Autor: hf

Dune du Pilat

hf1 komentář

Ideálním cílem letního prodlouženého víkendu z Paříže nebo i jednodenního odskočení si z Bordeaux může být cesta na pobřeží oceánu k Arcachonskému zálivu. Příroda tady, na jihozápadním pobřeží Francie v kraji Nová Akvitánie, vytvořila jedinečný úkaz – do výšky se tyčící největší písečnou dunu v Evropě. Roky jsem o ní snila a až nedávno jsem si svůj sen splnila.

Dune du Pilat je jednou z nejzajímavějších přírodních perel Francie. Tyčí se na pobřeží z ničeho nic až do výšky přes sto deset metrů, dlouhá je dva tisíce sedm set metrů. Ohromná masa jemného písku není na rozdíl od podobných dun formována mořskými proudy, ale větrem, který nafoukal na hranici mořského pobřeží a lesa písek z pláží. Díky složitým klimatickým a geologickým podmínkám tak zde vznikl jedinečný útvar, který se proměňuje v závislosti na momentálních podmínkách.

Pohled do lesa pod dunou

Těsně pod dunou. Přivede vás sem dřevěný chodník přímo od zastávky autobusu a parkoviště.

Na vrchol duny vede schodiště, které usnadňuje výstup. Ten by byl jinak ze strany lesa náročný, protože duna z této strany vytváří poměrně prudký sráz. Naopak směrem k moři je povlovnější a i když to v jemném písku klouže, bez problému se z ní dá sestoupit až na pláž.

Vrchol duny poskytuje nádherný výhled na Atlantik, lesy a přilehlý záliv. Z vrcholu se dá dohlédnout i na malé ostrůvky, ležící u ústí Arcachonského zálivu. Jemný písek, který tvoří na vrcholku reliéf měsíční krajiny, mění barvy v závislosti na denní době a jejím světle.

V okolí duny se nachází specifická flóra a fauna, včetně některých vzácných druhů rostlin, které jsou přizpůsobeny drsným podmínkám písečných dun. Celá oblast je proto chráněnou oblastí, zvlášť proto, že její křehký ekosystém je ohrožen nejen erozí, ale také turistickým tlakem.

Na dunu se vyplatí vypravit co nejdříve ráno. Jednak kvůli vedru, které i koncem května začalo být kolem poledne nesnesitelné, ale hlavně kvůli návštěvníkům. Čím dříve se člověk vyškrábe nahoru, tím méně lidí tam najde a má ten obrovský prostor opravdu jen pro sebe. Když začnou před jedenáctou najíždět na přilehlé parkoviště autobusy, vy už jste od přístupových schodů v písečném bludišti pořádně daleko, kam ty davy ani nedojdou (turistické výpravy obvykle vyjdou po schodech, nahoře se vyfotí, sejdou dolů a zase odjedou).

Pláž pod dunou je zarostlá řídkou vegetací. Koncem května byla úplně prázdná, s výjimkou několika zatoulaných výletníků a dvou rybářů. V létě to bude samozřejmě mnohem horší.

Nejkrásnější část pláže končí pod městečkem Pyla-sur-Mer, kde vede nahoru k vilami lemované silnici (a tedy k autobusu) dřevěné schodiště. Pod ním najdete zbytky jedné z pevností z druhé světové války, kterými je toto pobřeží Atlantiku poseto. Pláž pak sice pokračuje dál pod prudkým svahem, ale je přerušovaná skalami, které spadají až k oceánu. Některé úseky jsou zde také vyhrazeny jen pro luxusní hotely.

Přímo pod dunou

Dune du Pilat je nejen přírodní zázrak, ale také oblíbený turistický cíl, který nabízí unikátní zážitky, ať už máte rádi přírodu, dobrodružství, nebo chcete jen relaxovat a užít si výhledy na oceán.

A jazykové okénko nakonec: pokud byste si, stejně jako já, lámali hlavu, proč se moře písku v odlehlém francouzském kraji jmenuje zrovna Pilat, tak vězte, že s Pilátem to nemá nic společného. V gaskoňštině prý slovo „pilat“ znamená „hromada“. Svůj název dostala duna v roce 1913, kdy se jeden významný finančník z Bordeaux rozhodl, že pod ní vybuduje lázeňské městečko pro bohaté, ve kterém se bude spojovat příroda a odpočinek. Zatímco dunu pokřtil Pilat, městečko dostalo název Pyla, prý aby se to nepletlo.

Jak se tam dostat? Autem je to, samozřejmě, nejjednodušší, ale dá se dobře poradit i bez něj. Z Bordeaux jede skoro každou hodinu vlak do Arcachonu. Trvá mu to hodinu. V Arcachonu přímo před nádražím najdete zastávku autobusu číslo 3, který vás za dvacet minut odveze přímo pod dunu.

Pokud vás tlačí čas a chtěli byste toho při svém výletu vidět co nejvíc, můžete se po zdolání duny vrátit do Arcachonu a odtud přeplout lodí na blízký poloostrov Cap Ferret, odkud pak jede zpět do Bordeaux autobus. Podrobnosti i s procházkou po tomto dalším kouzelném koutu pobřeží někdy příště.

Kostel Saint-Étienne du Mont

hfNapsat komentář

Ze stovek kostelů, které najdeme v Paříži, je podle mě nejhezčí Saint-Étienne du Mont v 5. obvodu. Stojí na malém náměstí hned za Panthéonem a jeho věž je vidět ze všech okolních ulic. Je to jeden z nejsvětlejších kostelů, které jsem kdy viděla – je přímo zalitý světlem, které sem přichází vysokými okny lodi i kupole, prostupuje historickými vitrážemi a vrhá barevné stíny do interiéru. Kromě toho se zde také nachází několik výjimečných památek.

