Dvacetiosmihektarová botanická zahrada v 5. obvodu, do které se podíváme, byla vytvořená už v roce 1626 za doby Ludvíka XIII. dvěma královskými lékaři Héroardem a La Brossem, který se také stal jejím prvním správcem. Není divu, zahrada byla zpočátku pojímána jen jako sbírka léčivých bylin. Její pozvolná proměna na botanickou zahradu začala v 18. století, kdy byl dlouhých čtyřicet devět let správcem hrabě Buffon, který nejen provedl reorganizaci zahrady, ale zvětšil její velikost téměř dvakrát a obohatil sbírky přírodovědeckého muzea, které bylo při zahradě založeno. Ty se později rozrostly i o minerály, fosílie a zvířecí kostry a na konci 18. století byla v zahradě vytvořená i zoologická zahrada, do které byla tehdy umístěná zvířata z bývalého královského zvěřince ve Versailles.

 

My do zahrady vstoupíme od Seiny, z place Valhubert, kde se před námi otevře centrální alej s vyhlídkou na Grande galerie de l´évolution, Velkou galerii evoluce, která je jednou z částí Národního přírodovědeckého muzea, které v zahradě sídlí a jehož sbírky jsou rozmístěny ve všech budovách, které zahradu lemují.

Hned na začátku této aleje nás vítá socha rytíře Lamarcka, významného francouzského přírodovědce, autora první evoluční teorie, který kromě jiného vytvořil i první klasifikaci bezobratlých živočichů.

 

Po pravé straně leží tzv. Ménagerie – zoologická zahrada. Pro nás, rozmazlené různými africkými domy, novými sloninci a rozsáhlými výběhy, je to ovšem poněkud smutná podívaná, zvířata tady žijí dost natěsnané a klece a výběhy jsou poměrně malé.

 

Kovový slon u vstupu do ZOO

Centrální část je lemována dlouhými platanovými alejemi

 

 

 

V oddělení vodních rostlin tady byly letos v červenci k vidění například kromě kvetoucích leknínů a stulíků i tyto lotosy

Na Botanickou školu navazují skleníky – do těch jsme ovšem tentokrát nešli, stačilo nám, že venku bylo přes 30 stupňů – nedovedu si představit, jak muselo být uvnitř. Tento velký skleník je věnován tropickým rostlinám, dva menší za ním, pocházející z let 1830 – 1833, ukrývají australské a mexické rostliny.

Pohled na střední část se sochou hraběte Buffona (neplést, prosím, s italským fotbalovým brankářem :-))

Za skleníky směrem k rue Cuvier začíná mírně kopcovitý terén s labyrintem a vysokými stromy. Najdeme tady i první libanonský cedr vysazený ve Francii, který tady roste od roku 1734, a další vzácné stromy.

V zadní části zahrady nemůžeme minout Grande galerie de l´évolution, Velkou galerii evoluce, mohutnou budovu z roku 1877 s vysokou prosklenou střechou a moderní vnitřní vestavbou, ve které jsou umístěny sbírky, dokumentující zoologickou a botanickou evoluci.

Fasáda budovy je ozdobená medailóny s portréty prvních profesorů, působících v muzeu, uprostřed je umístěná socha Přírodovědy od E. Guillauma.

 

Po levé straně zahrady podél rue de Buffon, najdeme nejen tuto růžovou zahradu, ale i další budovy s výstavními sály, kde jsou umístěny sbírky geologie a mineralogie (momentálně zavřené), srovnávací anatomie a paleontologie.

Vstup do muzea je umístěný z kratší strany u vstupu z rue Geoffrey Saint-Hilaire, přímo naproti pařížské mešitě

Čtvrť Jardin des Plantes, vstup z place Valhubert, rue Buffon, rue Geoffrey Saint-Hilaire a rue Cuvier
http://www.mnhn.fr

Otevřeno:

Zahrada: denně od 8.15 nebo 9 hod (dle roční doby) do západu slunce, vstup zdarma

Muzeum: denně kromě úterý od 10 do 18 hod, vstupné 7 Eur, do 26 let 5 Eur

ZOO: od 9 do 18 (v neděli a ve svátky do 18.30), vstup 10 Eur, děti do 4 let zdarma, od 5 let a studenti do 26 let 8 Eur

