„Jen Paříž je hodna Říma a Řím je hoden Paříže“ . Toto tak trochu domýšlivé heslo najdete v malém parčíku v Latinské čtvrti. Je umístěno na soše římské vlčice, kojící Romula a Réma, kterou Paříži jako svému družebnímu městu věnoval v roce 1962 Řím. Tato věta se stala motivem jejich spolupráce, která zůstává jedinečná, protože pro obě města je to jediná družba, kterou kdy navázala.

Parčík, ve kterém socha vlčice stojí, najdete přímo před Sorbonnou, na jejíž průčelí je z parku dobrý výhled. Park bývá během dne plný studentů, kteří sem často chodí nejen kvůli odpočinku mezi dvěma přednáškami, ale i kvůli starému rituálu, spojenému se sochou filosofa Michela de Montaigne, autora slavných Esejů, která je umístěná přímo u vchodu do parku. Podle tradice je totiž nutné si před každou zkouškou pohladit filozofův střevíc, jehož špička je proto oblýskaná do zlatova.

Sochu vytvořil sochař Paul Landowski a Paříži ji daroval v roce 1934 jistý doktor Armengaud. Zajímavé je, že socha byla původně z bílého mramoru a že byla v roce 1989 nahrazena touto bronzovou kopií, která studentskou tradici osahávání přece jen lépe snáší.

Kromě dalších dvou soch, a to francouzského pedagoga Octava Gréarda z roku 1909 a malíře Pierra Puvis de Chavanne z roku 1924, parčíku vévodí především pohled na mohutné středověké zdi Národního muzea středověku Cluny. To jsme tady na blogu sice už viděli před více než deseti lety, ale protože k němu byly při nedávné rekonstrukci dostavěny nové vstupní prostory a vystavené sbírky byly znovu jinak uspořádány, ještě se tam brzy jednou vrátíme.

Na starých mapách najdete park pod názvem Square de la place Paul Painlevé, na ještě starších, předválečných, jako place de la Sorbonne. V roce 2021 byl park přejmenován na počest profesora historie a geografie Samuela Patyho, který byl zavražděn 16. října 2020 islamistickým teroristou v Conflans-Sainte-Honorine.

5. obvod, Square Samuel Paty

Do plejády církevních a klášterních institucí, škol a kolejí v Latinské čtvrti patří kromě jiných také prastará Collège des Écossais, založená v roce 1333 biskupem z Murray pro katolické skotské studenty, kteří se vzdělávali v Paříži. V roce 1639 byla kolej sloučena se skotským seminářem, spravovaným arcibiskupem z Glasgow, a protože dosavadní sídlo v blízkosti kostela Saint-Étienne-du-Mont nestačilo všechny studenty pojmout, rozhodl představený v roce 1662 o výstavbě nové budovy na místě domu, který pro tento účel zakoupil v tehdejší rue des Fossés Saint-Victor a tedy dnešní rue Cardinal Lemoine. Vznikla tak mohutná strohá stavba, která se se svou vysokou hladkou fasádou dodnes tyčí na křižovatce rue du Cardinal-Lemoine a rue Clovis.

Činnost koleje byla násilně ukončena po Francouzské revoluci. V době Teroru zde bylo zřízeno vězení a i když byla nakonec kolej v roce 1806 vrácena skotské katolické církvi, skotští studenti se sem už nikdy nevrátili a budova byla dál jen pronajímána jiným zařízením. Zatímco v 19. století zde sestry řádu Svatého Vincenta z Pauly provozovaly sirotčinec a penzion, dnes zde působí soukromá církevní škola svaté Geneviève, spravovaná ženským dominikánským řádem, který zde vede mateřskou školku a první stupeň základní školy.

Přestože je budova z architektonického hlediska málo zajímavá, pozornost přitáhne nezvyklý portál. Jsou to v podstatě dva portály nad sebou. Svah, na kterém budova stála, byl totiž na konci 17. století po zbourání městské brány Saint-Marcel a zasypání hradebního příkopu snížen a ulice byla srovnána, takže se původní přízemní portál stal prvním patrem a budově nečekaně přibylo nové přízemí. V dvorní části však terén zůstal stejně vysoký, takže se z prvního patra vychází přímo na školní dvůr, a budovy, které ho obklopují, vypadají mnohem nižší.

K původní hrázděné stavbě, která dřív sloužila jako hospodářská budova, později přibylo další křídlo. Na opačné straně dvorního traktu stojí kolmo k budově koleje malá kaple se zvonicí, přistavěná v roce 1672 a zasvěcená patronu Skotska svatému Ondřejovi. Jsou v ní zachovány krásné staré prvky, především vysoký vyřezávaný dřevěný oltář, cenné obrazy a původní vitrážová okna. Kaple a některé další části budovy jsou památkově chráněny.

