K popisu všech zajímavostí versailleského parku patří, vedle Velkého Trianonu a vesničky Marie Antoinetty, také Malý Trianon, který doplnil zámecký areál v roce 1768. Jeho stavbu si několik let předtím objednal Ludvík XV., který si přál vytvořit malý zámeček, ve kterém bude moci bydlet se svojí favoritkou Madame Pompadour. Ta se však dokončení zámku nedočkala a na jejím místě vedle krále ji vystřídala Madame du Barry.

Králův dvorní architekt Ange-Jacques Gabriel navrhl zámek v neoklasicistním stylu, který byl tenkrát na vrcholu módy, s průčelím, členěným sloupy s korintskými hlavicemi, s řadou slavnostních salónů a luxusně vybavenými ložnicemi, a se zahradou a parkem, v němž současně vyrostlo několik dalších staveb.

 

Ludvík XV. si nový zámeček užíval necelých šest let a právě v něm onemocněl černými neštovicemi, na které v květnu 1774 zemřel. Na trůn po něm nastoupil jeho vnuk Ludvík XVI., který zámeček věnoval své mladé manželce Marie-Antoinette.

Po Francouzské revoluci byl zámeček využíván jako hostinec. Napoleon Bonaparte ho po svém příchodu k moci věnoval své sestře Pauline a poté ho využívala jeho druhá manželka, císařovna Marie-Louise.

V době vlády Napoleona III. byl zámeček díky snaze císařovny Eugenie proměněn na památník Marie-Antoinetty a jako takový je prezentován dodnes, jak to dokazuje, kromě jiného, i její velký obraz v přízemí.

 

 

Řada salónů v prním patře zahrnuje nejen jídelnu, ale především ložnici Marie-Antoinetty, její pokoje, hudební salón, pokoje jejího služebnictva, a také kulečníkový sál. Královna prý byla jeho vášnivou (a dobrou) hráčkou.

 

Ložnice Marie-Antoinetty. V dobách Ludvíka XV. byl tento pokoj jeho kabinetem, který přenechal jako ložnici Madame du Barry. Později zde měla ložnici císařovna Eugenie, ještě později vévodkyně orleánská.

 

 

Jednou ze staveb v parku je i tzv. Francouzský pavilón, dokončený v roce 1750. V jeho blízkosti najdeme i zeleně dekorovanou letní jídelnu, ve které se panstvu servírovaly čerstvé potraviny z nedalekého královského statku.

Zámecké divadlo, postavené pro Marie-Antoinettu. Nahlédnout se dá dovnitř jen přes prosklené dveře a v téměř úplné tmě toho moc vidět není.

Marie-Antoinette nechala proměnit zámeckou zahradu na anglický park s jezírky, umělými skalami a jeskyněmi, lesíkem a několika altánky.

Belvédère stojí na výběžku nad jezerem. Má tvar osmiúhelníku a Marie-Antoinette ho používala jako hudební salonek. Přes prosklené dveře se dá nahlédnout dovnitř a obdivovat především podlahu, vykládanou z různobarevných druhů mramoru.

Na umělém ostrůvku stojí Chrám lásky, postavený v antikizujícím stylu s dvanácti korintskými sloupy, jehož strop je zdoben basreliéfy, zobrazujícími symboly lásky.

Od cesty, vedoucí k Vesničce Marie-Antoinetty, která odtud není už daleko, odděluje chrám úzký rozbahněný potok, který, jak je vidět nahoře, má svoje obyvatele.

Malý Trianon patří společně s Velkým Trianonem a Vesničkou Marie-Antoinetty do uzavřeného areálu, kam se dá vstoupit jen se zakoupenou vstupenkou za 12 eur. Společně se vstupným do zámku se dá pořídit i zvýhodněná vstupenka za 20 eur, a to v době, kdy nejsou pořádány hudební nebo vodní slavnosti, nebo za 27 eur v době hudebních či vodních slavností.

Další podrobnosti o vstupenkách a jejich koupi přes internet i informace a rady o tom, jak se dostat do Versailles, najdete TADY.

 

 

Návštěvník, který se vydá do Versailles, nesmí kromě zámku a zahrad vynechat v severozápadní části zámeckého parku skupinu budov, které obohacují areál o další půvaby. Je to především Velký Trianon, na který se dnes podíváme, ale také Vesnička Marie Antoinetty, kterou jsme tady měli už loni v létě, a malý Trianon, na který se podíváme někdy příště.

