Oranžerie ve Versaillských zahradách leží stranou hlavních tras, ze kterých na ni není vidět, a proto k ní spousta turistů, hlavně těch, kteří mají na zámecké zahrady půl dne v poklusu, ani nedojde. Přiznám se, že já jsem ji do nedávna znala také jen z výšky z terasy a teprve při své poslední cestě do Versailles jsem si ji prohlédla důkladně. Sice v dešti, ale za to jsem ji měla jen sama pro sebe.
Budovy oranžerie, zasunuté do zvýšené terasy zámku, vytvořil jeden z nejlepších architektů 17. století – Jules Hardouin-Mansart v letech 1684 – 1686 na místě původní malé oranžerie, která měla formu loveckého zámečku a kterou postavil architekt Le Vau. Oranžerie je tvořena klenutým centrálním pavilonem, dlouhým sto padesát metrů, a dvěma menšími bočními galeriemi, umístěnými pod schody, které do této části zahrad vedou z terasy zámku. V takto vytvořených třech stranách čtverce leží tři hektary velká zahrada, která zůstala dodnes v podobě, v jaké ji navrhl slavný zahradní architekt Ludvíka XIV. André Le Nôtre. Čtyři sousoší, která tehdy stála v parteru oranžerie, jsou dnes umístěná v Louvru.
V zahradě s centrálním bazénem s vodotryskem a ornamentálními trávníky jsou v létě vystaveny cizokrajné stromy v ohromných dřevěných nádobách. Jde především o citrusy, ale také o granátovníky, palmy, vavříny a myrty. Je jich tady celkem přes tisíc a některé z nich jsou staré víc než 200 let.
Oranžerie je od ostatních prostor zahrady oddělená ozdobnou mříží, která, jak je vidět, už něco pamatuje. Rozhodně by si zasloužila stejnou rekonstrukci, jako mříže na zámeckém nádvoří.
Podél oranžerie se zvedají dvě schodiště, každé z nich se sto schody, rozdělenými do tří částí (no ano, nedalo mi to a přepočítala jsem je)
O uspořádání zahrady oranžerie a krajkových vzorech jednotlivých částí se můžeme nejlépe přesvědčit leteckým pohledem na mapu – tuto jsem si vypůjčila z Googlu
Z horní části schodiště máme hezký výhled na dvě staré čtvrti města Versailles – čtvrť Saint-Louis s věží katedrály sv. Ludvíka a čtvrť Vieux Versailles s původní Ludvíkovou míčovnou. Když budete mít ve Versailles víc času, určitě se sem vypravte, obě historické čtvrti jsou malebné a na turistu tady nenarazíte. Já jsem si je prošla letos dvakrát a někdy příště se tady podíváme na to, co všechno jsem v nich našla.
Podrobné údaje o tom, jak se do Versailles dostat, najdete TADY.
Nejdivnější fotka, kterou jsem při své poslední cestě do Paříže vyfotila, je asi tato. Není nijak upravovaná, ten sépiový nádech jí dalo zapadající slunce, které prosvítalo přes těžké tmavé mraky, ze kterých hustě pršelo. V dávno promočených botách a pod deštníkem, který nezabránil tomu, abych nebyla promočená od hlavy až k patě, jsem bloudila mezi loužemi místy, kde jindy proudí davy turistů. Teď tady nebyl nikdo.
Místo, kde jsme, poznáme až tehdy, když přijdeme na kraj terasy, odkud se nám otevře nezvyklý pohled do versailleských zahrad. Nezvyklý proto, že v celé zahradě není vůbec nikdo. Všechny turisty odtud vyhnala průtrž mračen, která se strhla hodinu před tím. Mě zastihla ve městě. Původně jsem neměla vůbec v úmyslu do zahrad jít, jela jsem do Versailles kvůli úplně něčemu jinému, ale když po hodinovém čekání v kavárně na to, až přestane pršet, vysvitlo slunce, přece jen jsem se rozhodla, že využiju toho, že jsem tak blízko a podívám se na to, jak v parku znovu vandalové posprejovali jedno z děl Anishe Kappoura, to kontroverzní, o kterém jsme TADY taky mluvili (na fotce je to z dálky trochu vidět, ale nakonec jsem tam kvůli dešti nedošla). Chtěla jsem se také podívat do oranžerie, kterou jsem do té doby viděla vždy jen ze zámecké terasy.
