Čtvrť kolem Centre Pompidou, která se jmenuje Beaubourg, je plná turistů, pochybných restaurací a obchodů s levnými zbytečnými cetkami. Jen kousek od ruchu pěší zóny leží ukrytá malá, jen 161 metrů dlouhá pasáž, která tvoří průchod z rue Saint-Martin do rue Quincampoix. Vznikla kolem roku 1791 během Francouzské revoluce a původně se jmenovala Passage Sans-Culottes. Dnes v ní najdete pár obchůdků se starožitnostmi a módním zbožím, galerie a kavárničky. Je to osvěžující a klidný ostrůvek autentické staré Paříže uprostřed čtvrti, v níž bychom ho nečekali. Při procházce po dlážděném chodníku, lemovaném malými pestrými výlohami, máte pocit, že se čas na chvíli zastavil.
Vchod do pasáže z rue Quincampoix
Jeden z barevných portálů v pasáži patří Domu poezie, které dříve bývalo Molièrovým divadlem. To bylo postaveno v těchto místech současně se vznikem pasáže v roce 1791 a bylo otevřeno Molièrovým představením Misantrop. Politická situace během revoluce však způsobila brzké zavření divadla a přestože později ještě hrálo pod jinými názvy, definitivně bylo uzavřeno Napoleonem v roce 1807. Divadlo bylo proměněno a rozčleněno na obchody a jeho bohaté vnitřní vybavení bylo nenávratně zničeno. V dalších desetiletích prostory sloužily pro různé účely a až teprve v roce 1974 bylo divadlo zrenovováno a od roku 1995 se v něm znovu hraje divadlo, pořádají se autorská čtení i různé diskuse. Atmosféra je tu klidná, inspirativní a trochu nostalgická.
Modrý portál patří Domu poezie, bývalému Molièrovu divadlu
Vchod z rue Saint-Martin
Pokud hledáte netradiční kout Paříže mimo turistické trasy, Passage Molière rozhodně stojí za návštěvu. Je to ideální místo pro ty, kdo chtějí poznat jinou, tišší a starobylejší tvář města.
3. obvod, 157 rue Saint-Martin nebo 82 rue Quincampoix
Dnes to bude hlavně pro milovníky fotografií, kteří budou jméno tohoto slavného fotografa, do jehož nadace se dnes podíváme, určitě znát. I při velkém počtu skvělých osobností, které v Paříži položily základy fotografie a pomohly vytvořit z ní svébytný umělecký obor, ční jméno Henriho Cartier-Bressona vysoce nad všemi.
Francouzský fotograf Henri Cartier-Bresson je považovaný za jednoho z prvních průkopníků pouliční fotografie a fotožurnalistiky. Někteří ho dokonce pro jeho jedinečnost řadí na první místo jako průkopníka tohoto typu fotografií. Od 30. let minulého století vytvořil mnoho reportáží ze svých četných cest nejen po Evropě, ale také například v Číně nebo v tehdejším Sovětském Svazu, fotil španělskou občanskou válku, politickou a společenskou situaci ve Francii během války i po ní a vytvořil mnoho volných fotografických souborů. Těsně po válce založil společně s dalšími čtyřmi kolegy slavnou fotografickou agenturu Magnum, která je dodnes špičkou ve svém oboru.
Pro mě nejzajímavější jsou jednak jeho fotografie z cest, ale také třeba jeden z jeho prvních velkých projektů z roku 1936, ve kterém představuje první placenou dovolenou, která byla ve Francii zavedena – na fotografiích jsou vidět Francouzi, jak posedávají a polehávají ve svátečním oblečení na břehu řeky nebo u moře a trochu nesví se snaží si tuto pro ně nezvyklou situaci užívat. Jedinečný je i jeho projekt fotografií slavných osobností – přes Pabla Picassa a Henriho Matisse až po Marilyn Monreau nebo Jean-Paula Sartra a Simône de Beauvoir. Některé z jeho nejslavnějších fotografií najdete v galerii dole.
Se svojí druhou ženou, fotografkou Martine Franck, založil v roce 2003, rok před svojí smrtí, nadaci, která shromažďuje a spravuje díla obou manželů. Jejím dalším cílem je propagace jiných fotografů, ať už francouzských nebo zahraničních, především za pomoci soutěží a výstav.