 

Velký Trianon je se svojí zvláštní architekturou, inspirovanou italskými paláci, se sloupovím z růžového mramoru a porfyru a s bohatě zdobenými interiéry jednou z nejhezčích staveb v celém areálu. V roce 1687 ho nechal postavit Ludvík XIV. podle plánů svého oblíbeného arachitekta Julese Hardouina-Marsarta na místě, kde už předtím stával tzv. Porcelánový pavilon, kde se Ludvík XIV. skrýval před ruchem dvora se svojí milenkou Madame de Montespan.

Oproti tomu nový Velký Trianon sloužill spíše jeho rodinému životu. V době vlády jeho syna a následovníka Ludvíka XV. se z Velkého Trianonu stalo oblíbené místo královny Marie Leszczynské.

Sídlo si v dobách francouzského Císařství oblíbila i rakouská arcivévodkyně a maďarská a česká kněžna Marie-Louisa Rakouská z Habsburského rodu (a vnučka Marie Antoinetty), kterou v roce 1810 v rámci uzavření francouzsko-rakouského míru provdali za Napoleona. Císařovna obývala pravé křídlo zámečku, které je dodnes vybaveno v jejím stylu.

V levém křídle byl naopak vybudován v 60. letech minulého století prezidentský apartmán, který sloužil jak prezidentu de Gaullovi, tak i státním návštěvám.

 

Nejkrásnějším salónem v levém křídle je Zrcalový sál, jehož vzhled pochází ještě z dob Ludvíka XIV. Původní nábytek byl však rozprodán v době Francouzské revoluce, ten dnešní pochází z Napoleonovy doby.

Salóny císařovny Marie Louisy byly zařízeny v rudé barvě. Kromě salónu je zde i její ložnice.

Dobu krále Louise Philippa, který vládl v 1. polovině 19. století, ve Velkém Trianonu připomíná jeho byt, který zde byl také zachován, a který ohromuje zlatými potahy a polstrováním.

Součástí křídla, které obýval Napoleon s Marie-Louisou, je také tak zvaný Malachitový salón, kde císař vystavil dary, které dostal od ruského cara Alexandra I., a celá řada dalších salónů, sálů a ložnic.

Kromě rozlehlého zámeckého křídla, které Napoleon obýval s císařovnou, zde měl také malý pětipokojový byt, do kterého se uchýlil ještě před svatbou s rakouskou arcivévodkyní při svém příchodu do Versailles po rozchodu s předchozí manželkou, císařovnou Josefínou. Jeho nejoblíbenějším pokojem zde byl údajně tento Topografický salón, který mu sloužil současně jako knihovna, a který sousedil přímo s jeho ložnicí. Později byt využívaly Marie a Clémentine, dcery krále Louise-Philippa.

Kulatý hudební salón s krásnou mramorovou vykládanou podlahou býval prvním předpokojem Ludvíka XIV. Později zde bylo mezi okny instalováno malé pódium pro hudebníky, které dnes už neexistuje.

Nejkrásnější výhled na zahradu Velkého Trianonu se otvírá pod jónskými sloupy z růžového mramoru. Zahrada, upravená podle francouzského stylu, je plná obyčejných lučních květin. Navazuje na ni park. Po levé straně zahrady dosahuje pod vysokou balustrádu jedno z ramen Velkého kanálu, k němuž se však odtud, bohužel, nedá dostat přímo.

Celý areál velkého a Malého Trianonu a Vesničky Marie Antoinetty je od zámeckého parku oddělen plotem. Dovnitř se dá vstoupit pouze na určených místech, kde se současně prodává kumulovaná vstupenka do všech tří areálů za 12 eur, společně i se zámkem za 20 eur (v době, kdy nejsou pořádány hudební nebo vodní slavnosti), nebo za 27 eur v době hudebních či vodních slavností.

Další podrobnosti o vstupenkách a jejich koupi přes internet i informace a rady o tom, jak se dostat do Versailles, najdete TADY.

 

Miniseriál o Versailles jako městě, který tady v poslednim roce nepravidelně uveřejňuji, zakončíme prozatim další historickou čtvrtí, která leží na dohled od zámku. Stejně jako jiné versailleské čtvrti v blízkosti královského sídla, i výstavbu této části města podpořil Ludvík XIV., který nechal po roce 1685 rozparcelovat bývalou jelení oboru a pozemky rozdal budoucím obyvatelům pod podmínkou, že si musí postavit domy v souladu s centrálně vytvořeným plánem. Při té příležitosti byl zbourán kostel sv. Juliána, který v této části stával. Ludvík XIV. hodlal postavit nový kostel, jeho plány ale uskutečnil až jeho pravnuk Ludvík XV.

Kostel, zasvěcený sv. Ludvíku, byl postavený v letech 1742 – 1745 v rokokovém slohu s barokními prvky. Jeho architektem byl Jacques Hardouin-Mansart, vnuk slavného architekta Ludvíka XIV.

