Akvadukt v Arcueil-Cachan – L´aqueduc d´Arcueil-Cachan

hfkomentářů 8
Když si Marie Medicejská nechala postavit v jižní části Paříže palác, který dnes známe pod jménem Lucemburský, s ohromnou zahradou, plnou stromů a květin, musela vyřešit problém se zásobováním vodou jak v paláci, tak i v zahradě. Paříž byla všeobecně na vodu chudá a podzemní vodovody, které sváděly vodu z východní části města, se tady nedaly využít. Proto rozhodla o výstavbě nového akvaduktu, jehož stavba započala v červenci 1613 (základní kámen položil její tehdy dvanáctiletý syn Ludvík XIII.). Akvadukt do jejího paláce sváděl vodu z oblasti městečka Rungis a jeho okolí, odkud přiváděl do Paříže vodu ze tří řek – Vanne, Loing a Lunain. Akvadukt byl částečně nadzemní a částečně podzemní. Voda byla vedena v klenutých chodbách kanály, hlubokými čtyřicet centimetrů, lemovanými na obou stranách kamennými břehy, místy byla svedená do rour. Akvadukt byl dlouhý 13 kilometrů a voda jím protéká dodnes, jen už nevede až do hloubi 6. obvodu, ale končí v ohromném vodojemu Montsouris v blízkosti stejnojmenného parku.
Tento Medicejský akvadukt byl v druhé polovině 19. století nadstaven vysokými oblouky druhého akvaduktu, pojmenovaného po jeho architektu Belgrandovi. Byl vytvořen k přemostění údolí mezi obcemi Arcueil a Cachan, kde dosahuje výšky až 38 metrů, a je jeden kilometr dlouhý. Má 77 oblouků a některé z nich se opírají přímo o oblouky starého Medicejského akvaduktu. A právě do těch míst se dnes podíváme.

 

V nejnižším bodě údolí vidíme dobře oblouky obou akvaduktů, pod kterými vede silnice. Před mostem je Arcueil, za mostem Cachan.

 


Akvadukt byl doplněn řadou dvaceti sedmi vodovodních domků, které sloužily ke kontrole vody a dobrého fungování akvaduktu. Dodnes se jich zachovalo dvacet čtyři a jeden z nich, osmnáctý podle pořadí od Rungis, můžeme vidět přímo pod oblouky mostu, přesně v místech, kde se Medicejský akvadukt vnořuje do země.


Už dlouho si slibuju, že půjdu po stopách těch domečků alespoň odtud až do centra. Trasa prochází přes Cité Universitaire a park Montsouris a určitě by to bylo zajímavé.

Rychle na skok do Paříže – poslední z vodovodních domků, velký a výstavný (taky ho navrhl v té době slavný architekt Salomon de Brosse) najdeme vedle observatoře ve 14. obvodu. Za vysokou zdí zde stojí tzv. la Maison du Fontainier, kde správce akvaduktu bydlel a staral se o velký rezervoár v podzemí, ze kterého byla voda rozváděna nejen do Lucemburského paláce, ale jedna větev zásobovala i některé kašny v okolních čtvrtích. Rezervoár je mimo provoz už od roku 1845, kdy byl nahrazený právě tím v Montsouris, ale o ploše tisíc metrů čtverečních (o hloubce jsem se nikde nic nedočetla) v podzemí pořád ještě existuje.


Vrátíme se zpět k Belgrandovu akvaduktu. Jeho oblouky se po přemostění kopce stáčejí a po několika metrech mizí. Mezi nimi projíždí RER a z lávky nad tratí máme výhled do okolí.


Přímo pod oblouky mostu jsou v některých místech vestavěny staré domy. Akvadukt můžeme podél nich projít téměř celým údolím tam a zpět.

Do oblouků je vestavěný i malý renesanční zámeček v dolní části údolí. Zajímavostí je, že v jeho zdech jsou včleněny tři pilíře římsko-galského akvaduktu, který tady stával dávno předtím, než Marie Medicejská nechala postavit ten svůj, a který zásoboval pravděpodobně lázně Cluny.


