Stavbu Knihovny Václava Havla ve čtvrti La Chapelle jsme tady průběžně sledovali. Před dvěma lety v létě vypadal TAKTO, dnes se podíváme na hotovou stavbu. Knihovna vznikla v rámci přestavby bývalého železničního překladiště, ze kterého zde byl vytvořený studentský areál. Knihovna byla spolu s vedlejším hostelem vestavěná do kovové konstrukce původního objektu a celé to vypadá dobře a hodně zajímavě.
Celý objekt je energeticky samostatný; energie pochází ze solárních panelů a všechny technologie jsou tady ekologické a úsporné.
Knihovna sama o sobě, kromě svého názvu, nijak výrazně zajímavá není, uvnitř najdeme běžnou halu a dál se bez průkazky nedostaneme. Můžeme si ale prohlédnout interiér vedlejšího hostelu, odkud je krásný výhled do zahrady, která tady pod částí konstrukce mezi knihovnou a hostelem vznikla. V části budovy najdeme také pár obchodů a kavárnu s venkovní terasou.
Hned za plotem zahrady jezdí vlaky, vede tudy totiž mohutné kolejiště, vedoucí na obě velká nádraží – Gare du Nord a Gare de l’Est.
18, obvod, La Chapelle, 18 rue Pajol
Jak se tam dostat: metro La Chapelle (linka 2) nebo Marx Dormoy (linka 12)
Každou neděli kolem poledne (přesněji od 11 do 14 hodin) se ve spodní části rue Mouffetard před kostelem sv. Medarda schází skupina muzikantů a tanečníků, kteří tady jen tak pro radost svoji i kolemjdoucích pořádají pravý pařížský bal musette, lidovou tančírnu. Hrají se tady jak staropařížské písničky, ale také písně slavných zpěváků, počínaje Trenetem, přes Aznavoura až po Edith Piaf. Ti, co zrovna nezpívají, tančí a s nimi i další Pařížané, kteří si sem jen tak chodí skočit, nebo turisté, kteří se tady zastavují. Objevili jsme toto místo úplnou náhodou někdy kolem roku 2005 a od té doby se sem vracím s nadšením pokaždé, když jsem v Paříži v neděli. Naposledy to bylo před dvěma týdny. Bohužel v srpnu je Paříž vylidněná a tanečníků tady tentokrát bylo málo. Na atmosféře prosluněné letní neděle to ale znát nebylo.
Duší celé akce je Christian, který nejen šéfuje kapele a celou akci už dlouhé roky organizuje, ale sám hraje na několik nástrojů a zpívá
Čas od času někdo z kapely roznese mezi přihlížející list s texty písniček, které se budou hrát dál. Všichni opravdu poctivě zpívají.
Na Youtube můžete najít spoustu dalších videí, lepších než to moje, kde je vidět nedělní Mouffetard v plné parádě.
To bych samozřejmě zažila ráda, vrátit se v čase na konec 19. století, kdy dámy nosily dlouhé šaty s krinolínou a pánové černý oblek s pentlí pod krkem. V Paříži by se právě konala světová výstava, na které celý pavilon Bosny a Hercegoviny vyzdobil Alfons Mucha. Zná ho celá Paříž, je slavný, krásný a mladý, všechny Pařížanky o něm sní. A já bych s ním šla na oběd do malé útulné brasserie, která neleží ani tak moc daleko od jeho ateliéru, jen kousek po boulevardu du Port Royal.
Konec snů o krásné době s krásným Muchou. V brasserii nedaleko jeho bývalého ateliéru jsem byla na obědě s někým jiným.
Oběd byl výborný a brasserii můžu jen doporučit, kdybyste byli v okolí. Hlavně si zde ale nezapomeňte odskočit na toaletu. Právě tam totiž čeká téma dnešního příspěvku.
No a pak otevřete dveře do kabinky a tam čeká další, přímo … ehm… nad mísou.
Divíte se, že jsem se do stejné restaurace vrátila znovu? A díky dobré kuchyni a příjemné obsluze se budu vracet i nadále.
