Paříž pro pokročilé

Muzeum s náplní podobnou, jako má naše Uměleckoprůmyslové muzeum, najdete v severním křídle Louvru, v části, která leží podél rue de Rivoli a končí vysokým ozdobným pavilonem Marsan s výhledem do zahrady Tuileries. Na opačné, jižní straně zahrady podél Seiny leží úplně stejné křídlo se stejným pavilonem, pojmenovaným po bohyni Floře. Obě nárožní budovy byly v minulosti spojeny palácem Tuileries, o kterém jsem se letmo zmínila nedávno v článku o ministerstvu školství. Když palác v roce 1871 vyhořel, padl s ním i nárožní pavilon u rue de Rivoli, pojmenovaný po bohyni Pomoně. Na rozdíl od paláce Tuileries byl však tento pavilon obnoven, a to přesně podle protějšího Pavillonu de Flore a poté, co byl prakticky znovu postaven, byl spolu s celým křídlem pojmenován po komtese de Marsan, dceři prince Rohan-Soubise, která mívala v této části Louvru svoje pokoje, když byla guvernantkou královských dětí Ludvíka XVI. a Ludvíka XVIII.

Od roku 1905 je tato část Louvru věnována muzeu, které vystavuje užité a dekorační umění od středověku až do dnešních dnů.

Sbírky muzea velice široce zahrnují sedm odvětví, a to výtvarná umění, šperky, hračky, tapety, sklo, módu a textil a reklamu a grafiku. Pod výtvarná umění zde patří nejen umění jako takové, ale i to, čemu dnes říkáme design, přičemž je pozornost zaměřena nejen na výtvarnou hodnotu, ale i na hodnotu řemeslnou, na materiály, provedení a na samotný návrh.

Od vstupních prostor procházíte chronologicky pět časových úseků – středověk a renesanci, 17. a 18. století, 19. století, secesi a současnost. Čím výš po schodech v paláci stoupáte, tím mladší doba vás čeká. Není v mých silách tady vše popsat a ukázat, tak jen pro ilustraci několik fotografií z expozic.

Jeden z prvních sálů představuje církevní umění, pocházející z některých již neexistujících kostelů v Evropě, které zde pokrývá období mezi 12. – 16. stoletím.

Za autora reliéfu z glazované keramiky byl dlouho považován italský sochař Andrea della Robbia – toto autorství však bylo pozdějšími analýzami zpochybněno. Jisté je, že pochází z Itálie z doby kolem roku 1520. Zhruba do stejného období spadá i gobelín na spodní fotce.

Už v expozici, věnované středověku, najdeme ukázku tehdejší ložnice. Nábytek ve všech podobách pak zaplňuje velkou část muzea, přičemž největší pozornost je věnována jednotlivým stylům, řemeslnému provedení a návrháři, pokud je znám.

Stejně jako v Muzeu Carnavalet, i tady jsou nábytkové exponáty často uspořádány jako zařízené pokoje, aby měl návštěvník přesnější představu o tehdejším vybavení paláců a domů.

Zařízení tohoto salónu představuje hezkou ukázku měšťanského bytu bohaté rodiny z konce 18. století. Pochází z domu číslo 16 na place Vendôme – tehdejší place Louis-le-Grand, kde ho na začátku 20. století nový majitel domu demontoval a prodal jednomu z pařížských dekoratérů, který ho věnoval muzeu.

Také nábytek z další expozice má svoje přesné určení. Pochází z doby po roku 1815, kdy byla po Napoleonově porážce znovu instalována monarchie. Tak zvané období Restaurace sebou přineslo nejen Ludvíka XVIII., ale také zálibu v jednoduché módě. K tomu patřily také hladké křivky nábytku, světlé dřevo a zdobení intarziemi a bronzem. Nábytek na horním obrázku patřil vévodkyni de Berry, která v letech 1815 – 1830 obývala pavilon Marsan.

Období secese zastupuje několik francouzských návrhářů. Tím nejznámějším je Hector Guimard (proslavený svými známými secesními vstupy do metra). Na fotografii vlevo je ukázka jeho nábytku z doby kolem roku 1903. Ze stejného období je potom i dubová ložnice na vedlejší fotografii, kterou navrhl Louis Majorelle.

Muzeum je zajímavé nejen díky exponátům, ale také kvůli pro samotné budově. Ta byla přizpůsobena potřebám muzea vnitřními vestavbami, které vytvářejí dlouhé galerie s expozicemi drobnějších předmětů, jako obrazů, soch, skla, porcelánu nebo šperků, a také vestavěná patra pro drobný nábytek. Vznikly tak zajímavé průhledy mezi jednotlivými patry, hra světel a stínů a odrazy na sklech, kryjících vnitřní oblouky. Na části vnitřních úprav spolupracoval i slavný architekt Jean Nouvel.

V expozici, věnované modernímu nábytku, najdeme snad všechny nejznámější návrháře, počínaje Le Corbusierem s jeho nábytkem z rezidence Cité radieuse v Marseille (vlevo), přes klasické a ikonické návrhy dodnes prodávaného designového nábytku, až po extravagantní kusy, jako je například křeslo Poltrona di Proust od Alessandra Mendiniho (vpravo).

V oddělení moderního designu na vás najednou zasvítí jasné barvy hraček, které všichni známe – oblíbený buvol a žirafa české návrhářky Libuše Niklové z roku 1974. Jednu dobu je za poměrně vysokou cenu prodávali i v muzejním obchodu se suvenýry.

Kromě exponátů má muzeum ovšem ještě jednu atraktivní zajímavost, kvůli které stojí za to ho navštívit, a to neskutečné výhledy do všech stran. Navíc jsou tomu expozice přizpůsobeny a přístup k oknům je nejen možný, ale dokonce i usnadněný do té míry, že jsou u některých z nich vybudovány pozorovatelny.

Kromě stálých sbírek pořádá muzeum i krátkodobé tematické výstavy. Ty jsou v současné době tři – móda podle slavného návrháře Thierryho Muglera (Thierry Mugler Couturissime – do 24. dubna 2022), design pro všechny v levných obchodních domech (Design pour tous: de Prisunic à Monopix, une aventure française – do 15. května 2022) a výstavu o Malém princi (A‘ la rencontre du Petit Prince – do 26. června 2022).

Pod muzeum patří i Musée Camondo. Dá se zde proto koupit výhodnější dvojitá vstupenka do obou muzeí.

Otevřeno denně kromě pondělí od 11 do 18 hod., ve čtvrtek do 21 hod.

Vstupné 14 eur, do 26 let zdarma. Vstupenky je dobré kupovat předem TADY, vyhnete se frontám. Doporučuji udělat si zároveň i rezervaci předem na určitý den a hodinu, zvlášť pro vstup zdarma, kde je vyhrazen jen určitý počet míst zdarma a víc dovnitř nepustí, i když má návštěvník na neplacený vstup právo (většinou to nehrozí, takový nával v muzeu není, ale může se to stát).

Zatím platí veškerá proticovidová opatření, jako pass sanitaire a roušky.

Musée des Arts Décoratifs, 1. obvod, 107-111 rue de Rivoli