Milovníci středověku si přijdou na své přímo v srdci Latinské čtvrti, kde najdou Muzeum středověku Musée de Cluny, které je zaměřené na období od Římské Galie až po počátky renesance. Vzniklo v roce 1843 spojením dvou architektonických památek – galsko-římských lázní z 1. století, zaniklých kolem 3. století, a pozdně gotického paláce opatů z Cluny, který byl na troskách lázní postavený v letech 1485 – 1510. Při založení muzea byla do zrekonstruovaných prostor umístěná sbírka, kterou stát tehdy zakoupil od archeologa Alexandra de Sommerard, znalce a sběratele umění.
Vstup do paláce, který býval před renovací také vstupem do muzea. Dnešní vstup najdete za rohem v rue de Sommerard.
Muzeum je zajímavé především sbírkami, které zahrnují přes dvacet tisíc předmětů, jako jsou obrazy, sochy, tapiserie, vitráže, iluminace, náboženské předměty a další umělecká díla, z nichž je v současné době vystavena jen asi desetina, ale stejně tak působivé jsou prostory, ve kterých jsou tyto sbírky rozmístěny – ať už jde o sály opatského paláce, nebo o podzemní prostory římských lázní, v nichž jsou vidět zbytky rozvodů vody, bazénů, fontán a jednotlivé sály lázní v různém stupni zachování. Nejzachovalejší částí je frigidárium – ochlazovací místnost s bazény, v níž je umístěná část sbírek, zatímco z kaldária a tepidária se zachovaly pouze částečně zdi, které jsou vidět i zvenčí z boulevardu Saint-Michel.
Pohled z malé terasy, vybudované nad pozůstatky římských lázní, směrem k boulevardu Saint-Michel
V letech 2015–2022 proběhla rozsáhlá modernizace muzea s cílem zlepšit přístupnost, provozní zázemí, vstupní části, způsob prezentace sbírek a návštěvnickou trasu. Byla postavena nová vstupní budova, která zahrnuje nejen prostory pokladny, ale také knihkupectví, obchod se suvenýry, šatny, a také prostory pro vzdělávací programy a pro správu sbírek. Muzeum znovu otevřelo v květnu 2022 při příležitosti Muzejní noci (a já jsem tam nemohla chybět).
Nádvoří paláce, přes které se dříve vstupovalo do muzea. Dnes vám sem přivede návštěvnická trasa.
Jako maniak přes sluneční hodiny neodolám, abych nezdůraznila tento krásný exemplář z roku 1674, umístěný na zdi hned u bývalého hlavního vchodu
Vstup do muzea z rue du Sommerard
Muzeum je natolik rozsáhlé a sbírky tak doširoka historicky rozložené, že je potřeba udělat si na ně dost času. Nedokážu tady vyjmenovat ani část všech skupin exponátů, ty si musí každý objevit sám, a proto se zaměřím hlavně na ty nejcennější.
Jedním z nejzajímavějších celků je takzvaná galerie králů, pocházející z katedrály Notre-Dame, kde je na průčelí mezi portálem a rozetou umístěno dvacet osm soch judských králů. Sochy byly v roce 1793 sans-culotty interpretovány jako genealogie francouzských králů a proto jim srazili hlavy a sochy pohodili za hradbami města. V roce 1977 bylo dvacet jedna hlav objeveno při rekonstrukci paláce Moreau v 9. obvodu a protože na katedrálu byly v 19. století umístěny kopie, skončily originály poškozených hlav králů zde v muzeu.
Sochy judských králů na průčelí katedrály Notre-Dame
Kamenná těla soch pocházejí z různých částí fasády katedrály Notre-Dame. Většina soch je datována do první poloviny 13. století.
Několik původních prvků, pocházejících ze Sainte-Chapelle, které byly nalezeny až po její renovaci v 19. století, takže už nemohly být využity přímo v kapli, ale byly umístěny sem do muzea
Katedrála v Troyes nedaleko Paříže je proslavená svými vitrážemi a slavnou školou na jejich tvorbu. Právě z ní pocházejí některé exponáty, umístěné v jednom ze sálu muzea.
Slavná tapiserie Dáma s jednorožcem, Vlámsko, 15. století
Po renovaci muzea se samostatného sálu dočkal soubor tapiserií s tématem Dámy s jednorožcem. Jde o šest nadrozměrných tapiserií z přelomu 15. a 16. století (jednotlivá díla měří cca 311‑377 cm na výšku a cca 290‑473 cm na šířku, podle konkrétní tapiserie). Pocházejí z hradu Boussac v regionu Creuse, kde byly objeveny v roce 1841, odkud je ve velmi špatném stavu, způsobeném vlhkostí a plísní, odkoupil Alexandre du Sommerard přímo pro vznikající muzeum.
Pět tapisérií zobrazuje pět smyslů: sluch, chuť, čich, hmat a zrak. Každá z nich vyobrazuje šlechtickou dámu, často v akci symbolizující daný smysl, například zrak je vyjádřený tím, že drží zrcadlo, chuť zase tím, že něco ochutnává a podobně. Šestá tapiserie, ta, kterou vidíte nahoře, má záhadný název „À mon seul désir“ – „Podle mého jediného přání“ (nebo touhy?) a její význam je nejméně jasný a nejdiskutovanější. Tato tapisérie se trochu liší tématem – dámu vidíme u stanu, s nápisem „À mon seul désir“, u kterého dáma ukládá své šperky do truhlice (podle jiného výkladu si je ovšem z truhlice bere, můžete si vybrat, co se vám líbí víc).