 

Jak se tam dostat: metro Place Monge (linka 7) nebo Jussieu (linky 7 a 10) nebo Gare d´Austerlitz (linka 10 a RER C)

 

 

 

 

 

 

 

Jak se tam dostat: metro a RER Saint-Michel

Pozdně gotický kostel, ležící na malém náměstí, které tvoří na svém dolním konci Rue Mouffetard, byl postaven na místě staré oratoře ve 12. století, ale v následujících stoletích, především v 15., byl mnohokrát přestavován a dostavován. Současný stav, jak ho vidíme dnes, spadá do roku 1655.

Kostel byl vypleněn v roce 1561 poté, co jeho katoličtí kněží zvoněním zvonů schválně rušili bohoslužbu protestantů, probíhající v blízkém „templu patriarchů“ – protestantském kostele. Ti si to nenechali líbit, sehnali souvěrce a asi dva tisíce jich katolický kostel napadlo a vyplenilo. Na oplátku byl den na to protestantský kostel vypálen a už nikdy nebyl obnoven.

Sloupy v kostele byly změněny z gotických na antické dórské až v roce 1784. Tehdy byla také vytvořena kaple Panny Marie, která zabrala místo původního hřbitova vedle kostela, ze kterého dnes nezbylo nic, kromě zazděného vchodu, který můžeme vidět z přilehlé Rue Daubenton.

Boční vchod do kostela vede přes malý romantický dvorek

Eglise Saint- Médard

Čtvrť Jardin des Plantes, rue Mouffetard

Jak se tam dostat: Metro Censier- Daubenton

Jak se tam dostat: Metro Censier Daubenton

V Paříži mám ráda nejen nejrůznější tržiště, ale také populární pouliční trhy se starožitnostmi a veteší všeho druhu. Pořádá je prakticky každá čtvrť většinou o víkendu a můžete na nich najít úplně všechno – od cenného historického nábytku, přes stříbrné příbory, nádobí, knihy, vycpané ptáky až po čínské cetky. Prodávající i kupující se na ně většinou sjíždějí zdaleka. Já jsem narazila naposledy na rozsáhlé „brocante“, pouliční vetešnictví, v dolní části Rue Mouffetard v 5. obvodu. A rozhodně se bylo na co dívat, jak na vystavované zboží, tak na lidi, kteří ho prodávali a kupovali.

 

 

Čtvrť Jardin des Plantes, Rue Mouffetard

 

Jak se tam dostat: Metro Censier Daubenton

Před třemi lety přibyla mezi pozoruhodnosti Paříže Bernardinská kolej – stará cisterciánská kolej pařížské univerzity. Po dlouholetém chátrání byla v roce 2008 otevřena po rozsáhlé rekonstrukci a od té doby slouží jako místo pro různé kulturní a společenské akce, výstavy, koncerty, různá setkání a pro teologické vzdělávání.

Historie koleje je stejně dlouhá jako bouřlivá. Byla založena na začátku 13. století, kdy abbé Clairvaux rozhodl o vytvoření koleje cisterciáckého (nebo taky bernardinského) řádu. Původní budovy ovšem brzy nestačily a proto byly zakoupeny pozemky v tehdy bažinaté a zanedbané části města, kde byla v roce 1253 na základech z dubových pilotů postavena nová kolej, skládající se z velké čtyřposchoďové budovy, v níž byly nejen přednáškové sály, ale také ložnice a refektáře. Kolem roku 1338 byla z podnětu papeže Benedikta XII. (který patřil k tomuto řádu) postavena sakristie a zahájena stavba kostela, který ovšem nebyl nikdy dokončen.

Po Francouzské revoluci byla roce 1790 kolej zkonfiskována revolucionáři, mniši byli vyhnáni a do kostela byli převezeni vězni z blízkého vězení Tournelle, které bylo určeno k demolici. Většina z nich však byla zabita o dva roky později při takzvaném masakru vězňů, kdy se revolucionáři obávali spiknutí vězňů v pařížských věznicích a pro jistotu je všechny pozabíjeli. Budovy koleje byly poté prodány státu, který v nich zřídil postupně skladiště soli, školu a hasičskou zbrojnici. Nedokončený kostel se stal zdrojem kamene pro výstavbu domů v okolí a byl definitivně srovnán se zemí v polovině 19. století v době přestavby města baronem Haussmannem, který budoval blízký boulevard Saint-Germain. Budovy koleje poté dál sloužily jako kasárna policie i hasičů.