V části kolem nádraží RER a podél akvaduktu najdeme čtvrti s hezkými domky a pěknými ulicemi, zatímco o kus dál, především v Cachan, je to spíš periferie, posetá paneláky bez sebemenšího půvabu


V rue du Chemin de Fer, vedoucí od nádraží dolů k zámečku, nás čeká ještě jedna zajímavost. Naproti těmto hrázděným domkům stojí přímo pod oblouky akvaduktu několik starých domů. Jeden z nich jsme mohli vidět ve filmu Amélie z Montmatru, ve scéně, kdy Amélie jede navštívit rodiče hokynáře Collignona, aby se od nich dozvěděla, kdo bydlel v jejím bytě v 50. letech. Ve filmu prochází nahoru touto ulicí a zastavuje se před dveřmi číslo 6.

Jak se tam dostat: RER B, stanice Arcueil-Cachan. Cesta z centra sem trvá asi čtvrt hodiny.

Le Luco

hfkomentáře 3
Na víkend vás pozvu do zahrady, kterou všichni známe a které Pařížané často místo Jardin de Luxembourg říkají familiárně jen Le Luco. Naposledy jsem tam byla po prohlídce Lucemburského paláce a už se mi zase stýská.

 


Zahradu jsme tady samozřejmě viděli už několikrát, ale právě po té prohlídce jsem se na ni podívala trochu jinýma očima – zajímalo mě hlavně zahradní průčelí paláce a taky jsem tady viděla nešťastnou Marii Medicejskou, kterou připravili o syna i o postavení a která se vybudováním této zahrady podle italských vzorů snaží přivolat vzpomínky na své dětství ve Florencii a a její paláce a nádherné zahrady.


Marie Medicejská nechala vybudovat v zahradě i tuto ohromnou fontánu, která dnes nese jméno jejího rodu. Podrobnosti o fontáně už jsme viděli TADY .


No a k pátečnímu odpoledni v přelidněné zahradě patří i regata na bazénku, lenošení na typických zelených židličkách nebo piknik na jediném trávníku, na který se tady smí vstupovat.


Já to mám stejně nejraději tady v zadní části, kde sice tentokrát bylo taky hodně lidí, ale dopoledne tu bývá klid a jste tu skoro sami.

 
 
A kdyby vás zajímalo, jak Marie Medicejská pečovala o všechny ty vzácné stromy a květiny, které tady nechala vysázet, a hlavně jak je zalévala, když v Paříži byla bída o vodu a i lidé pili ze Seiny, tak sem přijďte příště a podíváme se na to.

 

Malí poulbotové z Montmartru – Les petits poulbots de Montmartre

hfkomentářů 5
Pod kopcem, ale stále na Montmartru, najdeme v jedné úplně obyčejné ulici úplně obyčejný dům ze začátku 20. století. Vstupní dveře bývají přes den v pracovní době otevřené, protože v přízemí sídlí lékařské laboratoře, můžeme proto vejít dovnitř a obdivovat na zdech vstupní chodby keramické obklady, které navrhl montmartreský malíř Francisque Poulbot.
 


Proslavil se tím, že maloval především život obyčejných malých dětí z Montmartru, kterým se podle jeho obrazů začalo říkat (a často dodnes říká) „les poulbots“. Jeho obrazy najdeme také v Musée de Montmartre, kde stojí v zahradě i jeho bronzová busta.


Francisque Poulbot bydlel samozřejmě na Montmatru v avenue Junot (hned vedle domu, který postavil Adolf Loos pro Tristana Tzaru). Když zvedneme hlavu, uvidíme pod střechou dětské hlavičky, tak je je maloval na svých obrazech.


Vratťme se ale k domu, který nás dnes zajímá. Když vstoupíme do chodby, obklopí nás dětské postavičky. Obrazy jsou rozvržené po obou stranách a představují různá roční období – vlevo jaro a léto, vpravo podzim a zimu. Od každého ročního období je tady jeden velký panel a dva menší.


Za figurkami dětí vidíme v pozadí typické ulice a domy Montmartru. Tady nahoře je to rue Saint-Vincent s kabaretem Lapin Agile, dole Moulin de la Galette.


