Kolem roku 1270 zakoupil Robert d´Artois, synovec krále Ludvíka IX. Svatého, pozemky, těsně přiléhající k hradbám Filipa Augusta ve čtvrti Svatého Eustacha, a postavil na nich skvělý palác. Ten se později různými svazky mezi rodinami stal Burgundským palácem a majetek rodiny byl rozšířen na celé okolí dnešní čtvrti Saint-Denis a Montorgueil. Poté, co vévoda Burgundský Jan Smělý nechal zavraždit svého bratrance a králova bratra Ludvíka Orleánského a způsobil tím začátek války mezi Armagnaky a Burgundskými, nechal svůj pařížský palác přestavět a v letech 1409 – 1411 zde vybudoval na tu dobu vysokou a nádhernou věž se schodištěm. Dům s věží zůstal v majetku Burgunských i po smrti Jan Smělého (byl zavražděn v roce 1419) až do první poloviny 16. století, kdy palác zchátral, upadl do zapomnění a okolní pozemky byly rozparcelovány. Palác byl rozdělen na dvě části, v jedné po určitý čas sídlila i Moliérova divadelní společnost, v 17. a 18. století v ní byl provozován kabaret, sloužila jako nájemní dům, později jako sklady, nakonec, v letech 1866-1868 při budování ulice Étienne Marcel byly zbytky paláce zbourány a zůstala zachována pouze věž, která byla přestavěna. Po rekonstrukci v letech 1991 – 1992 byla věž, poslední památka na nádherný palác Burgundských vévodů, v roce 1999 zpřístupněna veřejnosti.

Věž v roce 1782

Věž v roce 1866

Věž dnes, obklopená budovami školy

Ve věži bývají dnes pořádány výstavy především o středověku (v současné době probíhá výstava s názvem Hygiena ve středověku).

Otevřeno ve středu, sobotu a neděli od 13.30 do 18 hod

Vstupné 5 Euro

Tour Jean Sans Peur

Čtvrť Montorgueil, 20 rue Etienne Marcel

Jak se tam dostat: Metro Etienne Marcel nebo Rambuteau

Na konci minulého článku o Muzeu panenek jsem se zmínila o parku, který leží v jeho těsné blízkosti. Dnes se do něj podíváme, protože je poměrně zajímavý. Konec konců, můžete si v něm odpočinout třeba i po návštěvě Centra Pompidou, které leží hned za rohem.

Malý park, vklíněný mezi starými paláci, býval dříve zahradou paláce Saint-Aignan, ve které se dnes nachází Muzeum židovského umění a historie (o tom si můžete přečíst TADY). V červenci 2007 byl park slavnostně otevřen pro veřejnost pod názvem Zahrada Anny Frankové. Je jen logické, že park, patřící k paláci, v němž sídlí židovské muzeum a který měl předtím židovské obyvatele, nese název po nešťastné židovské dívce Anně, která se s celou svojí rodinou skrývala v zadním traktu domu v Amsterdamu – dokud je někdo neudal, nenašlo je gestapo a dokud všichni neskončili v koncentračním táboře, kde pár měsíců před koncem války všichni, kromě Annina otce, zahynuli. Deník, který si Anna psala, vyšel po válce a dodnes nás dojímá.

 

 

Anne Franková

 

 

Park je rozdělen do tří částí – ta první je nejmenší, tvoří vstup do dalších částí a je vysázena hustými keři

 

Druhá část, sousedící těsně s palácem Saint-Aignan, je pojatá jako klasická palácová zahrada ze 17. století (tady bohužel teprve čeká na jarní úpravu)

 

 

Ve třetí, zadní části je dětské hřiště (to jsem raději nefotila, bylo tam poměrně plno a maminky se už tak divně koukaly, co tam dělám bez dítěte a s foťákem) a tzv. jardin partagé, společná zahrada se záhonky, o které se starají obyvatelé okolní čtvrti

 

Vrátíme se ale do první části, kde se skrývá to nejzajímavější. Přímo naproti domku správce zahrady najdeme malý kaštan, obehnaný plůtkem. Není to jen tak obyčejný stromek, je to výhonek kaštanu ze zahrady amsterdamského domu, v němž se Anna Franková skrývala. O kaštanu, který pro ni ve skrýši představoval jediné spojení s přírodou, se několikrát zmiňuje i ve svém deníku („Dokud existuje, tak mi zbývá naděje“). Výhonek byl v Paříži zasazen při příležitosti otevření parku.

