Month: Září 2017

Císařské výročí v Rueil-Malmaison / Le Jubilé Impérial à Rueil-Malmaison

hfkomentáře 2
Městečko Rueil-Malmaison se svojí největší atrakcí, kterou je zámek, v němž žil Napoleon Bonaparte, jsme na blogu už viděli. Hezké upravené město žije dodnes ze své napoleonské tradice a ze slávy Prvního císařství, doby mezi lety 1804 a 1814, kdy byl Napoleon u moci a kdy se zasloužil svojí politikou a hlavně svými zbraněmi o vzestup Francie mezi evropské velmoci. My můžeme o jeho výbojích pochybovačně diskutovat, konec konců střední Evropě nepřinesly nic dobrého (dobře je to popsané v knize Napoleon a srdce Evropy od prof. Polišenského, pokud vás baví historie, bude se vám líbit), Francouzi však tuto dobu intenzivně prožívají a Napoleon je pro ně dodnes jedním z největších hrdinů jejich historie.
Oslavy Císařského výročí se od roku 2013 konají každý druhý rok, letos to tedy bylo už potřetí. Každý z ročníků se zaměřil na nejvýznamnější událost, jejíž výročí ten který rok nastalo. Letos to bylo 210. výročí uzavření Tylžského míru, spojenectví mezi Francií a Pruskem a Francií a Ruskem z roku 1807, kterým tyto tři země nastolily dočasný mír a přitom si rozdělily sféry vlivu v Evropě (spojenectví jim však vydrželo jen tři roky, než Napoleon otočil a zahájil svoje tažení do Ruska, to je ale už jiná historie.) 

Francouzi si v rámci oslav připomínají nejen Napoleonovy úspěchy, ale také jeho manželku Joséphine Beauharnais, která ho provázela právě v letech jeho politického vzestupu, než se s ní v roce 1809 rozvedl, protože byla starší než on a už mu nemohla dát dědice, po kterém toužil. Pár měsíců na to se oženil se sedmnáctiletou rakouskou arcivévodkyní Marií Luisou (tím, kdo sňatek dojednal, byl údajně rakouský vyslanec v Paříži Karel ze Schwarzenberka), která měla nejen přivést na svět Napoleonovo dítě (což se podařilo téměř okamžitě, malý Orlík se narodil necelý rok po svatbě), ale také usnadnit Napoleonovy vztahy s Rakouskem. Tam to ovšem skřípalo, císař František I. ho nesnášel a nevěřil mu a i přes spojenectví, uzavřené před tažením do Ruska, se proti němu nakonec spojil s jeho nepřáteli.

 
Oslavy jsou rok od roku mohutnější, velkolepější a prestižnější. Účastní se jich doslova celé město a tisíce turistů, kteří tady díky rekonstrukci historických událostí, vojenským přehlídkám, koncertům vojenských kapel, pouličním divadelním představením, výstavám, přenáškám a desítkám dalších různých akcí prožívají kus velké historie. Akce se během minulé soboty a neděle konaly na mnoha místech v celém městě a zúčastnilo se jich přes 110 000 diváků, 800 hudebníků a 600 dobrovolníků, převlečených za vojáky Napoleonovy Velké armády.
Původně jsem na takovou monstr akci vůbec nehodlala jít, ale protože jsem v neděli byla poblíž, vlastně jen přes řeku v městečku Chatou, cestou zpátky jsem se pozdě odpoledne v Malmaison zastavila. Na zhlédnutí těch hlavních akcí to bylo pozdě, Napoleonův čestný průvod už dávno přešel, ale přesto jsem ještě tu pravou atmosféru oslav zažila (a byla jsem nakonec ráda, že to hlavní pominulo, protože i přesto tam byly všude pořád neskutečné davy lidí).
 
 

Jedna z nejmohutnějších akcí se konala ve velkém městském parku Bois-Préau, který se pro tuto událost nazýval Espace Austerlitz, Slavkovský prostor, na počest jednoho z nejvýznamnějších Napoleonových vítězství. Poté, co sem dorazili účastnící dopolední velké dobové vojenské přehlídky, se tu konaly ukázky drezúry koní a poté velký slavnostní koncert orchestru Republikánské gardy.


