Pasáž Jouffroy

Pasáž Jouffroy je dvojčetem pasáže Verdeau. Obě dvě byly postaveny v roce 1846 ve stejném stylu stejnou dvojicí stavitelů Jouffroy – Verdeau, kteří pasážím dali svá jména. O stavbě pasáže Jouffroy bylo rozhodnuto údajně proto, aby ulehčila provozu v pasáži Panoramas, která měla ohromný úspěch (pasáže tehdy představovaly mondénní místo setkávání a chránily před blátem a prachem ulice). Proto byl vchod do pasáže situován z Boulevardu Montmartre přímo naproti pasáže Panoramas.
Pasáž Jouffroy je dlouhá 140 metrů a spojuje Rue de la Grange Batalière s Boulevardem Montmartre, jedním z tak zvaných „velkých“ bulvárů.  Byla to první pasáž, postavená výhradně z kovu a skla, pouze dekorace byly dřevěné. Byla to rovněž první pasáž, vytápěná podlahou. V první části, která je jakýmsi pokračováním pasáže Verdeau, s níž sousedí jen přes ulici, najdete antikvariáty a obchody s uměním, především grafikou, obrazy a starými tisky a pohlednicemi, zatímco druhá, širší část, která vás přibližuje k „velkým bulvárům“, nabízí i cukrárny, kavárničky a restaurace. V této části najdete i slavné Musée Grévin, které nejdříve, po postavení pasáže, bylo tanečním sálem, poté loutkovým divadlem, koncertní kavárnou a až v roce 1882 byly prostory přeměněny na muzeum voskových figurín. Najdete v něm přes 300 figurín a různé slavné scény z francouzské i světové historie. Hlavní vchod do muzea ovšem není z pasáže, ale přímo z Boulevardu Montmartre.
 
20101027_442_01
Vstup z Rue de la Grange-Batelière
20101027_444_01
20101027_445
20101027_446_01
20101027_447
20101027_448_01
20101027_449
20101027_451
Tam, kde se pasáž ve dvojitém pravém úhlu láme k Musée Grévin, stála na schodech tato krásná Japonka a zpívala pro skupinu turistů operetní melodii.
20101027_457_01
20101027_458
20101027_459_01
20101027_461_01
20101027_464
20101027_466
20101027_467_01
 
Na této mapce je vidět umístění obou pasáží:
J
 
 
Passage Jouffroy
Začátek: 9 Rue de la Grange Batelière
Konec:10 Boulevard Montmartre
Jak se tam dostat: Metro Grands Boulevards

Pasáž Verdeau

Pokud půjdete za špatného počasí z Montmartru směrem do centra, můžete se před deštěm skrýt v celé řadě pasáží, které v tomto směru probíhají. O pasáži Panoramas jsem tady už psala, další z nich, nacházející se v mondénním 9. obvodu, je pasáž Verdeau, která spojuje Rue du Faubourg Montmartre s úzkou ulicí Rue de la Grange Batelière. Najdete v ní především staré knihy a známky, obrazy, grafiky a další umělecké předměty a samozřejmě kavárničky, restaurace a čajovny. Některé antikvariáty sídlí na stejném místě už od začátku 20. století.
Pasáž z roku 1847 je pojmenovaná po jednom ze svých stavitelů, je dlouhá 75 metrů  a široká necelé 4 metry. Ve srovnání s dalšími pasážemi v okolí je nejsvětlejší a má nejvyšší zastřešení. Její neoklasicistní vzhled zůstal prakticky nezměněný od samého počátku a určitě stojí za návštěvu.

20101027_426

 Vstup z Rue du Faubourg Montmartre
20101027_427_01
20101027_429_01
20101027_432
20101027_434
20101027_435_01
20101027_436
20101027_437_01
  20101027_439_01
                                             
Passage Verdeau
Začátek: 6, Rue du Faubourg Montmartre
Konec: 31, Rue de la Grange-Batelière
Jak se tam dostat: Metro Le Peletier nebo Grands Boulevards

Je t´aime

Tuto francouzskou větu zná na světě snad každý. Do Nového roku 2011 vám přeji, abyste ji slýchali co nejčastěji – v jakémkoliv jazyce budete chtít – ale hlavně od těch, od kterých ji slyšet chcete – a abyste ji také často mohli říkat.