Celá tato moje výprava do zámeckého parku začala divně. Byla jsem předtím ve městě v blízkosti jednoho z bočních vchodů, právě toho, který vede k oranžerii. Ten byl ale zavřený a tak jsem musela obejít půl zámku až k hlavnímu vchodu. Bylo před šestou a před vchodem do levého křídla, kde jsou pokladny, už nikdo nestál.
Využila jsem toho, abych si tam odskočila, jenže když jsem vyšla z toalety, u pokladen bylo zhasnuto, nikde nikdo a prosklené dveře byly zamčené. Zkusmo jsem v tom tichu zavolala, jestli tam někdo není, ale nikdo se mi neozval. Přes sklo dveří jsem pod schody viděla nějaké lidi, zamávala jsem na ně, oni se usmáli, taky mi zamávali, otočili se a odešli.
Pořád ještě mi připadalo vtipné, že jsem zamčená v prázdném křídle versailleského zámku, pořád ještě jsem měla náladu si to tam fotit, ale už jsem začala přemýšlet, kterému ze svých pařížských přátel zavolám, aby se pokusili někoho zburcovat. Nakonec jsem v dálce slyšela rachot, tak jsem se prázdnými chodbami a sály vydala po směru zvuku.
Uklízečku, kterou jsem našla, jsem k smrti vyděsila (ale netroufla jsem si ji fotit). Vtipné bylo, že mluvila jen portugalsky. Nakonec jsme si porozuměly, jenže klíče, ty prý ona nemá, má je jen kolegyně, která je o pár sálů dál. Ta mi vynadala, co tam dělám („co asi, zamkli jste mě tady“), ano, klíče má, ale včera jí nefungovaly a musela volat ochranku, tak uvidíme. Stejně jako včera, nefungovaly ani dnes. Přes vchod, odkud přišly ony, mě prý pustit nemůžou. Po dalších dlouhých minutách vytelefonovala šéfa ochranky, který přišel za půl hodiny s těmi správnými klíči.
Nechci se vás dotknout, pánové, ale kdo z vás tohle má.
Na terase zámku jsem si znovu prohlédla obě Kappourova zrcadla a namířila si to do levé části terasy směrem k oranžerii. Po lijáku byly pískové cestičky plné louží, ale obloha byla jasná a pár turistů, kteří stejně jako já uvěřili, že se počasí umoudřilo a že už bude hezky, pokračovalo v prohlídce.
Jak je vidět při pohledu z terasy do parku, přelidněno tam zrovna nebylo. Nikdo nebyl ani v oranžerii. Tam mě taky zastihl druhý liják. Obloha najednou zčernala a to, co přišlo, mě promočilo až na kůži, ještě než jsem vyběhla schody zpátky na terasu a schovala se ve výklenku zámeckých dveří.
No a pak v té mokré samotě už bylo úplně jedno, kudy chodím, protože zmoklejší už jsem být nemohla. Tehdy jsem taky vyfotila tu měsíční krajinu.
Při odchodu ze zámku pořád ještě lilo, po dlažbě nádvoří se valily potoky vody, ale protože i přes mraky pořád svítilo to podivné žluté slunce, nad městem se klenula duha. Už večer jsem sice měla rýmu, ale vzpomínám na to moc ráda.
Když se v roce 1661 Ludvík XIV. rozhodl, že přestaví zámek ve Versailles a vytvoří z něj bohaté reprezentační sídlo, uvažoval už od začátku také o vytvoření rozlehlých zahrad, které měly nahradit malou původní zahradu za zámkem. Návrhem zahrad a parku byl pověřený slavný zahradní architekt André Le Nôtre, který přetvořil pustinu s divoce rostoucími křovinami, loukami a bažinami na jeden z nejkrásnějších parků na světě. V perspektivě pohledu od zámku nechal vyhloubit Velký kanál, rozsáhlou vodní plochu obklopenou parkem, a v blízkosti zámku navrhl systém upravených zahrad a uzavřených lesíků. Z celé Francie sem byly přepravovány vzrostlé stromy a po několik let zde pracovaly tisíce lidí denně.