Vojenský koncert jsem tu sice stihla, ale vojenské pochody mě zas tak moc nebraly, tak jsem se vydala na průzkum dalších částí tohoto lesíka. A bylo se na co dívat. Jeho velká část byla zabraná vojenským ležením, kde v typických dobových vojenských stanech, mezi kterými se vyjímal největší polní stan Napoleona, trávili čas (včetně noci) dobrovolníci, kteří představovali vojáky Napoleonovy armády, všichni pečlivě převlečení v dobových uniformách všech možných šarží.

Dalším cílem byl samotný zámek Malmaison. Ten byl v průběhu oslav otevřený pro všechny zájemce zdarma a protože už jsem ho uvnitř viděla, rozhodně jsem se dovnitř s davem nehrnula a raději jsem se vydala do zahrad. I tam se procházela spousta lidí v dobovém oblečení, ať už v uniformách, nebo v civilních šatech. Někomu stačil dokonce jen třírohý napoleonský klobouk.

 

Interiér hlavního salónu jen přes okno poté, co v šest večer zámek zavřeli. Fotky z interiéru jinak najdete TADY.

Joséphine, která v zámku zůstala i po rozvodu (konec konců byl její, koupila ho ještě před svatbou s Napoleonem) a která zde i dožila, byla velkou pěstitelkou růží. Její růžová zahrada byla proslavená. Dnes se zde můžeme projít místy, kde byla zahrada částečně zrekonstruovaná, a i když teď v září už růže nebyly v dobré kondici, některé odolné odrůdy ještě pěkně kvetly.

Zahradní průčelí zámku


Zatímco pěstěné francouzské zahrady se rozkládají před zámkem a po jeho stranách, vzadu za zámkem najdeme anglický park a les. Na terase před zahradním průčelím se konala prezentace dronů, kdy za pomoci speciálních zařízení mohli lidé sledovat let dronu nad zámkem a zahradami. Fronta velká, takže nic z toho. Co mají drony společného s Napoleonem, jsem nepochopila, snad jen to, že kdyby existovaly už v jeho době, mohl mít dokonalý přehled o pozicích nepřátelských vojsk (nic lepšího mě nenapadá).


Cestou přes městečko potom potkáváme další a další lidi v kostýmech; už je ani nefotím, je jich tolik!

Mimochodem, to městečko – pokud byste se do Rueil-Malmaison vydali, nezapomeňte si projít jeho půvabné staré jádro kolem kostela Saint Paul Saint Pierre s přilehlými úzkými uličkami.

Dalším z mnoha míst, kde se konaly slavnostní akce, včetně dalšího koncertu vojenské kapely, byl Parc de  l´Amitié, kde byla vytvořena zahrada císařovny Joséphine a její zvěřinec. Zahrada překypovala nádhernými hortenziemi a byla kouzelná, ale zvěřinec mi připadal doslova jako týrání zvířat. Kromě domácích zvířátek „pro děti“, jako byly ovečky, kozy, slepice a králíčci, sem byli přivezeny i lamy, oslíci, velbloudi, papoušci, pštrosi, volavky a další zvířata, která většinou buď žebrala o jídlo, nebo se krčila v rohu co nejdál od lidí. Smutné oči dětmi štvaného klokánka mě pronásledují dodnes.

U vchodu do parku stojí od loňského roku nová socha toho, kdo to tady všechno spískal a kvůli komu se to všechno vlastně konalo. Pokud vás zajímají ještě další podrobnosti a události, najdete je tady ve videu.

Uspořádání tak ohromné akce stojí spoustu peněz. Většinu nákladů (přes milion euro) však uhradili soukromí sponzoři a místní radnici tak celé oslavy stály jen 10% skutečných nákladů.

Městečko určitě stojí za návštěvu i mimo podobné události. Zámek s parkem je krásný a za procházku stojí i další zmíněné parky a centrum města.

