Cour du Bel-Air – Dvůr Bel-Air

Zase jeden krásný dvorek, tentokrát poblíž Place de la Bastille. Starý dům, který pamatuje francouzskou revoluci, byl nedávno zrekonstruovaný a naštěstí v něm zůstaly zachovány dílny a obchody, takže je i nadále veřejně přístupný. Byla by škoda takovou krásu schovávat za zavřenými vraty!

Čtvrť Quinze-Vingts, 56 Rue du Faubourg Saint-Antoine

Jak se tam dostat: Metro Bastille nebo Ledru-Rollin

Rue des 3 frères

Mám moc ráda Montmartre, ale nesnáším turistické orgie kolem Place du Tertre a baziliky Sacré-Coeur. No ano, při první návštěvě je nutné se tam podívat, ať člověk ví o co jde, ale pak už se vše jen opakuje. Maximálně se tam vypravím brzy ráno (bazilika Sacré-Coeur je otevřena od 7), už se mi taky stalo, že jsem v ulicích byla jen já a popeláři, ale většinou se na Montmartru snažím chodit postranními ulicemi – vyhnu se davům a ještě poznám místa, která nejsou v průvodcích. Jednou z uliček, kde potkáte jen místní, že i Rue des trois frères, do které se dostanete z Place des Abbesses buď přes Rue Yvonne-Le-Tac nebo Rue de la Vieuville. Dostanete se zhruba do těchto míst, naproti domu, který na podzim loňského roku vyhořel:
20101028_819
K výstupu na kopec můžeme použít i schodiště, které je vidět na fotografii a které vede do Rue Berthe, já si ale ráda vychutnám celou tuto malebnou ulici.
20101028_826
Plyn na všech poschodích – tuto tabulku můžeme vidět na domech ještě poměrně často. Je vzpomínkou na konec 19. století, kdy začal být rozváděn plyn do domů a ne všechny byty jím byly vybavené…

20101028_824
Najdete tu divadlo…
20101028_827
… malebně zelení popnuté domy…
20101028_828
20101028_830
… a nakonec narazíme na obchod, který už známe z filmu Amelie z Montmartru. Kdybychom šli ještě kousek rovně, přijdeme na moje oblíbené náměstí Place Emil Goudeau, můžeme se tam ovšem dostat vpravo i touto krátkou uličkou Rue Androuet.
20101028_833

A jsme skoro nahoře a nepotkali jsme zatím jediného Japonce, Itala nebo Rusa!

Montmartre, Rue des Trois frères
Jak se tam dostat: Metro Abbesses

Place des Vosges – Vogézské náměstí

Place des Vosges je možná nejkrásnější pařížské náměstí. Je také druhým nejstarším ve městě. Na místě, kde se dnes rozkládá, stával do roku 1559 palác Tournelles, o jehož zbourání rozhodla královna Kateřina Medicejská poté, co se zde v turnaji smrtelně zranil její manžel král Jindřich II. (viz můj článek TADY).
Stavbu reprezentativního náměstí nařídil král Jindřich IV. v roce 1605. Náměstí s názvem Place Royale, Královské náměstí, o rozměrech 127 x 140 metrů, bylo slavnostně otevřeno v roce 1612 při příležitosti zásnub Ludvíka XIII. s Annou Rakouskou (dva roky po smrti Jindřicha IV.). Náměstí bylo postaveno podle pevně stanovených plánů o podobě domů. Všechny byly stejné, s podloubím, postavené z červených a bílých cihel, dvoupatrové, s vysokou břidlicovou střechou s dalšími dvěma vestavěnými patry. Jedinou výjimkou byl prostřední dům na jižní straně – vysoký průchozí Králův pavilon a stejný Královnin pavilon na severní straně. Všechny domy zůstaly dodnes beze změny a jejich podoba je památkově chráněna.
Během francouzské revoluce vystřídalo náměstí několik „revolučních“ názvů, ale s návratem monarchie se opět vrátilo ke svému původnímu královskému jménu. Dnešní název pochází z roku 1870, kdy bylo náměstí přejmenováno na počest francouzského departementu Vogézy.

                                                                                                                           Králův pavilon
                                                                                      Park, který leží uprostřed náměstí, zdobí čtyři nádherné fontány
                                                                                              Uprostřed náměstí stojí jezdecká socha Ludvíka XIII.

