Milovníci impressionismu už po přečtení titulku vědí, že k dnešní procházce mě inspiroval obraz, který namaloval Georges Seurat v letech 1884 – 1886 na ostrově Grande Jatte, a že tedy naše dnešní cesta povede na západ od Paříže.

 

 

 

Ostrov uprostřed Seiny se od dob impressionistů (protože Seurat nebyl jediný, kdo sem chodil malovat) hodně změnil. Nejen, že se jeho název zkrátil na dnešní „Île de la Jatte“, ale z místa, pokrytého lesíkem, kam jezdili Pařížané v neděli za odpočinkem, se stala malá rezidenční čtvrť pro ty nejbohatší. Prostředkem ostrova se dnes táhnou ohromné betonové rezidence s rozlehlými terasami a podzemními parkovišti a jen park na severním cípu nám připomene jeho dřívější podobu. I s těmi stromy nad plochým břehem.

Podél celého ostrova byla vybudovaná „stezka impressionistů“ s vyhlídkami s reprodukcemi malířů, kteří zde malovali. Nečekejte ovšem věrné umístění do míst, kde byl který obraz namalovaný, to už dnes většinou ani nejde určit, tak moc se ostrov proměnil. I přesto stojí za to si ho obejít kolem dokola. Někde nás cestička vede přímo kolem hladiny Seiny, jinde musíme nad řekou po silnici, která celý ostrov obkružuje.

Ostrov patří napůl obci Neuilly-sur-Seine a napůl obci Levallois. Od břehu blíže k městu ho dělí jen úzké rameno, přes které vedou dvě lávky a most pont de Courbevoie. Ten přejdeme a za ním začneme dnešní procházku. Z malého parčíku s vyhlídkovou plošinou sejdeme až dolů k řece, kde si můžeme prohlížet všechny ty obytné čluny, které tady kotví. A že jich tady je!

Procházkou dojdeme až k lávce na severním konci ostrova, jenže chyba (doslova) lávky, cestička tady končí před zamčenou železnou brankou a proto se musíme potupně celou tou cestou vrátit a ostrov obejít po silnici nad břehem. Zas tak moc to nevadí, protože si aspoň prohlédneme domky, které tady nad vodou stojí a o které bychom jinak přišli. Některé z nich vypadají jako vystřižené ze staré Anglie, jiné jsou jen dřevěné a připomínají chatky. Celou tu dobu se ovšem usilovně snažíme nedívat se vlevo na betonová monstra, která lemují druhou stranu silnice.

Silnice se na konci stáčí a vrací se po druhém břehu zpět, my budeme pokračovat rovně do parku, který pokrývá celou severní špičku ostrova. Najdeme v něm různá hřiště a také hustě zarostlý květinový prostor s úly.

Ta středová alej připomíná jednoho z impressionistů, jmenuje se Allée Claude Monet

Tady už jsme opravdu na špičce ostrova. V dálce vidíme železniční most a hned za ním pont d´Asnières.

Podél východního břehu ostrova vede upravená cesta hned nad vodou. Ne, tady se nebudeme muset vracet, jedině snad proto, abychom stačili sledovat všechna zastavení té impresionistické stezky, která vede nad námi ve svahu.

Čím více se blížíme k jižnímu konci ostrova, tím více se přibližují z druhého břehu věžáky čtvrti la Défense, za kterými v podzimním večeru pomalu zapadá slunce

Nejvyšší čas najít si nějakou hospůdku. Asi nejhezčí (a nejdražší, bohužel) na ostrově je italské Café de la Jatte. Sídlí v budově z 19. století, kde dřív bývala koňská jízdárna a později sklad kulis pařížské Opery.

Kaváren a hospůdek je na ostrově víc, jen jsou v nedělním pošmourném odpoledni zavřené. Už je zkrátka po sezóně.

A jak jsem řekla to „po sezóně“, hors saison, hned mi naskočila stejnojmenná písnička, kterou o něčem podobném zpívá můj oblíbený Francis Cabrel. Několik dní mi pak ještě zněla v uších, tady ji máte.

Jak se tam dostat: metro Pont de Neuilly (linka 1), nebo – doporučuji – autobus 93 od Invalidovny (nebo od Grand Palais), projedete s ním jako s vyhlídkovým autobusem celý západ města

 

Historie růžového sadu na jižním konci parku Bagatelle sahá až do roku 1905. Tehdy byl celý park zakoupený městem od dědiců posledního majitele (kterým byl, mimochodem, anglický mecenáš Sir Richard Wallace, ten, který nechal pro Paříž vytvořit známé zelené fontánky se třemi nymfami, aby i chudí lidé měli dostatek čisté pitné vody). Při následné rekonstrukci parku došlo k rozšíření botanických sbírek.

