzů může ve stanovenou dobu přijít kdokoliv, vybrat si mezi kresbou a malbou, zátiším nebo figurou, zaplatit poplatek (kolem 20 eur za tříhodinový kurz), a výtvarně se tady pod odborným dozorem realizovat až do alelujá – samozřejmě se zatajeným dechem a s myšlenkou, kdo všechno na tomto místě u štaflí stál.

Tahle paní dělá v ateliéru modelku a zcela vážně nám s ohromným zaujetím líčila, jak náročná a obtížná práce to je, jak ten tvůrčí proces dá člověku zabrat, jak chodí domů vyčerpaná a jak je vlastně nespravedlivé, že je ta jejich těžká práce tak málo uznávaná a hodnocená.

V zadní části domu leží tři menší ateliéry. V tomto například se učí malířská anatomie.

Při procházení celého domu jsem měla pocit, jako by někde poblíž měli slevovou akci na modrou barvu. Natřeno tady bylo opravdu skoro všechno a jak vidíte, na dalším se ještě pracovalo.

Ten pravý ateliérový vzhled najdete potom na malém dvorku, kam vedou okna zadních ateliérů

Pokud byste se sem do ulice dostali, podívejte se pozorně i na dům číslo 13, který stojí přímo naproti akademii. Na začátku své pařížské kariéry zde za dvěma okny vlevo v prvním patře bydlel Alfons Mucha (který se později přestěhoval naproti do domu číslo 12 a později do čísla 8). V přízemí tohoto domu byla tehdy levná restaurace, kam chodili jíst umělci z okolí. V Muchově životopisu, který sepsal jeho syn Jiří Mucha, je uveřejněná fotografie již starého malíře, jak stojí ve dveřích tohoto domu, který navštívil při své poslední cestě do Paříže.

Ateliér Colarossi, o kterém jsem se zmínila nahoře, ležel v domě číslo 10. Je to ten dům nahoře, ze kterého vlevo vykukuje jen kousek výlohy restaurace. Tato akademie byla ve své době velmi slavná a měla slavné žáky. Jejich seznam najdete TADY. Z těch českých tady studoval (a později i učil) právě Mucha, ale také František Bílek nebo Josef Čapek.
Do bílého domu číslo 8, který vidíte nahoře, se Mucha přestěhoval kvůli větším prostorám na malování. Z tohoto jeho ateliéru pochází fotografie, kterou vidíte dole. Je na ní u Muchova harmonia Paul Gauguin, který v tomto domě také krátce bydlel.

Dalším slavným obyvatelem domu číslo 8 byl Amedeo Modigliani. Byl to jeho poslední ateliér, ve kterém bydlel s Jeanne Hébuterne, a odkud ho 22. února 1920 už v agónii odvezli do nemocnice de la Charité (dnes už neexistující, na jejím místě v rue Jacob dnes stojí budova lékařské fakulty), kde za dva dny zemřel. Dvacetiletá Jeanne Hébuterne, která byla v posledním měsíci těhotenství, v den jeho smrti vyskočila z okna bytu svých rodičů.

Amedea Modiglianiho i Paula Gauguina připomíná jednoduchá pamětní deska, umístěná na domě (na Muchu si nikdo nevzpomněl).

Académie de la Grande Chaumière
6. obvod, 14 rue de la Grande Chaumière

Jak se tam dostat: metro Vavin (linka 4)

Ti, kdo navštíví Paříž v příštích dvou týdnech, se mohou podívat na jinak přísně uzavřený dvůr bývalého opatství Saint-Germain-des-Prés. V květnu jsem ho fotila přes mříž a tentokrát jsme se mohli podívat i dovnitř. Katolická škola, která zde od roku1977 sídlí, dvůr totiž otevřela veřejnosti a na tři prázdninové týdny tady zřídila letní kavárnu.

Našla jsem to náhodou ve středu na internetu a ve čtvrtek už jsem seděla pod starým kaštanem na nádvoří a usrkávala Aperol spritz.

Z nádvoří je vidět zadní část kostela Saint-Germain-des-Prés

Cestou na toaletu můžete obdivovat i staré schodiště

Opatství sídlilo v typické staré pařížské budově stylu Ludvíka XIII. z červených cihel a bílého kamene, která byla postavená v roce 1586. Prvním obyvatelem byl kardinál Bourbon. Opatství se tehdy rozkládalo na velkém prostoru kolem kostela Saint-Germain-des-Prés na místě několika dnešních ulic.

Pohled na opatství z krásného náměstí place Furstemberg, které nese jméno kardinála, který v opatství působil na začátku 18. století. V prostorách dnešního náměstí se dřív rozkládal čestný dvůr opatství.

Pokud budete v Paříži, zastavte se tady a vychutnejte si klid v jinak tak živé a rušné čtvrti. Bohužel, tato netypická kavárna je otevřená jen do 23. srpna 2015.

6. obvod, 3 rue de l’Abbaye