V roce 2001 byla kolej odkoupena pařížskou diocézí a v roce 2004 byla zahájena rekonstrukce, která trvala čtyři roky a při které byly v podzemí objeveny románské klenby, které se v průběhu století propadly do bažinaté půdy. 12. září 2008 zde přednesl projev papež Benedikt XVI., který byl na oficiální návštěvě Francie.

A jak vypadá kolej dnes? Představte si nádherné rozsáhlé gotické prostory s vysokými klenbami, dokonale zrekonstruované a nasvícené. Konec konců, pojďte se podívat na fotografie.

 

 

 

Hlavní sál, který býval refektářem koleje. Najdete tady malou kavárnu, bistro a knihkupectví.

Měla jsem štěstí, že v době mé návštěvy probíhala zkouška na nějaký večerní koncert. Sice nevím, kdo zpíval, ale nikdo mi nebránil nejen ve fotografování, ale ani v tom, abych si na chvíli sedla a pozorovala zkoušku.

Ve staré sakristii se konají výstavy současného umění. V době mé návštěvy probíhala výstava americké umělkyně Judith Scott, která se specializovala na plastiky z textilních vláken.

Kromě těchto volně přístupných prostor jsou v areálu další sály – velké a malé auditorium v horním patře, staré prostory ze 13. století nad sakristií a gotické sklepy v podzemí. Jsou ovšem přístupné pouze v rámci organizovaných prohlídek.

Collège des Bernardins
5. obvod, 20 rue de Poissy
www.collegedesbernardins.fr
Otevřeno od pondělí do soboty 10 – 18 hod, v neděli a o svátcích 14 – 18 hod

Vstup do hlavního sálu a sakristie (včetně výstav) kdykoliv během otvírací doby zdarma, stejně jako venkovní okruh (zahrada se základy hradební zdi a kostela).

Ostatní prostory pouze v rámci prohlídky a to následovně:

pondělí a středa v 11 a v 16 hod, pátek a sobota v 16 hod, neděle v 15 a 16 hod

Vstupné 5 Eur, snížené 3 Eur, do 12 let zdarma

 

Jak se tam dostat: Metro Cardinal Lemoine nebo Maubert-Mutualité nebo Jussieu

 

 

Uprostřed 5. obvodu se v blízkosti botanické zahrady tyčí do výšky třiceti tří metrů minaret Velké pařížské mešity. Z něho svolává muezzin pětkrát denně muslimské věřící v modlitbám. Rozlehlý areál největší mešity ve Francii je možné navštívit a prohlídka rozhodně stojí za to.

Mešita zde, na místě bývalé nemocnice Pitié, stojí od roku 1926 a její stavba byla vyvrcholením myšlenky o vytvoření muslimského centra v Paříži, o které bylo jednáno v souvislosti s kolonizací už od dvacátých let 19. století. Definitivní rozhodnutí o stavbě bylo přijato až po ukončení 1. světové války, jako pocta 70 tisícům muslimských vojáků, kteří v ní padli za Francii. Hispánsko-maurská stavba byla financována francouzskou vládou. Byla inspirována významnou starou marockou mešitou ve Fezu a veškeré práce na dekoracích, především mozaiky, byly vytvořeny z tradičních materiálů arabskými umělci a řemeslníky ze zemí severní Afriky.

Celý areál je velmi rozsáhlý a kromě modlitebny v něm najdeme vnitřní dvůr, patio, madrasu (arabskou školu), knihovnu, konferenční sál, hammam (arabské lázně), restauraci, kavárnu a obchody se suvenýry. Ne všechna místa jsou ovšem přístupná a samozřejmě je zde nutné respektovat arabské zvyklosti (žádné kraťasy, tílka a minisukně).