Kostel Saint-Étienne du Mont, sousedící vpravo s Lycée Henri IV s robustní Clovisovou věží a Panthéonem a vlevo s knihovnou svaté Geneviève

Kostel byl postaven v roce 1491 na místě starého chrámu z roku 1220, který už nestačil pojmout věřící. Protože byl postupně rozšiřován a přistavován, jednotlivé části pocházejí z různých dob a jsou tedy postaveny v odlišných slozích. Kupole a zvonice pochází z roku 1492, gotický kůr, lektorium a loď ze 16. století, průčelí je z roku 1610 (základní kámen k němu položila královna Margot, první manželka krále Jindřicha IV). Průčelí je renesanční a skládá se ze tří frontonů nad sebou, přičemž každý má jiný tvar. Nástavba zvonice byla provedena v roce 1624.

Kostel je zajímavý nejen pro svoji krásu, ale především proto, že je jediný v Paříži, ve kterém se zachovalo lektorium – chrámová přepážka nebo také letnýř – sloužící k liturgickým čtením a zpěvům, které bylo do 15. až 16. století součástí všech kostelů. Tato struktura nebyla jen dekorativní – oddělovala věřící od kléru a vytvářela vizuální most mezi světským a duchovním prostorem. Věřící tak byli sice přítomní na bohoslužbě, ale prakticky z ní nic neviděli.

Toto kamenné rozdělení mezi presbytářem a lodí je dnes v katolických kostelích velmi vzácné, a to nejen ve Francii. Většina byla zničena během reformací nebo definitivně po Tridentském koncilu.

Lektorium v Saint-Étienne má podobu nižší příčné galerie s točitými schodišti na obou stranách. Je to mistrovské dílo pozdní gotiky, ovšem kamenné spirálové schody, filigránsky zdobené zábradlí a reliéfy s biblickými motivy jsou už renesanční a jsou dokladem mimořádné kamenické práce.

Další jedinečnou součástí výzdoby je skříňka s relikviemi patronky Paříže sv. Geneviève, která obsahuje i kámen z jejího prvního sarkofágu. Co přesně je ještě uvnitř se tak úplně neví – Geneviève byla po své smrti v roce 512 pohřbena v kryptě místního opatství, kde odpočívala až do Francouzské revoluce, ale v roce 1793 revolucionáři její ostatky exhumovali a veřejně spálili na Place de Grève.

Relikviář je umístěn po pravé straně kostela v boční kapli, zasvěcené právě sv. Geneviève. Bohatě zdobená schránka ze stříbra a zlata zde symbolizuje kontinuitu víry, i přes bouřlivé dějiny města.

Za hlavním oltářem kostela Saint-Étienne-du-Mont se nachází hlavní kaple, která tvoří apsidu chrámu – půlkruhový výklenek uzavírající prostor chóru. Tato část kostela je jedním z architektonicky nejharmoničtějších míst celého interiéru. Apsida je osvětlena soustavou vysokých vitrážových oken. Jejich zářivá barevnost vytváří během dne proměnlivou atmosféru a vytváří zde hru světla, která podtrhuje sakrální charakter prostoru.

Vitráže jsou ostatně jedním z nejúchvatnějších prvků interiéru. Patří k nejkrásnějším a nejzachovalejším v celé Paříži. Okna lemující loď, chórový prostor i apsidu nejsou jen dekorativní – vyprávějí biblické příběhy a představují světce v barvách, které ožívají každým paprskem denního světla. Většina vitráží pochází ze 16. a 17. století a představuje pozdně gotický styl s vlivy rané renesance. Ty nejcennější najdete na ochozu za oltářem a na kůru.

Okenní panely jsou rozděleny do jednotlivých scén, které často připomínají iluminace z rukopisů – bohaté na detail, symboliku i emoce. Motivy sahají od Starého zákona až po život Krista a světce. Významná část vitrážového programu je pak věnována životu svaté Geneviève.

Ještě více vitráží než v hlavním prostoru se nachází v méně známé, ale neméně působivé kapli Katechismu, která vždy sloužila a stále slouží jako prostor pro výuku křesťanské víry. Kaple je před návštěvníky tak trochu skryta a dostanete se k ní chodbou vedle sakristie. Je útulnější než hlavní loď, ale její výzdoba nese stejnou eleganci a pietu. Vitráže a fresky zobrazují výjevy z Kristova života, často se zaměřením na jeho učení a kázání. Na skleněných tabulkách tak najdeme prakticky celou malovanou bibli.





Kaple sama o sobě je prázdná, jen je vyzdobená na stěnách obrazy a v nikách sochami, obojí z roku 1867. Hlavní dekoraci zde tvoří na západní stěně, sousedící s malým dvorkem až za apsidou kostela, řada historických vitráží.

Začátek 17. století – biblický motiv Zázračného rozmnožení chlebů

19. století – Poslední večeře
19. století – Zvěstování

Pokud se při procházce Latinskou čtvrtí dostanete až na vrcholek pahorku svaté Geneviève, nezapomeňte na kostel Saint-Étienne-du-Mont. Není to jen jedinečný architektonický skvost, ale také svědek duchovní historie města, který kromě jiného nabízí i příběh spjatý se svatou Geneviève – ženou, která údajně kdysi zachránila Paříž silou své modlitby.

5. obvod, place Sainte-Geneviève

Fontaine Maubuée

hf1 komentář

Přímo naproti Centre Pompidou a jen pár desítek metrů od pasáže, pojmenované po slavném dramatikovi, kterou jsme tady viděli minule, leží úzká stísněná ulička rue de Venise, která je svědkem staré parcelace centra a která nám ukazuje, jak okolí vypadalo před asanací středověké čtvrti Beaubourg, ke které došlo ve 30. letech 20. století. Na jejím místě vyrostlo nejen Centre Pompidou, ale také vedlejší moderní čtvrť Quartier de l´Horloge. Na rohu rue de Venise najdeme poslední kašnu, která byla součástí rozsáhlé sítě zásobování vodou celé této historické čtvrti.

