Paříž pro pokročilé

Katedrála Notre-Dame v Paříži se po více než pětiletém restaurování, které následovalo po devastujícím požáru v roce 2019, stala opět jedním z nejvýznamnějších a nejúžasnějších symbolů francouzské historie a kultury. Celá rekonstrukce, která se soustředila na obnovu poškozených částí, především na věž, střechu a klenby, probíhala s velkým ohledem na historickou věrnost a detaily.

Požár z roku 2019 zničil kompletně střechu i se sanktusníkem – jehlanovou věžičkou nad transeptem, včetně historického systému dřevěných trámů, který sloužil k podpoře střechy. Restaurátoři použili původní techniky a materiály, aby se katedrála co nejvíce přiblížila své předchozí podobě, a to včetně tradičních dubových trámů na obnovení spletitého dřevěného krovu. Kromě střechy a věže byly opraveny také klenby a mnoho vnitřních detailů, včetně soch, které byly poškozeny nebo zničeny během požáru. Katedrála dostala zcela nový mobiliář, včetně oltáře a všech židlí v hlavní lodi, když ten původní kompletně podlehl ohni.

Jako všichni, i já jsem byla zvědavá, jak velkolepé práce dopadly, a při nejbližší příležitosti jsem ke katedrále zamířila. Jaká tedy je? Na první pohled zářivě světlá, čistá, jasná a úplně jiná, než jsem si ji pamatovala z dřívějška. Pryč je temná atmosféra a špatně osvětlené kouty. Opravený interiér je působivý hlavně svým světlem, svou výškou, bílými klenbami, pestrými barevnými vitrážemi a zrestaurovanými obrazy a nástěnnými malbami v bočních kaplích. Celek pak vytváří působivou a mystickou atmosféru.

Nebudu tady psát o restaurátorských pracích nebo o historii, o obojím se dá dohledat spousta fundovanějších článků, dokonce i tady na blogu. Spíš chci na té spoustě fotografií ukázat, jak to teď uvnitř vypadá a zmínit se o několika drobnějších částech, které doslova vstaly z popela.

Jedním z moderních prvků, který dostala katedrála nově při svém znovuotevření, je i nový relikviář, umístěný v prostřední kapli za hlavním oltářem, která se tak stala ústředním bodem deambulatoria. Ukrývá se v něm nejen trnová koruna, ale i další relikvie, jako kousek dřeva z Ježíšova kříže a hřeb z ukřižování, které byly při požáru bezpečně evakuovány i s původní barokní schránkou, ve které jsou ukryty. Při jejich záchraně však hasiči museli v nouzi rozbít skleněnou vitrínu, ve které byl relikviář uložen, a proto bylo nutné vyrobit novou schránku.

Její tvar je inspirován byzantským původem relikvií a starými ikonostasy, připomíná oltářní obraz a současně také nese tvar rozety na průčelí chrámu. Relikviář zaujme jak svými rozměry, tak bohatostí svých symbolických detailů. Měří 3,60 metru na výšku a 2,60 metru na šířku a jeho hlavní konstrukce je vyrobena z cedrového dřeva, zvoleného pro svůj biblický význam – evokuje dřevo Kristova kříže. Po celé ploše jsou pak kolmo jeden na druhý vloženy bronzové hřeby. Samotná schránka s relikviemi je uložena v trezoru v mramorovém podstavci. Nad ním se vine zlatavý kruh, složený ze skleněných čtverečků, každý z nich dekorovaný křížem, které díky svému materiálu a barvě odrážejí světlo do okolí.

Za novým moderním oltářem je vidět v kněžišti jedno z nejvýznamnějších uměleckých děl katedrály – socha Piety, která zobrazuje biblický moment, kdy Panna Maria drží na klíně tělo svého ukřižovaného syna. Socha pochází z doby raného baroka z roku 1630.

Jedním z nejpůsobivějších prvků chrámu jsou vitrážová okna. Většinu z nich, zejména těch historických v západní fasádě a v klenbách, se podařilo zachránit a zrestaurovat, takže se svými zářivými barevnými figurálními i geometrickými vzory vracejí katedrále její charakteristickou hru světla a barev.