Nadace Henri Cartier-Bresson sídlila dlouhé roky v malé moderní budově za montparnasským nádražím. Od roku 2018 se přestěhovala do čtvrti Marais, kde má své prostory v jednom ze starých domů a v moderní přístavbě za ním. Chodila jsem na jejich výstavy už na Montparnasse, ale po přestěhování, když jsou přece jen víc po ruce, si nenechám ujít žádnou z výstav. Většinou se obměňují třikrát až čtyřikrát ročně. Obvykle jde o dva projekty – často jeden z nich tvoří fotografie Cartier-Bressona a druhý některého z mladších fotografů. V současné době jsou oba projekty, které zde budou vystaveny do 14. ledna 2024, věnovány ženám-fotografkám.
Tou první je americká fotografka Ruth Orkin, která se světově proslavila svojí fotografií Americká dívka v Itálii. Její dílo je však, samozřejmě, mnohem širší. Na výstavě je představen soubor fotografií z roku 1939 z její osamocené cesty na kole napříč Amerikou z východu na západ.
Ruth Orkin: Americká dívka v Itálii, 1951
Foto jen tak z výstavy
Druhá současná výstava v prostorách nadace je věnována další americké fotografce Carolyn Drake, která je laureátkou ceny Prix HCB za rok 2021. Představuje pod názvem MEN UNTITLED svoji novou fotografickou sérii, zkoumající její vztah k ideálům mužnosti v americké kultuře, a to jak introspektivním, tak i dokumentárním (často docela obnaženým) způsobem.
Z výstavy Carolyn Drake
Nadace sídlí v jednom z typických starých domů v rue des Archives, do které se otvírá velkou výlohou a průjezdem. Za ním se ze starého dvora vstupuje do knihkupectví a teprve poté do samotné galerie. Ta je rozložena v přízemí nové budovy, v jejichž horních patrech se nachází sídlo nadace. V loňském roce byl pod galerií ze starého sklepa vybudován nový komorní sál.
Průhled ze vstupního dvora se starou kamennou studnou do rue des Archives
Druhý dvůr s přístavbou se dvěma výstavními sály
Knihkupectví nadace je rájem pro milovníky fotografie. Seženete tady nejen kompletní vydání všech knih Henriho Cartier-Bressona a Martine Franck, ale také dalších světových fotografů – včetně našeho Jindřicha Štreita nebo Josefa Koudelky.
Fondation Henri Cartier-Bresson, 3. obvod, 79 rue des Archives
Jen pár desítek metrů severně od známého náměstí place des Vosges běží ulička rue Saint Gilles, jejíž trasa byla načrtnuta už v době Ludvíka XIII., když zde zakládal tehdejší place Royale. Mnohé z elegantních historických budov se za staletí příliš nezměnily, jiné se sice proměnily, ale získaly nový půvab. Jedním z těchto míst je dům číslo 12, uzavřený mohutnými šedými vraty v kamenném průčelí. Poté, co překonáte digikód, což není tak obtížné, protože uvnitř sídlí spousta firem a pořád někdo chodí tam a zpět, se před vámi otevře rozlehlý malebný dvůr, který s sebou nese legendu o bohatém paláci, který na jeho konci stával a který býval v 17. století sídlem vyslanců Benátské republiky. Z této staré historie však zůstalo jen pojmenování – palác Serenissimy byl zbořen po roce 1804, kdy celý areál zakoupili dva podnikatelé, kteří na jeho místě vybudovali industriální prostory s řemeslnými dílnami a malými domky pro dělníky. Ze vznešeného benátského dvora se tak stal typický industriální dvůr, kam se údajně během tak zvaného „krvavého týdne“, který následoval po pádu pařížské Komuny, uchýlil malíř Gustave Courbet, aby se zde skryl před pronásledováním; to mu ovšem nepomohlo a stejně byl zatčen.
Jako mnoho podobných průmyslových dvorů i tento v průběhu času zchátral a stejně jako mnohé jiné, i tyto prostory už měly svoji budoucnost nalinkovanou, když je na počátku 90. let minulého století zakoupila jedna z velkých francouzských bank, přes niž se dostaly do rukou developera. Ten ho vzhledem ke špatnému stavu celého areálu hodlal zbořit a postavit zde nové byty. V tom okamžiku se však stalo to, co by u nás bylo nemyslitelné – na základě mohutných intervencí sdružení místních obyvatel, společně s organizacemi, které se zabývají ubytováním znevýhodněných osob, se podařilo přesvědčit radnici místního obvodu, aby bourání zakázala; radnice však dokázala ještě víc a dvůr odkoupila. S ohledem na historii pak celý areál nechala citlivě přestavět a vybudovat zde sociální bydlení, společně s obchodními prostory a dílnami.