Kašna pochází ze 13. století (i když basreliéf nad ústím vody byl vytvořen až v roce 1733) a údajně ji opěvoval i François Villon. Voda byla do kašny přiváděna akvaduktem z Belleville, který po své cestě do centra přibíral všechny okolní prameny. Kašna byla původně umístěna na jiném místě, v jedné ze zbořených uliček v místech, kde nyní stojí Centre Pompidou, odkud byla demontována před asanací v roce 1937 a na své současné místo byla přemístěna po rekonstrukci v roce 1970. Dnes už z ní však voda neteče a plní jen úkol němého svědka dávných časů.

A jak to vlastně bylo se starou čtvrtí Beabourg? Ta byla v 19. století velmi hustě osídlena. Obyvatelé žili namačkaní v malých a špinavých obydlích a úzké křivolaké středověké uličky, jejichž prostředkem tekly splašky, jim poskytovaly jen málo vzduchu a světla. Šířily se zde pravidelně epidemie a dařilo se tady zločinu a prostituci. Když na konci 19. století padlo rozhodnutí, že bude historické centrum města asanováno, byla právě tato část vytipována jako první na řadě pod označením „Nezdravý blok č. 1“. Demolice se však stále odkládala, nejen proto, že původní plány narušila první světová válka, ale i proto, že pro vystěhované lidi bylo nutno najít nové ubytování. Nakonec byla zahájena až ve 30. letech 20. století.

Na místě těchto historických uliček dnes stojí Centre Pompidou

Následujících třicet let však toto místo přímo v srdci metropole, nacházející se v historické části mezi katedrálou Notre-Dame, středověkou věží bývalého kostela svatého Jakuba a soukromými sídly v čtvrti Marais, zůstávalo nezastavěné a sloužilo jako parkoviště pro uživatele nedaleké tržnice Les Halles. Jako by si město najednou nevědělo rady, co si má s tímto prostorem počít. Až v 60. letech 20. století, sto let po prvních Haussmannových přestavbách, rozhodl tehdejší francouzský prezident Georges Pompidou o vytvoření národního centra umění a kultury, kterým si chtěl tak trochu postavit pomník. Pro umístění budoucí budovy bylo vybráno ladem ležící volné místo po bývalém „nezdravém bloku“, jehož poloha v srdci města z něj dělala ideální místo pro projekt, který měl mít významný dopad nejen na město, ale i na celou Francii.

Dnes můžeme děkovat osvícenosti politiků 60. let, hlavně tehdejšímu ministru kultury (a spisovateli) André Malrauxovi, který prosadil, že další „nezdravé bloky“, kterých bylo napříč Marais připraveno celkem sedmnáct, už nebudou asanovány, a že budou, i přes jejich tehdejší zubožený stav, zachráněny a zrenovovány.

Passage Molière

hf1 komentář

Čtvrť kolem Centre Pompidou, která se jmenuje Beaubourg, je plná turistů, pochybných restaurací a obchodů s levnými zbytečnými cetkami. Jen kousek od ruchu pěší zóny leží ukrytá malá, jen 161 metrů dlouhá pasáž, která tvoří průchod z rue Saint-Martin do rue Quincampoix. Vznikla kolem roku 1791 během Francouzské revoluce a původně se jmenovala Passage Sans-Culottes.
Dnes v ní najdete pár obchůdků se starožitnostmi a módním zbožím, galerie a kavárničky. Je to osvěžující a klidný ostrůvek autentické staré Paříže uprostřed čtvrti, v níž bychom ho nečekali. Při procházce po dlážděném chodníku, lemovaném malými pestrými výlohami, máte pocit, že se čas na chvíli zastavil.

Vchod do pasáže z rue Quincampoix

Jeden z barevných portálů v pasáži patří Domu poezie, které dříve bývalo Molièrovým divadlem. To bylo postaveno v těchto místech současně se vznikem pasáže v roce 1791 a bylo otevřeno Molièrovým představením Misantrop. Politická situace během revoluce však způsobila brzké zavření divadla a přestože později ještě hrálo pod jinými názvy, definitivně bylo uzavřeno Napoleonem v roce 1807. Divadlo bylo proměněno a rozčleněno na obchody a jeho bohaté vnitřní vybavení bylo nenávratně zničeno. V dalších desetiletích prostory sloužily pro různé účely a až teprve v roce 1974 bylo divadlo zrenovováno a od roku 1995 se v něm znovu hraje divadlo, pořádají se autorská čtení i různé diskuse. Atmosféra je tu klidná, inspirativní a trochu nostalgická.

Modrý portál patří Domu poezie, bývalému Molièrovu divadlu

Vchod z rue Saint-Martin

Pokud hledáte netradiční kout Paříže mimo turistické trasy, Passage Molière rozhodně stojí za návštěvu. Je to ideální místo pro ty, kdo chtějí poznat jinou, tišší a starobylejší tvář města.

3. obvod, 157 rue Saint-Martin nebo 82 rue Quincampoix

Avenue de Camoëns

hfkomentáře 2

Znáte nejkrásnější pařížské schodiště? Najdete ho ve čtvrti Muette v 16. obvodu, co by kamenem dohodil od Trocadéra. Majestátní budovy se zdobenými balkóny, které obklopují jen sto patnáct metrů dlouhou avenue, zakončenou dvouramenným širokým schodištěm, lampy na rampách schodiště a plastika u jeho paty dodávají tomuto místu nádech majestátnosti a elegance. Přesto ho většina lidí mine – je dobře skryté ve svahu pod Trocadérem.

Schodiště by pravděpodobně nebylo ničím bez sochy pod jeho první rampou. Jde o pomník, věnovaný portugalskému básníkovi Luísovi Vazovi de Camões, po kterém je avenue pojmenována. Dílo, které vytvořila portugalská umělkyně Clara Menerès, zde bylo instalováno v roce 1987. Skládá se z busty básníka, pod níž je položen meč, zápisník a brk. Na podstavci je také vytesán portugalský erb. Současné dílo nahrazuje starší sochu z počátku 20. století, která zmizela během okupace.