V současné době v sadu roste asi 9500 růžových keřů, které zastupují celkem 1 100 kultivarů, včetně těch vzácných nebo exotických. Od roku 1907 se zde každoročně v červnu pořádá mezinárodní soutěž o nově vypěstovaný druh růže. Pokud budete v Paříži v době, kdy kvetou růže, zajděte se tam podívat. Zaručuji vám, že nebudete vědět co dřív a že se vám odtud nebude chtít odejít.

 

Růžový park začíná už před Oranžerií, postavenou v roce 1835. Jsou zde vytvořeny ohraničené záhony, doplněné kamennými vázami, keříky buxusu a bílými lavičkami. Jen o kousek dál se mezi divočeji rostoucími růžovými keři zvedá malý pahorek s bílým altánkem, na jiném místě se růžové keře pnou po dřevěných pergolách, vytvářejí voňavé baldachýny a natahují větve s trny doprostřed cestiček, tvořících malé bludiště. Krystalická romantika i pro ty, kteří jsou vůči ní odolní.

Bílé růže mám nejraději. Za těmito se na obzoru rýsují vysoké věže čtvrti La Défense, do které to odtud není už tak daleko.

Růžová zahrada je pro svoji krásu vyhledávaným místem pro romantické fotografie, včetně těch svatebních. Během jedné hodiny se tady v ten sobotní podvečer vystřídalo hned několik svateb, včetně dvou exotických.

Parc de Bagatelle
16. obvod, silnice ze Sèvres do Neuilly
Vstup zdarma

Otevřeno denně od 9,30 hod do 17,30 nebo 18,30 nebo 20,00 hod podle sezóny

 

Jak se tam dostat: metrem 1 do stanice Pont de Neuilly a potom autobusem 43 (po výstupu z metra je stanice za rohem na avenue de Madrid), výstup ve stanici Place de Bagatelle. Do růžové zahrady půjdete od hlavního vchodu do parku pořád vlevo.

 

Park na západním konci Boulogneského lesíku je jedním z nejpůvabnějších parků v okolí Paříže (já vím, že to říkám o každém pařížském parku, ale tento je opravdu výjimečný). Vznikl v roce na místě polorozpadlého zámku ze začátku 18. století se zanedbaným panstvím, který zakoupil v roce 1775 hrabě d´Artois, bratr krále Ludvíka XVI. a budoucí král Karel X. Jeho švagrová, manželka Ludvíka XVI. Marie Antoinetta, se s ním vsadila o sto tisíc liver, že nedokáže vytvořit nový park do sta dnů. Stihl to ještě dříve. Stavba parku a nového zámku podle plánů, které vypracoval architekt François-Joseph Bélanger za jedinou noc, a na které pracovalo devět set dělníků, trvala pouhých 64 dnů.

Bélanger vytvořil podle tehdejší módy na více než 24 hektarech anglický park s čínskými prvky. Najdeme tu pagody, pavilóny, jezera s umělými skalami a jeskyněmi, vodní kaskády, dřevěné můstky a rozlehlé trávníky a lesíky s mnoha druhy stromů a keřů.

Po francouzské revoluci hrozil zámku i parku zánik, ale později byl znovu upraven, v roce 1835 byla postavena oranžerie, konírna a vytvořen čestný vstup s mříží. V roce 1870 byl přímo před zámkem postaven Trianon a vytvořeny dvě terasy se sochami.

Park se zámkem zakoupilo od dědiců posledního majitele město Paříž v roce 1904. V roce 1907 zde byla vytvořená růžová zahrada, která se zachovala dodnes, a ve které každoročně probíhá mezinárodní pěstitelská soutěž. Park je jedním ze čtyř míst, které spravuje Botanická zahrada města Paříže.

Právě kvůli růžím jsem návštěvu parku dlouho odkládala. Nikdy mi to nevycházelo na dobu, kdy kvetou, až konečně nedávno to vyšlo – i když upřímně, park je tak krásný a rozlehlý, že určitě stojí za návštěvu i mimo růžovou sezónu.

Hned za vchodem do parku leží velká květinová, bylinková a zeleninová zahrada se zahradnickým domkem, ve kterém je dnes kavárna a restaurace. Záhony jsou lemovány keři a nad cestičkami se vinou oblouky z popínavých růží a vistárií.

Samotný zámeček, postavený v palladiánském slohu, leží v severní části parku. Vstupuje se do něj po schodišti ze snížené terasy. Běžně není přístupný, ale konají se v něm čas od času výstavy, takže šance na prohlídku údajně nádherného interiéru tady je.

Podél jedné z teras stojí Trianon. K terasám přivádí návštěvníky brána s prostranstvím, lemovaném do oblouku řadou soch z carrarského mramoru.