Kostel, v roce 1797 povýšený na katedrálu, je hezkým příkladem špičkové architektury té doby a jeho vnitřní výzdoba, vitráže a vybavení po francouzské revoluci neutrpěly, na rozdíl od jiných chrámů. Revolucionáři si v něm zřídili svatyni Hojnosti a později byl navrácený církvi.

O kupoli, která se tyčí nad křížením lodí v katedrále, jsem se dočetla, že její lehce „středoevropský“ styl byl poctou královně, manželce Ludvíka XV., kterou byla Polka Marie Leszczynska.

Pokud se do této části Versailles vydáte, okolí katedrály stojí za procházku, i kdyby vás kostely nezajímaly. Náměstí kolem katedrály je plně hezkých dobových budov s typickými fasádami a starobylými výklady restauraci a kaváren.

Ke čtvrti Saint-Louis patří i králova zahrada, která leží mezi katedrálou a zámkem, a kterou jsme už viděli TADY. Na druhou stranu od katedrály se táhnou dlouhé malebné ulice se starými domy, které nás přivedou na další místo, které vám chci ukázat.

Po rue d’Anjou se dostaneme ke křižovatce s rue Royale, kde stojí do čtverce čtyři bloky starých pitoreskních domků. Původně byly v roce 1737 postaveny jako tržnice, která doplňovala tržnici sv. Ludvíka, ale už dvacet let poté byly domky přestavěné na bydlení. V přízemí většinou zůstal malý krámek a nahoru byly přistavěné mansardy, překryté břidlicí, použitou už na střechách. Jak domky postupně chátraly, byly ty, které uzavíraly vnitřní strany čtverců, zbořeny. Na této dispozici se v podstatě dodnes nic nezměnilo. Domky do ulice, které naštěstí zůstaly stát, jsou dnes památkově chráněné.

Za každým nárožím křižovatky najdeme polouzavřený dvůr, na který vedou zadní strany domků. Dva z nich jsou využívány jako parkoviště, jeden jako dětské hřiště a na třetím vznikl kolem bývalé kašny společenský prostor.

Je to všechno malebné, staré, domácké a absolutně neturistické.

Crêperie v jednom z domků je skvělá a levná. Určitě je to lepší alternativa, než předražené jídlo v turistické oblasti mezi zámkem a nádražím.

Po rue Royale se odtud dá dostat přímo k nádraží RER. Ještě předtím stoji za to se tady porozhlédnout po dvorcích – a třeba bude otevřené i nádvoří bývalé královské důstojnické školy, které je na dvou fotkách dole.

Ostatní články o Versailles najdete vedle v rubrice Versailles. Některé z nich jsou zaměřené prakticky, ale ve většině z nich jsem chtěla ukázat, že Versailles není jen zámek, ale také malebné město se spoustou zajímavostí, na které stojí za to vyhradit si čas.

Jak se dostat do Versailles a další praktické věci najdete TADY.

Do versaillského parku bych se letos vypravila znovu tak jako tak, ale nová expozice v zámeckých zahradách moje rozhodnutí jenom uspíšila. Po loňské tak trochu kontroverzní výstavě Anishe Kapoora zde letos vystavuje islandsko-dánský umělec Olafur Eliasson, jehož jednou z domén jsou, řečeno hodně zjednodušeně, technické hrátky se zrcadly a s vodou. Ta hlavní, která je klíčovým dílem této výstavy, je umístěná před velkým kanálem v ose zahrad a docela jí to tam sluší. 

Za hlavní zámeckou fontánou, věnovanou antickému příběhu bohyně Letó, vidíme v dálce ohromný sloup vody. Toto Eliassonovo dílo se jmenuje Vodopád (The Waterfall) a navazuje tak trochu na původní záměr, který plánoval už André Le Nôtre, autor projektu zámeckých zahrad – vytvořit zde velkou kaskádu. Eliassonův vodopád spadá z výšky do jezírka a jeho majestátnost vynikne především za větrného počasí, kdy vítr vodu roznáší do okolí. Vodopád se na toto místo dokonale hodí, když si ovšem odmyslíme nepříliš hezkou žlutou kovovou konstrukci.

Další dílo s názvem Glacial Rock Flour Garden najdeme v jednom z lesíků (Bosquet de la Colonnade). Má připomínat rozpraskaný ledovec a vodní živel tady představují jen fontány kolem ústředního bazénku (samozřejmě jen v době, kdy fungují, což není tak úplně jednoduché vychytat). Nevypadá to zblízka vůbec špatně.