Původní socha pod schody na začátku 20. století

Luís Vaz de Camõens (1525-1580) je u nás, ale vlastně i ve Francii, téměř neznámý. V Portugalsku je však považován za jednoho z nejvýznamnějších básníků v historii země a jeho literární vliv je stejně významný jako vliv Danteho v Itálii nebo Shakespeara v Anglii. Jeho prestiž je v zemi tak silná, že 10. červen, den jeho úmrtí, je zároveň portugalským státním svátkem.

Avenue spojuje rue Benjamin Franklin a boulevard Delessert, který končí u parčíku pod Musée de l´Homme.

Na jejím konci, přímo nad schodištěm, se otevře krásný pohled na Eiffelovku. Bohužel nejsme první, kdo ho objevil a dnes už se málokdy podaří, abyste tam byli sami. Přesto stojí za to vybočit ze zaběhnutých turistických tras a vyfotit si věž z jiného úhlu. Nebo – kdo ví – udělat tady jedno z důležitých životních rozhodnutí.

Gerberoy – město růží

hf1 komentář

Gerberoy je malebné městečko ležící v severní Francii v kraji Pikardie, přibližně sto kilometrů severozápadně od Paříže a něco přes dvacet kilometrů od Beauvais, které jsme viděli minule. S necelou stovkou obyvatel patří mezi nejmenší francouzská města, ale svou atmosférou a půvabem dalece předčí mnohá větší města. Je právem zařazeno do oficiálního celofrancouzského přehledu nejkrásnějších vesnic – „Les Plus Beaux Villages de France“.

Tato středověká perla má bohatou historii sahající až do 11. století. V minulosti hrála důležitou roli díky své strategické poloze a byla dějištěm mnoha bitev, zejména během stoleté války mezi Francií a Anglií. Její válečnou minulost dodnes připomínají pozůstatky městských hradeb a kamenné věže .

Už při první procházce vás uchvátí úzké dlážděné uličky, staré hrázděné domy s pestrými okenicemi a především záplava květin, hlavně růží, které tu rostou snad na každé zdi. Není divu, že si Gerberoy vysloužilo přezdívku „Město růží“ nebo „Rozkvetlé město“. Každý rok v červnu tady probíhá slavnost růží – tradiční akce, která sem přivede stovky návštěvníků (a udělá z tichého města cirkus).

K velkému znovuzrození městečka došlo na začátku 20. století, kdy se sem přistěhoval francouzský malíř Henri Le Sidaner. Okouzlilo ho natolik, že si zde vytvořil vlastní umělecký ráj – dům a zahrady, inspirované pařížskými i benátskými scenériemi. To on vymyslel, aby si všichni obyvatelé vysadili před své domy popínavé růže a tak trochu soutěžili o to, kdo je bude mít hezčí. Jeho přítomnost navíc přilákala i další umělce a Gerberoy se tehdy stalo kulturním centrem a tichým útočištěm pro všechny, kdo hledali krásu a klid.

Jeho nádherné zahrady jsou dnes přístupné – bohužel však ve všední den, kdy jsem tam byla, byly zrovna zavřené, takže si je můžeme prohlédnut jen na předchozím odkazu a tady se spokojit jen s celkovými pohledy na městečko. I ty však napovídají, že rozhodně stojí za to se sem vypravit.

Za zmínku stojí také okolní krajina, kterou cestou sem projíždíme. O Pikardii se říká, že je věčně zelená, ale skutečnost překonává její pověst. Dlouhé zelené lány, občas prokládané žlutými pruhy řepky nebo fialovým jetelem, jsou zarámované skupinami kvetoucích keřů a vysokými stromy, pod kterými protékají potůčky. Vesničky jsou postaveny z béžového kamene a cihel, domy mají pestré hrázdění a barevné okenice a kostelíky jsou zakončeny špičatými věžemi jako na horách. Kolem nich se na každém druhém kopečku pasou koně a krávy. Ráj na zemi.

Gerberoy je vyhledávaným cílem milovníků umění, historie, přírody a romantiky. Bohužel až příliš. I tady už turistika napáchala škody – skoro každý druhý dům je přeměněný na penzion, hotel nebo restauraci. Doporučuji proto vyhnout se víkendům, nebo, nedej bože, nějakým tradičním slavnostem.

Turistiku naštěstí tak trochu brzdí potíže s místní dopravou. Návštěvníci sice většinou přijíždějí autem, ale pokud jste ve Francii bez něj, je to trochu problém. Existuje sice autobusové spojení s Beauvais, ale to slouží především pro ty, kdo dojíždějí za prací nebo do školy. Jezdí proto jen brzy ráno z Gerberoy do Beauvais a večer nazpět. Opačně nic, s výjimkou středy, kdy z Beauvais jede do Gerberoy autobus kolem jedné hodiny. Nazpět však nejede nic, musí se proto pěšky přes les a pole do dva kilometry vzdáleného Songeons, odkud se dá do Beauvais vrátit. Ta procházka však není tak dlouhá a složitá a výhled do šťavnatě zelené krajiny vám ji zpestří a vylepší. A koneckonců, i to Songeon je roztomile starodávné.

Pokud by se někdo rozhodl, že se tam i přes překážky vydá autobusem, napište mi o podrobné informace.

P

Proč jet do Beauvais?

hf1 komentář

Město Beauvais, ležící asi 80 kilometrů severně od Paříže v kraji Hauts-de-France, je pro ty, co jezdí do Paříže, známé především díky svému letišti Tillé, které některé nízkorozpočtové letecké společnosti vydávají za Paříž. Pokud můžete, raději se letišti vyhněte – je od Paříže opravdu daleko, trvá to ještě hodinu a půl, než tam dojedete, a autobus je poměrně drahý.

To, co platí pro letiště, ovšem neplatí pro samotné město. Pokud hledáte cíl pro jednodenní nebo i půldenní výlet, může být Beauvais se svou bohatou dvoutisíciletou historií, malebným historickým jádrem, impozantní gotickou architekturou a významem v církevních dějinách Francie zajímavým cílem.