Detail tapisérie, vyjadřující chuť – dáma si bere z misky, kterou drží služebná, nějakou sladkost
Zobrazení hmatu – dáma drží jednou rukou praporec, druhou rukou se dotýká rohu jednorožce
Celý soubor se vyznačuje stejnými modrými, žlutými a purpurovými barvami na cihlově červeném podkladu, na kterém je hlavní motiv dámy a jednorožce doplněn dalšími zvířaty, především velkým bílým lvem a množstvím drobných živočichů, bohatým květinovým pozadím a množstvím rostlin a květin.
Klenba bývalé kaple opatství
Retábl s motivem Ukřižování Krista, konkrétně scény Nesení kříže, Ukládání do hrobu a Zmrtvýchvstání. Dílo pochází z poloviny 14. století, pravděpodobně z opatského kostela v Saint-Denis nebo z pařížského kostela Saint-Gervais
Jak vidíte, Musée de Cluny je jedinečné místo, kde je představen středověk v celé své bohatosti. Spojení antické římské architektury s gotickým palácem vytváří fascinující pozadí pro jednu z nejvýznamnějších sbírek středověkého umění v Evropě. Pokud vás láká tajemná krása středověku, Cluny by rozhodně na vaší pařížské trase nemělo chybět .
Musée national du Moyen Âge
5. obvod, 28 rue de Sommerard Otevřeno denně kromě pondělí od 9.15 do 18.15 hod
Ze stovek kostelů, které najdeme v Paříži, je podle mě nejhezčí Saint-Étienne du Mont v 5. obvodu. Stojí na malém náměstí hned za Panthéonem a jeho věž je vidět ze všech okolních ulic. Je to jeden z nejsvětlejších kostelů, které jsem kdy viděla – je přímo zalitý světlem, které sem přichází vysokými okny lodi i kupole, prostupuje historickými vitrážemi a vrhá barevné stíny do interiéru. Kromě toho se zde také nachází několik výjimečných památek.
Kostel byl postaven v roce 1491 na místě starého chrámu z roku 1220, který už nestačil pojmout věřící. Protože byl postupně rozšiřován a přistavován, jednotlivé části pocházejí z různých dob a jsou tedy postaveny v odlišných slozích. Kupole a zvonice pochází z roku 1492, gotický kůr, lektorium a loď ze 16. století, průčelí je z roku 1610 (základní kámen k němu položila královna Margot, první manželka krále Jindřicha IV). Průčelí je renesanční a skládá se ze tří frontonů nad sebou, přičemž každý má jiný tvar. Nástavba zvonice byla provedena v roce 1624.
Kostel je zajímavý nejen pro svoji krásu, ale především proto, že je jediný v Paříži, ve kterém se zachovalo lektorium – chrámová přepážka nebo také letnýř – sloužící k liturgickým čtením a zpěvům, které bylo do 15. až 16. století součástí všech kostelů. Tato struktura nebyla jen dekorativní – oddělovala věřící od kléru a vytvářela vizuální most mezi světským a duchovním prostorem. Věřící tak byli sice přítomní na bohoslužbě, ale prakticky z ní nic neviděli.
Toto kamenné rozdělení mezi presbytářem a lodí je dnes v katolických kostelích velmi vzácné, a to nejen ve Francii. Většina byla zničena během reformací nebo definitivně po Tridentském koncilu.
Lektorium v Saint-Étienne má podobu nižší příčné galerie s točitými schodišti na obou stranách. Je to mistrovské dílo pozdní gotiky, ovšem kamenné spirálové schody, filigránsky zdobené zábradlí a reliéfy s biblickými motivy jsou už renesanční a jsou dokladem mimořádné kamenické práce.
Další jedinečnou součástí výzdoby je skříňka s relikviemi patronky Paříže sv. Geneviève, která obsahuje i kámen z jejího prvního sarkofágu. Co přesně je ještě uvnitř se tak úplně neví – Geneviève byla po své smrti v roce 512 pohřbena v kryptě místního opatství, kde odpočívala až do Francouzské revoluce, ale v roce 1793 revolucionáři její ostatky exhumovali a veřejně spálili na Place de Grève.
Relikviář je umístěn po pravé straně kostela v boční kapli, zasvěcené právě sv. Geneviève. Bohatě zdobená schránka ze stříbra a zlata zde symbolizuje kontinuitu víry, i přes bouřlivé dějiny města.
Za hlavním oltářem kostela Saint-Étienne-du-Mont se nachází hlavní kaple, která tvoří apsidu chrámu – půlkruhový výklenek uzavírající prostor chóru. Tato část kostela je jedním z architektonicky nejharmoničtějších míst celého interiéru. Apsida je osvětlena soustavou vysokých vitrážových oken. Jejich zářivá barevnost vytváří během dne proměnlivou atmosféru a vytváří zde hru světla, která podtrhuje sakrální charakter prostoru.
Vitráže jsou ostatně jedním z nejúchvatnějších prvků interiéru. Patří k nejkrásnějším a nejzachovalejším v celé Paříži. Okna lemující loď, chórový prostor i apsidu nejsou jen dekorativní – vyprávějí biblické příběhy a představují světce v barvách, které ožívají každým paprskem denního světla. Většina vitráží pochází ze 16. a 17. století a představuje pozdně gotický styl s vlivy rané renesance. Ty nejcennější najdete na ochozu za oltářem a na kůru.
Okenní panely jsou rozděleny do jednotlivých scén, které často připomínají iluminace z rukopisů – bohaté na detail, symboliku i emoce. Motivy sahají od Starého zákona až po život Krista a světce. Významná část vitrážového programu je pak věnována životu svaté Geneviève.