Chodba nás přivede do malého atria s prosklenou střechou a jezírkem, plným plameňáků

Montmartre, 43bis rue Damrémont

Jak se tam dostat: metro Lamarck-Caulaincourt (linka 12)

Parc de Sceaux

hfkomentáře 2
O parku, který leží jen 11 kilometrů na jih od Paříže na území tří obcí – Sceaux, Chatenay-Malabry a Antony, jsem se tady letmo zmínila už v srpnu. Dnes se na něj podíváme trochu podrobněji, protože v barvách krásného babího léta, které v posledních dnech v Paříži panuje, to může být zajímavý cíl pro ty, kdo teď míří do Paříže, už byli ve Versailles a chtějí vidět zase něco jiného. Park má přes 180 hektarů a stejně jako ten versailleský, ani tento se nedá celý zvládnout za jednu návštěvu.
Versailles tady nezmiňuji náhodou, park totiž vytvořil v roce 1670 architekt André Le Nôtre, autor slavného parku ve Versailles. Tentokrát mu objednávku nezadal sám Ludvík XIV., ale jeho mocný ministr Jean Baptiste Colbert. Ten zde, v blízkosti Versailles, zakoupil v roce 1670 panství se zámečkem z konce 16. století. Za třináct let, kdy zámek vlastnil, ho nechal celý přestavět a park rozšířit a upravit.
Jeho syn zdědil celé panství v roce 1683 a dále ho zvětšil. V parku, jehož rozlohu více než zdvojnásobil, nechal vytvořit Velký kanál, dlouhý přes jeden kilometr a lemovaný jilmy, a velkou centrální travnatou plochu.

Průčelí zámku od čestné brány

Zámek s parkem v průběhu dalších desetiletí měnil majitele a to už se dostáváme do doby po revoluci v roce 1789, kdy byl zámek s parkem zkonfiskován a přeměněn na zemědělskou školu. Park byl vypleněn a sochařská výzdoba odvezena (některé cenné sochy, zvlášť ty od Adriana de Vriese, dnes najdeme v Louvru). V roce 1798 byl tento znárodněný majetek prodán zbohatlému kupci s vínem, který zámek zboural a materiál z něj rozprodal .

(A já bych mohla psát tyto dějiny přes kopírák, protože podobný osud měla po revoluci většina památek, spojená s královstvím nebo církví).
V roce 1828 zakoupil zpustlé panství vévoda de Trevise, který na místě původního Colbertova zámku nechal postavit nový z červených cihel a bílé omítky v typickém stylu Ludvíka XIII. Ten stojí v parku dodnes a dnes v něm najdeme muzeum.
Poté, co park zabrala v roce 1870 bavorská vojska a v roce 1914 ta francouzská, která se na něm pěkně po vojensku podepsala, neměli válkou zničení poslední majitelé prostředky na jeho obnovu a udržování a park pronajali. Všechny stromy byly vykáceny a zkáza pokračovala dál až do roku 1923, kdy park odkoupilo vedení Département de la Seine (Paris a l’Ile-de-France), celý ho zrenovovalo a v roce 1930 otevřelo veřejnosti.


V posledních letech prošel park novou rekonstrukcí, především v části francouzské zahrady za zámkem. Byly znovu vytvořeny ornamentální záhony se sestříhanými keři a opraveny všechny vodní plochy.

Nahoře vidíme pohled z terasy zámku na centrální část parku s velkým trávníkem. Od něj vede doleva Velký kanál, lemovaný lesíkem, a o kus dál směrem k Antony vodní kaskády. Doprava se přes dlouhé aleje dostaneme k bráně, která vede k venkovskému náměstíčku obce Sceaux se starým kostelem a menažerií s dalším parkem.


Zahradní průčelí zámku


Pohled na Velký kanál, který je protnutý dalším kanálem, vedoucím doleva k osmistrannému bazénu a kaskádám


Poblíž zámku najdeme pavilon Aurore, bohužel běžně nepřístupný, a také staré stáje, přeměněné na prodejnu knih a upomínkových předmětů a na kavárnu. Stojí tu také oranžerie, momentálně pod lešením. Kolem oranžerie najdeme nejvíc piknikových ploch a květinových záhonů, v jiné části potom bazénky s lekníny a všude v parku spoustu soch.

Dole na plánku je dobře vidět, jak je park rozsáhlý. To, co jsme tady dnes viděli, najdeme v horní části mapky: vodorovně zprava čestný vchod, zámek a velký trávník. Kolmo na něj potom Velký kanál. Na další místa se musím znovu vypravit, protože jsem jednak všechno nestihla, druhak mi došla baterka ve foťáku.