Poslední Eliassonovo dílo, které je k vidění v zahradách, najdete v Bosquet de l´Étoile. Dílo se jmenuje Fog Assembly a bohužel jsem tady propásla hodinu, kdy fungovalo a potom jsem musela fotit jen dírou v plotě. Založeno je nicméně na efektu husté vodní mlhy, která se line z horní spojovací linie.

Další díla Olafura Eliassona, založená pro změnu na optických efektech zrcadel, jsou umístěna uvnitř zámku. Tak odvážná, abych šla stát do fronty na vstup, jsem nebyla, takže si je můžete prohlédnout na následujícím videu, kde je na začátku vidět i samotný autor v rozhovoru s novináři.

Čas, který jsem ušetřila tím, že jsem vzdala frontu do zámku, jsem strávila tak, že jsem si splnila svoje dávné předsevzetí. Ano, přátelé, půjčila jsem si kolo a objela jsem kolem dokola velkou část zámeckého parku, včetně Velkého kanálu. Nikdy předtím jsem až úplně vzadu nebyla a byl to docela zajímavý zážitek. Nejsem žádný velký nadšený cyklista a na kole jsem už dlouho neseděla, takže jsem musela překonat chvilku nejistoty, kdy jsem se od půjčovny u jezírka musela proplést mezi davy chodců, ale na volnějších cestách jsem pak nabyla dřívější jistotu. Zdá se, že jízda na kole se opravdu nedá zapomenout.

Abychom se ještě vrátili k výstavě, samozřejmě časy fungování jednotlivých děl jsou pěkně po francouzsku komplikované. Jejich rozpis najdete TADY. 

 

Přestože nejsem žádný velký příznivec hromadných turistických akcí a do zahrad raději jezdím tehdy, když nejsou pořádány hudební a vodní slavnosti, v tomto případě asi stojí za to vydat se tam právě při této příležitosti. Myslím, že díla tak lépe vyniknou. V tomto případě počítejte se vstupným 9 eur, program těchto akcí najdete TADY.

 

Možnosti, jak se dostat do Versailles a další podrobnosti najdete TADY.

V jednom z nejzazších cípů zahrad versailleského zámku leží mezi zahradami domečky jako vystřižené z Hobitína. Nechala si je tady na pozemcích, které ji daroval její královský manžel, vybudovat kolem roku 1783 Marie-Antoinetta, která se sem uchylovala se svými přáteli tehdy, když jí přísná dvorní etiketa příliš přerůstala přes hlavu. Jako kontrast k ní volila jednoduchý venkovský život mezi vesnickými domky, rozloženými kolem rybníka, kde nechyběl mlýn, stáje, mlékárna, pole a zelinářské zahrady. Od nešťastné královny to byla, samozřejmě, jen hra na vesnickou idylu, ale údajně tady byla šťastná.

Z jedenácti původních domků jich pět využívala přímo královna a její hosté, čtyři sloužily pro potřeby statku (farma, sýpka, holubník a mlékárna), jeden jako kuchyně pro přípravu jídel pro panstvo a jeden byl vyhrazen služebnictvu. Ne všechny původní domečky se zachovaly, například z mlékárny zůstaly jen základy, ale většina z nich je uvedena do takového stavu, v jakém je znala královna.

Věž Marlborough na horním obrázku sloužila jako výchozí bod pro rybolov a projížďky na lodičkách. 

Každý z domků měl kolem sebe zahrádku, ať už zeleninovou nebo květinovou. Všechno, co se ve vesničce vypěstovalo, stačilo panstvo zkonzumovat.

 

Zbytky mlékárny, v níž se zpracovávalo mléko osmi krav a deseti koz z vlastních stájí 

Farma stojí trochu stranou od vesničky a dodnes se na ní chovají některá zvířata

Vesnička je součástí celého panství Marie-Antoinety, které zahrnuje i Malý Trianon a stavby v jeho zahradách. Vstup je v rámci kumulované vstupenky za 10 Eur společně s Velkým a Malým Trianonem. Tam se vypravíme zase někdy jindy.

K informacím o tom, jak se dostat do Versailles, prosím TUDY.

 

S jarním počasím se čím dál víc turistů vydává do Versailles. Zámek a zámecký park jsou nutným a samozřejmým cílem, za prohlídku stojí však také samotné město. Některé části jsme tady už viděli v minulosti a dnes se podíváme do čtvrti Notre-Dame, jejímž centrem je stejnojmenný kostel, ale také tržiště s krytou tržnicí, které jsme už viděli TADY.

