Paříž pro pokročilé

Dnes se podíváme do 15. obvodu – čtvrtí, které zdánlivě nemají žádné památky a zajímavosti, ale které, pokud se vydáme do jejich uliček a na jejich náměstí, nám odhalí drobné připomínky své bohaté historie i své skryté kouzlo. Projdeme si jednu z ulic, která na první pohled není ničím výjimečná. Najdeme v ní nízké domy a obchody s pestrými dřevěnými výklady, rodinné domky, obyčejné předválečné činžáky nebo nově postavené nezajímavé domy. Ulice je poměrně dlouhá, vede od metra Sèvres Lecourbe až do hloubi obvodu, ale my se dnes zaměříme jen na jednu její část, kde se dá najít spousta zajímavostí.

Procházku začneme na křižovatce rue Blomet s rue Cambronne, na malém trojúhelníkovém náměstí, kterému kraluje pěkná kavárna s oranžovou fasádou. Od ní se vydáme směrem k centru.

Obchody jeden jako druhý, ale jen pro místní. Prádelna, železářství, instalatérské potřeby, hodinář, truhlářství, obuvník. Tady si na žádnou turistiku nehrají a to mě baví.

Jeden z krámků, který mě tady zaujal, bylo i rámařství, kde byl za výlohou vystavený obraz, který se mi moc líbil.

V celé ulici je k vidění spousta malebných detailů…

 

V polovině dnešní procházkové trasy leží malý parčík a v něm přes hlavy všech dětí i dospělých uvidíme sochu, jejímž autorem je Joan Miró. Parčík vznikl na místě, kam se do starých ateliérů mezi ostatní přátele Miró nastěhoval na začátku 20. let minulého století a kde tvořilo také mnoho dalších umělců, jejichž jména jsou uvedena na pamětní desce, která v parčíku visí.

Po ateliérech, které byly zbourané v 50. letech, dnes není ani památky. Připomíná je Miróova socha Oiseau lunaire, Měsíční pták, kterou věnoval Paříži a která byla do parku umístěná v roce 1974 nejen jako připomínka ateliérů, ale i k uctění básníka Roberta Desnose, který v těchto místech také žil (zemřel v Terezíně na tyfus 8. června 1945).

Hned vedle parku leží hezká starosvětské hřiště na pétanque

Pokud budete mít štěstí, otevřou se před vámi dveře domu přímo naproti parku a na jeho dvorku najdete další starý dům s hezkou fasádou a zahrádkou, porostlou růžemi

Mezi větvemi stromů je ze zahrady vidět (já vím, špatné ostření :-)) zlatý ortodoxní kříž a modrá cibule pravoslavného kostelíku Saint-Séraphine de Sarov, který leží v zahradě sousedícího domu se vstupem z rovnoběžné rue Lécourbe. Tam s podíváme někdy příště, dnes se ještě vrátíme zpět do rue Blomet, kde nás čeká poslední ze zajímavostí.

Ten domek se zavřenými vstupními dveřmi kavárny bych asi přešla bez velkého zájmu, kdybych nevěděla, co se za těmito zdmi kdysi skrývalo. V roce 1924 tady v bývalé stodole založil antilský přistěhovalec koloniální bar s názvem Bal nègre. Ten se později změnil na tančírnu, kam chodívali umělci nejen z celé čtvrti, ale z celé Paříže. Potkávali se tady především surrealističí malíři, spisovatelé, básníci, modelky a tanečnice. Vystupovala tady také Joséphine Baker.

Ty nohy, pánové, ty nohy!

Sláva baru trvala až do 2. světové války, po ní byla sice tančírna obnovená a fungovala až do začátku 70. let, ale na bývalou proslulost už se navázat nepodařilo. Do roku 1989 fungovala jako kavárna, poté pod názvem Saint Louis Blues jako džezový klub. Dnes je bar zavřený a mluví se o jeho rekonstrukci, problém je ovšem ten, že investice do rekonstrukce tak malého prostoru není rentabilní, a také ten, že okolní obyvatelé si v této klidné ulici už hudební klub nepřejí.

15. obvod, rue Blomet

Jak se tam dostat: metro Sèvres Lecourbe (linka 6) nebo Volontaires nebo Vaugirard (linka 12)

 

Ušli jsme dnes jen takový kousek, od praporku k praporku, a přesto jsme našli tolik zajímavých věcí. Dovedete si přestavit tu práci odhalit takto postupně celou patnáctku? 🙂