Duch chudého průmyslového dvora už dávno vyvanul, stejně jako vzpomínka na vyslance Benátské republiky, po nichž zde zůstal aspoň název, podařilo se však zabránit deformaci historické ulice (která tomu v jiných místech stejně neunikla) a zachránit aspoň jeden ze starých malebných koutů.
Z mnoha dílen, které zde sídlí, nás na dvoře bude zajímat nejvíc podlouhlá stavba po levé straně – sídlí zde totiž slavná Galerie Polka, zaměřená na fotografii, a to na té nejvyšší úrovni. K vidění zde bývají esa světové fotografie – momentálně je to až do 2. září Joel Meyerowitz, slavný americký fotoreportér a street fotograf, který už mnoho desetiletí dokumentuje dění ve Spojených Státech i jinde ve světě – byl například jediným fotografem, který dostal svolení, aby zdokumentoval Ground Zero v New Yorku po atentátech z 11. září 2001. V minulosti jsem zde však viděla i fotky jiných světoznámých fotografů, jako je třeba Sebastiao Salgado, Bruce Gilden, Steve McCurry nebo Marc Riboud.
Kromě tohoto sídla má galerie i svůj obchod se vstupem přímo z rue Saint_Gilles – tam je obvykle začátek výstavy a také prostor, kde jsou vystaveny fotografie dalších umělců, které si zde i můžete zakoupit (bohužel to nebývá zrovna levná záležitost). Teď jsou zde, kromě jiného, k vidění i fotky Elliota Erwitta, který má v současné době až do 24. září v Paříži v Musée Maillol také svoji autorskou výstavu.
Na mapě jsou sice uvedeny, ale z ulice nejsou vidět. Musíte je znát, abyste je našli. Všechny tyto zahrady jsou běžně přístupné veřejnosti, ale většinou v nich není moc lidí, právě proto, že na ně nenarazíte náhodou, ale musíte jít cíleně. Do všech je vstup zdarma, bez ohledu na to, zda jsou součástí nějakého objektu nebo ne.
1. Jardin de l´Hôtel de Soubise
Oáza zeleně uprostřed rušné čtvrti Marais vznikla propojením několika palácových zahrad a jejich zpřístupněním v roce 2011 přes Hôtel de Soubise, který je sídlem Národních archívů. Z jeho majestátního čestného dvora vede do zahrady průchod v pravé zadní části. Návštěvník se tak dostane do vnitrobloku, odkud může obdivovat zahradní fasádu nejen samotného Hôtelu de Soubise, ale také menších paláců, srovnaných těsně vedle sebe podél rue des Francs Bourgeois, které jsou bohužel veřejnosti nepřístupné – Hôtelu d´Assy, Hôtelu de Breteuil, Hôtelu de Fonteney a Hôtelu de Jaucourt. Z východu je vnitroblok uzavřen Hôtelem de Rohan a jeho velkou zahradou a ze severu moderní stavbou, patřící také k Národním archivům.
V současnosti je víc než polovina zahrady nepřístupná kvůli rekonstrukci Hôtelu de Rohan, přesto stojí za to zajít do zbývajících prostor. Koneckonců je to její nejkrásnější část.
Jardin des Archives Nationales
3. obvod, 60 rue des Francs Bourgeois
Otevřeno duben až říjen 8 – 20 hod, listopad až březen 8 – 17 hod
Zadní průčelí Hôtelu d´Assy a jeho zahrada
Zahrada Hotelu de Breteuil
Hôtel de Fonteney
Divoký centrální trávník za Hôtelem de Fonteney
2. Jardin des Rosiers – Joseph Migneret
I tato veřejná zahrada vznikla spojením a zpřístupněním tří zahrad paláců, ležících naproti sobě ve dvou rovnoběžných ulicích – rue des Rosiers a rue des Francs-Bourgeois. Na více než 2000 m2 tak vznikl členitý prostor s velkým dětským hřištěm a piknikovým trávníkem za Hôtelem de Coulanges, který dnes slouží k příležitostným výstavám a společenským akcím v oblasti módy a designu, se zeleninovou a květinovou zahradou za Hôtelem d’Albret a s odpočinkovým prostorem za Hôtelem Barbes.
