O budově bývalé koleje řádu bernardinů jsme taky už jednou mluvili. O její dlouhé a složité historii si můžete podrobněji přečíst TADY. Kolej byla postavená na začátku 13. století a nechybělo mnoho, aby po Francouzské revoluci a během následujících desetiletí zmizela ze světa. Zdevastované budovy byly zrekonstruovány teprve v letech 2004 – 2008 a slouží jako církevní výukové a výzkumné středisko a výstavní a koncertní prostory.

Minule jsme viděli nádherný sál refektáře ve vánočním období. Od té doby jsem tam byla obdivovat úchvatnou klenbu už několikrát, prostory i výstavy jsou volně a zdarma přístupné a kdykoliv jsem v blízkosti, zastavím se tam.

 

V bývalém refektáři se často konají koncerty na které bývá někdy vstup zdarma

V létě se těmi dvířky v pravé zadní části dá vyjít ven. Naskytne se nám zajímavý pohled na základy budovy, které během století skončily pod úrovní dnešních okolních ulic.

V příkopu, který vznikl mezi budovou a ulicí, najdeme dokonce i včelí úly, stejně jako na jiných místech ve městě, hlavně v parcích (v Lucemburské zahradě nebo v parku Georges Brassens), na hřbitovech, ale dokonce také na střeše Opery Garnier. Všechny úly mají jednotný tvar a barvu, bez nějaké větší fantazie.

 

Po moderní kovové lávce se odtud dostaneme také do malého parčíku, který k budově přiléhá. Je to oáza klidu a ticha, skoro nikdy tam nikdo není a posezení na lavičce ve stínu stromů je v létě příjemné. Branka z ulice je většinou zamčená a dá se sem dostat právě jen přes budovu koleje.

 

5. obvod, 20 rue de Poissy

otevřeno pondělí-sobota 10-18 hod

 

Vstup do refektáře a do kaple s výstavními prostorami je zdarma, ostatní prostory je možné navštívit v rámci organizované prohlídky a to v pondělí a středu v 11 a 16 hod, v pátek a v sobotu v 16 hod, v neděli a ve svátky v 15 a v 16 hod.

Vstupné na tyto prohlídky je 5 Euro, snížené 3 Euro, do 12 let zdarma.

Jak se tam dostat: metro Cardinal Lemoine nebo Maubert Mutualité (obojí linka 10)

 

Dnes se vydáme od Seiny po rue Saint-Jacques, jedné z nejstarších pařížských ulic, která v těchto místech vedla římským městem pod názvem Via Superior už před našim letopočtem. Později vystřídala různé názvy, ten dnešní pochází pravděpodobně ze skutečnosti, že se po ní směrem k jihu vydávali poutníci na pouť do Santiago de Compostela, kde je pohřben jeden z apoštolů – sv. Jakub starší.

My ovšem až do Santiaga nepůjdeme, naše kroky se zastaví v ulici před číslem 27. Je to úplně běžný starý dům, jakých je v této ulici spousta. To, co nás na něm zajímá, uvidíme na boční, trochu předsazené zdi.

Zvláštní sluneční hodiny jsou dílem Salvadora Dalího, který je vytvořil pro tento dům, ve kterém měli v 60. letech minulého století obchod jeho přátelé. Betonové hodiny tvoří hlava ženy ve tvaru svatojakubské mušle (jsme přece ve Svatojakubské ulici!), s mandlovýma očima a s obočím, ze kterého šlehají plameny, představující údajně ohnivé sluneční paprsky. Vlasy ženy jsou staženy v týle a jejich konce se vlní na ramenou – trochu připomínají Dalího zakroucený knír. Hodiny jsou obráceny směrem k západu a údajně nejsou příliš přesné.

Hodiny byly slavnostně odhaleny 15. listopadu 1966 jako „první událost XXI. století“. Odhalil je z plošiny výtahu sám mistr za zvuků dechovky z Akademie krásných umění.
Červená barva, stékající po hodinách, není Dalího záměrem – to se jen nějaký idiot snažil zviditelnit. Jak je vidět při podrobném pohledu, z fasády nad hodinami je už barva většinou odstraněná, na hodiny budou zřejmě muset přijít odborníci.