Tip 1: V č. 6, paláci Rohan-Guémené, bydlel v letech 1832-1848 Victor Hugo – dnes je tu jeho muzeum, do jehož stálých sbírek je vstup zdarma.
Tip 2: Přestože se říká, že nedávno zesnulá herečka Annie Girardot bydlela na náměstí, není to tak úplně pravda. Bydlela hned za rohem, v posledním patře domu č. 4 v rue du Foin, ovšem finanční problémy ji před téměř 20 lety přinutily byt prodat.

Tip 3: Podobu náměstí převzala i nemocnice sv. Ludvíka (viz můj článek TADY), jejíž stavbu také nařídil král Jindřich IV.

Jak se tam dostat: Metro Chemin Vert, nebo Bastille, nebo St. Paul

Klášter řádu rekoletů

Rekoleti, nebo také rekolekti, jsou žebravý řád, patřící mezi Menší bratry Františkány, který sice vznikl ve Španělsku, ale nejvíce se rozšířil v Itálii, a kterému v 17. století nechala v Paříži postavit klášter – jak jinak, Italka Marie Medicejská, manželka Jindřicha IV.
V 19. století se z kláštera stala vojenská nemocnice, která byla v roce 1926 při stavbě Východního nádraží napůl zbourána a dále chátrala až do roku 1968, kdy byla zavřena. V roce 1973 v něm byla zřízena pobočka Nemocnice Sv. Ludvíka, ale i ta byla brzy zavřena a klášter byl prodán developperovi, který ho hodlal zbourat. Proti tomu se na začátku 90. let vzedmula velká vlna odporu hlavně v uměleckých kruzích a asi třicet umělců tehdy klášter obsadilo, vytvořilo komunitu s názvem „Andělé od rekoletů“ a prakticky rok klášter okupovalo. V roce 1992 z něj byli násilně vystěhováni, nicméně díky těmto protestům se budovu podařilo zachránit. Po zdařilé přestavbě je v něm od roku 2004 sídlo komory architektů a mezinárodní ubytovací centrum.

Část kláštera, která zbyla po stavbě nádraží, je zrekonstruována do příjemné podoby. Kdo jiný by to měl umět, než architekti, kteří v něm sídlí?

Do zahrady a podloubí, které zbylo z bývalého rajského dvora, je volný vstup

Stejně tak se bez problému dostanete do kavárny…

… která je v létě otevřena na zahradě, do které se dostanete tudy. Já jsem tam byla, bohužel, příliš brzy dopoledne, když byla zahrádka ještě zavřená. Jinak je to ale určitě dobrý tip na posezení v této části města a rozhodně se tam ještě vrátím.

Mohla jsem si alespoň prohlédnout interiér kavárny, kde jsem měla nejdřív pocit, že je v rekonstrukci, bylo mi ale vysvětleno, že prostory byly ponechány tak, jak zůstaly po squattování umělců, jako připomínka jejich boje za záchranu kláštera.
Stejně tak zůstaly graffiti i nad schodištěm, kolem kterého se vychází do zahrady (a které jsem já, bohužel, mohla fotit jen přes sklo.

20101029_790
Klášter stojí přímo naproti Východnímu nádraží

148 rue du Faubourg Saint-Martin
Jak se tam dostat: Metro Gare de l´Est

Ulička Impasse Marie Blanche

Už jsem tady někde psala, že nerada chodím po vyšlapaných cestách a tak často (nejen v Paříži) sejdu z trasy, kterou jdou všichni, abych prozkoumala okolí. Prochodila jsem tak křížem krážem hlavně Montmartre (už jste si asi všimli, že nejvíc příspěvků tady je právě z Montmartru, ale v poslední době tam při svých cestách do Paříže většinou bydlím). Spíš než uličky, mířící k Sacré Coeur od Boulevardu Rochechouart, mám raději západní (směrem k Rue Lamarck) a východní (směrem k Rue Caulaincourt) část Montmartru. Tam jsem narazila i na slepou uličku (impasse) Marie Blanche. Odbočíte do ní z Rue Lepic kousek nad kavárnou Café des deux moulins, známou z filmu o Amélii (psala jsem o ní TADY). Ještě předtím můžete třeba nakouknout do roztomilé Passage Lepic přímo naproti, ale bohužel jen přes mříž, která do ní zahrazuje vstup.
Passage Lepic

Hned za Améliinou kavárnou zahnete doleva do Rue Constance, kde je spousta malebných zákoutí, jako například toto. Permis de rêver, Povolení k snění – taky by se mi pod tím slunečníkem a mezi kytkami dobře snilo…
20101028_772
O kousek dál, na rohu Rue Constance a Rue Cauchois narazíte na tento krásný dům…
20101028_758
… a na tento zeleně porostlý…

20101028_769
… naproti němu na rohu leží malebný krámek se starožitmostmi…

20101028_760
… ale to už se před námi otevřela slepá ulička Impasse Marie Blanche. Za domem, který ji vzadu kolmo uzavírá, už leží montmartreský hřbitov.

