Paříž pro pokročilé

Muzeum sochaře Antoina Bourdella i se zahradou, plnou jeho soch, jsme tady už viděli před více než deseti lety, a to dokonce několikrát. A protože je to pořád jedno z mých nejoblíbenějších muzeí a kdykoliv jdu kolem, tak se v něm zastavím, podíváme se, co se v muzeu proměnilo po jeho loňském rozšíření a úpravě sbírek a exponátů.

Sochař Émile-Antoine Bourdelle (1861-1929) byl spolupracovníkem a přítelem Augusta Rodina a následně učitelem Alberta Giacomettiho. Od roku 1885 až do své smrti v roce 1921 pracoval na Montparnassu v malé uličce Impasse du Maine, dnes pojmenované jeho jménem. Stejně jako Rodin, i on se dožil úspěchu a uznání. Na sklonku svého života si proto přál, aby bylo celé jeho dílo uspořádáno v muzeu, které by bylo věnováno jen jemu. Po jeho smrti se jeho žena a dcera zasadily o to, že ateliér a zahrada byly skutečně proměněny v muzeum. To bylo otevřeno v roce 1949 a v 60. letech k němu byly dostavěny další budovy.

Muzeum je dnes komplexem původních i novějších staveb, zahrad, dvorů a ateliérů, ve kterých Bourdelle pracoval a žil. I přes masivní bourání a stavební proměny v okolí tady ještě pořád najdeme původní uměleckou atmosféru starého Montparnassu.

Vstupní prostory nás přivedou do malé zahrady, lemované arkádami z červených cihel. Tato část není původní, byla vytvořena v roce 1951. Cihly pocházejí z Montaubanu, Bourdellova rodného města. Jak pod podloubím, tak přímo v zahradě najdeme spoustu Bourdellových bronzových plastik, odlitých podle sádrových modelů. Expozici v zahradě vévodí kůň z pomníku generála Alvéara, obklopený čtyřmi postavami, představujícími Svobodu, Sílu, Vítězství a Výmluvnost.

Pod arkádami leží vstup do velkého sálu, ve kterém jsou vystaveny modely Bourdellových soch, většinou v nadživotní velikosti. Tento sál byl postaven až v roce 1961 k příležitosti stého výročí od sochařova narození, a ještě rozšířen v roce 1992.

Velký sál omračuje světlem a bělostí vystavených exponátů. Byl pojat jako „moderní chrám“ a zvýrazňuje jeden ze zdrojů Bourdellovy inspirace – starověké Řecko, jeho hrdiny a jeho bohy. Najdeme tady jeho možná nejznámější plastiku Hérakla lučištníka z roku 1909 (nahoře), ale také Hlavu Apollóna, sochu Penelopé, Sapfó nebo Umírajícího Kentaura. Na některé z nich v bronzové podobě můžeme narazit i při procházkách po Paříži.

Na stěnách je upevněna řada vlysů a reliéfů, na které se sochař také specializoval, a které zdobí různé veřejné budovy – například Théâtre des Champs-Elysées nebo Muzeum moderního umění.

Původní část ateliérů začíná za malým průchodem do zadní zahrady. Odtud se také vstupuje do jednotlivých ateliérů. Celý komplex budov, zahrad, dvorů a ateliérů zpočátku využívalo několik dalších umělců. Bourdelle zde nejdřív tvořil jen v jednom z ateliérů, ale s tím, jak stoupala jeho sláva a počet zakázek, rozšiřoval svoji činnost i do dalších prostor.

Srdcem areálu je Bourdellův sochařský ateliér, ve kterém pracoval od poloviny 80. let 19. století. Ateliér byl zrekonstruován do původní podoby, včetně odkrytí a sanování historických omítek a výmalby. Jsou v něm vystavena některá jeho menší díla, ale i pracovní nářadí, pomůcky i jeho pracovní oblečení.

Kromě sochařského ateliéru je v areálu zachována i jeho malířská dílna, dnes uspořádaná podle původních fotografií. Bourdelle mezi nábytkem od vetešníků vystavoval své nejnovější výtvory jak sochařské, tak i malířské, které takto nabízel sběratelům umění a zákazníkům. Současně zde prezentoval i svoji osobní sbírku obrazů a starožitných keramických artefaktů.

Na ateliéry navazuje zadní zahrada, zarostlá kapradím, bílými hortenziemi a růžemi. Podél klikaté cestičky stojí další Bourdellovy sochy; některé z nich jsme už viděli jako modely ve velkém sále, jiné pak stojí i pod vstupními arkádami.

Nejnovější část muzea, otevřená po rekonstrukci, je umístěna v jednom ze zadních ateliérů. Jsou v ní vystavena chronologicky některá drobnější díla v kontextu s Bourdellovými současníky i následníky (Auguste Rodin nebo Jean Arp), a dále bohatá sbírka Bourdelleových kreseb a fotografií, které jsou svědkem procesu jeho vývoje. Archivní dokumenty a fotografie jsou také prezentovány na obrazovkách, umístěných podél sálů.

Při znovuotevření po rekonstrukci byla v muzeu také otevřena kavárna, umístěná v jednom z ateliérových prostorů s vysokými prosklenými stěnami z roku 1878, který sochař také využíval. Kavárna je pojmenována Rhodia, po jeho dceři. Zařízení je prosté a domácké – architekti tak chtěli připomenout, že jsou tyto prostory součástí historie rodiny, vzhledem k tomu, že zde Rhodia bydlela po své svatbě s malířem Michelem Dufetem v roce 1947. Úpravu bytu nechal provést Dufet ve stylu art-déco. Využil zde také své odborné znalosti v oblasti vybavení lodí a soukromou část v mezipatře skryl za velkou dřevěnou přepážku s proraženým průzorem. Jasně žlutá barva stěn byla také jeho volbou.

Muzeum není jedním z hitů turistických průvodců, dost možná ho v nich ani nenajdete. Přesto stojí za návštěvu a jsem si jistá, že nebudete zklamáni, zvlášť, pokud si prohlídku naplánujete na všední den a vyhnete se tak hordám návštěvníků.

Musée Bourdelle, 15. obvod, 18 rue Antoine Bourdelle

Otevřeno: úterý až neděle 10 – 18 hod

Vstupné: zdarma do stálých sbírek, platí se jen v případě krátkodobých výstav nebo jednorázových akcí