 

Zajímavostí je, že původní, sto padesát let starý, nemocný a poškozený kaštan v Amsterdamu v srpnu loňského roku nevydržel nápor vichřice a zřítil se. I v Amsterdamu však už stačili předpěstovat výhonek, který je určen na místo původního stromu.

 

Zahrada v Amsterdamu, zdroj ČTK

 

Čtvrť Beaubourg, 14 Impasse Berthaud

Jak se tam dostat: Metro Rambuteau

Dnes ještě zůstaneme ve čtvrti Montorgueil. Ve spleti úzkých uliček můžeme narazit i na budovu, na které je instalováno toto umělecké dílo s názvem Zeď větrů. Vytvořil ho francouzský umělec Pierre Comte v roce 1974. Kinetické dílo se skládá z dvanácti řad vždy pěti plechových panelů v různých barvách, které se otáčejí kolem své osy podle toho, jak fouká vítr. Vždycky mě tady napadne, jestli bydlení v blízkosti tohoto obřího větrníku sebou nenese problémy s hlukem nebo vibracemi. Kdo ví?

 

 

 

 

 

 

Čtvrť Montorgueil, křižovatka Rue Dissoubs a Rue Sant-Sauveur

 

Jak se tam dostat: Metro Étienne Marcel nebo Réaumur-Sébastopol

Na pěší zóně, kam vás dnes pozvu, žádné význačné památky nehledejte. Ulice Montorgueil je páteří stejnojmenné čtvrti, která je v centru Paříže výjimkou – tvoří totiž zónu, kam se nedostanou auta (kromě zásobovacích samozřejmě) a kde se žije na ulici. Je to jedna z nejpříjemnějších částí Paříže, plná restaurací, kaváren, bister a barů. Jedna moje kamarádka ji nazvala „Žrací ulice“, což je víc než výstižné. Kromě kaváren a restaurací tady najdete i spoustu obchodů s potravinami, více či méně specializovaných, ve kterých seženete cokoliv vás jen napadne. Jejich složení bylo dříve ovlivněno blízkostí staré tržnice Les Halles – do bister a restaurací v této ulici se stahovali prodejci i nakupující.

 

Rue Montorgueil začíná hned za kostelem sv. Eustacha u Les Halles – stačí vyjet z metra po schodišti směrem ke kostelu (klobouk dolů, pokud se trefíte na ten správný východ, mně se to tady ještě nikdy nepodařilo napoprvé).

V lesklých stěnách moderní budovy Les Halles se tady odrážejí staré domy čtvrti Montorgueil. Čtvrť mají v oblibě takzvaní noví „bobos“, třicátníci, kteří dělají kariéru především v počítačových firmách, kterých je v okolí plno, a kteří se tady zastavují jak ráno cestou do práce na snídani, tak i v poledne na oběd – nemluvě o večeru, kdy to tady opravdu žije.

Z rue Réaumur se do ulice vstupuje touto kovanou bránou

 

 

Restaurace L’Escargot-Montorgueil, kterou najdete v čísle 38, byla založena v roce 1875. Vývěsní štít s velkým zlatým šnekem pochází z roku 1900.

 

 

Starých a zajímavých vývěsních štítů v ulici najdete spoustu…

 

 

 

Restaurace Au Rocher de Cancale – U skály v Cancalu – má trochu omšelé průčelí, jak se ostatně na starou bretonskou hospodu z roku 1846 sluší. Město Cancale v Bretani je proslulé svými ústřicemi – proto tady připravují především mořské plody. Od jednoho pařížského blogera jsem se dozvěděla, že to byla oblíbená Balzacova restaurace.

