Paříž pro pokročilé

Stanice metra Porte Dauphine za svůj název vděčí stejnojmenné městské bráně, která byla postavena v místech bývalé bažantnice nedalekého zámečku Muette, kde často pobývala Marie Antoinetta. Jako manželce korunního prince a následníka trůnu, budoucího Ludvíka XVI., nesoucího titul „Dauphin de France“, za kterého ji provdali ve čtrnácti letech, jí totiž náležel stejný titul „Dauphine“, který se časem díky její přítomnosti stal i názvem celého okolí.

I když královskou rodinu smetl čas, krásnou Rakušanku dodnes připomíná jeden z významných dopravních uzlů na západě Paříže, jehož součástí je i konečná linky metra 2. To má v těchto místech hned několik vstupů, ale jen jeden z nich je historicky významný. Je zvýrazněn malou secesní stavbou, která je dílem Hectora Guimarda, architekta podivuhodných secesních návrhů, který byl v roce 1899 pověřen, aby vytvořil jednotný mobiliář pařížského metra.

.

Hectora Guimarda, který byl ve svých začátcích silně ovlivněn belgickým architektem secese Victorem Hortou, si společnost, provozující metro, nevybrala náhodou. Ve svých třiatřiceti letech měl za sebou už celou řadu úspěšných návrhů nábytku a zařízení, ale také činžovních i rodinných domů. Při své práci se inspiroval především přírodou, jak flórou, tak i faunou. Fascinovaly ho stonky a listy rostlin nebo nohy a křídla hmyzu. Používal rozmáchlé linie a křivky, které kontrastovaly s klasickou architekturou, a realizoval je nenapodobitelným způsobem z ocelových a litinových konstrukcí, které měly tvořit určitý protiklad k přímým liniím jednotných Haussmannových bloků domů.

Při navrhování pro metro se rozhodl pro jednoduché, sériově vyráběné materiály – kámen pro základy, litinu pro konstrukce, emailové panely z lávového kamene a skleněné zastřešení. Vytvořil několik typů vstupů do metra – od jednoduchého schodiště přes částečně zakrytý vstup až po kiosek ve tvaru edikuly. Ten vyžadoval nejvíce prostoru a byl proto určen na místa, kde by nejen nepřekážel provozu, ale kde by také vynikl. To je právě případ vstupu u Porte Dauphine, který zde zůstal jako jeden ze dvou posledních modelů svého typu v Paříži (tím druhým je vstup na place des Abbesses na Montmartru, ale ten není na svém původním místě, byl sem přenesen ze stanice Hôtel de Ville).

Vzhled této stavbičky si vysloužil přezdívku vážka, protože údajně připomíná jejich křídla. Vstup má šikmý baldachýn, opírající se o polokruhovou konstrukci. Střecha, spočívající na třech nosných stěnách, je tvořena skleněnými lamelami, namontovanými na rámu z litinových podpěr. Emailová tabule s nápisem Metropolitain je jediná původní zachovaná v Paříži, všechny ostatní byly buď zrenovované nebo nově vyrobené. Vstup byl zrestaurován v roce 1999 při příležitosti oslav stého výročí zahájení provozu pařížského metra.

Guimardovy práce byly už krátce po své realizaci silně kritizovány tehdejší společností, která mu vyčítala německý vliv a používání vojensky zelené barvy. Navíc po začátku 20. století secese velmi rychle vyšla z módy. Guimard kritice podlehl a svoji spolupráci s metrem v roce 1902 ukončil. Stačil do té doby vytvořit 164 vstupů, z nichž však některé byly odstraněny a zničeny ještě před první světovou válkou, další pak ve 30. letech a jiné postupně v následujících desetiletích. Ještě v roce 1969, těsně před tím, než se secese vrátila do módy, byla zbořena nádherná stanice metra na place de la Bastille (vidíte ji společně s dalšími již neexistujícími stanicemi dole v galerii). Do dnešních dnů se tak zachovalo jen 87 vstupů různých typů. Všechny jsou od roku 1978 památkově chráněny a v roce 2000 byl dokonce v Guimardově stylu postaven zcela nový vstup do metra Châtelet v rue des Halles.

Guimardův vstup do metra u Porte Dauphine není tak úplně na očích. Najdete ho trochu skrytý mezi stromy uprostřed zeleného pruhu avenue Foch, na dohled od Vítězného oblouku, který leží na konci této sto dvacet metrů široké třídy, tvořící ten nejširší paprsek hvězdice Étoile. Na opačném konci třídy, přímo na náměstí Porte Dauphine, pak leží bývalé nádraží z roku 1854, které obsluhovalo dnes již zrušenou železnici Petite Ceinture a které dnes slouží pro RER C.

Od nádraží se po boulevardu Lannes můžete dostat k výše zmíněnému zámečku Muette, ten je však pro veřejnost nepřístupný, protože slouží jako sídlo Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Jen kousek za ním leží na okraji parku Ranelagh oblíbené Musée Marmottan se spoustou Monetových pláten. Cestou po boulevardu Lannes se můžete po levé straně pokochat rezidenčními domy s cenami, které se dotýkají hvězd (zatímco na pravé straně kromě jedné z budov pařížské univerzity, několika hřišť a brutalistní ruské ambasády není nic dalšího). Za povšimnutí zde stojí pamětní deska na domě číslo 67, která připomíná, že tady v přízemním bytě žila posledních deset let svého života zpěvačka Édith Piaf.