Jen pár kroků od parku Monceau stojí zvláštní dům v čínském stylu. Na první pohled vypadá jako pagoda, ale při podrobném pohledu nás mohou znejistit prvky typické i pro okolní domy, i když dobře maskované za červenou fasádou. Je to tak, pagoda byla přestavěná z obyčejného pařížské nájemního domu, postaveného ve stylu Napoleona III.
Přestavbu si nechal provést v roce 1926 jistý pan Ching Tsai Loo, mladý Číňan z bohaté rodiny, který přišel v roce 1898 studovat do Paříže. Po ukončení studií se rozhodl, že zde zůstane a zařídil si prosperující obchod s orientálními starožitnostmi. Nejprve sídlil na place de la Madeleine a později se přestěhoval právě sem, do bohaté čtvrti u parku Monceau. Za svůj život nashromáždil úctyhodnou sbírku cenného asijského umění, jejíž část po své smrti v roce 1957 odkázal muzeu Guimet.
V roce 2010 získal pagodu nový majitel, který ji nechal kompletně zrekonstruovat do její bývalé krásy. Dnes v ní sídlí soukromé muzeum asijského umění a galerie C. T. LOO & Cie., která se stále zabývá orientálním uměním a starožitnostmi. Bohužel ani muzeum, ani galerie nejsou přístupné veřejnosti. Pořádají se zde soukromé akce pouze pro zvané.
To betonové monstrum, rozkročené pod Montmartrem na roku boulevardu Rochechouart a rue des Martyrs, jste určitě všichni už viděli. Nedá se přehlédnout. Kde se ale tady na křižovatce mezi historickými stavbami vzalo? Co a kdy se tady stalo, že se pro tuto stavbu uvolnil tak velký pozemek? Pro odpověď si musíme zajít až do sedmdesátých let devatenáctého století.
Na místě dnešní stavby kdysi stával jeden z nejslavnějších cirkusů Francie – Cirkus Médrano, ve kterém se setkávala akrobacie s uměním, klauni s malíři a Pařížané se zázrakem. Historie cirkusu začíná v roce 1873, kdy zde belgický jezdec a podnikatel Ferdinand Beert, známý pod přezdívkou Fernando, po letech kočování se šapitó položil základy pro pevný cirkusový stánek, který nazval Cirque Fernando.
Cirkus Médrano v roce 1910
Cirkus se otevřel o dva roky později a stal se okamžitě dominantou Montmartru – nejen jako místo zábavy, ale i jako kulturní fenomén. Nebyl jen populární atrakcí pro široké publikum – stal se také inspirací mnoha výtvarníků. V hledišti sedávali se svými skicáky umělci jako Henri de Toulouse-Lautrec, Edgar Degas, Pierre-Auguste Renoir a později také Pablo Picasso, Fernand Léger a další, kteří zde zachycovali kouzlo pohybu, dramatu a emocí v manéži.
Henri de Toulouse-Lautrec: Krasojezdkyně v Cirkusu Fernando
Edgar Degas: Miss Lala v Cirkusu Fernando
Auguste Renoir: Malé žonglérky v Cirkusu Médrano
V roce 1897 přebírá cirkus do rukou slavný klaun Germain Médrano, který se stává jeho novým majitelem. Pod jeho vedením cirkus nejen mění název, ale také získává novou energii a přitažlivost. Po jeho smrti v roce 1912 přebírá řízení jeho rodina, později především jeho syn Jérôme Médrano, který cirkus rozšiřuje jak z hlediska stavebního, tak i personálu a programu. V meziválečném období zažívá Cirkus Médrano své největší období slávy. Vystupovali zde legendární klauni a artisti a v hledišti se dál mísili umělci, intelektuálové a pařížská bohéma.
Od třicátých let dvacátého století však začíná tlak ze strany konkurenčního Cirkusu Bouglione, který měl své stálé sídlo ve slavném Cirque d’Hiver. Rodina Bouglione byla podnikatelsky silnější a v 50. letech využila majetkové spory kolem Médrana k tomu, aby získala budovu i značku pod svou kontrolu. Jérôme Médrano sice svedl o budoucnost cirkusu právní bitvy, ale Bouglione postupně převzali nad budovou i samotným cirkusem správu a v roce 1963 se jim podařilo původní vedení rodiny Médrano zcela vytlačit.
