Paříž pro pokročilé

Když v roce 1877 vyšel Émilu Zolovi román Zabiják, který byl sedmou částí dvacetisvazkového cyklu o rodině Rougon-Macquartů, koupil si za honorář ve výši devět tisíc franků malý venkovský dům „v kouzelné díře na břehu Seiny“, jak napsal příteli Gustavu Flaubertovi. Ta kouzelná díra, ležící na severozápad od Paříže, se jmenovala Médan a Zolova charakteristika na ni sedí dodnes.

Dům stojí uprostřed městečka skutečně téměř až na břehu Seiny, od které ho odděluje (a oddělovala už v Zolově době) jen železniční trať přímo za plotem zahrady. Tehdy ovšem dům vypadal úplně jinak než dnes. Zola koupil v podstatě jen tu střední část, malý bílý domek, který sám nazval „králíkárna“, se kterým měl velké plány. Počítal, že v budoucnosti svůj pobyt v Paříži omezí jen na sběr materiálu a informací ke svým knihám, a psát že bude právě v Médanu, kde bude mít větší klid. Současně sem hodlal zvát své přátele, a to nejen spisovatele v čele s Maupassantem, ale i malíře impresionisty, kteří v okolí často malovali.

Rozhodl se proto dům rozšířit o dvě nová křídla. Hned po koupi v roce 1878 se pustil do stavby čtvercové věže a v roce 1895 do osmiboké věže, na kterou mu vydělala kniha Germinal. Mezitím postupně přikupoval další pozemky v celkové výměře přes čtyřicet hektarů, a to nejen v okolí domu, ale i za železniční tratí a na ostrově Platais uprostřed Seiny. Na něm pak nechal postavit letní domek, ke kterému vozil své návštěvníky na lodi, nazvané, jak jinak, než Nana.

Obě přístavby Zola sám osobně vymyslel, jejich stavbu pečlivě sledoval a zaměstnal na nich ty nejlepší pařížské řemeslníky a umělce. Slavnému vitrážistovi, který měl za úkol zhotovit barevná okna, prý mluvil i do návrhu a rozmístění všech květin a zvířat ve vitrážích. Stejně tak sám osobně rozhodoval o mozaikách na podlaze, o tapetách i o každém kusu nábytku.

Jak je vidět ve všech místnostech, ale především v salónu a pracovně, Zola skupoval velké množství nábytku, uměleckých děl a nejrůznějších vzácných předmětů, ze kterých vytvářel sbírky (například hudebních nástrojů nebo zbraní), které v domě vystavoval. Všechno prý muselo být nejlepší a nejdražší a muselo toho být hodně. Tato posedlost měla údajně původ v Zolově dětství, kdy mu brzy zemřel otec a matka se s osmiletým synem ocitla v nedostatku, který dospívající chlapec těžce nesl. Honosný dům plný krásných věcí tak pro něj byl symbolem úspěchu v literárním světě a životě vůbec.

Ve stejném stylu jako salón jsou zařízeny i další místnosti. Je ovšem nutno dodat, že i když se některé předměty a sbírky zachovaly, velká část zařízení není původní a byla jen vybrána tak, aby se tomu původnímu co nejvíce podobala. Důvod je jednoduchý – Zolova manželka Alexandrine po jeho smrti v roce 1902 část mobiliáře (a pozemků) prodala a v roce 1905 dům darovala sociálním službám. Ty ve spolupráci s nově vzniklou Nadací Émila Zoly v domě zřídily léčebnu pro děti.

V roce 1939 sice Zolova dcera a syn zahájili jednání o možnosti zřídit v domě muzeum, myšlenka se však kvůli válce neuskutečnila. Ještě v 70. letech proto dům sloužil nemocnici v nedalekém Poissy jako internát pro studentky zdravotní školy.

Pro veřejnost byl dům nakonec otevřen až v roce 1985. V roce 1998 si ho od vlastníka pronajala Asociace pro šíření díla Émila Zoly, která zde pod vedením mecenáše Pierra Bergé několik let provozovala muzeum a dále ho rozšiřovala. V letech 2011-2016 pak dům zrekonstruovala a v roce 2021 znovu zpřístupnila veřejnosti. Rekonstrukce citlivě vychází z původní podoby domu a jeho zařízení a vybavení, dochované na dobových fotografiích.