A jen tak pro zábavu jsem našla scénu z filmu Půlnoc v Paříži, kde se hlavní hrdina setkává právě s Dalím, kterého hraje skvělý a můj oblíbený Adrien Brody.

5. obvod, 27 rue Saint-Jacques

Jak se tam dostat: metro Cluny-La Sorbonne nebo Maubert-Mutualité (linka 10)

Kostel “ sv. Mikuláše z bodláčí“, který leží jen pár kroků od bulváru Saint-Germain, pochází ze 17. století a přesto není nijak moc známý. Možná proto, že v té záplavě pařížských kostelů zaniká, možná ale také proto, že je v poměrně choulostivé situaci – a právě ta mě přiměla, abych se jím zabývala.

 

 

Vešla jsem do něj poprvé v jeden zimní den pozdě večer, aniž bych ho znala, něco jsem nafotila a když jsem potom doma hledala o kostelu podrobné informace, nestačila jsem se divit.

Než ale začneme s choulostivými zprávami, nejdříve si řekneme něco o jeho historii. Stojí na místě kaple ze 13. století, jeho současná podoba pochází z let mezi 1656 až 1763, kdy byl postupně přestavován. Zvonice o čtvercové základně byla postavená v roce 1625.

Při prorážení boulevardu Saint Germain stál kostel v cestě, jeho zadní část byla proto přestavěna a vchod byl přemístěn na dnešní místo. Současná fasáda pochází až z roku 1934.

 

 

A teď k té zvláštnosti kostela. Je to totiž doslova a do písmene squatt a squattery jsou tady v tomto případě představitelé jedné z odnoží katolické církve.

V únoru 1977 v průběhu mše vtrhlo do kostela několik členů Kněžského bratrstva sv. Pia X., vyhnali faráře a pod vedením jednoho ze svých kněží zde odsloužili svoji mši v latině. Od té doby kostel ilegálně okupují a nikdo je odtud nedokáže dostat, ani přes několik rozhodnutí církevních i státních soudů.

Členové bratrstva, někdy také nazývaného Lefebvristé podle svého zakladatele, francouzského arcibiskupa Marcela Lefebvra, jsou zastánci katolického tradicionalismu, kteří odmítají změny, provedené v církvi po Druhém vatikánském koncilu v letech 1962-65 (další informace o nich najdete TADY).

Arcibiskup Lefebvre byl vůbec poměrně zvláštní. Se svým hnutím, původně založeným pro církevní účely, se vcelku rychle přeorientoval i na politiku a jako obdivovatel maršála Pétaina, diktátorských režimů generála Franca a Antonia Salazara podpořil v 70. letech minulého století i diktátorský režim v Argentině a před svou smrtí v roce 1991 otevřeně stranil Le Penově Národní frontě. Kostel se tak stal baštou extrémní pravice a podle některých informací, které jsem našla na francouzském internetu, zde bývaly dříve rozdávány brožurky s fašistickým obsahem, dokonce popírajícím holokaust. Dnes tam nic podobného veřejně přístupného už nenajdete, to ovšem vůbec nic neznamená…

Saint-Nicolas du Chardonnet
5. obvod, 23 rue des Bernardins

Na mostě pont de la Tournelle, spojujícím Île Saint Louis a nábřeží quai de la Tournelle, stojí na vysokém pylonu bílá socha svaté Geneviève, patronky Paříže, dívající se ze své patnáctimetrové výšky proti proudu řeky. Svatá Geneviève drží ochranitelsky za ramena malou dívku, která tady představuje Paříž. Autorem sochy z roku 1928 je francouzský sochař polského původu Paul Landowski.

 

Pohled z vedlejšího mostu pont de Sully. Řada člunů u nábřeží zde kotví trvale a slouží k běžnému bydlení. Jsou dokonce vybaveny i elektřinou a přívodem pitné vody.

 

 

Pokud vám socha něco připomíná, jste na dobré stopě, možná nejznámější Landowského dílo – Kristus Spasitel – stojí na kopci nad Rio de Janeirem.