 

Bohužel celá severní část za zámkem byla v sobotu před třemi týdny nepřístupná. Na velké louce vedle zámku se totiž konal hudební festival a v obavách, aby návštěvníci tuto část parku s upravenou zahradou a jezírky nezničili, sem byl zakázaný vstup. Vše bylo zahrazené zábranami a červenobílými páskami a dalo docela práci vyfotit zámek aspoň tak, aby ty ohyzdné plechové bariéry nebyly vidět.

Aspoň mám důvod plánovat další návštěvu.

 

Ten festival byl, mimochodem, děs. Celý park vibroval technem a protože jsem fesťákům už dávno odrostla, nezbylo než utíkat hodně daleko.

Před hlukem a vlezlou hudbou naštěstí bylo kam utéct. Ve své střední části má park ohromné plochy, na kterých se dá piknikovat a odpočívat. Nebo jako pařížská blogerka, která chvilku neposedí, se dá bloumat parkem a objevovat další a další krásná zákoutí a celou tu romantickou rokokovou nádheru.

 

To už jsme se ale dostali až do jižní části parku, k oranžerii a do nádherné růžové zahrady, která si zaslouží samostatný příspěvek příště. Jen se k tomu těmi desítkami fotek nejrůznějších kultivarů růží musím prokousat.

Parc de Bagatelle
16. obvod, silnice ze Sèvres do Neuilly
Vstup zdarma

Otevřeno denně od 9,30 hod do 17,30 nebo 18,30 nebo 20,00 hod podle sezóny

 

Jak se tam dostat: metrem 1 do stanice Pont de Neuilly a potom autobusem 43 (po výstupu z metra je stanice za rohem na avenue de Madrid), výstup ve stanici Place de Bagatelle

 

 

Dnes se vydáme na procházku kousek za hranice 13. obvodu, kde jen pár desítek metrů od burácejícího provozu okružního bulváru, skrytého v úzkém betonovém kaňonu, dojdeme do Ivry sur Seine. Obec má bohatou historii, sahající daleko před náš letopočet, my sem ovšem dnes míříme za památkou, která pochází „jen“ z doby Ludvíka XIV. V roce 1674 byl na tehdejším panství d´Ivry a Saint-Frambourg postaven větrný mlýn, který jako jediný v kraji Val-de-Marne přežil až do dnešní doby.

 

Mlýn stojí uprostřed zástavby jen pár metrů od trojúhelníkového náměstí, na které vás přivede most od periferiku

Mlýn byl během staletí v takovém stavu, že mu v 70. letech minulého století hrozilo zbourání. Díky místní radnici a Asociaci přátel mlýna byl zachráněn, kvůli výstavbě domů přemístěn o 35 metrů z původního místa, zrekonstruován (neměl nejen lopatky, ale ani střechu, dveře a okna) a dnes je jedním z cílů, za kterými se sem vydávají turisté.
Po významu té divné kovové skulptury uprostřed náměstí jsem pátrala marně.

Takto vypadaly zbytky mlýna na začátku 20. století. Foto Wikipedia.

Jen pár kroků od mlýna stojí kaple Notre-Dame-de-l´Espérance – pochází ze začátku 20. století, byla postavená v roce 1911 a zvonice dokonce až 1931, přesto svým stylem připomíná kostely v italské Umbrii nebo Toskánsku.

Bohužel jsem byla v Ivry jen jeden večer a nestihla jsem spoustu dalších zajímavostí (především kostel Saint-Pierre Saint-Paul z 15. století by mě zajímal, tak třeba příště), udělala jsem si ale aspoň malou procházku po starých uličkách. Žádné honosné vily tu nečekejte, domky jsou až na výjimky malé, s miniaturními zahrádkami, tepanými mřížemi a květinami v oknech.

Jedna z výjimek, honosný hrad s věží a cimbuřím v blízkosti mlýna

Uličky nás přivedou zpátky k periferiku, kde už nás bez milosti pohltí město.

Le moulin de la Tour

roh place du 8 mai 1945 a rue Paul Bert
Ivry-sur-Seine
prohlídky zdarma každou třetí sobotu v měsíci

 

Jak se tam dostat: metro Porte d´Ivry nebo Pierre et Marie Curie (linka 7) nebo tramvaj T3, stanice Porte

d´Ivry a potom přes most

 

Na jižním okraji parku Saint-Cloud v městečku Sèvres leží na břehu Seiny světoznámá manufaktura na porcelán. Byla sem přemístěna v roce 1756 z Vincennes, kde sídlila v jednom z křídel královského zámku, údajně na přání Madame de Pompadour, která ovlivnila Ludvíka XV., aby výrobu porcelánu a keramiky přesunul blíž versailleskému dvoru a hlavně blíž zámku Bellevue, kde Madame Pompadour sídlila, a který ležel jen kousek od místa nové továrny.
V roce 1875 byly přistavěny nové budovy, ve kterých manufaktura působí dodnes. Používá stále staré postupy, které kombinuje s prvky moderního umění.