Na tak gigantickou práci nebyl Le Nôtre sám, pomáhal mu Charles Le Brun, slavný malíř té doby, který v roce 1664 vytvořil návrh všech soch a fontán, a později také další slavný architekt Jules Hardouin-Mansart, který je autorem zámecké oranžerie. Na práce dohlížel v letech 1664 – 1683 sám slavný Jean-Baptiste Colbert, Ludvíkův ministr financí.
I přes úpravy, které v parku byly v minulosti uskutečněny a které neustále probíhají od 90. let minulého století (především po devastující bouřce, která se parkem prohnala v prosinci 1999), můžeme dodnes vidět park v takové podobě, v jaké si ho po dvě století užívala královská rodina (než přišla francouzská revoluce, ale to už je jiný příběh).
Ohromná zlacená fontána, ke které se od zámku schází po schodech, je prvním přitažlivým místem po vstupu do zahrad. Fontána představuje příběh, inspirovaný Ovidovými Proměnami, v němž bohyně Létó, odsouzená žárlivou Diovou manželkou Hérou k tomu, aby nenašla na zemi klidné místo, kde by porodila Diovy děti Apollóna a Artemis, zabloudila až do míst dnešního jižního Turecka. Když se chtěla napít z pramene, vesničané ji odehnali. Létó je za to kletbou proměnila v žáby.
Na fontáně najdeme nejen zlaté žáby, ale také další vodní živočichy (želvy a krokodýly). Fontána je nádherná, ale její krásu si užijete především když fungují všechny vodotrysky.
Od fontány se vydáme podél dlouhého trávníku (na kterém až do začátku listopadu trůní Kapoorovo dílo, o kterém tady už byla řeč), který nás přivede až k Apollónovu bazénu s fontánou. Hned za ním leží začátek Velkého kanálu.
U rozšířeného začátku Velkého kanálu, lemovaného rozlehlým prostranstvím se sochami, leží vpravo také půjčovna lodiček, restaurace s venkovní terasou, obchod se suvenýry, stánky s občerstvením a půjčovna kol. Také odtud vyjíždí vláček, který vás proveze po celém parku.
Obě strany prostranství mezi zámkem a začátkem Velkého kanálu jsou lemovány lesíky. Každý z nich je jiný, má svůj název, svoji historii i svůj půvab. V některých najdeme fontány, v jiných prostranství se sochami nebo sloupy a jinde zase zahradu s květinami. Představu si můžete udělat podle plánku.
Plánek a úvodní informace jsem si vypůjčila přímo ze stránek zámku. Stejný plánek si můžete zdarma vyzvednout u hlavního vstupu (nebo u vstupu do Trianonů). Určitě to udělejte, plánek je v tom ohromném prostoru hodně užitečný (já jsem měla nejdřív jen plánek, vytištěný z google map, a nejenže jsem docela bloudila, ale hlavně jsem nevěděla kudy bloudím a co vidím).
Když jsem začala jezdit do Paříže, byla jsem ve Versailles několikrát po sobě. Tehdy se ještě ani při fungování fontán neplatilo za vstup do zahrad a zcela jistě tady nebylo tolik lidí, jako je dnes. Pak jsem se Versailles dlouho vyhýbala, nebyla jsem tam devět let a zpátky mě přivedla jen chuť projít si Versailles jako město, které jsem tehdy také jednou viděla a měla jsem na ně hezké vzpomínky. Když už jsem tam byla, vešla jsem znovu do zahrad, z nichž jsem předtím znala jen málo. Prošla jsem jich tentokrát velkou část (ale bohužel ne celé) – a bezhlavě jsem jim propadla.
Saturnův bazén (nahoře), který leží na průsečíku zahrad vlevo od zámku, jsem si pamatovala z minule. Stejně tak jsem si pamatovala lesík s kolonádou (Bosquet de la colonnade) a uzavřenou kaštanovou alej s mramorovými sochami vojevůdců a římských císařů (Salle des marronniers). Obojí jsem s radostí znovu našla.
Hannibal (nikoliv ante portas, ale pěkně na konci řady za římskými císaři)
Z minulosti jsem naopak neznala Královu zahradu (Jardin du roi), velký trávník s květinovými záhony, mramorovými vázami a sloupem, a Zrcadlový bazén (Bassin du miroir), velkou vodní plochu, lemovanou sochami, které se opravdu zrcadlí ve vodní hladině.