5. obvod, Pont de la Tournelle

Jak se tam dostat: metro Pont Marie (linka 7)

 

Pozdně gotický kostel uprostřed staré Latinské čtvrti pochází ze začátku 15. století, kdy byl přestavěn předcházející kostel, který velikostí už nestačil své farnosti, tvořené především studenty z Latinské čtvrti. Jeho definitivní stavba trvala až do 17. století. Po Velké francouzské revoluci v něm bylo zřízeno skladiště střelného prachu, kostel však nebyl poškozen a byl znovu vysvěcen v roce 1803.

Je zasvěcený sv. Severýnovi Pařížskému, poustevníkovi, který na tomto místě prý přebýval v malé oratoři už v 6. století.

 

 

 

Gotický portál kostela pochází z 13. století a je lemován na každé straně šesti sloupy a květinovým dekorem. V tympanonu ze začátku 19. století je zobrazená Panna Marie s Ježíškem a dvěma anděly.

 

 

Zatímco první třetina lodi pochází z původního kostela z 13. století, zbytek byl přistavěn v 15. století. Dobře to vidíme podle dvou typů sloupů, ty kulaté s hlavicemi s květinovým dekorem pocházejí z původního kostela (na fotce vidíme jeden na každé straně), zatímco ty žebrové byly vytvořeny v 15. století, stejně jako celá horní galerie.

 

Les sloupů v kněžišti, včetně nádherného středového zatočeného sloupu, pochází z 15. století

Vitrážová okna byla vytvořená většinou v 19. století. Znázorňují život Krista a apoštolů. Některé z oken v první a tedy starší třetině kostela mají zachovány vitráže ze 14. století, zatímco abstraktní vitráže v presbytáři jsou současné, poválečné.

Freska s Ježíšovým rodokmenem v jedné z bočních kaplí pochází z roku 1858

Varhany, umístěné ve skříni z roku 1745, jsou současné

Po pravé straně vedle vchodu do kostela můžeme vidět arkádový dvůr (bohužel jen přes plot, málokdy bývá přístupný). Uprostřed prostranství bývala společná pohřební šachta, do které byli pohřbíváni chudí lidé. V době, kdy byl kostel založen, si svůj hrob mohli dovolit jen ti nejbohatší, kteří byli pohřbíváni právě pod arkádami.

 

Čtvrť Sorbonne, Rue des Prêtres Saint-Séverin

 

Jak se tam dostat: metro Saint-Michel (linka 4), RER B a C

Knihy Umberta Eca nejsou zrovna tou nejlehčí četbou, ale uznejte, že ta poslední musí nadchnout na první pohled, když začíná takto:

 

 

A my se teď podle velkého spisovatele podíváme, co z kouzla starých špinavých uliček zbylo. V části, přiléhající k place Saint-Michel, bují turistický ruch a leckteří romantici si naivně myslí, že tady našli tu pravou starou Paříž. Domy jsou otlučené a maskované rádoby pařížskými dekoracemi, chamtiví Auvergnané byli nahrazení stejně chamtivými Turky, Araby, Řeky a Číňany, kteří nevědí, co chtít za pochybnou kvalitu, kterou nevrle nabízejí, v každé skulině vás lákají vystavené suvenýrové cetky a nadháněči restaurací vám vstupují do cesty. Pravý Pařížan by tady ze strachu ze salmonely nesnědl ani sousto. Uličky blíž k place Maubert jsou prázdnější a autentičtější a právě tam naše dnešní procházka bude začínat. Když se budeme rozhlížet očima Umberta Eca, trochu té romantiky tady ještě najdeme.

Autor má pravdu, že place Maubert po proražení bulváru Saint-Germain trochu ztratila svoje kouzlo. Na ohromné ploše křižovatky dnes není žádná známka dřívější romantiky, byť trochu divoké. Poslední záchvěvy najdeme v tomto koutku, přiléhajícímu k uličkám, do kterých se teď vydáme.

Kromě toho, že je nároží place Maubert a rue Maître-Albert hezky barevně fotogenické, najdeme na něm ještě jednu zajímavou věc – ve spodní části rohové zdi je skleněnou deskou chráněný do kamene vyrytý nápis z roku 1711, který informuje o tom, kam dosahovaly záplavy, které se až sem rozlily z koryta Seiny.