Le canon des Gobelins
13. obvod, 25 avenue des Gobelins
Kolem té krajkově bílé věže přímo v centru na rue de Rivoli jsem tentokrát chodila několikrát denně a mám ji vyfocenou snad ze všech úhlů a ve všech denních dobách a povětrnostních podmínkách – brzy ráno, v poledne, při stmívání i v noci, ve slunci, dešti, s poledním sluncem v zádech i ozářenou zapadajícím sluncem.
Věž je pozůstatkem kostela Saint-Jacques de la Boucherie, sv. Jakuba řezníků, jehož první zvonici financoval ve 13. století cech řezníků, kteří tehdy v hojném počtu provozovali svoje řemeslo právě v okolní čtvrti. Kostel byl však založený už v 11. století a dále během století přestavován. Dnešní pozdně gotická věž pochází z let 1509 až 1523.
Takto kostel vypadal v 17. století. Stál podélně v dnešní rue de Rivoli (vyobrazení jsem přefotografovala z obrazu, vystaveného ve věži)
Jeho konec nastal po Francouzské revoluci, kdy byl prodán soukromníkovi, který ho nechal strhnout a materiál rozprodal. Věž, která zůstala zachována, sloužila jako skladiště a dokonce také při výrobě olověných kulek – ty byly odlévány ve výšce, volným pádem dolů věží tuhly a dole dopadaly do nádob s vodou. V roce 1836 byla věž odprodána pařížské radnici, v jejímž vlastnictví je dodnes.
O dvacet let později při přestavbě města baronem Haussmannem byla v těsné blízkosti vybudována rue de Rivoli a při této příležitosti byla věž zrekonstruována, upravena a kolem ní byl vytvořený první veřejný park. V roce 1891 na ní byla umístěna první meteorologická stanice. Její kancelář je zachována v téměř identickém stavu v malé místnosti ve druhém patře, nad kterou se rozkládá do výšky už jen zvonice, jejíž zvony byly už dávno roztaveny na kanóny, a jejíž okna, dříve opatřená dřevěnými lamelami, kterými se zvuk zvonů šířil do okolí, byla později uzavřena vitrážemi.
Při rekonstrukci byla věž zvýšena o pár metrů na dnešních 54 – protože stála na malém vršku, který byl srovnán do výšky okolního terénu, zvonici tak přibylo pár metrů u její paty. Tam bylo vybudováno schodiště s balustrádou a otevřený prostor, do něhož byla umístěná socha Blaise Pascala, který ve věži údajně zkoumal atmosférický tlak a vakuum.
Zvonice je osázená devatenácti sochami svatých a chrliči, ve velké většině jde však o kopie originálů, uložených v Musée de Cluny, nebo o nové sochy z 19. a 20. století.
Na vrcholku věže se tyčí téměř čtyřmetrová socha sv. Jakuba, oblečeného jako poutník, pocházející také z 19. století (původní socha byla vysoká deset metrů), stejně jako sochy čtyř evangelistů (Marek, Lukáš, Jan a Matouš), doprovázených svými symboly (lev, býk, orel a anděl). No a právě na tento vrcholek se teď vydáme. Prohlídky v letních měsících (až do konce září) organizuje každý pátek, sobotu a neděli agentura Des mots et des Arts a způsob přihlašování (protože ten je pěkně francouzsky komplikovaný) je uveden dole pod článkem.
Malá dvířka do zvonice se ukrývají pod podloubím v dolní části věže. Točité kamenné schodiště je uzoučké a na vrcholek vede 300 schodů. V prvním patře jsou v malé místnosti uloženy některé části z výzdoby věže a také matrice, podle kterých byly vyráběny nové prvky za ty chybějící.
V druhém patře je zachovaná původní meteorologická stanice (fotka bohužel není). Jedině odtud také vidíme přímo vzhůru do věže.
Pak už jen úmorné stoupání po schodech nahoru (ale my ze čtvrtého patra bez výtahu z vinohradského činžáku jsme na schody zvyklí).
Věž je postavená z měkkého kamene a tak tady všechny předcházející generace zanechaly ve zdech vyryté nápisy. Tento, který by měl být nejstarší, pochází z roku 1602. Nakonec ještě posledních pár (krásně prošlapaných) schodů a jsme na vrcholku. Ty výhledy jsou absolutně fantastické, na všech stranách vidíme ty nejvýznamnější památky a z té krásy se tají dech.
