Z moderních kostelů, postavených ve 20. století, je v Paříži tím největším Saint-Pierre-de-Chaillot. Pochází ze třicátých let 20. století a jeho železobetonovou konstrukci navrhl architekt Émile Boise v římsko-byzantském stylu ve tvaru čtyřramenného kříže s kupolí nad křížením. Najdete ho v rezidenčním 16. obvodu na avenue Marceau, na polovině cesty mezi Champs-Élysées a place de l´Alma.
Na stejném místě stával už v 11. století první kostel zasvěcený svatému Petrovi. V 17. století jej nahradil další svatostánek. Ten byl majetkem města Paříže, které si proto díky trvalému vlastnictví pozemku ponechalo vlastnictví i tohoto nového kostela, i když byl postaven výhradně ze soukromých darů.
Betonová fasáda kostela je obložená kamenem. Trojúhelníkový tympanon od Henriho Boucharda představuje život svatého Petra. Sochy vlevo ilustrují evangelický život apoštola Petra v době Ježíše, zatímco ty vpravo líčí jeho apoštolský život, jeho povolání a jeho mučednictví.
V centrální mandorle je zobrazený žehnající světec v celém svém majestátu.
Poměrně tmavý interiér zdobí velké fresky od Nicolase Unterstellera, namalované přímo na betonu. Vitrážová okna jsou dílem bratrů Mauméjean, zatímco sochy jsou dílem Henriho Boucharda. I přes tuto výzdobu kostel působí stroze a nepříliš půvabně.
Pohled na hlavní oltář a na Kalvárii na stěně za ním
Svatý Petr na svém trůnu od Henriho Boucharda
Oltář a socha, zobrazující Nejsvětější srdce Ježíšovo
Kaple svaté Rodiny. Měděný reliéf nad oltářem znázorňuje Nanebevzetí. Ve stejné kapli je umístěná i socha Panny Marie z 18. století, jediný relikt, který se zachoval z předchozího chrámu.
Strop kupole
Boční vchod z rue de Chaillot
Kostel svatého Petra v Chaillot sice nepatří mezi nejpřitažlivější v Paříži, ale díky své mohutnosti, neobvyklému vzhledu a také poloze v bohaté čtvrti je stále turistickým lákadlem.
Ulička s názvem Villa des Arts na Montmartru je jedním z pozůstatků bouřlivého uměleckého života na Montmartru – toho starého Montmartru, o kterém jsme romanticky četli a snili. Bydlelo a pracovalo tady mnoho slavných umělců – za všechny třeba Paul Cézanne, Paul Signac, Théodore Rousseau, Eugène Carrière, později Raoul Dufy nebo Francis Picabia. Některé z nich připomíná pamětní deska vedle tepané vstupní brány.
Ulička vznikla v letech 1880-1890 jako projekt, který byl od samého začátku určen pro ateliéry umělců. Těch tady na konci 19. století bylo přes šedesát. Budovy jsou uspořádány kolem obdélníkového vnitřního dvora a jsou orientovány směrem na severovýchod, aby poskytovaly optimální denní světlo. I když to tak na první pohled z ulice nevypadá, areál zasahuje hluboko do vnitrobloku mezi okolní zástavbu. Původní koncept byl zachován i po rozsáhlé rekonstrukci, ke které došlo před deseti lety, jen byl počet ateliérů snížen na zhruba čtyřicet. Od roku 1994 je areál památkově chráněn.
Vnitřní dvůr, kolem kterého jsou ateliéry uspořádány
Nejzajímavějším prvkem je zde asi vnitřní schodiště hlavní budovy, které pochází ze Světové výstavy v roce 1889. Se svými dvěma rameny, tepaným zábradlím, vitrážemi a obdivuhodnou skleněnou podlahou na kovové konstrukci, která umožňuje přístup světla do nižšího patra dodává vnitřku výrazný secesní charakter a eleganci. Schodiště je vidět i přes prosklené vstupní dveře.