Současně vás pozvu na místo, kde ji najdete napsanou nesčíslněkrát a ve všech světových jazycích. Stačí dojet metrem na Montmartre, vystoupit na Place des Abbesses a vejít do malého parčíku přímo u metra. Už z dálky uvidíte na zdi domu připevněnou velkou tmavěmodrou desku s bílými nápisy. Na ní  je v 311 jazycích napsáno „Miluji tě“.


20101028_871
20101028_856
Nápad na vytvoření zdi s milostným vyznáním v mnoha jazycích dostal hudebník Fréderic Baron, který shromáždil nápisy nejprve na papíře – od roku 1992 obcházel své cizojazyčné známé, později požádal o spolupráci další cizince i cizí velvyslanecví v Paříži. Nakonec se v roce 1997 obrátil na specialistku na kaligrafii Claire Kito, která nápisy převedla do konečné podoby. Červené plošky představují částice rozbitého srdce.
Zeď Je t´aime byla instalována v roce 2000. Skládá se z 612 emailových tabulek ve formátu 21 x 29,7 cm, celková plocha je 40m2 (10×4 m). Další informace najdete na www.lesjetaime.com

20101028_857
20101028_859

20101028_862
Chvíli dá práci, než vyznání najdete i v češtině – ale je tam
20101028_867
Pohled na parčík

Každý rok v říjnu, v rámci vinobraní na Montmartru, se v parčíku koná zvláštní slavnost – ceremoniál Nepožádání o ruku – Les non-demandes en mariage.
V parčíku se setkají předem přihlášené dvojice,  které si před starostou slíbí, že se nikdy nevezmou a zůstanou navždy snoubenci – a jako takoví jsou oficiálně zaregistrováni. Všem z nich potom montmartreská radnice nabídne u této zdi hostinu, skládající se z ústřic a bílého vína. V loňském roce navíc měly všechny přihlášené dvojice možnost nechat si na hlavě zdarma vytvořit podivuhodné vlasové kreace, nabízené jedním místním kadeřnictvím. Všichni „nenovomanželé“ se potom společně vyfotografují a poté následuje společný tanec přímo na náměstí des Abbesses.
Bláznivý ceremoniál byl zavedený v roce 2007 starostou 18. obvodu jako pocta zpěváku Georgesi Brassensovi, který svoji kariéru začínal na Montmartru v kabaretu zpěvačky Patachou. Jeho stejnojmenná píseň, tedy La non-demande en mariage – Nepožádání o ruku – je jednou z jeho nejslavnějších.
Záběry z loňské slavnosti, kde jedna z dvojic slavnostně slibuje starostovi 18. obvodu, že se nikdy navzájem nepožádá o ruku:
Georges Brassens a jeho píseň i s textem:
Georges Brassens, 1966
LA NON-DEMANDE EN MARIAGE

Ma mie, de grâce, ne mettons
Pas sous la gorge à Cupidon
Sa propre flèche,
Tant d’amoureux l’ont essayé
Qui, de leur bonheur, ont payé
Ce sacrilège…

J’ai l’honneur de
Ne pas te demander ta main,
Ne gravons pas
Nos noms au bas
D’un parchemin.

Laissons le champs libre à l’oiseau,
Nous seront tous les deux prisonniers sur parole,
Au diable, les maîtresses queux
Qui attachent les coeurs aux queues
Des casseroles!

J’ai l’honneur de
Ne pas te demander ta main,
Ne gravons pas
Nos noms au bas
D’un parchemin.

Vénus se fait vielle souvent
Elle perd son latin devant
La lèchefrite
A aucun prix, moi je ne veux
Effeuiller dans le pot-au-feu
La marguerite.

