Na kláštery různých náboženských řádů narazíme v Paříži na mnoha místech. Většinou jsou i se svými zahradami skryté za vysokými zdmi a obyčejný smrtelnik nejen, že se nedostane dovnitř, ale většinou si jich ani nevšimne. Nedaleko Champs Elysées, jen co by svěcenou vodou dostříkl od Vítězného oblouku, leží jeden z nich. Dominikáni se tady na rozdíl od jiných uzavřených řádů snaží aspoň částečně otevřít návštěvníkům, pro které pořádají různé akce. Já jsem se tam vypravila na výstavu, i když můj prvotní zájem byl podívat se dovnitř do kláštera. Podařilo se mi ho však najít až na podruhé, přestože je jeho součástí impozantní kostel Zvěstování Panny Marie. Z ulice však není vidět vůbec nic.

 

Kostel se totiž skrývá v zadním traktu moderní budovy. Když projdeme vstupní halou, dostaneme se na malý dvorek, široký sotva pár metrů, který nám nedovolí dostatečný odstup nejen k fotografování, ale ani k prohlédnutí portálu kostela. 

Uznejte sami, jestli byste hledali za tímto proskleným vchodem kostel a dokonce klášter.

Budovy pocházejí ze 30. let 20. století. Byly postaveny ve stylu Art Déco pro starý řád dominikánů, který v Paříži působil už od roku 1613. Jejich kláštera se však po francouzské revoluci zmocnili jakobíni, kteří dominikány vyhnali a v klášteře si pod Robespierrovým vedením zřídili sídlo tzv. Klubu jakobínů, který se stal centrem a původcem porevolučního teroru. Poté, co jakobínské hrůzy pominuly a ve Francii bylo znovu nastoleno království, byl klášter, který příliš připomínal revoluční hrůzy, srovnán se zemí. Celý příběh je podrobněji popsán TADY.

Dominikáni se do Paříže vrátili až kolem roku 1870 a usadili se necelé dva kilometry od svého původního kláštera na tehdejším venkovském předměstí Faubourg Saint-Honoré. Tady si také nechali později postavit tento nový moderní klášter s kostelem v byzantskem stylu. Nové budovy si zachovaly odstup od ulice, který respektoval nařízení, které platilo v 19. století, kdy náboženské kongregace nesměly mít portál přímo do veřejné komunikace.

 

Kostel, zasvěcený Zvěstování Panny Marie, má tři lodi. Kněžiště trochu připomíná Sacré Coeur na Montmartru. 

 

 

 

Vstupní prostory kláštera jsou světlé, prostorné… a moderní, stejně jako křížová chodba kolem rajského dvora 

 

 

 

 

 

 

 

Horní patro křížové chodby, které není veřejnosti přístupné, má na rozdíl od přízemní části moderní vitráže s motivy kříže

Vystavené obrazy měly, pochopitelně, všechny náboženská témata

K venkovní straně kostela přiléhá průchod, který vede do kancelářských budov, které stojí za klášterem. Podél průchodu najdeme několik hezkcýh soch.

8. obvod, 222 rue du Faubourg Saint-Honoré

Velké kulaté náměstí v jihovýchodní části Paříže je frekventovaným uzlem 13. obvodu, přesto se tady díky parčíku uprostřed náměstí zdá dopravní ruch snesitelný. Náměstí dostalo své jméno díky maršálu Juinovi, jehož socha stojí na kraji parku uprostřed kruhového objezdu. Název připomíná italskou expedici čtyř francouzských vojenských divizí za 2. světové války, kterým maršál velel, a které bojovaly ve Středomoří při italském tažení proti německým jednotkám. 

 

 

V parčíku leží malé jezírko s vodotryskem, kolem kterého teď na jaře bohatě kvetou stromy s drobnými fialovými kvítky. Pokud by někdo věděl, jak se jmenují, budu ráda, nepodařilo se mi to zjistit. 

Jednu stranu náměstí zabírá radnice 13. obvodu s malou pěší zónou, lemovanou po stranách záhony 

Přímo před radnicí stojí socha s názvem Návrat ztraceného syna, kterou vytvořil Ossip Zadkine, jehož ateliér, ve kterém je dnes muzeum, jsme navštívili TADY

Náměstí dominuje ohromné nákupní centrum, před kterým se vypíná do výšky zvláštní věž. Autorem jejího návrhu byl japonský architekt Kenzo Tange. Komu by se budova zdála příliš velká a nehodící se na toto místo, může být klidný, protože původní projekt ze 60. let minulého století zde počítal se stavbou mrakodrapu, který měl svojí výškou překonat Tour Montparnasse. Další mrakodrapy měly postupně vyrůstat podél boulevardu d´Italie směrem z centra. Plány byly zrušeny poté, co se v roce 1975 dostal k moci prezident Giscard d´Estaing, který mrakodrapy v centru města odmítal.