Současně se však pod vlivem nových kulturních příležitostí ve městě a s tím souvisejícího úbytku diváků přestalo dařit i cirkusu Bouglione a po několika neúspěšných pokusech o zachování provozu byla jeho představení ukončena. Zchátralá cirkusová budova byla zbourána v roce 1973, v letech pompidouovského stavebního rozmachu, kdy hrál hlavní roli zisk a stavební spekulace, na které doplatilo i mnoho dalších cenných pařížských budov. Stalo se tak jen pár týdnů před tím, než by budova cirkusu dovršila sta let a mohla by být prohlášena za kulturní památku, což by ji pravděpodobně zachránilo.
Se zánikem cirkusu Médrano zmizel i kus pařížské kulturní historie. Na jejím místě dnes stojí naddimenzovaná betonová stavba, která po svém dokončení dostala název „Le Bouglione“. Cirkusovou minulost zde připomíná už jen velká malba s cirkusovou tématikou na zdi podél rue des Martyrs a od roku 2023 i pamětní deska v hale budovy.
Značka „Cirque Médrano“ z francouzské cirkusové scény ale nakonec úplně nezmizela. V roce 1987 ji oživil francouzský podnikatel Raoul Gibault, který poskládal nový soubor, který dnes působí jako putovní cirkus a pod názvem „Cirque Médrano“ cestuje po celé Francii a Evropě. Ačkoliv už nemá žádnou přímou spojitost s původním pařížským Médranem, nese alespoň jméno, které připomíná jeho slavnou minulost.
Z moderních kostelů, postavených ve 20. století, je v Paříži tím největším Saint-Pierre-de-Chaillot. Pochází ze třicátých let 20. století a jeho železobetonovou konstrukci navrhl architekt Émile Boise v římsko-byzantském stylu ve tvaru čtyřramenného kříže s kupolí nad křížením. Najdete ho v rezidenčním 16. obvodu na avenue Marceau, na polovině cesty mezi Champs-Élysées a place de l´Alma.
Na stejném místě stával už v 11. století první kostel zasvěcený svatému Petrovi. V 17. století jej nahradil další svatostánek. Ten byl majetkem města Paříže, které si proto díky trvalému vlastnictví pozemku ponechalo vlastnictví i tohoto nového kostela, i když byl postaven výhradně ze soukromých darů.
Betonová fasáda kostela je obložená kamenem. Trojúhelníkový tympanon od Henriho Boucharda představuje život svatého Petra. Sochy vlevo ilustrují evangelický život apoštola Petra v době Ježíše, zatímco ty vpravo líčí jeho apoštolský život, jeho povolání a jeho mučednictví.
V centrální mandorle je zobrazený žehnající světec v celém svém majestátu.
Poměrně tmavý interiér zdobí velké fresky od Nicolase Unterstellera, namalované přímo na betonu. Vitrážová okna jsou dílem bratrů Mauméjean, zatímco sochy jsou dílem Henriho Boucharda. I přes tuto výzdobu kostel působí stroze a nepříliš půvabně.
Pohled na hlavní oltář a na Kalvárii na stěně za ním
Svatý Petr na svém trůnu od Henriho Boucharda
Oltář a socha, zobrazující Nejsvětější srdce Ježíšovo
Kaple svaté Rodiny. Měděný reliéf nad oltářem znázorňuje Nanebevzetí. Ve stejné kapli je umístěná i socha Panny Marie z 18. století, jediný relikt, který se zachoval z předchozího chrámu.
Strop kupole
Boční vchod z rue de Chaillot
Kostel svatého Petra v Chaillot sice nepatří mezi nejpřitažlivější v Paříži, ale díky své mohutnosti, neobvyklému vzhledu a také poloze v bohaté čtvrti je stále turistickým lákadlem.
Ulička s názvem Villa des Arts na Montmartru je jedním z pozůstatků bouřlivého uměleckého života na Montmartru – toho starého Montmartru, o kterém jsme romanticky četli a snili. Bydlelo a pracovalo tady mnoho slavných umělců – za všechny třeba Paul Cézanne, Paul Signac, Théodore Rousseau, Eugène Carrière, později Raoul Dufy nebo Francis Picabia. Některé z nich připomíná pamětní deska vedle tepané vstupní brány.
Ulička vznikla v letech 1880-1890 jako projekt, který byl od samého začátku určen pro ateliéry umělců. Těch tady na konci 19. století bylo přes šedesát. Budovy jsou uspořádány kolem obdélníkového vnitřního dvora a jsou orientovány směrem na severovýchod, aby poskytovaly optimální denní světlo. I když to tak na první pohled z ulice nevypadá, areál zasahuje hluboko do vnitrobloku mezi okolní zástavbu. Původní koncept byl zachován i po rozsáhlé rekonstrukci, ke které došlo před deseti lety, jen byl počet ateliérů snížen na zhruba čtyřicet. Od roku 1994 je areál památkově chráněn.
