Dnes (a možná ještě i příště) se vrátíme znovu do Auvers sur Oise, prohlédnout si místní kostel, na který v minulých příspěvcích o městečku a hlavně o Vincentu van Goghovi, který zde prožil své poslední dny, nezbyl prostor. Kostel, zasvěcený Panně Marii, si určitě samostatné povídání zaslouží, protože přes veškerou svou historii a půvab je známý hlavně proto, že ho van Gogh maloval.

 

Starý gotický kostel se tyčí na kamenné terase ve svahu nad městečkem. Byl postavený na konci 12. století, údajně podle inspirace pařížského chrámu Notre-Dame. Interiér, především řada sloupů s hlavicemi, ho skutečně trochu připomíná (ale na druhou stranu, kdybych si to nepřečetla, nenapadlo by mě to). Největší rozkvět zažil kostel v 17. století, kdy měl sedm vikářů a bylo zde založeno Růžencové bratrstvo. Později jeho význam začal trochu upadat a po Francouzské revoluci v roce 1789 byl jako mnoho jiných kostelů uzavřen. O dva roky později farář s vikářem přísahali na ústavu a kostel začal znovu, i když skromně a pomalu, fungovat.

Portál pochází z roku 1225, rozetové okno nad ním bylo kompletně předěláno v roce 1876

Boční portál se zobrazením Panny Marie s anděly

Pod kamennou křížovou cestou visí na zdi van Goghovy reprodukce

Vyřezávaný a zlacený oltář v kapli sv. Josefa pochází z doby největšího rozkvětu místní farnosti – z doby kolem roku 1617

V podlaze i zdech kostela je vsazeno mnoho náhrobních desek – a některé z nich při úpravách čekají na nové umístění

Kostel určitě za zastavení stojí, je starý a krásný, a navíc budovy, které ho z jedné strany obklopují, mu dodávají další malebnost. Navíc je to odtud jen pár minut na místní hřbitov, kde je pohřben Vincent van Gogh.

Jak se tam dostat:

 

O víkendu a o svátcích jezdí z Gare du Nord přímý vlak Train des Impressionistes. Cesta trvá hodinu a vlak jede jen ráno v 10.08 hod do Auvers a v 18.27 hod zpět do Paříže.

Ve všední dny je nutné přestupovat buď ve Valmondois (v tom případě vlak vyjíždí z Gare du Nord) nebo v Pontoise (vlak z Gare Saint Lazare nebo RER C). S tímto přestupem trvá cesta asi hodinu a dvacet minut.

 

Jízdné je 5,65 eur, na tuto cestu platí i jakákoliv jízdenka na zóny 1-5 (Paris Visite, Mobilis, Ticket Jeunes, Navigo Découverte. Pokud máte Navigo na menší zóny, můžete si dokoupit tzv. complément du parcours – úspora je cca 2 eur).

 

Další informace (ve francouzštině) na http://www.auvers-sur-oise.com, najdete tam také trasy vycházek po městě s podrobným popisem všech míst.

Když se ve Francii řekne Noisiel, většina lidí si ihned vybaví slovo čokoláda. Městečko, ležící asi dvacet kilometrů od Paříže, bývalo totiž sídlem vyhlášené továrny na čokoládu Menier. Její historie začala už v roce 1836, kdy se původně lékárník Antoine Brutus Menier, který používal čokoládu na ochucení hořkých léků, rozhodl, že využije módní vlny, která čokoládu vynesla nahoru, a bude se věnovat jen její výrobě. Ve městečku Noisiel proto koupil starý vodní mlýn na řece Marně, kolem něhož vybudoval továrnu, ve které začal jako první vyrábět tabulkovou čokoládu (do té doby byla známá jen jako nápoj).

 

Největší rozvoj čokoládovny Menier ale přinesl až jeho syn Émile Justin v 60. letech 19. století. Během deseti let rozšířil továrnu, zvýšil počet zaměstnanců z 50 na 325 a přestavěl starý mlýn. V roce 1874 vybudoval v blízkosti továrny pro svoje zaměstnance dělnické městečko, kde měli k dispozici nejen ubytování, ale také jídelny, sklad, který je zásoboval potravinami, prádelnu, zdarma lékaře, školu pro děti a další zařízení. Založil také penzijní pojišťovnu, do které sám vkládal prostředky, aby jeho zaměstnanci v šedesáti letech dostali penzi. Pro ty, kteří se už sami o sebe nedokázali postarat, byl později postaven domov důchodců. I přes všechny tyto výdaje firma prosperovala a stala se největším výrobcem čokolády v Evropě.

Ve vedení firmy se vystřídalo postupně pět generací rodiny Menier. Firmě se dařilo až do 50. let 20. století, kdy jí začaly konkurovat levné čokoládové tyčinky, dovážené z Ameriky. V roce 1961 nakonec rodina musela továrnu prodat a po změně několika vlastníků je nyní jejím majitelem francouzská pobočka Nestlé, která v ní má svoje hlavní sídlo.