Historické jádro Beauvais si zachovalo svůj středověký charakter s úzkými uličkami, hrázděnými domy a zbytky městských hradeb, které vytvářejí atmosféru starého města. Bohužel během staletí čelilo opakovaným pohromám, včetně válek a požárů, které ho průběžně ničily, a přestože se vždy dokázalo obnovit, jeho historické centrum se nedokázalo rozšířit a je proto velmi malé. Ovšem o co je menší, o to je hezčí.

Zbytky městských hradeb v těsné blízkosti katedrály

Ve středověku se město stalo důležitým náboženským a obchodním centrem. Jeho význam podtrhovalo to, že už od počátků křesťanství v severní Francii bylo jedním z nejvýznamnějších církevních sídel. Ve 3. století sem byl vyslán jako misionář z Říma svatý Lucien, aby evangelizoval oblast obývanou galským kmenem Bellovaci (odtud také název Beauvais), neměl však ve své misii mnoho štěstí, protože ho zde, aspoň podle legendy, umučili. Dnes je považován za zakladatele křesťanské komunity v Beauvais i za jejího prvního biskupa. Následně byla v Beauvais ve 4. století založena první diecéze a od 5. století existuje historicky doložený seznam biskupů z Beauvais, kteří byli vlivnými postavami ve francouzské politice a jejich pravomoci přesahovaly i duchovní rámec – měli například právo razit vlastní mince.

Socha Jeanne Hachette byla odhalena 6. července 1851 za přítomnosti francouzského prezidenta Louise-Napoléona Bonaparta

Centrem města je náměstí Place Jeanne-Hachette, pojmenované po místní hrdince, která se roku 1472 podílela na obraně města proti burgundskému vojsku Karla Smělého. Uprostřed náměstí stojí její socha, která se dívá do oken místní radnice. Ta byla postavena v roce 1757 v klasicistním stylu se symetricky uspořádanou fasádou. Fasáda jako jediná přežila německé bombardování v roce 1940, zatímco zbytek stavby se zřítil. Po válce byla stavba zrekonstruována podle návrhu místního architekta Georgese Noëla a znovu otevřena v roce 1957.

Průčelí radnice
Schodiště radnice s další sochou Jeanne Hachette. Velkými schodišťovými okny je v pozadí vidět kostel Saint-Étienne.

Nejvýznamnější památkou města je katedrála sv. Petra, považovaná za mistrovské dílo vrcholné gotiky. Stavba byla započata v roce 1225 s cílem vytvořit nejvyšší chrám v Evropě a probíhala ve dvou hlavních etapách – při té první ve 13. století byl vybudován chór a začátek transeptu, který pak byl dokončen spolu se začátkem lodi v 16. století. V roce 1573 se však zřítila část věže, která se tyčila do výšky přes 150 metrů, což částečně určilo současnou architektonickou podobu katedrály, a zároveň zapříčinilo opuštění původních plánů trojlodního prostoru a definitivní konec ambiciózního projektu. Důsledkem zřícení a nedokončené výstavby bylo ovšem také to, že křížení transeptu bylo zakryto dřevěnou klenbou, takže stavba byla vždy ohrožena v případě požáru.

Od roku 1840 je katedrála zapsána na seznamu památek.

Katedrála prochází od roku 2010 náročným restaurováním. To se v současné době dostalo do závěrečné fáze, která zahrnuje střechy transeptu, včetně střešní krytiny. Obnova střech je nezbytným předpokladem pro definitivní odstranění dřevěného pažení, které bylo uvnitř stavby instalováno v roce 1993 kvůli problémům se statikou. Pro návštěvníky to prozatím znamená narušení celkového vjemu prostoru transeptu, kde mohutné dřevěné trámy překážejí pohledu. Dokončení prací je plánováno na rok 2026, ale největší část by měla být dokončena letos, kdy se konají oslavy 800. výročí katedrály.

Katedrála má dodnes nevídanou výšku – její klenba měří 48 metrů, což je dosud nejvyšší gotická klenba na světě

V chóru nad oltářem visí ve výšce dvě facsimilie tapiserií, které v současné době vyrábí Manufacture nationale, jejíž odbor, zabývající se tapiseriemi, sídlí právě tady v Beauvais. Autor návrhu Stéphane Couturier se inspiroval středověkou tapiserií s motivem Apokalypsy, která je vystavena na zámku v Angers. Nové tapiserie budou odhaleny při oslavách 800. výročí katedrály v letošním roce.

Hlavní chloubou interiéru je astronomický hodinový stroj od hodináře Auguste-Luciena Vérité, umístěný v severním transeptu. Tento neo-byzantský skvost měří dvanáct metrů na výšku a šest metrů na šířku. Skládá se z přibližně 90 tisíc mechanických součástí, 52 ciferníků a 68 automatů, které znázorňují různé astronomické jevy a liturgické události. Každý den se spustí světelné a zvukové představení, která divákům přibližuje fungování hodinového stroje.

Pohled na orloj přes stavební ohradu a dřevěné pažení

Orloj ovšem není jediným hodinovým strojem, který v katedrále najdete. V kapli sv. Terezie se nachází druhé významné hodinové zařízení, známé jako „Hudební kanovnické hodiny“. Toto zařízení je považováno za nejstarší funkční zvonkové hodiny na světě. Jeho mechanismus pochází z počátku 14. století, zatímco dřevěná konstrukce s anděly byla pravděpodobně přidána v 15. století. Hodiny jsou vybaveny klaviaturou se dvanácti klávesami, které spouštějí zvonění a hudební melodie při různých liturgických událostech.

Hudební kanovnické hodiny jsou umístěny 4,5 metru nad zemí a samotná skříň má 2,5 metru

Retábl (zadní deska oltáře) je vyroben z malovaného a pozlaceného dřeva a zobrazuje dvě hlavní náboženské scény: Pašijový cyklus Ježíše Krista a smrt Panny Marie

Cenným prvkem je zde také renesanční retábl, který pochází z období 1571–1573 a byl původně umístěn na předměstí Beauvais v kostele Bracheux v Marisselu. Byl vytvořen na zakázku Nicolase Brocarda, kněze z Marisselu, který objednal dílo u malíře Nicolase Nitarta. Po zániku původního kostela byl přenesen v 19. století do kostela Notre-Dame de Marissel a v roce 1966 byl sem do katedrály, kde je vystaven v kapli svatého Leonarda.