 

V ulici ovšem nejsou jen samé restaurace. Toto staré železářství je toho důkazem.

 

V ulici dokonce najdeme i staré sídlo Socialististické strany. V prezidentských volbách v roce 2007 si toto místo za svůj hlavní stan zvolila Ségolène Royal, protikandidátka Nicolase Sarkozyho.

 

Čtvrť Montorgueil, Rue Montorgueil

 

Jak se tam dostat: Metro Les Halles nebo Etienne Marcel nebo Sentier

 

Když jsme se minule dostali až na Pont Neuf, musíme teď sejít dolů na malé náměstíčko na špičce ostrova Cité. Náměstí se jmenuje Square du Vert Galant – tímto zvláštním jménem – Zelený záletník (my, co jsme z Moravy, bychom rovnou řekli „Zelený galán“ – kdo ví, jestli to slovo na Moravu nepřinesli francouzští vojáci, kteří bojovali u Slavkova…), byl nazýván král, o kterém jsem se tady už několikrát zmínila a o kterém určitě ještě bude řeč i jindy – Jindřich IV. Skutečně prý nenechal na pokoji jedinou sukni – a „zelený“ proto, že jeho pleť měla údajně nazelenalý odstín.

Pro rozvoj Paříže měl velký význam a tak je načase si o něm něco v krátkosti říct.

Jindřich IV., francouzsky Henri IV., se k trůnu dostal jako slepý k houslím. Vyrostl sice u královského dvora v Paříži a byl po svém otci potomkem Ludvíka IX. a tedy i jedním z následníků trůnu, ale poté, co se stal králem navarrským ve svém rodném Béarnsku na jihozápadě dnešní Francie, nepočítal s tím, že by se mohl stát francouzským králem. Navíc byl protestant a to v době náboženských válek představovalo problém. V roce 1572 ho sice oženili s královou sestrou Markétou z Valois (to je ta známá královna Margot z Dumasova románu), ale usmíření mezi oběma náboženskými skupinami to nepřineslo – naopak, katolíci využili toho, že na svatbu do Paříže přijelo mnoho protestantských šlechticů a několik dnů po svatbě rozpoutali tzv. Bartolomějskou noc, během níž bylo povražděno jen v Paříži přes 3000 protestantů. Jindřich byl sice ušetřen, ale byl přinucen konvertovat ke katolickému vyznání. Později byl dokonce internován na zámku ve Vincennes, ale podařilo se mu uprchnout a vrátil se k protestantskému vyznání.

Poté, co náhle zemřel Jindřich III., byl v roce 1589 potvrzen jako následník trůnu a stává se francouzským králem a zakladatelem bourbonské dynastie. Proti němu však stojí tři čtvrtiny Francouzů, kteří nechtějí za krále protestanta. Jindřich nakonec musí Paříž opustit, ale začne ji obléhat a dobude ji zpátky až poté, co znovu přejde ke katolickému vyznání. Téměř padesátiletý král, který nemá dědice (přestože má několik dětí se svými četnými milenkami), dosáhne anulování svého manželství s Margot a ožení se s Marií Medicejskou, která mu rok po svatbě, v roce 1601, porodí dědice – budoucího krále Ludvíka XIII., a v následujících devíti letech dalších pět dětí.

Po skončení náboženských válek i války proti Španělsku, kterou rozpoutal, se Jindřich pustí do obnovy Francie a především Paříže. Rozšíří Louvre, pustí se do rozsáhlých urbanistických úprav města a v krátké době přivede Francii k hospodářskému rozkvětu. Bohužel toho už víc nestihne. 14. května 1610 jeho kočár uvázne v hustém provozu v úzké uličce Rue de la Ferronnerie blízko Louvru. Toho využije katolický fanatik François Ravaillac, vyskočí na stupátko kočáru a třemi ranami nožem krále zavraždí.