Parc de Sceaux
Antony, avenue du Général de Gaulle
vstup zdarma
otevřeno denně podle sezóny od cca 7-8 hod do cca 17-22 hod

Jak se tam dostat: RER B, stanice Bourg la Reine nebo Parc de Sceaux nebo Antony

Doporučuji prohlédnout si cestu od RER nejdříve na mapě, není to úplně blízko a od různých stanic se dá dostat do různých částí parku. Nejblíž je to od stanice Parc de Sceaux. Částečně jsou stanice vidět i na horní mapce.
Park je dobře přístupný z Paříže i na kole po tzv. Coulée verte, Zelené stezce, vedoucí od nádraží Montparnasse přes stanici metra Chatillon-Montrouge.

Nová zahrada v Marais – Le nouveau jardin dans le Marais

hfkomentáře 3
Není to tak úplně nová zahrada, jde spíš jen o rozšíření jedné starší, do které se dřív vcházelo přes Evropský dům v rue des Francs Bourgeois a kterou jsme TADY dokonce loni viděli. Původní parčík byl rozšířený o dvě další staré zahrady vedlejších paláců a bylo v něm vytvřeno několik nových zón – odpočinkové kouty s lavičkami, trávník, malá zelinářská zahrada a kousek vinohradu. Zahrada byla otevřená pro veřejnost začátkem července letošního roku (jenže po slavnostní parádě ji zase v tichosti zavřeli a dodělali a znovu otevřeli na konci července).

 

 


Tím nejcennějším v zahradě je část kamenné věže, která pochází z hradeb, které postavil král Philippe-Auguste na konci 12. století. Přestože byly hradby zbourané v polovině 16. století, některé její části a věže už tak prorostly do nové zástavby, že zůstaly zachované dodnes a v dnešní zástavbě je objevujeme jako součásti domů, dvorů nebo zahrad.

 
Tato věž jednu dobu sloužila jako také kaple pro vedlejší Hôtel d´Albret, později však byla dlouho skrytá ve staré zahradě a její stav podle toho vypadal. Dokonce jí naskrz prorostl strom, který při rekonstrukci musel být odstraněný, a kamenné kvádry byly zvětralé, otlučené a částečně vypadané. Ten, kdo se těšil na nově zrekonstruovanou věž, byl však určitě zklamán. Je utopená mezi okolními bílými zdmi a na její kamenné bloky byla naplácaná a uhlazená malta, která je úplně skryla. Po protestech, které se vzedmuly, se dělníci později maltu snažili částečně seškrabat a částečně narušit, aby vypadala jako stará. I koncem srpna, skoro dva měsíce po otevření, se na ní pořád ještě pracovalo.
Na celém tom Kocourkově je zajímavá ještě jedna věc – zeď totiž stojí na hranici této veřejné zahrady a druhé, soukromé. Člověk by tak nějak čekal, že když se rekonstruuje věž ze 12. století, udělá se to důkladně a kompletně. Tady opravili jen tu část, která je vidět z této nové zahrady, a tu druhou nechali tak, jak byla.
A to jsem si myslela, že se podobné věci můžou dít jen u nás.

 

Jednou z částí zahrady se vinou jako hadi větve starého fíkovníku, obsypaného malými zelenými, ale bohužel jako kámen tvrdými plody, které už neměly šanci dozrát. Přímo od fíkovníku projdeme do původní zahrady, nad kterou se tyčí komín z vedlejšího domu, který jsme viděli podrobně a zblízka TADY.

Le Jardin des Rosiers – Joseph Mignaret
4. obvod, Marais, 10-12 rue des Rosiers
vstup zdarma

Jak se tam dostat: metro Saint-Paul (linka 1)

 
 

Place du Guignier

hfNapsat komentář
Jen něco přes sto metrů nad uličkami, kterými jsme kolem vodovodních domků chodili minule, leží malé náměstí. Připadáte si tu spíš jako někde na jihu, jako byste serpentinami vystoupali do některého z provensálských městeček, ležících na vrcholku kopce.

Vlastně tady žádné velké pamětihodnosti nejsou, za zády vám po rue des Pyrenées jezdí autobusy a auta, ale to malebné místo vás přímo vybízí k tomu, abyste si sedli na lavičku, zadívali se na řadu domů se starými dřevěnými okenicemi a snili o prázdninách.


Na konci náměstí stojí domeček, který slouží jako zázemí pro pracovníky kanalizací, údajně tady mají i sprchy. Samozřejmě, že to vše je propojené s vodovodním systémem, o kterém jsme si říkali minule.


Restaurace a kavárny přímo na náměstí a v okolních uličkách jsou samozřejmostí, a protože jsme v mnohobarevném Belleville, mnohé z nich jsou etnické.