Co dům, to originál

20101028_762
Na konci uličky stojí s číslem 7 zajímavý novogotický dům s věží. Byl postaven na konci 19. století na místě zadní části domu ze začátku 19. století, jehož čelo bylo obráceno do rovnoběžné ulice rue Joseph de Maistre (tam dnes na jeho místě stojí nějaká kachličkovaná hrůza). Jeho majitel Escalopier nechal v zadní části postavit velké skleníky, ve kterých pěstoval exotické rostliny, jako například banánovníky. Skleníky zrušil poté, co byl v roce 1840 jmenován ředitelem knihovny v Arsenalu, a přeměnil je na svoji osobní knihovnu. Na jejích základech později vyrostl právě tento i na poměry Montmartru zvláštní dům.
20101028_765
20101028_766
Dům, kterému se také říká Castel Eymonaud, postavil v letech 1892 – 1897 architekt Joseph-Charles de Montarnal pro Ernesta Eymonauda, výrobce kopií starožitného nábytku, uměleckého truhláře a sochaře, tvořícího ze dřeva. Ten pojal svůj dům jako prezentaci svých prací a vyzdobil ho mnoha dřevěnými vyřezávanými prvky. V letech 1900 a 1910 byl dům rozšířen o další křídlo, do kterého Eymonaud umístil svoji výrobu.

Dům je zapsán na seznamu památek, zvlášť hezké je prý vnitřní schodiště. Je otevřen pro veřejnost v červenci, srpnu a první dva týdny v září, od pondělí do pátku od 10 do 16 hod, ve svátky je zavřeno. Vstup zdarma.
Montmartre, Impasse Marie Blanche

Jak se tam dostat: Metro Blanche

Galerie Vivienne

Jednou z nejkrásnějších pasáží v Paříži je Galerie Vivienne v blízkosti zahrady Královského paláce. Je také jednou z nejstarších, byla postavena už v roce 1823 v neo-klasicistním tzv. pompejském stylu podle návrhu architekta Françoise Jeana Delannoy. Pasáže nechal postavit notář Marchoux, po němž nesla krátce název Galerie Marchoux, ten byl však brzy změněn na Galerie Vivienne. Bohatě zdobená galerie, plná mozaik, soch a maleb, vždy těžila ze svého exkluzivního umístění mezi Královským palácem a pařížskou burzou. Byla plná luxusních obchodů a restaurací a až do konce Druhého císařství (1870) byla centrem společenského života. Po Haussmannově přestavbě Paříže a přesunu společenského života a luxusních butiků na tzv. Velké bulváry a na Champs Elysées začala pasáž upadat, nikdy však zcela nezchátrala. Po rekonstrukci v šedesátých letech se stala důležitou součástí francouzských památek (od roku 1974 je památkově chráněná) a znovu se v ní začaly koncentrovat zajímavé obchody s módou (najdete tu např. boutique Kenzo), uměleckými předměty, vinotéky, cukrárny, kavárny a restaurace i antikvariáty.
20101027_518_01
Vchod do galerie z Rue des Petits Champs
20101027_519
20101027_542
20101027_521
20101027_522_01
Pasáž je dlouhá 176 m a široká 3 m. Nádherné geometrické mozaiky a terrazzo na podlaze (které by si zasloužily rekonstrukci) vytvořili Italové Facchino a Mazzioli. Její umělecká štuková výzdoba  je inspirována symboly úspěchu (vavřínové věnce, snopy obilí a palmové větve), bohatství (rohy hojnosti) a obchodu (Merkurova hůl).
20101027_526_01
 
20101027_529_01
20101027_527
20101027_530
20101027_533_01
20101027_534
Galerie Vivienne, 2. obvod, čtvrť Bourse, vchody z 4 rue des Petits Champs, 5-7 rue de la Banque a 6 rue Vivienne
Jak se tam dostat: Metro Bourse