Vnitřní dvůr, kolem kterého jsou ateliéry uspořádány
Nejzajímavějším prvkem je zde asi vnitřní schodiště hlavní budovy, které pochází ze Světové výstavy v roce 1889. Se svými dvěma rameny, tepaným zábradlím, vitrážemi a obdivuhodnou skleněnou podlahou na kovové konstrukci, která umožňuje přístup světla do nižšího patra dodává vnitřku výrazný secesní charakter a eleganci. Schodiště je vidět i přes prosklené vstupní dveře.
Některé z ateliérů, které patří do areálu, jsou vidět i z kolmé rue Ganneron, která vede za zadní stranou montmartreského hřbitova
K ateliérům patří i Galerie La Villa des Arts, která vystavuje nejen díla umělců, kteří zde žijí, ale všech, kteří se hodí do jejich výstavních plánů. Její návštěva tak může být příležitostí, jak se seznámit se současným životem v této umělecké kolonii.
Na západním pobřeží Francie, mezi Arcachonským zálivem a otevřeným Atlantikem, se nachází poloostrov Cap Ferret – místo, které jsem si zamilovala na první pohled pro jeho autentickou atmosféru a nedotčenou přírodu. Hodně tomu pomohlo i to, že v květnu byly jeho pláže téměř opuštěné – přece jen je u Atlantiku chladněji a k opalování, natož ke koupání to moc nesvádělo, zato to bylo ideální pro dlouhé procházky po pláži podél písečných dun.
Cap Ferret není typickým turistickým letoviskem. Nenajdete tu hlučné promenády ani obří hotely. Místo toho vás přivítají borovicové lesy, úzké písčité cesty a dřevěné domky místních obyvatel. Hlavní roli tady všude hraje příroda – na jedné straně klidné vody zálivu s malými přístavy a na druhé straně široké písečné pláže Atlantiku, skryté za hradbami dun, místy porostlých nízkými borovicemi.
.
Mezi dunami těsně u mořského břehu narazíte na mnoho pozůstatků bunkrů, které byly za 2. světové války součástí tak zvaného Atlantického valu. Tato nesouvislá linie opevnění se táhne od Norska, nedaleko od okraje polárního kruhu, po pobřeží Atlantiku až ke španělským hranicím. Tento relikt německé okupace představoval největší opevnění na evropském kontinentu a ve Francii je to spolu s Maginotovou linií největší vojenský opevňovací projekt v nedávné historii.
Kdy, jak a proč tato linie vznikla? Poté, co byla v červnu 1940 Francie rozdělena demarkační linií na dvě části: okupovanou zónu a neokupovanou zónu, se pro Němce stala Arcachonská pánev citlivou oblastí. Koncem června tam dorazil první německý oddíl. Okupace začala následující den a postupně se rozšířila do všech obcí v této oblasti, která byla v srpnu 1941 dokonce prohlášena za zakázanou zónu. V březnu 1942 Německo přijalo směrnici, nařizující výstavbu obranného valu. Ten se skládal z pevností a bunkrů, které měly různé funkce – od střeleckých kasemat, palebných stanovišť, přes muniční bunkry až po kryty s obrněnými pozorovacími věžemi. Dnes už naštěstí víme, že ani tato německá obranná soustava nezabránila vylodění spojenců v červnu 1944. Válečné události nám dnes připomínají betonové relikty, na některých místech zrekonstruované nebo aspoň barevně pomalované, rozeseté po plážích Normandie a regionů Gironde, Landes a Pyrénées-Atlantiques.
My jsme spojili Cap Ferret s výstupem na dunu, o které jsem psala nedávno, takže jsme na poloostrov dorazili lodí z Arcachonu. Trvá to něco přes půl hodiny a pokud nebudete mít smůlu jako my, že hned po vyplutí přijde bouře, užijete si i krásné výhledy na moře a oba břehy.
Přístav v Arcachonu, odkud za chvíli odpluje loď do přístavu Bélisaire na Cap Ferret
Pláž v Arcachonu
Bouřka na moři. Vlevo vzadu jsou vidět obrysy Dune du Pilat.