Varhany pocházejí z roku 1860, z doby rozsáhlého restaurování a renovace katedrály, které se tehdy ujal architekt Viollet-le Duc (který navrhl i věžičku nad transeptem, která do té doby na katedrále nebyla). Varhany vytvořil slavný Aristide Cavallé-Coll, ve své době největší odborník na stavbu varhan, který použil původní varhanní skříň z roku 1733. Jde o druhé největší varhany ve Francii, hned po těch v pařížském kostele Saint-Eustache.

Kněžiště je z vnější strany lemováno pásem s vyobrazením scén ze života Krista. Tento „středověký komiks“, který měl negramotné věřící, kteří si nemohli přečíst bibli, seznámit s jejími hlavními příběhy, byl vytvořený v polovině 14. století, kdy byla v chrámu tato přepážka mezi kněžištěm a věncem kaplí vytvořena. Při restaurování dostala zpátky své původní barvy a čitelnost.

Socha Panny Marie s dítětem, která stojí na vysokém pilíři při pravé straně hlavního oltáře, pochází ze 14. století. Do Notre-Dame byla přenesena v roce 1818 z kanovnického ambitu kaple Saint-Aignan v sousedství katedrály. Věřící považují za zázrak, že po požáru z roku 2019 zůstala stát neporušená uprostřed trosek. Po dobu restaurátorských prací byla dočasně umístěna v kostele Saint-Germain-l’Auxerrois a do katedrály byla navrácena 15. listopadu 2024.

Během restaurování byly vytvořeny dvě její repliky – jedna z nich byla a je umístěna venku před katedrálou (po pravé straně průčelí, kousek před jezdeckou sochou Karla Velikého), zatímco ta druhá prošla postupně z města do města několika francouzskými diecésemi jako útěcha věřícím. Právě tato „putovní“ socha byla následně nesena ve večerním mariánském procesí 15. listopadu 2024, které vedlo z kostela Saint-Germain-l’Auxerrois až do katedrály a které symbolicky zahájilo proces jejího znovuotevření, při kterém byl na své místo umístěn originál.

V katedrále jsem byla během jednoho týdne dvakrát, jednou pozdě odpoledne a podruhé brzy ráno. V obou případech jsem se trefila do doby mše. Na rozdíl od dřívějška, kdy byly během bohoslužeb prohlídky omezené, teď smějí turisté volně procházet interiérem, pokud příliš neruší.

V obou případech jsem tam zůstala dlouho i po skončení mše. Bohužel to už turistické davy neberou ohled vůbec na nic a vlezly by pomalu až do kněžiště. Místy nebylo vidět nic jiného, jen vztyčené ruce s rozsvícenými mobily. Všude se lidé (hlavně Asiaté) navzájem fotí, pokřikují na sebe, nebo sedí a koukají do mobilů. Vlastně z toho máte pocit, že jim nejde o to katedrálu si prohlédnout, ale jen se v ní vyfotit. Věřím však, že až toto vánoční a novoroční turistické šílenství pomine, nebudou uvnitř takové davy, nebo aspoň ne tak agresivní.

Katedrála je otevřená ve všední dny od 7.45 do 19 hodin, ve čtvrtek do 22 hodin, v sobotu a v neděli od 8.15 do 19.30 hodin. Vstup je zdarma.

Mše se konají ve všední dny v 8, 12 a 18 hodin, v sobotu v 8.30, 12 a 18 hodin, v neděli a ve svátky v 8.30, 10, 11.30 a 18 hodin.

Katedrála pro zjednodušení vstupu zavedla rezervační systém. Moc jim to ale nefunguje – občas se čeká dlouho na spojení se systémem, většinou už jsou všechna místa pryč a pokud už se probojujete na fungující stránku, jde udělat rezervace jen maximálně dva dny předem.

Můžete ovšem také přijít rovnou a vystát si frontu. Pokud půjdete bez rezervace (což jsem po mnoha marných pokusech o rezervaci udělala v obou případech i já), doporučuji dvě možnosti: buď brzy ráno nebo naopak až večer. Zatímco během dne se fronta vine kolem celého náměstí před katedrálou a dosahuje až někam za roh, ráno v 8.20 jsem šla rovnou dovnitř, bez minuty čekání. Stejně tak byla fronta minimální i večer po 18 hodině.