Le Jardin des Rosiers – Joseph Migneret
4. obvod, 10 rue des Rosiers nebo někdy výjimečně i 35-37 rue des Francs Bourgeois
Otevřeno denně 9 – 19 hod
Hôtel d’Albret
Zahrada Hôtelu Barbes
Pozůstatky městských hradeb v zahradě Hôtelu Barbes. Hradby nechal postavit král Philippe-Auguste mezi 12. a 13. stoletím. Hradby byly zbořeny v 16. století, ale jejich malé zbytky jsou roztroušeny v zástavbě na obou březích dodnes.
V zahradě Hôtelu de Coulanges
Nad zahradou Hôtelu de Coulange ční historický tovární komín, který je dnes součástí vedlejšího obchodu s oblečením
3. Square Saint-Gilles – Grand Veneur – Pauline Roland
Nejtajnější ze všech tajných zahrad je také tou nejromantičtější. Růžová zahrada s kamennými lavičkami, lemovaná řadami javorů, která byla vybudovaná v roce 1988 uprostřed 3. obvodu, má jen necelých 1000 m2. Z jedné strany ji lemuje rokokový palác Hôtel d´ Ecquevilly, nazývaný také Hôtel de Grand-Veneur podle jednoho ze svých majitelů, který byl organizátorem lovů na dvoře Ludvíka XV., a z druhé strany současnou rezidencí, která sice nemá žádné zvláštní kouzlo, ale je aspoň je dostatečně neutrální, takže neruší při pohledu ze zahrady ani z ulice.
Zahrada, založená v roce 1988, nese od roku 2010 jméno feministické a socialistické aktivistky Pauline Rolandové (1805-1852), přítelkyni Georges Sandové.
Square Saint-Gilles – Grand Veneur – Pauline Roland 3. obvod, 9 rue du Grand-Veneur nebo 16 rue Villehardouin
Otevřeno denně květen-srpen od 8 do 21 hod, v září do 20 hod, v zimě do 17 hod
4. Jardin des Combattants de la Nueve
Přímo pod okny pařížské starostky leží další malá tajná zahrada s trávníkem, zalitým sluncem a obklopeným keři růží. Vznikla po přestavbě radnice po požáru v době pařížské Komuny v roce 1871, kdy sice radnice téměř celá lehla popelem, ale jako zázrakem zůstaly zachovány stromy, které ji dělily od Seiny. Dnes jsou zdrojem stínu v jinak zcela vydlážděném okolí na nábřeží a před radnicí. Kromě stínu tady najdete i klid a místo na kamenných lavičkách, protože o zahradě opravdu skoro nikdo neví.
Zahrada patřila až do roku 2001 k soukromé rezidenci pařížských starostů. Rezidenci zrušil až bývalý starosta Delanoë, který v jejich prostorách nechal vybudovat jesle pro děti zaměstnanců a zahradu k nim připojil. Současná pařížská starostka Anne Hidalgo rozhodla v roce 2015, že vždy v době, kdy jsou jesle zavřené, bude zahrada zpřístupněná pro veřejnost.
Název zahrady připomíná bojovníky 9. roty 2. obrněné divize generála Leclerca, která dorazila jako první na radnici při osvobození 24. srpna 1944. Byla složena především ze španělských republikánů, kteří po Francově vítězství pokračovali ve svém boji ve Francii.
Jardin des Combattants de la Nueve
4. obvod, 2, place de l’Hôtel-de-Ville – Esplanade de la Libération nebo z rue Lobeau
Otevřeno o víkendech a svátcích 10-18 hod
Na kraji zahrady čelem k nábřeží stojí jezdecká socha prvního pařížského starosty Étienna Marcela, který vládl Paříži v polovině 14. století v době stoleté války Francie s Anglií. To on nechal vybudovat první pařížskou radnici právě na tomto místě. Byl zavražděn davem při pokusu o útěk z města poté, co se příliš snažil prosazovat svoji moc proti dauphinovi (král Jan II. byl v té době ve válečném zajetí) a padlo na něho podezření, že by mohl podporovat Angličany. Až po Francouzské revoluci se stal hrdinou jako symbol odporu proti královské moci.