Pokud se sem vydáte ve čtvrtek nebo v neděli dopoledne, zjistíte, že klid náměstí vzal za své, a že tady své stánky rozložili trhovci. Nakoupíte tady za mnohem nižší ceny, než na honosnějších trzích v centru.

Pokud byste se sem vydali dříve, než bude pokračovat naše vycházka touto čtvrtí, hledejte v mapě v blízkém okolí další uličky, které se nazývají „Cité“ nebo „Villa“. Jsou bezkonkurenčně jedny z nejkrásnějších v celé Paříži a my se sem do nich časem taky vrátíme.

Jak se tam dostat: metro Jourdain nebo Pyrenées (linka 11)

Bellevillské vodovodní domky – Les regards de Belleville

hfkomentářů 9
Dnes se vydáme zpět z pozlátka královského a senátního paláce do mé oblíbené čtvrti Belleville, kudy chodím pokaždé, když jsem v Paříži, a kde objevuji neustále další a další malebné kouty, pitoreskní uličky, tajné dvorky a kuriozity všeho druhu. Jednou ze zajímavostí, kterou v Belleville můžeme najít, jsou staré kamenné vodovodní domky, pocházející až někdy z přelomu 15. a 16. století (a zrekonstruované v 18. a 19. století). Bellevillský kopec byl díky svému podloží vždy bohatý na podzemní vodu a už mnohem dříve, údajně už v římské době, byl využíván ke svádění pramenů do centra města, které vždy trpělo jejím nedostatkem. Kolem 13. století byl postavený podzemní akvadukt, který kromě centra zásoboval vodou i četná převorství na severovýchod od Paříže. Po trase podzemního potrubí byla později postavená celá řada malých domků, které sloužily ke kontrole vodovodní trasy. Do dnešních dnů se jich zachovalo jen několik a my se dnes podíváme na dva z nich (na další, třeba na ten největší a nejhezčí na place des Fêtes, dojde zase jindy).

 


Tenhle pohled prostě miluju. Ten nejznámější domek leží v blízkosti bellevilleského parku, na křižovatce rue des Cascades (ano, mnohé bellevilleské ulice svými „vodními“ názvy připomínají tuto část své historie) a rue des Savies. Jmenuje se regard de Saint-Martin, podle převorství Saint-Martin-des-Champs (od Francouzské revoluce Conservatoire des Arts et des Métiers), ke kterému přiváděl vodu.


Když se vydáme po rue des Cascades o kousek dál, uvidíme pod schody, vedoucími do malého parčíku, další domeček, regard de la Roquette. Další domek, který jsem ovšem nevyfotila, potom můžeme najít u čísla 17 v rue des Cascades.

Vodovodní domky ovšem nejsou to jediné, co nás v těchto ulicích může přitahovat a zajímat. Pokud půjdeme od spodní části bellevilleského parku (navazujeme na TUTO naši procházku), dostaneme se do rue de la Mare (ano, další „vodní“ ulice), kde při troše štěstí najdeme některé dveře domů otevřené. Většina domů tady má zadní dvorky s dílnami a ateliéry a ty mě tedy hodně baví.


Můžeme se také pokochat barevnými domečky přímo v rue des Cascades, možná budeme mít štěstí na focení modelky? módní blogerky?, a nebo si můžeme tady i v okolí prohlédnout street art (a že ho tady je).

 

 
Nakonec se vydáme nahoru po schodech uzounkou uličkou rue Fernand Raynaud hned vedle vodovodního domku sv. Martina a potom nahoru k rue des Pyrenées, protože tam se taky ještě příště musíme na něco podívat.

 

Jak se tam dostat: to bude horší, protože poblíž žádná stanice metra není. Ale tak třeba Jourdain nebo Pyrenées (linka 11), ať to máme s kopce.

 
Kde jsme to vlastně chodili? Červený bod vyznačuje umístění prvního „regardu“:

 

 

Lucemburský palác – Palais du Luxembourg 3

hfkomentářů 10
Když vyjdou francouzští senátoři z amfiteátru – zasedacího sálu, mají přímo před sebou jen přes Galerii byst konferenční sál. Ten je se svými 650 metry čtverečními a 11 metry na výšku největším, nejvyšším a nejhonosnějším sálem v celém paláci.