Některé z ateliérů, které patří do areálu, jsou vidět i z kolmé rue Ganneron, která vede za zadní stranou montmartreského hřbitova
K ateliérům patří i Galerie La Villa des Arts, která vystavuje nejen díla umělců, kteří zde žijí, ale všech, kteří se hodí do jejich výstavních plánů. Její návštěva tak může být příležitostí, jak se seznámit se současným životem v této umělecké kolonii.
Na západním pobřeží Francie, mezi Arcachonským zálivem a otevřeným Atlantikem, se nachází poloostrov Cap Ferret – místo, které jsem si zamilovala na první pohled pro jeho autentickou atmosféru a nedotčenou přírodu. Hodně tomu pomohlo i to, že v květnu byly jeho pláže téměř opuštěné – přece jen je u Atlantiku chladněji a k opalování, natož ke koupání to moc nesvádělo, zato to bylo ideální pro dlouhé procházky po pláži podél písečných dun.
Cap Ferret není typickým turistickým letoviskem. Nenajdete tu hlučné promenády ani obří hotely. Místo toho vás přivítají borovicové lesy, úzké písčité cesty a dřevěné domky místních obyvatel. Hlavní roli tady všude hraje příroda – na jedné straně klidné vody zálivu s malými přístavy a na druhé straně široké písečné pláže Atlantiku, skryté za hradbami dun, místy porostlých nízkými borovicemi.
.
Mezi dunami těsně u mořského břehu narazíte na mnoho pozůstatků bunkrů, které byly za 2. světové války součástí tak zvaného Atlantického valu. Tato nesouvislá linie opevnění se táhne od Norska, nedaleko od okraje polárního kruhu, po pobřeží Atlantiku až ke španělským hranicím. Tento relikt německé okupace představoval největší opevnění na evropském kontinentu a ve Francii je to spolu s Maginotovou linií největší vojenský opevňovací projekt v nedávné historii.
Kdy, jak a proč tato linie vznikla? Poté, co byla v červnu 1940 Francie rozdělena demarkační linií na dvě části: okupovanou zónu a neokupovanou zónu, se pro Němce stala Arcachonská pánev citlivou oblastí. Koncem června tam dorazil první německý oddíl. Okupace začala následující den a postupně se rozšířila do všech obcí v této oblasti, která byla v srpnu 1941 dokonce prohlášena za zakázanou zónu. V březnu 1942 Německo přijalo směrnici, nařizující výstavbu obranného valu. Ten se skládal z pevností a bunkrů, které měly různé funkce – od střeleckých kasemat, palebných stanovišť, přes muniční bunkry až po kryty s obrněnými pozorovacími věžemi. Dnes už naštěstí víme, že ani tato německá obranná soustava nezabránila vylodění spojenců v červnu 1944. Válečné události nám dnes připomínají betonové relikty, na některých místech zrekonstruované nebo aspoň barevně pomalované, rozeseté po plážích Normandie a regionů Gironde, Landes a Pyrénées-Atlantiques.
My jsme spojili Cap Ferret s výstupem na dunu, o které jsem psala nedávno, takže jsme na poloostrov dorazili lodí z Arcachonu. Trvá to něco přes půl hodiny a pokud nebudete mít smůlu jako my, že hned po vyplutí přijde bouře, užijete si i krásné výhledy na moře a oba břehy.
Přístav v Arcachonu, odkud za chvíli odpluje loď do přístavu Bélisaire na Cap Ferret
Pláž v Arcachonu
Bouřka na moři. Vlevo vzadu jsou vidět obrysy Dune du Pilat.
Naštěstí bouře odešla tak rychle, jak přišla, takže při přistání už jen lehce poprchalo a brzy vyšlo znovu slunce. Mohli jsme si tak v klidu prohlédnout sádky na pěstování ústřic, které pokrývají velkou část pobřeží poloostrova směrem k zálivu. Cap Ferret je pěstováním ústřic proslulý a říká se, že ty místní jsou jedny z nejlepších ve Francii vůbec.