Ještě více vitráží než v hlavním prostoru se nachází v méně známé, ale neméně působivé kapli Katechismu, která vždy sloužila a stále slouží jako prostor pro výuku křesťanské víry. Kaple je před návštěvníky tak trochu skryta a dostanete se k ní chodbou vedle sakristie. Je útulnější než hlavní loď, ale její výzdoba nese stejnou eleganci a pietu. Vitráže a fresky zobrazují výjevy z Kristova života, často se zaměřením na jeho učení a kázání. Na skleněných tabulkách tak najdeme prakticky celou malovanou bibli.
Kaple sama o sobě je prázdná, jen je vyzdobená na stěnách obrazy a v nikách sochami, obojí z roku 1867. Hlavní dekoraci zde tvoří na západní stěně, sousedící s malým dvorkem až za apsidou kostela, řada historických vitráží.
Začátek 17. století – biblický motiv Zázračného rozmnožení chlebů
19. století – Poslední večeře
19. století – Zvěstování
Pokud se při procházce Latinskou čtvrtí dostanete až na vrcholek pahorku svaté Geneviève, nezapomeňte na kostel Saint-Étienne-du-Mont. Není to jen jedinečný architektonický skvost, ale také svědek duchovní historie města, který kromě jiného nabízí i příběh spjatý se svatou Geneviève – ženou, která údajně kdysi zachránila Paříž silou své modlitby.
Jedna z nejkrásnějších vyhlídek v centru Paříže je ze střechy Institutu arabského světa, který stojí nad nábřežím quai San Bernard, pod kterým vede Jardin Tino Rossi, který jsme tady viděli minule.
Ze střechy je neobvyklý výhled nejen na řeku s mosty pont de Sully a pont de la Tournelle, ale i na výseč města od place de la Bastille úplně vpravo až po nábřeží quai de Montebello úplně vlevo a s katedrálou Notre-Dame uprostřed.
V popředí pont de la Tournelle, který překračuje rameno Seiny z nábřeží na ostrov Saint-Louis, se sochou svaté Geneviève, kterou vytvořil sochař Paul Landowski. Podoba této plastiky připomíná jeho nejznámější dílo, Krista Vykupitele, který se tyčí nad Rio de Janeirem. Za mostem vidíme katedrálu Notre-Dame na Ile de la Cité. Všechny stavby po pravé straně jsou součástí čtvrti Marais. Úplně vlevo v pozadí vidíme obrysy La Défense.
Pont de Sully opticky odděluje od ostrova Saint-Louis jeho špici s parkem. V ose mostu v dálce vidíme vrcholek přes padesát metrů vysokého Červencového sloupu na place de la Bastille se zlatým zobrazením Ducha svobody na špičce. Sloup byl vytvořen v letech 1835-1840 na počest třídenní revoluce z roku 1830.
Součástí vyhlídkové terasy je restaurace, přes jejíž halu se na střechu vstupuje
K nádherné vyhlídce je nutno připočítat i pohled na samotnou stavbu institutu. Skleněná a hliníková budova je dílem francouzského architekta Jeana Nouvela. Byla inaugurována v roce 1987 prezidentem Mitterrandem. Nezvyklou fasádu navrhl Jean Nouvel jako připomínku arabských okenic – mušarabií. Jsou opatřeny složitým systémem, složeným z lamel, uspořádaných kolem středových kruhových otvorů každého čtverce, který má podle intenzity světla automaticky nastavovat velikost otvoru. Bohužel je systém natolik komplikovaný, že už dávno nefunguje a otvory zůstávají, až na výjimky, otevřeny na maximum. Budova slouží jako knihovna a kulturní centrum arabských zemí, zastoupených ve Francii.
Institut du monde arabe, 5. obvod, 1 rue du Fossés Saint-Bernard
Vstup na terasu je zdarma, jen musíte dole u vstupních dveří do budovy projít bezpečnostní prohlídkou. Nahoru pak vyjedete výtahem, který je hned za vstupem.
Mezi mosty pont de Sully a pont d´Austerlitz se těsně podél břehu Seiny vine pod nábřežím quai Saint-Bernard úzký pruh parku. Přes sedm set metrů dlouhá zelená oáza nabízí se svými upravenými trávníky a hustými záhony květin a keřů nejen vítaný odpočinek u vody, ale také krásné výhledy na Seinu s úžasným pohledem na katedrálu Notre-Dame v dálce. Na vytvoření parku město pracovalo od roku 1975, kdy byla zrušena nábřežní komunikace, a slavnostně ji otevřelo v roce 1980.
Park slouží také jako sochařské muzeum pod širým nebem. Stojí zde přes třicet moderních sochařských děl, zakomponovaných do vegetace a prolínajících se s krajinou. Většina z nich byla vytvořena skutečnými sochařskými mistry poloviny minulého století, ať už je to Konstantin Brancusi, César Baldaccini, Ossip Zadkine, Nicolas Schoeffer, Jean Arp a mnoho dalších. Už jen kvůli této galerii stojí zato se sem vypravit.
Nábřeží Saint-Bernard bývalo v minulosti velmi oblíbeným místem, kam se Pařížané přicházeli koupat. Od konce 19. století sloužily tyto prostory jako trh s vínem, které sem přivážely lodi po Seině. Některé z platanů, které v parku rostou, pocházejí právě z této doby.