Naši procházku začneme v uličkách, které přiléhají k tržišti. Jsou plné restaurací, kaváren, pekáren a dalších přitažlivých krámků. A také malebných starých domů, samozřejmě.

 

 

To, co odlišuje tuto část města od jiných, je nezvyklý počet starožitnictví, které se v úzkých uličkách za tržištěm tísní jedno přes druhé. Uličky jsem objevila už v prvním porevolučním roce, kdy jsem začala jezdit do Paříže. Vzpomínka na to nedělní odpoledne, kdy jsem tudy bloumala sama a kdy jsem se čirou náhodou dostala na dražbu starožitností, věc u nás do té doby nevídanou, mi zůstala vězet v hlavě a občas mě napadlo, že se tam musím ještě někdy podívat. Nakonec k tomu došlo po mnoha letech až loni v létě. 

 

Z okolí tržnice a spleti antikvářských uliček to není daleko k bývalé versailleské nemocnici Hôpital Richaud. Budovy pocházejí z poloviny 19. století a sloužily svému účelu až do 60. let minulého století. Poté několik desetiletí chátraly, až byly loni zrekonstruovány, už ne pro medicínské účely, ale jako bytový a kancelářský komplex, s veřejně přístupnou zahradou.

Kouzelné rozvodné skříně v jedné z hlavních ulic, s obrázky s motivy La Fontainových bajek

 

Kostel Notre-Dame, který dal celé čtvrti název, pochází – stejně jako velká část jiných versailleských staveb – z doby Ludvíka XIV. a stejně jako další versailleské stavby, i tuto navrhl architekt Jules Hardouin-Mansart. Kostel byl vysvěcený v roce 1686 a do jeho farnosti spadal i zámek a zámecká kaple, proto jsou ve zdejších farních knihách zapsány mnohé královské křty, svatby i pohřby. 

 

Kostel spojuje s blízkým náměstím place Hoche, které má uprostřed sochu maršála Hoche, krátká, ale rušná ulice. Najdeme v ní nejen zajímavé obchody, ale za vraty starých paláců i malebné dvorky.

 

Place Hoche 

Když se od kostela vydáme dlouhou rue de la Paroisse, dostaneme se až na dohled zámku, ke kterému odtud vede hezká alej. My po ní ovšem nepůjdeme k hlavnímu vchodu, ale jen přejdeme ulici a vstoupíme do zámeckého parku Dračí bránou. Za ní leží první z velkých vodních nádrží, Neptunův bazén, u kterého můžeme začít prohlídku parku. Jeho část jsme viděli i TADY.

Popis cesty do Versailles a základní informace k návštěvě zámku i města najdete TADY.

Před dnešní prohlídkou versailleské míčovny, k níž jsme došli minule při procházce po čtvrti Vieux Versailles, si musíme aspoň krátce připomenout, jaký měla tato nenápadná stará budova význam pro francouzskou historii. Vrátíme se do jarních dnů roku 1789, kdy bylo francouzské království v polovičním rozkladu – státní pokladna byla prázdná, stát přestával fungovat, zatímco král Ludvík XVI. předstíral, že nic nevidí, a Marie Antoinetta si hrála ve versailleských zahradách na pastýřku. Všude se rozmáhalo násilí, jednak ze strany lidu, který (i pod vlivem všudypřítomných pomlouvačných pamfletů) útočil na šlechtu, jednak ze strany královských vojsk, která se snažila tato lidová povstání potlačovat.

V květnu král svolal po mnoha letech zasedání Generálních stavů, staleté instituce, která ve Francii od 14. století vykonávala poradní, a po boku krále i rozhodovací funkci v důležitých politických otázkách. Svoje zastoupení v nich měla nejen šlechta a duchovenstvo, ale také zástupci lidu – tzv. třetí stav.

Když se Generální stavy na začátku května bouřlivého roku 1789 sešly ve Versailles, jejich hlavním cílem bylo vyřešení tíživé finanční situace a zadlužení království. Od zasedání se však čekalo mnohem víc, především změna neudržitelné politické situace a správy země. Generální stavy zasedaly několik týdnů bez jakéhokoliv pozitivního výsledku – nedokázaly se shodnout ani na způsobu hlasování. Část zástupců, především třetí stav a někteří zástupci ostatních dvou stavů, nakonec vyhlásila změnu statutu – přeměnila Generální stavy na Ústavodárné národní shromáždění, které mělo přijmout první ústavu země. Ludvík XVI., oslabený smrtí dauphina – svého nejstaršího, sedmiletého syna – k níž došlo 4. června, se snažil vznikajícím změnám, prosazovaným zástupci třetího stavu, zabránit, a to také tím, že uzavřel zasedací síň. 578 rebelujících poslanců (z celkového počtu 1139) se proto 17. června odebralo do nedaleké míčovny, kde si 20. června přísahali, že se nerozejdou dřív, dokud nepřijmou ústavu.