Restaurace v přístavu Bélisaire na Cap Ferret
Středem dvacet pět kilometrů dlouhého poloostrova vede páteřní silnice, která se táhne od vesnice Lege-Cap-Ferret na severu až k samotnému mysu Pointe du Cap Ferret na jihu, kde se setkávají vody Atlantského oceánu a Arcachonského zálivu. Silnice je obklopená pavučinou úzkých silniček a cest, které jsou lemovány domky a vilkami, většinou skrytými za hustou vegetací a dřevěnými ploty. Ty stojí za zmínku – místní komunita si totiž zakládá na jednoduchosti a respektu k přírodě a proto jsou zde nařízeny ploty z přírodních prken nebo klád, bez divokých barevných a materiálových výstřelků. To společně s nenápadnou přírodní barevností staveb přispívá k jednotnému a sjednocenému vzhledu celého poloostrova.
Maják na Cap Ferret pochází z roku 1947. Ten původní, postavený v roce 1849, vyhodili Němci v roce 1944 do povětří. Maják je vysoký 62 metrů a je otevřený pro návštěvníky – kdo se nebojí 258 schodů, může ho navštívit.
Od přístavu Bélisaire až na špičku poloostrova je to asi šest kilometrů (ale po pláži to uteče jako nic). Ze špičky jezdí autobus číslo 3 přímo do Bordeaux. Jinou možností je přeplavit se zpět do Arcachonu a odtud jet do Bordeaux vlakem.
Každý, kdo se zajímá o fotografii, určitě už narazil na název nejznámější a nejprestižnější fotografické agentury Magnum Photos. Sdružuje osmdesátku nejproslulejších světových fotografů a jejím strategickým srdcem je právě Paříž. Na nenápadné adrese v dvorním traktu činžáku nedaleko hřbitova Père-Lachaise sídlí nejen oficiální kancelář, ale i galerie, která představuje díla svých členů. Během let se stala inspirativním centrem, kde se pořádají výstavy, setkání a projekty dokumentující prostředí nejen francouzské, ale i světové fotografie.
Agentura Magnum Photos vznikla 27. dubna 1947 v Paříži jako fotografická kooperativa vlastněná svými členy. Stojí za ní šest původních zakladatelů: váleční fotografové Robert Capa, Henri Cartier‑Bresson, George Rodger, David “Chim” Seymour, Maria Eisner a Rita Vandivert, která se stala prvním prezidentem agentury. Zakládající fotografové chtěli mít kontrolu nad autorskými právy kesvým snímkům a také nezávislost na tiskových agenturách, které je často omezovaly. Chtěli pracovat dlouhodobě na vlastních projektech a být, jak sami prohlásili, „citlivými svědky světa bez redakčního diktátu“.
Šanci stát se členem agentury získá jen hrstka výjimečných fotografů a ani pro ně to není snadné. Magnum uplatňuje přísný třístupňový přijímací proces. Každý zájemce musí předložit svůj fotoprojekt a podstoupit hlasování, aby se mohl stát kandidátem, tzv. Nominee Member. Pro jeho přijetí musí hlasovat nejméně 50 % stávajících členů. Tato fáze trvá dva roky, teprve potom se může ucházet o další stupeň – Associate Member, kdy opět předloží projekt a čeká, jak dopadne hlasování. I zde musí získat nejméně 50 % hlasů. Po dalších dvou letech může požádat o plné členství – Full Member, kdy pro jeho přijetí musí hlasovat 70 % stávajících členů.
Podmínky členství jsou striktní – fotografové odvádějí agentuře zhruba polovinu svých příjmů, účastní se schůzí a mají povinnosti v řídících rolích. Plnocenní členové získávají hlasovací práva a možnost kandidovat na posty jako prezident. Členství je doživotní. Doposud ještě nikdy nikdo nebyl vyloučen, přestože někteří členové odešli na vlastní žádost.
Mezi členy agentury není nikdo z českých fotografů. Je s ní od 70. let minulého století spojován Josef Koudelka, který ovšem nepožádal o členství, ale jen o kategorii Contributor, a také Markéta Luskačová, která ve zhruba stejné době postoupila do kategorie Nominee Member.
Kromě hlavního pařížského sídla má agentura pobočky i v New Yorku, Tokiu a Londýně.