Na levé straně zahrad toho zbývá ještě spousta, co jsem nestihla, a určitě se tam ještě vrátím (plánuji, že hned příště). Teď se kolem Velkého kanálu přesuneme na pravou stranu. I tam najdeme intimní uzavřené prostory, ale především jsou tam dlouhé stinné aleje, které nás přivedou k oběma Trianonům a k vesničce Marie Antoinetty. Tam všude se podíváme jindy v samostatném příspěvku (kdybyste věděli, kolik jsem tam nasekala fotek!), teď jen na připomenutí dva pohledy na Velký Trianon.
Na pravé straně, stejně jako na té levé, najdeme fontány a lesíky se sochami a vodními plochami. V prvním lesíku napravo (Bosquet de l´Encelade) najdeme sochu obra Enkylada, vůdce gigantů, kteří bojovali proti olympským bohům. Když potom prchal před jejich hněvem, Pallas Athéna na něj hodila sopečný ostrov Sicílii (proto to černé kamení kolem sochy). Podle pověsti je sopečná činnost Etny způsobená právě Enkyladovými výdechy.
Socha bohyně Cérés v dalším bazénku na dohled od zámku
Na této straně zahrad se některé lesíky nedochovaly v původní podobě. Příkladem je třeba Lesík s vodním divadlem (Bosquet du théâtre d´eau), určený pro královské slavnosti, který se skládal z mnoha fontán, ponořených do zeleně. Byl zničený už v roce 1775 a až v květnu letošního roku byla vytvořená nová koncepce tohoto prostoru. Najdeme tady vodní plochy, v nichž sochař Jean-Michel Othoniel (ano, autor toho zvláštního vstupu do metra Palais Royal) vytvořil zlaté artefakty, inspirované tanečními kroky Ludvíka XIV.
Další nedochovaný prostor najdeme v hvězdicově uspořádaném lesíku Bosquet de l´étoile. Jak už jsme tady jednou viděli, přímo uprostřed jinak prázdné plochy je teď umístěný červený objekt Anishe Kapoora, kterému to tady náramně sluší.
Až úplně v pravé části parku, poblíž vstupu u Dračí mříže (Grille du dragon) najdeme další velkou vodní plochu, Neptunův bazén, s mnoha sochami a fontánami a s výhledem přímo na zámek.
Pokud půjdete do zahrad touto Dračí bránou, ušetříte si blázinec kolem hlavního vstupu, jen pozor, tato mříž je většinou otevřená jen ve dny, kdy se do parku neplatí vstupné. To zas tak moc nevadí, pokud je tady zavřeno, šipka vás pošle doprava k další bráně (Grille de la Reine), nejbližšímu vstupu k Trianonům.
Grille du dragon a dole pohled (hodně, hodně z dálky, a proto nepříliš ostrý) na Grille de la Reine
Ty, kteří opravdu nesnášejí turistické atrakce, můžu ubezpečit, že v zahradách i v parku se dá davům vyhnout. V téměř všech uzavřených lesících jsme byli úplně sami a ani na ostatních místech nepřekračoval počet turistů míru mé snášenlivosti. Když ty davy člověk nevyhledává, vyhne se jim (uvnitř v zámku je to ovšem jiné, tam vás nespasí vůbec nic). Tak co, nalákala jsem vás do versaillských zahrad? Samozřejmě to ještě není všechno, co je tam k vidění, pokračování bude jindy.
Jak se tam dostat: RER C, autobus 171, vlak z Gare Saint-Lazare, vše podle návodu v minulém článku
Dotazy na cestu do Versailles dostávám poměrně často a proto jsem se rozhodla, že připravím článek pro ty, kdo se tam chystají poprvé a nevědí si rady. Cesta do Versailles je téměř povinným bodem programu všech, kdo přijíždějí do Paříže. Rozlehlý a přepychový zámek s nádherným parkem stojí určitě za to, ale co si budeme povídat, je to turistická fabrika. Pokud chcete vidět interiér zámku, musíte se obrnit trpělivostí jak při čekání na koupi vstupenky, tak při prohlídce. Vstup do parku je trochu jednodušší, navíc v těch velkých rozměrech se turisté rozptýlí a není tam tak těsno. Abychom viděli všechno, co stojí za to, a neuštvali se, vyplatí se vyhradit si na cestu do Versailles dost času, ideálně jeden celý den. O historii zámku psát nebudu, najdete ji v každém průvodci nebo stačí pár kliků na internetu, třeba TADY.
