Katolický institut nebo taky Katolická univerzita, familiárně nazývaná La Catho, je jednou ze soukromých vysokých škol v Paříži. Hlásí se k odkazu původní slavné teologické fakulty na Sorbonně. Kromě tří nábožensky orientovaných fakult (teologie, náboženské vědy a kanonické právo) je zde i fakulta filosofická, fakulta společenských věd a ekonomie a pedagogická fakulta.

Institut byl založen v roce 1875, kdy se stal jeho sídlem bývalý karmelitánský klášter. Karmelitský řád je dodnes jeho určitou součástí – pod institut totiž spadá i seminář, v němž se mladí karmelitáni z různých diecézí připravují na svoji kněžskou dráhu. Ostatně i kostel, se kterým institut sousedí, je zasvěcen patronu řádu karmelitánů sv. Josefovi.

Stavba nové budovy, na kterou se dnes podíváme, byla zahájena v letech 1894-1896, ale po odluce církve a státu v roce 1905 budovy přešly na stát, od kterého je institut odkoupil zpět až v roce 1927. Teprve poté byla zahájena druhá etapa výstavby, a to v převažujícím anglo-normandském stavebním slohu. Vznikl tak komplex budov, který jako by do Paříže svým stylem ani nepatřil. No jen se na to podívejte.

Původní hlavní vchod z rue d’Assas. Dnes se dovnitř vstupuje branou v novějším křídle, orientovanou do rue de Vaugirard.

Vnitřní nádvoří, tvořené ze dvou stran těmito původními budovami a ze dvou novější přístavbou

Édouard Branly, lékař, ale především fyzik a vynálezce bezdrátové telegrafie, se v roce 1876 stal na Katolickém institutu profesorem. Proto zde jeho jméno najdeme na místní laboratoři.

Podloubí, ze kterého se vstupuje do staré části institutu. Dovnitř jsme se, bohužel, podívat nemohli.

Institut byl zpřístupněn při příležitosti Dnů otevřených zahrad, který se koná každý rok v září (většinou to vychází na týden po Dnech evropského dědictví, takže se obě příležitosti dají dobře zkombinovat). Cílem byla tedy rozlehlá zahrada, která k institutu patří. Je plná drobných náboženských staveb a památek.

Kostel sv. Josefa byl při této příležitosti zavřený, a vlastně si ani nevzpomínám, že bych bránu, vedoucí k jeho vstupu, někdy viděla otevřenou. Stejně tak zůstala pro návštěvníky tabu rajská zahrada s ambitem, patřící k semináři a těsně sousedící s kostelem (je to hezky vidět na Google mapách).

V Katolickém institutu se nachází také Muzeum Bible a Svaté země, ve kterém jsou představeny různé předměty, dokumentující život ve Svaté zemi, které se do Francie dostaly během křížových výprav. V současné době je zavřeno kvůli rekonstrukci, ale do budoucna je dobré to vědět, a to nejen kvůli exponátům, ale také kvůli možnosti podívat se dovnitř budovy.

Institut catholique de Paris, 6. obvod, 74 rue de Vaugirard

Park v 11. obvodu nedaleko hlavního vchodu hřbitova Père-Lachaise je jako desítky jiných parků v Paříži. Nechybí tu vzrostlé stromy, keře, záhony s květinami, fontána, zelené lavičky podél vybetonovaných cestiček, hřiště na pétanque a trochu ošuntělá dětská hřiště. Na pařížský park je tu však dost nezvyklá hlavní brána.

Právě ta neobvyklá brána nás bude zajímat. Na první pohled je vidět, že obě kamenné budky, dnes překryté společnou střechou, už něco pamatují a že určitě nevznikly současně se založením parku v roce 1977. Ve skutečnosti pocházejí z 30. let 19. století, kdy byly postaveny jako vchod do věznice, která stávala až do svého zboření v roce 1977 právě na místě dnešního parku.

Vidíte tytéž budky, které tady sloužily jako vrátnice?

O stavbě nové věznice na pozemcích bývalého kláštera Špitálního řádu sv. Josefa, rozprášeného za francouzské revoluce, rozhodl v roce 1826 král Charles X. Od samého počátku byla stavba koncipovaná jako věznice pro mladistvé delikventy od sedmi (!) do dvaceti let (dospělost tehdy začínala až jednadvacátým rokem). Vězení ve tvaru šestiúhelníku mělo ohromné nárožní věže a vysoké zdi a uvnitř bylo rozděleno na sektory, které bylo možno kontrolovat z jednoho místa v centrální rotundě.

Věznice zahájila činnost v roce 1830, kdy se dostal k vládě král Louis-Philippe I., který zjistil kromě jiného, že je všech dvanáct pařížských věznic beznadějně přeplněno. Nařídil proto stavbu další budovy hned naproti této nové věznice pro mladistvé, které se říkalo Petite Roquette. Vznikla tak i Grande Roquette, kde byli po jejím otevření v roce 1836 shromažďováni těžcí zločinci, kteří čekali buď na převoz do žaláře na Ile de Ré nebo do vyhnanství ve francouzských koloniích Guayana nebo Nová Kaledonie, anebo rovnou na gilotinu. Ta však byla v roce 1832 přemístěna z tehdejšího náměstí place de Grève (dnešní place de l’Hôtel de Ville) na opačný konec Paříže do míst, kde dnes stojí stanice metra Saint-Jacques ve 14. obvodu, což bylo pro převoz odsouzených z Grande Roquette trochu z ruky. V roce 1851 proto gilotinu přemístili před Grande Roquette, a to na ulici přímo před hlavní vchod, aby se veřejných poprav mohlo účastnit co nejvíc diváků (pokud vám vrtá hlavou, jestli gilotina stála na ulici trvale, tak i já jsem se nad tím pozastavila a zjistila jsem, že ne, že ji přiváželi a instalovali jen na popravy, jinak byla uschována ve skladišti za rohem v rue de la Folie-Regnault).