Na současné výstavě v galerii Magnum je představen francouzský fotograf Raymond Depardon, který se stal členem agentury v roce 1978. Je známý především jako reportážní fotograf a dokumentarista, který zachycoval konflikty v Alžírsku, Vietnamu, Čadu či Libanonu, ale i každodenní život ve Francii. Mimo to vytvořil řadu dokumentárních filmů, z nichž některé se věnovaly francouzskému soudnímu systému, nemocnicím či venkovu. Hodně fotografoval i sportovní události, včetně olympiád od roku 1964 v Tokiu až po rok 1980 v Moskvě.
Kdo byl v Paříži loni v létě, možná si vzpomene na obří fotografie sportovců, které při příležitostí olympiády visely po celém městě – jejich autory byli právě Raymond Depardon a jeho syn Simon.
Skutečné zájemce o fotografii může přitahovat i to, že Magnum nedávno spustila tak zvaný Collector Cooperative program, určený sběratelům a podporovatelům fotografie. Cílem je vytvořit síť až 500 členů, kteří získají přístup k exkluzivním edicím, tiskovým setkáním a benefitům při eventech i výstavách.
Do sídla agentury se může zdarma podívat každý. Kromě aktuální výstavy jsou zde k dispozici k prohlédnutí nebo zakoupení knihy nejen vystavovaného autora, ale v podstatě všech členů, jejich fotografie (to ovšem není nic levného), nebo plakáty z výstav či jiných akcí.
Agence Magnum Photos, 11. obvod, 68 Rue Léon Frot
Otevřeno denně kromě pondělí a neděle od 10 do 19 hod, v sobotu od 11 do 19 hod
Ideálním cílem letního prodlouženého víkendu z Paříže nebo i jednodenního odskočení si z Bordeaux může být cesta na pobřeží oceánu k Arcachonskému zálivu. Příroda tady, na jihozápadním pobřeží Francie v kraji Nová Akvitánie, vytvořila jedinečný úkaz – do výšky se tyčící největší písečnou dunu v Evropě. Roky jsem o ní snila a až nedávno jsem si svůj sen splnila.
Dune du Pilat je jednou z nejzajímavějších přírodních perel Francie. Tyčí se na pobřeží z ničeho nic až do výšky přes sto deset metrů, dlouhá je dva tisíce sedm set metrů. Ohromná masa jemného písku není na rozdíl od podobných dun formována mořskými proudy, ale větrem, který nafoukal na hranici mořského pobřeží a lesa písek z pláží. Díky složitým klimatickým a geologickým podmínkám tak zde vznikl jedinečný útvar, který se proměňuje v závislosti na momentálních podmínkách.
Pohled do lesa pod dunou
Těsně pod dunou. Přivede vás sem dřevěný chodník přímo od zastávky autobusu a parkoviště.
Na vrchol duny vede schodiště, které usnadňuje výstup. Ten by byl jinak ze strany lesa náročný, protože duna z této strany vytváří poměrně prudký sráz. Naopak směrem k moři je povlovnější a i když to v jemném písku klouže, bez problému se z ní dá sestoupit až na pláž.
Vrchol duny poskytuje nádherný výhled na Atlantik, lesy a přilehlý záliv. Z vrcholu se dá dohlédnout i na malé ostrůvky, ležící u ústí Arcachonského zálivu. Jemný písek, který tvoří na vrcholku reliéf měsíční krajiny, mění barvy v závislosti na denní době a jejím světle.
V okolí duny se nachází specifická flóra a fauna, včetně některých vzácných druhů rostlin, které jsou přizpůsobeny drsným podmínkám písečných dun. Celá oblast je proto chráněnou oblastí, zvlášť proto, že její křehký ekosystém je ohrožen nejen erozí, ale také turistickým tlakem.
Na dunu se vyplatí vypravit co nejdříve ráno. Jednak kvůli vedru, které i koncem května začalo být kolem poledne nesnesitelné, ale hlavně kvůli návštěvníkům. Čím dříve se člověk vyškrábe nahoru, tím méně lidí tam najde a má ten obrovský prostor opravdu jen pro sebe. Když začnou před jedenáctou najíždět na přilehlé parkoviště autobusy, vy už jste od přístupových schodů v písečném bludišti pořádně daleko, kam ty davy ani nedojdou (turistické výpravy obvykle vyjdou po schodech, nahoře se vyfotí, sejdou dolů a zase odjedou).