Naštěstí bouře odešla tak rychle, jak přišla, takže při přistání už jen lehce poprchalo a brzy vyšlo znovu slunce. Mohli jsme si tak v klidu prohlédnout sádky na pěstování ústřic, které pokrývají velkou část pobřeží poloostrova směrem k zálivu. Cap Ferret je pěstováním ústřic proslulý a říká se, že ty místní jsou jedny z nejlepších ve Francii vůbec.
Restaurace v přístavu Bélisaire na Cap Ferret
Středem dvacet pět kilometrů dlouhého poloostrova vede páteřní silnice, která se táhne od vesnice Lege-Cap-Ferret na severu až k samotnému mysu Pointe du Cap Ferret na jihu, kde se setkávají vody Atlantského oceánu a Arcachonského zálivu. Silnice je obklopená pavučinou úzkých silniček a cest, které jsou lemovány domky a vilkami, většinou skrytými za hustou vegetací a dřevěnými ploty. Ty stojí za zmínku – místní komunita si totiž zakládá na jednoduchosti a respektu k přírodě a proto jsou zde nařízeny ploty z přírodních prken nebo klád, bez divokých barevných a materiálových výstřelků. To společně s nenápadnou přírodní barevností staveb přispívá k jednotnému a sjednocenému vzhledu celého poloostrova.
Maják na Cap Ferret pochází z roku 1947. Ten původní, postavený v roce 1849, vyhodili Němci v roce 1944 do povětří. Maják je vysoký 62 metrů a je otevřený pro návštěvníky – kdo se nebojí 258 schodů, může ho navštívit.
Od přístavu Bélisaire až na špičku poloostrova je to asi šest kilometrů (ale po pláži to uteče jako nic). Ze špičky jezdí autobus číslo 3 přímo do Bordeaux. Jinou možností je přeplavit se zpět do Arcachonu a odtud jet do Bordeaux vlakem.
Každý, kdo se zajímá o fotografii, určitě už narazil na název nejznámější a nejprestižnější fotografické agentury Magnum Photos. Sdružuje osmdesátku nejproslulejších světových fotografů a jejím strategickým srdcem je právě Paříž. Na nenápadné adrese v dvorním traktu činžáku nedaleko hřbitova Père-Lachaise sídlí nejen oficiální kancelář, ale i galerie, která představuje díla svých členů. Během let se stala inspirativním centrem, kde se pořádají výstavy, setkání a projekty dokumentující prostředí nejen francouzské, ale i světové fotografie.
Agentura Magnum Photos vznikla 27. dubna 1947 v Paříži jako fotografická kooperativa vlastněná svými členy. Stojí za ní šest původních zakladatelů: váleční fotografové Robert Capa, Henri Cartier‑Bresson, George Rodger, David “Chim” Seymour, Maria Eisner a Rita Vandivert, která se stala prvním prezidentem agentury. Zakládající fotografové chtěli mít kontrolu nad autorskými právy kesvým snímkům a také nezávislost na tiskových agenturách, které je často omezovaly. Chtěli pracovat dlouhodobě na vlastních projektech a být, jak sami prohlásili, „citlivými svědky světa bez redakčního diktátu“.
Šanci stát se členem agentury získá jen hrstka výjimečných fotografů a ani pro ně to není snadné. Magnum uplatňuje přísný třístupňový přijímací proces. Každý zájemce musí předložit svůj fotoprojekt a podstoupit hlasování, aby se mohl stát kandidátem, tzv. Nominee Member. Pro jeho přijetí musí hlasovat nejméně 50 % stávajících členů. Tato fáze trvá dva roky, teprve potom se může ucházet o další stupeň – Associate Member, kdy opět předloží projekt a čeká, jak dopadne hlasování. I zde musí získat nejméně 50 % hlasů. Po dalších dvou letech může požádat o plné členství – Full Member, kdy pro jeho přijetí musí hlasovat 70 % stávajících členů.
Podmínky členství jsou striktní – fotografové odvádějí agentuře zhruba polovinu svých příjmů, účastní se schůzí a mají povinnosti v řídících rolích. Plnocenní členové získávají hlasovací práva a možnost kandidovat na posty jako prezident. Členství je doživotní. Doposud ještě nikdy nikdo nebyl vyloučen, přestože někteří členové odešli na vlastní žádost.
Mezi členy agentury není nikdo z českých fotografů. Je s ní od 70. let minulého století spojován Josef Koudelka, který ovšem nepožádal o členství, ale jen o kategorii Contributor, a také Markéta Luskačová, která ve zhruba stejné době postoupila do kategorie Nominee Member.
Kromě hlavního pařížského sídla má agentura pobočky i v New Yorku, Tokiu a Londýně.
