Květen 2017 – Paříž pro pokročilé

Bylo nás pět na Noci literatury / Nous étions cinq à la Nuit de la littérature

28.5.201710.1.2022hfNapsat komentář

Dnešní titulek je slovní hříčka, kterou hned vysvětlím. Nejdřív se však zastavím u samotné Noci literatury, akce, která se v Paříži konala včera večer ve svém už 5. ročníku.

Sympatické je, že už v upoutávce pařížští organizátoři připomínají, že koncept celé akce přejali z Prahy, kde se koná už od roku 2006 (letos to bylo 10. května). Stejně jako v Praze, i v Paříži se Noc literatury odehrává pokaždé v jiné čtvrti. Letos zde padla volba na 20. obvod, který zahrnuje lidové a částečně umělecké čtvrti Belleville a Ménilmontat, kde se na dvaceti různých místech odehrávalo veřejné čtení zahraničních knih, jehož se účastnili buď přímo autoři, nebo překladatelé či umělci, kteří literární dílo zprostředkovávali.

Když se vrátím k vysvětlení titulku, na čtení, které jsem si vybrala, nás rozhodně nebylo jen pět. Jen jsem chtěla naznačit, že v sídle nakladatelství Édition de la Différence v rue Ramponeau se četl Karel Poláček.

Kniha Bylo nás pět totiž před měsícem vyšla ve francouzštině v překladu Martina Daneše, a právě on byl tím, kdo na tomto veřejném čtení přečetl tři úryvky z knihy. Četl je skvěle, vžíval se do jednotlivých postav, měnil hlas a intonaci a jeho interpretace tak připomínala legendární namluvení knihy Františkem Filipovským. Obecenstvo se bavilo, zvlášť u úryvku o tom, jak si kluci vypůjčili dřevěnou nohu otce Zilvara z chudobince, a v diskuzi se potom na Poláčka a jeho knihy dost vyptávalo.

Díla, která jsou na Noci literatury představována, jsou výhradně zahraniční a jsou vybírána kulturními centry jednotlivých zemí. Na akci tak spolupracovalo i České centrum v Paříži.

Cestou domů jsem ještě narychlo stihla čtení íránského básníka Rezy Afchara Nadériho ve stejné ulici jen o pár domů výš a mrzí mě, že jsem si nevyhradila víc času na další autory; minimálně na slovenského spisovatele Pavola Rankova bych se byla podívala ráda. Některá čtení se zase konala na zajímavých místech, která by taky stála za to. Tak třeba příště.

Villa Savoye

24.5.201710.1.2022hfkomentáře 4

Charles-Édouard Jeanneret, Švýcar, který po svém příjezdu do Paříže přijal přezdívku Le Corbusier, zanechal v Paříži i jejím okolí celou řadu architektonických děl. Na většině z nich se podílel i jeho bratranec a spolupracovník Pierre Jeanneret a všechny jsou dnes památkově chráněny. Jednou z jeho nejvýznamnějších staveb, a to nejen v Paříži, ale v celém kontextu jeho díla, je Villa Savoye, postavená v letech 1928 – 1931. Stojí v městečku Poissy asi půlhodinu cesty z Paříže, kde architekt vytvořil venkovské sídlo pro bohatou rodinu Savoye, která sem jezdila trávit volný čas.

Le Corbusier při projektu uplatnil všech svých pět architektonických principů, které na svých dílech prosazoval – dům stojí na pilotech, které nechávají volné přízemí, půdorys je volný, členěný jen nenosnými příčkami, okna jsou pásová, průčelí volné a celý dům završuje plochá střecha se zahradou. Zdi jsou upraveny pohledovým betonem.

Viděla jsem už poměrně dost Le Corbusierových staveb, ale tato ční nad všemi. Je skutečně nádherná. Se svými hladkými bílými zdmi svítí uprostřed volné zatravněné plochy v zahradě a přesně podle toho, jak to architekt zamýšlel, nemůže být přehlédnuta jediným pohledem. Podle záměru architekta nabízí tak zvanou architektonickou promenádu, při níž užaslý návštěvník prochází mezi piloty ke vchodu do domu a po vstupu je okamžitě fascinován točitým schodištěm, s nímž souběžně stoupá na druhé straně domu i šikmá rampa. Ta končí až na obytné střešní terase, kde je z bíle omítnutých betonových půloblouků vykrouženo závětří.

Dmu jako osvobození architektury od detailu, nebo brutalismu, s oblibou používajícího pohledový beton.