V popředí Conciergerie a s vlajkou na střeše Justiční palác, za ním úzká gotická věž Sainte-Chapelle, uprostřed dvě válcovité věže kostela Saint-Sulpice a v pozadí mrakodrap Tour Montparnasse.
V popředí bludiště budov nemocnice Hôtel Dieu, za ním věže Notre Dame, dále na pozadí mírně vpravo kostel Saint-Étienne-du-Mont a vedle něj právě rekonstruovaná a do bílého plátna a moderního umění zabalená věž Panthéonu.
Vlevo vpředu nejdříve kupole Institut de France, za ním zlatá kupole Invalidovny, řeku protíná Pont des Arts a vpravo… to už znáte. Úplně vpravo vzadu Trocadéro.
Barevné Centre Pompidou s nezvyklým pohledem na jeho střechu a s věžemi kostela Saint-Merri v popředí
Za popředím, složeným z jeřábů, pracujících na stavbě nové žluté střechy metra Les Halles si můžete vychutnat panoráma Montmartru s bílým kostelem Sacré Coeur
Od úpatí věže se vydávají už po staletí poutníci na svatojakubskou pouť do španělského Santiago de Compostela.
Virtuálně se na ty výhledy můžete podívat TADY. Ach, sotva jsem se vrátila, už bych chtěla zase zpět.
Pokud budete v Paříži 20. a 21. září 2014, kdy se zde konají Dny evropského dědictví, můžete věž navštívit zadarmo a bez rezervace (ale s frontou) po oba dny od 9.30 do 17 hodin.
Tour Saint-Jacques
4. obvod, rue de Rivoli
Otevřeno jen červenec – září, letos do 28. 9., vždy v pátek, sobotu a neděli
Na komentovanou prohlídku, které se konají v malých skupinkách každou hodinu, je nutné se přihlásit TADY vždy předem v pondělí kolem 10 hod na pátek, sobotu a neděli téhož týdne. Další možností je přijít v den návštěvy ráno před půl 10 k věži a koupit si vstupenku na zbylá místa přímo na některou hodinu téhož dne (já jsem přišla zhruba v 9.20, přede mnou už bylo cca 15 lidí, první volné místo, které mi nabídli, bylo na 14 hod a potom vždy na každou další hodinu odpoledne).
Vstupné 8 eur
Jak se tam dostat: metro Châletet (linky 1, 4, 7, 11 a 14, RER A, B a D)
Nebojte se podle nadpisu ničeho, nebudu vás nudit nějakými historkami z koupaliště, tam by mě nikdo nedostal ani v Praze, natož tady. Do bazénu se sice podíváme, ale všechno je jinak.
Dnes navečer jsem měla krátkou schůzku u metra Sėvre Babylone a proto jsem se konečně zašla podívat na jednu zajímavost, kterou jsem měla poznamenanou už několik let a kterou vám teď chci ukázat.
Jedna luxusní francouzská značka totiž před několika lety otevřela velký obchod ve zrekonstruovaném bazénu. Bazén byl postavený v roce 1935 ve stylu art déco a byl v té době nejmodernější v celé Paříži, měl dokonce i zařízení na umělé vlny. Do války sloužil jen vedlejšímu hotelu Lutetia, který v roce 1940 zabralo gestapo, po válce byl proměněn na veřejnou plovárnu. Když v 70. letech minulého století dosloužil, byl používán jako sklad, a až později prošel náročnou rekonstrukcí se zachováním původních dlažeb a některých dalších prvků a byl zapsán na seznam památek.
Je to místo, kam by mě normálně ani nenapadlo jít, kdybych nevěděla, co mě tam čeká, a byla jsem mile překvapená, že na rozdíl od obchodu stejné značky v Praze tady vůbec nebyli nafrnění (i když jim bylo jasné, že tam nejdu nakupovat, ale obhlížet prostor), bez problému mi dovolili fotit a ještě mě upozornili na detaily. A proto, kdybych byla někdy bohatá, hodně bohatá, chodila bych sem nakupovat.
Funguje to! Stačí si postěžovat na blogu na počasí a v tu ránu se zlepší. Dnes se oteplilo a bylo krásně, i teď večer to bylo na krátký rukáv a Francouzky odložily péřovky a zimní kabáty, které už začínaly nosit.