Na současné výstavě v galerii Magnum je představen francouzský fotograf Raymond Depardon, který se stal členem agentury v roce 1978. Je známý především jako reportážní fotograf a dokumentarista, který zachycoval konflikty v Alžírsku, Vietnamu, Čadu či Libanonu, ale i každodenní život ve Francii. Mimo to vytvořil řadu dokumentárních filmů, z nichž některé se věnovaly francouzskému soudnímu systému, nemocnicím či venkovu. Hodně fotografoval i sportovní události, včetně olympiád od roku 1964 v Tokiu až po rok 1980 v Moskvě.
Kdo byl v Paříži loni v létě, možná si vzpomene na obří fotografie sportovců, které při příležitostí olympiády visely po celém městě – jejich autory byli právě Raymond Depardon a jeho syn Simon.
Skutečné zájemce o fotografii může přitahovat i to, že Magnum nedávno spustila tak zvaný Collector Cooperative program, určený sběratelům a podporovatelům fotografie. Cílem je vytvořit síť až 500 členů, kteří získají přístup k exkluzivním edicím, tiskovým setkáním a benefitům při eventech i výstavách.
Do sídla agentury se může zdarma podívat každý. Kromě aktuální výstavy jsou zde k dispozici k prohlédnutí nebo zakoupení knihy nejen vystavovaného autora, ale v podstatě všech členů, jejich fotografie (to ovšem není nic levného), nebo plakáty z výstav či jiných akcí.
Agence Magnum Photos, 11. obvod, 68 Rue Léon Frot
Otevřeno denně kromě pondělí a neděle od 10 do 19 hod, v sobotu od 11 do 19 hod
Ideálním cílem letního prodlouženého víkendu z Paříže nebo i jednodenního odskočení si z Bordeaux může být cesta na pobřeží oceánu k Arcachonskému zálivu. Příroda tady, na jihozápadním pobřeží Francie v kraji Nová Akvitánie, vytvořila jedinečný úkaz – do výšky se tyčící největší písečnou dunu v Evropě. Roky jsem o ní snila a až nedávno jsem si svůj sen splnila.
Dune du Pilat je jednou z nejzajímavějších přírodních perel Francie. Tyčí se na pobřeží z ničeho nic až do výšky přes sto deset metrů, dlouhá je dva tisíce sedm set metrů. Ohromná masa jemného písku není na rozdíl od podobných dun formována mořskými proudy, ale větrem, který nafoukal na hranici mořského pobřeží a lesa písek z pláží. Díky složitým klimatickým a geologickým podmínkám tak zde vznikl jedinečný útvar, který se proměňuje v závislosti na momentálních podmínkách.
Pohled do lesa pod dunou
Těsně pod dunou. Přivede vás sem dřevěný chodník přímo od zastávky autobusu a parkoviště.
Na vrchol duny vede schodiště, které usnadňuje výstup. Ten by byl jinak ze strany lesa náročný, protože duna z této strany vytváří poměrně prudký sráz. Naopak směrem k moři je povlovnější a i když to v jemném písku klouže, bez problému se z ní dá sestoupit až na pláž.
Vrchol duny poskytuje nádherný výhled na Atlantik, lesy a přilehlý záliv. Z vrcholu se dá dohlédnout i na malé ostrůvky, ležící u ústí Arcachonského zálivu. Jemný písek, který tvoří na vrcholku reliéf měsíční krajiny, mění barvy v závislosti na denní době a jejím světle.
V okolí duny se nachází specifická flóra a fauna, včetně některých vzácných druhů rostlin, které jsou přizpůsobeny drsným podmínkám písečných dun. Celá oblast je proto chráněnou oblastí, zvlášť proto, že její křehký ekosystém je ohrožen nejen erozí, ale také turistickým tlakem.
Na dunu se vyplatí vypravit co nejdříve ráno. Jednak kvůli vedru, které i koncem května začalo být kolem poledne nesnesitelné, ale hlavně kvůli návštěvníkům. Čím dříve se člověk vyškrábe nahoru, tím méně lidí tam najde a má ten obrovský prostor opravdu jen pro sebe. Když začnou před jedenáctou najíždět na přilehlé parkoviště autobusy, vy už jste od přístupových schodů v písečném bludišti pořádně daleko, kam ty davy ani nedojdou (turistické výpravy obvykle vyjdou po schodech, nahoře se vyfotí, sejdou dolů a zase odjedou).