Le Château des Brouillards – Mlžný zámek

Z malého náměstí Place Dalida na vrcholku Montmartru vede úzká malebná ulička Allée des Brouillards, která lemuje po leví straně velký dům v zahradě za vysokým mřížovým plotem. Ten dům se jmenuje Château des Brouillards, Mlžný zámek, a v roce 1772 si ho nechal postavit advokát Legrand-Ducampjean na místě dřívějšího skutečného zámečku s mlýnem, který zde stával. Montmartre byl tehdy ještě téměř neobydleným venkovem a v blízkosti domu vyvěral pramen, ke kterému večer vesničané vodili pít dobytek. Právě podle vodní páry, která se nad napajedlem vznášela, dostal zámek název Mlžný. Později dům zchátral a na začátku 20. století mu hrozila demolice, nakonec však byl zachráněn a zrekonstruován. Na první pohled není nijak zajímavý (navíc v současné době prochází další rekonstrukcí a je částečně pod lešením), zajímavá je ovšem historie jeho okolí a jeho obyvatel.

Ulička Allée des Brouillards, která dřív bývala hlavní cestou areálu zámku

Pohled na Château des Brouillards z Place Dalida. Na internetu jsem našla inzerát z roku 2008, kdy byl na prodej za 4,5 miliónu euro.

V letech 1854 – 1856 žil v domě tehdy už psychicky nemocný spisovatel Gérard de Nerval, který oceňoval blízkost tehdejšího napajedla pro zvířata na rohu rue de l´Abreuvoir a tedy i možnost pozorovat různá zvířata při pití.

V 19. století patřily k zámku i okolní domky, postavené kolem roku 1850, které dnes tvoří pravou stranu dnešní uličky. V roce 1894 se v jednom z nich narodil režisér a scénárista Jean Renoir – syn slavného malíře Augusta Renoira.

Château des Brouillard na samém začátku 20. století, když tu bydleli Renoirovi. Blok s jejich domem by měl být ten vzadu.
V zimě 1905
Pravá strana uličky dnes. Renoirovi bydleli v domě číslo 6. Později se několikrát stěhovali jinam, ale vždy zůstávali na Montmartru.
Jean Renoir
Jean Renoir jako dítě na obraze svého otce Augusta Renoira

Popis Château des Brouillards najdeme v knize „Renoir“ kterou napsal malířův syn Jean Renoir. Kniha je opravdovou lahůdkou pro milovníky impresionismu a Montmartru.

„Z náměstí Abbesses to není daleko. Zahne se doprava, jde se po schodech v ulici Ravignan, sejde se ulicí Norvins a znenadání stojíte před Moulin de la Galette. Odbočíte doprava a na konci ulice Girardon se ocitnete na místě zvaném Zámek des Brouillards. Tato část kopce se zvolna svažuje a končí prudkým srázem. Když jsem byl malý, tak tam nikde žádné schody nebyly… Zámek des Brouillards stál na konci ulice des Girardon na nepevné jílovité půdě…. Živý plot obklopoval celý objekt, kde bylo několik budov a zahrada. Když jste prošli vraty, octli jste se v aleji, která však byla pro vozy příliš úzká. Vlevo stála postranní budova, patřící k zámku, k „letohrádku“, jak se budově říkalo v 18. století, po němž však nezbylo ani stopy. Kolem domu rostly krásné stromy z bývalého parku. Letohrádek byl zbořen za revoluce. Základy zarostly a kamenů bylo asi použito ke stavbě okolních baráků. Rovněž vlevo, poblíž vchodu, bydlela správcová a tam také byla studna, kam jsme chodili pro vodu. Vpravo od hlavní aleje čněl do výšky dlouhý obdélník o třech poschodích, kde bylo několik bytů. Jeho obyvatelé za hustým živým plotem, který ten celek obklopoval, byli sice odděleni přehradami svých zahrádek, ale tvořili svět sám pro sebe, kde se pod venkovským zevnějškem skrývaly všemožné fantazie. Ten letohrádek, z něhož nezbyl ani kus zdi, podněcoval jejich obraznost….

Náš dům, poslední z dlouhého obdélníku, měl na půdě okno, které vedlo na západ. Tím oknem bylo vidět vrch Valérien i kopce kolem Meudonu, Argenteuille i San Cloud a pláň v Genneviliers… Byli jsme opravdu až u nebe. Směrem na jih, za domky majitelů, Brébantových a správcové, se rozprostírala růžová zahrada pana Geoffroye, tajemného muže, kterého bylo skrz husté listí slyšet kopat a stříhat. Byla tam také louka a krávy… O kousek dál čněla k nebi křídla Moulin de la Galette.

