Francouzská národní banka sídlí v rozlehlém komplexu budov nedaleko bývalého Královského paláce. Sídlo zde zabírá celý blok a skládá se z mnoha budov, spojovacích chodeb a dvorů. Centrem komplexu je Hôtel de Toulouse (nebo taky podle svého prvního majitele Hôtel de La Vrilière) ze 17. století s reprezentačními prostory, které je sídlem guvernéra banky, ale také novější stavby, které lépe slouží samotné činnosti banky a jejích návštěvníků. Jsou to budovy z 19. století, lemující rue Croix-des-Petits-Champs, s frontonem nad hlavním vstupem do banky, který vytvořil Albert-Ernest Carrier-Belleuse a který nese název Moudrost opravuje štěstí, a dále moderní budova, postavená v letech 1936 až 1950.
Šance podívat se dovnitř je jen o Dnech evropského dědictví, kdy banka zpřístupňuje pro veřejnost Hôtel de Toulouse v severní polovině areálu. Jeho interiér, a především jeho bohatě zdobený hlavní sál, nazývaný Zlatá galerie, přitahuje návštěvníky natolik, že se k němu od vstupu vydávají úprkem bez ohledu na to, co všechno je předtím ještě k vidění.
Palác, postavený Françoisem Mansartem v roce 1635 pro Louise Phélypeaux de La Vrillière, státního tajemníka Ludvíka XIII., koupil v roce 1713 Louis-Alexandre de Bourbon, hrabě z Toulouse, legitimizovaný poslední syn Ludvíka XIV. a jeho favoritky Madame de Montespan. Po přestavbě ve stylu 18. století, zahrnujícím především témata námořnictví a lovu (hrabě byl námořní admirál a také nadšený lovec), dostal palác jeho jméno, které se používá dodnes.
Po smrti hraběte zdědil palác jeho syn, který zemřel v nejhorších letech Francouzské revoluce v roce 1793. Budova byla znárodněna a proměněna na státní tiskárnu (přičemž Zlatý sál sloužil jako skladiště papíru), což ji zřejmě uchránilo před zničením. V roce 1808 ji od státu odkoupila Banque de France, která do té doby sídlila v nedalekém kostele Oratoire du Louvre. Palác si díky tomu zachoval i svoji původní podobu, ať už jde o zdobné obklady stěn, mramorové krby, původní parketové podlahy nebo sochařskou a malířskou výzdobu. Pověstná Zlatá galerie s barokní výzdobou, která má přes čtyřicet metrů na délku, šest a půl metru na šířku a osm metrů na výšku, je toho důkazem.
Hlavní vstup do paláce se nachází za mohutnými vraty v rue de La Vrilière, odkud se přes dvůr a po čestném schodišti dostaneme do předpokojů a sekretariátu guvernéra banky, se spoustou zasedacích sálů a salonů a s přímým vstupem do Zlaté galerie. Sály, vytvořené z dřívějších apartmá původních majitelů, jsou rozloženy na dvou patrech, propojených několika schodišti.
Součástí těchto prostor jsou i přijímací reprezentační salóny, bohatě vybavené nábytkem ze 17. a 18. století. Některé z kusů jsou však také v empírovém slohu. Dostaly se sem z dědictví po Carolině Bonaparte, Napoleonově sestře, a jejím manželu Joachimu Muratovi, maršálu Francie a pozdějšímu neapolskému králi. Proto nás neudiví ani ohromný Napoleonův obraz v jedné z místností.
Těsně k Hotelu de Toulouse přiléhají budovy z 19. století., kde se nachází hlavní vstup pro návštěvníky a kde se odehrává samotná činnost banky. Jedno z nádvoří je kompletně zastřešeno skleněnou střechou. Jsou na něm umístěna různá sezení v oddělených koutech, vytvořených zelení, a je běžně přístupné zaměstnancům banky, kteří tady mohou o pauzách odpočívat. Při prohlídce právě tady probíhaly prezentace o činnosti banky. Byly zde rozmístěny panely s informacemi o chodu instituce, jejím členění a její činnosti. Také tady postávali zaměstnanci, kteří měli za úkol návštěvníky podrobněji informovat. Mě si tady odchytila paní, která mě přinutila k testu o měnové politice banky (z pěti otázek o euru jsem na tři odpověděla špatně).
Na toto nádvoří nás od vchodu přivedl průchod jednou z budov, které k němu přiléhají. Široké schodiště vede k zasedacímu sálu představenstva banky. Stěny tohoto sálu jsou pokryty nádhernými belgickými tapiseriemi, tvořenými z úzkých pásů s motivem váz s květinami, umístěných vedle sebe, takže vytvářejí iluzi vnitřní zahrady. Byly vyrobeny v Belgii v polovině 17. století. Nad krbem dominuje portrét prvního majitele paláce Louise Phélypeauxe, pána z la Vrillière.
Když už tady postupuji proti směru návštěvní trasy, musím se vrátit i do vstupních prostor. Na rozdíl od historických budov je vstup tvořený rozlehlou supermoderní halou, které dominuje v zadní části celonerezový box, vytvářející zavěšené auditorium, navržené v roce 2012. Těsně k němu přiléhá deset metrů hluboké pancéřové sklepení, vybudované v letech 1924 až 1927, které obsahuje zlaté rezervy Francie. Tam nás, samozřejmě, nepustili. Museli jsme se spokojit se dvěma zlatými cihlami, vystavenými v pancéřované vitríně se stěnami, tlustými 3 centimetry, které hlídalo asi deset bodyguardů. Mimochodem, Banque de France nyní drží 2 436 tun zlata, což je prý něco přes 100 miliard eur.
Národní banka patří k jednomu z nejvyhledávanějších cílů při Dnech evropského dědictví. O prohlídku je velký zájem a v minulosti, kdy nebylo možné si ji rezervovat, mě vždycky odradila děsivá fronta. Teď už jsou rezervace možné, takže určitě neváhejte a včas se přihlaste. Bez rezervace je to na několik hodin čekání, s rezervací jste za čtvrt hodiny uvnitř.
Při čekání si můžete prohlédnout nenápadný dům přímo naproti vstupu do banky. Vedle jeho dveří visí dvojjazyčná pamětní deska, která informuje, že právě tady se nacházela redakce časopisu Svědectví, kterou vedl Pavel Tigrid. Někde jsem se jednou dočetla, že si tuto adresu vybral právě proto, že byla banka tak dobře střežená, že by si zde případní estébáci nedovolili proti Svědectví zasáhnout.
Banque de France, 1. obvod, 31 rue de la Croix de Petits Champs (adresa pro vstup při návštěvě)
Paříž pro pokročilé 