S přáteli dnes malý výlet za město do parku v Sceaux, který leží necelou půlhodinu cesty RER směrem na jih. Park navrhl architekt André Le Notre, který je taky autorem parku ve Versailles a jeho rukopis se nezapře – i tady najdeme rozlehlé vodní plochy, ornamentální záhony, dlouhé aleje a průhledy napříč parkem. Určitě ještě o něm budu mít normální článek, až se vrátím, tak zatím jen malá pozvánka a ochutnávka.
Když jsem tady psala o tom, jak mě nedávno pustil jeden milý pán dovnitř domu, který jsem obdivovala zvenku, vzpomněla jsem si, že se mi to vlastně stalo už jednou předtím. Loni jsem podobným způsobem postávala s hlavou vyvrácenou k horním patrům jednoho hezkého domu poblíž metra Pasteur a stejně tak se mě pán, který vcházel dovnitř, zeptal, jestli se chci podívat na dvůr. Zbytečná otázka, samozřejmě jsem chtěla.
Dvorek byl malý, čisťounký a hlavně pestrý, až oči předcházely
Kromě květin ve všech barvách tady totiž byly ve všech barvách vyvedené i dveře. Kolem dokola dvora jich bylo několik a každé z nich měly jinou veselou barvu. To, co tady vidíte, není všechno, ještě tam byly dva odstíny modré a myslím, že i ještě další barvy.
Že by jim od každé barvy trochu zbylo? Nebo tady bydlí nějaký malíř?
Naši procházku na Montmartru si dnes protáhneme ještě o kus dál a vydáme se dolů po avenue Junot, lemované po obou stranách hezkými domy. Celá ulice i s přilehlým okolím byla postavená v prvních desetiletích minulého století, kdy byla proražena napříč tzv. le Maquis, neupravenou, křovím a stromy zarostlou plochou, posetou chudými baráčky s malými zahrádkami, ve kterých bydleli ti nejnuznější lidé, kteří si nemohli dovolit platit jinde nájem, stejně jako chudí umělci.
Přestože se v 19. století už na Montmartru hodně stavělo, toto venkovské místo zůstávalo dlouho nedotčené. Došlo na něj až na začátku 20. století, kdy bylo srovnáno se zemí a kdy zde tehdejší developeři vytyčili široké ulice a nastavěli kolem nich výstavné domy pro bohaté.
Poslední připomínku divokého Maquis můžeme vidět v úzkém průchodu, vedoucím z avenue Junot do rue Lepic, ovšem jen tehdy, pokud budeme mít štěstí, protože průchod je zavřený mříží. Za ní stojí několik domů, je tu zachován kousek divoké přírody a najdeme tu také le rocher de la sorcière, čarodějnicinu skálu.
Skála dostala název zkomolením přezdívky ženy, která zde bydlela sama u skály. Skálu (no, dnes spíš velký balvan) můžeme vidět i pokud je mříž zavřená, stačí k ní jen vyjít po schodech.
Stejně jako tento průchod, je mříží zavřena i vedlejší ulička le Hameau des Artistes.
Hned vedle schodů, vedoucích ke skále, stojí dům číslo 23, ve kterém bydlel básník Tristan Tzara. Nechal si ho nechal postavit v roce 1926 podle návrhu architekta Adolfa Loose
Jen o kousek níž odbočuje z avenue Junot krátká slepá ulička villa Leandre, plná úzkých domků, které tak trochu připomínají uličku někde v Anglii
Na rohu uličky čeká zasloužený oběd, nezapomeňte!
Až téměř dole, kousek nad místem, kde avenue Junot končí, seběhneme po nízkém schodišti do rue Caulaincourt
Jeden z domů v ulici nás bude zajímat. Oproti ostatním není ničím nápadný, dokonce tu ani nevisí žádná pamětní deska. Měla by, protože tady bydlel František Kupka, ještě předtím, než se odstěhoval do domku v Puteaux na západě Paříže (domek byl zbořen, když se stavěla čtvrť la Défense).
