hf – 2. stránka – Paříž pro pokročilé

Musée de Cluny

14.9.202514.9.2025hfNapsat komentář

Milovníci středověku si přijdou na své přímo v srdci Latinské čtvrti, kde najdou Muzeum středověku Musée de Cluny, které je zaměřené na období od Římské Galie až po počátky renesance. Vzniklo v roce 1843 spojením dvou architektonických památek – galsko-římských lázní z 1. století, zaniklých kolem 3. století, a pozdně gotického paláce opatů z Cluny, který byl na troskách lázní postavený v letech 1485 – 1510. Při založení muzea byla do zrekonstruovaných prostor umístěná sbírka, kterou stát tehdy zakoupil od archeologa Alexandra de Sommerard, znalce a sběratele umění.

*Vstup do paláce, který býval před renovací také vstupem do muzea. Dnešní vstup najdete za rohem v rue de Sommerard.*

Muzeum je zajímavé především sbírkami, které zahrnují přes dvacet tisíc předmětů, jako jsou obrazy, sochy, tapiserie, vitráže, iluminace, náboženské předměty a další umělecká díla, z nichž je v současné době vystavena jen asi desetina, ale stejně tak působivé jsou prostory, ve kterých jsou tyto sbírky rozmístěny – ať už jde o sály opatského paláce, nebo o podzemní prostory římských lázní, v nichž jsou vidět zbytky rozvodů vody, bazénů, fontán a jednotlivé sály lázní v různém stupni zachování. Nejzachovalejší částí je frigidárium – ochlazovací místnost s bazény, v níž je umístěná část sbírek, zatímco z kaldária a tepidária se zachovaly pouze částečně zdi, které jsou vidět i zvenčí z boulevardu Saint-Michel.

*Pohled z malé terasy, vybudované nad pozůstatky římských lázní, směrem k boulevardu Saint-Michel*

V letech 2015–2022 proběhla rozsáhlá modernizace muzea s cílem zlepšit přístupnost, provozní zázemí, vstupní části, způsob prezentace sbírek a návštěvnickou trasu. Byla postavena nová vstupní budova, která zahrnuje nejen prostory pokladny, ale také knihkupectví, obchod se suvenýry, šatny, a také prostory pro vzdělávací programy a pro správu sbírek. Muzeum znovu otevřelo v květnu 2022 při příležitosti Muzejní noci (a já jsem tam nemohla chybět).

Nádvoří paláce, přes které se dříve vstupovalo do muzea. Dnes vám sem přivede návštěvnická trasa.

*Jako maniak přes sluneční hodiny neodolám, abych nezdůraznila tento krásný exemplář z roku 1674, umístěný na zdi hned u bývalého hlavního vchodu*

Muzeum je natolik rozsáhlé a sbírky tak doširoka historicky rozložené, že je potřeba udělat si na ně dost času. Nedokážu tady vyjmenovat ani část všech skupin exponátů, ty si musí každý objevit sám, a proto se zaměřím hlavně na ty nejcennější.

Jedním z nejzajímavějších celků je takzvaná galerie králů, pocházející z katedrály Notre-Dame, kde je na průčelí mezi portálem a rozetou umístěno dvacet osm soch judských králů. Sochy byly v roce 1793 sans-culotty interpretovány jako genealogie francouzských králů a proto jim srazili hlavy a sochy pohodili za hradbami města. V roce 1977 bylo dvacet jedna hlav objeveno při rekonstrukci paláce Moreau v 9. obvodu a protože na katedrálu byly v 19. století umístěny kopie, skončily originály poškozených hlav králů zde v muzeu.

*Sochy judských králů na průčelí katedrály Notre-Dame*

*Kamenná těla soch pocházejí z různých částí fasády katedrály Notre-Dame. Většina soch je datována do první poloviny 13. století.*

Několik původních prvků, pocházejících ze Sainte-Chapelle, které byly nalezeny až po její renovaci v 19. století, takže už nemohly být využity přímo v kapli, ale byly umístěny sem do muzea

*Katedrála v Troyes nedaleko Paříže je proslavená svými vitrážemi a slavnou školou na jejich tvorbu. Právě z ní pocházejí některé exponáty, umístěné v jednom ze sálu muzea.*

*Slavná tapiserie Dáma s jednorožcem, Vlámsko, 15. století*

Po renovaci muzea se samostatného sálu dočkal soubor tapiserií s tématem Dámy s jednorožcem. Jde o šest nadrozměrných tapiserií z přelomu 15. a 16. století (jednotlivá díla měří cca 311‑377 cm na výšku a cca 290‑473 cm na šířku, podle konkrétní tapiserie). Pocházejí z hradu Boussac v regionu Creuse, kde byly objeveny v roce 1841, odkud je ve velmi špatném stavu, způsobeném vlhkostí a plísní, odkoupil Alexandre du Sommerard přímo pro vznikající muzeum.