Vchod do zahrady po pravé straně průčelí radnice
5. Le Clos des Blanc-Manteaux
I tato zahrada, skrytá za přísným vstupem pod francouzskou vlajkou, je otevřená jen tehdy, když není škola, ke které jinak patří. Se svými lavičkami a upravenými záhonky je i přesto, že je opravdu maličká, vítaným kouskem zeleně a stínu v jinak rušné čtvrti Marais.
Je koncipována ve středověkém klášterním stylu v podobě záhonů s květinami, léčivými bylinami i plodinami, soustředěných kolem staré ozdobné kamenné mísy. V poklidu tady proto kvetou růže vedle dozrávajících rajčat a bazalka se střídá s hlávkami ozdobné kapusty. Jednu její část tvoří záhony, o které se starají přímo děti ze školy.
Zahrada svým názvem připomíná klášter žebravých mnichů Řádu služebníků Mariiných, který se v těchto místech rozkládal v polovině 13. století, kdy je v roce 1258 z Itálie do Francie přivedl Ludvík Svatý. I když byl řád po dvaceti letech zrušen Lyonským koncilem, jeho název se v Paříži dodnes udržel nejen v názvu ulice, která místem jejich sídla prochází, ale také v názvu protějšího kostela.
Le Clos des Blanc-Manteaux
4. obvod, 21 rue des Blancs Manteaux
Otevřeno v sobotu a v neděli od 10 hod do 18,30 hod (v létě ) resp. do 17,30 (v zimě)
Všechny zahrady, o kterých píšu, se nacházejí ve čtvrti Marais nebo v jejím těsném okolí. Není to záměr, jen náhoda, protože právě tady je podobných tajných koutů možná nejvíc. Ne že by na levém břehu nebyly paláce s rozlehlými zahradami a parky, jsou však většinou součástí ministerstev, ambasád nebo klášterů či jiných církevních úřadů. Veřejnost do nich proto obvykle nemá přístup. Ty, do kterých se smí, jsou zas většinou viditelné a přístupné přímo z ulice, takže nesplňují moji dnešní podmínku tajnosti a skrytosti.
Asi se nenajde nikdo, kdo by neznal pohnutý osud Anny Frankové a jejího deníku. V jedné ze zahrad v centru Paříže, ukryté ve vnitrobloku jen kousek od Centre Pompidou, si můžeme připomenout příběh jejích posledních let prožitých v úkrytu zadního traktu jednoho amsterdamského domu. Najdeme zde totiž kaštan, který byl vypěstován z výhonku stromu, na který se Anna ze svého úkrytu tajně dívala a který pro ni představoval jediné spojení s přírodou. Několikrát se o něm zmiňuje i ve svém deníku („Dokud existuje, tak mi zbývá naděje“).
Když v roce 2007 pařížská radnice otvírala nový veřejný park, který zřídila ze zahrady paláce Aignon, ve kterém se nachází Muzeum židovského umění a historie, pojmenovala ho právě po Anně Frankové. Tehdejší starosta Bertrand Delanoë ve spolupráci s ředitelem amsterdamského Domu Anny Frankové zde při této příležitosti vysadil výpěstek z odnože původního kaštanu.
Tři roky na to sto padesát let starý, nemocný a poškozený kaštan v Amsterdamu nevydržel nápor vichřice a zřítil se. I v Amsterdamu však už stačili předpěstovat výhonek, který vysadili na místo původního stromu.
Kaštan v listopadu 2022
Kaštan najdete po levé straně u vchodu do parku naproti domku správce. Dřív byl chráněný plůtkem, ale v posledních letech jeho kmen zesílil natolik, že zapadl do výsadby a není už třeba ho nijak zvlášť chránit.
Paříž je prošpikovaná street artem a na jejích zdech můžeme často obdivovat díla skutečných umělců. Nemám teď na mysli hloupé čmáranice a tagy, ale díla těch, kteří v umění, a to nejen v tom pouličním, něco znamenají – a současně také vědí, kde budou jejich díla oceněna a kde by se jednalo o obyčejné vandalství.