Většina z vystavených plastik je v parčíku už od jeho založení. Jedna z nich se sem však dostala až mnohem později, v roce 2019, kdy sem byla přemístěna po rekonstrukci prostoru před knihovnou Arsenal, kde do té doby stávala. Socha je věnována básníku Arthuru Rimbaudovi a vytvořil ji v polovině 80. let francouzský sochař Jean-Robert Ipoustéguy na základě pověření ministerstva kultury a pařížské radnice, které tak chtěly uctít slavného básníka. Socha dostala název podle přezdívky, kterou Rimbaudovi dal Paul Verlain, L´homme aux semelles de vent, Muž s větrem na podrážkách. Sochař ovšem využil slovní hříčku a sochu pojmenoval L´homme aux semelles devant, Muž s podrážkami dopředu.
Nábřeží je zajímavé v kterékoliv roční době, ale především v teplých jarních a letních měsících, kdy se tady navečer schází stovky lidí a na vydlážděných plochách hrají a tančí. Vybrat si můžete jakýkoliv hudební a taneční styl – od jihoamerické salsy a merengue přes tango, jive, valčík až po africké bubny.
Nábřeží končí u Pont d´Austerlitz těsně pod botanickou zahradou Jardin des Plantes, kde může procházka v zeleni pokračovat. Ještě předtím však narazíte na stanici Batobusu, lodi, která odtud pluje až k Invalidovně a má v centru devět zastávek u významných pamětihodností. Jednodenní nebo dvoudenní lístek umožňuje vystoupit na kterékoliv zastávce, prohlédnout si památku a příští lodí pokračovat dál.
… si můžete v těchto dnech připadat v Jardin des Plantes, v pařížské botanické zahradě. Pokud jedete před Vánoci do Paříže s dětmi, zkuste je sem vzít. Jako každoročně v posledních letech, i letos se tady zabydlela světelná show s obrovskými zvířecími figurami, kterými jsou letos dinosauři, brontosauři, stegosauři a další a další -sauři, a také ohromné pestré ryby a jiné mořské potvory. Je to plastové, barevné, pestré, kýčovité a nevkusné, ale děti i část dospělých to milují. Vánoce jsou tak jako tak mírný kýč, tak proč se nepokochat i tímto.
Podobné čínské zvěřince z umělé hmoty jsou v posledních letech v módě, koneckonců, máme ho i v pražské zoologické zahradě. Stejně jako všude jinde, i ten pařížský se rozsvěcuje až po soumraku. Taky si za to připlatíte – zatímco přes den se na figury můžete podívat zadarmo, od 18 hodin zaplatíte vstupné.
Pokud místo večerního placeného představení zvolíte jednoduchou prohlídku za denního světla, můžete využít i další atrakce. Děti zde najdou typický pařížský kolotoč, na kterém se ovšem místo na konících svezou na dinosaurech, nebo stánek s občerstvením. Tím však zajímavosti ještě nekončí. Hned při hlavním vstupu od nábřeží leží i malá zoologická zahrada nebo na opačném konci Velká galerie evoluce s celou řadou vycpaných zvířat. Zajímavé jsou také historické skleníky s tisícovkami exotických a tropických rostlin a pro opravdové nadšence i Mineralogické muzeum.
No a pokud byste se chtěli jen tak procházet v části zahrady, kam tato atrakce nedosáhla, můžete zkusit hledat hejno zelených papoušků, kteří se v zahradě v posledních letech úspěšně množí a které najdete lehce podle hlasitého skřehotání, nebo se zastavit u posledních kvetoucích růží, které přežily i sněžení a mírný mrazík z minulého týdne.
Vlevo vzadu za plastovým jínanem dvojlaločným je vidět budova Velké galerie evoluce
Jardin des Plantes, 5. obvod, place Valhubert nebo rue Geoffroy-Saint-Hillaire
Zahrada je otevřena denně od 8 do 17,30 hod (v této roční době, v létě je otevřena déle), vstup zdarma
Expozice Jurassique en voie d’illumination trvá do 19. ledna 2025
Otevřena je od středy do neděle, od 18 do 22 hodin (24. prosince je zavřeno), vstup na večerní představení jen od vchodu z place Valhubert
Vstupné: dospělí 18 eur, děti od 3 do 12 let 15 eur, do 3 let zdarma. Vstupenky se kupují výhradně přes internet.
Expozici je možné vidět bez světelných efektů i během dne v rámci návštěvy zahrady.
„Jen Paříž je hodna Říma a Řím je hoden Paříže“ . Toto tak trochu domýšlivé heslo najdete v malém parčíku v Latinské čtvrti. Je umístěno na soše římské vlčice, kojící Romula a Réma, kterou Paříži jako svému družebnímu městu věnoval v roce 1962 Řím. Tato věta se stala motivem jejich spolupráce, která zůstává jedinečná, protože pro obě města je to jediná družba, kterou kdy navázala.
Parčík, ve kterém socha vlčice stojí, najdete přímo před Sorbonnou, na jejíž průčelí je z parku dobrý výhled. Park bývá během dne plný studentů, kteří sem často chodí nejen kvůli odpočinku mezi dvěma přednáškami, ale i kvůli starému rituálu, spojenému se sochou filosofa Michela de Montaigne, autora slavných Esejů, která je umístěná přímo u vchodu do parku. Podle tradice je totiž nutné si před každou zkouškou pohladit filozofův střevíc, jehož špička je proto oblýskaná do zlatova.
Sochu vytvořil sochař Paul Landowski a Paříži ji daroval v roce 1934 jistý doktor Armengaud. Zajímavé je, že socha byla původně z bílého mramoru a že byla v roce 1989 nahrazena touto bronzovou kopií, která studentskou tradici osahávání přece jen lépe snáší.