„Kdyby se pak řečený chodec vydal ulicí, která se bude později jmenovat rue Sauton, ale tehdy se ještě jmenovala rue d´Amboise, narazil by zhruba v její polovině – mezi bordelem vydávajícím se za pivnici a tavernou, kde se spolu s mizerným vínem podával oběd za dva sou (což i tehdy bylo hodně levné, ale studenti z nedaleké Sorbonny si stejně nic dražšího dovolit nemohli) – na slepou uličku, které se kdysi říkalo impasse Maubert, ale někdy před rokem 1865 ji překřtili na cul-de-sac d´Amboise. Před lety tam býval tapis-franc (v řeči galerky krčma, putyka poslední kategorie, vedená zpravidla bývalým trestancem a navštěvovaná kriminálníky, které právě propustili z galejí) a zůstala smutně proslulá i později, protože v 18. století si tu zřídily laboratoř tři vyhlášené travičky. Jednoho dne je našli udušené výpary smrtonosných substancí, jež destilovaly na svých ohništích „.
Umberto Eco, Pražský hřbitov

„Na konci té uličky se nacházela zcela nenápadná výloha vetešnického krámu, jež vybledlý štít velebil jako Brocantage de qualité – výloha, skrze niž nebylo moc vidět, neboť její skla pokrývala hustá vrstva prachu. Skla ovšem sama o sobě odkrývala z vystaveného zboží a vnitřních prostor velmi málo, neboť každé z nich bylo čtvercem dvacetkrát dvacet centimetrů, zasazeným do dřevěné kostry. Vedle výlohy by chodec spatřil věčně zamčené dveře a vedle šňůry od zvonku štítek s informací, že majitel je dočasně nepřítomen.“

Umberto Eco, Pražský hřbitov

 

Teď už dveře zavřené nejsou. Literární hrdina Simonini je dávno po své literární smrti a jeho literární byt nad krámkem obývá někdo jiný. Kdo ví, jestli se sklepem pořád ještě dá sestoupit do spleti podzemních stok (určitě nedá, já vím).

 

Pohled na tuto budovu v rue de la Bucherie hned za rohem nás také, stejně jako kniha, zavede do historie. Právě tady sídlila už od roku 1369 stará fakulta medicíny; budova s kopulí, kryjící prostor, prostupující přes dvě patra, pochází ovšem až z roku 1745 a pro výuku medicíny sloužila pouze do roku 1775.

Když se otevřou dveře starých domů, to teprve ožívám při pohledu na dvorky s rozličnými vestavbami a přístavbami

Uprostřed staré čtvrti stojí kostel Saint-Julien le Pauvre. Dovnitř se podíváme někdy jindy.

Ulička vedle kostela

 

Domy přímo naproti kostelu

Ústí rue Galande nás přivedlo až k široké rue Saint-Jacques, kdysi hlavní tepně Latinské čtvrti. Za ní se tyčí hradba zadní strany kostela Saint-Séverin, do kterého se podíváme příště.

 

Jak se tam dostat: metro Maubert Mutualité (linka 10) nebo Saint-Michel (linka 4), RER B a C

 

Spojit příjemné s užitečným můžeme na břehu Seiny, kde jsou na náplavce naproti ostrovu Saint-Louis vystaveny moderní sochy pod širým nebem. Do parku, kam je samozřejmě vstup zdarma, můžeme sejít hned za mostem pont de Sully a v hezkém počasí je to krásná procházka.

 

Naše cesta po nábřeží mezi sochami končí až naproti Jardin des Plantes, kde jsou na Square Tino Rossi vytvořena zákoutí s betonovými náměstíčky, na kterých je v létě navečer pořádně živo – chodí se sem na pikniky, hrají tady muzikanti a povídá se – a taky se tady tančí a to vše od salsy až po skotské tance. Nejznámější je tady ale pravidelná argentinská milonga (není divu, Tino Rossi byl zpěvákem právě argentinského tanga), kde se každý večer od května až do září od soumraku až do půlnoci tančí tango – a dokonce tu někdy pořádají pro zájemce i kurzy. Že je to v teplých letních večerech pořádná romantika, to je jisté, jak je vidět i na videu, které jsem si vypůjčila z youtube.

