Jedna z nejznámějších francouzských bazilik, zasvěcených mariánskému kultu, je oblíbeným cílem poutníků z celého světa. Nenajdete ji na žádném turisticky nápadném místě, takže ji běžní turisté často přehlédnou, přesto leží v samém centru města. Je krásná a historicky zajímavá a cenná a určitě stojí aspoň za krátkou návštěvu.

Stavba kostela byla zahájena v roce 1629 řádem bosých augustiniánů, kteří ho stavěli jako kapli ke svému klášteru. Základní kámen kláštera položil král Ludvík XIII., který rovněž rozhodl o zasvěcení kaple Panně Marii Vítězné, jako připomínku svých vojenských úspěchů, zejména při obléhání La Rochelle během svého tažení proti protestantům. K dokončení stavby však bylo potřeba sto jedenáct let a čtyři architekti, aby byla konečně v roce 1740 vysvěcena.

Po zrušení kláštera během Francouzské revoluce se z kostela stalo sídlo loterie a později peněžní burzy a i když se následně znovu vrátil k církevním užívání, další ránu mu zasadila Pařížská komuna, během níž byl znovu vypleněn. Přesto však zůstal zachován a po obnově pokračoval ve své činnosti, zatímco klášterní budovy, které od zrušení řádu augustiniánů sloužily jako kasárna a zároveň sídlo radnice, byly kolem roku 1844 zcela zbořeny při urbanistických úpravách čtvrti.

V roce 1927 byl kostel povýšen papežem Piem XI. na baziliku minor. Ta je unikátní také tím, že velká část jejích stěn a místy i podlahy je pokryta votivními destičkami (celkem je jich třicet sedm tisíc), které sem přinášejí věřící jako poděkování za splnění svých modliteb.

Kostel je postaven v klasicistním stylu, ale římsa s girlandami, mušlemi a andílky a sloupy s jónskými hlavicemi svědčí i o rokokovém vlivu. Celková délka kostela je šedesát dva metry, šířka necelých dvacet pět metrů. Výška klenby je patnáct metrů.

V chóru je umístěno sedm monumentálních pláten od Charlese van Loo, která zobrazují jednak výjevy ze života svatého Augustina, ale také připomínku vítězství Ludvíka XIII. u La Rochelle.

Socha Panny Marie Vítězné z roku 1809, kdy nahradila původní sochu, zničenou v roce 1796. V červenci 1853 byla korunována na žádost papeže Pia IX., který tím chtěl poděkovat za vysvobození Říma francouzskými vojáky v roce 1849.

Na dolní fotografii je basreliéf Piety v boční kapli Panny Marie Sedmibolestné. I ten je lemován votivními destičkami.

Vlevo kaple svatého Augustina se světcovou sochou z roku 1849, kdy nahradila původní sochu od Jeana-Baptista Pigalle, která zmizela během Francouzské revoluce.

Hojně navštěvovaná je zde také kaple svaté Terezie z Lisieux, ve které jsou umístěny také portréty této světice, kanonizované v roce 1925. Vitráž nad oltářem z roku 1931 zobrazuje její pouť právě sem do baziliky.

Jižní fasáda, kterou vytvořil Sylvain Cartaud, architekt vévody z Berry, má podobu portálu se dvěma překrývajícími se řády, dole jónským a nahoře korintským. Je ukončen trojúhelníkovým štítem s tympanonem, uvnitř něhož je erb se znaky Francie a královská koruna.

Kostel leží jen pár desítek metrů od jednoho z nejhezčích pařížských náměstí place des Victoires. Bylo vytvořeno v roce 1686 jako jedno z pěti královských náměstí, které vznikaly postupně mezi 17. a 18. stoletím a byly určeny k umístění sochy krále a slavnostním příležitostem (těmi dalšími je place des Vosges, place Dauphine, place Vendôme a place de la Concorde). Jezdecká socha uprostřed kruhového prostoru zobrazuje Ludvíka XIV.

