Paříž pro pokročilé

Poté, co jsme si v Lucemburském paláci prohlédli přízemní místnost se zařízením, pocházejícím z pokojů Marie Medicejské, vydali jsme se napříč palácem do zasedacího sálu. Nebylo to tak jednoduché, ty prostory jsou obrovské a bylo to tak trochu jako „nahoru po schodišti dolů“. Jako první jsme vystoupali jedno z bočních schodišť (na to hlavní čestné dojde až později). I tady však najdeme umělecká díla, včetně mozaiky z Knóssosu, která je darem řecké vlády.

 

Procházíme Galerií byst, vybudovanou kolem roku 1830 v místech, kde se předtím nacházela královnina terasa. Nejdříve zde byl senátní archív, kteý byl později přebudovaný na slavnostní chodbu, která spojuje konferenční sál se zasedacím. Chodba je lemována bystami velkých osobností 19. století (z nichž, upřímně, mi většina jmen nic neříkala). V medailónech na stropě jsou vymalovány alegorické postavy.

Také jsme směli nakouknout do senátní knihovny, jenže kámen úrazu byl v tom, že jen přes skleněné dveře – i v pátek odpoledne byla knihovna plná senátorů a návštěvníci dovnitř prostě nesměli. Navíc knihovna leží podélně po obou stranách vstupních dveří a uvnitř nebylo nic vidět, snad jen malba v malé kupoli přímo naproti dveřím, jejímž autorem je Eugène Delacroix a která je inspirována Božskou komedií.

Pokud byste se ale vydali do paláce ve Dny evropského dědictví nebo při jiné podobné příležitosti, bývá prý knihovna běžně zpřístupněna.

 

A pak znovu další schody s další výzdobou …

.. a ještě jedny. Čím stoupáme výš, tím je schodiště i výzdoba jednodušší, až se ocitáme úplně nahoře, pod skleněnou kupolí, která schodiště osvětluje, a vcházíme do zasedacího sálu na místa, vyhrazená pro veřejnost.

Zasedací sál má tvar amfiteátru s výklenkem, ve kterém je umístěná tribuna pro předsedajícího a pro řečníky. Sál byl postavený při rekonstrukci v letech 1836 – 1841, protože ten předcházející už nestačil poté, co se počet tehdejších pairů zvýšil z dvou set na tři sta osmdesát. Tehdy také byla vytvořená místa „na bidýlku“ pro veřejnost, protože Charta z roku 1830 zaručovala, že jednání i rozhodování budou veřejné.

Amfiteátr je obložený vyřezávaným a zlaceným akátovým dřevem. Hlavní výzdobu představují monumentální sochy dvou významných postav francouzských dějin – králů Karla Velikého a Ludvíka Svatého, a busty slavných maršálů, jejichž jména dnes známe jen z názvů některých velkých pařížských bulvárů (Lannes, Massena a další). Stejně tak známe i neznáme jména dalších šesti významných postav, jejichž mramorové sochy stojí ve výklenku. Jde o slavné státníky a legislativce (Turgot, Molé, d´Aguesseau, L´Hospital, Colbert, Malesherbes a Portalis).
Taky nám senátní průvodce vysvětlil, že sál byl koncipován jako skromný s nenápadnou výzdobou, aby okázalý přepych neiritoval zástupce lidu. Tak nevím, jak by vypadal, kdyby nebyly brány žádné ohledy a myslím na tu úzkou nudli v konírně Valdštejnského paláce, kde zasedá náš Senát.

Chvíli po nás přišla další skupina návštěvníků, kteří měli to privilegium, že seděli přímo v senátorských křeslech a směli se postavit i k řečnickému pultu. Byli totiž doprovázeni senátorem ze svého volebního obvodu. Jak jsem se potom dozvěděla, ve Francii má kdokoliv kdykoliv právo navštívit svého senátora nebo poslance na pracovišti, nechat se tam od něj provést a zkontrolovat, jak vykonává svůj mandát (že bych to tady taky zkusila?).

Francouzský Senát se skládá z 348 senátorů, kteří jsou voleni na šest let. V současné době je v Senátu zastupováno sedm politických uskupení.

Tím naše návštěva ještě nekončí, příště se podíváme na slavnostní sál a reprezentační salóny.

 

Palais du Luxembourg
6. obvod, 15 rue Vaugirard

 

Pokud se netrefíte do žádného z termínů, kdy jsou v Senátu pořádány dny otevřených dveří (nejbližším termínem je 20. – 21. září 2014 při příležitosti Dnů evropského dědictví), můžete najít prohlídku na stránkách některého z pařížských průvodců. Já jsem volila TUTO možnost.

 

Jak se tam dostat: metro Odéon (linka 4 a 10), RER B Luxembourg