Pláž pod dunou je zarostlá řídkou vegetací. Koncem května byla úplně prázdná, s výjimkou několika zatoulaných výletníků a dvou rybářů. V létě to bude samozřejmě mnohem horší.
Nejkrásnější část pláže končí pod městečkem Pyla-sur-Mer, kde vede nahoru k vilami lemované silnici (a tedy k autobusu) dřevěné schodiště. Pod ním najdete zbytky jedné z pevností z druhé světové války, kterými je toto pobřeží Atlantiku poseto. Pláž pak sice pokračuje dál pod prudkým svahem, ale je přerušovaná skalami, které spadají až k oceánu. Některé úseky jsou zde také vyhrazeny jen pro luxusní hotely.
Přímo pod dunou
Dune du Pilat je nejen přírodní zázrak, ale také oblíbený turistický cíl, který nabízí unikátní zážitky, ať už máte rádi přírodu, dobrodružství, nebo chcete jen relaxovat a užít si výhledy na oceán.
A jazykové okénko nakonec: pokud byste si, stejně jako já, lámali hlavu, proč se moře písku v odlehlém francouzském kraji jmenuje zrovna Pilat, tak vězte, že s Pilátem to nemá nic společného. V gaskoňštině prý slovo „pilat“ znamená „hromada“. Svůj název dostala duna v roce 1913, kdy se jeden významný finančník z Bordeaux rozhodl, že pod ní vybuduje lázeňské městečko pro bohaté, ve kterém se bude spojovat příroda a odpočinek. Zatímco dunu pokřtil Pilat, městečko dostalo název Pyla, prý aby se to nepletlo.
Jak se tam dostat? Autem je to, samozřejmě, nejjednodušší, ale dá se dobře poradit i bez něj. Z Bordeaux jede skoro každou hodinu vlak do Arcachonu. Trvá mu to hodinu. V Arcachonu přímo před nádražím najdete zastávku autobusu číslo 3, který vás za dvacet minut odveze přímo pod dunu.
Pokud vás tlačí čas a chtěli byste toho při svém výletu vidět co nejvíc, můžete se po zdolání duny vrátit do Arcachonu a odtud přeplout lodí na blízký poloostrov Cap Ferret, odkud pak jede zpět do Bordeaux autobus. Podrobnosti i s procházkou po tomto dalším kouzelném koutu pobřeží někdy příště.
Ze stovek kostelů, které najdeme v Paříži, je podle mě nejhezčí Saint-Étienne du Mont v 5. obvodu. Stojí na malém náměstí hned za Panthéonem a jeho věž je vidět ze všech okolních ulic. Je to jeden z nejsvětlejších kostelů, které jsem kdy viděla – je přímo zalitý světlem, které sem přichází vysokými okny lodi i kupole, prostupuje historickými vitrážemi a vrhá barevné stíny do interiéru. Kromě toho se zde také nachází několik výjimečných památek.
Kostel byl postaven v roce 1491 na místě starého chrámu z roku 1220, který už nestačil pojmout věřící. Protože byl postupně rozšiřován a přistavován, jednotlivé části pocházejí z různých dob a jsou tedy postaveny v odlišných slozích. Kupole a zvonice pochází z roku 1492, gotický kůr, lektorium a loď ze 16. století, průčelí je z roku 1610 (základní kámen k němu položila královna Margot, první manželka krále Jindřicha IV). Průčelí je renesanční a skládá se ze tří frontonů nad sebou, přičemž každý má jiný tvar. Nástavba zvonice byla provedena v roce 1624.
Kostel je zajímavý nejen pro svoji krásu, ale především proto, že je jediný v Paříži, ve kterém se zachovalo lektorium – chrámová přepážka nebo také letnýř – sloužící k liturgickým čtením a zpěvům, které bylo do 15. až 16. století součástí všech kostelů. Tato struktura nebyla jen dekorativní – oddělovala věřící od kléru a vytvářela vizuální most mezi světským a duchovním prostorem. Věřící tak byli sice přítomní na bohoslužbě, ale prakticky z ní nic neviděli.