J’ai l’honneur de
Ne pas te demander ta main,
Ne gravons pas
Nos noms au bas
D’un parchemin.

On leur ôte bien des attraits,
En dévoilant trop les secrets
De Mélusine.
L’encre des billets doux pâlit
Vite entre les feuillets des livres de cuisine.

J’ai l’honneur de
Ne pas te demander ta main,
Ne gravons pas
Nos noms au bas
D’un parchemin.

Il peut sembler de tout repos
De mettre à l’ombre, au fond d’un pot
De confiture,
La jolie pomme défendue,
Mais elle est cuite, elle a perdu
Son goût „nature“.

J’ai l’honneur de
Ne pas te demander ta main,
Ne gravons pas
Nos noms au bas
D’un parchemin.

De servante n’ai pas besoin,
Et du ménage et de ses soins
Je te dispense…
Qu’en éternelle fiancée,
A la dame de mes pensées
Toujours je pense…

J’ai l’honneur de
Ne pas te demander ta main,
Ne gravons pas
Nos noms au bas
D’un parchemin

Montmartre, Square Jehan Rictus

Jak se tam dostat: Metro Abbesses

Ráj švadlenek

Šijete rádi? Nebo spíše rády? Pokud vám nestačí nabídka v obchodech a chcete nosit originální vlastnoručně navržené a ušité oblečení z látek, které si samy vyberete,  přesně pro vás je určená čtvrť, která se rozkládá na úpatí Montmartru, po pravé straně od schodů, vedoucích k bazilice Sacré Coeur. Obchodní dům Marché Saint-Pierre je  od sklepa až po půdu plný nejrůznějších druhů látek… a pro svoji pestrost stojí za návštěvu i pro ty, kdo si s šicím strojem zrovna moc netykají.
20101025_119
Marché Saint-Pierre je natolik známý, že do něj nedávno jedna spisovatelka umístila děj své detektivky. Majitelům se moc nelíbilo, že v knize byla v jejich obchodě nalezena mrtvola, a se spisovatelkou se začali soudit, aby děj změnila. Samozřejmě prohráli.
 
20101025_120
Pět pater textilu
20101025_131
20101025_135
20101025_125
Marché Saint-Pierre ovšem není jediným obchodem v tomto okolí, který prodává látky. Najdete jich tady plno, téměř v každém domě v přilehlých uličkách je menší nebo větší krámek s nekonečným výběrem všeho, co je potřeba k šití. Však se taky jeden obchod s galanterií jmenuje Štěstí dam – ale upřímně řečeno, já si tedy štěstí představuji jinak než knoflíky, zipy, tkalouny, lacetky, bavlnky, jehly a nitě.
 
20101025_143_01
20101025_148_01
20101025_126
Zboží je vystavené na ulicích všude, kam se hnete. Jsou to kilometry a kilometry látek, kterými se musíte probojovat, než se odtud dostanete.
20101025_157_01
20101025_129
20101025_160
Montmartre, Le Marché Saint-Pierre, 2 Rue Charles Nodier
Jak se tam dostat: Metro Anvers

Hôpital St-Louis – Nemocnice sv. Ludvíka

V těsné blízkosti Kanálu Saint-Martin najdete rozlehlou nemocnici svatého Ludvíka.  Obyčejná nemocnice by nebyla nijak zajímavá, tato ale pochází už ze začátku 17. století. Stará část nemocnice se rozkládá kolem centrálního dvora a její budovy nápadně připomínají styl domů na známém Place des Vosges – jednotnou fasádou v červeno-béžové barvě, šedými břidlicovými střechami, vysokými okny a uspořádáním kolem čtvercového dvora, přičemž prostřední pavilon každé strany je vyšší než ostatní budovy.
 