Už na začátku 19. století zde bylo vytvořeno muzeum, ve kterém jsou vystavovány dodnes ty nejcennější exempláře keramiky a porcelánu, pocházející ze všech zemí světa – od středověké keramiky, přes islámskou, maurskou a japonskou keramiku, renesanční italskou majoliku, evropský fajáns a porcelán ze 17. a 18. století, až po porcelán, vyráběný v Sèvres od roku 1840 až do dnešní doby.
V současné době tvoří manufaktura a muzeum tzv. Cité de la Céramique, skládající se z 25 památkově chráněných budov. Muzeum je přístupné volně, manufaktura jen při komentovaných prohlídkách, jejichž termíny bývají uvedeny na dole uvedených stránkách.

Přiznám se, že jsem v muzeu nebyla, dostala jsem se k němu až tak pozdě, že už bylo zavřeno (ano, ty hodiny nad průčelím, které jsou vidět nahoře na fotografii, ukazují správný čas). Určitě by mě ale expozice zajímala a při některém z dalších pařížských pobytů se tam podívám – už jen proto, že od 20. listopadu 2013 až do 19. května 2014 bude v muzeu výstava Picassovy keramiky. Tu si určitě nenechám ujít.

V zahradě muzea jsou umístěny různé plastiky

Pohled na průčelí muzea z mostu Pont de Sèvres. To večerní nasvícení působí docela psychedelicky.

Cité de la Céramique
Sèvres, 2 place de la Manufacture

www. sevresciteceramique.fr

Otevřeno denně kromě úterý od 10 do 17 hod
Vstupné 6 eur, do 25 let zdarma pro mladé ze zemí EU

Jak se tam dostat: metro Pont de Sèvres (linka 9), potom přes most, muzeum leží těsně za mostem po pravé straně; Tramvaj T2, stanice Musée de Sèvres

Na západním okraji Paříže se rozkládá ohromný čtyřistašedesátihektarový zámecký park, oživený velkým množstvím soch, bazénků s fontánami, vodními nádržemi a kaskádami a uchvacující jedinečnými perspektivami a pohledem na Paříž. Zcela nepochopitelně je téměř úplně přehlížený turistickými průvodci i turisty samotnými a přitom si vůbec nezadá v porovnání s parkem ve Versailles. Konec konců, stejně jako versailleský park, i park v Saint-Cloud navrhl v 2. polovině 17. století André Le Nôtre, který zde mistrovsky vyřešil výškové převýšení nad Seinou. Bohužel zámek, ke kterému park patřil, byl zbořen na konci 19. století, nic to ovšem neubírá na kráse a atraktivitě celého areálu.

 

Do parku jsem se chystala už hodně dlouho, nakonec na něj došlo až při poslední návštěvě a ještě ke všemu až večer a proto jsem si mohla prohlédnout zatím jen zlomek toho, co je k parku k vidění. Pokud byste se sem vydali, počítejte minimálně s polovinou dne, kvůli fotografování raději dopoledne, protože terasy parku jsou orientovány na západ. K večeru sice zapadající slunce svítí do objektivu, zato ale ozařuje město a nabízí úchvatné pohledy na většinu jeho dominant.

 

 

 

Zámek stával na této terase nad Seinou a jeho půdorys je zde dnes vyznačen tújemi a záhony (hezky je to vidět na mapách na Googlu). Nechal ho postavit po roce 1577 Florenťan Jerôme de Gondi, který přišel do Paříže s Kateřinou Medicejskou. Právě v tomto Gondiho zámku byl v roce 1589 zavražděn král Jindřich III., který odtud hodlal řídit obléhání Paříže, obsazené Katolickou ligou, a jeho nástupce Jindřich IV. Navarrský zde byl uznán francouzským králem.

Během dalšího století zámek přecházel na různé členy rodiny Gondi, kteří ho rozšířili a především zvětšili a zušlechtili park.

 

V roce 1658 zámek zakoupil Ludvík XIV. pro svého bratra Filipa, vévodu z Anjou a budoucího vévodu Orleánského. Zámek se stal součástí královského majetku, spojeného s Versailles. Za pomoci těch nejlepších architektů a umělců tehdejší doby (Hardouin-Mansart, Le Brun, Mignard) byl značně rozšířen (původní zámek se stal jen levým křídlem nové budovy), přestavěn a doplněn mnoha uměleckými díly, sochami, obrazy a freskami.