Pokud jde o zámek, je otevřeno denně kromě úterý následovně:

duben-září 10-12.30 hod a 13.30-17.45 hod v týdnu a do 18.15 hod o víkendu, říjen-březen 10-12.30 hod a 13.30-17.15 hod v týdnu a do 17.45 hod o víkendu

Vstupné: běžně 6,50 eur nebo v době výstav 8,50 eur. Vstup pouze do parku 1,50 eur. Každou první neděli zdarma. 

Jak se tam dostat:
RER A do stanice „Rueil-Malmaison“ a potom pěšky nebo autobusem 27 do stanice „Le château“. Další možností je autobus 258 z La Défense do stanice „Le château“. Pozor, linka 258 má více tras a konečných, vy musíte jet autobusem, který má červené (a ne žluté) číslo.
Malmaison leží v zóně 3. Pokud pojedete RER, budete potřebovat speciální lístek Billet Origine Destination (měl by na tuto trasu stát kolem 3-4 eur), na autobus potom potřebujete jízdenku Ticket+. Pokud pojedete autobusem z La Défense, stačí jízdenka Ticket+.

Kdo má kouzelnou tramvajenku Navigo, má veškerou dopravu v ceně. 

 

Malíř Jaroslav Čermák v Paříži / Peintre Jaroslav Čermák à Paris

hfkomentářů 8
Růžový nárožní dům se zakulaceným průčelím na honosné avenue de Wagram má na své fasádě kromě hotelového nápisu ještě nenápadnou pamětní desku. Připomíná, že v těchto místech stál dům, kde v druhé polovině 19. století žil český malíř Jaroslav Čermák. 


Jaroslav Čermák přijel do Paříže kolem roku 1850, kdy hledal alternativu ke vzdělávání na pražské akademii, na kterou vstoupil ve svých sedmnácti letech. Nebyl tam však spokojen, odjel proto na další studia na akademii v Antverpách a přes další školu v Bruselu se nakonec dostal do pařížského ateliéru Louise Gaillata. Ve svých třiadvaceti letech získal cenu slavného pařížského Salónu, díky níž se zde rychle prosadil.


Čermák maloval i v Paříži témata z českých dějin (ostatně obraz, se kterým vyhrál na pařížském Salónu, se jmenoval Šimon Lomnický žebrá na pražském mostě) a díky svým cestám na Balkán později přidal i témata ze života v Černé Hoře a v Dalmácii. Se svým stylem se pohyboval na rozhraní novoromantismu, orientalismu a salonní tvorby. Svými tématy i provedením mi jeho obrazy připomínají o padesát let mladší Muchovu Slovanskou epopej.

 

Jaroslav Čermák zemřel v necelých čtyřiceti osmi letech 23. dubna 1878 v Paříži, jeho hrob tam ale nehledejte. Nachází se na Olšanských hřbitovech v Praze, kde má hned v blízkosti jednoho z bočních vchodů významné místo s monumentálním náhrobkem, který mu nechala zhotovit Umělecká beseda.

17. obvod, 128 avenue de Wagram

Jak se tam dostat: metro Wagram (linka 3)

Zahrada u akvaduktu / Jardin de l´aqueduc

hfkomentáře 4
Koncept společně sdílených zahrad se v poslední době začíná pomalu rozšiřovat i u nás, zatímco v Paříži má už dlouhou tradici. Pařížané je zakládají na každém volném plácku. Nejde vždy jen o roztomilé učesané záhonky, viděla jsem už zahrady, které vznikly na místě zbouraného domu nebo proluky, kde není vhodná půda k pěstování – v takovém případě sem lidé nanosí dřevěné bedny, staré vany nebo jakékoliv jiné nádoby, které naplní hlínou – a voilà, záhonek je na světě.
Jedna z nejhezčích společných zahrad, kterou jsem v Paříži viděla, je vybudovaná v prudkém svahu, který sbíhá k obytným domům od zdi, vyznačující trasu vlaku RER v blízkosti parku Montsouris. Minule jsme se před ní zastavili při našem putování po stopách akvaduktu, dnes otevřeme branku a vejdeme dovnitř. Ostatně paní, která to tady má na starosti, mě zvala dovnitř hned, jak mě z dálky uviděla za plotem. 

