Paříž pro pokročilé

Nejstarší a nejznámější pařížské divadlo je současně i národním divadlem, přestože oficiálně tento titul nenese. Jeho historie je od samých začátků spojena s postavou Molièra, který je považován za jeho zakladatele a duchovního otce – duchovního hlavně proto, že soubor, který nesl název Comédie française, vznikl až sedm let po jeho smrti. Přesto, když tady mám mluvit o Comédie française, jinak, než Molièrem stejně nemůžu začít.

Dramatik a herec, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin, se divadlu věnoval od svých jednadvaceti let a vlastní herecký soubor založil kolem roku 1648. Zprvu s ním objížděl venkovské štace, kde současně psal vlastní repertoár. Když se souborem v roce 1658 dorazil do Paříže, stal se brzy oblíbencem Ludvíka XIV. a častým hostem na jeho dvoře, kde pořádal a organizoval nejen svoje i cizí divadelní představení, ale také choreografie k různým královským slavnostem. Králova přízeň a jeho místo u dvora mu vynesly slávu, kterou dokázal využívat dál pro dobro svého hereckého souboru. Ten za Moliérova života vystřídal několik pařížských scén; pro Molièra tou poslední bylo divadlo Královského paláce (a tedy dnešní místo Comédie Française). Nedaleko divadla v rue de Richelieu také bydlel, což dosvědčuje i jeho socha s pomníkem.

Na scéně divadla také 16. února 1673 zemřel. Podle jeho životopisců trpěl vážnou nemocí, nikde ovšem konkrétně nespecifikovanou, která mu způsobovala slabost, bolesti na hrudi a nekonečný kašel. Údajně mohlo jít o chronický zánět plic nebo pohrudnice. Ironií osudu právě v okamžiku, kdy hrál ve čtvrté repríze Zdravého nemocného roli Argana, ho postihlo chrlení krve, roli však dohrál a po představení se nechal odvézt do svého bytu, kde ještě téhož večera zemřel. Bylo mu padesát jedna let.

Kvůli hereckému povolání, které v té době bylo považováno za nečestné a herci se ho obvykle těsně před svou smrtí oficiálně vzdávali, aby vůbec měli právo na církevní pohřeb, mu duchovní od svatého Eustacha odmítli poslední pomazání i oficiální pohřeb. K tomu nakonec došlo údajně jen díky intervenci samého krále u pařížského arcibiskupa; vdova ovšem musela prohlásit, že zesnulý byl čalouníkem a pohřeb musel být bez mše a v tajnosti, což tak úplně nevyšlo, protože se jeho smrt velmi rychle rozkřikla a na hřbitově svatého Josefa (který ležel poblíž dnešní Burzy) se sešly davy lidí. Během Francouzské revoluce byly Molièrovy ostatky ze hřbitova vyzvednuty (společně s La Fontainovými) a v roce 1817 byly oběma velikánům vybudovány důstojné hrobky na hřbitově Père Lachaise.

Po Molièrově smrti jeho soubor pokračoval ve vystupování a šíření jeho dramatického díla, které se postupem času stávalo stále oblíbenější a známější. Jeho život sám o sobě však zůstává tajemný, částečně i díky tomu, že po něm nezůstaly žádné dopisy ani paměti a neexistují ani domy, ve kterých žil (přestože tu a tam v Paříži narazíte na ceduli, že přesně tady žil Molière).

V historii tohoto divadla je zapotřebí od sebe oddělit dvě věci – herecký soubor a budovu. Historie souboru, který nese název Comédie française, začíná sedm let po Molièrově smrti na základě královského výnosu Ludvíka XIV., kterým došlo ke spojení dvou hereckých souborů – toho Molièrova, který tehdy hrál v míčovně paláce Guenegaud, protože byl mezitím z Královského paláce vyštípán ctižádostivým hudebníkem Lullym (s nímž měl Molière mnoho sporů), a italského hereckého souboru z paláce de Bourgogne (z něhož dnes zůstala jen Tour Jean-sans-Peur). Po svém založení hrál tento nový soubor, kterému dával královský výnos monopol na divadelní vystupování v Paříži, v různých malých sálech, až se jejich domovskou scénou stalo divadlo Ódeon. Do Královského paláce se vrátil až v roce 1799, kde působil až do nešťastného požáru v březnu roku 1900, který divadlo zcela zdevastoval. Následovala rekordně rychlá rekonstrukce, která divadlo uvedla přesně do původního stavu, a která musela být dokončena v několika měsících, aby divadlo ještě stihlo Všeobecnou výstavu v roce 1900.

Dnešní jeviště proto není stejnou scénou, na které umíral Molière. Zůstala zde jen jedna jediná věc – křeslo, ve kterém slavný dramatik a herec odehrál své poslední představení, a které je vystaveno ve skleněné kleci ve foyer divadla. Jeho autenticita však zůstává nejistá a spíš pochybná, protože křeslo prý kdysi někdo našel vyhozené na ulici při bourání domu, kde slavný dramatik bydlel, a někdo jiný usoudil, že by to mohlo být právě jeho slavné křeslo, které se tak následně stalo doslova relikvií; pokud historka o autenticitě není pravdivá, je však aspoň dobře vymyšlená a dodnes funguje.