V těsné blízkosti kostela Notre-Dame-des-Victoires a place-des-Victoires najdete také jednu z nejkrásnějších pařížských pasáží Galerie Vivienne.

2. obvod, 6 rue Notre-Dame-des-Victoires

Historie Francouzské národní knihovny sahá až do poloviny 14. století, kdy její základy, skládající se z necelé tisícovky rukopisů, položil v Louvru král Karel V. Jeho následníci kontinuitu knihovny udrželi a rozšiřovali, i když ji často stěhovali z paláce do paláce a dokonce i na svá sídla mimo Paříž. Knihovna tak vystřídala několik pařížských paláců a klášterů a po zámku v Amboise nebo Blois zakotvila v roce 1666 definitivně nedaleko Louvru a bývalého Královského paláce (který byl původně sídlem kardinála Richelieua), kde pro ni byl vytvořen prostor ve dvou budovách – Hôtelu de Nevers z roku 1646 a Hôtelu Tubeuf z roku 1635 (ten byl jednu dobu také sídlem kardinála Mazarina), kde sídlí dodnes.

Pod ochranou Ludvíka XIV. a jeho ministra Colberta došlo k velkému rozšiřování a doplňování knihovny a na konci 17. století byla už jako instituce, pevně ukotvená v království, otevřena pro veřejnost.

Po Francouzské revoluci se z královské knihovny stala národní a v roce 1868 bylo její historické sídlo v bloku mezi rue Richelieu a rue Vivienne doplněno o novou stavbu, navrženou architektem Henri Labroustem.

V posledních deseti letech prošla knihovna postupnou kompletní renovací a modernizací, která si v závěrečných etapách vyžádala několikaleté uzavření celého areálu. Ke znovuotevření zrekonstruovaných prostor došlo letos v září.

Hlavním jádrem a také symbolem Národní knihovny Richelieu je klasicistní Oválný sál z konce 19. století se svým proskleným stropem a třemi patry ochozů po celém svém obvodu. Sál má impozantní výšku osmnáct metrů a rozměry 43 x 32 metrů.

Po rekonstrukci bylo rozhodnuto, že se sál zcela otevře veřejnosti, která má do něj nyní volný přístup i bez zápisu a průkazky. Je to skvělé řešení, které i nám dává možnost sál si prohlédnout, vyfotit si ho, sáhnout si do regálu pro knihu a posadit se v křesle nebo ke stolku se zelenou lampou.

Ve volně přístupných policích jsou umístěny především knihy o historii, jazyku, literatuře nebo umění, včetně monografií známých malířů, sochařů nebo fotografů, určené k prezenčnímu čtení. O jiné knihy, které jsou umístěny ve výšce na galeriích (kam není dovolen vstup) nebo v depozitáři, je nutno požádat.

Zcela novým prvkem, vzešlým z rekonstrukce, je kovové schodiště, vložené do předsálí před Oválným sálem. Nahradilo původní schodiště, které však nepocházelo z doby vzniku knihovny, ale bylo vytvořeno později. Údajně svým vzhledem působilo těžce a odrazovalo návštěvníky od vstupu do prvního patra, kde se nachází některé menší čítárny a muzeum knihovny. Nové schodiště vyvolalo mnoho kontroverzí a diskusí, ale nakonec se ho týmu mladých architektů podařilo prosadit a realizovat. Pro srovnání dole najdete téměř stejný pohled na staré schodiště z roku 2016 a na to současné.

V roce 2016 stála na horní podestě po pravé straně schodiště socha sedícího Voltaira, kterou vytvořil Jean-Antoine Houdon v roce 1781. Šlo o sádrový originál, podle nějž byla později vytvořena mramorová kopie, která je dnes umístěná v Comédie Française. Houdon sochu posadil na sokl, do něhož vložil schránku s Voltairových srdcem (zatímco tělo je po několikeré exhumaci definitivně uloženo v Panthéonu). Umístění sochy nad schodištěm bylo v roce 2016 provizorní a po rekonstrukci našel Voltaire svoje místo v Čestném salonu knihovny – přesně na tom místě měl totiž sochař Houdon v letech 1777-1800 svůj ateliér.