Toto kamenné rozdělení mezi presbytářem a lodí je dnes v katolických kostelích velmi vzácné, a to nejen ve Francii. Většina byla zničena během reformací nebo definitivně po Tridentském koncilu.
Lektorium v Saint-Étienne má podobu nižší příčné galerie s točitými schodišti na obou stranách. Je to mistrovské dílo pozdní gotiky, ovšem kamenné spirálové schody, filigránsky zdobené zábradlí a reliéfy s biblickými motivy jsou už renesanční a jsou dokladem mimořádné kamenické práce.
Další jedinečnou součástí výzdoby je skříňka s relikviemi patronky Paříže sv. Geneviève, která obsahuje i kámen z jejího prvního sarkofágu. Co přesně je ještě uvnitř se tak úplně neví – Geneviève byla po své smrti v roce 512 pohřbena v kryptě místního opatství, kde odpočívala až do Francouzské revoluce, ale v roce 1793 revolucionáři její ostatky exhumovali a veřejně spálili na Place de Grève.
Relikviář je umístěn po pravé straně kostela v boční kapli, zasvěcené právě sv. Geneviève. Bohatě zdobená schránka ze stříbra a zlata zde symbolizuje kontinuitu víry, i přes bouřlivé dějiny města.
Za hlavním oltářem kostela Saint-Étienne-du-Mont se nachází hlavní kaple, která tvoří apsidu chrámu – půlkruhový výklenek uzavírající prostor chóru. Tato část kostela je jedním z architektonicky nejharmoničtějších míst celého interiéru. Apsida je osvětlena soustavou vysokých vitrážových oken. Jejich zářivá barevnost vytváří během dne proměnlivou atmosféru a vytváří zde hru světla, která podtrhuje sakrální charakter prostoru.
Vitráže jsou ostatně jedním z nejúchvatnějších prvků interiéru. Patří k nejkrásnějším a nejzachovalejším v celé Paříži. Okna lemující loď, chórový prostor i apsidu nejsou jen dekorativní – vyprávějí biblické příběhy a představují světce v barvách, které ožívají každým paprskem denního světla. Většina vitráží pochází ze 16. a 17. století a představuje pozdně gotický styl s vlivy rané renesance. Ty nejcennější najdete na ochozu za oltářem a na kůru.
Okenní panely jsou rozděleny do jednotlivých scén, které často připomínají iluminace z rukopisů – bohaté na detail, symboliku i emoce. Motivy sahají od Starého zákona až po život Krista a světce. Významná část vitrážového programu je pak věnována životu svaté Geneviève.
Ještě více vitráží než v hlavním prostoru se nachází v méně známé, ale neméně působivé kapli Katechismu, která vždy sloužila a stále slouží jako prostor pro výuku křesťanské víry. Kaple je před návštěvníky tak trochu skryta a dostanete se k ní chodbou vedle sakristie. Je útulnější než hlavní loď, ale její výzdoba nese stejnou eleganci a pietu. Vitráže a fresky zobrazují výjevy z Kristova života, často se zaměřením na jeho učení a kázání. Na skleněných tabulkách tak najdeme prakticky celou malovanou bibli.
Kaple sama o sobě je prázdná, jen je vyzdobená na stěnách obrazy a v nikách sochami, obojí z roku 1867. Hlavní dekoraci zde tvoří na západní stěně, sousedící s malým dvorkem až za apsidou kostela, řada historických vitráží.
Začátek 17. století – biblický motiv Zázračného rozmnožení chlebů
19. století – Poslední večeře
19. století – Zvěstování
Pokud se při procházce Latinskou čtvrtí dostanete až na vrcholek pahorku svaté Geneviève, nezapomeňte na kostel Saint-Étienne-du-Mont. Není to jen jedinečný architektonický skvost, ale také svědek duchovní historie města, který kromě jiného nabízí i příběh spjatý se svatou Geneviève – ženou, která údajně kdysi zachránila Paříž silou své modlitby.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.