U stěny kaple je umístěn vysoký pomník z šedé a černé žuly, ve kterém je v malé schránce uchováván mozek krále Jakuba Stuarta, který vládl v Anglii a Irsku pod jménem Jakub II. a ve Skotsku jako Jakub VII. Jako katolík čelil ve své zemi mnoha náboženským problémům, které vyvrcholily v roce 1688 povstáním, které proti němu v čele protestantů rozpoutala jeho dcera Marie Stuartovna se svým manželem Vilémem Oranžským. Jakub II. byl donucen uprchnout z Anglie a uchýlit se jako host svého bratrance Ludvíka XIV. do Francie (Jakub byl poloviční Francouz po matce, kterou byla Henrietta Marie Bourbonská, dcera francouzského krále Jindřicha IV. a Marie Medicejské). Po několika neúspěšných vojenských pokusech o návrat do Anglie zemřel na zámku Saint-Germain-en-Laye v roce 1701. Pomník byl vytvořen v roce 1703 na objednávku vévody z Perthu. Bohužel jsem ho zapomněla vyfotit, připojuji proto jeho fotografii z Wikipedie.

Vzhledem k tomu, že jde o objekt, sloužící jako škola, není běžně otevřen pro veřejnost. Prohlídka je možná jen při Dnech evropského dědictví, výjimečně někdy i s asociací Paris historique (momentálně ji do konce dubna na programu nemají, ale dá se to pohlídat).

Collège des Écossais, 5. obvod, 65 rue du Cardinal-Lemoin

Církevní budovy, ať už současné nebo minulé, neberou v Latinské čtvrti konce, proto se i dnes podíváme do jednoho z bývalých církevních areálů – do opatství, zasvěceného patronce Paříže svaté Geneviève, které se rozkládalo na kopci nad Latinskou čtvrtí. Místo mnichů zde však dnes můžeme potkat studenty – klášterní budovy se totiž v průběhu staletí proměnily na jedno z nejprestižnějších pařížských lyceí – Lycée Henri IV.

Rozloha původního augustiniánského opatství zahrnovala nejen celé náměstí s dnešním Panthéonem a kostelem Saint-Étienne du Mont, ale jeho zahrady se táhly na jih až k rue de l´Estrapade. Jeho pozoruhodná historie, která spadá až do začátku 6. století, je současně i historií vzniku Paříže jako hlavního města dynastie Merovejců. Král Clovis se tehdy rozhodl, že na neobývaném kopci, kde se do té doby nacházelo jen několik pozůstatků staveb z dřívější vlády Římanů, vybuduje baziliku, zasvěcenou apoštolům Petru a Pavlovi. Ještě před jejím dokončením však zemřel a byl v ní proto pohřben jako její zakladatel. Stejně tak v ní bylo později pohřbeno mnoho dalších členů jeho rodiny a především svatá Geneviève, která za svého života baziliku často navštěvovala. Později bylo její jméno přidáno k názvu svatostánku, aby v 13. století zcela vytlačilo apoštoly a zůstalo v názvu baziliky jako jediné.

Kvůli svému nechráněnému umístění těsně u hradeb města (mimochodem, jejich pozůstatky jsou vidět ve stejné ulici jen kousek pod lyceem) bylo opatství v průběhu staletí nesčetněkrát napadeno, vyrabováno a vypáleno, takže ostatky svaté Geneviève musely být mnohokrát ukrývány mimo baziliku nebo dokonce i mimo město. Přesto bylo i s bazilikou vždy znovu obnoveno a dostavěno. Jednotlivé části areálu proto spadaly do různých století. Budovy, které se zachovaly a ve kterých dnes působí lyceum, pocházejí převážně z doby Ludvíka XIV.

Definitivní soumrak opatství přišel až po Francouzské revoluci, kdy ho revolucionáři zrušili, budovy částečně pobořili a nechali roztavit cennou zlatou schránku s ostatky světice, které pak demonstrativně spálili a popel vhodili do Seiny (ostatky, dnes uchovávané ve schránce v kostele Saint-Étienne du Mont, jsou části těla světice, které se podařilo zachránit, protože v té době už byly relikviemi v jiných kostelech). Nově budovaný kostel svaté Geneviève, jehož stavba byla v opatství započata ještě před revolucí v roce 1764, byl revolucionáři proměněn na „Panthéon velkých osobností“. Bohatá a cenná knihovna opatství unikla zničení a po znárodnění byla v roce 1851 umístěna do nové budovy v sousedství Panthéonu pod názvem Bibliothèque Sainte-Geneviève.