Pět tapisérií zobrazuje pět smyslů: sluch, chuť, čich, hmat a zrak. Každá z nich vyobrazuje šlechtickou dámu, často v akci symbolizující daný smysl, například zrak je vyjádřený tím, že drží zrcadlo, chuť zase tím, že něco ochutnává a podobně. Šestá tapiserie, ta, kterou vidíte nahoře, má záhadný název „À mon seul désir“ – „Podle mého jediného přání“ (nebo touhy?) a její význam je nejméně jasný a nejdiskutovanější. Tato tapisérie se trochu liší tématem – dámu vidíme u stanu, s nápisem „À mon seul désir“, u kterého dáma ukládá své šperky do truhlice (podle jiného výkladu si je ovšem z truhlice bere, můžete si vybrat, co se vám líbí víc).

*Detail tapisérie, vyjadřující chuť – dáma si bere z misky, kterou drží služebná, nějakou sladkost*

*Zobrazení hmatu – dáma drží jednou rukou praporec, druhou rukou se dotýká rohu jednorožce*

Celý soubor se vyznačuje stejnými modrými, žlutými a purpurovými barvami na cihlově červeném podkladu, na kterém je hlavní motiv dámy a jednorožce doplněn dalšími zvířaty, především velkým bílým lvem a množstvím drobných živočichů, bohatým květinovým pozadím a množstvím rostlin a květin.

Retábl s motivem Ukřižování Krista, konkrétně scény Nesení kříže, Ukládání do hrobu a Zmrtvýchvstání. Dílo pochází z poloviny 14. století, pravděpodobně z opatského kostela v Saint-Denis nebo z pařížského kostela Saint-Gervais

Jak vidíte, Musée de Cluny je jedinečné místo, kde je představen středověk v celé své bohatosti. Spojení antické římské architektury s gotickým palácem vytváří fascinující pozadí pro jednu z nejvýznamnějších sbírek středověkého umění v Evropě. Pokud vás láká tajemná krása středověku, Cluny by rozhodně na vaší pařížské trase nemělo chybět .

Musée national du Moyen Âge

5. obvod, 28 rue de Sommerard
Otevřeno denně kromě pondělí od 9.15 do 18.15 hod

Vstupné 12 Euro, do 25 let zdarma

Rue du Trésor

6.9.20257.9.2025hfNapsat komentář

Z rue Vieille du Temple vybíhá v její první polovině poblíž rue de Rivoli uzounká slepá ulička, vroubená starými obchody, kavárnami a restauracemi. Je plná zeleně a přitáhne pohled kolemjdoucího turisty od prvního okamžiku.

Slovo „trésor“ – poklad – v názvu uličky pochází od skutečného pokladu, který byl nalezený při bourání paláce – šlo o velký hrnec, zakopaný v zahradě, který byl naplněný mincemi z doby Karla V. a Jana II.

Ulička vznikla na konci 19. století na místě paláce Hôtel del l´Effiat – Le Peletier. Dům se dvorem a zahradou, pocházející ze středověku, prošel během století mnoha úpravami a často měnil majitele, až se z něj v 19. století stal nájemní dům s padesáti nájemníky a několika obchody a dílnami. Poslední majitel, kterým byla tzv. pozemková společnost (dnes bychom řekli developerská), ho v roce 1882 nechal zbourat, rozparceloval rozlehlý pozemek a s ohledem na jeho velikost nechal vystavět tuto uličku s osmi domy na každé straně (aby se tam vešlo víc domů a tím i víc plochy, na které se dalo vydělat, samozřejmě).

Basreliéfy z fasády původního paláce jsou dnes umístěny v Louvru, jeho fotografie těsně před zbouráním najdeme zase v Musée Carnavalet nebo v Historické knihovně.

Uličku uzavírá mohutná zeď se zabudovanou starou fontánou, která místu dodává na malebnosti. Když se pozorně podíváte na fotografii, uvidíte ve výšce ve zdi zakrytý otvor – tam si před časem nájemník domu za zdí z ničeho nic proboural okno, které navíc opatřil mřížemi, které silně připomínaly vězeňské okénko (přesvědčit se o tom můžete TADY). Pod tlakem úřadů a hlavně památkářů ho musel zakrýt, ale k zazdění ho zatím nikdo ještě nedokázal přinutit.

Dvířky po pravé straně fontány se dá údajně projít přes dvory do kolmé rue des Écouffes. Píšu údajně, protože jsem ještě neměla příležitost to prozkoumat – ani jednou jsem ta dvířka ještě nenašla otevřená.

V rue du Trésor sice leží několik bister a kaváren, ze kterých stojí za zdůraznění hlavně Les Philosophes hned na rohu uličky, ale přesto vás chci upozornit ještě na další dvě. Hned za rohem v rue Vieille du Temple leží naproti sobě dva autentické podniky, které pamatují Paříž dávných let. Ta se zelenými výlohami se jmenuje Au petit fer à cheval. Důvod názvu je jasný na první pohled – je to kvůli jeho barovému pultu ve tvaru podkovy. Historické bistro má kromě starého zinkového baru i další zachovalé původní vybavení – mozaikovou podlahu, barové židle, potažené červenou koženkou, secesní lustr, nádražní hodiny ve výšce nad pultem, telefon z 50. let a baterii lahví s nejrůznějším alkoholem. Podnik pro sotva dvacet lidí nabízí jednoduchou a typickou francouzskou kuchyni, od cibulačky až po konfitovanou kachnu.