Zahrada má celkem 1200 m2 a chodí sem pracovat a odpočívat celkem 105 rodin (přes 320 lidí). Kromě toho sem v rámci pracovně výchovných aktivit dochází i děti z blízké školy a školky a z několika asociací, především pro handycapované. Pro ty jsou tady připravené záhonky v bedýnce, umístěné ve výšce, aby na ně dosáhli i z vozíku.

Vůbec si nedovedu představit, jak by to tady vypadalo, kdyby sem přišli všichni najednou, ale zřejmě něco takového nehrozí – já jsem tady byla v jednu červnovou sobotu dopoledne a kromě paní, která mě pozvala dál, tady nebyl vůbec nikdo. Paní se zřejmě nudila, protože mě provedla celou zahradou a pořád by si povídala. Nakonec se mě – jako všichni – zeptala, odkud jsem, a podivila se, že z Prahy, prý to není možné a určitě musím být z Brazílie (no jistě, protože se svými blond vlasy a nazelenalou pletí vypadám určitě jako typická Brazilka). Mám prý stejný přízvuk jako její švagrová, a ta tedy pochází z Brazílie. 

Za zdí je vidět pantograf a hluk projíždějícího vlaku se tady nese do dálky v pravidelných intervalech, tlumí ho však všudypřítomná popínavá zeleň a stromy. Ve spodní části zahrady najdeme i malé jezírko, mokřad a ve stráni mikro vinici a včelí úl. Na jezírku plavou kachny, v mokřadu skřehotají žáby a když je klid, prý tu pobíhají i ježci. Zkrátka takový malý ráj uprostřed města. Pojďte si ho se mnou prohlédnout..

Jardin de l´Aqueduc
14. obvod, rue de l’Empereur Valentinien

Po stopách medicejského akvaduktu / Sur les traces de l´aqueduc Médici

hfkomentáře 2
O akvaduktu, který přiváděl do jižní části Paříže vodu z nedalekých předměstí, jsem psala už před třemi lety TADY. Tehdy jsme ho viděli za městem, kde v „dvouměstí“ Arcueil-Cachan mohutnými dvoupatrovými oblouky překlenuje údolí. Spodní patro akvaduktu pochází ze začátku 17. století, kdy ho nechala kolem roku 1613 vybudovat Marie Medicejská, italská manželka francouzského krále Jindřicha IV., aby jí pomohl vyřešit problémy se zásobováním vody v jejím novém paláci, kolem kterého nechala založit zahradu, kterou dnes známe pod názvem Lucemburská. Druhé patro oblouků bylo nadstavěno později, až v druhé polovině 19. století.
Trasa akvaduktu procházela od města Rungis v délce třináct kilometrů až do oblasti dnešní pařížské observatoře. Jeho průběh a fungování bylo kontrolováno díky dvaceti sedmi vodovodním domkům, z nichž jeden jsme viděli přímo pod mostem v Arcueil. Po celé trase jich dodnes zůstalo zachováno dvacet tři a já jsem už v tom minulém článku slibovala, že je časem všechny projdu. To se zatím, bohužel, nestalo, ale našla jsem alespoň ty, které vedou uvnitř Paříže, společně s posledními zachovalými zbytky akvaduktu. Pojďme se na ně podívat.

Trasa akvaduktu byla v roce 1874 v těsné blízkosti parku Montsouris na hranicích města svedená do nového vodojemu a dodnes je funkční. Starý kus trasy, kompletně zahloubený, který vedl od hranic Paříže do starého vodojemu, při výstavbě a rozšiřování města vzal za své. Přesto se však podařilo několik metrů objevit a zachovat.

U severního cípu parku Montsouris najdeme dnes enklávu nových domů. Když v roce 1996 začaly buldozery hloubit jejich základy, netrvalo dlouho a narazily na tři kamenná a betonová koryta. Ta byla pozůstatky nejen medicejského akvaduktu, ale i původního galsko-římského, který v době, kdy se Paříž ještě jmenovala Lutécie a kdy v místech dnešní Latinské čtvrti stálo římské město, přiváděl vodu do řínských lázní, jejichž pozůstatky jsou dodnes zachovány při dolní části boulevardu Saint-Michel. Při záchranných pracech byla koryta zachována a neuvěřitelně pracně a vynalézavě zakomponována do stavby.
U zdi, která je v avenue Reille odděluje od silnice, spatříme poprvé kus starého betonového koryta medicejského akvaduktu, ukrytého za sklem jako památka a opatřeného bronzovou pamětní deskou. V těsné blízkosti v přízemí prvního z nových domů uvidíme další kus, tentokrát i s tunelem, kterým koryto procházelo.