O stavbě nemocnice bylo rozhodnuto  po velké morové epidemii v  roce 1562, kdy tehdejší jediná nemocnice Hôtel-Dieu u katedrály Notre-Dame na ostrově Cité nestačila pojmout všechny nemocné, a kdy se ukázalo, že nakažení morem by měli být soustředěni zvlášť. Král Jindřich IV. (ano, ten, který nechal postavit i Place des Vosges, proto ta podoba obou míst) o stavbě rozhodl v roce 1607  a nemocnice byla otevřena v roce 1617. V dalších 150 letech sloužila k běžné péči, ale hlavně při všech infekčních epidemiích. V dalších letech se v ní začalo soustředit a rozvíjet oddělení dermatologie a ve 20. století i onkologie a hematologie (s výzkumem a specializací na léčbu leukémie a  transplantaci kostní dřeně).
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Centrální dvůr je oázou klidu a místem odpočinku pod prastarými stromy
Každá ze stran má délku 120 metrů
 
 
HL
 
Nemocnice na kresbě z 1. poloviny 17. století
 
 
Druhá část nemocnice je tvořená banálními moderními budovami
 
 
V nemocnici se taky nachází muzeum kožních nemocí, ale upřímně řečeno, k jeho návštěvě jsem neměla dostatek odvahy. Pokud to někdo risknete, dejte vědět!
 
Od nemocnice je to jen pár kroků k tomuto malebnému místu u Kanálu Saint-Martin.
 
 
 
 
 
20101029_756
 
 
20101029_764
 
 
 
 
 
Hôpital Saint-Louis
Vchod do staré části: 40 Rue Bichat
Hlavní vchod: 1 Avenue Claude-Vellefaux
 
Jak se tam dostat: Metro Goncourt, nebo Colonel Fabien nebo Gare de l´Est

Toalety u Madeleine

Normálně bych vás na toalety nezvala. Normálně ani na toaletách nefotím. Na těchto to ovšem jinak nejde, hned uvidíte sami proč.
 
Hned vedle kostela Sainte-Marie-Madeleine totiž uvidíte schody, vedoucí dolů, které si už leckdo spletl se vstupem do metra.
 
 
 
 
Není to ale metro…
 
 
 

.. jsou to secesní toalety. Vlevo dámy, vpravo páni. Tyto společné toalety byly původně jen dámské, ty pánské ležely o kus dál a dnes jsou zavřené. Proslýchá se, že pařížská radnice hodlá zavřít i tyto. Mimochodem – na to, jak jsou staré, jsou udržované a čisté.
Zůstalo dokonce zachováno i křeslo, kde jste si kdysi dávno v minulosti mohli nechat vyčistit boty. Fotka je bohužel rozmazaná, dělala jsem ji potají, na stěně je totiž velká cedule, která zakazuje fotografování a natáčení.
 
 
Dveře každé kabinky jsou ozdobené touto krásnou secesní vitráží.
 
O

Place de la Madeleine, po pravé straně od vchodu do kostela
 
Jak se tam dostat: Metro Madeleine

La Cité du Midi – Jižní město

„Midi“ znamená ve francouzštině také poledne, takže může jít i o „Polední město“, já jsem volila schválně tento brutální překlad s ohledem na pražské Jižní město. Nic si není totiž vzdálenější, než tato dvě Jižní města.
Z vřavy Boulevardu de Clichy, způsobené pekelným provozem, zástupy turistů a pochybnými sexshopy i s jejich naháněči, najednou odbočíte do klidné uličky. Nic nenasvěčuje tomu, že pár kroků od vás pulzuje vykřičená čtvrť pod Montmartrem. Tady najdete jen staré domy, obložené květináči a obrostlé popínavými keři, zahrádky, dřevěné okenice, tepané mříže, pár koček, ticho a klid. Kulaté náměstíčko hned u vchodu do uličky koresponduje s konkávní strukturou domu na jeho konci a navozuje celkový řád. Další ze záhad Montmartru – jak to, že tak půvabné místo odolalo útokům agresivního a vulgárního světa na hlavní ulici?
 