Král se sice snažil toto zasedání rozpustit a prohlásit za neplatné, v bouřlivých předrevolučních a revolučních dnech k tomu však už neměl ani sílu, ani autoritu. Po revolučních událostech a pádu Bastilly 14. července Ústavodárné shromáždění přijalo 26. srpna Deklaraci práv člověka a občana, která se později stala preambulí samotné ústavy. Ta byla odhlasovaná 3. září 1791 a definitivně přenesla moc a vládu z krále na lid.

Míčovna je nenápadná jednoduchá stavba s řadou prosklených oken v dřevěném ostění, která stojí v úzké rue du Jeu de Paume. Stavba pochází z roku 1686, kdy ji Ludvík XIV. nechal postavit jako místo pro tehdy se rozmáhající hru, která byla předchůdkyní dnešního tenisu.
Po revoluci sloužila míčovna jako dílna a skladiště. Před stým výročím revoluce byla zrekonstruována a symbolicky 20. června 1883 v ní bylo otevřeno muzeum revoluce. To v ní sídlí dodnes a my se do něj teď podíváme. 

Přísaha v míčovně byla ztvárněna mnoha malíři. Tím nejznámějším z nich byl Jacques Louis David, z jehož obrazu vycházel v roce 1883 Luc-Olivier Merson, který vytvořil nástěnnou malbu na čelní stěně míčovny. Ta je kromě toho vyzdobená bustami těch nejvýznamnějších osobností revoluce, maketou Bastilly, mnoha dokumenty a rytinami z předrevolučních a revolučních dnů a také sochou Sylvaina Baillyho, dočasného předsedy prvního Ústavodárného národního shromáždění a od července 1789 starosty Paříže, kterého, jak už se v této revoluci stávalo, popravili jeho kolegové revolucionáři v listopadu 1793.

Z řady revolucionářů se potutelně usmívá člověk, jehož jméno představuje jeden z nejhorších vynálezů revoluce. Doktor Guillotin byl vzdělaný lékař a jako takový si údajně opravdu myslel, že jeho vynález zmírní utrpení popravovaných tím, že přivodí smrt rychle a bez bolesti, na rozdíl od předchozích nelidských praktik katů.

Když jsme v míčovně na podzim udělali čelem vzad, narazili jsme na poslední z děl britsko-indického umělce Anishe Kapoora (pamatujete si, že jsme jeho podivná a zneklidňující díla viděli ve versailleském zámku TADY?). Instalace má anglický název Shooting into the corner, a Kapoor „nastřílel“ do rohu míčovny, těsně vedle „hajlujícího“ Baillyho, náboje, připomínající ze všeho nejvíc nakrájené červené voskovky (nebo rtěnku). Divné, divné, divné.

Anishe Kapoora sice už v míčovně nestihnete, výstava skončila v listopadu, ale pokud budete mít ve Versailles čas, odbočka do tichých starých uliček určitě stojí za to, stejně jako návštěva míčovny.

Salle du Jeu de Paume
Versailles, rue du Jeu de Paume
Otevřeno denně kromě pondělí od 14 do 18 hod
Vstup zdarma

 

 

 

S blížícím se jarem jsem čím dál častěji začala dostávat dotazy, týkající se nejen Paříže, ale také výletu do Versailles. Na některé jsem odpovídala už v minulých článcích, dnes si neodpustím malou propagaci Versailles jako města. Po letech ohrnování nosu nad tím, jak je Versailles turistické a jak už mě tam nikdy nikdo nedostane, jsem si totiž loni celé město několikrát prošla – a zamilovala se do něj.

Dnes se projdeme čtvrtí, která přiléhá těsně k levému křídlu zámku – tam, kde ještě na začátku 17. století, když se Ludvík XIII. rozhodl, že koupí a přestaví malý lovecký zámeček nedaleko Paříže na sídlo svého dvora, stávalo středověké městečko. V následujících desetiletích zde za Ludvíka XIII. a později i jeho syna Ludvíka XIV. vyrostl nejen rozlehlý zámek, ale také honosné město, plné bohatých paláců. Ty první a reprezentativní stojí právě ve čtvrti, kde byla zřízena sídla tehdejších královských ministerstev a úřadů, a kterou si dnes projdeme.  