V roce 2013, kdy medicejský vodovod slavil 400 let od svého vzniku, byla připravena i malá výstava o jeho historii a záchraně. Všechny informace jsou tak dodnes okolojdoucím k dispozici.

Když obejdeme blok domů, dostaneme se k parčíku, u něhož na křížení dvou ulic, jejichž názvy připomínají římské císaře, na nás vodovod vykoukne znovu.

Pamětní desky, vložené v chodníku, upozorňují svými zobrazeními jak medicejský, tak i římský původ akvaduktu

Protější park ve svém terénu zachovává tři podlouhlé hrboly, vyznačující tři trasy vodovodních koryt. Na tom nejvyšším stojí vodovodní domek. Z kraje parku k němu vede otevřený tunel, který ukazuje, jak vypadal jeho vnitřek i se schody, po kterých se ke korytu sestupovalo.

Sluší se ovšem říct, že domek není původní, byl postaven podle vzoru jiného, ke kterému se ještě dostaneme. 

Nahoře vidíme druhé, menší koryto, které vede přes park. V jeho blízkosti prochází i třetí, to bylo zaslepeno a i když je zvenčí vidět, nechci vás zas tak moc unavovat stále stejnými fotografiemi. Za parkem se koryta ještě jednou objevují a poté nenávratně mizí ve svahu, který vznikl navážkou při budování trasy vlaku RER, při jejíž stavbě byly veškeré stopy akvaduktu a dalších dvou vodovodních domků zničeny. Ve svahu leží zajímavá zahrada, do které se podíváme příště.

Pozůstatky akvaduktu se objevují až zhruba o osm set metrů dál u zadní strany nemocnice La Rochefoucault na avenue René Coty, kde stojí na zahradě další vodovodní domek, ten, který sloužil jako předloha k postavení toho předchozího.

Od těchto míst se pak další stopy ztrácejí. Oblast mezi place Denfert-Rochereau a observatoří, kam akvadukt mířil, byla hustě zastavěná v minulých stoletích, kdy ještě žádné podzemní nálezy nikoho nezajímaly.

Pokud si chceme akvadukt ještě jednou připomenout, nezbývá, než se vydat do místa jeho konečné destinace dalšího půlkilometru odtud. Tam leží malebný domeček, ve kterém bydlel a pracoval vrchní královský vodovodní mistr Thomas Francine. 


Je to poslední z vodovodních domků na celé trase, který nesl číslo dvacet sedm. Byl postaven v roce 1619 a začal fungovat po vybudování celé trasy vodovodu v roce 1623. Oproti těm ostatním byl mnohem větší nejen proto, že v něm „le fontainier“ žil, ale především proto, že se v jeho podzemí ukrýval rezervoár, z něhož byla voda rozváděná po celé jižní části Paříže.

Voda přitékala podzemním potrubím a kanály ji distribuovaly do tří oddělených nádrží. Ta největší, do níž teklo 40 % přiváděné vody, sloužila k zásobování Lucemburského paláce a zahrad, druhá, nazývaná Karmelitská, se svými 30 % zásobovala okolní církevní zařízení, zatímco zbývajících 30 % vody bylo určeno do veřejných kašen, kde ji čerpal pařížský lid.

Jedna z menších nádrží i s přívodním kanálem. Na zdi je vsazená pamětní deska v latině, která připomíná zásluhy krále Ludvíka XIII. (a tedy syna Marie Medicejské) na zásobování lidu vodou. Text, který byl nalezen v Národním archivu, pochází z roku 1598 a byl určen pravděpodobně pro první vodovodní domek v Rungis. Sem byl umístěn až v roce 1995 v rámci prováděných vykopávek.