20101027_411_01
20101027_412
20101027_413_01
20101027_419_01
20101027_420

Bývalé veřejné lázně Pigalle
20101027_414
20101027_415_01
20101027_421_01
20101027_422
Sídlí tady taky Ústav pro výzkum historie jazzu ve Francii
La Cité du Midi, Boulevard Clichy mezi číslem 48 a 50
Jak se tam dostat: Metro Pigalle nebo Blanche

Před katedrálou Notre-Dame

Katedrála Notre-Dame nebude sama o sobě předmětem mého dnešního zájmu –  konec konců je dobře popsána ve stovkách průvodců a přestože je nádherná, zajímá mě teď víc historie rozsáhlého prostranství, které leží před ní. Toto náměstí se od 3. září 2006  jmenuje Parvis Notre-Dame – Place Jean-Paul II na počest papeže Jana Pavla II., který zemřel rok předtím.
 
Ještě před Francouzskou revolucí  náměstí ovšem neexistovalo – prostor před kostelem byl hustě zastavěn. Na jižní straně směrem k řece se rozkládala stará nemocnice Hôtel-Dieu, na východě ležel nalezinec a na severní straně byla hustá síť klikatých středověkých uliček s hrázděnými domy, pocházejícími z 15. století, a se třemi kostely: Saint-Denis-de la-Chartre, Saint-Landry a Sainte-Madeleine.
Z toho všeho dnes už nenajdeme nic – celá čtvrť na ostrově mezi severním a jižním břehem Seiny byla stržena v době 2. císařství v druhé polovině 19. století během přestavby Paříže baronem Haussmannem. Ten rozhodl, že místo zbořené nemocnice Hôtel-Dieu bude  na severní straně vznikajícího náměstí postavena nová nemocnice (kterou tu najdete dodnes), a že prostranství zůstane nezastavěné, aby vynikla katedrála. V dlažbě náměstí před katedrálou jsou teď alespoň světlými kameny vyznačeny obrysy budov, které tam tehdy stály, i s názvy některých ulic, kostelů a domů.
 
Archeologický průzkum celého prostranství, který proběhl v letech 1965 – 1972, odhalil zbytky starého galsko-románského osídlení tehdejší Lutécie ze 3. století. Ty je možné si prohlédnout v podzemní kryptě, která se rozkládá pod celým náměstím,  kde najdete dobře zachované fórum, lázně, amfiteátr i divadlo z dob Lutécie a další památky na architekturu a urbanistický vývoj města.
 
20101025_183
 
 
 
 
ND
 
Prostor před Notre-Dame  těsně před zahájením bouracích prací. Už tehdy ovšem byla centrální ulice Rue Neuve Notre-Dame výsledkem dřívějších úprav, kdy byla rozšířena na úkor několika domů.
 
 
 
 
 
Pohled na tuto „ulici“ dnes
 
20101025_191
Tady ležel kostel sv. Jenovéfy
 
 
20101025_190
 
 
20101025_189
 
 
20101025_185
 
 
20101025_186
 
 
20101025_184
 
 
20101025_180
 
Při pohledu z věže katedrály je dobře vidět světle vyznačená dispozice části tehdejší čtvrti. Zelené záhony vlevo, v místě, kde stávala nemocnice Hôtel-Dieu, ukazují rozmístění bývalých nemocničních sálů. 
 
 
 
20101025_179
Na místě nemocnice byl vytvořen park, v jehož středu stojí socha Karla Velikého od sochaře Louise Rocheta z roku 1882
 
 
 
Před vchodem do katedrály stávala nejdříve hranice, na níž byli upalováni kacíři. Nejznámějším z nich byl bezesporu Jacques Molay, velmistr templářů, který zde zemřel 11. března 1314.  Hranice byla později nahrazena šibenicí a ještě později pranýřem, od něhož se začaly měřit vzdálenosti  cest ve Francii. V roce 1792 byl pranýř odstraněn a v roce 1924 byl na jeho místo vsazen medailón s nápisem „Bod nula francouzských cest“. Od tohoto místa se vypočítávají všechny silniční vzdálenosti od Paříže.
 