Pohledy na zámek s parkem od Étienna Allegraina kolem roku 1675

V roce 1784 zámek odkoupil Ludvík XVI. pro Marii Antoinettu, která ho dále nechala přestavět a zrekonstruovat a přestěhovala se sem se svými dětmi. Netušila, že jí zde zbývá už jen několik let života.

Po Velké francouzské revoluci se zámek stal 19. listopadu 1799 jevištěm pro státní převrat, při němž Napoleon Bonaparte jako velitel Paříže přesídlil obě komory parlamentu právě sem do zámku v Saint-Cloud, který se stal jeho oblíbenou rezidencí.

Celá tato historie by ze zámku udělala jedinečnou památku – kdyby ovšem v roce 1870 nevyhlásil Napoleon III. válku Prusku. Německé vojsko tehdy při obléhání města zámek zabralo a udělalo si z něho svoje hlavní sídlo, z něhož bojovalo proti francouzské armádě. 13. října 1870 vyletěl z francouzského tábora granát, který zámek podpálil, a protože se Prusové do hašení francouzského majetku zrovna nehrnuli, zámek lehl popelem (některé zdroje naznačují, že požáru dokonce snad i aktivně pomohli).
Zříceniny zámku byly strženy definitivně z bezpečnostních důvodů v roce 1891.

 

Charpentier, litografie z roku 1871 – zámek Saint-Cloud v plamenech

(Všechny historické obrázky jsou převzaty z Wikipedie)

 

Za zámkem stávala oranžerie – ta je zde alespoň symbolicky zachována

 

Velký bazén nad oranžerií

 

Rozlehlý park je plný zajímavostí, tou nejznámější a nejvelkolepější je ovšem monumentální kamenná Velká kaskáda pod terasou z let 1664 – 1665, kterou navrhl architekt Antoine Le Pautre, a která jako zázrakem zůstala nezničená. Kanál a spodní nádrž pod kaskádu přidal v roce 1698 architekt Hardouin-Mansart.

Upozornění pro fotografy – kaskáda je orientovaná nahoru směrem k západu, pro dobré fotky (a ne jako ty moje) je potřeba přijít dopoledne.

Park je kolem kaskády upravený a vybavený velkou spoustou sochařských děl. Jsou všechny trochu zanedbané a potřebují zrestaurovat – už dva roky tady probíhá program „Adoptuj si sochu“, v jehož rámci jsou vyhledáváni mecenáši, kteří přispívají na postupné opravy jednotlivých soch.

Sousoší ve spodní části parku pod kaskádou bylo do parku umístěno až v roce 1900. Pochází z průčelí ohromného výstavního Průmyslového paláce, postaveného pro první Světovou výstavu v roce 1855 v dolní části Champs Elysées (na místě dnešního Grand Palais a Petit Palais). Po jeho zbourání v roce 1899 bylo sousoší, jehož autorem je E. Robert, odvezeno na toto zastrčené místo v parku.

Socha v průběhu let přišla o věnce, které držela v rukou, a o většinu paprsků na své koruně. Na první pohled (i na druhý) připomíná Bartholdiho Sochu Svobody.

Park se svým spodním východním koncem dotýká silnice, vedoucí podél Seiny. V této části parku najdeme jen rozlehlé trávníky a dlouhé kaštanové aleje, vedoucí na jih až ke slavné porcelánce v Sèvres. V zákrutech silničky v parku nad porcelánkou sídlí v tzv. Pavillon Breteuil Mezinárodní úřad pro váhy a míry, kde je uchováván mezinárodní prototyp kilogramu i vzorový metr.

Na plánku je dobře vidět, jak je park rozlehlý – to, o čem jsme povídali dnes, je jen ta malá světle zelená část v pravém horním rohu.
Na ty dlouhé trasy v parku by bylo ideální kolo – přímo v parku si ho můžete vypůjčit u Velkého bazénu TADY. Do parku se také údajně dá vjet autem za poplatek 4 eur.

 

Otevřeno denně

březen, duben, září a říjen 7.30 – 21 hod

květen až srpen 7.30 až 22 hod

listopad – únor 7.30 až 20 hod

Vstup zdarma

Jak se tam dostat:

Metrem č. 12 na konečnou Boulogne Pont de Saint-Cloud (stále je to zóna 2). Přejdete Seinu po levé straně mostu, hned za ním zahnete doleva, uvidíte autobusovou zastávku a za ní přechod pro chodce, vedoucí na druhou stranu silnice k podchodu pod komplikovanou křižovatkou. Když projdete podchodem, dostanete se přímo do spodní části parku a po několika desítkách metrů se ocitnete pod Velkou kaskádou.

Do parku se dá také dostat tramvají T2, stanice Parc de Saint-Cloud (i tam musíte hledat cestu do podchodu).