Nákupní centra nemám ráda a ta pařížská proto nemám zmapovaná, ale toto znám. Je průchozí a já tudy chodím, když jsem v okolí a mířím do čtvrti zvané Butte aux Cailles. Líbí se mi tady vysoká konstrukce prosklené střechy, kovová mapa čtvrti, zasazená do podlahy v přízemí, a také tady mají bezkonkurenčně nejčistší toalety, které jsem v Paříži viděla. I s vitrínou plnou barevných toaleťáků.

Place d´Italie je jedním ze sedmi pařížských náměstí, které mají být v průběhu příštích let kompletně přeměněny a zrekonstruovány. Kromě place d´Italie je to ještě Nation, Gambetta, Bastille, Panthéon, Madeleine a place des Fêtes. Pařížská radnice na nich hodlá potlačit dopravu, rozšířit pěší zóny a zeleň a přeměnit je tak na veřejné plochy, věnované chodcům namísto automobilům. Celá operace se bude postupně odehrávat až do roku 2020 a tento blog ji bude samozřejmě sledovat.

Jak se tam dostat: metro Place d´Italie (linka 5, 6 a 7)

 

 

 

Dnes se spolu vypravíme k Panthéonu, kde stojí na levé straně naměstí jedna z nejkrásnějších pařížských knihoven. Budova, v níž se dnes knihovna nachází, byla otevřená v roce 1851, je však dědičkou mnohem starší instituce, jejíž sídlo se nacházelo v těsné blízkosti, v místech, kde za Panthéonem dodnes ční hranatá středověká věž Tour Clovis jako pozůstatek starého opatství sv. Geneviève, založeného v 6. století králem Clovisem. Opatství bylo po francouzské revoluci přeměněno na dodnes existující lyceum Henri IV, v jehož areálu jsou zachovány zbytky starých budov.

Součástí kláštera byla bohatá knihovna, rozšiřovaná po staletí dary a cennými odkazy. Ty dnes tvoří základ historických fondů.

Knihovna čítá přes milion a půl fyzických papírových svazků. Funguje nejen jako meziuniverzitní, ale také jako veřejná knihovna. 

 

Plány knihovny navrhl architekt Henri Labrouste. Budova byla později rozšiřována; od roku 1992 je prohlášena historickou památkou. Po pravé straně je v dálce vidět kostel Saint-Étienne-du-Mont, ve kterém je sv. Geneviève pochovaná.

Od prvního okamžiku, kdy jsem před lety viděla fotky interiéru, jsem se do knihovny toužila podívat, ale protože není běžně přístupná a já jsem se kvůli tomu nehodlala stát registrovanou čtenářkou, dočkala jsem se až loni při Dnech evropského dědictví. A uznejte sami, že to stálo za to.

Sbírky knihovny se dělí na tři části. Jednak je to tzv. Rezerva, která zahrnuje všechny cenné staré svazky, potom Všeobecné fondy, jejichž část je přístupná v hlavní čítárně, a nakonec je to Nordicka knihovna, shromažďující největší francouzské finsko-skandinávske fondy, které jsou však umístěny v jiné budově.

 

 

 

 

Zatím co hlavní sál se nachází v prvním patře, v přízemí najdeme speciální sály, zdobené bystami starých francouzských spisovatelů a dramatiků. Jsou zde umístěny některé části historických fondů, ale také staré mapy, rytiny, glóby, různé plány nebeských těles a hodiny. Součástí je i kabinet kuriozit s výstavkou zajímavosti, jako například dlouhého malovaného indického pásu s vyobrazením jogínských pozic ze 17. stoleti (viz předposlední fotka), různých čínských a všeobecně orientálních předmětů, nebo – jak vidíte na poslední fotce – model středověké kožené botky.

 

 

 

 

Hezký film o historii knihovny je tady: https://m.youtube.com/watch?v=k1xn_83Tkn0

 

Bibliothèque Sainte-Geneviève

5. obvod, 10 place de Panthéon

 

 

Jak se tam dostat: metro Cardinal Lemoine

Ti, kdo aspoň jednou viděli vojenskou přehlídku k příležitosti 14. července nebo jiného francouzského svátku, si určitě vybaví jezdce na koních v parádních uniformách, se zlato-stříbrnou helmou na hlavě a dlouhým červeným chocholem, kteří tvoří prestižní vojenskou jednotku republikánské gardy. Ta kromě kavalerie zahrnuje ještě pěší regimenty (infanterie) a hudební jednotky (orchestr a sbor).