 
20101025_182
 
Cité,  Parvis Notre-Dame – Place Jean-Paul II
 
Jak se tam dostat: Metro St.-Michel – Notre-Dame

Avenue de l´Observatoire

Pokud půjdete k Lucemburské zahradě směrem od Boulevardu Montparnasse,  přivede vás k ní krásná kaštanová alej, vedoucí podél parku  Marco Polo, kde na trávníku stojí řada soch, lemovaná typickými pařížskými secesními kandelábry.
O vytvoření této avenue bylo rozhodnuto v roce 1806. Vede v ose poledníku, který prochází pařížskou Observatoří  a protíná napříč celou Paříž. V roce 1866 byla prodloužena a rozšířena o přilehlé ulice podle plánů Gabriela Daviouda, který navrhl i její výzdobu.
V čele směrem od Boulevardu Montparnasse stojí nádherná fontána Čtyř světadílů, nazývaná také Carpeauxova fontána. Není to vlastně tak úplně přesně jen dílo sochaře Jeana-Baptista Carpeauxe (toho, který vytvořil i plastickou venkovní výzdobu Opery Garnier), on sám vytvořil jen sousoší čtyř žen, nesoucích zeměkouli, které představují Evropu, Afriku, Asii a Ameriku. Podstavec s osmi koni a želvami je dílem Emmanuela Fremieta, zeměkouli vytvořil Pierre Legrain a girlandy, které obkružují podstavec, jsou dílem Louise Vuillemota.
Bronzová fontána byla objednaná v roce 1867, odlita v roce 1873 a na své místo umístěná v roce 1874.
20101026_245_01
Na pásu kolem zeměkoule jsou vyobrazeny symboly zvěrokruhu.
Pokud vám sousoší připadá povědomé, máte pravdu. Téměř totožné stojí i v přízemí Musée d´Orsay. Tady je důkaz:
AO3
20101026_241
20101026_243
20101026_250_01
20101026_249
Sochy představují čtyři části dne – jejich názvy jsou Úsvit, Den, Soumrak a Noc.
Jak se tam dostat: RER Port-Royal

Avenue Frochot

Kdykoliv přijdu do okolí Place Pigalle, zůstávám stále a stále udivená tím, jak v její rušné a trochu vulgární blízkosti mohou existovat klidné oázy bydlení, s vnitřními dvory zaplněnými zelení,  staré paláce s vyřezávanými starými vraty a domy s kamennými schodišti a tepaným zábradlím. Oba světy vedle sebe žijí v klidu a navzájem se neruší – snad jen obyvatelé těchto „lepších“ domů se snaží vyhnout střetu s turisty a návštěvníky vykřičených podniků, které provozují svoji pochybnou činnost jen pár kroků od jejich dveří. Proto je mnoho z těchto klidných zelených ostrůvků skryto za nepřístupnou mříží, za kterou se nikdo nedostane bez znalosti bezpečnostního kódu. Jedním z těchto míst, které si chrání svůj klid a svoji pověst, je i Avenue Frochot, výstavná krátká ulice, která vychází přímo z Place Pigalle – tedy vycházela by, kdyby nebyla maskovaná plotem a poutačem.
20101025_149
Ve vedlejší lékárně jsem v minulosti byla několikrát, nikdy předtím mě však nenapadlo, jaký poklad se skrývá za tímto zátiším s popelnicemi. Stačí však jen obejít blok a z malého náměstíčka, které tu tvoří Rue Massé, se nám naskytne tento pohled.
 