Na začátku 19. století pak byla stará bazilika zbořena, aby na jejím místě mohla být proražena dnešní rue Clovis. Z baziliky zůstala jen čtyřhranná zvonice, dnes nazývaná Tour Clovis, která se dodnes tyčí nad lyceem.

Historie dnešního lycea se začala psát právě po Francouzské revoluci, kdy byla v doposud zachovalých budovách opatství založena škola s názvem Centrální škola Panthéonu, kterou o několik let později přejmenovali na Napoleonovo lyceum, které se stalo prvním lyceem nové republiky. Svoje dnešní pojmenování po králi Jindřichu IV. získalo lyceum v době Restaurace, tj. v první polovině 19. století, ale později se opět vrátilo k Napoleonovi. V roce 1870 dostalo jméno básníka a dramatika Pierra Corneille, aby nakonec vláda v roce 1873 rozhodla, že lyceum ponese definitivně jméno Jindřicha IV., s odůvodněním, že jde o „jediného Bourbona uznávaného republikány“.

Lyceum v sobě zahrnuje jak collège, tedy druhý stupeň základní školy, tak i lycée, tj. střední školu, a v tomto případě navíc i prestižní classes prépas – přípravné třídy, které připravují maturanty další dva roky na vstup na vysoké „grandes écoles“.

Zatímco collège zde funguje jako běžná spádová škola, přístupná ovšem výhradně pro děti z obvodu, lycée je přísně výběrové, a to nejen na základě obtížných přijímacích zkoušek, ale i předchozích studijních výsledků a jiných zásluh. Pro přípravné třídy platí tytéž obtížné předpoklady, jen vynásobeno asi tak tisícem. Přestože se zde vyučují všechna zaměření, na která se třídy ve francouzských lyceích na poslední dva roky před maturitou dělí, tj. přírodovědné, ekonomické a literární, je toto lyceum proslulé především pro úspěchy svých humanitně, a to hlavně literárně, zaměřených studentů.

Lycée a collège jsou od sebe odděleny nejen funkcí a významem, ale i stavebně. Zatímco lycée má vstup z rue Clovis (foto vlevo), collège sídlí v samostatné budově, která stojí v rue Clotilde v místech bývalé klášterní zahrady. Nad vchodem je napsáno „Petit lycée Henri IV“ (foto vpravo).

Mezi absolventy najdeme tolik slavných jmen ze všech oborů, že nevím, koho jmenovat dřív. Když vezmeme ty nejslavnější, tak třeba Guy de Maupassant, Prosper Merimée, Alfred de Musset, Jean-Paul Sartre, Michel Foucault nebo také Emmanuel Macron. Profesory jsou zde opravdové špičky ve svých oborech – v 50. letech zde vyučoval například i budoucí prezident Georges Pompidou.

Nejstarší části lycea jsou zapsány na seznamu památek. Kromě Clovisovy věže je to i bývalý refektář, později přeměněný na kapli, a část knihovny se schodištěm.

Tour Clovis, viditelná i z ulice, má sice základy ze začátku 13. století z doby krále Philippa-Augusta, ale její první a druhé patro pochází ze 14. století a vrcholek z 15. století.

Kaple byla vytvořena na začátku 19. století ve starém klášterním refektáři. Není zde proto žádné původní vybavení, jen několik přenesených historických soch svatých, varhany z roku 1845 a novější oltář. V kapli je dvakrát týdně pořádána mše, pro studenty však není povinná.

Jednotlivé části školy jsou propojeny centrální rotundou, která stojí v křížení budov. Její páteří je schodiště ze 17. století se sochou Panny Marie s dítětem, které vede ke knihovně. Ta se rozkládá od horní části rotundy do čtyř stran. Zatímco jedno z křídel pochází ze 17. století, ostatní tři byla vybudována až v 19. století.

Druhý z refektářů slouží jako učebna a studovna (nahoře). Je to také jedna z mála velkých a hlavně světlých společných prostor. Na fotkách dole pak jsou vidět opravdu temné místnosti v přízemí, které slouží jako „salles de permanence“. Do češtiny se to rozumně přeložit nedá, protože to naše školství nezná. Jsou to místnosti, vyhrazené pro hodiny, kdy buď odpadne výuka nebo je v rozvrhu volná hodina. V takovém případě žáci nezůstávají ve třídě, ale jdou povinně do „permanence“, eventuálně do knihovny.

Musím se přiznat, že ačkoliv miluji historické stavby, ve spojení s představou o škole na mě všechny ty malé temné prostory s minimem denního světla působily až tísnivě.