Socha francouzského pedagoga Octava Gréarda
Kromě dalších dvou soch, a to francouzského pedagoga Octava Gréarda z roku 1909 a malíře Pierra Puvis de Chavanne z roku 1924, parčíku vévodí především pohled na mohutné středověké zdi Národního muzea středověku Cluny. To jsme tady na blogu sice už viděli před více než deseti lety, ale protože k němu byly při nedávné rekonstrukci dostavěny nové vstupní prostory a vystavené sbírky byly znovu jinak uspořádány, ještě se tam brzy jednou vrátíme.
Na starých mapách najdete park pod názvem Square de la place Paul Painlevé, na ještě starších, předválečných, jako place de la Sorbonne. V roce 2021 byl park přejmenován na počest profesora historie a geografie Samuela Patyho, který byl zavražděn 16. října 2020 islamistickým teroristou v Conflans-Sainte-Honorine.
Do plejády církevních a klášterních institucí, škol a kolejí v Latinské čtvrti patří kromě jiných také prastará Collège des Écossais, založená v roce 1333 biskupem z Murray pro katolické skotské studenty, kteří se vzdělávali v Paříži. V roce 1639 byla kolej sloučena se skotským seminářem, spravovaným arcibiskupem z Glasgow, a protože dosavadní sídlo v blízkosti kostela Saint-Étienne-du-Mont nestačilo všechny studenty pojmout, rozhodl představený v roce 1662 o výstavbě nové budovy na místě domu, který pro tento účel zakoupil v tehdejší rue des Fossés Saint-Victor a tedy dnešní rue Cardinal Lemoine. Vznikla tak mohutná strohá stavba, která se se svou vysokou hladkou fasádou dodnes tyčí na křižovatce rue du Cardinal-Lemoine a rue Clovis.
Nikde jsem nedohledala, ze které doby přesně pochází nápis nad portálem, ale za povšimnutí stojí, že tehdy slovo „skotský“ ve francouzštině znělo jinak, než dnes
Činnost koleje byla násilně ukončena po Francouzské revoluci. V době Teroru zde bylo zřízeno vězení a i když byla nakonec kolej v roce 1806 vrácena skotské katolické církvi, skotští studenti se sem už nikdy nevrátili a budova byla dál jen pronajímána jiným zařízením. Zatímco v 19. století zde sestry řádu Svatého Vincenta z Pauly provozovaly sirotčinec a penzion, dnes zde působí soukromá církevní škola svaté Geneviève, spravovaná ženským dominikánským řádem, který zde vede mateřskou školku a první stupeň základní školy.
Přestože je budova z architektonického hlediska málo zajímavá, pozornost přitáhne nezvyklý portál. Jsou to v podstatě dva portály nad sebou. Svah, na kterém budova stála, byl totiž na konci 17. století po zbourání městské brány Saint-Marcel a zasypání hradebního příkopu snížen a ulice byla srovnána, takže se původní přízemní portál stal prvním patrem a budově nečekaně přibylo nové přízemí. V dvorní části však terén zůstal stejně vysoký, takže se z prvního patra vychází přímo na školní dvůr, a budovy, které ho obklopují, vypadají mnohem nižší.
K původní hrázděné stavbě, která dřív sloužila jako hospodářská budova, později přibylo další křídlo. Na opačné straně dvorního traktu stojí kolmo k budově koleje malá kaple se zvonicí, přistavěná v roce 1672 a zasvěcená patronu Skotska svatému Ondřejovi. Jsou v ní zachovány krásné staré prvky, především vysoký vyřezávaný dřevěný oltář, cenné obrazy a původní vitrážová okna. Kaple a některé další části budovy jsou památkově chráněny.
U stěny kaple je umístěn vysoký pomník z šedé a černé žuly, ve kterém je v malé schránce uchováván mozek krále Jakuba Stuarta, který vládl v Anglii a Irsku pod jménem Jakub II. a ve Skotsku jako Jakub VII. Jako katolík čelil ve své zemi mnoha náboženským problémům, které vyvrcholily v roce 1688 povstáním, které proti němu v čele protestantů rozpoutala jeho dcera Marie Stuartovna se svým manželem Vilémem Oranžským. Jakub II. byl donucen uprchnout z Anglie a uchýlit se jako host svého bratrance Ludvíka XIV. do Francie (Jakub byl poloviční Francouz po matce, kterou byla Henrietta Marie Bourbonská, dcera francouzského krále Jindřicha IV. a Marie Medicejské). Po několika neúspěšných vojenských pokusech o návrat do Anglie zemřel na zámku Saint-Germain-en-Laye v roce 1701. Pomník byl vytvořen v roce 1703 na objednávku vévody z Perthu. Bohužel jsem ho zapomněla vyfotit, připojuji proto jeho fotografii z Wikipedie.
Zdroj: Wikipedia
Vzhledem k tomu, že jde o objekt, sloužící jako škola, není běžně otevřen pro veřejnost. Prohlídka je možná jen při Dnech evropského dědictví, výjimečně někdy i s asociací Paris historique (momentálně ji do konce dubna na programu nemají, ale dá se to pohlídat).
Collège des Écossais, 5. obvod, 65 rue du Cardinal-Lemoin
Církevní budovy, ať už současné nebo minulé, neberou v Latinské čtvrti konce, proto se i dnes podíváme do jednoho z bývalých církevních areálů – do opatství, zasvěceného patronce Paříže svaté Geneviève, které se rozkládalo na kopci nad Latinskou čtvrtí. Místo mnichů zde však dnes můžeme potkat studenty – klášterní budovy se totiž v průběhu staletí proměnily na jedno z nejprestižnějších pařížských lyceí – Lycée Henri IV.
Hlavní vchod do lycea. Za tím stromem vzadu vpravo je Panthéon.