V roce 2019 se ve čtvrti Marais v podloubí jinak ošklivého brutalistního domu ze šedesátých let minulého století, postaveného po asanaci tak zvaných „nezdravých domovních bloků“, při které vzaly na začátku 20. století za své celé ulice středověkých domů v samém srdci historického centra, objevila pestrá nástěnná malba. Vytvořil ji zde anglický výtvarník Daniel van der Noon. Freska, která pokrývá nejen zdi podloubí, ale i sloupy, které ho vytvářejí, a dokonce i dlažbu a přilehlý chodník, se jmenuje Up side down town a zobrazuje čtvrti některých měst z různých zemí, které jsou – stejně jako samotná čtvrť Marais – spojeny s LGBT komunitou. Ostatně, možná jste si právě v této umělecké a bohémské části města nedaleko od Centre Pompidou sami všimli duhových silničních přechodů, vlaječek na průčelí obchodů a restaurací, nebo deštníků ve všech barvách duhy, zavěšených nad některými kavárnami.
Freska byla vytvořena na základě umělecké soutěže, kterou zorganizovala pařížská radnice v rámci akce, nazvané #embellirparis, neboli „zkrášlit Paříž“.
Fotky, které vám dnes chci ukázat, čekaly připravené v počítači přesně dva roky. Vyfotila jsem je v květnu 2014, krátce po tom, co byla budova, o níž bude dnes řeč, otevřená po rekonstrukci. Věděla jsem, že mám někde fotku před rekonstrukcí, kterou jsem k článku chtěla přidat, ale nemohla jsem ji najít a když už jsem se smířila s tim, že je asi ztracená, vykoukla na mě nedávno z úplně jiné složky.
Nové zrekonstruovaná tržnice, která dnes slouží jako kulturní a vzdělávací centrum, leží v mé oblíbené čtvrti uprostřed 3. obvodu, v místech, kde po dlouhá staletí sídlili tajemní rytíři Řádu jeruzalémského templu. Templáři zde dostali ve 12. století od krále darem pozemky, na kterých si postavili své sídlo. Bylo ohrazeno mohutnými osmimetrovými hradbami a postupem času se stalo bohatým městem ve městě. Kromě převorského paláce zde byla ve 13. století vybudován i vysoká kamenná věž donjon a mnoho dalších paláců.
Po neúspěchu křižáckých výprav ve Svaté zemi král Filip Sličný v roce 1312 řád obvinil z hereze a obscénnosti. Řád byl zrušen, jeho převor Jacques de Molay upálen a ostatní bratři byli vyhnání. Zlé jazyky tvrdí, že to král, který byl velkým dlužníkem templářů, udělal proto, aby jim nemusel své dluhy platit, a naopak že se chtěl zmocnit jejich pokladu, který údajně v Templu skrývali (a který se nikdy nenašel).
Po rozehnání templářů se jejich sídlo stalo hlavním převorstvím maltézských rytířů, kteří ho zvelebili a rozšířili. Sídlili v něm až do konce 18. stoleti, kdy se ho v době francouzské revoluce zmocnili revolucionáři, kteří pobořili kostel i paláce a v donjonu v roce 1792 uvěznili královskou rodinu, která zde byla držena až do popravy královského páru. Věž byla později stržena Napoleonem a celý areál bývalého Templu byl srovnán se zemí.
Na obrázku je vidět, jak areál vypadal v době svého největšího rozkvětu, i s okolní již hustou zástavbou. Zajímavý model Templu je k vidění v Musée Carnavalet.
Součástí Templu byla i tak zvaná Rotunda, stavba, která sloužila jako tržnice. Byla postavena v roce 1788 a při revolučním řádění zůstala zachována. V její blízkosti byly později postaveny další čtyři velké haly, specializované na textilní a kožené zboží a tato část města se stala centrem obchodu.
Původní Rotundu můžete vidět na obrázku dole.
Při přestavbě Paříže baronem Haussmannem byla v roce 1860 na místě těchto čtyř hal vybudována ohromná moderní tržnice s kovovou konstrukcí, která slouzila až do začátku 20. století, kdy byla částečně ubourána; ke stržení dalších částí došlo ve 20. letech. Z původní tržnice tak zůstala zachovaná jen jedna dvanáctina, ve které se až do 70. let stále prodával textil a kůže, ale především zboží z druhé ruky. Podle fotek, které se dají dohledat, to byla velká a podivná hrabárna.
Jak to tam vypadalo někdy před válkou je vidět dole.
Na začátku 80. let měla být tržnice zbořená, místní lidé si však díky peticim vymohli její zápis na seznam památek a tedy i její záchranu. Tržnice byla zavřená a dlouhé roky čekala na rekonstrukci. Právě tak jsem ji vyfotila, víceméně omylem, před šesti lety (a to je ta fotka, kterou jsem tak dlouho hledala).