Sál byl vytvořený v roce 1852 na žádost Napoleona III. jako Trůnní sál Císařského senátu. Architekt Alphonse de Gisors proto připojil k původnímu zasedacímu sálu další dva salóny a vytvořil tento sál s přebohatým zdobením.

 


Malba s názvem Chvála Napoleona I. v malé kupoli uprostřed stropu


Na další malbě nad vstupními dveřmi namaloval v roce 1854 Henri Lehman, žák Ingrèse, Epopeu křižáckých tažení pod vedením Ludvíka Svatého. Na opačné straně sálu potom najdeme další podobnou malbu s tématem Karla Velikého.


Zlacené vyřezávané senátorské křeslo Napoleona (toho prvního) z roku 1804 je vystaveno na čestném místě uprostřed sálu


Okna konferenčního sálu, která zabírají celé průčelí budovy, vedou na čestné nádvoří


Z konferenčního sálu vycházíme do levého křídla budovy, kde za sebou leží několik slavnostních salónů. Najdeme v nich řadu obrazů i soch a nástěnných maleb (které nám už po tom všem začínají tak trochu splývat)


Mramorovou sochu Harpokrata, boha Ticha, vytvořil v roce 1789 Louis-Philippe Mouchy na objednávku Ludvíka XVI.


Alegorické zobrazení Zákona, které namaloval v roce 1843 Henri Ducaisne


Ve stejné místnosti najdeme na stropě i medailón z roku 1857 s portrétem Napoleonova syna, který byl prohláíšen římským králem hned po svém narození a dožil se pouhých jednadvaceti let


Okna těchto pokojů vedou do západní části parku za Malým Lucemburským palácem


Nakonec vycházíme z budovy po čestném schodišti, které tvoří čtyřicet osm schodů. Je lemováno šesti kamennými lvy, jejichž tvůrce se inspiroval lvy na římských fontánách.

Schodiště bylo vytvořeno v roce 1800 při první přestavbě paláce architektem Chalgrinem, který kvůli němu nechal strhnout původní galerii (původní schodiště Marie Medicejské ústilo v místech dnešního konferenčního sálu).
Balustráda kolem schodiště a 29 metrů dlouhá klenba s rozetami pocházejí ze začátku 19. století. Prostor schodiště je členěn jónskými sloupy, mezi kterými jsou zavěšeny cenné tapiserie, pocházející z dílny Manufaktury Gobelins, která je vytvořila pro Světovou výstavu v roce 1889, rok na to byly přemístěny sem do Senátu.

 

Palais du Luxembourg
6. obvod, 15 rue Vaugirard

 

Pokud se netrefíte do žádného z termínů, kdy jsou v Senátu pořádány dny otevřených dveří (nejbližším termínem je 20. – 21. září 2014 při příležitosti Dnů evropského dědictví), můžete najít prohlídku na stránkách některého z pařížských průvodců. Já jsem volila TUTO možnost.

 

Jak se tam dostat: metro Odéon (linka 4 a 10), RER B Luxembourg

 

Lucemburský palác – Palais du Luxembourg 2

hfkomentáře 2
Poté, co jsme si v Lucemburském paláci prohlédli přízemní místnost se zařízením, pocházejícím z pokojů Marie Medicejské, vydali jsme se napříč palácem do zasedacího sálu. Nebylo to tak jednoduché, ty prostory jsou obrovské a bylo to tak trochu jako „nahoru po schodišti dolů“. Jako první jsme vystoupali jedno z bočních schodišť (na to hlavní čestné dojde až později). I tady však najdeme umělecká díla, včetně mozaiky z Knóssosu, která je darem řecké vlády.

 


Procházíme Galerií byst, vybudovanou kolem roku 1830 v místech, kde se předtím nacházela královnina terasa. Nejdříve zde byl senátní archív, kteý byl později přebudovaný na slavnostní chodbu, která spojuje konferenční sál se zasedacím. Chodba je lemována bystami velkých osobností 19. století (z nichž, upřímně, mi většina jmen nic neříkala). V medailónech na stropě jsou vymalovány alegorické postavy.


Také jsme směli nakouknout do senátní knihovny, jenže kámen úrazu byl v tom, že jen přes skleněné dveře – i v pátek odpoledne byla knihovna plná senátorů a návštěvníci dovnitř prostě nesměli. Navíc knihovna leží podélně po obou stranách vstupních dveří a uvnitř nebylo nic vidět, snad jen malba v malé kupoli přímo naproti dveřím, jejímž autorem je Eugène Delacroix a která je inspirována Božskou komedií.