Naproti tomu La belle Hortense na opačné straně ulice se pyšní názvem „cave – bar littéraire“, který přesně vystihuje její zaměření. Zatímco v přední části u barového pultu můžete ochutnávat vína z místní nabídky, v zadní části se ocitnete mezi regály s knihami. Kromě toho zde můžete často objevit i komorní výstavy, nejčastěji fotografií.

Vinárna La belle Hortense s výstavou americko-francouzského fotografa Petera Turnleyho, kterému v těchto dnech vychází kniha fotografií, která shrnuje jeho padesátiletý pobyt v tomto městě. 31 rue Vieille du Temple.

Pekárna „Du Pain et des Idées“

30.8.202530.8.2025hf1 komentář

Když se při svých procházkách po Paříži ocitnete poblíž kanálu Saint-Martin a přepadne vás hlad, zachrání vás tato pekárna. Určitě se do ní a do jejího sortimentu zamilujete na první kousnutí.

Interiér pekárny vás vrátí do konce 19. století: zachovalé malované stropní výmalby, stará zrcadla, historické regály na zboží a celková výzdoba ve stylu belle‑époque vás doslova přenesou časem. Koneckonců, to, že se tady peče už od roku 1875, je vidět na první pohled i zvenčí. Současný majitel Christophe Vasseur, který pekárnu provozuje od roku 2002, si však dává záležet nejen na dekoracích, ale především na mistrovské řemeslné práci.

Nabídka je sice trochu omezená – dorty byste tady hledali zbytečně, protože se pekárna specializuje jen na chléb a jemné pečivo, tzv. viennoiserie, na které si dává záležet – všechny výrobky vznikají na místě z nejkvalitnějších surovin, často z bio pěstování či přímo od farmářů, a s respektem k tradičním postupům a dlouhým fermentacím. Nápis na výloze prozrazuje, že zatímco průmyslově vyráběný croissant vznikne za dvě hodiny, tady zabere zadělávání těsta, jeho překládání, kynutí a zpracování třicet hodin. A na chuti je to opravdu znát.

Specialitami podniku jsou čokoládovo-pistáciový šnek, jablečný chausson – čerstvý jablečný koláč, nadýchaný flan, brioška s chutí pomerančových květů a slavný chléb „pain des amis“, který je vynálezem majitele, který na něj má ochrannou známku. Já tady miluju úplně všechno – i obyčejný (neobyčejný) croissant, pain au chocolat, a hlavně malé briošky, plněné nejrůznějšími náplněmi. Nejradši mám ty s kozím sýrem, jablky a medem.

*Pekárna má také venkovní prodejní okénko*

Mezi tisíci pařížskými boulangeries se Du Pain et des Idées určitě neztratí díky své autentičnosti, kvalitě a poctivému přístupu k pekařské tradici. Ostatně, její majitel získal už v roce 2008 titul nejlepší pařížský pekař, dále ocenění Boulangerie de l’année 2012 a v roce 2014 cenu za nejlepší galette des rois .Když někde narazíte na nejrůznější seznamy doporučovaných nejlepších pekáren ve městě, s velkou pravděpodobností mezi nimi bude i tato.

No a pokud byste se chtěli naučit vyrábět chléb podle Christopha Vasseura, můžete se přihlásit do jednoho z jeho krátkých kurzů, které pořádá každý čtvrtek večer. Přihlásit se můžete na jeho stránkách.

10. obvod, 34 rue Yves Toudic

Otevírací doba: Pondělí až pátek od 7 do 19,30 hod; pozor, o víkendech je zavřeno

Do Pontoise (nejen) za impresionisty

24.8.202524.8.2025hfkomentáře 2

V srdci regionu Île-de-France, jen asi třicet kilometrů severozápadně od Paříže, leží malebné městečko Pontoise. Na první pohled je možná nenápadné, ale pro milovníky umění a historie je to skutečný poklad. Venkovská atmosféra Pontoise inspirovala mnoho slavných impresionistů, kteří zde žili a tvořili, nebo sem alespoň příležitostně jezdili pracovat. Pokud budete mít pocit, že jste v Paříži už viděli všechno a budete chtít vyjet na půldenní výlet za uměním, přírodou a francouzskou kulturou, Pontoise by mohla být ta správná volba.

Pontoise se koncem 19. století stalo významným centrem impresionistického hnutí. Nejvýrazněji je spojeno se jménem Camille Pissarro, který zde žil po mnoho let a zdejší krajinu a její světlo si zamilovat tak, že jim věnoval velkou část svého díla. Jeho plátna, zachycující ulice, mosty a trhy v Pontoise, patří k nejznámějším dílům francouzského impresionismu.

Do Pontoise za Pissarrem často jezdil i Paul Cézanne, se kterým Pissarro úzce spolupracoval. Cézanne zde namaloval některé ze svých nejranějších obrazů ovlivněných impresionismem. Kromě nich sem zavítali také Paul Gauguin, Armand Guillaumin nebo Claude Monet – a přestože se Pontoise neproslavilo tak, jako jiná městečka, spojená s impresionistickou tvorbou, stalo se tichou, ale důležitou kolébkou nového uměleckého vidění. Na tuto část své historie je město pyšné a připomíná ji nejen kopiemi slavných pláten, rozmístěných v ulicích historického centra, ale také muzeem, které je věnováno Camillovi Pissarrovi jako jeho nejslavnějšímu obyvateli.

