O víkendu 18. a 19. září se opět konaly Dny evropského dědictví. Zatímco Praha je čím dál víc ignoruje a v letošním roce měla na seznamu jen čtyřicet položek, z nichž většina byly kostely nebo běžně přístupné objekty, Paříž bere tuto událost jako prestižní, dlouho předem se na ni připravuje a zahrnuje do ní spoustu sídel státní správy, od Elysejského paláce, přes senát a poslaneckou sněmovnu, až po sídla všech ministerstev a jiných státních úřadů, nemluvě o velkém množství soukromých a církevních objektů.
Oproti předchozím rokům byla letos kvůli covidu do těch nejžádanějších budov povinná předchozí registrace, aby nedocházelo ke kumulaci lidí ve frontách i uvnitř budov. Zvýšila se tak i pro mě šance dostat se tam, kde se mi v minulosti nikdy nechtělo čekat ve frontě (protože po zkušenosti s frontou před Elysejským palácem, kterou jsem si prošla před pár lety, jsem se zařekla, že už nikdy nikde stát nebudu).
Kromě jiného jsem se proto letos zaměřila především na sídlo předsedy vlády, kam se mi registrace podařila bez problému. Nádavkem jsem dostala registraci do dalších dvou vládních úřadů, které spadají pod předsednictvo vlády, a později i vstup do několika ministerstev, které sídlí v obdélníku mezi Invalidovnou, nábřežím Seiny a rue de Varenne, o které byl menší zájem a byly proto otevřené bez registrace a také bez front. Faktem ovšem je, že v soboru k večeru mi všechny ty honosné budovy, pocházející většinou z podobného období, už splývaly, takže i tady je budu dávkovat uměřeně a postupně, abyste se při nich nenudili ani vy, ani já.
Sídlo předsedy vlády (ten momentální, jmenovaný v červnu 2020, se jmenuje Jean Castex a pochází z Gaskoňska) najdeme v 7. obvodu v rue de Varenne v paláci Matignon, který byl postavený kolem roku 1720. V roce 1723 ho od původního majitele prince de Tingry odkoupil Jacques III. de Matignon, jehož jméno palác nese po celou svou další historii, i když v 19. století vystřídal jiné, mnohem vznešenější majitele, od Napoleona I. (koupil ho v roce 1812), přes krále Ludvíka XVIII., který ho v roce 1815 vyměnil se svojí sestřenicí vévodkyní bourbonskou za Elysejský palác, až po šlechtický rod Galliera, který ho koupil v roce 1852 a provedl v něm stavební a restaurátorské úpravy. Pro nás je na historii paláce Matignon pikantní to, že ho v roce 1889 dostal darem císař František Josef I. Habsburský (manžel proslulé císařovny Sissy), který v něm zřídil ambasádu Rakousko-uherské monarchie. Po jejím rozpadu předává Rakousko palác v roce 1922 zpět Francii, která v něm v roce 1935 zřizuje sídlo předsedy vlády.
Vraty ve vysoké zdi se vchází z ulice na čestný dvůr, kde se teprve ukáže zdobené průčelí paláce se štukovou výzdobou. Do paláce se vchází z nízkého schodiště s podestou, na níž předseda vlády většinou vítá protokolárně své návštěvy. Jako v jiných palácích podobného typu, i tady je přízemí lemováno řadou salónů, z nichž ty nejhezčí se obracejí na terasu za zadní stranou paláce, ze které se sestupuje do zahrady. V přízemí najdeme také v bývalé slavnostní jídelně, zřízené v době vévody de Galliera, zasedací místnost vlády, kterému vévodí dlouhý červeně potažený jednací stůl.
Pracovna předsedy vlády je umístěna v prvním patře, stejně jako předpokoje, sekretariát a jednací salonky. Všechny tyto místnosti mají z velké části moderní vybavení, zatímco dřevěné zlacené obložení stěn a dekorace pochází z původní doby vzniku stavby.
Srdcem paláce je, kromě kanceláře předsedy vlády, modrý salón, ve kterém se konají oficiální mezistátní jednání. V posledních covidových měsících z něj předseda vlády vede také své telekonference.
Z oken kanceláře předsedy vlády i z většiny přízemních salónů je krásný výhled do zahrady, která se táhne až k rue de Babylone, z níž vede do zahrady další vchod (ještě před několika lety, kdy byla zahrada každou první neděli v měsíci volně přístupná veřejnosti, do ní právě tudy vcházeli návštěvníci. To se ovšem změnilo po atentátech v roce 2015 – od té doby se obyčejní Francouzi do zahrady nepodívají).
Se svými dvěma hektary je to největší soukromá zahrada v Paříži. Je upravená jako anglický park s ohromným centrálním trávníkem, do kterého se ze stran zakusují ostrůvky s vysázenými keři a květinami.
Část vzrostlých stromů, především platanů, které lemují zahradu po obvodu, pochází z 19. století. Ty mladší stromy jsou často ozdobeny tabulkou, která uvádí nejen název stromu, ale také jméno toho, kdo strom zasadil – ať už to byl některý z bývalých předsedů vlády, nebo některý čestný host paláce.
V zadní části zahrady se z doby, kdy tu sídlilo rakousko-uherské zastupitelství, zachoval zbytek malého zvířecího hřbitova s pomníčky císařských mazlíčků.
Hôtel de Matignon, 57, rue de Varenne, Paris 7e
Palác je přístupný pouze ve Dnech evropského dědictví.
Paříž pro pokročilé 