Kromě hlavního sálu má knihovna několik dalších menších čítáren. Ty patří k jednotlivým specializovaným oddělením, jako je kabinet mincí a medailí, map a plánů, tisků a fotografií, oddělení divadelních věd, rukopisů a hudby. Do těchto tematických čítáren, umístěných v jiných prostorách, není volný vstup a je nutné se nejdřív do knihovny zapsat. Do některých čítáren se však dá aspoň nahlédnout zvenčí přes skleněné dveře.

Pod areál Národní knihovny spadá i Knihovna Národní školy pro pomocné vědy historické a Knihovna Národního ústavu dějin umění. Ta má také svoji monumentální čítárnu, tak zvaný Salle Labrouste, který najdete v přízemí jen za rohem od Oválného sálu. Jeho pozoruhodný strop má devět prosklených kupolí, jejichž uspořádání bylo navrženo tak, aby světlo přicházelo do sálu rovnoměrně a nevrhalo stíny, a je ve výšce přes deset metrů nesen šestnácti štíhlými litinovými sloupy

Salle Labrouste vznikl při reorganizaci Národní knihovny v letech 1861-1868 na místě jednoho z vnitřních dvorů. Za dvěma monumentálními karyatidami v zadní části sálu se nachází vchod do centrálního depozitáře knih.

Salle Labrouste není volně přístupný, ale na požádání vás pustí aspoň za vstupní dveře, kde je pro návštěvníky vytvořen prostor k prohlídce. Vchod do sálu Labrouste najdete v labyrintu knihovny jednoduše podle monumentálního lustru, který visí ze stropu v jeho předsálí. Přímo naproti je pak umístěný východ na čestný dvůr, vedoucí do rue Richelieu.

Další novinkou, kterou přinesla rekonstrukce, je kavárna v přízemí hned vedle Oválného sálu, která je pobočkou známého pekařství Rose Bakery. Skvělé je, že má svoji venkovní terasu v přilehlé zahradě u vstupu z rue Vivienne.

Zahrada u hlavního vstupu z rue Vivienne byla nově vytvořena při rekonstrukci na místě dřívějšího dvora, který dříve patřil k paláci Tubeuf, na který se v tomto pohledu díváme. Zahradu s fontánou zde navrhl už architekt Labrouste, během desetiletí však byla čím dál zpustlejší a v posledních letech před rekonstrukcí na ní stály jen stavební buňky.

Knihovna se podle mého mínění zařadila mezi ta tajná neturistická místa, která si každý pokročilý návštěvník města nesmí nechat ujít. Díky otevření Oválného sálu není se vstupem žádný problém a poté, co projdete u vstupní brány bezpečnostní kontrolou, vás už nikdo nikde nezastaví a na nic se neptá (platí to však jen pro přízemí, protože u schodiště do prvního patra kontrolují průkazky nebo vstupenky na výstavu). Doporučuji však vydat se tam ve všední den a nejraději dopoledne, jinak můžete narazit, hlavně o víkendu, na dost dlouhou frontu u vstupu a na omezenou kapacitu sálu.

Knihovna nabízí kromě vstupu do nahoře popsaných prostor i krátkodobé výstavy a muzeum. Tam se podíváme příště.

Bibliothèque Nationale de France, site Richelieu

2. obvod, 5 rue Vivienne nebo 58 rue de Richelieu

Vstup zdarma

Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, v úterý do 20 hod

Další ze skrytých a téměř neznámých historických paláců na nás čeká v průchodu, vedoucím napříč ošuntělým vnitroblokem ve čtvrti, kde byste takovou rokokovou krásu, vyvedenou v královské modři, ani trochu nepředpokládali. Než se ovšem dostaneme k těmto dveřím, bude to chvíli trvat.