Rozloha původního augustiniánského opatství zahrnovala nejen celé náměstí s dnešním Panthéonem a kostelem Saint-Étienne du Mont, ale jeho zahrady se táhly na jih až k rue de l´Estrapade. Jeho pozoruhodná historie, která spadá až do začátku 6. století, je současně i historií vzniku Paříže jako hlavního města dynastie Merovejců. Král Clovis se tehdy rozhodl, že na neobývaném kopci, kde se do té doby nacházelo jen několik pozůstatků staveb z dřívější vlády Římanů, vybuduje baziliku, zasvěcenou apoštolům Petru a Pavlovi. Ještě před jejím dokončením však zemřel a byl v ní proto pohřben jako její zakladatel. Stejně tak v ní bylo později pohřbeno mnoho dalších členů jeho rodiny a především svatá Geneviève, která za svého života baziliku často navštěvovala. Později bylo její jméno přidáno k názvu svatostánku, aby v 13. století zcela vytlačilo apoštoly a zůstalo v názvu baziliky jako jediné.
Čestné nádvoří lycea s arkádami bývalo rajským dvorem opatství. Za ním vidíme kostel Saint-Étienne du Mont.
Kvůli svému nechráněnému umístění těsně u hradeb města (mimochodem, jejich pozůstatky jsou vidět ve stejné ulici jen kousek pod lyceem) bylo opatství v průběhu staletí nesčetněkrát napadeno, vyrabováno a vypáleno, takže ostatky svaté Geneviève musely být mnohokrát ukrývány mimo baziliku nebo dokonce i mimo město. Přesto bylo i s bazilikou vždy znovu obnoveno a dostavěno. Jednotlivé části areálu proto spadaly do různých století. Budovy, které se zachovaly a ve kterých dnes působí lyceum, pocházejí převážně z doby Ludvíka XIV.
Plán opatství z roku 1739. Vlevo dole kostel Saint-Étienne du Mont, vedle něj úzké průčelí baziliky svaté Geneviève. V místech, kde stála její loď, dnes vede rue Clovis. Z celého kostela tak zůstala zachována jen zvonice, dnes bez špičaté gotické vížky. Na pravé dolní straně byla v místech tehdejší zahrady později zahájena stavba nového kostela, po Francouzské revoluci proměněného na Panthéon.(Zdroj obrázku Wikipedia)
Pozůstatky hradeb u čísla 5 v rue Clovis
Definitivní soumrak opatství přišel až po Francouzské revoluci, kdy ho revolucionáři zrušili, budovy částečně pobořili a nechali roztavit cennou zlatou schránku s ostatky světice, které pak demonstrativně spálili a popel vhodili do Seiny (ostatky, dnes uchovávané ve schránce v kostele Saint-Étienne du Mont, jsou části těla světice, které se podařilo zachránit, protože v té době už byly relikviemi v jiných kostelech). Nově budovaný kostel svaté Geneviève, jehož stavba byla v opatství započata ještě před revolucí v roce 1764, byl revolucionáři proměněn na „Panthéon velkých osobností“. Bohatá a cenná knihovna opatství unikla zničení a po znárodnění byla v roce 1851 umístěna do nové budovy v sousedství Panthéonu pod názvem Bibliothèque Sainte-Geneviève.
Na začátku 19. století pak byla stará bazilika zbořena, aby na jejím místě mohla být proražena dnešní rue Clovis. Z baziliky zůstala jen čtyřhranná zvonice, dnes nazývaná Tour Clovis, která se dodnes tyčí nad lyceem.
Historie dnešního lycea se začala psát právě po Francouzské revoluci, kdy byla v doposud zachovalých budovách opatství založena škola s názvem Centrální škola Panthéonu, kterou o několik let později přejmenovali na Napoleonovo lyceum, které se stalo prvním lyceem nové republiky. Svoje dnešní pojmenování po králi Jindřichu IV. získalo lyceum v době Restaurace, tj. v první polovině 19. století, ale později se opět vrátilo k Napoleonovi. V roce 1870 dostalo jméno básníka a dramatika Pierra Corneille, aby nakonec vláda v roce 1873 rozhodla, že lyceum ponese definitivně jméno Jindřicha IV., s odůvodněním, že jde o „jediného Bourbona uznávaného republikány“.
Nádvoří s bystou Alfreda de Musset, který byl také studentem tohoto lycea
Lyceum v sobě zahrnuje jak collège, tedy druhý stupeň základní školy, tak i lycée, tj. střední školu, a v tomto případě navíc i prestižní classes prépas – přípravné třídy, které připravují maturanty další dva roky na vstup na vysoké „grandes écoles“.
Zatímco collège zde funguje jako běžná spádová škola, přístupná ovšem výhradně pro děti z obvodu, lycée je přísně výběrové, a to nejen na základě obtížných přijímacích zkoušek, ale i předchozích studijních výsledků a jiných zásluh. Pro přípravné třídy platí tytéž obtížné předpoklady, jen vynásobeno asi tak tisícem. Přestože se zde vyučují všechna zaměření, na která se třídy ve francouzských lyceích na poslední dva roky před maturitou dělí, tj. přírodovědné, ekonomické a literární, je toto lyceum proslulé především pro úspěchy svých humanitně, a to hlavně literárně, zaměřených studentů.
Lycée a collège jsou od sebe odděleny nejen funkcí a významem, ale i stavebně. Zatímco lycée má vstup z rue Clovis (foto vlevo), collège sídlí v samostatné budově, která stojí v rue Clotilde v místech bývalé klášterní zahrady. Nad vchodem je napsáno „Petit lycée Henri IV“ (foto vpravo).