Pro Pařížany byl tento ráj, kde rostly šeříky a růže, na konci světa. Kočí odmítali jet nahoru a zastavovali s drožkou buď na náměstí Fontaine-du-But nebo dokonce v ulici des Abbesses, na druhé straně Butte, tam, kde končila první část ulice Lepic, kde se to dodnes hemží potulnými obchodníky, kteří se na vás s křikem vrhají a svými vozíky ucpávají ulici. V tomto případě se muselo přejít ulici Tholozé, která vede rovnou nahoru a končí schody v ulici Lepic, přímo proti vchodu do Moulin de la Galette. Tento obtížný přístup byl víc než vyrovnán nízkým nájemným, dobrým vzduchem, kravami, šeříkem a růžemi….

Vstupme nyní do našeho Zámku des Brouillards a podívejme se, jak vypadal, když jsem se tam 15. září 1894 narodil. Byl to pavilón 6 bloku 13 v ulici Girardon. Měl dvě poschodí a půdu, přestavěnou na ateliér. Na zahradě rostly růžové keře a jeden ovocný strom. Byla přibližně patnáct metrů široká a pětadvacet metrů dlouhá. Hlavní pěšina vedla k zápraží, které mělo z jedné strany čtyři nebo pět schodů. Zábradlí bylo železné a černě natřené. V síni, kde byly vzadu schody, vedly vlevo dveře do salónu, vpravo do jídelny; tam byla rovněž kuchyně a komora. Schodiště bylo kulaté jako věž, takže kuchyně, která s ním sousedila, měla podivný tvar. Směrem ke sklepu se schody zužovaly, ale nahoru do poschodí byly docela pohodlné. Otec dal vymalovat jako všude, kde bydlel, obytné místnosti na bílo a dveře natřít trianonskou šedí. Úzkostlivě dbal na na správné namíchání této šedi; vyžadoval, aby lněný olej byl nejlepší jakosti, aby se běloba míchala s kostní černí a ne s révovou. … Ty největší místnosti měly asi čtyřikrát pět metrů. V jídelně Renoir pomaloval průsvitnou barvou část kachlíků mytologickými náměty. Obě poschodí byla stejně rozdělena jako přízemí. Maminka spala v prvním poschodí nad jídelnou, bratr Pierre, který se vracel domů v sobotu, měl pokoj nad salónem, Gabriela nad kuchyní. Byl to obyčejný pokojík, odkud vedla odpadová roura. K mytí obličeje tak byla umývadla na mramorových stolcích… Jak víte, pro vodu se chodilo k pumpě u vchodu do hlavní aleje. Renoir měl pokoj ve druhém poschodí, kde byl také hostinský pokoj, a úplně vzadu nad Gabrieliným pokojíkem, byla místnost pro služebnou.“

Montmartre, Allée des Brouillard

Jak se tam dostat: Metro Lamarck Caulaincourt

Passage du Cheval Blanc – Pasáž u Bílého koně

Přímo na Place de la Bastille leží vchod do komplexu malebných dvorků, kde z dlouhého hlavního dvora vychází malé dvorky, pojmenované podle prvních šesti měsíců v roce. Jako všude v okolí, i tady dříve sídlili umělečtí truhláři, obchodníci se dřevem i s uhlím. Po rekonstrukci tu mají sídla spíše dekoratéři, stylisté, reklamní a obchodní kanceláře, sídlí tu dokonce i taneční škola a několik šťastlivců tu má dokonce byty.
Je to jedno z těch míst, kde má člověk pocit, že ani není v Paříži, ale někde na venkově…