Průchod spojuje dvě frekventované ulice – boulevard Sébastopol a rue Saint-Denis a protíná několik vnitřních dvorků a budov.

Když vstoupíme v rue Saint-Denis do opravdu zanedbaného a ošklivého průjezdu s původní hrbolatou dlažbou, uvidíme z dálky ty modré dveře téměř hned. Nejdřív ovšem musíme přejít malý ušmudlaný dvorek a vstoupit na větší dvůr, který slouží jako parkoviště. Až úplně na jeho konci najdeme pootevřenou bránu, kterou se dostaneme ke vchodu do paláce, lemovanému mřížemi se zlatě zdobeným zakončením.

Palác je pozůstatkem rozsáhlého církevního areálu, který tady, u bývalé královské cesty, která vedla z Paříže přes bránu svatého Denise ke katedrále v Saint-Denis, stával až do Francouzské revoluce. Původní stavba, započatá v roce 1631 jedním z ministrů kardinála Richelieua, byla sice původně soukromým palácem, avšak v roce 1683 ho odkoupil ženský církevní řád, založený třicet let předtím svatým Vincentem z Pauly pod názvem Unie křesťanských dívek, později přejmenovaný na Křesťanskou unii ze Saint-Chaumond. Kromě svého hlavního úkolu – výchovy chudých opuštěných dívek a sirotků – jeptišky též přijímaly i dívky z dobrých rodin nebo bohaté ženy, které žádaly o rozluku s manželem a hledaly útočiště nebo které zde chtěly dožít. A právě pro ně nechaly v roce 1735 postavit vedle svého kláštera rokokový palác, ve kterém byly tyto laické věřící ubytovány.

Budovu navrhl slavný architekt Jacques Hardouin-Mansart, který zde vytvořil palác s jemně zvlněnou fasádou a lehce vystupujícími pavilony na obou bočních stranách. Mezi lety 1778 a 1786 vedle něj vyrostl nový kostel, který však sloužil jen několik let, než byl hned po revoluci v roce 1789 i s klášterem uzavřen a zrušen. Zatímco klášter chátral, kostel byl prodán a přeměněn na tiskárnu, jejímž majitelem byl otec budoucího slavného historika Julesa Micheleta, který se zde narodil.

V rámci Haussmannovy přestavby Paříže kolem poloviny 19. století byl klášter stržen, protože překážel proražení nového bulváru Sébastopol. V roce 1906 byl zbořen i kostel, ze kterého se zachovala jen část frontonu, která je uložena v Musée Carnavalet. Připomíná ho i pamětní deska na rohu rue Saint-Denis a rue de Tracy, především však jako Micheletův rodný dům.

Rokokový palác, který stál mírně stranou a nepřekážel nové výstavbě, byl díky tomu zachován, přestože v průběhu času přišel o svoje majestátní schodiště a vnitřní výzdobu a později byl necitlivě nadstavěn o jedno patro.

Palác je už od roku 1798 součástí tehdy nově otevřeného průchodu Passage des Dames de Saint-Chaumond – nebojte se proto vzít za kliku modrých dveří a vstoupit. Průchod vede přízemní chodbou domu, na jejímž konci vás stejné modré dveře vyvedou na další malý dvorek, do kterého je obráceno druhé průčelí domu. Obě fasády s tepanými balkóny a bohatou štukovou výzdobou, kterou vytvořil mistr rokoka Nicolas Pineau, jsou zapsány na seznamu historických památek.

Nakonec vstoupíme do krátké chodby, procházející budovou z 19. století, která stojí v místech bývalé zahrady paláce, a dalšími modrými dveřmi se dostaneme do dopravního ruchu na boulevardu de Sébastopol.

Průchod je otevřen v pracovní dny a je běžně přístupný. Pokud byste vstupovali z boulevardu de Sébastopol, nenechte se odradit modrou závorou, která bývá někdy spuštěná – můžete ji klidně obejít.

Passage des Dames de Saint-Chaumond

2. obvod, 226 rue Saint-Denis a 131 boulevard de Sébastopol