Pissarrovo muzeum sídlí v bývalém zámku z konce 19. století, který se nachází v nejvyšším bodě města. Jeho park proto nabízí nádherný panoramatický výhled na město a na řeku Oise. V muzeu najdete v trvalé expozici řadu Pissarrových pláten, která vytvořil ve městě a jeho okolí, některé jeho osobní předměty, a také díla Pissarrových přátel, ale i dalších, mladších umělců, jako např. Caillebotta, Daubignyho, Matisse, Rodina nebo Arpa. Kromě toho zde bývají pořádány krátkodobé výstavy, věnované jednotlivým, méně známým umělcům tohoto kraje.

Musée d’Art et d’Histoire Pissarro – Pontoise, 17 rue du Château, muzeum je otevřeno od středy do neděle od 11 do 12,30 hod a od 13,30 do 18 hod, vstupné je 7 eur. Park je otevřený v otevírací době muzea, kromě zimního období.

*Zámecký park, který je dnes součástí muzea*

Camille Pissarro a interiér muzea s jeho obrazem nad krbem

Pontoise má velmi dlouhou historii – jeho původ sahá až do římských dob, kdy bylo známé jako Briva Isara. Strategická poloha nad řekou Oise z něj učinila významné obchodní a vojenské místo. Ve středověku bylo dokonce královským městem, obehnaným hradbami, a po určitou dobu sloužilo jako sídlo francouzských králů. Z této doby se dodnes zachovaly části hradeb, středověké sklepy a klikaté kamenné uličky.

V 17. a 18. století se Pontoise rozvíjelo jako zemědělské centrum a dodávalo do Paříže víno, ovoce a zeleninu. Město si však stále uchovávalo svůj klidný, téměř venkovský ráz – což později přitahovalo umělce hledající únik z velkoměstského ruchu.

Dnešní historické centrum Pontoise je jako otevřená kniha dějin. Najdete tu úzké dlážděné uličky, nízké kamenné domky se světlými fasádami, tradiční pestré žaluzie na oknech a malebná zákoutí, kde máte pocit, že se čas zastavil. Přirozeně se zde prolínají různé architektonické styly – od gotických a renesančních prvků až po prosté venkovské domy z 18. století.

Mezi nejoblíbenější procházkové trasy patří čtvrť Hermitage – kopcovitá oblast s krásnými výhledy na řeku a okolní krajinu, kterou miloval i Pissarro. Právě na těchto místech vznikla řada jeho obrazů, zachycujících každodenní život obyvatel i proměny krajiny v různých ročních obdobích. Kromě toho se zde zachovalo několik kamenných mostů a staré městské brány, které ještě více podtrhují historický charakter města.

*Impresionisté v centru města na mřížích místní radnice – Paul Cézanne a Camille Pissarro*

Dominantou města a jedním z hlavních cílů mého výletu byla místní katedrála Saint-Maclou, jejíž historie sahá až do 12. století. Stavba kombinuje gotické a renesanční prvky a její impozantní věž je viditelná z dalekého okolí. Oproti jiným, mnohem výstavnějším a významnějším katedrálám, které jsme tady na blogu už viděli, má jednu zvláštnost – nebyla katedrálou hned od svého postavení, ale byla na ni povýšena až při založení pontoisské diecéze v roce 1966. Stala se tak katedrálou přímo v církevním významu, kdy zde má svoje sídlo – svoji „katedru“, která dala tomuto typu chrámu název, biskup, na rozdíl od některých jiných chrámů, které jsou katedrálami pouze ze stavebního a architektonického hlediska, aniž by byly symbolem episkopálního sídla.

Chrám byl v minulosti několikrát přestavován (a na další restaurátorské práce se chystá právě teď), ale zachoval si své historické kouzlo a patří mezi významné památky celého regionu.

Katedrála leží v samém centru města na place du Petit Martroy. O něco výše se rozkládá hlavní náměstí place du Grand Martroy, lemované řadou historických domů. Celé okolí je pak propojené systémem středověkých uliček s nízkými domy, obchůdky s barevnými dřevěnými výklady, stinnými dvorky – a protože město leží v poměrně prudkém svahu – i příkrými schodišti.

Ať už vás zajímá impresionismus, středověká architektura, nebo si prostě jen chcete užít den v krásném prostředí mimo ruch Paříže, tohle městečko vás velmi pravděpodobně nezklame.

Jen šest kilometrů od Pontoise leží další slavné malířské městečko – Auvers-sur-Oise, kde strávil poslední měsíce svého života Vincent van Gogh a kde najdete nejen penzion, kde bydlel, a spoustu míst, které znáte z jeho děl, včetně ikonického kostela, který se stal námětem jednoho z jeho nejslavnějších obrazů, ale také jeho hrob, kde odpočívá spolu se svým bratrem Théem. Díky této blízkosti se dají obě města stihnout za jeden den. Cestu z Pontoise do Auvers můžete překonat vlakem, ale také se můžete vydat pěšky podél řeky Oise. Pro milovníky umění je spojení těchto dvou měst doslova poutí po stopách geniálních malířů.