Další kulturní památkou v areálu lycea jsou i vykopávky kaple Milosrdenství ze 13. století, včetně několika náhrobních kamenů ze 17. století, které byly během nedávných restaurátorských prací nalezeny pod podlahou novějších budov z 19. století, které stojí podél studentského dvora. Počítá se proto s dalším archeologickým průzkumem.

Lyceum má kromě dvou bývalých klášterních nádvoří i další velký dvůr – protože bez dvora se žádná francouzská škola neobejde. Kromě toho, že zde žáci povinně tráví velké přestávky (zatímco o těch malých popadnou všechny své věci, včetně kabátu – protože šatny zde neexistují – a stěhují se vždy do jiné třídy), slouží dvůr hlavně k ranním nástupům. Děti ráno při příchodu totiž nechodí rovnou do třídy, ale čekají seřazeny na dvoře, kde má každá třída na zemi vyznačený svůj chlíveček, až si je úderem půl deváté vyzvedne profesor, který je učí první hodinu, a odvede je do třídy.

Ten, kdo přijde pozdě, má problém, protože do třídy sám nesmí, musí nejdřív do zvláštní kanceláře, nazývané Vie scolaire, která hlídá kromě jiného i docházku. Když nepřijde do doby, než je hotová ranní prezence, z Vie scolaire volají okamžitě rodičům.

Na dvoře čekají děti ráno za každého počasí, i v dešti a mrazu. Francouzi jsou na to zvyklí, dělá to se to tak odjakživa, ale české rodiče to dost vytáčí, stejně jako to, že se děti nepřezouvají a ve špinavých, často zablácených nebo promočených botách, se ve škole paří celý den – a to celý den doslova, protože výuka trvá od rána často až do pěti nebo i do šesti večer.

Když se od francouzského školství, kam jsem původně nehodlala zabrousit, vrátím zase zpátky k fascinující historii Lycée Henri IV, musím ještě připomenout, že jediná možnost, jak se podívat dovnitř, jsou Dny evropského dědictví – a že nejbližší příležitost bude hned 16. a 17. září.

Lycée Henri IV, 5. obvod, 6 rue Clovis

Latinská čtvrť je plná historických církevních staveb, ať už jde o dodnes funkční kláštery, církevní školy, kostely nebo kaple, nebo o instituce dávno zaniklé a zachované jen ve zlomcích původních starých budov. To je i případ církevní koleje, na kterou se podíváme dnes. Najdeme ji v kopci, stoupajícím prudce k Panthéonu, kterému se v minulosti říkalo Hora svaté Geneviève a který byl od 16. století podobnými institucemi doslova protkán. Když se před námi otevřou vysoká vrata strohého domu, ocitneme se na historickém dvoře, který v sobě skrývá připomínku dřívější církevní koleje Třiceti tří.

Pro vysvětlení toho zvláštního názvu se musíme vrátit úplně na začátek. Kolej založil v roce 1633 páter Claude Bernard pro svých pět žáků, které vychovával pro kněžské povolání. Jejich počet měl představovat pět Kristových ran. Tento počet se později zvýšil na dvanáct, jako dvanáct apoštolů, aby se v roce 1638 ustálil na třiceti třech žácích, připomínajících Kristův věk.

Kolem roku 1654 kolej přesídlila do paláce Albiac, stojícího mezi rue des Carmes a rue de la Montagne Sainte-Geneviève, kde se mohla díky finanční podpoře královny Anny Rakouské nejen usadit, ale také přeměnit na kněžský seminář. A právě tam, na jeho dvoře u zadního východu ze studentského křídla, jsme se právě ocitli.

Dnešní podoba budov spadá do poloviny 18. století, kdy na jejich přestavbu přispěl Ludvík Orleánský, vnuk Ludvíka XIV., který se poté, co se stal vdovcem, uchýlil na stará kolena do opatství Sainte-Geneviève, ležícího jen necelých tři sta metrů odtud. Po Francouzské revoluci byl seminář rozpuštěn a v roce 1791 byly budovy prodány.

Podlouhlá stavba semináře v neoklasicistním stylu má hladkou fasádu bez ozdob, stejně jako druhý, kolmý dům, který dvůr uzavírá do rue de la Montagne Sainte-Geneviève. Jeho jedinou ozdobou je ozdobný portál s polokruhovým frontonem, který je památkově chráněný, a vysoká vyřezávaná vrata.

Areál bývalé koleje je sice rozprostřený ve vnitrobloku, ale jeho fasáda je poměrně dobře vidět z malé slepé uličky impasse des Boeufs, která svou levou stranou lemuje venkovní stranu budovy.