 

Centrem starého opatství Val-de-Grâce je barokní kostel, zasvěcený Panně Marii, který navrhl architekt François Mansart v polovině 17. století. Kostel nechala postavit královna Anna Rakouská, manželka Ludvíka XIII., jako poděkování za narození syna a následníka trůnu.

Základní kámen k novému kostelu položil se svojí matkou sám dauphin Ludvík, když mu bylo sedm let. Královna při stavbě kostela a přestavbě přilehlého opatství hodlala vynaložit veškeré náklady, „aby světu zanechala důkaz o své zbožnosti“.

Vznikl tak jedinečný areál, který dodnes udivuje svojí nádherou. Za brány kláštera, ve kterém dnes sídlí muzeum vojenského lékařství, jsme se podívali minule, dnes si prohlédneme kostel.

 

Patrová fasáda kostela, postaveného na půdorysu latinského kříže, je členěná korintskými sloupy. Ty spodní dvojité nesou trojúhelníkový fronton, pod nímž je vepsán latinský nápis IESU NASCENTI VIRGINIO MATRI, vyjadřující dedikaci kostela Panně Marii jako matce Ježíše.
Přes čtyřicet metrů vysoká barokní kopule je po Panthéonu a dómu v les Invalides třetí nejvyšší v Paříži.

 

Oltář, rámovaný baldachýnem s anděly, je dílem Gabriela Le Duc. Sousoší s jesličkami vytvořil v roce 1665 sochař Michel Anguier, žák Berniniho. Ten je autorem i dalších soch, které zdobí kostel. Sochy na oltáři jsou bohužel jen kopií, ty původní byly totiž v roce 1805 přesunuty do kostela sv. Augustýna, jehož duchovní správci je později odmítli vydat zpátky.

Kopuli dómu vyzdobil freskou Pierre Mignard v roce 1663. Nádherná malba obsahuje přes dvě stě postav a inspirovala Molièra k napsání slavných veršů o slávě Val-de-Grâce. Freska představuje uprostřed Svatou Trojici, okolo níž jsou v horní části znázorněny biblické postavy, po stranách svatí mučedníci a zakladatelé církevních řádů, vpravo dole sv. Petr s apoštoly a další svatí. Vlevo dole vidíme sv. Annu, vedoucí královnu Annu Rakouskou, a dále sv. Ludvíka a další svaté. To vše navádí oko ke spodní části, v níž je znázorněno zrození Beránka božího, jako alegorie narození následníka Ludvíka.

Strop hlavní lodi kostela

 

 

Po levé straně oltáře se dostaneme za hlavní oltář do staré kaple Božího těla, v níž můžeme vidět na stropě fresku, kterou vytvořil Jean-Baptiste de Champaigne a která představuje Ježíše, udělujícího svaté přijímání andělům

 

V kostele najdeme ještě další dvě kaple. Ta vlevo je zasvěcená sv. Anně, matce Panny Marie, a najdeme v ní tyto varhany, které sestavil varhanář Cavaillier-Coll původně pro kostel sv. Jenovéfy (z něhož se později stal Panthéon). Od roku 1891 jsou varhany zde ve Val-de-Grâce. V této kapli byla také až do Francouzské revoluce uchovávána srdce královny Anny Rakouské a prince Philippa Orleánského, bratra krále Ludvíka XIV.

Kaple vpravo (bohužel tady bez fotky) je zasvěcena sv. Ludvíkovi.

 

Za povšimnutí stojí i krásná mramorová podlaha, trochu zohyzděná příliš obyčejnými skládacími židličkami. Kromě tříbarevného dekoru jsou na ní na mnoha místech zobrazeny královské lilie.

Čtvrť Val-de-Grâce, 1 place Alphonse Laveran

Kostel je přístupný v rámci prohlídky Muzea vojenského lékařství (Musée du service de santé des armées), umístěného v přilehlém opatství (Abbaye du Val-de-Grâce), a to v úterý, středu, čtvrtek, sobotu a neděli vždy od 12 do 18 hod, vstupné 5 Euro (snížené 2,50 Euro, děti do 6 let zdarma).