Nejhezčí paláce najdeme mezi rue des Récolletes a rue de l´Indépendence Américaine. Pocházejí většinou z konce 17. století. Hned ten rohový palác naproti zámku, který je dnes v rekonstrukci, navrhl slavný architekt Ludvíka XIV. J. Hardouin-Mansart. Za Ludvíka XIV. sloužil jako královské kuchyně, během revoluce jako zbrojní manufaktura a později jako vojenská nemocnice. Pod ním najdeme v řadě s krásnými průčelími bývalé ministerstvo války, ministerstvo námořnictva a ministerstvo zahraničních věcí. Ten poslední dnes slouží jako městská knihovna, můžeme se podívat proto na dvůr a při troše štěstí i dovnitř.

 

Za touto řadou domů, navazující přímo na konec zámeckého křídla, leží zámecká oranžerie, kterou jsme viděli TADY. Ulice se svažuje až pod zámek, kde končí u parku, kterému dominuje ohromná vodní plocha – Pièce d´Eau des Suisses.

 

  

Kolmo na zámek vede několik starých ulic. Všechny pocházejí z doby rozkvětu Versailles v 17. a 18. století. Nás v tuto chvíli zajímá rue du Jeu de Paume, kde leží stará královská míčovna – a protože se s ní pojí kus revoluční historie, podíváme se na ni zatím jen zvenčí a zevnitř si ji prohlédneme podrobněji příště.

Jen kousek za míčovnou leží králova zelinářská zahrada, kterou jsme už viděli TADY, ze které je vidět katedrála sv. Ludvíka. Tu si prohlédneme taky jindy, společně s celou sousední čtvrtí sv. Ludvíka.

Nejživější ulicí celé této čtvrti je rue Satory. V létě je plná zahrádek místních restaurací a je tady ruch dlouho do noci.

Zpět k zámku nás kolem řady starých domů a versailleského kongresového paláce vede rue de la Chancellerie, skrytá pod náspem avenue de Sceaux. Právě tady se nám podaří nahlédnout do zákoutí zahrad a dvorů starých paláců a průchodem se dostaneme do zahrady bývalého kláštera rekolektů.

Z bývalé klášterní zahrady je krásný výhled na střechy okolní čtvrti. Průchodem se odtud dostaneme přes zadní dvorky do tzv. Cour des Senteurs, Dvora vůní, kde najdeme výstavní prostory, věnované parfémům, samozřejmě i s voňavými obchody.

Dnešní procházkou jsem chtěla hlavně ukázat, že Versailles není jen dlouhá fronta na vstup do zámku a zámecké zahrady. Určitě stojí za to vyhradit si na cestu celý den a kromě prohlídky zámku a zámeckého parku si projít i město.

Jak se dostat do Versailles a další technické podrobnosti najdete TADY.

 

Dnes jsme chodili uvnitř té červeně narýsované hranice, zámecké nádvoří se nachází těsně nad ní.  

Zahrada, do které se podíváme dnes ve Versailles, leží stranou zámeckého areálu při levém křídle zámku. Založil ji v letech 1678 až 1683 na žádost Ludvíka XIV. zámecký architekt Jean-Baptiste La Quintinie. Zahrada sloužla k pěstování zeleniny a ovoce pro královský stůl. La Quintinie v zahradě zavedl nejen používání kravského a koňského hnoje přímo z královských stájí, ale navrhl i systém kamenných zídek a skleníků tak, že zde sklízeli ovoce a zeleninu i mimo sezónu – jahody v březnu, salát v prosinci nebo hrášek v dubnu.
Král, který to sem neměl ze zámku daleko, se sem prý často chodil procházet a dokonce tu i pracoval – naučil se prý stříhat ovocné stromy.
Na konci 18. století byla zahrada velkou rekonstrukcí rozšířena, ale během francouzské revoluce došlo k jejímu úpadku – revolucionáři rozprodali cenné rostliny (například osm set ananasů), zahrada byla rozparcelována a pronajata soukromníkům. S koncem republiky a obnovením království došlo i na opětovné zvelebení zahrady.
V roce 1873 zde byla založena prestižní zahradnická škola, která v přilehlých budovách sídlí dodnes. Její žáci zahradu udržují společně s profesionálními zahradníky.

Zahrada leží v těsném sousedství versaillské katedrály sv. Ludvíka. Je rozčleněná kolem centrální fontány do čtyř velkých čtverců, lemovaných řadami ovocných stromů a květinami. Uprostřed čtverců je vysázena nejrůznější zelenina.

V parku nechybí ani sochy zahradníků – zakladatelů

Královská brána uzavírá na východě zahradu pod zámkem vedle ohromné Švýcarské vodní nádrže, odkud je to kousek jen přes silnici do oranžerie a do zámeckého parku. Tedy byl by to kousek, pokud by brány byly otevřeny. Takto to musíme všechno obejít přes město a přes hlavní vstup do zámku.