Vnitřní část a dvůr, které jsme viděli dnes, jsou přístupné z rue de la Montagne Sainte-Geneviève. Dnes je sice celý areál soukromý, ale při troše štěstí se na dvůr dá vstoupit, hlavně díky tomu, že zde sídlí také nějaké firmy a ordinace (k otevření slouží kouzelné tlačítko P vedle dveří).

Collège des Trente-trois, 5. obvod, 34 rue de la Montagne Sainte-Geneviève

Historie tohoto zajímavého kostela v Latinské čtvrti začíná už v druhé polovině 12. století, kdy do Paříže přišli z italského Altopascio bratři z rytířsko-špitálního řádu, kteří se usadili ve čtvrti svatého Jakuba, už tehdy plné klášterů, kde se starali v souladu se svým posláním o poutníky, putující do Santiaga de Compostela, kteří procházeli svatojakubskou cestou právě kolem jejich sídla. Zkomoleninou místa jejich původu – Altopascio – vzniklo pak jejich francouzské pojmenování Haut-pas.

Bratři špitálníci po čase zakoupili okolní pozemky, kde vystavěli nejen nový klášter a špitál, ale také kapli. Jejich řád však papež na konci 15. století zrušil a na jejich místo pozvala královna Kateřina Medicejská, manželka Jindřicha II., benediktiny, kteří právě přišli o svůj klášter v blízkosti brány Saint-Denis. Do nového kláštera sebou proto přinesli i cenné ostatky bretaňského svatého Magloira, které do Paříže přivezl z Bretaně v 10. století Hugo Kapet. Mnichům se brzy přestalo líbit, že jejich kapli navštěvují i běžní farníci, a proto pro ně raději postavili nový kostel, obrácený chórem k rue Saint-Jacques a vchodem k Lucemburské zahradě (která tehdy dosahovala prakticky až ke zdi kláštera, k jejímu zmenšení došlo až při stavbě boulevardu Saint-Michel), kam farníci chodili přes klášterní hřbitov.

V roce 1620 benediktiny nahradil řád Oratoriánů, kteří zde vybudovali prestižní kněžský seminář sv. Magloira, jediný ve své době v Paříži (novicem v něm byl i slavný bajkař Jean La Fontaine). O pár desetiletí později pak kostel nechali přestavět, přičemž na místě původního vchodu vznikla gotická loď a vchod kostela byl otočen přímo do rue Saint-Jacques (a tedy nezvykle na západ). Při této příležitosti pak byl zasvěcen sv. Jakubovi Menšímu (protože svatý Jakub Větší už svůj kostel v Paříži měl) a svatému Filipovi.

V následujících stoletích pak kostel zažil další přestavby a dostavby a jako jiné svatostánky, i řádění lůzy po Francouzské revoluci, přesto měl štěstí a byl vybrán mezi patnáct kostelů, které směly i po revoluci vykonávat svou funkci a charitativní činnost.

Vlevo vitráž se zobrazením Krista, promlouvajícího ke sv. Petru („Ty jsi Petr, skála, a na té skále zbuduji svou církev“ – text v latině je uveden pod vitráží) , vpravo detail sv. Petra

Socha sv. Jakuba Poutníků ze 14. století, umístěná na stěně poblíž oltáře, má velký význam i pro dnešní poutníky, kteří se u ní modlí při svém zastavení na pouti do Compostela. Kostel je totiž jedním z prvních bodů na jejich cestě, na kterou vyrážejí od Tour Saint-Jacques, jediného pozůstatku po kostelu sv. Jakuba Většího, zmíněného už nahoře. Pařížská trasa El Camina sice původně začínala už u brány Saint-Denis, kde se v tehdejším klášteře a špitálu sv. Jakuba Poutníka zastavovali poutníci především z Německa, ale z toho dnes zbyly už jen dvě sochy na jednom z domů na křižovatce rue Saint-Denis a rue Étienne Marcel.

Na průčelí kostela nám pouť do Compostella přibližuje i pamětní deska, stejně jako jeden z medailonů se svatojakubskou mušlí, zasazený do chodníku přímo před kostelem. Najdeme je i na dalších místech ve městě, především v 5. obvodu, kde vyznačuje trasu pouti.

Église de Saint-Jacques du Haut-pas, 5. obvod, 252 rue Saint-Jacques

Na psaní pařížského blogu je vzrušující to, že se při pátrání po informacích o zdánlivě obyčejném paláci, domě nebo zahradě často podaří odhalit nečekané historické souvislosti. Stejně tak to bylo i v případě tajemných starých dvorků, ležících v hloubi areálu, do kterého se vstupuje vždy otevřeným průchodem jednoho starého domu v rue Saint-Jacques v 5. obvodu.