Mezi absolventy najdeme tolik slavných jmen ze všech oborů, že nevím, koho jmenovat dřív. Když vezmeme ty nejslavnější, tak třeba Guy de Maupassant, Prosper Merimée, Alfred de Musset, Jean-Paul Sartre, Michel Foucault nebo také Emmanuel Macron. Profesory jsou zde opravdové špičky ve svých oborech – v 50. letech zde vyučoval například i budoucí prezident Georges Pompidou.
Nejstarší části lycea jsou zapsány na seznamu památek. Kromě Clovisovy věže je to i bývalý refektář, později přeměněný na kapli, a část knihovny se schodištěm.
Nádvoří lycea s původní zvonici, dnes nazývanou Clovisova věž
Tour Clovis, viditelná i z ulice, má sice základy ze začátku 13. století z doby krále Philippa-Augusta, ale její první a druhé patro pochází ze 14. století a vrcholek z 15. století.
Kaple
Kaple byla vytvořena na začátku 19. století ve starém klášterním refektáři. Není zde proto žádné původní vybavení, jen několik přenesených historických soch svatých, varhany z roku 1845 a novější oltář. V kapli je dvakrát týdně pořádána mše, pro studenty však není povinná.
Jednotlivé části školy jsou propojeny centrální rotundou, která stojí v křížení budov. Její páteří je schodiště ze 17. století se sochou Panny Marie s dítětem, které vede ke knihovně. Ta se rozkládá od horní části rotundy do čtyř stran. Zatímco jedno z křídel pochází ze 17. století, ostatní tři byla vybudována až v 19. století.
Část knihovny ze 17. století
Jedno ze tří novějších křídel knihovny
Druhý z refektářů slouží jako učebna a studovna (nahoře). Je to také jedna z mála velkých a hlavně světlých společných prostor. Na fotkách dole pak jsou vidět opravdu temné místnosti v přízemí, které slouží jako „salles de permanence“. Do češtiny se to rozumně přeložit nedá, protože to naše školství nezná. Jsou to místnosti, vyhrazené pro hodiny, kdy buď odpadne výuka nebo je v rozvrhu volná hodina. V takovém případě žáci nezůstávají ve třídě, ale jdou povinně do „permanence“, eventuálně do knihovny.
Musím se přiznat, že ačkoliv miluji historické stavby, ve spojení s představou o škole na mě všechny ty malé temné prostory s minimem denního světla působily až tísnivě.
Chodba ke třídám je od dalšího ze schodišť oddělena mříží
Další kulturní památkou v areálu lycea jsou i vykopávky kaple Milosrdenství ze 13. století, včetně několika náhrobních kamenů ze 17. století, které byly během nedávných restaurátorských prací nalezeny pod podlahou novějších budov z 19. století, které stojí podél studentského dvora. Počítá se proto s dalším archeologickým průzkumem.
Studentský dvůr, nad ním kupole Panthéonu, vpravo prostory, kde byly v přízemí provedeny vykopávky a nalezeny pozůstatky středověké kaple
Lyceum má kromě dvou bývalých klášterních nádvoří i další velký dvůr – protože bez dvora se žádná francouzská škola neobejde. Kromě toho, že zde žáci povinně tráví velké přestávky (zatímco o těch malých popadnou všechny své věci, včetně kabátu – protože šatny zde neexistují – a stěhují se vždy do jiné třídy), slouží dvůr hlavně k ranním nástupům. Děti ráno při příchodu totiž nechodí rovnou do třídy, ale čekají seřazeny na dvoře, kde má každá třída na zemi vyznačený svůj chlíveček, až si je úderem půl deváté vyzvedne profesor, který je učí první hodinu, a odvede je do třídy.
Ten, kdo přijde pozdě, má problém, protože do třídy sám nesmí, musí nejdřív do zvláštní kanceláře, nazývané Vie scolaire, která hlídá kromě jiného i docházku. Když nepřijde do doby, než je hotová ranní prezence, z Vie scolaire volají okamžitě rodičům.
Na dvoře čekají děti ráno za každého počasí, i v dešti a mrazu. Francouzi jsou na to zvyklí, dělá to se to tak odjakživa, ale české rodiče to dost vytáčí, stejně jako to, že se děti nepřezouvají a ve špinavých, často zablácených nebo promočených botách, se ve škole paří celý den – a to celý den doslova, protože výuka trvá od rána často až do pěti nebo i do šesti večer.
Když se od francouzského školství, kam jsem původně nehodlala zabrousit, vrátím zase zpátky k fascinující historii Lycée Henri IV, musím ještě připomenout, že jediná možnost, jak se podívat dovnitř, jsou Dny evropského dědictví – a že nejbližší příležitost bude hned 16. a 17. září.
Latinská čtvrť je plná historických církevních staveb, ať už jde o dodnes funkční kláštery, církevní školy, kostely nebo kaple, nebo o instituce dávno zaniklé a zachované jen ve zlomcích původních starých budov. To je i případ církevní koleje, na kterou se podíváme dnes. Najdeme ji v kopci, stoupajícím prudce k Panthéonu, kterému se v minulosti říkalo Hora svaté Geneviève a který byl od 16. století podobnými institucemi doslova protkán. Když se před námi otevřou vysoká vrata strohého domu, ocitneme se na historickém dvoře, který v sobě skrývá připomínku dřívější církevní koleje Třiceti tří.
Pro vysvětlení toho zvláštního názvu se musíme vrátit úplně na začátek. Kolej založil v roce 1633 páter Claude Bernard pro svých pět žáků, které vychovával pro kněžské povolání. Jejich počet měl představovat pět Kristových ran. Tento počet se později zvýšil na dvanáct, jako dvanáct apoštolů, aby se v roce 1638 ustálil na třiceti třech žácích, připomínajících Kristův věk.
