Paříž pro pokročilé

Roky jsem tuto návštěvu plánovala a roky mě od ní všichni odrazovali s tím, že je to nebezpečné. Ten nevšední architektonický komplex, jehož název zní jako zaklínadlo z pohádky, má totiž špatnou pověst, tak špatnou, že se tam lidé bojí jezdit.

Projekt, situovaný na východ od Paříže v městě Noisy-le-Grand v oblasti Marne-La Vallée, vznikl na začátku 80. let, kdy místní radnice rozhodla, že místo administrativního komplexu, který měl i se zcela novou čtvrtí Mont d´Est tvořit protiváhu La Défense na opačném okraji města, zde raději postaví bytový komplex. Návrhem byl pověřen katalánský architekt Ricardo Bofill, jehož extravagantní styl se v té době v Paříži už zabydlel (o stavbách, které tam vytvořil, jsem psala článek přesně před rokem, kdy slavný architekt zemřel).

Vznikl tak projekt, protkaný odkazy na antiku a složený ze tří budov, které se rozkládají kolem společného náměstí. Největší částí je mohutná osmnáctipatrová budova, nazvaná Palacio, se 441 byty. Druhou částí je devítipatrová teatrálně pojatá stavba se 130 byty, která lemuje půlkruhově vnitřní dvůr ve tvaru antického divadla, a tou třetí a nejmenší je opět antikou inspirovaný hranatý oblouk s dvaceti byty na deseti podlažích. Přízemím prochází vnitřní ulice, zatímco horní patra jsou obsluhována řadou vnějších chodníků, které umožňují přístup k bytům ve dvou úrovních. Budovy jsou přerušovány monumentálními otvory, které otevírají pohled na zbytek města. Bofill zdůrazňuje snový charakter místa a převrací formy tím, že jim přisuzuje nové funkce – v antikou inspirovaných sloupech jsou umístěna schodiště nebo slouží jako předsazená okna a místo laviček slouží schody.

Jsou zde přítomny všechny charakteristické prvky stylu, který Ricardo Bofill použil ve svých francouzských návrzích: prefabrikované betonové panely, jejichž vzhled připomíná spíše kámen, které zde hrají konstrukční i estetickou roli, klasické tvary, monumentalita a složitost objemů. Na rozdíl od jiných pařížských staveb je zde však méně skleněných ploch.

Celý komplex, který svojí zadní stranou přiléhá k nákupním centru Arcades, je částečně uzavřený a svým hlavním vstupem, tvořeným úzkou štěrbinou, se obrací do méně živé části města. Vstupuje se jím přímo do prostoru divadelně pojaté architektury, který plní funkci veřejného prostranství.

Plasticita betonu umožnila vytvoření různých textur a barev. Najdeme zde proto celou řadu prvků, vycházejících jak z antické, tak i z moderní architektury – pilastry, frontony, římsy, sloupy, ale také převisy, rampy, jednotná betonová zábradlí a dělicí panely. K odlití zhruba dvou tisíc různých fasádních prvků bylo použito čtyřicet speciálně vytvořených forem.

Pohled na amfiteátr, který byl kolem poledne úplně prázdný. Kromě dvou francouzských fotografů, dvou japonských blogerek, které se tu navzájem dlouho fotily, paní, která si sem přišla číst a černošského správce, který chodil kolem dokola s mohutnou lahví saponátu a leštil všechny skleněné vstupní dveře, tudy procházely jen skupinky dětí s aktovkami a sem tam někdo z obyvatel. Pod vlivem toho, co jsem předtím slyšela a četla, jsem si sice nejdřív hlídala ústupové cesty (a že jich tady moc není), ale neměla jsem při tom ani ten nejmenší pocit ohrožení.

Ta špatná pověst, kterou Abraxas a tím i celé město Noisy-le-Grand mají, vznikla prakticky hned po postavení komplexu především kvůli hustotě a skladbě obyvatel této zcela nově vytvořené naddimenzované čtvrti. V podivných zákoutích anonymního komplexu začalo rychle bujet násilí, drogy, prostituce a zločin. To s sebou neslo nejen zanedbávání veřejného prostoru, špínu a divoké skládky, ale také chátrání a ničení. Odrazilo se to nakonec na celém městečku, jehož malé historické jádro s několika křivolakými uličkami, starou radnicí a kostelem ztratilo klid, bezpečí a také svou pověst.

Před deseti lety byla situace v Abraxas tak neudržitelná, že radnice plánovala jeho kompletní zbourání a jen díky přímluvám samotného Bofilla a jiných veřejných osobností se nakonec uvolila, že to přece jen ještě zkusí a zahájila postupnou rekonstrukci.

Přízemí Palacia je rozdělené vnitřními uličkami. Jsou členěny zídkami a pilastry, které slouží jako veřejné osvětlení. Na rozích bloků budov najdeme podivné antické altánky, jejichž funkci jsem nepochopila (kdo by proboha vysedával v těchto odpudivých prostorách v altánku, byť – jak se zdá – zrenovovaném?). Z uliček pak vedou řady úzkých dveří k jednotlivým schodištím a výtahům. Právě tady je nejlíp vidět, jak je vše opotřebované a zanedbané. Navíc jsou ty temné prostory tak nevlídné a neutěšené, že poté, co tam na mě slovně zaútočil nějaký týpek, který vypadal, že má něco v žíle a že toho není zrovna málo, jsem raději některá divná zákoutí už dál ani nezkoumala.

Pokud vás zajímá moderní architektura, ale po mém článku byste váhali, jestli stojí za to se do Noisy-le-Grand vypravit, tak podle mě ano. Je dobré to vidět na vlastní oči, i když mě tam napadala nejčastěji dvě slova: zvláštní a divné. Ale spíš divné.

No a kdybyste se v Noisy opravdu ocitli, tak si najděte i Arènes de Picasso, to je další podivný projekt, který leží kousek od vstupu do nákupního centra Arcades. Někdy se na něj tady taky podíváme.

Jak se tam dostat: Zdá se to jednoduché. Nejbližší stanicí je RER A Noisy-le-Grand – Mont d´Est. Jenže je v tom háček – abyste se dostali do komplexu Abraxas, musíte projít nákupním centrem Arcades, sestoupit do přízemí a tam projít napříč parkingem na druhý konec, což vás přivede do toho nevábného podzemí Palacia. Není to zrovna triumfální příchod. Parkingu se dá sice vyhnout tím, že celé nákupní centrum i Abraxas obejdete zvenku, ale to taky není moc hezká cesta.

Vřele proto doporučuji vystoupit raději o stanici dříve v Bry-sur-Marne (a eventuálně si tam prohlédnout Dioráma Louise Daguerra) a do Noisy-le-Grand se vypravit autobusem číslo 120, který zastavuje přímo před hlavním vstupem do Abraxasu (stanice Lycée International).

Naopak nazpátek do Paříže je to pak jednodušší a klidně můžete jet z Noisy – už budete zorientovaní a do garáží nákupního centra vás to přivede samo. Když jsem to zvládla já, klaustrofobik, dokáže to každý.