Jak se do Pontoise dostanete? Máte dvě možnosti. Tou první je vlak Transilien H z Gare du Nord, druhou pak přímo z centra Paříže RER C ze stanic Saint-Michel, Musée d´Orsay nebo Invalides (a dalších na trase Céčka – pozor, linka se větví, musíte si pohlídat konečnou stanici Pontoise, jinak skončíte ve Versailles). Při obou možnostech je jízdné zahrnuto v Navigo Découverte.

Pagoda Loo

17.8.202517.8.2025hfNapsat komentář

Jen pár kroků od parku Monceau stojí zvláštní dům v čínském stylu. Na první pohled vypadá jako pagoda, ale při podrobném pohledu nás mohou znejistit prvky typické i pro okolní domy, i když dobře maskované za červenou fasádou. Je to tak, pagoda byla přestavěná z obyčejného pařížské nájemního domu, postaveného ve stylu Napoleona III.

Přestavbu si nechal provést v roce 1926 jistý pan Ching Tsai Loo, mladý Číňan z bohaté rodiny, který přišel v roce 1898 studovat do Paříže. Po ukončení studií se rozhodl, že zde zůstane a zařídil si prosperující obchod s orientálními starožitnostmi. Nejprve sídlil na place de la Madeleine a později se přestěhoval právě sem, do bohaté čtvrti u parku Monceau. Za svůj život nashromáždil úctyhodnou sbírku cenného asijského umění, jejíž část po své smrti v roce 1957 odkázal muzeu Guimet.

V roce 2010 získal pagodu nový majitel, který ji nechal kompletně zrekonstruovat do její bývalé krásy. Dnes v ní sídlí soukromé muzeum asijského umění a galerie C. T. LOO & Cie., která se stále zabývá orientálním uměním a starožitnostmi. Bohužel ani muzeum, ani galerie nejsou přístupné veřejnosti. Pořádají se zde soukromé akce pouze pro zvané.

17. obvod, 48. rue de Courcelles

Příběh cirkusu Médrano

3.8.20255.9.2025hfkomentáře 2

To betonové monstrum, rozkročené pod Montmartrem na roku boulevardu Rochechouart a rue des Martyrs, jste určitě všichni už viděli. Nedá se přehlédnout. Kde se ale tady na křižovatce mezi historickými stavbami vzalo? Co a kdy se tady stalo, že se pro tuto stavbu uvolnil tak velký pozemek? Pro odpověď si musíme zajít až do sedmdesátých let devatenáctého století.

Na místě dnešní stavby kdysi stával jeden z nejslavnějších cirkusů Francie – Cirkus Médrano, ve kterém se setkávala akrobacie s uměním, klauni s malíři a Pařížané se zázrakem. Historie cirkusu začíná v roce 1873, kdy zde belgický jezdec a podnikatel Ferdinand Beert, známý pod přezdívkou Fernando, po letech kočování se šapitó položil základy pro pevný cirkusový stánek, který nazval Cirque Fernando.

Cirkus se otevřel o dva roky později a stal se okamžitě dominantou Montmartru – nejen jako místo zábavy, ale i jako kulturní fenomén. Nebyl jen populární atrakcí pro široké publikum – stal se také inspirací mnoha výtvarníků. V hledišti sedávali se svými skicáky umělci jako Henri de Toulouse-Lautrec, Edgar Degas, Pierre-Auguste Renoir a později také Pablo Picasso, Fernand Léger a další, kteří zde zachycovali kouzlo pohybu, dramatu a emocí v manéži.

*Henri de Toulouse-Lautrec: Krasojezdkyně v Cirkusu Fernando*

*Edgar Degas: Miss Lala v Cirkusu Fernando*

*Auguste Renoir: Malé žonglérky v Cirkusu Médrano*

V roce 1897 přebírá cirkus do rukou slavný klaun Germain Médrano, který se stává jeho novým majitelem. Pod jeho vedením cirkus nejen mění název, ale také získává novou energii a přitažlivost. Po jeho smrti v roce 1912 přebírá řízení jeho rodina, později především jeho syn Jérôme Médrano, který cirkus rozšiřuje jak z hlediska stavebního, tak i personálu a programu. V meziválečném období zažívá Cirkus Médrano své největší období slávy. Vystupovali zde legendární klauni a artisti a v hledišti se dál mísili umělci, intelektuálové a pařížská bohéma.

Od třicátých let dvacátého století však začíná tlak ze strany konkurenčního Cirkusu Bouglione, který měl své stálé sídlo ve slavném Cirque d’Hiver. Rodina Bouglione byla podnikatelsky silnější a v 50. letech využila majetkové spory kolem Médrana k tomu, aby získala budovu i značku pod svou kontrolu. Jérôme Médrano sice svedl o budoucnost cirkusu právní bitvy, ale Bouglione postupně převzali nad budovou i samotným cirkusem správu a v roce 1963 se jim podařilo původní vedení rodiny Médrano zcela vytlačit.