Další možnost je od konečné metra 9 Pont de Sèvres – opět přejdete most, budete se držet vpravo, dojdete k manufaktuře na porcelán a po pár metrech uvidíte bránu parku. Další vchod z této strany leží přímo za porcelánkou. Po obvodu celého parku je potom mnoho dalších vstupních bran, jak je vidět i nahoře na plánku.

 

Dnes se podíváme jen kousek východně za Paříž, kam nás ještě doveze metro, na pevnost, která stojí na svém místě už od 14. století. Byla postavena na místě, kde už předtím ve 12. a 13. století za krále Filipa Augusta stával lovecký zámek Kapetovců. Král Ludvík Svatý, který zde zahájil stavbu Svaté kaple podle vzoru té pařížské na ostrově Cité, právě odtud odjel na svoji poslední křížovou výpravu, ze které se už nevrátil. Až do konce středověku byl zámek dále zvelebován a rozšiřován. Král Filip IV. z Valois ho nechal obehnat silnými hradbami a postavit donjon, obytnou věž, v níž se francouzští králové mohli cítit bezpečně.

Největší rozmach zažil zámek za krále Karla V., který se tady v roce 1338 narodil a později si z něj udělal svoje hlavní sídlo i sídlo své vlády. Práce na stavbě zámku pokračovaly i v dalších stoletích, každý z králů nechal zrekonstruovat nebo přistavět další části. Tou nejrozsáhlejší přístavbou, dílem královského architekta Louise Le Vau, byly dva paláce v jižní části areálu, Pavillon du Roi a Pavillon de la Reine, postavené v polovině 17. století pro Ludvíka XIV. Když se král později rozhodl, že přesídlí s celým dvorem z Louvru do Versailles, na Vincennes už mu nezbýval čas, ale přestavba zámku byla i přesto dokončená, včetně monumentální jižní brány a úprav zámeckého parku, které provedl významný zahradní architekt Le Nôtre, autor téměř všech královských palácových zahrad té doby.

Poté, co po roce 1670 králové Vincennes definitivně opustili, se z pevnosti stalo vězení, kde byl vězněn například i markýz de Sade, Denis Diderot nebo hrabě Mirabeau.

V první polovině 18. století v zámku fungovala manufaktura na porcelán, která později přesídlila do města Sèvres.

V roce 1796 byl v zámku zřízen arzenál zbraní. V té době byly zbořeny některé historické budovy, jako například zbytky původního loveckého zámku z doby Ludvíka Svatého, a byly postaveny nové vojenské budovy, které v areálu existují dodnes.

Vstupní bráně v mohutných hradbách nechybí ani padací most, kterým se do zámku vstupuje přes hluboký příkop

Na levé straně dnešního rozlehlého nádvoří stával dříve lovecký zámeček, jak potvrdily vykopávky v 80. letech minulého století. To je dobře vidět na plánku z roku 1654, kde je tento zámek zvýrazněn světle modrou barvou, Svatá kaple červenou a donjon tmavě modrou. Vstupní brána, kterou jsme vešli, je uprostřed pravé části hradeb.

Plánek je převzatý z oficiálních stránek http://www.chateau-vincennes.fr

Za bývalými vojenskými budovami, dnešním provozním zázemím zámku, jsou vidět staré původní hradby ze 14. století

Sainte-Chapelle, Svatá kaple, ve slohu pozdní gotiky. Její stavba trvala téměř dvě stě let. Dokončena byla až v roce 1552 za krále Jindřicha II. Na rozdíl od svého předobrazu v centru města nemá dvě patra, ale pouze jedno, je stejně vysoká, ale delší a širší. Původně v ní měla být uchovávána část relikvií, především Kristovy trnové koruny, ty však nakonec skončily všechny v Sainte-Chapelle na ostrově Cité.

Barevné vitráže pocházejí z let 1555-1556, bílá okna v lodi byla naopak vytvořena až po 2. světové válce. Některá z nich byla poškozena při bouřce v roce 1999 a jsou tedy zcela nová.

Kaple je samozřejmě zcela prázdná, z její výzdoby se nedochovalo vůbec nic. Dvířky v přední části se můžeme dostat na kůr, odkud máme nejen výhled do celé stavby, ale také na zdobený strop a rozetové okno nad vstupem. To znázorňuje motiv krále Slunce – Ludvíka XIV.

Zdobený svorník klenby

 

V levé zadní části kaple můžeme projít do královské oratoře, v níž je nyní hrobka vévody d´Enghien, který byl v roce 1804 ve Vincennes souzen Napoleonovým soudem za údajné spiknutí s Agličany proti Francii, a popraven v hradním příkopu.