Zdarma je možné kostel vidět pouze v rámci mše, konané vždy v neděli v 11 hod.

Kostel lze také vidět při koncertech vážné hudby, které zde bývají nepravidelně konány (program najdete TADY). Vstup na koncerty bývá obvykle zdarma.

 

Jak se tam dostat: RER Port Royal

 

 

Benediktinské opatství Val-de-Grâce, Údolí milosti, bylo založeno v roce 1621 královnou Annou Rakouskou, která se spřátelila s první abatyší a často se sem uchylovala a modlila ve svém neštěstí po potratu v roce 1622, následné sterilitě a přehlížení ze strany krále Ludvíka XIII., který toužil po dědici. Snažila se tak vyhnout špehování dvora a kontrole kardinálem Richelieu. Anna tehdy slíbila, že pokud se jí podaří dát králi syna a království následníka, nechá v opatství postavit nový kostel. 5 září 1638 se narodil královský syn Louis Dieudonné, budoucí král Ludvík XIV., královna však ve víru událostí, kdy v prosinci roce 1642 umírá kardinál Richelieu a o půl roku později i její manžel Ludvík XIII., svůj slib nemůže splnit hned. Stává se regentkou svého syna a začíná zemi vládnout společně s kardinálem – ministrem Mazarinem.

 

 

Opatství fungovalo jen do Francouzské revoluce, po jejímž vypuknutí bylo přeměněno na vojenskou nemocnici. Později zde byla založena lékařská fakulta a areál se stal první fakultní nemocnicí ve Francii. Slouží pro potřeby vojenské nemocnice dodnes, jen se medicína přestěhovala do nových budov a ve starém opatství bylo zřízeno muzeum vojenského zdravotnictví (Musée du service de santé des armées). Je volně přístupné a přestože je to vojenský objekt, dá se v něm bez problému fotografovat.

Ve znaku na vstupní bráně do opatství se proplétají písmena A e L, iniciály královského páru Anny a Ludvíka

Na stěnách ambitu jsou umístěny busty významných vojenských lékařů s uvedením jejich zásluh, a desky se jmény dalších lékařů, kteří se zasloužili o rozvoj vojenské medicíny nebo kteří padli ve válce

Přiznám se, že muzeum jako takové mě nijak nezajímalo, šlo mi spíše o to, abych si prohlédla budovu a také o to, že vstup do muzea zahrnuje i prohlídku přilehlého kostela, který je většinou nepřístupný. Bloudila jsem těmi dlouhými pustými chodbami sama, žádný jiný návštěvník tam nebyl a muzejní hlídači vyskakovali ze židlí a rychle rozsvěceli sály se sbírkami, jakmile jsem se přiblížila.

Sbírka farmaceutických nástrojů a nádob v přízemním sále byla ještě zajímavá, ty ostatní exponáty, například dokumenty o založení a rozvoji vojenského zdravotnictví, hygieny a prevence, už mě zas tam moc nebraly.

Schodiště z přízemí do prvního patra

Arkády kolem dvora jsou sice kryté, ale okny je vidět ven na ohromnou barokní kopuli kostela, na nádvoří a do francouzské zahrady.

Majestátní fasáda kláštera, obklopující zahradu, pochází z let 1655 – 1665

Ohromnou bránu v prvním patře vytvořil v roce 1664 Jacques Caquelart. Původně jí vévodila bourbonská lilie a písmena A a L jako iniciály královny a krále, to vše ale bylo odstraněno v době Francouzské revoluce, jako většina připomínek krále a království. Brána vede do kostela, kam se podíváme příště.

Abbaye de Val-de-Grâce

Čtvrť Val-de-Grâce, 1 place Alphonse Laveran

Otevřeno v úterý, středu, čtvrtek, sobotu a neděli, vždy od 12 do 18 hod

Vstupné 5 Eur, snížené 2,50 Eur, děti do 6 let zdarma

 

Jak se tam dostat: RER Port Royal

 

 