Salle Richelieu, jak se přezdívá tomuto divadelnímu sálu proto, aby bylo možné ho odlišit od dalších dvou scén, které spadají pod Comédie française, a to Théâtre du Vieux-Colombieux v 6. obvodu a Studio-Théâtre pod obrácenou pyramidou v Carrousel du Louvre, má sice 879 míst, ale překvapí tím, jak malé a komorní vlastně je (ve srovnání s Operou Garnier nebo i našim Národním divadlem), ať už jde o samotný sál, pětistupňové hlediště, vstupní schodiště nebo zázemí pro herce. Budova byla původně zamýšlená jako operní dům, s velkou hloubkou jeviště a výškou hlediště, a s ambicí nenarušit harmonii Palais-Royal, kterému se stavba divadla musela podřídit. Z iniciativy vévody z Chartres ji navrhl architekt Victor Louis, který se kolem roku 1774 postaral o první sjednocující úpravy celého areálu Královského paláce, včetně podchozích podloubí. Interiér ve stylu italských divadel tehdy v podstatě kopíroval předchozí Louisovu koncepci divadla v Bordeaux, kterou architekt vytvořil deset let předtím.

Strop divadla je mladší než celá stavba. Pochází z roku 1913 a vymaloval ho Ingresův žák Albert Besnard. Ještě mladší je opona, ta byla vytvořena v roce 1987 abstraktním malířem Olivierem Debré a právě prošla dlouhým restaurováním, po kterém byla nainstalována zpět právě minulý týden.

Během naší prohlídky divadla jsme měli možnost podívat se i do běžně nepřístupných prostor. I v nich platí to, že je zde velmi málo místa, takže herci mají problémy se šatnami a prostory, kde čekají na své vystoupení. Největší zajímavostí je asi to, čemu říkají „foyer des artistes“ – velký sál, skromně vybavený jen židlemi, stolky a piánem, kde se herci mohou scházet a které tradičně historicky patří jen jim. Bez jejich svolení sem nesmí vstoupit nikdo nepovolaný, dokonce ani ředitel divadla ne. Okna vedou na úzký balkonek přímo v průčelí budovy, takže z nich vidíte na place Colette a korálkový vstup do metra od Jeana-Michela Othoniela. Pokud budete mít štěstí, můžete občas večer vidět na balkónu herce, jak v kostýmech čekají na svůj výstup.

Přímo naproti herecké místnosti leží na konci krátké chodby vstup na jeviště. Musíte však překonat několik prudkých schodů dolů, což prý bývá problém zvlášť pro herečky, pokud hrají v dlouhých sukních nebo krinolínách.

S hlavním schodištěm těsně sousedí v prvním patře velká místnost divadelního bufetu. Její zlacené a štukové výzdobě dominuje na mramorovém krbu Molièrova busta od Prospera Chabrola. Podoba místnosti pochází z rekonstrukce divadla po požáru v roce 1900.

Na opačném konci místnosti stojí socha Voltaira, která je mramorovou kopií sádrového originálu, uloženého v nedaleké Národní knihovně. Autorem je Jean-Antoine Houdon, který vytvořil obě verze sochy.

Voltaire je sice pohřben v Panthéonu, jeho tělo tam však není celé. Jeho srdce, vyjmuté hned po jeho smrti v roce 1778, se téměř ihned stalo relikvií, vystavenou v pokoji v Château de Ferney, kde filosof předtím žil. O jeho uložení v Národní knihovně rozhodl až v roce 1864 Napoleon III. Kromě toho byl z těla vyjmut i mozek, a to apotykářem, který prováděl pitvu a balzamování těla. Vystavoval ho dlouhé roky ve své lékárně a v majetku jeho rodiny zůstal až do začátku 20. století, kdy ho jeho potomci darovali Comédie française výměnou za dvě doživotní místa v divadle. Od té doby je mozek uložen v podstavci této jeho sochy. Aby toho nebylo málo, tělo v Panthéonu postrádá i nohu a jeden zub, které byly pravděpodobně ukradeny hrobníky nebo rovnou fetišisty během Voltairova pohřbívání v roce 1778 v opatství Scellières.

Z oken bufetu je krásný výhled přímo na place André Malraux s jednou ze dvou fontán, které tento prostor zdobí. Věřím, že večer, když v nasvícené fontáně tryská voda, mají diváci o přestávce další zážitek. Z bufetu se pak běžně nepřístupnou chodbou, jejíž čelní okno vede do rue de Montpensier, dostaneme do poslední místnosti, kterou jsme v rámci prohlídky mohli vidět – do sálu, kde se konají zasedání divadelního výboru. I ten byl vytvořen při rekonstrukci v roce 1900, jen je jeho výzdoba, korunovaná nádherným křišťálovým lustrem, ještě bohatší a těžší.

O tom, že divadlo organizuje tyto prohlídky, jsem se dozvěděla v podstatě náhodou (když se mi opět ani letos nepodařilo zarezervovat si prohlídku v době Dnů evropského dědictví). Prohlídky se konají skoro každý víkend a rezervovat si je můžete na stránkách divadla (z odkazu se proklikáte přímo k objednávce konkrétního termínu, který se dá zarezervovat až do konce divadelní sezóny v květnu 2024; zatím je tam i na říjen dost volných míst).

Pokud byste chtěli vidět některé představení, můžete si koupit lístek buď přímo v pokladně denně mezi 11 a 18 hod, nebo přes internet TADY. Program se spoustou dalších užitečných informací, včetně seznamu členů souboru, je uveden v brožurce, kterou si stáhnete TADY.

Kromě běžných míst jsou každý den hodinu před představením nabízeny zbylé vstupenky za cenu 5 eur. Většinou jich prý bývá tak 65-85, nedají se rezervovat, ale vyčekat ve frontě u přepážky u bočního vstupu z rue de Richelieu (naproti fontáně). Kromě toho je každé pondělí na stejném místě nabízeno až 85 vstupenek zdarma pro mladé do 28 let.

La Comédie Française, 1. obvod, place Colette / 2 rue de Richelieu