20101029_918
Vchod z Place de la Bastille, poblíž Opery Bastille
20101029_920
 Dvůr je hezky upravený i přes svůj průmyslový původ
20101029_921
Lednový dvůr je jediný, který je chráněný mříží…
20101029_922
… ale i tak je vidět dovnitř.
20101029_923
 Únorový dvůr už je volně přístupný…
20101029_924
… a najdeme v něm typicky industriální stavby.
20101029_925
20101029_927
20101029_930
Březnový dvůr vypadá podobně…
20101029_931
… a je také volně přístupný. Ta slečna není listonoška… v Paříži se prostě nosí peleríny.
20101029_932
20101029_933
 Duben si vysloužil jen obyčejné dveře se schodištěm, za to je u nich obchod s krásnými starožitnými svítidly
20101029_935
Květnový dvůr má široce otevřenou bránu…
20101029_936
20101029_937
 … a další kanceláře a umělecká studia, tentokrát za cihlově červenými zdmi.
20101029_943
Červnový dvůr se skrývá až na samém konci hlavního dvora…
20101029_940
 … a najdete na něm krásně zrekonstruovanou zeleno – oranžovou budovu.
20101029_941
 Hned vedle je ještě jeden dvůr, který se už nejmenuje po žádném měsíci, ale Dvůr sv. Markéty…
20101029_942
…a na rozdíl od těch předchozích je poměrně šedivý.
20101029_946
Hlavní dvorek se potom prudce lomí doprava a pod názvem la Cité Parchappe ústí do Rue du Faubourg Saint-Antoine
Map
Bastille, 2 Rue de la Roquette

Jak se tam dostat: Metro Bastille

Legenda o svatém Denisovi

Patron Paříže svatý Denis byl poslán do Paříže z Itálie v roce 250 s dalšími šesti společníky, aby evangelizovali Francii. Byl prvním francouzským biskupem (Francie se tehdy ještě nazývala Lutécie) a apoštolem Galů. Založil ve Francii několik kostelů a nakonec byl sťat při náboženském pronásledování. Zemřel jako mučedník společně se sv. Rustiquem a sv. Eleutherem pravděpodobně v roce 272. Podle pověsti k tomu došlo na Montmartru (odtud údajně název kopce – Mons martyrs – Kopec mučedníků) a sv. Denis prý po popravě vstal, sebral svoji hlavu a vydal se směrem na sever – přešel Montmartre (údajně v místech, kudy dnes vede rue des Martyrs (ulice Mučedníků), ušel dalších šest kilometrů, tam podal svoji hlavu římské ženě Catulle a padl k zemi. Na tomtéž místě ho pohřbili a na jeho počest tam postavili baziliku sv. Denise.  Čtvrť Saint-Denis je dnes předměstím Paříže a v nádherné bazilice jsou dnes pohřbeni téměř všichni francouzští králové.
Sochu sv. Denise můžeme vidět v malém parčíku na severním svahu Montmartru.
20101029_982
20101029_973
20101029_974
 No ano, drží hlavu v rukou
20101029_977
Montmartre, Square Suzanne Buisson
Jak se tam dostat: Metro Lamarck Caulaincourt

Villa Dancourt

Z hlučného a špinavého Boulevardu Rochechouart pod Montmartrem, plného levných obchodů s cetkami pro turisty, vede mříž…
20101025_167_01
…  a za ní schodiště směrem vzhůru.
20101025_168
Když schody vyběhneme, narazíme na tuto zamčenou bránu:
20101025_170
Villa Dancour, soukromé vlastnictví.
Nezbývá, než se podívat jen přes mříž… a prohlédnout si vysoké betonové činžáky, které tady byly postavené v 30. letech minulého století v rámci urbanizace a zahušťování spodní části Montmartru.

20101025_171_01
Právě tady bydlela v 30. letech minulého století slavná americká tanečnice a zpěvačka Josephine Bakerová. V 60. letech se sem nastěhoval Charles Aznavour a další známí i méně známí umělci.
Jen na okraj, podle cenové mapy nemovitostí dosahovaly v lednu 2011 byty v této uličce průměrné ceny 8500 euro/m2. No nekupte to!

20101025_172
Villa Dancourt na druhé straně ústí do Rue Dancourt, i tam však narazíme na mříž.
Minulost tady ovšem byla malebnější. Tyto činžáky nahradily na začátku minulého století takzvané Cité des bains, soubor malých uliček, ve kterých ještě žil duch starého Montmartru. Po tom tu už není ani památky…

20101025_175_01
… snad jen při odchodu můžeme za zdí dvora vedlejšího domu zahlédnout stín švadlenky, která tady pracuje za bílými okenicemi nebo na dvorku zalévá popínavé keře. Z celého malebného okolí zůstalo jen toto schodiště…

20101025_174
 … a pohled do dvora vedlejšího domu.
20101025_176
Mappe
Villa Dancourt
Montmartre, Boulevard de Rochechouard mezi čísly 104 a 106
Jak se tam dostat: Metro Anvers