Po rue Caulaincourt se vydáme nahoru kolem kaváren, restaurací, bister a obchodů, kterých je tady plno, až dojdeme k malému parčíku na place Joël le Tac, ve kterém stojí kamenná socha vysokého muže
Malíř a sochař Eugène Carrière (1849 – 1906), přítel Rodina a Bourdela, je dnes napůl zapomenutý, přestože za svého života zažil mnoho uměleckých úspěchů. Kamennou sochu vytvořil v roce 1959 jeho syn Jean-René Carrière, jde však o repliku původní bronzové sochy z roku 1936, která byla o několik let později společně s dalšími pařížskými bronzovými sochami roztavena na německé kanóny.
Reliéfy na soklu nám připomínají Carrièrovy obrazy, často na téma mateřství
Když ujdeme pár metrů, dostaneme se k dalšímu památníku dalšího malíře. Jmenoval se Steinlen – vzpomínáte, že jsme o něm TADY už jednou mluvili?
No a protože jsme toho nachodili už dost, přejdeme silnici, sejdeme po pár schodech a ocitneme se u metra Lamarck-Caulaincourt, pokud ovšem neuvázneme v některé z okolních kaváren, kterých je tady nepočítaně.
Když jsme se procházeli spolu na Montmartru naposled, nechala jsem vás stát na malém náměstí na severní straně kopce, pojmenovaném po zpěvačce Dalidě, jejíž bronzová bysta vítá návštěvníky už zdaleka. Dnes se vydáme úzkou uličkou, vedoucí z náměstí podél domu za vysokým plotem.
Domu se říkalo Mlžný zámek, le Château des Brouillards, protože byl ponořen do vodních výparů napajedla, které se ještě na začátku 20. století nacházelo pod ním. Stejný název získala i ulička. V domě bydlel jednu dobu, kromě jiných, i nešťastný spisovatel Gérard Nerval, který později skončil v nedalekém sanatoriu pro choromyslné. Zámek byl součástí rozlehlejšího dvora, ve kterém žil se svojí rodinou i malíř August Renoir. Kdo rád podrobnosti, může si o tom všem přečíst podrobněji ve starším příspěvku TADY.
Ulička, do které jsme vešli, končí terasou s balustrádou, a právě v okamžiku, kdy se bude zdát, že jsme ve slepé uličce, objeví se před námi kamenné schodiště, po kterém sestoupíme na place Casadesus, náměstí, pojmenované po… a teď po kom, protože rodina Casadesus má ve čtyřech generacích tolik významných hudebníků, že těžko říct, kterému z nich náměstí patří (a nikde jsem to nedokázala dohledat). Ať je to kdokoliv z nich, náměstí má půvabné.
Z náměstí bychom se mohli vydal rovnou za nosem do avenue Junot, široké výstavní třídy, která obkružuje Montmartre ze severovýchodu, my ale raději vejdeme malými vrátky do vedlejšího parku.
V parku dohlíží z výšky na dráhu na pétanque socha sv. Denise, biskupa, který byl tady na kopci s dalšími dvěma druhy zavražděn, což údajně dalo název nejen kopci (Mons martyrs, Hora mučedníků, ale to je jen jedna z několika verzí vzniku názvu), ale i obci Saint Denis na severu od Paříže, kam Denis prý ještě došel se sťatou hlavou v podpaží, než definitivně padl. Celá legenda pro zvídavé je TADY.
Z parku vyjdeme v horní části avenue Junot, hned vedle domku, kde měl ateliér malíř Gen Paul. Přímo naproti stojí Ciné 13, staré kino, dnes přeměněné na divadelní sál. Taky jsme ho tady někde už jednou, možná i dvakrát viděli.
Dnes nás zaujme vedlejší železná brána, která vede do krásné zahrady. Tady bych asi dokázala bydlet.
Tam někde vzadu v zahradě, kde je dnes toto exkluzivní bydlení, se dřív točily lopatky mlýna Moulin de la Galette, který sice vidíme z rovnoběžné rue Lepic, ale ke kterému se nikdy nedostaneme, protože zahrada je soukromá. Stejně tak tam někde leží i horní obelisk, který vyznačuje severní část pařížského poledníku, který byl ještě před dvaceti lety přístupný mezi domy vedlejší rue Girardon, ale to už dávno neplatí.
Příště se vydáme dolů po avenue Junot a podíváme se, co nás tam cestou k metru ještě čeká.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.