Pokud byste se ale vydali do paláce ve Dny evropského dědictví nebo při jiné podobné příležitosti, bývá prý knihovna běžně zpřístupněna.

 


A pak znovu další schody s další výzdobou …


.. a ještě jedny. Čím stoupáme výš, tím je schodiště i výzdoba jednodušší, až se ocitáme úplně nahoře, pod skleněnou kupolí, která schodiště osvětluje, a vcházíme do zasedacího sálu na místa, vyhrazená pro veřejnost.

Zasedací sál má tvar amfiteátru s výklenkem, ve kterém je umístěná tribuna pro předsedajícího a pro řečníky. Sál byl postavený při rekonstrukci v letech 1836 – 1841, protože ten předcházející už nestačil poté, co se počet tehdejších pairů zvýšil z dvou set na tři sta osmdesát. Tehdy také byla vytvořená místa „na bidýlku“ pro veřejnost, protože Charta z roku 1830 zaručovala, že jednání i rozhodování budou veřejné.

Amfiteátr je obložený vyřezávaným a zlaceným akátovým dřevem. Hlavní výzdobu představují monumentální sochy dvou významných postav francouzských dějin – králů Karla Velikého a Ludvíka Svatého, a busty slavných maršálů, jejichž jména dnes známe jen z názvů některých velkých pařížských bulvárů (Lannes, Massena a další). Stejně tak známe i neznáme jména dalších šesti významných postav, jejichž mramorové sochy stojí ve výklenku. Jde o slavné státníky a legislativce (Turgot, Molé, d´Aguesseau, L´Hospital, Colbert, Malesherbes a Portalis).
Taky nám senátní průvodce vysvětlil, že sál byl koncipován jako skromný s nenápadnou výzdobou, aby okázalý přepych neiritoval zástupce lidu. Tak nevím, jak by vypadal, kdyby nebyly brány žádné ohledy a myslím na tu úzkou nudli v konírně Valdštejnského paláce, kde zasedá náš Senát.

Chvíli po nás přišla další skupina návštěvníků, kteří měli to privilegium, že seděli přímo v senátorských křeslech a směli se postavit i k řečnickému pultu. Byli totiž doprovázeni senátorem ze svého volebního obvodu. Jak jsem se potom dozvěděla, ve Francii má kdokoliv kdykoliv právo navštívit svého senátora nebo poslance na pracovišti, nechat se tam od něj provést a zkontrolovat, jak vykonává svůj mandát (že bych to tady taky zkusila?).

Francouzský Senát se skládá z 348 senátorů, kteří jsou voleni na šest let. V současné době je v Senátu zastupováno sedm politických uskupení.

Tím naše návštěva ještě nekončí, příště se podíváme na slavnostní sál a reprezentační salóny.

 

Palais du Luxembourg
6. obvod, 15 rue Vaugirard

 

Pokud se netrefíte do žádného z termínů, kdy jsou v Senátu pořádány dny otevřených dveří (nejbližším termínem je 20. – 21. září 2014 při příležitosti Dnů evropského dědictví), můžete najít prohlídku na stránkách některého z pařížských průvodců. Já jsem volila TUTO možnost.

 

Jak se tam dostat: metro Odéon (linka 4 a 10), RER B Luxembourg

 

Lucemburský palác – Palais du Luxembourg 1

hfkomentáře 2
Lucemburský palác známe od vidění všichni, především jeho zahradní průčelí, obrácené do Lucemburské zahrady, a většina z nás pravděpodobně i hlavní vchod za mohutným vstupním pavilonem v rue Vaugirard. V paláci sídlí už od roku 1799 francouzský Senát. Dostat se dovnitř je jednodušší, než by se zdálo, někteří pařížští průvodci zde totiž pořádají prohlídky. Kromě toho bývá palác otevřený pro veřejnost při některých významných příležitostech, ale také hlavně každoročně při Dnech evropského dědictví, které se ve Francii budou konat příští víkend, 20. a 21. září 2014. Pokud v tomto termínu máte namířeno do Paříže, je to příležitost, jak si prohlédnout interiér. Údajně se dlouho nečeká, maximálně dvacet minut, jsou otevřené dva vstupy a fronta prý postupuje rychle.
V pravém křídle paláce (při pohledu ze zahrady vlevo) je umístěná kancelář předsedy Senátu, jeho spolupracovníků a salóny a jídelna, zatímco v levé části slavnostní sály a salóny, kde bývají pořádány státní recepce. Uprostřed, pod kopulí za středovým rizalitem, bychom našli zasedací sál.