ům na pilotech, které ponechají volné přízemí, volný

V přízemí najdeme prosklený vstup a vedlejší zelený půloblouk po pravé straně skrývá vjezd do garáže pro dva automobily. To byl v době, kdy automobilismus teprve začínal, neskutečný luxus.

Na hlavní obývací pokoj navazuje rozlehlá terasa. Skleněný předěl mezi místností a volným prostorem se dal částečně odsunout.

Pásová okna s výhledem do přírody v jedné z ložnic. Okno kopírují vestavěné skříňky s hliníkovým povrchem, které se opakují i na jiných místech, například, jak je vidět dole, i v kuchyni.

Koupelna

Střešní terasa je napůl zarostlá zelení a prolíná se s obytnými prostory, kde jsou uplatněny důmyslné detaily, které obyvatelům usnadňovaly život. Na rampu, která nás na terasu přivedla, navazuje okno jako její pokračování a jako průhled do přírody.

Tady bych si, s dovolením, našla místečko na čtení

Z čisté bělosti všech zdí vyčnívá tento pokoj s modrou výmalbou, kde jsou vystaveny některé návrhy Le Corbusierova nábytku

Pohled od přístupové cesty

Celý areál je obehnán kamennou zdí. U vstupní brány na pozemek stojí domek zahradníka, který přesně kopíruje styl domu.

Pokud vám v Paříži zbyde volný půlden a už jste tam všechno viděli, určitě stojí za to se sem, do klidného městečka Poissy, za prohlídkou vily vydat.

Poissy, 82 chemin de Vilier
Otevřeno denně kromě pondělí
leden-duben 10,00 – 17 00 hod

květen – srpen 10,00 – 18,00 hod

září – prosinec 19,00 – 17,00 hod

Vstupné 8 eur, do 25 let zdarma

Jak se tam dostat: RER A na konečnou Poissy, z nádraží autobusem 50 (směr La Coudraie) do stanice Villa Savoye

Versailles – Velký Trianon / Grand Trianon

20.5.201710.1.2022hf1 komentář

Návštěvník, který se vydá do Versailles, nesmí kromě zámku a zahrad vynechat v severozápadní části zámeckého parku skupinu budov, které obohacují areál o další půvaby. Je to především Velký Trianon, na který se dnes podíváme, ale také Vesnička Marie Antoinetty, kterou jsme tady měli už loni v létě, a malý Trianon, na který se podíváme někdy příště.

Velký Trianon je se svojí zvláštní architekturou, inspirovanou italskými paláci, se sloupovím z růžového mramoru a porfyru a s bohatě zdobenými interiéry jednou z nejhezčích staveb v celém areálu. V roce 1687 ho nechal postavit Ludvík XIV. podle plánů svého oblíbeného arachitekta Julese Hardouina-Marsarta na místě, kde už předtím stával tzv. Porcelánový pavilon, kde se Ludvík XIV. skrýval před ruchem dvora se svojí milenkou Madame de Montespan.

Oproti tomu nový Velký Trianon sloužill spíše jeho rodinému životu. V době vlády jeho syna a následovníka Ludvíka XV. se z Velkého Trianonu stalo oblíbené místo královny Marie Leszczynské.

Sídlo si v dobách francouzského Císařství oblíbila i rakouská arcivévodkyně a maďarská a česká kněžna Marie-Louisa Rakouská z Habsburského rodu (a vnučka Marie Antoinetty), kterou v roce 1810 v rámci uzavření francouzsko-rakouského míru provdali za Napoleona. Císařovna obývala pravé křídlo zámečku, které je dodnes vybaveno v jejím stylu.

V levém křídle byl naopak vybudován v 60. letech minulého století prezidentský apartmán, který sloužil jak prezidentu de Gaullovi, tak i státním návštěvám.

Nejkrásnějším salónem v levém křídle je Zrcalový sál, jehož vzhled pochází ještě z dob Ludvíka XIV. Původní nábytek byl však rozprodán v době Francouzské revoluce, ten dnešní pochází z Napoleonovy doby.

Salóny císařovny Marie Louisy byly zařízeny v rudé barvě. Kromě salónu je zde i její ložnice.

Dobu krále Louise Philippa, který vládl v 1. polovině 19. století, ve Velkém Trianonu připomíná jeho byt, který zde byl také zachován, a který ohromuje zlatými potahy a polstrováním.

Součástí křídla, které obýval Napoleon s Marie-Louisou, je také tak zvaný Malachitový salón, kde císař vystavil dary, které dostal od ruského cara Alexandra I., a celá řada dalších salónů, sálů a ložnic.