Únor 2010
Už o rok později byla tržnice svlečená ze všech svých přístaveb i zdí a zůstala z ní jen kovová konstrukce. Rekonstrukce se trochu zdržela kvůli archeologickému průzkumu, při kterém byly nalezeny základy některých původních domů z Templu i samotné Rotundy.
Tato fotografie není moje (bohužel na stavbu jsem se nedostala :-)), ale je ze stránek pařížské radnice http://www.paris.fr
Po rekonstrukci se z tržnice stal velký víceúčelový sál, kde se konají výstavy, koncerty a různá představení. V suterénu jsou umístěny různé učebny a zkušebny.
Při vstupu do budovy je umístěná otevřená recepce, ze které je sál dobře vidět a dá se takto vyfotit.
Do sálu se dá také nahlédnout skleněnou stěnou z kavárny, která je v budově umístěná. Najdete ji v místech, kde je na horní fotce ten červený poutač. Kavárna je krásná, plná světla a zaslouží si návštěvu.
Le Carreau du Temple
3. obvod, 4 rue Eugène Spuller
Dnešní předvánoční procházku začneme na place de la République, pod sochou Republiky, kterou jsme už viděli podrobně jednou TADY. Na náměstí se dlouho zdržovat nebudeme a vydáme se k ústí boulevardu du Temple na jižním konci náměstí. Těsně před ním vejdeme do úzké pasáže s honosným názvem passage Vendôme.
Pasáž má evidentně svoje lepší časy už za sebou. Najdeme v ní pár arabských a čínských bister, pár malých obchodů, kanceláře a jazykovou školu. Nad hlavou budeme mít řadu typických luceren a hezkou prosklenou střechu.
Z pasáže vyjdeme do rue Béranger a dáme se doleva, až na malé náměstí, kterému dominuje stará fontána, jejíž bronzový lev už dávno nechrlí vodu. Bodejť by se mu chtělo, hlídá tady na rohu už od roku 1699, jak se dočteme na čelní stěně fontány, ozdobené streetartovou postavičkou.
Na opačné straně náměstíčka stojí socha vikomta Turenne, celým jménem Henri de la Tour d´Auvergne, jednoho z nejlepších maršálů Ludvíka XIII. Zvídaví mohou kliknout na jeho životopis TADY. Proč je zobrazený jako dítě, jsem nikde nenašla, proč je ale zrovna tady, se dá odvodit od toho, že v ulici, která z náměstíčka vychází jižním směrem a která se jmenuje právě rue Turenne, stával v místech dnešních domů číslo 66 až 70 právě jeho palác.
Vánoce přicházejí…
Když půjdeme po rue Turenne dolů, můžeme si prohlížet dvory domů a paláců, které jsou často otevřené. Mě uchvátil tento, na kterém se za průčelím s krásným schodištěm, lucernou a dvěma basreliéfy skrývá malá umělecká galerie.
Ulice nás přivede až ke kostelu Saint Denys du Saint-Sacrement, ale protože jsme ho už viděli podrobně TADY, nakoukneme dnes dovnitř jen proto, abychom si prohlédli jesličky
Otevřenými dveřmi a vraty, vedoucími na hezké dvorky, můžeme v domech v okolních ulicích vidět vánoční výzdobu.
Postranními uličkami se dostaneme do vnitrobloku, který skrývá malý parčík, ze kterého můžeme vidět hezká zadní průčelí okolních paláců.
Původně jsem tuto výlohu fotila kvůli odrazu domů na červené mašli za sklem. No ale ten kaviár, který tady tak inzerují, by taky nebyl k zahození.
Jak se tam dostat: Metro République (linka 3, 5, 8, 9, 11)
Dnes ještě zůstaneme v Marais, jen kousek od místa, které jsme viděli minule. Podíváme se do zahrady mezi Hôtel de Soubise, jednoho ze sídel Národních archívů, a několika dalších starých paláců. Dovnitř archivů se podíváme jindy, dnes nás bude zajímat jen zahrada, která byla zpřístupněná veřejnosti v roce 2011 a která nabízí osvěžující oázu v centru města s mnoha romantickými kouty.
Hlavní vstup do zahrady a tedy i do Hôtel de Soubise najdeme v rue des Francs Bourgeois. Do zahrady se dá ale dostat i vchody z jiných směrů, jak uvidíme dál.