V kapli je vystavený původní zvon ze zvonice kaple z doby Karla V.

V kapli jsou také vystaveny makety celého areálu. Tato nám ukazuje situaci kolem roku 1650, ještě před stavbou dvou jižních křídel, ke které došlo na konci 17. století. Odpovídá tedy plánku nahoře.

Přímo proti kapli leží takzvaný donjon, pevnost, obklopená příkopem a hradbami s padacím mostem, ve kterém se nacházela samotná královská rezidence. Zatímco v přízemí věže a tedy pod úrovní terénu byly sklady potravin a vody, místnosti krále se nacházely v 1. a 2. patře, ve vyšších patrech – dnes, bohužel, zřídkakdy přístupných – potom bydlelo služebnictvo.

Věž má jednoduchý půdorys čtverce s kamennými, přes tři metry silnými zdmi. V každém patře se nachází jedna centrální místnost s klenbou, nesenou sloupem, ve třech rozích jsou potom umístěny menší místnosti a ve čtvrtém točité schodiště.

V době, kdy donjon sloužil jako vězení, byly prý okenní výklenky zazděny a každý z nich sloužil jako samostatná cela

Přestože v 16. století králové přebývali většinou v Louvru, tady v donjonu ve Vincennes se často skrývali v době náboženských válek. V roce 1574 tady ve druhém patře zemřel král Karel IX., neblahý strůjce svatobartolomějské noci, při níž byli v Paříži povražděni hugenoti (i když se má spíše za to, že to byl nápad jeho matky Kateřiny Medicejské). Po vraždě Jindřicha IV. Navarrského v roce 1610 se tady skrývala i Marie Medicejská se svým synem, budoucím králem Ludvíkem XIII., který zde strávil velkou část svého dětství a mládí.

Z doby, kdy věž sloužila jako vězení, se na zdech zachovaly vyryté nápisy a obrázky, které zde zanechali vězni. Někteří z nich svoje dílo dotáhli do dokonalosti, jako v té cele dole, v níž byl vězněn Napoleonův zpovědník Monseigneur Boulogne. Údajně byl ve stejné cele vězněn i Mirabeau.

Z terasy věže na úrovni prvniho patra je krásný výhled na arkády a novější přístavby z poloviny 17. století. Jižní branou je potom možné projít do parku Vincennes – ale to už by bylo na jiné, také dlouhé povídání, protože na jeho 995 hektarech můžeme najít spoustu zajímavostí.

 

 

Vincennes, Avenue de Paris

Otevřeno:

od 21. května do 22. září od 10 do 18 hod, Sainte-Chapelle od 10 do 12 hod a od 14 do 17.30 hod

od 23. září do 20. května od 11 do 17 hod, Sainte-Chapelle od 11 do 12 hod a od 15 do 16 hod

Vstupné 8,50 euro, do 18 let zdarma

 

Jak se tam dostat: Metro Château de Vincennes (linka 1)

 

Dnes se podíváme jen kousek za město, na konečnou metra linky 10, která nás zaveze na předměstí Boulogne-Billancourt. Stačí dvacet minut jízdy a dostaneme se do nádherného pohádkového parku, který se rozkládá na břehu Seiny kolem muzea, založeného Albertem Kahnem, bankéřem, který na začátku 20. století vytvořil několik nadací na podporu mezinárodní spolupráce a porozumění mezi národy. Ze svého majetku financoval nejen vytvoření tohoto parku, ale především vytvoření rozsáhlého archívu stereoskopických a autochromatických fotografií a černobílých němých filmů, dokumentujících společenský, politický a ekonomický život, kulturu, zvyky, náboženství a odívání nejrůznějších zemí a národů. Ty tvoří základ sbírek muzea a bývají pravidelně vystavovány na tématických dočasných výstavách.

To, co sem na periferii města láká návštěvníky především, je ale nádherná čtyřhektarová zahrada. Je členěna do několika částí, které vznikaly postupně, jak Kahn přikupoval okolní pozemky, a každá z nich je vytvořená v jiném stylu – najdeme tu nejen francouzskou zahradu, ale i anglickou, vogézský hluboký les s roklemi i japonskou zahradu. Albert Kahn Japonsko několikrát navštívil a na svém pozemku vytvořil nejen zahradu podle japonského stylu, ale i několik typických japonských domků s posuvnými stěnami.

 

 

 

Japonská vesnička

 

Japonská vesnička

Anglický park

Typická anglická „cottage“ v anglickém parku

 

Zlatý les – jeho název je jasný především na podzim, kdy se listnaté stromy zbarví do zlatava

 

 

Modrému lesu daly jméno smrky a cedry

 

 

Na úpatí modrého lesa najdeme i uměle vytvořený mokřad, v němž v tuto dobu kvetou lekníny a stulíky

Na kraji mokřadu leží rozlehlá louka s několika starými stavbami, ve kterých jsou některé technické prostory muzea. Kolem cesty jsou umístěny panely, na kterých najdeme část současné krátkodobé výstavy fotografií z Mongolska, pocházejících z Kahnovy sbírky. Zbývající část je potom vystavena uvnitř v muzeu.