Kromě rozlehlého zámeckého křídla, které Napoleon obýval s císařovnou, zde měl také malý pětipokojový byt, do kterého se uchýlil ještě před svatbou s rakouskou arcivévodkyní při svém příchodu do Versailles po rozchodu s předchozí manželkou, císařovnou Josefínou. Jeho nejoblíbenějším pokojem zde byl údajně tento Topografický salón, který mu sloužil současně jako knihovna, a který sousedil přímo s jeho ložnicí. Později byt využívaly Marie a Clémentine, dcery krále Louise-Philippa.

Kulatý hudební salón s krásnou mramorovou vykládanou podlahou býval prvním předpokojem Ludvíka XIV. Později zde bylo mezi okny instalováno malé pódium pro hudebníky, které dnes už neexistuje.

Nejkrásnější výhled na zahradu Velkého Trianonu se otvírá pod jónskými sloupy z růžového mramoru. Zahrada, upravená podle francouzského stylu, je plná obyčejných lučních květin. Navazuje na ni park. Po levé straně zahrady dosahuje pod vysokou balustrádu jedno z ramen Velkého kanálu, k němuž se však odtud, bohužel, nedá dostat přímo.

Celý areál velkého a Malého Trianonu a Vesničky Marie Antoinetty je od zámeckého parku oddělen plotem. Dovnitř se dá vstoupit pouze na určených místech, kde se současně prodává kumulovaná vstupenka do všech tří areálů za 12 eur, společně i se zámkem za 20 eur (v době, kdy nejsou pořádány hudební nebo vodní slavnosti), nebo za 27 eur v době hudebních či vodních slavností.

Další podrobnosti o vstupenkách a jejich koupi přes internet i informace a rady o tom, jak se dostat do Versailles, najdete TADY.

Dům metalurgistů / La Maison des Métallos

12.5.201729.12.2021hfNapsat komentář

V roce 1881 byla na východním předměstí Paříže otevřena manufaktura na plechové hudební nástroje. O pár let později ji odkoupila už tehdy známá firma Couesnon, mimo jiné proslavený dodavatel hudebních nástrojů pro americké jazzmany, která zde působila až do hospodářské krize v roce 1929, kdy musela svoji výrobu omezit. Budova továrny se tak dostala do rukou odborářské organizace v kovohutnictví, která tady v rámci Lidové fronty z výnosu členských příspěvků zřídila tak zvaný Dům metalurgistů, zkráceně francouzsky La Maison des Métallos. Sídlo se stalo centrem odborářského dění v Paříži a současně podporovatelem levicových proudů. Po podpoře republikánského Španělska ve válce v roce 1937 se angažovalo v boji proti fašismu a později v akcích proti vietnamské a alžírské válce.

Po 2. světové válce činnost centra pokračovala se stále se zmenšující intenzitou až do roku 1997, kdy odboráři nakonec museli svoje sídlo prodat. Aby se nedostalo do rukou soukromých investorů, kteří by ho nenapravitelně zničili, odkoupila ho pařížská radnice, která zde po rozsáhlé rekonstrukci v roce 2007 otevřela kulturní centrum. Jeho součástí jsou i dvě volně přístupné kavárny, nic nám tedy nebrání se podívat za krásnou červeně natřenou kovanou bránu, která uzavírá komplex ze strany malého náměstí, které se před ním rozkládá.

Z úzkého dvora vcházíme do vstupních prostor, ze kterých se sestupuje do suterénního divadelního sálu. Naproti vstupním dveřím vede schodiště do prvního patra s krásnou kovovou konstrukcí, kde na ochozu najdeme jednu z kaváren a naproti ní za dvojramenným schodištěm vysokou víceúčelovou halu, vytvořenou z prostor bývalé továrny. Ta však bývá přes den většinou uzavřená a nahlédnout (a fotit) můžeme jen přes skleněné dvěře.

Druhá kavárna rozložila své stolky na nádvoří před hlavním vchodem

Na náměstí před budovou stojí jedna z budovatelských soch z roku 1925. Jejím autorem je Jules Pendariès a znázorňuje dělníka při odpočinku – jen mu za ty roky někdo ukradl krumpáč, o který se původně opíral.

Když se rozhlédneme po náměstí, které tady tvoří rue Jean-Pierre Timbaud, najdeme v jeho okolí několik zajímavých domů. Ten vedlejší cihlový skrývá za vstupní mříží celou dlouhou řadu propojených dvorků.

Ulice se kousek výš vlévá do boulevardu de Belleville s jeho živým arabsko-čínským obyvatelstvem. Není divu, že tady kromě hezké typicky pařížské kavárny Cannibale najdeme i celou řadu arabských obchodů nejen s potravinami, ale i s oblečením, koberci, ale také literaturou.