To nejzajímavější je zde ovšem ohromná nádrž, do které vás průvodce přinutí vlézt tím přítokovým kanálkem (ať žijí klaustrofobové jako jsem já). Ještě do druhé poloviny 19. století nádrž sloužila k uchovávání zásob vody, ale od té doby, co ji nahradil rezervoár Montsouris, je prázdná.

Zatímco celý tento vodovodní systém zásoboval jižní část města, do té severní byla přiváděna voda z vršku kopců nad dnešní čtvrtí Belleville, kde je také zachována podobná řada vodovodních domků.

Celá trasa, kterou jsme ušli dnes, je zároveň i hezkou a zajímavou procházkou. Bohužel domek královského vodovodního mistra, la Maison du fontainier, který je určitě tou nejzajímavější částí, není běžně přístupný. Dá se do něj podívat jen v rámci organizovaných prohlídek asociace Paris historique (informace TADY), nebo při Dnech evropského dědictví. Třeba zrovna tento víkend.

Adresy: Avenue Reille, rue de l´Empereur Valentinien, avenue René Coty, avenue de l´Observatoire

 
 
 
 

Derain, Balthus, Giacometti

hfkomentáře 2
Jednoduše jen třemi jmény hlavních protagonistů se představuje jedna z nejzajímavějších výstav, kterou je momentálně možné v Paříži navštívit. Koná se v Muzeu moderního umění a jsou na ní konfrontována tři výtvarná esa první poloviny 20. století – André Derain (1880 – 1954), Balthasar Kłossowski, řečený Balthus (1908 – 2001), a Alberto Giacometti (1901 – 1966). 


 

Všichni tři se spolu přátelili od 30. let, kdy se začali navštěvovat v ateliérech kolem Montparnassu a Saint-Germain, ale ve výstavním prostoru se spolu setkávají poprvé. Můžeme tak přímo na zdech muzea porovnávat jejich malířský styl v devíti malířských tématech. Tím prvním je auportrét, kde se autoři sami představují.
 


Devatenáctiletý Alberto Giacometti v roce 1920


André Derain a jeho rodina ve stejném roce


Balthus v roce 1935

Dalšími společnými tématy je zátiší, krajna, portréty společných přátel, díla se stejným modelem nebo se stejnou inspirací, pocházející od neoklasicismu až po dobu Courbeta či Corota, a také jejich návrhy kostýmů a scén pro divadlo.

Nahoře je zátiší podle Balthuse (1940), dole Derainovo (1938) a ještě níž Giacometti z roku 1960. 

Ze všech 350 vystavených děl musím zmínit to, které patří mezi moje nejblíbenější. Kráčejícího muže Alberta Giacomettiho jsem viděla poprvé skutečného na jihu Francie v Saint-Paul-de-Vence v nádherných výstavních prostorách Nadace Maeght a i když jsem ho znala už předtím z fotografií, byla to láska na první pohled. Od té doby jsem se ho viděla už několikrát na různých místech od Paříže až po Washington a pokaždé z něj mám radost, jako bych potkala starého známého.

Giacometti vytvořil stylizovanou figuru, která se nakloněným tělem prodírá prostorem, ve třech verzích, které se od sebe liší právě náklonem těla a výškou. První dvě verze byly odlity v několika kopiích (první v deseti, druhá v devíti), zatímco třetí existuje jen v originále. Když se jedna z těchto kopií v roce 2015 dostala do dražby, byla prodána za 141 miliónů dolarů a stala se tak hned po jednom Picassově obrazu dílem, které kdy dosáhlo v prodeji nejvyšší ceny. 

Výstava trvá až do 29. října 2017. Pokud máte do té doby naplánovanou cestu do Paříže a zajímá vás výtvarné umění, určitě si tento mimořádný projekt nenechte ujít.