.

Katedrála má také celou řadu vitrážových oken, která vznikala po dobu více než sedmi století, od románského období až do 20. století. Nejstarší okna pocházejí ze 13. století a nacházejí se v katedrálním chóru, zatímco nejnovější pocházejí z 20. století a vytvořili je renomovaní současní umělci.

Definitivní konec stavebního programu katedrály v 16. století vysvětluje absenci lodi hned za transeptem, ovšem umožnil také výjimečné zachování západní části původního kostela, známého jako Basse-Œuvre, který pochází z konce 10. století. Tato karolinská stavba sloužila jako základ pro pozdější gotickou katedrálu a je považována za jednu z nejstarších románských staveb ve Francii. Basse-Œuvre byla původně bazilikou s dřevěnou střechou, která byla zničena při požáru v roce 1225. Právě po tomto požáru byla zahájena výstavba nové gotické katedrály.

Z venkovní strany můžeme tuto románskou stavbu vidět při západní stěně katedrály. Je to zajímavý kontrast – skromný románský kostelík vedle ambiciózní, ale nikdy nedokončené gotické stavby. Z interiéru katedrály se dá do tohoto kostela sejít po schodech a prohlédnout si jeho základy.

Z původní stavby se dochovala hlavně loď a apsida, přičemž část kostela byla odstraněna, aby uvolnila místo monumentálním plánům gotické katedrály

Katedrála není ovšem jedinou cennou církevní stavbou v Beauvais. Za zmínku a návštěvu stojí i kostel Saint-Étienne z 12. století, nebo zřícenina kolegiátního kostela Saint-Bartolomé ze 13. století při východní straně katedrály. V průběhu staletí byl několikrát přestavován a sloužil různým účelům, včetně vojenských. V roce 1793 byl během Francouzské revoluce zrušen a následně zničen. Dnes z něj zůstalo pouze několik stěn, které jsou chráněny jako historická památka.

Kostel Saint-Ětienne

Saint-Bartolomé

Vedle katedrály se nachází bývalý biskupský palác, dnes sídlo Muzea départementu Oise. Palác byl přestavěn v 16. století v renesančním stylu, ale dochovaly se i části původního středověkého opevnění. Dnes muzeum nabízí sbírky malířství, sochařství a užitého umění od středověku po 19. století.

Do Beauvais vás může nalákat majestátní gotická katedrála, klid historických uliček nebo atmosféra menšího města bez turistického přetlaku, díky kterým se může stát ideální zastávkou pro objevování autentické tváře Francie – poklidnou, historicky bohatou a přitom snadno dostupnou. Stačí na Gare du Nord nasednout do vlaku a za necelou hodinu a půl jste tam.

Beauvais má v rukávu ovšem ještě jedno eso. Asi dvacet kilometrů odtud, uprostřed zelené krajiny Pikardie, leží městečko, které patří do oficiálního klubu nejkrásnějších vesnic Francie – Les Plus Beaux Villages de France. Jmenuje se Gerberoy a příště se tam spolu podíváme.

Kam letos v létě na výstavu?

hfkomentáře 2

Jako každoročně, i letos přináším přehled toho, co je podle mě zajímavého k vidění v pařížských muzeích. Většinu z popsaných výstav jsem viděla, jiné jsem zatím ještě nestihla, ale jsem si jistá, že všechny z nich v sobě mají něco, co vás může zaujmout.

Musée d´Art moderne – Matisse et Marguerite. Le regard d´un pere.

Výstava mapuje prostřednictvím obrazů vztah mezi Henri Matissem a jeho dcerou Marguerite. Na obrazech ji poznáte snadno podle černé stužky kolem krku, která kryla ošklivou jizvu po tracheotomii, kterou dívka podstoupila při záškrtu, kterému v dětství málem podlehla. Kvůli svému křehkému zdraví potom nemohla chodit do běžné školy a vzdělávala se doma, kde celé dny vysedávala v ateliéru svého otce a pozorovala ho při práci. Často mu seděla modelem. Snažila se sama malovat, později navrhovala módu, ale u ničeho nevydržela a vždy se ocitla zpátky v otcově ateliéru. I poté, co po svatbě opustila dům rodičů, se věnovala archivu svého otce, organizovala jeho výstavy a po jeho smrti se stala propagátorkou jeho díla. Na výstavě je k vidění více než stovka Matissových děl, skic, kreseb, fotografií, i několik Margueritiných obrazů a návrhů.
Velmi pěkná výstava, zvlášť v kontextu Muzea moderního umění, kde je celý jeden velký sál věnován jednomu z Matissových nadrozměrných děl.

Marguerite s otcem a jeho ženou. Marguerite se narodila jako nemanželské dítě z předchozího Matissova vztahu, ale od dětství ji její otec vychovával se svojí ženou společně s jejich dvěma syny

Matissův Tanec ve velkém přízemním sále muzea, který slouží k pořádání různých kulturních akcí

Musée d´Art Moderne, 11 avenue du Président Wilson, do 24. srpna 2025

Fondations Louis Vuitton – David Hockney

Kreativní génius v budově architektonického génia – co víc si přát. Výstava nabízí bohatý průřez kariérou britského umělce s důrazem na významné body jeho díla – oleje, kresby, videoinstalace, fotografie i numerické práce, které umožňují ponořit se do jeho světa a pestrých barev.

Fondations Louis Vuitton, 8 avenue du Mahatma Gandhi, 16. obvod, do 1. září 2025

Musée du Luxembourg – Tous Léger!