Místo, o kterém bude dnes řeč, leží hned vedle bývalého opatství Val-de-Grâce s kostelem, zasvěceným Panně Marii. Obojí zde nechala ve 20. letech 17. století postavit královna Anna Rakouská, manželka Ludvíka XIII., pro řád benediktinek jako poděkování za narození syna Ludvíka XIV. Historii půvabného areálu bývalého kláštera, který byl zrušen za Francouzské revoluce, nikdy nebyl obnoven a dnes v něm sídlí Muzeum vojenského lékařství, spadající pod sousední vojenskou nemocnici Val-de Grâce, najdete v obou starších článcích. Je zajímavá nejen sama o sobě, ale může sloužit také jako úvod k dnešnímu článku.

Za domem pak najdeme dvorky, lemované vysokou kamennou zdí opatství a vydlážděné velkými kočičími hlavami, s průchody, mřížovými branami, malou zahradou za mřížovým plotem a až úplně vzadu za branou další nádvoří s lavičkou a s kaplí, poměrně nově zrestaurovanou, ale stavebně zasazenou do vedlejší staré budovy.

Původně jsem chtěla ukázat dvorky jen jako hezkou historickou součást této čtvrti, ale když jsem se pustila do pátrání o kapli, zjistila jsem, že to bude složitější. Zbožná Anna Rakouská totiž nezaložila jen opatství Val-de-Grâce, ale v jeho těsné blízkosti ještě další tři kláštery pro ženské řády uršulinek, anglických benediktinek a feulantek, což byl řád reformované odnože benediktinek. Ten poslední ležel hned za severní zdí Val-de-Grâce. Všechny tři kláštery spolu sousedily a také měly společný osud – po Francouzské revoluci byly nenávratně zrušeny, jejich budovy byly pobořeny nebo přeměněny pro úplně jiné účely. Klášter feulantek, zrušený v roce 1792, byl prodán a proměněn na byty. Většina klášterních budov i s kostelem byla postupem času zbořena a na jejich místě vyrostly nové stavby. Zůstala zachována jen jedna část budovy v dnešní rue des Feuillantines, proražené v roce 1805 napříč bývalými klášterními pozemky, která dnes slouží jako škola. Na budově najdeme dvě pamětní desky – jako dítě tu žil v letech 1808 až 1813 Victor Hugo a o dvacet let později, když byla budova proměněna na školu, sem chodil malý Louis Pasteur.

Zachoval se také kus jižní části kláštera, přesně té, jejíž součástí jsou i dnešní záhadné dvory. Tím se vysvětluje jednak to, že jsou několika branami propojeny s Val-de-Grâce, že jedno křídlo opatství zasahuje až do prostoru vedlejších staveb a také existence kaple.

Ve starých klášterních budovách dnes sídlí kromě soukromé umělecké školy Paris American Academy, zaměřené na design a tvůrčí psaní, i soukromá konzervatoř Schola Cantorum. Ta má svůj sál právě v bývalé kapli.

Dvory jsou sice soukromé, žádný zákaz vstupu zde však není a brána je stále otevřená.

5. obvod, 277 rue Saint-Jacques

V článku o francouzském Ministerstvu školství jsem se už zmínila, že vysoké školy mají svoje vlastní ministerstvo. Přesněji se jmenuje Ministerstvo pro vysoké vzdělávání, výzkum a inovace a sídlí v rozlehlém areálu na vršku kopce za Panthéonem. Hlavní budovou tohoto areálu a sídlem ministra je tak zvaný Pavilon Boncourt.

Areál stojí na místě dřívější koleje Boncourt, založené v roce 1353 a působící několik století. V roce 1738 byla zahájena stavba nové budovy, té, kterou vidíme nahoře na fotce. Z mnoha důvodů se však stavba protahovala a byla nakonec dokončena až kolem roku 1815. Už před jejím dokončením však zasáhl Napoleon a po svém návratu z tažení do Egypta rozhodl, že bude nová budova sloužit pro Polytechniku, která současně dostane vojenský statut. Dnes patří Polytechnika, která nabízí inženýrské obory nejen pro armádu, ale i pro civilní sektor, mezi prestižní vysoké školy, tak zvané Grandes écoles.

Z pavilonu Boncourt se Polytechnika v roce 1976 odstěhovala za Paříž do nového sídla v městečku Palaiseau a její místo na krátkou dobu zaujal Institut Augusta Comta, tehdy čerstvě založený prezidentem Giscardem d´Estaing a po pěti letech zrušený škrtem pera nové vlády, která sem umístila Ministerstvo pro výzkum. To se nakonec v roce 2014 transformovalo na dnešní ministerstvo, pod které spadá celá oblast nejen vysokého vzdělávání, ale hlavně vědy a výzkumu.

