Paříž pro pokročilé

Necelých dvacet kilometrů severozápadně od Paříže stojí v městečku Maisons-Laffitte na břehu Seiny zámek, o kterém se pravděpodobně nedočtete v žádném turistickém průvodci. Bývá tak trochu neprávem opomíjený. Přitom právě tady vzniklo jedno z nejčistších děl francouzské klasicistní architektury a místo, které zhruba dvě desítky let po svém vzniku inspirovalo i stavitele Versailles.

Někdy jsou však právě ta místa, která nestojí na prvních stránkách průvodců, nejzajímavější. Maisons-Laffitte sice není tak slavný jako Versailles nebo Fontainebleau, ale možná právě v tom tkví jeho největší kouzlo. Dá se zde bez spěchu a v klidu a místy i samotě obdivovat mistrovská architektura, projít se po zámeckém areálu a představovat si dobu, kdy sem po lovu přijížděli francouzští králové.

Zámek si nechal postavit významný pařížský hodnostář René de Longueil. Stavba probíhala přibližně mezi lety 1632 a 1646 podle návrhu slavného architekta Françoise Mansarta (po němž dodnes nese jméno typická mansardová střecha). Mansart zde vytvořil dílo, které představuje přechod mezi renesanční architekturou a francouzským klasicismem a bývá považováno za jeden z vrcholů architektury 17. století.

Během dalších staletí zámek několikrát změnil majitele. V roce 1777 jej koupil Charles-Philippe Francouzský, hrabě z Artois, mladší bratr Ludvíka XVI. a Ludvíka XVIII. a pozdější král Karel X., který zde pořádal hony a rozvíjel chov dostihových koní. Za Napoleona připadl maršálu Jeanu Lannesovi a od roku 1818 jej vlastnil bankéř Jacques Laffitte. Právě po něm bylo město později přejmenováno z Maisons-sur-Seine na dnešní Maisons-Laffitte.

Když se později Laffitte dostal do finančních potíží, nechal rozparcelovat a rozprodat velkou část pětisethektarového zámeckého parku, čímž zásadně ovlivnil podobu dnešního města. Původní stav zámeckého parku je však dodnes dobře vidět na současném plánu města, kde je prakticky celá severní část města vsazena do bývalého parkového areálu a dodnes respektuje jeho půdorys a dispozici. Na park pak navazoval hluboký les, kterým panstvo mohlo dojet až do bývalého královského zámku Saint-Germain-en-Laye.

Na začátku 20. století zámku hrozila demolice. Naštěstí zasáhl francouzský stát, který jej v roce 1905 odkoupil a tím i zachránil. Zámek je dodnes v jeho vlastnictví a spravuje ho Centre des monuments nationaux, instituce pečující o nejvýznamnější francouzské památky. Díky tomu je přístupný veřejnosti a postupně prochází restaurátorskými pracemi. Ty zásadní byly dokončeny nedávno a proto můžeme zámek obdivovat v celé jeho znovuzrozené kráse.

Nekrásnějším, nejhonosnějším a také největším pokojem je králův pokoj v prvním patře, který zde byl zařízen od samého začátku, i když první královský návštěvník, kterým byl Ludvík XIV. v doprovodu své matky Anny Rakouské, se v zámku zastavil až v roce 1651. Samotná existence pokoje však potvrzuje význam majitele zámku, protože už jen to, že král vůbec navštívil bydliště některého svého dvořana, bylo důkazem mimořádné královské přízně. Rozlehlý pokoj má výklenek s postelí se čtyřmi sloupy a baldachýnem. K pokoji přiléhá na jedné straně předpokoj a na druhé koupelna s toaletou a samostatné schodiště z přízemí. Nábytek není původní a pochází až z pozdější doby.

Oproti zrekonstruovanému zámku působí zahrady skromně a místy zanedbaně. Ta pravá rekonstrukce je ještě čeká. Podle dochovaných plánů a historických rytin si však lze představit jejich někdejší velkolepost a okázalost, kterou známe třeba z Versailles. Na rozdíl od nich však mají zahrady v Maisons-Laffitte tu výhodu, že jejich osa vede přímo k Louvru. Sice z nich až do Paříže nedohlédneme, ale vidíme aspoň v dálce La Défense, jejíž mrakodrapy se rýsují vpravo na obzoru.

Do Maisons-Laffitte se dá pohodlně dojet příměstským vlakem RER A a už samotná cesta malebným městečkem od nádraží k zámku je příjemným únikem z ruchu velkoměsta. Když pak člověk projde branou do zámeckého areálu, překvapí ho především klid. Nejsou tu nekonečné fronty turistů ani davy školních výprav. O to víc vynikne dokonale vyvážená, elegantní a přitom neokázalá architektura, kterou si zde vychutnáte v klidu. A dokonce se to dá stihnout za necelého půl dne.