Musée d’Art moderne de la Ville de Paris
16. obvod, 11 Avenue du Président Wilson

Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, ve čtvrtek do 22 hod
Vstupné 12 eur 

Jak se tam dostat: metro Alma Marceau nebo Iéna (linka 9)

 

Nemocnice Saint-Vincent-de-Paul / Hôpital Saint-Vincent-de-Paul

hfkomentáře 2
Bude to dnes takový text o nemocnici a o ne-nemocnici. Sice se tak ty staré budovy bývalé dětské nemocnice v blízkosti pařížské observatoře ve 14. obvodu pořád ještě jmenují, ale ke svým účelům už neslouží. Nemocnici zavřeli v roce 2012, provozy byly přesunuty do jiných zařízení, a od té doby tady bylo prázdno. Až v loňském roce je dostala do prozatímního pronájmu společnost, která zde vytvořila dočasné ubytovací a společenské centrum; to vše do doby, než bude definitivně připraven projekt nové ekočtvrti, která by tady na téměř třech a půl hektarech měla vyrůst.

Hlavní budovy bývalé nemocnice sloužily před francouzskou revolucí jako oratoř. V roce 1800 byly i s kaplí sv. Trojice přeměněny na nalezinec a dětskou nemocnici. Po celé 19. století se tady o děti staraly sestry z kongregace sv. Vincenta z Pauly, které už od 20. let minulého století byly postupně nahrazovány civilním personálem, který jeptišky vystřídal definitivně v 60. letech. Církevní název nemocnice však zůstal v platnosti dodnes.

Průčelí kaple z avenue Denfert-Rochereau je už dávno zaslepeno a dovnitř se vstupuje bočním vchodem přímo z vnitřního dvora bývalé oratoře. Ten je, bohužel, většinu času zavřený; mně se podařilo dostat dovnitř až napodruhé. Kaple sice není odsvěcená, ale ani není funkční. Občas se v ní koná nějaká výstava nebo koncert.

Nádvoří před kaplí

Chodby bývalé oratoře jsou zdánlivě dobře zachovány, šachovnicová dlažby chodeb je zútulňuje a ani vybavení na první pohled není nijak děsivé (na rozdíl od vybavení běžně fungující nemocnice na jihu Itálie, kterou jsem navštívila před pár týdny a která působila dojmem, jako by se tudy právě přehnala válka).
Ve vyšších patrech funguje ubytovna pro ženy, tam raději nepůjdeme.

Většina budov bývalé nemocnice je teď využívána asociací, o které jsem mluvila už nahoře. Ta si jejich interiér i exteriér upravila pro své potřeby poměrně alternativně – na zdech najdete street art i graffiti, v některých nemocničních pavilonech se hraje divadlo, jiné slouží jako výstavní prostory, někde fungují umělecké ateliéry a v jednom z nich najdeme knihovnu i s čtenářským koutkem. Na volném prostranství byly postaveny dřevěné stánky, které při větších akcích slouží pro občerstvení nebo prodej.

V kontejnerech vyrostly malé zahrádky, a při jedné v bočních zdí ve velké voliéře pobíhají slepice. Však se na to všechno podívejte. 

Pokud by vás zajímal rezidenční projekt, který se tady připravuje a který by měl být zahájený příští rok, podrobnosti s fotografiemi a plánky najdete TADY. Vyplývá z něj, že většina budov by měla být zachována, jen na místě, kde dnes stojí kotelna a některé pomocné budovy, budou vestavěny dva nové domy.
Podobných projektů, v jejichž rámci je prostor dočasně propůjčen různým společenským aktivitám, je v současné době v Paříži několik. Nedávno jsem jeden z nich viděla i ve čtvrti Ménilmontant, kde na místě staré továrny na zrcadla, která byla několik let načerno zabrána jako squat a ateliéry, už stojí tabule s obrázkem rezidenčního domu, který tady vyroste. Do zahájení prací však už vybouranou a vyčištěnou plochu pronajali nedalekému kulturnímu centru Bellevilloise, které tady udělalo letní scénu a kavárnu.

Připadá mi to jako dobrý nápad a jsem ráda, že třeba majitel karlínských kasáren v Praze tuto praxi také zavedl. Víte o nějakém dalším podobném projektu? 

Hôpital Saint-Vincent-de-Paul

14. obvod, 18 avenue Denfert-Rochereau 

Jak se tam dostat: metro Denfert-Rochereau (linky 4 a 6), RER B