Kromě několika více méně prázdných místností, sloužících jako jednací a zasedací sály, jsme viděli kancelář ministra, která se nám – ve srovnání s jinými ministerstvy – zdála poměrně střízlivá, obyčejná a chudá. Dokonce – ano, vidíte dobře – má ministr rozbité to okno vpravo. Když se však člověk podívá z oken ven, ztratí řeč. Před sebou vidí velkou část historie Latinské čtvrti.

V nezvyklém pohledu se tedy vedle sebe tísní odleva jedno z nejprestižnějších pařížských lyceí Lycée Henri IV. s hranatou věží tour Clovis z 11. století, vedle které vidíme kulatý dóm Panthéonu. Na něj se tlačí kostel Saint-Étienne-du-Mont se svou štíhlou věží. Vysoká budova úplně vpravo patřila dříve k Polytechnice a dnes je v ní hotel.

Součástí areálu je i čtvercový dvůr, kolem kterého jsou uspořádány další budovy ministerstva, a který sloužil Polytechnice k vojenským přehlídkám. Současná podoba je z roku 1991, kdy byl také vytvořen čtvercový bazén s bronzovou sochou od Meret Elisabeth Oppenheim, znázorňující lidskou postavu. Dvůr je bohužel už několik let zavřený, bazén je bez vody, a schody, které k němu vedou od pavilonu Boncourt, jsou ve špatném stavu. Dříve býval dvůr v některých hodinách přístupný pro veřejnost, takže budeme doufat, že se tento zvyk po právě připravované rekonstrukci obnoví.

Zadní východ pavilonu Boncourt vede do zahrady, kde najdeme další zajímavou stavbu. Kolem roku 1880 zde byla postavena aula, nazývaná amphithéâtre Arago, která sloužila Polytechnice k výuce fyziky (kromě jiných zde přednášel i André-Marie Ampère). Pro její stavbu byly použity některé stavební prvky (hlavně portál a vchodové dveře) ze zaniklé kaple Navarrské koleje.

Po odchodu Polytechniky byly prostory amfiteátru přepaženy do dvou pater a přeměněny na knihovnu sociální antropologie, kterou zde založil slavný antropolog Claude Lévi-Strauss, který tady měl také až do své smrti v roce 2009 (zemřel ve 101 letech) svoji pracovnu.

V přední části zahrady před budovou najdeme tři bronzové sochy, splývající s vegetací, které vytvořil italský sochař Giuseppe Penone.

No a nakonec vás u vedlejšího záhonu cedule upozorní, že se právě díváte na růže s názvem Marie Curie, vyšlechtěné v roce 1996 při příležitosti 75. výročí založení Institutu Curie.

Další pohledy na Polytechniku a na to, jak byl její plot v roce 2016 vyzdoben portréty slavných francouzských vědců, najdete ve starším článku TADY.

Pavillon Boncourt, 5. obvod, 21 rue Descartes

Kromě hlavní pařížské radnice Hôtel de Ville, která zastřešuje celé město jako u nás magistrát, má svoji radnici i každý obvod. Některé jsem tady ukazovala už v minulosti (např. 9. obvod, 18. obvod nebo 20. obvod) a do další se podíváme právě dnes.

Radnici 5. arrondissementu najdeme přímo naproti Panthénu, na rohu ulic rue Soufflot a rue Cloitaire. Při jejím navrhování v roce 1846 se architekti Jean-Baptiste Guenepin a Jacques Hittorff inspirovali o téměř sto let starší budovou právnické fakulty Sorbonny, která stojí na stejném náměstí v opačném rohu. Obě budovy tak tvoří navzájem svůj zrcadlově obrácený obraz.

Neoklasicistní budova byla dokončena v roce 1849, ale už v roce 1921 se pátý pařížský obvod pustil do její rekonstrukce a dostavby, protože původní budova byla příliš malá. Právě z té doby pocházejí interiéry ve stylu art-déco, které uvidíme dole na fotografiích.

Pod čestným schodištěm je umístěno dílo sochaře Jeana Gautherina s názvem Ztracený ráj. Na stěnách nad ním jsou nástěnné malby, znázorňující nejznámější místa 5. obvodu – například tady je to Lucemburská zahrada.

Většinu prvního patra zabírají dva velké sály, které jsou od sebe odděleny jen matnými skleněnými dveřmi, a to Svatební a Slavnostní sál – Salle des Mariages a Salle des Fêtes. Nahoře a dole jsou pohledy do Slavnostního sálu.

Svatební sál s bustou francouzské Marianny z bílého mramoru od sochaře Andrého Vermara.