 

Pohled na minaret, který je bohatě zdobený majolikovými motivy a je inspirován minaretem mešity Zitouna v Tunisu

 

Krásně upravené zelení zarostlé patio s fontánami

 

Podloubí, které obklopuje patio, je vyzdobeno nádhernými mozaikami

 

Knihovna

Pohled do vnitřního dvora, z něhož se vstupuje do modlitebny

Vnitřní dvůr

Pohled z vnitřního dvora do patia

Prostory jsou vyzdobeny arabskými verši, napsanými na zdech. Bohužel vám je nepřeložím, přestože mám za sebou dva roky studia arabštiny – jenže je to tak dávno, že už nic neumím.

 

 

Pohled na areál od botanické zahrady

 

 

La Grande Mosquée de Paris

Čtvrť Jardin des Plantes, 6 Rue Georges Desplas
Otevřeno denně kromě pátku

 

Jak se tam dostat: Metro Place Monge nebo Censier Daubenton

Na Rue de l´Estrapade, ležící na dohled od Pathéonu, mě udivuje její název. „L´estrapade“ je druh mučení, které snad ani nemá český název. Zkrátka když člověka za ruce vytáhnou do výšky a pak ho prudce pustí dolů, aby se těsně nad zemí zastavil a ty ruce si vykloubil. Další možností bylo vytažení za ruce, svázané za zády (pamatujete na scénu ve filmu Goyovy přízraky, kde tak mučili Javiera Bardema jako proradného mnicha? To je přesně ono).

 

Jako název ulice se mi to ale vždycky zdálo poměrně nezvyklé a záhadné

 

Jako na mnoha jiných místech, i tady najdeme na fasádě „The Invaders“….

 

Domy v ulici jsou staré a půvabné. Haussmann naštěstí až sem nedošel…

 

Malý žlutý domeček s předzahrádkou a zeleným mřížovým plotem býval jednou z nejstarších pařížských pražíren kávy

 

Dům už sice k původnímu účelu neslouží, ale vývěsní štít pražírny tu zůstal

Když jsem si vývěsní štít fotila, dal se se mnou do řeči starý pán, kterého jsem tipovala tak na 75 let, a začal mi o historii domu vyprávět. Na moji poznámku, kolik toho ví, mi řekl: „Vždyť já v téhle čtvrti žiju už 95 let!“. Francouzské číslovky jsou záludné, tak jsem si to pro jistotu nechala zopakovat, ale ano, rozuměla jsem dobře. Dal mi několik zajímavých tipů na pozoruhodnosti v okolí a nakonec mě dorazil odborným komentářem k mému foťáku – a že si stejnou značku taky chce koupit, ale s objektivem s větším rozsahem ohniskové vzdálenosti, protože už se mu dva různé špatně vyměňují („To víte, už nemám tak pohyblivé prsty“). Že byl oblečený jako štramák, neměl hůl ani brýle a křepce odkráčel, to ani nemusím zdůrazňovat. To tedy „chapeau“, jak říkají Francouzi.

To je on, zepředu jsem si fotit netroufla

Jen o pár kroků dál stojí dům, kde žil jeden ze slavných Francouzů…

 

 

 

 

Ulice ústí na stejnojmenné náměstí s typickou pařížskou fontánkou. Údajně právě tady ve středověku stávalo mučící zařízení a proto ulice i náměstí dostaly tak děsuplné jméno.

 

Ulice nás zavede rovnou až na moje oblíbené náměstí – Place Contrescarpe.

Čtvrť Val de Grâce

Jak se tam dostat: RER Luxembourg

 

O Panthéonu, který se tyčí na jednom z malých vrcholků v 5. obvodu, najdete informace v každém i tom sebeútlejším průvodci, takže to tady vezmeme jen zkrátka.