20101025_150
Tato klidná ulice byla postavená už jako soukromá v letech 1791 – 1870 a v průběhu doby se stala jedním ze svědků uměleckého života 19. a 20 století. Do čísla 5 se v roce 1870 po svém návratu z exilu nastěhoval Victor Hugo a v čísle 7 bydlel v letech 1850 – 1851 další proslulý spisovatel,  Alexander Dumas. V čísle 15 bydlel na sklonku svého života určitou dobu malíř Toulouse-Lautrec, žil tu i August Renoir a později i jeho syn, režisér Jean Renoir, stejně jako malíř Gustave Moreau a mnoho dalších. Slavný džezový kytarista Django Reinhardt byl v ulici známý tím, že rozštípal nábytek, aby měl čím zatápět.
 
20101025_154
Nejslavnějším domem v ulici je ale číslo 1, žlutý neogotický palác s vnitřním dvorem, stojící po pravé straně hned za branou (stíní ho malý hrázděný domek správce, pokud ho chcete zahlédnout, musíte si poodstoupit až k silnici).
 
20101025_158
Podle pověsti je dům prokletý a nosí smůlu. Až do své smrti  roce 1884 v něm bydlel hudební skladatel Victor Massé, který žil dlouhé roky paralyzovaný degenerativním míšním onemocněním – Charcotovou nemocí.
Na začátku 20. století dům koupil ředitel kabaretu Folies Bergères. Po jeho smrti zdědila jeho majetek jeho hospodyně, tu však brzy někdo na schodišti domu zavraždil pohrabáčem. Vrah nikdy nebyl dopaden.
V 70. letech minulého století dům koupila tehdy slavná francouzská zpěvačka bulharského původu Sylvie Vartan, manželka zpěváka Johnyho Hallydaye, nikdy se tam však nepřestěhovala a dům brzy prodala. Údajně podlehla pověrám a svého tehdy narozeného syna nechtěla vystavovat nebezpečí.
V roce 1978 napsal francouzský spisovatel a kritik Mathieu Galey ve svých novinách: „Koupil jsem si dům v Avenue Frochot. Jsem trochu nesvůj z představy, že jsem se zadlužil jen proto, abych si koupil tu gotickou hrobku“. Předtucha byla správná, Mathieu Galey zemřel v domě o osm let později na tutéž nemoc, která postihla o století dříve Victora Massé – na Charcotovu nemoc.
Legenda, pověst, prokletí, nebo nesmyslná povídačka? Jisté je, že dům je od té doby neobývaný.
Bohužel za bránu ulice se nedostanete, pokud nebudete mít štěstí, že by vás tam vzal někdo z místních obyvatel. Správce je neúprosný, je sice milý a rád si s vámi přes plot poklábosí, poradí vám, odkud je nejlépe fotit, ale dovnitř vás pustit nemůže, má prý svoje dispozice.

AF5
Když budete stát na náměstíčku před domem, vzpomeňte si na film Paříži, miluji tě. Právě tady před tepanou bránou se v povídce o Pigalle hádá krásná Fanny Ardant se svým manželem, odemyká a odchází alejí vzhůru.
Ve filmu je vidět nejen Avenue Frochot, ale také jiný zvláštní dům, který stojí hned vedle jejího ústí. Je to bývalý kabaret Le Shanghai, který nás okamžitě zaujme svými nádhernými vitrážemi.
 
20101025_170
20101025_168
Dům byl postavený v roce 1837 pro bohatou pařížskou buržoazii, která sem, „na venkov“ mezi vinohrady, jezdila z centra za odpočinkem a čerstvým vzduchem. V roce 1920 byl dům přeměněn na kabaret a právě v té době byly vytvořeny originální secesní vitráže, inspirované japonským malířem Hokusaiem (kterým se inspirovali i Gauguin, Van Gogh a Picasso), představujícími horu Fudji, na kterou dorážejí rozbouřené vody. V domě dnes sídlí soukromá herna.
Pokud sem zabloudíte, vyberte si spíše soumrak, kdy se uvnitř rozsvítí světla a vitráž se z denní modré změní na zlatavou.
 
20101025_164
AF3
Pigalle, Avenue Frochot, křižovatka s č. 26 v Rue Victor Massé