Jak se do Versailles dostat?
Při cestě máme několik možností:
– RER C. V centru Paříže projíždí podél levého břehu řeky, kde má několik stanic, ta nejznámější je St. Michel. Linka se před Versailles větví, vy byste měli jet tou, která má konečnou Versailles Rive Gauche (ale pokud se spletete a pojedete do Versailles Chantiers, nic se neděje, jen je to k zámku o pár minut delší). Z nádraží se dáte doprava, na první křižovatce doleva a v dálce už uvidíte hlavní bránu zámku. Jízdné tam a zpět je 7,10 eur (v září 2015). Nezapomeňte, že při výstupu z RER musíte jízdenku opět vsunout do turniketu, jinak se nedostanete ven. Jízdenka platí už od okamžiku nástupu do metra, můžete si ji proto pořídit na jakékoliv stanici metra, kterým se k RER dopravíte (nesmíte ovšem mezitím vystoupit ven na povrch). Totéž platí i při zpáteční cestě – když přijedete do Paříže, můžete s jízdenkou přestoupit a dojet až do konečné destinace.
Ti, kdo mají tramvajenku Navigo na zóny 1-5, mají cestu v ceně.
– autobus 171. Jede z konečné linky metra 9 Pont de Sèvres. Ve Versailles staví přímo před zámkem. Na cestu vám stačí 2 jízdenky T+, jedna na metro a jedna na autobus.
– vlak z Gare St. Lazare (většinou z nástupiště 2, ale radši si to před odjezdem ověřte). Jezdí každých 15 minut, jízdné je stejné jako RER. Jede na nádraží Versailles Rive droite, což je sice dál od hlavní brány zámku, ale blíž k bočním branám do parku. V některém dalším článku tady uvidíme, že to vůbec není k zahození.
Nádvoří před zámkem je rozdělené na zóny – zvlášť fronta na vstupenky pro jednotlivce, zvlášť pro skupiny, zvlášť na vstup pro ty, kdo už vstupenku mají a zvlášť do zahrady. Je dobré se nejdřív zorientovat, abyste neztráceli čas čekáním ve špatné frontě. Všechno je tady ale poměrně dobře značené
.
Na plánku, který jsem stáhla z oficiálních stránek zámku, je dobře vidět, kde koupit vstupenky a kudy se dostanete dovnitř
Jezdecká socha Ludvíka XIV. na nádvoří před branou zámku
Pohled na zahradní průčelí zámku
Jaká je otvírací doba? Od dubna do října je zámek otevřen denně kromě pondělí od 9 do 18.30 hod (poslední vstup v 18.00 hod), zahrady od 8 do 20.30 hod.
Od listopadu do března je zámek otevřen denně kromě pondělí od 9 do 17.30 hod (poslední vstup v 17.00 hod), zahrady od 8 do 18 hod.
Kde koupit vstupenku a kolik stojí?
– přes internet TADY. Vyhnete se tak frontě před pokladnou (ale ne frontě před samotným vstupem). Při příchodu k zámku je proto nutné sledovat informační tabule, které ukazují, kudy mají jít ti, co už mají vstupenku. – v turistické kanceláři (Office de tourisme) na adrese 2bis avenue de Paris. I tam bývají fronty, ale zdaleka ne takové, jako přímo v zámku. Když vystoupíte z RER C, najdete kancelář cestou do zámku hned za prvním rohem vlevo.
– přímo v zámku. Nejdelší čekání, ledaže byste tam šli opravdu mimo sezónu.
Vstupné do zámku je 18 eur, studenti do 26 let (ze zemí EU) zdarma po předložení dokladu s údajem o věku. Kumulované vstupné do zámku, Velkého Trianonu, Malého Trianonu a Vesničky Marie Antoinetty 20 eur. Vstupné do parku je pro všechny zdarma kromě dnů, kdy se konají vodní nebo hudební slavnosti. Informaci o nich najdete o něco níž.
Od listopadu do března je každou první neděli v měsíci vstup zdarma. S kartou Paris Visite máte také vstup zdarma.