O jeho stavbě rozhodl Ludvík XV. jako výraz poděkování za svoje uzdravení v roce 1744 a v kostele měly být uloženy ostatky sv. Geneviève, patronky Paříže. Stavba, svěřená architektu Soufflotovi, se ale protahovala, a po vypuknutí Francouzské revoluce bylo rozhodnuto, že nebude věnována původním účelům, ale stane se místem, kde budou uloženi „velcí muži Francie“, jako byl Mirabeau, Voltaire, Rousseau a další osobnosti francouzské historie. Jenže další roky přinesly další změny – v rytmu politických převratů se měnïl i účel budovy, ta se stala znovu kostelem, zasvěceným sv. Geneviève, znovu pohřebištěm velikánů, pak opět kostelem a v roce 1885, při příležitosti pohřbu Victora Huga, definitivně místem posledního odpočinku významných osobností. V kryptě najdeme téměř 70 hrobek, kromě výše jmenovaných tu leží například i Zola, Jaurès, Moulin, Malraux, Braille, Pierre Curie, Marie Curie Sklodowska a další.

 

 

Osmdesát tři metrů vysoká budova byla postavena na půdorysu řeckého kříže v neoklasickém slohu s vysokými římskými sloupy v průčelí a ohromnou kopulí

 

 

Štít kostela nese nápis „Velkým mužům vděčná vlast“

 

Tohle je to, co mě na celé stavbě baví nejvíc. Ani ne hrobka Victora Huga nebo zmenšený model budovy, umístěný uvnitř, ale hlavice ohromných korintských sloupů a zdobená horní část vstupu.

 

 

Výjevy na reliéfech znázorňují jak církevní tak i laické události, podle toho, jakému účelu byla budova právě věnována při jejich dokončování

 

 

Od vchodu Panthéonu si můžeme přiblížit Eifelovku, která nás láká z dálky přes domy

 

Panthéon

Čtvrť Sorbonne, Place du Panthéone

 

Jak se tam dostat: RER Luxembourg

Skleněná a hliníková stavba francouzského architekta Jeana Nouvela (který je, kromě jiného, i autorem skleněné budovy Zlatý Anděl v Praze na Smíchově) byla inaugurována v roce 1987 prezidentem Mitterrandem. Slouží jako knihovna a kulturní centrum arabského světa. Institut je veden a podporován nadací, která byla založena v roce 1980 Francií a většinou arabských států, které mají v Paříži své zastoupení.

Institut je tvořen dvěma budovami, spojenými krytou lávkou, s nádvořím uprostřed a střešní terasou, na které najdete kavárnu s nádherným výhledem na celé centrum města.

 

Zatímco západní hladká fasáda institutu vede na nábřeží, jižní průčelí, ve které se nachází hlavní vchod, je vytvořeno z celkem 240 obrazců ve tvaru arabských moucharabií, tradičních ornamentálních okenic, které zde původně byly dovedeny k dokonalosti – podle intenzity světla se měly samy automaticky otvírat nebo zavírat jako objektiv fotoaparátu. Bohužel systém brzy přestal fungovat a tak je nyní velikost otvorů nastavována podle ročního období a slouží víceméně jen jako turistická atrakce.

 

 

Detail

 

Průhled oběma budovami

V institutu bývají pořádány zajímavé akce, které se nějakým způsobem týkají arabského světa. V současné době tam můžete vidět až do 30. října výstavu Mobil Art Chanel, kde jsou prezentována díla dvaceti světových umělců, inspirovaných výrobky firmy Chanel. Výstava je umístěná v pavilonu, který vytvořila na popud Karla Lagerfelda Zaha Hadid, světově proslulá irácká architektka, žijící a pracující v Londýně (my ji známe, protože byla předsedkyní poroty, která rozhodla o vítězství Kaplického chobotnice).

 

Pavilon Zahy Hadid má tvar 29 metrů dlouhé bílé „housenky“, ležící na dlážděném náměstí před institutem. Paradoxem je, že dílo špičkové architektky leží před tou snad nejhnusnější architekturou, která se v Paříži dá najít a jejíž část tady vidíte v pozadí – univerzitním areálem Jussieu, postaveným v 60. letech.

 

Institut du Monde Arabe

Čtvrť Saint-Victor, Place Mohamed V

 

Jak se tam dostat: Metro Jussieu nebo Cardinal Lemoine nebo Sully Morland

Stanice příměstské rychlodráhy RER linky B Port Royal je jedna z těch, které neústí hluboko pod zemí, ale na povrchu. Díky tomu se nám při vystoupení z vagonu nabídne nejen pohled na oblohu, ale i na starou budovu stanice.