Současně se však pod vlivem nových kulturních příležitostí ve městě a s tím souvisejícího úbytku diváků přestalo dařit i cirkusu Bouglione a po několika neúspěšných pokusech o zachování provozu byla jeho představení ukončena. Zchátralá cirkusová budova byla zbourána v roce 1973, v letech pompidouovského stavebního rozmachu, kdy hrál hlavní roli zisk a stavební spekulace, na které doplatilo i mnoho dalších cenných pařížských budov. Stalo se tak jen pár týdnů před tím, než by budova cirkusu dovršila sta let a mohla by být prohlášena za kulturní památku, což by ji pravděpodobně zachránilo.

Se zánikem cirkusu Médrano zmizel i kus pařížské kulturní historie. Na jejím místě dnes stojí naddimenzovaná betonová stavba, která po svém dokončení dostala název „Le Bouglione“. Cirkusovou minulost zde připomíná už jen velká malba s cirkusovou tématikou na zdi podél rue des Martyrs a od roku 2023 i pamětní deska v hale budovy.

Značka „Cirque Médrano“ z francouzské cirkusové scény ale nakonec úplně nezmizela. V roce 1987 ji oživil francouzský podnikatel Raoul Gibault, který poskládal nový soubor, který dnes působí jako putovní cirkus a pod názvem „Cirque Médrano“ cestuje po celé Francii a Evropě. Ačkoliv už nemá žádnou přímou spojitost s původním pařížským Médranem, nese alespoň jméno, které připomíná jeho slavnou minulost.

9. obvod, 63 boulevard de Rochechouart

Kostel Saint-Pierre de Chaillot

29.7.202529.7.2025hfNapsat komentář

Z moderních kostelů, postavených ve 20. století, je v Paříži tím největším Saint-Pierre-de-Chaillot. Pochází ze třicátých let 20. století a jeho železobetonovou konstrukci navrhl architekt Émile Boise v římsko-byzantském stylu ve tvaru čtyřramenného kříže s kupolí nad křížením. Najdete ho v rezidenčním 16. obvodu na avenue Marceau, na polovině cesty mezi Champs-Élysées a place de l´Alma.

Na stejném místě stával už v 11. století první kostel zasvěcený svatému Petrovi. V 17. století jej nahradil další svatostánek. Ten byl majetkem města Paříže, které si proto díky trvalému vlastnictví pozemku ponechalo vlastnictví i tohoto nového kostela, i když byl postaven výhradně ze soukromých darů.

Betonová fasáda kostela je obložená kamenem. Trojúhelníkový tympanon od Henriho Boucharda představuje život svatého Petra. Sochy vlevo ilustrují evangelický život apoštola Petra v době Ježíše, zatímco ty vpravo líčí jeho apoštolský život, jeho povolání a jeho mučednictví.

V centrální mandorle je zobrazený žehnající světec v celém svém majestátu.

Poměrně tmavý interiér zdobí velké fresky od Nicolase Unterstellera, namalované přímo na betonu. Vitrážová okna jsou dílem bratrů Mauméjean, zatímco sochy jsou dílem Henriho Boucharda. I přes tuto výzdobu kostel působí stroze a nepříliš půvabně.

*Pohled na hlavní oltář a na Kalvárii na stěně za ním*

*Svatý Petr na svém trůnu od Henriho Boucharda*

*Oltář a socha, zobrazující Nejsvětější srdce Ježíšovo*

Kaple svaté Rodiny. Měděný reliéf nad oltářem znázorňuje Nanebevzetí. Ve stejné kapli je umístěná i socha Panny Marie z 18. století, jediný relikt, který se zachoval z předchozího chrámu.

Kostel svatého Petra v Chaillot sice nepatří mezi nejpřitažlivější v Paříži, ale díky své mohutnosti, neobvyklému vzhledu a také poloze v bohaté čtvrti je stále turistickým lákadlem.

16. obvod, 31 avenue Marceau

Villa des Arts

24.7.202531.8.2025hfkomentáře 3

Ulička s názvem Villa des Arts na Montmartru je jedním z pozůstatků bouřlivého uměleckého života na Montmartru – toho starého Montmartru, o kterém jsme romanticky četli a snili. Bydlelo a pracovalo tady mnoho slavných umělců – za všechny třeba Paul Cézanne, Paul Signac, Théodore Rousseau, Eugène Carrière, později Raoul Dufy nebo Francis Picabia. Některé z nich připomíná pamětní deska vedle tepané vstupní brány.

Ulička vznikla v letech 1880-1890 jako projekt, který byl od samého začátku určen pro ateliéry umělců. Těch tady na konci 19. století bylo přes šedesát. Budovy jsou uspořádány kolem obdélníkového vnitřního dvora a jsou orientovány směrem na severovýchod, aby poskytovaly optimální denní světlo. I když to tak na první pohled z ulice nevypadá, areál zasahuje hluboko do vnitrobloku mezi okolní zástavbu. Původní koncept byl zachován i po rozsáhlé rekonstrukci, ke které došlo před deseti lety, jen byl počet ateliérů snížen na zhruba čtyřicet. Od roku 1994 je areál památkově chráněn.