Pláž pod dunou je zarostlá řídkou vegetací. Koncem května byla úplně prázdná, s výjimkou několika zatoulaných výletníků a dvou rybářů. V létě to bude samozřejmě mnohem horší.
Nejkrásnější část pláže končí pod městečkem Pyla-sur-Mer, kde vede nahoru k vilami lemované silnici (a tedy k autobusu) dřevěné schodiště. Pod ním najdete zbytky jedné z pevností z druhé světové války, kterými je toto pobřeží Atlantiku poseto. Pláž pak sice pokračuje dál pod prudkým svahem, ale je přerušovaná skalami, které spadají až k oceánu. Některé úseky jsou zde také vyhrazeny jen pro luxusní hotely.
Přímo pod dunou
Dune du Pilat je nejen přírodní zázrak, ale také oblíbený turistický cíl, který nabízí unikátní zážitky, ať už máte rádi přírodu, dobrodružství, nebo chcete jen relaxovat a užít si výhledy na oceán.
A jazykové okénko nakonec: pokud byste si, stejně jako já, lámali hlavu, proč se moře písku v odlehlém francouzském kraji jmenuje zrovna Pilat, tak vězte, že s Pilátem to nemá nic společného. V gaskoňštině prý slovo „pilat“ znamená „hromada“. Svůj název dostala duna v roce 1913, kdy se jeden významný finančník z Bordeaux rozhodl, že pod ní vybuduje lázeňské městečko pro bohaté, ve kterém se bude spojovat příroda a odpočinek. Zatímco dunu pokřtil Pilat, městečko dostalo název Pyla, prý aby se to nepletlo.
Jak se tam dostat? Autem je to, samozřejmě, nejjednodušší, ale dá se dobře poradit i bez něj. Z Bordeaux jede skoro každou hodinu vlak do Arcachonu. Trvá mu to hodinu. V Arcachonu přímo před nádražím najdete zastávku autobusu číslo 3, který vás za dvacet minut odveze přímo pod dunu.
Pokud vás tlačí čas a chtěli byste toho při svém výletu vidět co nejvíc, můžete se po zdolání duny vrátit do Arcachonu a odtud přeplout lodí na blízký poloostrov Cap Ferret, odkud pak jede zpět do Bordeaux autobus. Podrobnosti i s procházkou po tomto dalším kouzelném koutu pobřeží někdy příště.
Ze stovek kostelů, které najdeme v Paříži, je podle mě nejhezčí Saint-Étienne du Mont v 5. obvodu. Stojí na malém náměstí hned za Panthéonem a jeho věž je vidět ze všech okolních ulic. Je to jeden z nejsvětlejších kostelů, které jsem kdy viděla – je přímo zalitý světlem, které sem přichází vysokými okny lodi i kupole, prostupuje historickými vitrážemi a vrhá barevné stíny do interiéru. Kromě toho se zde také nachází několik výjimečných památek.
Kostel byl postaven v roce 1491 na místě starého chrámu z roku 1220, který už nestačil pojmout věřící. Protože byl postupně rozšiřován a přistavován, jednotlivé části pocházejí z různých dob a jsou tedy postaveny v odlišných slozích. Kupole a zvonice pochází z roku 1492, gotický kůr, lektorium a loď ze 16. století, průčelí je z roku 1610 (základní kámen k němu položila královna Margot, první manželka krále Jindřicha IV). Průčelí je renesanční a skládá se ze tří frontonů nad sebou, přičemž každý má jiný tvar. Nástavba zvonice byla provedena v roce 1624.
Kostel je zajímavý nejen pro svoji krásu, ale především proto, že je jediný v Paříži, ve kterém se zachovalo lektorium – chrámová přepážka nebo také letnýř – sloužící k liturgickým čtením a zpěvům, které bylo do 15. až 16. století součástí všech kostelů. Tato struktura nebyla jen dekorativní – oddělovala věřící od kléru a vytvářela vizuální most mezi světským a duchovním prostorem. Věřící tak byli sice přítomní na bohoslužbě, ale prakticky z ní nic neviděli.
Toto kamenné rozdělení mezi presbytářem a lodí je dnes v katolických kostelích velmi vzácné, a to nejen ve Francii. Většina byla zničena během reformací nebo definitivně po Tridentském koncilu.
Lektorium v Saint-Étienne má podobu nižší příčné galerie s točitými schodišti na obou stranách. Je to mistrovské dílo pozdní gotiky, ovšem kamenné spirálové schody, filigránsky zdobené zábradlí a reliéfy s biblickými motivy jsou už renesanční a jsou dokladem mimořádné kamenické práce.