 

 

 

 

Žádná jiná stanice metra v Paříži není tak krásná

 

 

Stanice byla postavená v roce 1895 a dostala jméno podle přilehlého kláštera Port-Royal ze 16. století (v němž dnes sídlí jedna z lékařských fakult).

 

Když vyjdeme ze stanice, budeme mít po pravé ruce poměrně nudný konec Boulevardu Montparnasse a po levé ještě nudnější Boulevard de Port-Royal (věřte mi, jednou jsem ten bulvár prošla celý pěšky a není tam opravdu vůbec NIC zajímavého).

Přímo před sebou uvidíme pařížskou observatoř i s její bílou kopulí…

 

… zatímco za našimi zády chrlí vodu fontána Čtyř světadílů, o které jsme si už říkali TADY. Za ní se po Boulevardu de l´Observatoire můžeme dostat do Lucemburské zahrady. Tam teď ovšem nepůjdeme, aspoň prozatím.

 

Nejdříve se totiž podíváme na roh Boulevardu Montparnasse, kde leží jedna z nejzajímavějších restaurací v této části města, La Closerie des Lilas, Šeříkový statek. Zajímavá je na ní hlavně její minulost, je totiž jednou z pětice nejslavnějších montparnasských kaváren (společně s Le Dôme, La Rotonde, La Coupole a Le Boeuf sur le toit). Byla otevřená už v roce 1847 a v 19. století sem chodíval Zola, Cézanne, Baudelaire, bratři Goncourtové a mnoho dalších známých osobností té doby. Nejslavnější časy kavárna prožila v prvních desetiletích 20. století. Stačí jen jména stálých návštěvníků: Paul Verlaine, Afred Jarry, Lenin (ano, ten během svého pařížského pobytu bydlel nedaleko a přiživoval levicovou atmosféru této čtvrti), Guillaume Apollinaire… a to už jsme v dalších desetiletích, kdy se tady děly nevídané věci a divoké mejdany byly proslulé po celé Paříži. Scházel se tady Modigliani, Fort, Breton, Aragon, Van Dongen, Picasso, Sartre, Gide, Eluard a další a další. Kavárna se také stala centrem amerických a anglických umělců, kteří v té době v Paříži žili. Chodil sem Henri Miller, Samuel Beckett, Oscar Wilde i Ezra Pound, nejvíce je ale kavárna spojena s Ernestem Hemingwayem, který si tady vytvořil svůj hlavní stan. Za ním sem chodil Scott Fitzgerald, který tady údajně napsal Velkého Gatsbyho.

 

Kavárna v roce 1909

 

 

Přímo před restaurací stojí ohromný pomník maršála Michela Neye. Maršálek Francie a voják z povolání, narozený v roce 1769, strávil převážnou část své vojenské kariéry jako Napoleonův důstojník. Bojoval úspěšně a neohroženě proti Rakušanům i Rusům, byl ovšem první z francouzských maršálů, kteří po Napoleonově internaci na Elbě okamžitě přešli k Bourbonům a začali sloužit Ludvíku XVIII. Poté, co se Napoleon vrátil z vyhnanství na Elbě a na sto dnů se vrátil k moci, se Ney opět stal jeho vojevůdcem. Po prohrané bitvě u Waterloo, na začátku druhé Restaurace, když se v červenci 1815 Ludvík XVIII. opět dostal na trůn, byl Ney obviněn ze zrady a zastřelen. V roce 1831 byl za své hrdinské válečné činy rehabilitován králem Ludvíkem Filipem I. a po celé Francii mu následně bylo postaveno mnoho pomníků.

Pomník, který vidíme, pochází z roku 1853 a původně stál před Observatoří, na místě, kde byl Ney popraven. Na křižovatku ke stanici metra byl přemístěn při stavbě metra.

 

 

V prostoru křižovatky u Port Royal, kde se stýkají 5., 6. a 13. obvod, stojí ještě jeden pomník. Patří hrdinovi indočínské války Francisu Garnierovi (1839 – 1873).

 

A – stanice RER; B – La Closerie des Lilas; C – Maršál Ney; D – Francis Garnier

Jak se tam dostat: RER B Port-Royal