Dialog mezi díly jednoho z nejvýznamnější umělců avantgardy 20. století Fernanda Légera a současných francouzských i amerických umělců, jako je Niki de Saint Phalle, Yves Klein, César, Keith Haring nebo Roy Lichtenstein. Porovnání různých pohledů na současná témata.

Musée du Luxembourg, 19 rue de Vaugirard, do 20. července 2025

Musée Marmottan – Eugène Boudin – Le père del l´impressionisme

Malíř mořských pobřeží rodné Normandie, rozbouřených vln, plážových scén a vysokého nebe byl jedním z prvních francouzských umělců, kteří si postavili stojan do volné přírody a malovali podle ní. Do svého rodného kraje přivedl celou řadu malířů, kteří se hlásili k impressionismu, včetně Clauda Moneta, který o Boudinovi říkal, že mu vděčí za všechno, co v životě dokázal. Výstava zkoumá vývoj Boudinovy ​​kariéry (1824-1898) od jeho raných normandských krajin, sleduje ho do Bretaně, Bordeaux, severní Francie, Belgie a Nizozemska, až po jeho poslední mořské scenérie z jižní Francie a Benátek, a to prostřednictvím pláten, skic i ambiciózních obrazů určených pro Salon.

,

Musée Marmottan Monet, 2 rue Louis Boilly, 16. obvod, do 31. srpna 2025

Musée Carnavalet – Paris d´Agnès Varda, de-ci, de-là

Agnès Varda je známá především jako filmová režisérka, ale původně začínala jako fotografka a fotografii se věnovala i během své filmové kariéry. Na vystavených fotografiích, filmových záběrech i výběru z archivu můžeme vidět její vztah k Paříži a dění v jejím ateliéru na dvoře domu v rue Daguerre (vzpomínáte, že jsme o ní a jejím domě mluvili v tomto článku?), stejně jako mapování její filmové práce a portréty přátel a kolegů.

Agnès Varda přišla během své dlouhé a bohaté kariéry do kontaktu s těmi největšími hvězdami filmu a divadla. Nahoře vlevo Gérard Philipe, vpravo jeho žena Anne a dcery. Dole Federico Fellini a jeho žena Giulietta Masina. Ještě více dole, ten blonďatý sympaťák, tipli byste si, kdo to je?

Gérard Depardieu, 1966. Kdo by to tehdy řekl, co se z něho stane za monstrum.

Musée Carnavalet, 23 rue madame de Sévigné, 3. obvod, do 24. srpna 2025

Musée Maillol – Robert Doisneau. Instants donnés.

„Fotografie, které mě zaujmou, které považuji za zdařilé, jsou ty, které nekončí, které nevyprávějí příběh do konce, ale zůstávají otevřené, aby umožnily lidem, aby se také podíleli na cestě s obrazem, aby v ní pokračovali, jak se jim zlíbí: v jistém smyslu odrazový můstek ke snu,“ prohlásil Robert Doisneau, jeden z nejslavnějších francouzských a vůbec světových fotografů a zakladatelů humanistické fotografie. Přesně v duchu tohoto citátu se nese i jeho dílo. Nejvíce se asi proslavil svojí fotografií Polibek před Hôtel de Ville, ale jeho dílo je mnohem širší. Zůstala po něm kolekce více než 450 0000 fotografií, složená především z jeho novinářských prací – pro různé francouzské i světové noviny a časopisy fotografoval ty nejvýznamnější světové události. Na výstavě jsou dále k vidění portréty slavných osobností, reklamní práce, cestovatelská a pouliční fotografie, a také jeho experimentální volná tvorba. Pro letošní rok je to zatím moje nejoblíbenější výstava.

Velká část vystavených fotografií je z cyklů, zachycujících děti a jejich hry a život na ulici. Doisneau ovšem fotografoval, ať už na zakázku nebo pro sebe, také mnoho výrazných osobností a umělců své doby, herce, zpěváky, sochaře nebo malíře. Dole na fotografii je sochař Alberto Giacometti ve svém ateliéru.

Musée Maillol, 59-61 rue de Grenelle, 7. obvod, do 12. října 2025


Fondation Henri Cartier-Bresson- Richard Avendon: In the American West

Portréty slavného amerického fotografa, které v 70. a 80. letech realizoval na americkém Západě mezi horníky, dělníky a farmáři. Drsné pohledy na Ameriku, jak jsme si ji nepředstavovali.

Fondation Henri Cartier-Bresson, 70 rue des Archives, 3. obvod, do 18. srpna 2025

Petit Palais – Worth. Inventer la haute couture.

Pro ty, kdo se zajímají o historii módy. Cesty Brita Fredericka Wortha, který je považovaný za zakladatele haute couture, který se v roce 1858 usadil v Paříži, kde v rue de la Paix založil svůj krejčovský salón, který se vyznačoval do té doby nevídanou kvalitou a elegancí. Výstava přestavuje průřez krejčovskými kolekcemi tohoto módního domu. Pro ty, co milují honosné róby, luxusní materiály a kvalitní krejčovinu.

Petit Palais, avenue Winston Churchill. 8. obvod, do 7. září 2025

Cité de l´Architecture – Le Mur de Berlin

Podrobný pohled na zeď jako symbol studené války, od druhé poloviny 40. let až do pádu zdi v roce 1989. Přehled moderní historie německého hlavního města, od důvodů rozdělení po druhé světové válce a mapky jednotlivých sektorů, život v rozděleném městě, přes nečekanou a rychlou stavbu zdi a tragédie rodin, které tím byly postiženy, příběhy a svědectví o lidech, kteří se s tím odmítli smířit a pokusili se o útěk, včetně rozhovorů s těmi, kterým se útěk podařil, a s pozůstalými po těch, kteří takové štěstí neměli. Popis skutečností, které vedly k pádu zdi a euforie, která následně zavládla, včetně situace v následujících letech po sjednocení. Poučení pro ty, co to nezažili, a krutá připomínka pro ty, co to zažili. Jen pro silné povahy – já jsem z výstavy šla úplně rozhozená a při vzpomínkách mě rozbolel žaludek.