Další jedinečnou součástí výzdoby je skříňka s relikviemi patronky Paříže sv. Geneviève, která obsahuje i kámen z jejího prvního sarkofágu. Co přesně je ještě uvnitř se tak úplně neví – Geneviève byla po své smrti v roce 512 pohřbena v kryptě místního opatství, kde odpočívala až do Francouzské revoluce, ale v roce 1793 revolucionáři její ostatky exhumovali a veřejně spálili na Place de Grève.
Relikviář je umístěn po pravé straně kostela v boční kapli, zasvěcené právě sv. Geneviève. Bohatě zdobená schránka ze stříbra a zlata zde symbolizuje kontinuitu víry, i přes bouřlivé dějiny města.
Za hlavním oltářem kostela Saint-Étienne-du-Mont se nachází hlavní kaple, která tvoří apsidu chrámu – půlkruhový výklenek uzavírající prostor chóru. Tato část kostela je jedním z architektonicky nejharmoničtějších míst celého interiéru. Apsida je osvětlena soustavou vysokých vitrážových oken. Jejich zářivá barevnost vytváří během dne proměnlivou atmosféru a vytváří zde hru světla, která podtrhuje sakrální charakter prostoru.
Vitráže jsou ostatně jedním z nejúchvatnějších prvků interiéru. Patří k nejkrásnějším a nejzachovalejším v celé Paříži. Okna lemující loď, chórový prostor i apsidu nejsou jen dekorativní – vyprávějí biblické příběhy a představují světce v barvách, které ožívají každým paprskem denního světla. Většina vitráží pochází ze 16. a 17. století a představuje pozdně gotický styl s vlivy rané renesance. Ty nejcennější najdete na ochozu za oltářem a na kůru.
Okenní panely jsou rozděleny do jednotlivých scén, které často připomínají iluminace z rukopisů – bohaté na detail, symboliku i emoce. Motivy sahají od Starého zákona až po život Krista a světce. Významná část vitrážového programu je pak věnována životu svaté Geneviève.
Ještě více vitráží než v hlavním prostoru se nachází v méně známé, ale neméně působivé kapli Katechismu, která vždy sloužila a stále slouží jako prostor pro výuku křesťanské víry. Kaple je před návštěvníky tak trochu skryta a dostanete se k ní chodbou vedle sakristie. Je útulnější než hlavní loď, ale její výzdoba nese stejnou eleganci a pietu. Vitráže a fresky zobrazují výjevy z Kristova života, často se zaměřením na jeho učení a kázání. Na skleněných tabulkách tak najdeme prakticky celou malovanou bibli.
Kaple sama o sobě je prázdná, jen je vyzdobená na stěnách obrazy a v nikách sochami, obojí z roku 1867. Hlavní dekoraci zde tvoří na západní stěně, sousedící s malým dvorkem až za apsidou kostela, řada historických vitráží.
Začátek 17. století – biblický motiv Zázračného rozmnožení chlebů
19. století – Poslední večeře
19. století – Zvěstování
Pokud se při procházce Latinskou čtvrtí dostanete až na vrcholek pahorku svaté Geneviève, nezapomeňte na kostel Saint-Étienne-du-Mont. Není to jen jedinečný architektonický skvost, ale také svědek duchovní historie města, který kromě jiného nabízí i příběh spjatý se svatou Geneviève – ženou, která údajně kdysi zachránila Paříž silou své modlitby.
Přímo naproti Centre Pompidou a jen pár desítek metrů od pasáže, pojmenované po slavném dramatikovi, kterou jsme tady viděli minule, leží úzká stísněná ulička rue de Venise, která je svědkem staré parcelace centra a která nám ukazuje, jak okolí vypadalo před asanací středověké čtvrti Beaubourg, ke které došlo ve 30. letech 20. století. Na jejím místě vyrostlo nejen Centre Pompidou, ale také vedlejší moderní čtvrť Quartier de l´Horloge. Na rohu rue de Venise najdeme poslední kašnu, která byla součástí rozsáhlé sítě zásobování vodou celé této historické čtvrti.
Kašna pochází ze 13. století (i když basreliéf nad ústím vody byl vytvořen až v roce 1733) a údajně ji opěvoval i François Villon. Voda byla do kašny přiváděna akvaduktem z Belleville, který po své cestě do centra přibíral všechny okolní prameny. Kašna byla původně umístěna na jiném místě, v jedné ze zbořených uliček v místech, kde nyní stojí Centre Pompidou, odkud byla demontována před asanací v roce 1937 a na své současné místo byla přemístěna po rekonstrukci v roce 1970. Dnes už z ní však voda neteče a plní jen úkol němého svědka dávných časů.