Kdy se do Versailles vydat?
Samozřejmě tehdy, když je tam nejméně turistů. Pokud možno mimo sezónu, ve všední den, a pokud chcete do zámku, tak buď hned brzy ráno nebo pozdě odpoledne. Pokud vás zajímá jen park, tam je to v podstatě jedno – když si odbydete povinné obdivování fontány pod hlavním schodištěm do zahrady, v parku se davům už lehce vyhnete. Narazíte na ně ovšem znovu, pokud půjdete do obou Trianonů a vesničky Marie Antoinety.
Vodní a hudební slavnosti
Vodní hudební slavnosti (Grands Eaux Musicales) se konají na mnoha místech v zahradě v uzavřených lesících (les bosquets) s fontánami a za zvuků hudby. Konají se od března do listopadu v sobotu a v neděli, od května do června i v úterý. Kromě toho i v některé svátky. Vstupné 9 eur zahrnuje vstup do parku a na tyto slavnosti. Kromě toho si můžete koupit vstupenku za 27 eur, která zahrnuje vstup do zámku, do parku, na slavnosti a do obou Trianonů a vesničky Marie Antoinetty.
Pokud máte vstup do zámku zdarma, i přesto si v tyto dny musíte koupit do zahrady vstupenku za 9,50 eur. Všechny další informace a koupi vstupenek on-line najdete TADY.
Hudební slavnosti (Jardins Musicaux) se konají také v některých uzavřených lesících. Konají se od dubna do května a od července do října vždy v úterý. Vstupné 8,50 eur zahrnuje vstup do parku a na tyto slavnosti. Kromě toho si můžete koupit vstupenku za 25 eur, která zahrnuje vstup do zámku, do parku, na slavnosti a do obou Trianonů a vesničky Marie Antoinetty. Pokud máte vstup do zámku zdarma, i přesto si v tyto dny musíte koupit do zahrady vstupenku za 8,50 eur. Všechny další informace a koupi vstupenek on-line najdete TADY.
Co je tam ještě k vidění kromě zámku?
V parku poměrně dost daleko od zámku leží Velký a Malý Trianon a vesnička Marie Antoinetty. Areál, kde se tyto tři památky nacházejí, je oplocený a platí se tam vstupné 10 eur (stojí to ale za to). Pokud se vám nechce chodit pěšky, můžete se po areálu dopravovat vláčkem, který vyjíždí od restaurace na pravém břehu velkého jezera pod zámkem. Vláček projíždí kolem všech pamětihodností, můžete z něj kdykoliv vystoupit a zase nastoupit. Jízdné je 4 eur.
V parku si můžete půjčit také něco jako golfový vozík (pro 4 osoby) nebo kolo, nedoporučuji to však v případě, že chcete jít do Trianonů – do tohoto areálu vás ani s jedním z toho nepustí a než si areál prohlédnete, zbytečně vám běží dost drahé půjčovné. Jinak je to ale samozřejmě skvělé na projetí celého parku.
Půjčení kola stojí na půl hodiny 5,50 eur, na tři čtvrtě hodiny 6,50 eur, na hodinu 7,50 eur, na celý den 17 eur.
Vozítko si půjčíte za 32 eur na hodinu.
A co Versailles jako město?
Určitě stojí za to ho aspoň zběžně projít. Nejlepší jsou dny, kdy se ve Versailles koná trh (úterý, pátek, neděle).
Rada podle vlastních zkušeností pro samostatné a pokročilé:
Pokud netrváte na tom, že musíte vidět vodní nebo hudební slavnosti, jeďte do Versailles v pátek. Je to jediný den, kdy se jednak koná trh a jednak je vstup do parku zdarma. Jeďte hned ráno vlakem z Gare St. Lazare. Z versailleského nádraží Rive droite si dojdete kousek na trh, dáte si tam v kavárně snídani nebo kávu a nakoupíte si tam jídlo, pití a ovoce, které si pak sníte v parku. Prohlédněte si uličky v okolí tržiště, jsou krásné. Potom se vydejte vedlejší branou do parku. Projděte si ho, někde na povoleném místě si udělejte piknik, podívejte se do Trianonů a teprve potom se vydejte k zámku, pokud ho chcete vidět. Fronta už v pozdním odpoledni není tak dlouhá. Když vyjdete ze zámku, namiřte ještě vpravo do starých uliček, které pamatují Ludvíka. Tam si také v některé malé hospůdce, kam chodí místní, můžete dát večeři. Strávíte ve Versailles celý den, ale vyhnete se nejhoršímu turistickému šílenství.