Pokud na výstavu nebudete mít nervy nebo se vám nebude chtít platit poměrně vysoké vstupné (19,50!), můžete si v muzejním obchodě prohlédnout podrobný a dobře vypravený katalog a spoustu fotoknih, které život v Berlíně a všeobecně za železnou oponou v jednotlivých časových obdobích zachycují – včetně kreslené Zdi Petra Síse.

Cité del l´Architecture et du Patrimoine, place du Trocadéro, 16. obvod, do 28. září 2025

Place des États-Unis – kousek Ameriky v srdci Paříže

hfkomentáře 2

Place des États-Unis je malebné, elegantní náměstí v 16. pařížském obvodu, jen pár kroků od slavné avenue Kléber a nedaleko od Trocadéra. Reprezentuje symbolicky silné vazby mezi Francií a Spojenými státy, a to nejen díky svému názvu, ale i díky množství památníků a soch, které připomínají historické vztahy mezi oběma národy.

Památník americkým dobrovolníkům připomíná americké občany, kteří bojovali po boku Francouzů v 1. světové válce, a to hlavně v Cizinecké legii

Na náměstí už v 19. století sídlila americká legace a svoji rezidenci si zde zřídil i americký vyslanec. To se ovšem náměstí ještě jmenovalo place de Bitche, podle města Bitche v Lotrinsku, které se proslavilo hrdinnou obranou během prusko-francouzské války. Tento název ale působil v angličtině poměrně nešťastně, což americkým diplomatům vadilo. Na žádost americké ambasády tak bylo náměstí v roce 1881 přejmenováno na place des États-Unis. Tento elegantní diplomatický kompromis byl brán současně i jako vyjádření úcty k americko-francouzskému přátelství.

Sousoší generála George Washingtona a markýze La Fayetta, jehož autorem je sochař Bartholdi (který na toto francouzsko-americké téma vytvořil i Sochu svobody), symbolizuje americko-francouzské spojenectví během amerického boje za nezávislost)

Krátce po přejmenování náměstí zde Spojené státy zřídily svou ambasádu. Sídlila zde mezi lety 1881–1933, nejdřív v čísle 3 a později v čísle 6. Dnes se americké velvyslanectví nachází na place de la Concorde, ale historické vazby k tomuto místu zůstávají silné. V blízkosti náměstí dodnes sídlí americké instituce včetně amerického centra a různých nadací.

Na adrese 11 place des États-Unis, bydlel při svém několikaměsíčním pařížském pobytu na jaře 1919 americký prezident Woodrow Wilson, který se zde účastnil přípravy mírové konference. Dnes se v tomto paláci nachází luxusní sídlo slavné francouzské firmy Baccarat, proslulé výrobou křišťálového skla. Tento honosný panský dům, bývalý městský palác Marie-Laure de Noailles, byl proměněn v showroom a kanceláře. Interiér, ale částečně i exteriér jejich sídla zdobí mistrovské kousky ze skla a celá budova je věnována tomuto typicky pařížskému luxusnímu artiklu. Bohužel muzeum, které zde ještě před pár lety fungovalo, je definitivně zavřené.

Okny Baccaratu jsou vidět ohromné křišťálové lustry a fasádu zdobí zrcadla

Místní park na náměstí je doslova galerií pod širým nebem s několika významnými sochami, které se vždy nějakým způsobem vztahují ke Spojeným státům. Koneckonců, park sám o sobě nese jméno Thomase Jeffersona, třetího amerického prezidenta, který byl v letech 1785-1789 americkým velvyslancem ve Francii a také velkým zastáncem Francouzské revoluce.

Náměstí je po celém svém obvodu lemováno honosnými domy, ve kterých sídlí významné společnosti nebo dokonce ambasády. Některé z nich mají to štěstí, že z oken dohlédnou až na Eiffelovku.

Na poslední chvíli: výstava Suzanne Valadon

hfNapsat komentář

Pokud máte do Paříže namířeno v příštích dnech, ještě stihnete do 26. května výstavu Suzanne Valadon, malířky, která provázela celou generaci malířů druhé poloviny 19. století, ať už šlo o akademiky, symbolisty, impresionisty nebo postimpresionisty. Vztah k výtvarnému umění získala při pózování malířům a učila se pohledem na ty nejlepší z nejlepších.

Nahoře dvě fotografie z ateliéru, dole několik příkladů jejího pózování – první dva obrazy jsou od Toulouse-Lautreca, dole Auguste Renoir a Henri Matisse.

Postupně začala také sama kreslit a malovat. Jejího talentu si nakonec všiml Edgar Degas, který ji nejen otevřel dveře svého ateliéru, ale také jí pomohl, aby se prosadila, a sám si od ní koupil několik kreseb.

Zpočátku malovala především své vlastní portréty a svoji rodinu nebo své přítelkyně, protože neměla peníze na to, aby platila modelkám. Později začala malovat i krajinu nebo město.

V osmnácti se jí narodil syn Maurice. Otcovství později uznal její dlouholetý přítel, katalánský malíř Miguel Utrillo, i když nebyl skutečným otcem. Maurice Utrillo na oplátku jeho jméno proslavil jako malíř Montmartru a jeho uliček.

Dole Suzanniny portréty Maurice od dětství do dospělosti.

Suzanne prožila velkou část svého života se synem v ateliéru v rue Cortot, který je dnes součástí muzea Montmartru, kde je zrekonstruován do původní podoby.

Výstava se koná v Centre Pompidou, kde ukončuje jednu jeho etapu. Po skončení výstavy se zde sice ještě budou konat omezeně některé akce, ale budova se pomalu vyklízí a připravuje na pět let dlouhou rekonstrukci. Částečně je zavřená už teď – stálé sbírky, knihovna a suterénní sály jsou už nepřístupné a pro návštěvníky zůstává otevřené jen 6. patro se dvěma výstavami – kromě Suzanne Valadon je to i výstava Paris Noir, která mapuje antikoloniální vztahy ve Francii prostřednictvím umění.