Republikánská garda je součástí tzv. gendarmerie, bezpečnostní složky, která spadá pod ministerstvo obrany i vnitra, a jejíž členové jsou, na rozdíl od příslušníků policie, vojáky. Zatímco policie působí ve městech, gendarmerie koná svoji činnost hlavně na venkově a v příměstských oblastech. Tam všude můžeme narazit i na gardisty, kteří kromě reprezentačních úkolů, kdy chrání vysoké ústavní představitele, vykonávají běžnou asistenční, vzdělávací i obrannou funkci. Bude se nám to zdát trochu kuriózní, ale jejich působnost na venkově zahrnuje, například, i ochranu vinic v době dozrávání hroznů nebo hlídání chovů ústřic.
Vznik dnešní republikánské gardy spadá do roku 1848, kdy ji svým dekretem ustavil Louis-Napoléon Bonaparte. Měla však své předchůdce už v dřívější době – už v době Ludvíka Svatého existovaly jednotky „pařížské gardy“ se specifickými úkoly, které v různých formách přetrvaly až do francouzské revoluce – při ní se odklonily od krále a přidaly se na stranu Národního shromáždění. Později byly proto rozpuštěny, pár let na to Napoleonem znovu založeny a v roce 1813 znovu zrušeny.

V Paříži mají gardisté svoje hlavní sídlo v těsné blízkosti place de la Bastille a přesně tam se dnes podíváme. 

Sídlo republikánské gardy leží ve čtvrti, která dodnes nese ve svém názvu i v názvu přilehlého nábřeží Seiny připomínku kláštera řádu celestýnů, který tady stával od poloviny 14. století. Poté, co byli v roce 1775 celestýni z Paříže vyhnáni, zůstal klášter opuštěný. Po francouzské revoluci, kdy revolucionáři zabavovali církevní majetek, se sem nastěhovala garda a i při všech politických změnách sloužily budovy i v dalších desetiletích vojenským účelům. Po roce 1890 byly původní budovy kláštera strženy a byly postaveny ty dnešní. Kolem roku 1900 byla zbořena i kaple jako poslední zbytek celestýnské historie. Z ní zůstala zachovaná jen rytina, která visí v místním muzeu, a na které vidíme podobu starého kláštera.

Za mohutnými vraty boulevardu Henri IV. se dostaneme okamžitě k tomu hlavnímu, co gardu odlišuje od ostatních jednotek – ke koním. Nádvoří komplexu je upraveno pro jejich trénink a je lemováno stájemi. Jednou z částí areálu je i velká krytá jízdárna (na spodní fotce ta budova v pozadí).

 

Z jízdárny rovnou do stájí… 

Koní je tady ustájeno kolem sto třiceti. Republikánská garda má mezi sebou i ženy. Slečna, kterou jsme měly možnost pozorovat při přípravě koně na trénink, nám potom předvedla i to, jak ho cvičí na skoky přes překážky, ale upřímně, moc se mu do toho nechtělo a občas se těsně před překážkou prudce zastavil, div že ji neshodil.

Z celého areálu jsme toho kromě stájí a jízdárny už moc neviděli. Krátká procházka mezi budovami nám jen ukázala, jak jsou kasárna rozlehlá. Kromě sídla generálního štábu a ostatních složek tady taky bydlí asi sto dvacet rodin příslušníků nebo zaměstnanců gardy (což vede k tomu, že se po areálu potulují malé děti, jeden takový asi osmiletý chlapeček nás celou dobu pronásledoval na kole).

Chtěli nám také ukázat kovárnu, ale byla zrovna zavřená, takže jsme dovnitř na všechny ty kovadliny, podkovy a spoustu nářadí ke kování koní směli nahlédnout jen zaprášeným oknem. 

Posledním bodem našeho programu byla návštěva místního muzea. Jsou zde vystaveny hlavně historické uniformy a zbraně, různé dokumenty, fotografie a doklady a další předměty, které se týkají historie republikánské gardy

Jak jsme viděli i na úvodním videu, republikánská garda má velkou hudební jednotku (cestou areálem jsme viděli i budovu, která je kapele vyhrazená). Hraje nejen při reprezentačních příležiitostech a přehlídkách, ale pořádá i koncerty, kdy vojáci vymění uniformy za fraky.
U figuríny bubeníka na koni jsme se dozvěděli, že bubeníci, kteří mají v rukou paličky a proto nemohou držet opratě, ovládají koně nohama. Ještě lépe než na fotce je to vidět na tom horním videu.

Ten dlouhý chochol, který gardistům splývá z přilby na záda, je tak dlouhý prý proto, aby jim chránil krk – prostě ten pramen koňských žíní nepřesekne žádný meč, který by se vynořil zezadu ze zálohy. 

 

Výstava připomíná i kolonizační historii gardy

Pohled na část uliční fasády kasáren. V dálce je vidět Červencový sloup na place de la Bastille.

Prohlídky pořádá agentura, na jejichž stránkách TADY je možné se přihlásit. Najdete tam také další prohlídky, které tato agentura organizuje; většinou jde o návštěvy zákulisí některých známých památek (Eiffelovky, Opery a podobně).

Garde républicaine
4. obvod, 18 boulevard Henri IV

Vstupné 14 eur

Prohlídky se konají zhruba dvakrát za měsíc, obvykle v sobotu. Další možností, jak se dostat dovnitř, tentokrát zdarma, jsou zářijové Dny evropského dědictví.