Trh i další památky ve městě tady budou brzo jako další příspěvky.
Podrobné plánky parku najdete TADY. Kromě toho si u vstupu do parku a do jednotlivých památek (tj. obou Trianonů a vesničky Marie Antoinetty) můžete vyzvednout zdarma jak plánek parku s podrobným popisem, tak i jednotlivých památek.
Včera jsem se po dlouhé době vydala do Versailles. Jak jsem to tak spočítala, nebyla jsem tam devět let, a upřímně řečeno, ani mi to nevadilo. Už jen vzpomínka na ty davy a fronty ve mně vyvolávala lehkou nevolnost a tušila jsem, že od té doby ty turistické záležitosti zase pokročily o něco blíž k peklu. A taky ano.
Jedním z důvodů, proč jsem se do Versailles, lépe řečeno do zámeckého parku, vydala, byla expozice indicko-britského umělce, který se jmenuje Anish Kapoor. Před 4 lety měl úspěšnou a zajímavou výstavu v Grand Palais, který zaplnil ohromnou červenou bublinou s názvem Leviathan, která se svymi chapadly, roztaženými do prostoru, působila monumentálně a hodně fotogenicky. Na blogu ji nemám, než jsem se k tomu tenkrát dostala, tak bylo po výstavě a už to nemělo cenu, ale můžete se na ni podívat TADY.
Byla jsem proto zvědavá, co teď najdu ve Versailles. Lépe řečeno, už jsem věděla, co tam bude, viděla jsem to na fotkách a četla jsem komentáře a kritiky, ale chtěla jsem to vidět na vlastní oči.
Pokud se do Versailles chystáte v příštích týdnech, nemusíte se bát, že výstavu přehlédnete. Ona se totiž přehlédnout nedá. Stejně jako Leviathan to jsou monumentální exponáty. První dva na vás čekají hned na terase zámku. Francouzi nechali názvy v angličtině, tak já je taky překládat nebudu. U něčeho bych stejně ani nevěděla.
C-curve. Představte si do mírného půlkruhu ohnuté zrcadlo, na jedné stravě je konvexní, na druhé konkávní. Tam vás také ještě otočí vzhůru nohama.
Sky mirror. V Nebeském zrcadle se krásně odráží mraky. V té druhé, vypouklé straně mírně zdeformovaní pozorovatelé.
Asi nejkontroverznější objekt je umístěný o něco níž pod terasami uprostřed trávníku pod velkou fontánou. Anglicky se to jmenuje Dirty corner, ale Francouzi to překřtili na královninu… no však víte co. Nedávno to někdo posprejoval a autor měl velký problém barvu odstranit a hlavně obnovit údajně složitě vytvořenou rez na povrchu. Taky to teď pořádně hlídají.
Při pohledu od zámku to dost ruší…
… a ani v opačném směru to není žádná výhra.
Až téměř u Velkého kanálu je umístěná další instalace s názvem Descension. Podle fotek, které jsem viděla, má v té vodní ploše působit silný vír, který vytváří kráter, ale včera to nefungovalo a nedělo se vůbec nic.
Pro mě nejpůsobivější dílo má podivný a dlouhý název Sectional Body preparing for Monadic singularity. Nejpůsobivější proto, že je perfektně umístěné v prostoru, kam se hodí, na volné ploše jednoho z uzavřených lesíků (Bosquet de l’étoile).
Poslední dílo je umístěné přímo ve městě v Míčovně. Když budete stát zády k zámku, tak se vydáte šikmo doprava a budete sledovat ukazatel s nápisem Jeu de Paume. Já jsem to tam, bohužel, do zavření už nestihla.
Jak se vám ta moderna v zámeckém parku líbí?
Výstava bude ve Versailles umístěná do 1. listopadu 2015.
Vstup do parku je zdarma, kromě úterý, soboty a neděle, kdy se zde konají hudební nebo vodní představení.
Paříž pro pokročilé 