*Vnitřní dvůr, kolem kterého jsou ateliéry uspořádány*

Nejzajímavějším prvkem je zde asi vnitřní schodiště hlavní budovy, které pochází ze Světové výstavy v roce 1889. Se svými dvěma rameny, tepaným zábradlím, vitrážemi a obdivuhodnou skleněnou podlahou na kovové konstrukci, která umožňuje přístup světla do nižšího patra dodává vnitřku výrazný secesní charakter a eleganci. Schodiště je vidět i přes prosklené vstupní dveře.

*Některé z ateliérů, které patří do areálu, jsou vidět i z kolmé rue Ganneron, která vede za zadní stranou montmartreského hřbitova*

K ateliérům patří i Galerie La Villa des Arts, která vystavuje nejen díla umělců, kteří zde žijí, ale všech, kteří se hodí do jejich výstavních plánů. Její návštěva tak může být příležitostí, jak se seznámit se současným životem v této umělecké kolonii.

18. obvod, 15 rue Hégésippe Moreau

Cap Ferret

20.7.202520.7.2025hfNapsat komentář

Na západním pobřeží Francie, mezi Arcachonským zálivem a otevřeným Atlantikem, se nachází poloostrov Cap Ferret – místo, které jsem si zamilovala na první pohled pro jeho autentickou atmosféru a nedotčenou přírodu. Hodně tomu pomohlo i to, že v květnu byly jeho pláže téměř opuštěné – přece jen je u Atlantiku chladněji a k opalování, natož ke koupání to moc nesvádělo, zato to bylo ideální pro dlouhé procházky po pláži podél písečných dun.

Cap Ferret není typickým turistickým letoviskem. Nenajdete tu hlučné promenády ani obří hotely. Místo toho vás přivítají borovicové lesy, úzké písčité cesty a dřevěné domky místních obyvatel. Hlavní roli tady všude hraje příroda – na jedné straně klidné vody zálivu s malými přístavy a na druhé straně široké písečné pláže Atlantiku, skryté za hradbami dun, místy porostlých nízkými borovicemi.

Mezi dunami těsně u mořského břehu narazíte na mnoho pozůstatků bunkrů, které byly za 2. světové války součástí tak zvaného Atlantického valu. Tato nesouvislá linie opevnění se táhne od Norska, nedaleko od okraje polárního kruhu, po pobřeží Atlantiku až ke španělským hranicím. Tento relikt německé okupace představoval největší opevnění na evropském kontinentu a ve Francii je to spolu s Maginotovou linií největší vojenský opevňovací projekt v nedávné historii.

Kdy, jak a proč tato linie vznikla? Poté, co byla v červnu 1940 Francie rozdělena demarkační linií na dvě části: okupovanou zónu a neokupovanou zónu, se pro Němce stala Arcachonská pánev citlivou oblastí. Koncem června tam dorazil první německý oddíl. Okupace začala následující den a postupně se rozšířila do všech obcí v této oblasti, která byla v srpnu 1941 dokonce prohlášena za zakázanou zónu. V březnu 1942 Německo přijalo směrnici, nařizující výstavbu obranného valu. Ten se skládal z pevností a bunkrů, které měly různé funkce – od střeleckých kasemat, palebných stanovišť, přes muniční bunkry až po kryty s obrněnými pozorovacími věžemi. Dnes už naštěstí víme, že ani tato německá obranná soustava nezabránila vylodění spojenců v červnu 1944. Válečné události nám dnes připomínají betonové relikty, na některých místech zrekonstruované nebo aspoň barevně pomalované, rozeseté po plážích Normandie a regionů Gironde, Landes a Pyrénées-Atlantiques.

My jsme spojili Cap Ferret s výstupem na dunu, o které jsem psala nedávno, takže jsme na poloostrov dorazili lodí z Arcachonu. Trvá to něco přes půl hodiny a pokud nebudete mít smůlu jako my, že hned po vyplutí přijde bouře, užijete si i krásné výhledy na moře a oba břehy.

*Přístav v Arcachonu, odkud za chvíli odpluje loď do přístavu Bélisaire na Cap Ferret*

*Bouřka na moři. Vlevo vzadu jsou vidět obrysy Dune du Pilat.*

Naštěstí bouře odešla tak rychle, jak přišla, takže při přistání už jen lehce poprchalo a brzy vyšlo znovu slunce. Mohli jsme si tak v klidu prohlédnout sádky na pěstování ústřic, které pokrývají velkou část pobřeží poloostrova směrem k zálivu. Cap Ferret je pěstováním ústřic proslulý a říká se, že ty místní jsou jedny z nejlepších ve Francii vůbec.

*Restaurace v přístavu Bélisaire na Cap Ferret*

Středem dvacet pět kilometrů dlouhého poloostrova vede páteřní silnice, která se táhne od vesnice Lege-Cap-Ferret na severu až k samotnému mysu Pointe du Cap Ferret na jihu, kde se setkávají vody Atlantského oceánu a Arcachonského zálivu. Silnice je obklopená pavučinou úzkých silniček a cest, které jsou lemovány domky a vilkami, většinou skrytými za hustou vegetací a dřevěnými ploty. Ty stojí za zmínku – místní komunita si totiž zakládá na jednoduchosti a respektu k přírodě a proto jsou zde nařízeny ploty z přírodních prken nebo klád, bez divokých barevných a materiálových výstřelků. To společně s nenápadnou přírodní barevností staveb přispívá k jednotnému a sjednocenému vzhledu celého poloostrova.