Dvacetiosmihektarová botanická zahrada v 5. obvodu, do které se podíváme, byla vytvořená už v roce 1626 za doby Ludvíka XIII. dvěma královskými lékaři Héroardem a La Brossem, který se také stal jejím prvním správcem. Není divu, zahrada byla zpočátku pojímána jen jako sbírka léčivých bylin. Její pozvolná proměna na botanickou zahradu začala v 18. století, kdy byl dlouhých čtyřicet devět let správcem hrabě Buffon, který nejen provedl reorganizaci zahrady, ale zvětšil její velikost téměř dvakrát a obohatil sbírky přírodovědeckého muzea, které bylo při zahradě založeno. Ty se později rozrostly i o minerály, fosílie a zvířecí kostry a na konci 18. století byla v zahradě vytvořená i zoologická zahrada, do které byla tehdy umístěná zvířata z bývalého královského zvěřince ve Versailles.

 

My do zahrady vstoupíme od Seiny, z place Valhubert, kde se před námi otevře centrální alej s vyhlídkou na Grande galerie de l´évolution, Velkou galerii evoluce, která je jednou z částí Národního přírodovědeckého muzea, které v zahradě sídlí a jehož sbírky jsou rozmístěny ve všech budovách, které zahradu lemují.

Hned na začátku této aleje nás vítá socha rytíře Lamarcka, významného francouzského přírodovědce, autora první evoluční teorie, který kromě jiného vytvořil i první klasifikaci bezobratlých živočichů.

 

Po pravé straně leží tzv. Ménagerie – zoologická zahrada. Pro nás, rozmazlené různými africkými domy, novými sloninci a rozsáhlými výběhy, je to ovšem poněkud smutná podívaná, zvířata tady žijí dost natěsnané a klece a výběhy jsou poměrně malé.

 

Kovový slon u vstupu do ZOO

Centrální část je lemována dlouhými platanovými alejemi

 

 

 

V oddělení vodních rostlin tady byly letos v červenci k vidění například kromě kvetoucích leknínů a stulíků i tyto lotosy

Na Botanickou školu navazují skleníky – do těch jsme ovšem tentokrát nešli, stačilo nám, že venku bylo přes 30 stupňů – nedovedu si představit, jak muselo být uvnitř. Tento velký skleník je věnován tropickým rostlinám, dva menší za ním, pocházející z let 1830 – 1833, ukrývají australské a mexické rostliny.

Pohled na střední část se sochou hraběte Buffona (neplést, prosím, s italským fotbalovým brankářem :-))

Za skleníky směrem k rue Cuvier začíná mírně kopcovitý terén s labyrintem a vysokými stromy. Najdeme tady i první libanonský cedr vysazený ve Francii, který tady roste od roku 1734, a další vzácné stromy.

V zadní části zahrady nemůžeme minout Grande galerie de l´évolution, Velkou galerii evoluce, mohutnou budovu z roku 1877 s vysokou prosklenou střechou a moderní vnitřní vestavbou, ve které jsou umístěny sbírky, dokumentující zoologickou a botanickou evoluci.

Fasáda budovy je ozdobená medailóny s portréty prvních profesorů, působících v muzeu, uprostřed je umístěná socha Přírodovědy od E. Guillauma.

 

Po levé straně zahrady podél rue de Buffon, najdeme nejen tuto růžovou zahradu, ale i další budovy s výstavními sály, kde jsou umístěny sbírky geologie a mineralogie (momentálně zavřené), srovnávací anatomie a paleontologie.

Vstup do muzea je umístěný z kratší strany u vstupu z rue Geoffrey Saint-Hilaire, přímo naproti pařížské mešitě

Čtvrť Jardin des Plantes, vstup z place Valhubert, rue Buffon, rue Geoffrey Saint-Hilaire a rue Cuvier
http://www.mnhn.fr

Otevřeno:

Zahrada: denně od 8.15 nebo 9 hod (dle roční doby) do západu slunce, vstup zdarma

Muzeum: denně kromě úterý od 10 do 18 hod, vstupné 7 Eur, do 26 let 5 Eur

ZOO: od 9 do 18 (v neděli a ve svátky do 18.30), vstup 10 Eur, děti do 4 let zdarma, od 5 let a studenti do 26 let 8 Eur

 

Jak se tam dostat: metro Place Monge (linka 7) nebo Jussieu (linky 7 a 10) nebo Gare d´Austerlitz (linka 10 a RER C)