Když v roce 1610 Marie Medicejská ovdověla a stala se regentkou tehdy devítiletého Ludvíka XIII., poté, co jí manžela, krále Jindřicha IV. Navarrského zavraždil bláznivý mnich Ravaillac (viděli jsme to TADY), rozhodla se odejít z Louvru od dvora, kde jako cizinka neměla zrovna tu nejlepší pozici a musela čelit mnoha intrikám. V roce 1611 koupila od vévody z Lucemburku jeho palác za branami Paříže a tehdy nejslavnější architekt Salomon de Brosse jí vedle původního paláce navrhl nový palác Medici s ohromnou zahradou v italském stylu, který jí měl připomínat palác Pitti se zahradou Boboli v její rodné Florencii. Nastěhovala se do ještě ne úplně hotového paláce v roce 1625. Jeho dokončení se zde už nedočkala, v roce 1631 ji její syn pod vlivem a intrikami kardinála Richelieua zbavil veškerého vlivu a přinutil ji odejít do exilu. Tehdy také palác ztratil své jméno Medici a byl přejmenován na Lucemburský, zatím co tomu původnímu se začalo říkal Malý Lucemburský. Po smrti Marie Medicejské připadl palác jejímu nejoblíbenějšímu synovi vévodovi Orleánskému a dalších 160 let byl ve vlastnictví členů královské rodiny (proto si také uchoval název „palác“, protože jedině členové královské rodiny směli svůj příbytek nazývat „palais“, zatím co ostatní šlechta jen „hôtel“).

Po Francouzské revoluci bylo v paláci zřízeno vězení a v roce 1799 se stává sídlem Senátu. V roce 1800 prošel velkou přestavbou pro potřeby Senátu a další v roce 1836, kdy byl vytvořený zasedací sál s kupolí.

 


Naše malá skupinka s průvodcem musela nejdřív projít procedurami na vrátnici, kde si nás vyzvedl místní průvodce, který nás po paláci prováděl (a s tím naším soupeřil o to, kdo bude déle a zajímavěji povídat). Z vrátnice jsme prošli na malé nádvoří, odkud je vidět část původního Malého Lucemburského paláce, který slouží jako rezidence předsedy Senátu. Odtud jsme prošli na velký čtvercový dvůr, ze kterého se vstupuje do jednotlivých křídel stavby.


Tudy se vchází do kanceláře předsedy Senátu


Hlavní průčelí paláce

 
Z nádvoří nás vedou dlouhatánskými chodbami do místnosti, která je doslova vytapetována zlatem, drahými tapiseriemi, malbami a vyřezávanými dřevěnými prvky. Místnost je jako jediná zařízená původním vybavením, včetně obrazů a dřevěného obložení z pokojů Marie Medicejské. Pokoj byl takto zkompletován roce 1817 a později doplněn dalšími malovanými plátny a dřevěným vykládáním, pocházejícím z pokojů Anny Rakouské v Louvru (Anna byla manželkou Ludvíka XIII. a tedy snachou Marie Medicejské).
 
 


Pokoj v přízemí s výhledem do zahrady je bohužel temný (a nesmí se tady fotit s bleskem). Podobně tady prý vypadaly všechny pokoje (než nastoupila ruka revolucionáře). Výzdoba se zachovala také v kapli Marie Medicejské, do té jsme ovšem my nemohli, ale ve Dnech evropského dědictví prý bývá otevřená.


Malba uprostřed stropu představuje Marii Medicejskou, obnovující mír ve Francii


Středová malba je lemována obrazy osmi věštkyň. Plátna pocházejí z oratoře královny.


Na krbové římse stojí bronzová bysta nešťastné královny

Do dalších prostor se podíváme příště, abych vás nezahltila, protože je toho k vidění ještě hodně.

Palais du Luxembourg
6. obvod, 15 rue Vaugirard

 

Pokud se netrefíte do žádného z termínů, kdy jsou v Senátu pořádány dny otevřených dveří, můžete najít prohlídku na stránkách některého z pařížských průvodců. Já jsem volila TUTO možnost.

 

Jak se tam dostat: metro Odéon (linka 4 a 10), RER B Luxembourg