Z nádvoří Hôtelu de Soubise vede do zahrady brána v místě, odkud je pořízená tato fotka. Stačí jen udělat čelem vzad a ocitneme se v jiném světě.
První část zahrady je pojatá jako anglický park se stromy, keři a divoce rostoucími květinami, s potůčkem a jezírkem, altánky, schodišti a sem tam rozmístěnými uměleckými díly. Dále se potom dostaneme do malé francouzské zahrady, růžového sadu a k trávníkům, lemovaným vysokými stromy.
Jižní stranu zahrady lemují zadní strany čtyř paláců, stojících v rue des Francs Bourgeois, které tvoří malebné pozadí pro zeleň
V zadní části zahrady potom uvidíme také zahradní průčelí paláce Rohan. Hôtel de Rohan byl postavený v letech 1705-1708 pro prvního ze čtyř kardinálů de Rohan, kteří zde bydeli. Ten čtvrtý v pořadí se neblaze proslavil aférou s královniným náhrdelníkem, kterou známe z románu Alexandra Dumase.
Kromě vstupu z rue des Francs Bourgeois se do zahrady můžeme dostat i vchodem z rue des Quatre-Fils nebo z rue des Archives. Ten poslední vchod leží hned u dvou kulatých gotických věží, posledního zbytku původního vstupu do Hôtelu de Clisson, postaveného v roce 1380 francouzským kontáblem Olivierem de Clisson, přestavěného v 16. a 17. století mocnou rodinou de Guise, proslulou z náboženských válek, jejíž znaky vidíme v tympánu nad vraty. Od ní palác zakoupil a znovu přestavěl po roce 1700 kníže de Soubise-Rohan, jehož jméno dnes palác nese.
Jardin des Archives Nationales
3. obvod, 60 rue des Francs Bourgeois, 58 rue des Archives, 11 rue des Quatre-Fils
Otevřeno duben až říjen 8 – 19 hod, listopad až březen 8 – 17 hod
O továrním komíně, který ční nad čtvrtí Marais, jsem se tady už zmiňovala loni v článku o zahradě ve vnitrobloku, do které se vstupuje domem hned vedle komína. Komín patřil k továrně, založené v roce 1859 sdružením s názvem La Societé des Cendres (nad jehož smysluplným překladem jsem si dlouho lámala hlavu, dokud jsem nezjistila, že i v anglickém textu zůstává název nepřeložen, proto ho taky nechávám ve francouzštině). Společnost založili místní zlatníci, šperkaři a hodináři s cílem zužitkovat zbytky drahých kovů a prach, obsahující zlaté a stříbrné štěpiny, pocházející z jejich výroby. Tyto zbytky tady byly průmyslově spalovány, popel potom rozemílán, proséván a dále pročišťován a ze získaného materiálu byly znovu slévány zlaté cihly. V posledních letech před přesunutím výroby do jiných prostor na okraji města se továrna zabývala spíše jen zpracováním zubařského zlata a zubních protéz a po ukončení činnosti v roce 2002 továrna chátrala. V průběhu minulého roku byla zrekonstruována a přeměněna na ohromný obchod s oblečením – a my se do ní dnes spolu podíváme.
Název společnosti i popis její činnosti zůstal na fasádě dodnes. Krátkým průjezdem se z ulice dostaneme na malý zastřešený dvorek a z něj vstoupíme do dnešního obchodu.
Japonské hadříky sice nic moc, zcela jistě nejsem jejich cílová skupina, ale ten prostor, kterým prostupuje starý cihlový komín, a ve kterém zůstala zachovaná stará kovová konstrukce a vestavěné galerie, je uchvacující.
Kromě komína byly zachovány v suterénu i staré pece a další pracovní nářadí. Mlýn na spodní fotce sloužil k rozemílání popela. Kromě toho je v suterénu k vidění i maketa původní továrny a krátký film o tom, jak zde probíhala výroba, včetně slévání zlatých cihel. V suterénu také můžeme vidět zachovaný kus původních hradeb, které postavil král Philippe Auguste ve 12. století. V těchto místech tehdy totiž končila Paříž.
A pokud by vás zajímalo, jak vypadala továrna ještě před dvěma lety před svou rekonstrukcí, můžete se podívat na mém oblíbeném blogu Paris-bise-art TADY a TADY.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.