Kolem roku 1654 kolej přesídlila do paláce Albiac, stojícího mezi rue des Carmes a rue de la Montagne Sainte-Geneviève, kde se mohla díky finanční podpoře královny Anny Rakouské nejen usadit, ale také přeměnit na kněžský seminář. A právě tam, na jeho dvoře u zadního východu ze studentského křídla, jsme se právě ocitli.
Dnešní podoba budov spadá do poloviny 18. století, kdy na jejich přestavbu přispěl Ludvík Orleánský, vnuk Ludvíka XIV., který se poté, co se stal vdovcem, uchýlil na stará kolena do opatství Sainte-Geneviève, ležícího jen necelých tři sta metrů odtud. Po Francouzské revoluci byl seminář rozpuštěn a v roce 1791 byly budovy prodány.
Na dvoře koleje
Podlouhlá stavba semináře v neoklasicistním stylu má hladkou fasádu bez ozdob, stejně jako druhý, kolmý dům, který dvůr uzavírá do rue de la Montagne Sainte-Geneviève. Jeho jedinou ozdobou je ozdobný portál s polokruhovým frontonem, který je památkově chráněný, a vysoká vyřezávaná vrata.
Vstup z rue de la Montagne Sainte-Geneviève
Areál bývalé koleje je sice rozprostřený ve vnitrobloku, ale jeho fasáda je poměrně dobře vidět z malé slepé uličky impasse des Boeufs, která svou levou stranou lemuje venkovní stranu budovy.
Impasse des Boeufs, po levé straně budova koleje
Vnitřní část a dvůr, které jsme viděli dnes, jsou přístupné z rue de la Montagne Sainte-Geneviève. Dnes je sice celý areál soukromý, ale při troše štěstí se na dvůr dá vstoupit, hlavně díky tomu, že zde sídlí také nějaké firmy a ordinace (k otevření slouží kouzelné tlačítko P vedle dveří).
Collège des Trente-trois, 5. obvod, 34 rue de la Montagne Sainte-Geneviève
Kdyby někdo v Paříži vyhlásil soutěž o nejošklivější stavbu, určitě by jedno z prvních míst získala budova policejní prefektury 5. a 6. obvodu ze 70. let minulého století, která v historické Latinské čtvrti vypadá jako pověstná pěst na oko. Sídlí v ní však jedno z malých a tak trochu bizarních muzeí, Muzeum policejní prefektury, které málokdo zná a na které se dnes podíváme trochu blíž.
Muzeum založil v roce 1909 tehdejší policejní prefekt Louis Lépine z exponátů, které byly vystaveny na Všeobecné výstavě v roce 1900, kde měly přiblížit veřejnosti „humánnost“ pařížské policie. Muzejní fond byl postupně doplňován z různých darů a odkazů. Původně bylo muzeum umístěno na slavném nábřeží Zlatníků a do současných prostor se přestěhovalo až v roce 1975.
Muzeum připomíná návštěvníkům, kteří chtějí vidět a zažít něco méně obvyklého, celou řadu událostí, viděných z úhlu strážců pořádku a úzce spojených s hlavním městem – ať už jde o historické události, jako byla například vražda krále Jindřicha IV. a další královraždy a atentáty, přes všechny revoluční události 18. a 19. století, až po obě světové války a studentské boje z jara 1968.
Velký prostor je zde věnován Francouzské revoluci. Najdeme tady nejen různé dokumenty z Bastilly, ale také zmenšený model gilotiny i pravý břit té skutečné. Navíc jsou tu i doklady, týkající se věznění Ludvíka XVI. před jeho popravou, nebo pitevní protokol následníka trůnu Ludvíka XVII., který zemřel jako dítě po smrti obou rodičů během svého uvěznění v Templu.
Historie policie prostřednictvím výstavky uniforem a další výbavy některých složek ukazuje nejen to, jak příslušníci vypadali, ale také na čem a v čem jezdili a co ke své práci používali.
Nahoře policejní čepice z různých období, vpravo policejní hlásič, jaký dříve stával v ulicích města. Dole potom model gilotiny 1:3.
Exponáty z doby německé okupace v letech 1940 až 1944 – dokumenty o popravách a kůl z popraviště v Issy les Moulineaux, dole vzpomínka na pařížské Židy a na velký zátah proti nim z roku 1942, známý jako Rafle du Vel d´Hiv.
Muzeum také předvádí metody a způsoby policejní práce dříve a dnes, ať už jde o způsoby zadržení a výslechů pachatelů, nebo o práci vyšetřovatelů, komisařů a policejních techniků na místě činu.
Připomínky studentských bouří v květnu1968
Kromě stálých exponátů se v muzeu konají několikrát ročně i krátkodobé výstavy. Tématem té současné, která trvá do 26. srpna 2022, je prostituce a boj proti ní.
Přiznám se, že mě nikdy dřív ani nenapadlo se do muzea podívat a že jsem se v něm ocitla před pár lety neplánovaně a víceméně náhodou, ale nakonec to byla zajímavá zkušenost. Třeba i vás potěší další možnost a příležitost, jak se o Paříži dozvědět něco dalšího.
Musée de la Préfecture de police, 5. obvod, 4 rue de la Montagne Sainte-Geneviève
Otevřeno: úterý až pátek od 9,30 do 17 hod, ve čtvrtek do 19 hod, a každou třetí sobotu v měsíci od 10,30 do 17 hod
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.