Maják na Cap Ferret pochází z roku 1947. Ten původní, postavený v roce 1849, vyhodili Němci v roce 1944 do povětří. Maják je vysoký 62 metrů a je otevřený pro návštěvníky – kdo se nebojí 258 schodů, může ho navštívit.

Od přístavu Bélisaire až na špičku poloostrova je to asi šest kilometrů (ale po pláži to uteče jako nic). Ze špičky jezdí autobus číslo 3 přímo do Bordeaux. Jinou možností je přeplavit se zpět do Arcachonu a odtud jet do Bordeaux vlakem.

Agentura Magnum

14.7.20253.12.2025hfNapsat komentář

Každý, kdo se zajímá o fotografii, určitě už narazil na název nejznámější a nejprestižnější fotografické agentury Magnum Photos. Sdružuje osmdesátku nejproslulejších světových fotografů a jejím strategickým srdcem je právě Paříž. Na nenápadné adrese v dvorním traktu činžáku nedaleko hřbitova Père-Lachaise sídlí nejen oficiální kancelář, ale i galerie, která představuje díla svých členů. Během let se stala inspirativním centrem, kde se pořádají výstavy, setkání a projekty dokumentující prostředí nejen francouzské, ale i světové fotografie.

Agentura Magnum Photos vznikla 27.  dubna 1947 v Paříži jako fotografická kooperativa vlastněná svými členy. Stojí za ní šest původních zakladatelů: váleční fotografové Robert Capa, Henri Cartier‑Bresson, George Rodger, David “Chim” Seymour, Maria Eisner a Rita Vandivert, která se stala prvním prezidentem agentury. Zakládající fotografové chtěli mít kontrolu nad autorskými právy ke svým snímkům a také nezávislost na tiskových agenturách, které je často omezovaly. Chtěli pracovat dlouhodobě na vlastních projektech a být, jak sami prohlásili, „citlivými svědky světa bez redakčního diktátu“.

Šanci stát se členem agentury získá jen hrstka výjimečných fotografů a ani pro ně to není snadné. Magnum uplatňuje přísný třístupňový přijímací proces. Každý zájemce musí předložit svůj fotoprojekt a podstoupit hlasování, aby se mohl stát kandidátem, tzv. Nominee Member. Pro jeho přijetí musí hlasovat nejméně 50 % stávajících členů. Tato fáze trvá dva roky, teprve potom se může ucházet o další stupeň – Associate Member, kdy opět předloží projekt a čeká, jak dopadne hlasování. I zde musí získat nejméně 50 % hlasů. Po dalších dvou letech může požádat o plné členství – Full Member, kdy pro jeho přijetí musí hlasovat 70 % stávajících členů.

Podmínky členství jsou striktní – fotografové odvádějí agentuře zhruba polovinu svých příjmů, účastní se schůzí a mají povinnosti v řídících rolích. Plnocenní členové získávají hlasovací práva a možnost kandidovat na posty jako prezident. Členství je doživotní. Doposud ještě nikdy nikdo nebyl vyloučen, přestože někteří členové odešli na vlastní žádost.

Mezi členy agentury není nikdo z českých fotografů. Je s ní od 70. let minulého století spojován Josef Koudelka, který ovšem nepožádal o členství, ale jen o kategorii Contributor, a také Markéta Luskačová, která ve zhruba stejné době postoupila do kategorie Nominee Member.

Kromě hlavního pařížského sídla má agentura pobočky i v New Yorku, Tokiu a Londýně.

Na současné výstavě v galerii Magnum je představen francouzský fotograf Raymond Depardon, který se stal členem agentury v roce 1978. Je známý především jako reportážní fotograf a dokumentarista, který zachycoval konflikty v Alžírsku, Vietnamu, Čadu či Libanonu, ale i každodenní život ve Francii. Mimo to vytvořil řadu dokumentárních filmů, z nichž některé se věnovaly francouzskému soudnímu systému, nemocnicím či venkovu. Hodně fotografoval i sportovní události, včetně olympiád od roku 1964 v Tokiu až po rok 1980 v Moskvě.

Kdo byl v Paříži loni v létě, možná si vzpomene na obří fotografie sportovců, které při příležitostí olympiády visely po celém městě – jejich autory byli právě Raymond Depardon a jeho syn Simon.

Skutečné zájemce o fotografii může přitahovat i to, že Magnum nedávno spustila tak zvaný Collector Cooperative program, určený sběratelům a podporovatelům fotografie. Cílem je vytvořit síť až 500 členů, kteří získají přístup k exkluzivním edicím, tiskovým setkáním a benefitům při eventech i výstavách.

Do sídla agentury se může zdarma podívat každý. Kromě aktuální výstavy jsou zde k dispozici k prohlédnutí nebo zakoupení knihy nejen vystavovaného autora, ale v podstatě všech členů, jejich fotografie (to ovšem není nic levného), nebo plakáty z výstav či jiných akcí.

Agence Magnum Photos, 11. obvod, 68 Rue Léon Frot

Otevřeno denně kromě pondělí a neděle od 10 do 19 hod, v sobotu od 11 do 19 hod

Vstup zdarma