A jak to vlastně bylo se starou čtvrtí Beabourg? Ta byla v 19. století velmi hustě osídlena. Obyvatelé žili namačkaní v malých a špinavých obydlích a úzké křivolaké středověké uličky, jejichž prostředkem tekly splašky, jim poskytovaly jen málo vzduchu a světla. Šířily se zde pravidelně epidemie a dařilo se tady zločinu a prostituci. Když na konci 19. století padlo rozhodnutí, že bude historické centrum města asanováno, byla právě tato část vytipována jako první na řadě pod označením „Nezdravý blok č. 1“. Demolice se však stále odkládala, nejen proto, že původní plány narušila první světová válka, ale i proto, že pro vystěhované lidi bylo nutno najít nové ubytování. Nakonec byla zahájena až ve 30. letech 20. století.
Na místě těchto historických uliček dnes stojí Centre Pompidou
Následujících třicet let však toto místo přímo v srdci metropole, nacházející se v historické části mezi katedrálou Notre-Dame, středověkou věží bývalého kostela svatého Jakuba a soukromými sídly v čtvrti Marais, zůstávalo nezastavěné a sloužilo jako parkoviště pro uživatele nedaleké tržnice Les Halles. Jako by si město najednou nevědělo rady, co si má s tímto prostorem počít. Až v 60. letech 20. století, sto let po prvních Haussmannových přestavbách, rozhodl tehdejší francouzský prezident Georges Pompidou o vytvoření národního centra umění a kultury, kterým si chtěl tak trochu postavit pomník. Pro umístění budoucí budovy bylo vybráno ladem ležící volné místo po bývalém „nezdravém bloku“, jehož poloha v srdci města z něj dělala ideální místo pro projekt, který měl mít významný dopad nejen na město, ale i na celou Francii.
Dnes můžeme děkovat osvícenosti politiků 60. let, hlavně tehdejšímu ministru kultury (a spisovateli) André Malrauxovi, který prosadil, že další „nezdravé bloky“, kterých bylo napříč Marais připraveno celkem sedmnáct, už nebudou asanovány, a že budou, i přes jejich tehdejší zubožený stav, zachráněny a zrenovovány.
Čtvrť kolem Centre Pompidou, která se jmenuje Beaubourg, je plná turistů, pochybných restaurací a obchodů s levnými zbytečnými cetkami. Jen kousek od ruchu pěší zóny leží ukrytá malá, jen 161 metrů dlouhá pasáž, která tvoří průchod z rue Saint-Martin do rue Quincampoix. Vznikla kolem roku 1791 během Francouzské revoluce a původně se jmenovala Passage Sans-Culottes. Dnes v ní najdete pár obchůdků se starožitnostmi a módním zbožím, galerie a kavárničky. Je to osvěžující a klidný ostrůvek autentické staré Paříže uprostřed čtvrti, v níž bychom ho nečekali. Při procházce po dlážděném chodníku, lemovaném malými pestrými výlohami, máte pocit, že se čas na chvíli zastavil.
Vchod do pasáže z rue Quincampoix
Jeden z barevných portálů v pasáži patří Domu poezie, které dříve bývalo Molièrovým divadlem. To bylo postaveno v těchto místech současně se vznikem pasáže v roce 1791 a bylo otevřeno Molièrovým představením Misantrop. Politická situace během revoluce však způsobila brzké zavření divadla a přestože později ještě hrálo pod jinými názvy, definitivně bylo uzavřeno Napoleonem v roce 1807. Divadlo bylo proměněno a rozčleněno na obchody a jeho bohaté vnitřní vybavení bylo nenávratně zničeno. V dalších desetiletích prostory sloužily pro různé účely a až teprve v roce 1974 bylo divadlo zrenovováno a od roku 1995 se v něm znovu hraje divadlo, pořádají se autorská čtení i různé diskuse. Atmosféra je tu klidná, inspirativní a trochu nostalgická.
Modrý portál patří Domu poezie, bývalému Molièrovu divadlu
Vchod z rue Saint-Martin
Pokud hledáte netradiční kout Paříže mimo turistické trasy, Passage Molière rozhodně stojí za návštěvu. Je to ideální místo pro ty, kdo chtějí poznat jinou, tišší a starobylejší tvář města.
3. obvod, 157 rue Saint-Martin nebo 82 rue Quincampoix
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.