Pod most, který nechal Jindřich IV. postavit, se na náměstí s parčíkem dostaneme po schodišti za jeho sochou.

Tato část ostrova se nachází o sedm metrů níže než jeho zbytek a ukazuje nám, o kolik byl ostrov v průběhu let (a výstavby) zvýšen

Pohled z parku na most se sochou

Parčík se na svém konci zužuje do špičky, stejně jako celý ostrov

V parku najdete i tento kámen, který je svědkem francouzsko-kanadského přátelství

Pokud nevstoupíme do parku, ale obejdeme jeho plůtek po kamenné zdi kolem vody, dostaneme se až na samotnou špičku ostrova. V hezkém počasí tady odpoledne a večer sedí na zemi spousta lidí, hlavně mladých, kteří tady piknikují, popíjejí a klábosí. Někdy není ani kam šlápnout, jak je tady plno.

Máme odtud výhled nejen na lodě, které plují blízko nás…

… ale v téměř přímém kontaktu se Seinou vidíme pěkně za sebou seřazené pařížské mosty.

Tip: Pod schody, vedoucími na ostrov z Pont Neuf, je stanoviště výletních lodí, které pořádají okružní plavby po Seině v centru Paříže. Informace a vstupenky po internetu získáte TADY.

Square du Vert Galant – Pont Neuf

Jak se tam dostat: Metro Pont Neuf

Most, který přetíná špičku ostrova Cité, se sice jmenuje Pont Neuf – Nový most, ve skutečnosti je ale nejstarším pařížským mostem. Stavba byla zahájena už v roce 1578, byla však přerušena v době náboženských válek a most byl dokončen až v roce 1607 na příkaz krále Jindřicha IV. Poté, co byl král v roce 1610 zavražděn, jeho vdova Marie Medicejská nařídila, aby byl most upraven a aby na něm byl vytvořen prostor k umístění královy sochy (o té si můžete přečíst TADY).

Most byl po svém postavení odlišný od ostatních. Nejen že na něm nestály domy, jak bylo tehdy zvykem (přestože původní plány s nimi počítaly), ale byl vybaven chodníky a širokými výklenky, v nichž měli své krámky obchodníci.

A trochu čísel:
Most je dlouhý 238 metrů a široký 20,50 metrů. Vozovka je široká 11,50, každý z chodníků 4,50 metru. Delší rameno má sedm pilířů, zatímco kratší jen pět.

Pohled z nábřeží Quai des Grands Augustins

Most je po obou stranách po celé délce zdoben kamennými maskarony, kterých je celkem 385

Detail maskaronu

Socha krále Jindřicha IV. Nejedná se ovšem o původní sochu, ta byla zničena během Francouzské revoluce. Ta, kterou na mostě můžeme vidět dnes, pochází z roku 1818.

Pont Neuf spojuje 1. a 6. obvod

Jak se tam dostat: Metro Pont Neuf

Nádherná gotická věž, stojící v těsné blízkosti náměstí Châtelet, bývala zvonicí kostela sv. Jakuba, který byl postaven v letech 1509-1523 a zbourán v roce 1793 po Francouzské revoluci. Věž, která je vysoká 52 metrů, prošla velkou rekonstrukcí v roce 1852, kdy byla v její blízkosti stavěna Rue Rivoli.

U úpatí zvonice začínaly vždy dlouhé poutě do Santiago de Compostella, což připomíná tabulka, umístěná na věži v 60. letech, která je darem španělského státu.

 

Na vrcholku věže se tyčí čtyři metry vysoká socha sv. Jakuba, oblečeného jako poutník, a sochy anděla, lva, býka a orla, jako symboly evangelia.

 

 

Pod přízemními oblouky je umístěna socha filozofa, matematika a fyzika Blaise Pascala, který právě tady prováděl svoje výzkumy atmosférického tlaku.
Od roku 1891 je na vrcholku věže instalována meteorologická stanice, patřící pařížské observatoři.

 

4. obvod, Square de la Tour St-Jacques

Jak se tam dostat: Metro Châtelet