Ve střední části leží ovocná a růžová zahrada. Jejich centrem je bílá konstrukce skleníku s tropickými rostlinami.

 

 

 

 

 

Z francouzské zahrady stačí jen projít bambusovým houštím a dostaneme se do poslední části – současné japonské zahrady. Je plná japonských zahradních kamenných a dřevěných prvků i bonsají a v jejím středu jí dominuje červený japonský most.

 

 

Musée et jardin Albert Kahn
Boulogne – Billancourt, 10-14 rue du Port

 

Otevřeno denně kromě pondělí od 11 do 18 hod, od 1.5. do 30.9. do 19 hod

Vstupné 3 eur, snížené 1,50 eur, děti do 12 let zdarma

Vstup zdarma každou první neděli v měsíci

 

Jak se tam dostat: metro Boulogne – Pont St.Cloud (linka 10). Přestože je konečná už za městem, pořád ještě jsme v zóně 2 a stačí normální jízdenka.

Po výstupu z metra zahnout na malém náměstí první ulicí doleva a stojíte před muzeem

 

 

 

Baziliku Saint-Denis najdete na stejnojmenném předměstí na severu Paříže. Byla postavená na místě, kam údajně došel mučedník svatý Denis s hlavou pod paží poté, co mu ji na Montmartru v roce 272 sťali (přečíst si o tom můžete TADY).
Na místě, kde dnes stojí bazilika, se už v dávné minulosti rozkládal starý galsko-románský hřbitov. Pozemky v roce 475 koupila sv. Geneviève a nechala na nich vybudovat kostel. Do něho byly kolem roku 630 přeneseny ostatky sv. Denise, sv. Rustiqua a sv. Eleuthera a kolem něj bylo vybudováno rozlehlé benediktýnské opatství, které se stalo postupem času nejbohatší a nejproslulejší ve Francii. Už tehdy zde byli pohřbívání členové královských rodů a v době dynastie Kapetovců kostel, který byl mezitím několikrát rozšířen a přestavěn, získal privilegium, že se stal oficiálně pohřebním místem francouzských králů. Jsou zde pohřbeni prakticky skoro všichni králové, kteří Francii vládli během dvanácti století, od Dagoberta až po Ludvíka XVIII. (konkrétně by to mělo být 43 králů, 32 královen a 63 princů a princezen).

Zajímavostí je, že v roce 1793 se revolucionáři ve svém boji proti všemu královskému nezastavili ani před tímto pohřebištěm a většinu hrobek zničili a vybrakovali a pozůstatky naházeli do společné jámy. Ty nejcennější hrobky se ovšem potají podařilo zachránit, odvézt do Paříže a schovat v klášteře Malých augustiniánů, odkud je zpět do Saint-Denis nechal převézt až Ludvík XVIII. v roce 1816.

Gotická stavba tak, jak ji vidíme dnes, pochází z 12. – 13. století. O její rozšíření se tehdy zasloužil abbé Suger, který nechal postavit fasádu a vztyčit dvě věže, postavit chór a kryptu. Byla to doba největšího rozvoje katedrály, další práce se postupem dalších století zastavily a katedrála byla špatně udržovaná a chátrala. Při rekonstrukci po řádění revolucionářů na konci 18. století byla katedrála opravována tak chvatně a nevhodně, že došlo ke zřícení levé věže, pocházející ze začátku 13. století. To narušilo statiku a způsobilo další škody. Rekonstrukce byla dokončena kolem roku 1879.

Takto vypadala bazilika s opatstvím na začátku 19. století

Hrobka Ludvíka XII. a Anny Bretaňské

Ludvík XVI. a Marie Antoinetta

Jindřich II. a Kateřina Medicejská

Tip: protože je Saint-Denis jednou ze čvrtí, kde žije mnoho přistěhovalců, můžete na náměstí před bazilikou navštívit pravý africký trh

Saint-Denis, 1, rue de la Légion d’Honneur
Otevřeno od 1.4. do 30.9 od 10,00-18,15 hod, od 1.10. do 31.3. od 10,00 do 17,15 hod

denně kromě neděle, kdy je otevřeno až od 12,00 hod (poslední vstup půl hodiny před uzavřením).

Vstupné do kostela zdarma, do krypty 7 eur, do 25 let zdarma

Jak se tam dostat: Metro linka 13, stanice Basilique Saint-Denis