Nejvzdálenější část zahrady je rozdělena na jednotlivé „buňky“ pod úrovní terénu, rozdělené bílými kamennými zdmi a terasami. Ty přitahují a akumulují teplo a proto je tu možné pěstovat nejen běžné druhy ovoce, ale také fíky a jiné exotické rostliny. Jedna z částí zůstává neupravená – ta slouží jako školní pozemek.

 

Za touto méně upravenou částí narazíme na mřížovou bránu, která zahradu uzavírá. Přes ni se můžeme podívat do další versailleské zahrady – parku Balbi.

Le Potager du Roi

Versailles, 10 rue Maréchal-Joffre

 

Zahrada je otevřená po celý rok, od dubna do října každý den kromě pondělí od 10 do 18 hod, v listopadu a prosinci jen v úterý a ve čtvrtek do 10 do 18 hod a v sobotu od 10 do 13 hod, a v lednu až březnu jen v úterý a ve čtvrtek do 10 do 18 hod.

Vstupné: ve všední den 4,5 eur, o víkendu 7 eur.

Nedělní výlet nás ani přes dnešní dušičkové datum nezavede na žádný hřbitov, ale vydáme se do Versailles na místo, které jsem si letos doslova zamilovala. Když se odchýlíte od turistických tras, vedoucích rovnou k zámku, najdete ve městě spoustu zajímavostí. Místní tržnice je jednou z nejmalebnějších.

 

Versailleské tržiště je jedno z vůbec nejstarších ve Francii. Založil ho před více než 300 lety Ludvík XIV. v tehdy nově vznikající čtvrti Notre-Dame. Je umístěné na rušné křižovatce, kterou na všech čtyřech stranách lemují nízké kryté haly tržnice. Ty dnešní pocházejí z roku 1841, kdy nahradily původní pavilony.
Střed náměstí je doslova zaplaven stánky, ve kterých trhovci, kteří se sem sjíždějí z daleka, prodávají především zeleninu, ovoce, ale také sýry, uzeniny nebo pečivo.

Ceny v kryté tržnici jsou vyšší než v Paříži, především u sýrů, ryb a masa. U venkovních stánků s ovocem a zeleninou se vám naopak stane, zvlášť před polednem, kdy se prodavači snaží všechno co nejrychleji vyprodat, že při pohledu na cenovku nevěříte svým očím. Já jsem nevěděla co dřív, ale ani bedničku fíků za pět euro, tři kila meruněk za dvě padesát nebo tři žluté melouny celkem za dvě eura jsem sebou prostě nepobrala.

 

Uprostřed každé ze čtyř částí náměstí stojí podivná budka se zobrazením ludvíkovského rytíře. Jsou to vchody do podzemního parkoviště, které leží pod náměstím.

Haly kryté tržnice měly dříve specifické zaměření – jak vidíme z nápisů nad vchody, jedna z nich byla věnovaná rybám, druhá masu, třetí moučným výrobkům a čtvrtá bylinám. Dnes najdeme v každém pavilonu od něčeho trochu.

Oči mi přecházely hlavně u stánků s různými lahůdkami, olivami, artyčoky a saláty z mořských plodů nebo zeleniny. A taky u pultů s libanonskými pistáciovými a mandlovými sladkostmi nebo u výrobce čokoládových pralinek. A u sušeného ovoce. A u oříšků. A… a všude.

 

Nechybí samozřejmě ani květiny nebo pekárna na rohu náměstí, u které bych dokázala strávit jen díváním půl dne (a co teprve jezením!)

To ovšem není všechno. Náměstí je lemováno v druhé řadě za halami tržnice souvislou řadou kaváren, restaurací a bister. Nedivte se prázdným stolům, na oběd bylo ještě brzy. Kromě toho byl srpen, kdy jsou všichni Francouzi na dovolené a nebylo tu moc lidí (ve srovnání s tím, co jsem tady viděla o měsíc později).

 

Od řady domů s kavárnami se větví úzké uličky s průchody a dvorky, plné obchodů se starožitnostmi. Určitě si je spolu někdy příště projdeme.

 

Marché Notre-Dame
Versailles, křižovatka ulic rue du Maréchal Foch a rue de la Paroisse
Krytá tržnice je otevřená denně kromě pondělí, venkovní trh v úterý, v pátek a v neděli dopoledne

Jak se tam dostat najdete TADY. Dole na mapě je tržnice umístěná u bílé tečky s adresou 1 Rue du Maréchal Foch. Jak vidíte, je to jen kousek od zámku a ta malá zacházka se určitě vyplatí.