Věznice Grande Roquette neblaze proslula i v době pařížské Komuny, kdy do ní komunardi pozavírali svá rukojmí z řad církevních hodnostářů, královských gardistů nebo prostě jen bohatých občanů. Některé z nich zde poté popravili, jiné v květnu 1871 odvedli do svého posledního štábu v dnešní Ville des Otages v rue Haxo ve čtvrti Belleville, kde je ještě před svou definitivní porážkou stačili postřílet.

Grande Roquette však brzy přestala vyhovovat a proto ji v roce 1899 zavřeli a o rok později zbourali. Na jejím místě postavili nové obytné domy, dnešní čísla 164 až 168 v rue de la Roquette. Petite Roquette však fungovala dál, jen do ní po roce 1935 už nezavírali děti, ale stala se z ní ženská věznice.

A co gilotina? Ta tady zůstala, jen její umístění o kousek posunuli a v roce 1936 po zákazu veřejných poprav přemístili dovnitř ženské věznice, kde měla sloužit k popravám odsouzených žen (ty byly nakonec jen dvě, první v roce 1942, druhá 1943).

Popravy gilotinou byly ve Francii zrušeny definitivně v roce 1977. Kde skončila gilotina z Roquette není úplně jisté, na jejím původním místě však dodnes zůstala připomínka.

Přímo naproti bráně parku na začátku rue de la Croix-Faubin, kde kdysi býval vchod do Grande Roquette, najdeme kromě informačního panelu ve tvaru pádla, stojícího u zdi, i pět kamenných bloků, zalitých v asfaltu silnice a uspořádaných ve tvaru ondřejského kříže. Ty sloužily jako původní základny, na nichž stávala gilotina. Při bourání Grande Roquette je její tehdejší ředitel nabídl k odkoupení Muzeu Carnavalet, to ale odmítlo a proto zůstaly kameny na svém místě – a jsou tu i poté, co se několikrát vyměnil povrch vozovky (když se podíváte pozorně na první fotografii Petite Roquette nahoře, uvidíte dva z nich v popředí v dlažbě silnice). Připomínají nám tak další část pařížské historie, i když tentokrát nepříliš veselé.

Square de la Roquette, 11. obvod, 143 rue de la Roquette

Jak se tam dostat: metro Voltaire – linka 9, nebo Philippe Auguste – linka 2

Ve stínu vysokých věžáků urbanistického projektu Les Olympiades, postaveného v 70. letech, ze kterého se v průběhu času stala největší pařížská čínská čtvrť, se krčí několik úzkých uliček, které tu zůstaly zachovány z doby, kdy v nich žily rodiny dělníků, kteří z velké části pracovali na nedalekém nákladovém nádraží a ve skladech uhlí, které zanikly právě při stavbě tohoto ohromného komplexu moderních budov. Uličky sice oběma svými konci ústí do betonové a skleněné asijské džungle, uvnitř si však zachovaly svůj starobylý půvab.

První z uliček se jmenuje Passage National. Původní název Passage Crevaux byl změněn v roce 1925 podle rue Nationale, které se ulička dotýká jedním svým koncem, a odkazuje údajně na revoluci z roku 1848.

V jednom z nejošklivějších domů, který leží přímo uprostřed uličky, najdeme Čínský křesťanský misionářský kostel. Jednou se sem budu muset vypravit v neděli dopoledne, kdy se koná mše a je tedy možné nahlédnout dovnitř.

13. obvod, ulička leží mezi číslem 25 rue du Château des Rentiers a číslem 20 rue Nationale.

Jak se tam dostat: metro linka 14 – stanice Olympiades, nebo linka 7 – Porte d’Ivry

Farní kostel Saint-Jean-de-Gros-Caillou, sloužící protestantské luteránské církvi, leží uprostřed malého parčíku nedaleko Invalidovny. Neogotická podoba drobné jednolodní stavby s vysokou štíhlou věží napovídá, že pochází ze samého začátku 20. století (byl skutečně dokončen v roce 1911).

Kostel vznikl místo protestantské kaple, která se nacházela v nedaleké rue Amélie, na pozemku, který luteránům pro tento účel odkázal Denys Bühler, německý krajinářský architekt, působící v Paříži. Možná právě proto je dnes kostel obklopený malebným parčíkem, ve kterém najdeme několik starých cenných stromů, včetně letité sekvoje. Parčík, který nese Bühlerovo jméno, se z ulice otvírá roztomilým domem s červeným hrázděním, obklopeným květinami. Návštěva tohoto místa stojí za to už jen kvůli němu.

Kostel není běžně otevřený a v souladu s protestantským kultem je zpřístupněn jen pro obřad svaté Večeře Páně (eucharistie) každý první čtvrtek v měsíci mezi 19 a 20 hodinou a každou neděli v 10.30 hodin.

Park je otevřen denně do 17 hod.

Église lutherienne Saint-Jean-de-Gros-Caillou

7. obvod, 144 rue de Grenelle

Jak se tam dostat: metro 8, stanice La Tour Maubourg