Nesnažím se tady nijak popisovat a rozebírat ani Zolovo dílo, ani jeho životopis. Konec konců, to všechno jsme se učili ve škole a dá se to dohledat několika kliky. Co nás ovšem neučili a nedá se jen tak dohledat, jsou drobnosti, zajímavosti a často i pikantní drby, kterými vás při prohlídce zahrne průvodkyně. Teď přijde čas na jeden z nich. Na horní fotce šatny vidíme také bystu mladé ženy, nelogicky umístěnou v prostorách pro služebnou. Bysta je tu však schválně, zobrazuje totiž Jeanne, kterou si do domu jako pomocnici v domácnosti na stáří přivedla Zolova manželka Alexandrine. Jeanne se ovšem brzy stala Zolovou milenkou, ze služby v domě odešla a když postupně porodila dceru a syna, ubytoval Zola tuto svoji druhou rodinu v Médanu hned za řekou a chodil je denně navštěvovat. V pracovně měl dokonce dalekohled, kterým svoje potomky mohl kdykoliv na dálku pozorovat. Manželka Alexandrine, která děti mít nemohla, sice situaci nesla těžce, ale nakonec děti přijala i do vlastního domu a po smrti Zoly a později i Jeanne se o ně starala a zařídila, aby se staly Zolovými platnými dědici. A právě jejich potomci dnes stojí za chodem muzea a asociace, která ho spravuje.

Asociace neměla při rekonstrukci dost prostředků, aby dům opravila a zpřístupnila celý. Některé místnosti proto zůstávají stále zavřené. Platí to i pro zahradu, kde je jen lehce upravena její část za domem a přilehlá alej. Vybudování původní francouzské zahrady a anglického parku tak ještě musí počkat.

Kromě samotného domu je zde k vidění i malé muzeum, věnované Dreyfusově aféře. Je umístěné v podlouhlém cihlovém přístavku, který u domu nechaly pro své působení vybudovat na začátku 20. století sociální služby.

Émile Zola se ve známém případu francouzského důstojníka židovského původu, obviněného v roce 1894 a odsouzeného ve zmanipulovaném procesu za údajnou špionáž ve prospěch Německa, velmi angažoval, upozorňoval na zfalšované důkazy a žádal o Dreyfusovo omilostnění a očištění s tím, že v jeho odsouzení hraje roli především jeho židovský původ. Celý případ údajné vlastizrady vyvolal ve Francii silné protižidovské nálady. Zola se Dreyfuse zastal ve svém slavném veřejném dopise prezidentu republiky Faurovi s názvem J´accuse, Žaluji, který způsobil skandál a Zolovi vynesl velkou nenávist veřejnosti a nakonec i obvinění za pomluvu a odsouzení na rok do vězení, před kterým se ukryl v exilu v Anglii.

Následné Dreyfusovy rehabilitace v roce 1906 se spisovatel nedožil. Zemřel v roce 1902 ve svém domě v Paříži na otravu oxidem uhličitým ze špatně spalujícího krbu (jeho manželku se při tom podařilo na poslední chvíli zachránit). Spekulace o tom, že otrava nebyla náhodná, se sice nikdy prokazatelně nepotvrdily, ale před několika lety údajně potomek bývalého kominíka zveřejnil, že se jeho pradědeček na smrtelné posteli přiznal, že na příkaz antidreyfusovských nacionalistů a tedy Zolových nepřátel ucpal komín na Zolově domě tak, aby kouř nemohl unikat a vracel se do místnosti.

Muzeum je plné dobových dokumentů, fotografií a článků a je doplněno krátkým filmem o celém případu. Nejděsivější mi tady připadaly vystavené plakáty, karikatury a výstřižky z novin a literatury s výlevy čiré nenávisti nejen vůči kapitánu Dreyfusovi a všeobecně proti Židům, ale i proti Zolovi.

Pokud vás Zolův dům nalákal k výletu z Paříže, doporučuji i prohlídku samotného městečka Médan, které je se svým čerstvě zrenovovaným kostelem Saint-Germain ze 17. století a hradem z 15. století jedním z nejpůvabnějších v okolí (přesně tak, jak řekl sám Émile Zola). Příště se na ně podíváme trochu blíž.

Maison Émile Zola et Musée Dreyfus, 26 rue Pasteur, Médan

Otevřeno: od středy do neděle 9-12,30 hod a 13,30-17,30 hod

Návštěva domu je možná jen s průvodkyní (a jen ve francouzštině) pouze po předchozí rezervaci TADY. Musée Dreyfus lze navštívit i bez předchozí rezervace.

Vstupné: dům+muzeum 9,50 Eur, studenti do 26 let 7 Eur, jen muzeum 5 Eur

Jak se tam dostat: Vlakem s označením J z Gare Saint-Lazare do Poissy a potom autobusem 26 do stanice Château. V neděli, kdy autobus nejezdí, doporučuji jet tímtéž vlakem o stanici dál do Villennes sur Seines, odkud je to do Médanu 2 kilometry pěšky hezkou vilovou zástavbou. V případě, že máte kartičku Navigo, jízdné na vlak i autobus je v ní zahrnuto.