Ve vedlejším sále, ve kterém zasedá městská rada, najdeme v čele další Mariannu, tentokrát černou. Zatímco okna obou slavnostních sálů vedou do úzké rue Clotaire, zasedačka a kanceláře představitelů městského obvodu mají výhled přímo na place du Panthéon.

Kancelář starostky 5. obvodu. Momentálně je jí Florence Berthout.

Pohled na Panthéon z okna kanceláře starostky.

Na malý dvůr radnice se otvírají prostory, kde sídlí různé sociální odbory a kde se vydává i materiální pomoc pro bezdomovce. Proto můžete často vidět u bočního vchodu z rue Cloitaire frontu.

Dnes je budova kompletně věnována jen radnici 5. obvodu, ale od roku 1932 v jejím posledním patře sídlila i knihovna Marguerite Durand, než ji v roce 1989 přestěhovali do 13. obvodu nedaleko čínské čtvrti Olympiades.

Nevím přesně, jaká je situace teď v covidové době, ale obvykle jsou radnice pro občany běžně přístupné. Pravda, asi neuvidíte kancelář starostky, ale veřejné prostory lze většinou procházet bez problému. Jak mi jednou na jedné radnici řekli, je to místo pro všechny občany a všichni tam mají přístup.

5. obvod, 21 place du Panthéon

Původně jsem chtěla dnešní příspěvek nazvat Tvrdohlavá Marie – stejně, jako se jmenoval životopis Marie Sklodowské, který jsme četli v dětství (už si nepamatuji, jestli to byla povinná četba, nebo jestli jsem na knihu narazila náhodou). Je to také jedna z mála knížek z dětství, kterou si tak jasně pamatuji, protože ve mně vyvolala pocit, že když člověk chce a snaží se, tak dosáhne všeho, čeho chce, a dokonce při tom může žít v Paříži (mluvím teď o době hluboké totality, kdy pro nás byla taková věc nejen výjimečná, ale dokonce i zcela nepředstavitelná).

Marie Curie Sklodowská mě fascinovala i později tím, jak prorazila v oboru, který byl v její době téměř výhradně vyhrazen mužům. Můj obdiv k ní byl také důvodem, proč jsem se před časem vydala do muzea, které leží v areálu Institutu biochemie a fyzikální chemie pařížské univerzity, nazývaného prostě Campus Pierre et Marie Curie. Mezi vysokými budovami zde stojí nízký cihlový domek, který má nad vchodem vytesaný nápis Institut rádia – Pavilon Curie.

Vstup do muzea s portréty celé rozvětvené vědecké rodiny Curie-Joliot. O portrétech se zmíním ještě později.

Právě v této laboratoři působila Marie Curie od roku 1914 až do své smrti v roce 1934. Zemřela na rakovinu krve, vyvolanou působením radioaktivity. Nemocí trpěla už od roku 1920 a byla také první, kdo vyslovil podezření, že by její nemoc mohla být vyvolaná novým prvkem, který zkoumala.

Laboratoř i pracovna jsou uchovávány ve stavu, jaký zde byl na konci 50. let, kdy zde pracovala dcera Marie a Pierra Curieových Irène se svým manželem Frédéricem Joliotem. Mnoho vystavených předmětů údajně patřilo právě jim. Někde jsem četla, že všechny předměty, které Marie Curie a její manžel používali ve své laboratoři a pracovně, jsou uloženy v Národní knihovně v olověných bednách a nemohou být používány, protože vyzařují škodlivé záření, a její knihy a zápisky mohou být zkoumány jen v ochranných oblecích. Totéž prý platí i o Mariině těle, které je natolik radioaktivní, že je její rakev vyložena dva a půl centimetru silným plátem olova.

K pavilonu Curie patří i malá zahrada, kde najdeme sochu, zobrazující Marii a jejího manžela Pierra.

Pokud byste hledali hrob slavných manželů, najdete ho v nedalekém Panthéonu. Marie Curie Sklodowská byla první ženou, jejíž ostatky sem byly přeneseny, a to v roce 1995.

Muzeum najdete v areálu university snadno podle portrétu Marie Curie na fasádě. V celém campusu jsou kromě rodiny Curie-Joliot zobrazeni i další vědci, kteří zde působili. Portréty jsou dílem street artisty, který tvoří pod přezdívkou C215 a který je vytvořil tady i v jiných univerzitních a vědeckých prostorách v Paříži a jejim okolí na objednávku.

Paříž 5. obvod, 11 rue Pierre et Marie Curie

Otevřeno v pondělí až sobotu od 13 do 17 hod. Vstup zdarma.

Vstup hlavním vchodem do universitního campusu, v sobotu vstup na adrese 1 rue Pierre et Marie Curie.