V městečku je dodnes spousta zajímavých památek na epochu Menierových a stojí za to si je všechny obejít.

 

Do Noisiel jede z Paříže RER. Přímo před nádražím uvidíme před sebou dlouhý rovný chodník mezi novými domy, po kterém se po asi deseti minutách dostaneme k této bráně. Za ní leží park, nyní veřejný, kdysi sídlo rodiny Menier. Zámek, ve kterém žili, byl při bombardování v roce 1944 tak poškozený, že ho v roce 1954 rodina, která neměla prostředky na rekonstrukci, musela nechat zbourat. Zůstal jen malý pavilon hlídače v blízkosti brány. Projdeme parkem a dostaneme se přímo k řece, kde leží továrna.

Starou továrnu po rekonstrukci je možné občas navštívit – pro letošní rok skončily prohlídky v září, ale TADY by se dalo pohlídat, až zase nějaké budou. Většinou to bývá dvakrát měsíčně vždy v sobotu dopoledne.

Když se vydáme podél zdi továrny doleva od hlavního vchodu, po chvíli narazíme na místo, odkud je vidět starý mlýn z roku 1871, který sloužil k mletí kakaových bobů, míchání kakaa s cukrem a výrobě energie pro celý závod. Stavba architekta Julese Saulniera, spolupracovníka Gustava Eiffela, která krásou své kachlové fasády připomíná ohromný barevný orientální koberec, byla první budovou s přiznanou venkovní železnou konstrukcí. Stojí na čtyřech pilířích v řečišti řeky Marny.

Na fasádě, hned pod nádhernými hodinami, vidíme písmeno M jako Menier, typické pro všechny stavby, které Meunierovi nechali postavit. Fasáda je, kromě jiného, zdobená taky motivem kakaových bobů a květů kakaovníku.

O kousek dál vede přes řeku lávka, ze které je mlýn dobře vidět. Můžeme se tudy dostat také na ostrov, kde můžeme továrnu obejít zezadu. Betonová lávka uvnitř závodu byla postavená v roce 1905 podle pozměněného návrhu Gustava Eiffela, který ji původně navrhl celou ze železa. V areálu se nacházejí ještě další historické budovy, z nichž jednu – bývalou chladírnu – postavil Eiffel, nejsou však, bohužel, viditelné zvenku.

Dělnické městečko leží přímo před továrnou. Skládá se z několika ulic se stejnými domky (v roce 1874 jich tady bylo 200), lišících se pouze velikostí – ty patrové byly určené pro vedoucí pracovníky, menší přízemní pro dělníky.

Většina domků byla postavená z režných lícových cihel, poznávacího znamení Menierovy architektury. Na fasádách byly vyskládány z barevných cihel různé ornamenty a vzory a na veřejných budovách nikde nechybí typické Menierovo M.

Uprostřed dělnické kolonie leží na náměstí radnice a to v budově, která za Menierů sloužila jako škola a školka

Další zajímavou budovou je bývalá dělnická jídelna, také z režných cihel, s nezvyklou střechou, která je vidět až z odstupu

 

Na náměstí před radnicí stojí socha Émila Justina Meniera, který zde byl od roku 1871 starostou. Ve stejný den roku 1898, kdy jeho syn nechal sochu na náměstí vztyčit, byl položen základní kámen k následující budově. Ta byla také poslední ze všech Menierových staveb.

Domov důchodců byl postaven na kraji městečka tak, aby bývalí zaměstnanci, kteří se už nemohli postarat sami o sebe, zůstávali i nadále v kontaktu s děním ve městě a v továrně.

Součástí městečka byla také zemědělská farma Ferme de Buisson de Saint-Antoine, která obhospodařovala 1500 hektarů půdy, která Menierům patřila. Byla ve vlastnictví rodiny až do roku 1961, kdy ji odkoupil stát a zřídil v ní kulturní centrum – konají se zde různá divadelní představení, koncerty, jsou tu restaurace a kavárny a především zde funguje ohromná a nádherná knihovna.

Centrální budovu bývalých stájí postavil také Jules Saulnier, autor mlýna, který jsme viděli nahoře, jehož dílem je i následující stavba

Knihovna, nebo jak říkají Francouzi mediatéka, byla vytvořená v bývalé stodole s nádhernou nosnou kovovou konstrukcí

Všechny budovy, které jsou součástí farmy, mají opět typické režné zdivo s vykládanými barevnými ornamenty

 

Jak se tam dostat: RER A, stanice Noisiel

Pokud se turista vydá do městečka Auvers sur Oise, aby tam pátral po stopách Vincenta van Gogha, který je pohřbený na místním hřbitůvku, přijede vlakem na malé nádraží, které si uchovalo svůj provinční ráz. Údajně se nijak nezměnilo od doby, kdy zde v květnu 1890 vystoupil z vlaku muž s rezavou bradkou a malířskými potřebami přes rameno. Tehdy nikdo netušil, že tady jeho životní cesta skončí a že se sem za ním o více než sto let později budou vydávat tisíce milovníků jeho zářivě barevných pláten.

 

Vlak od Paříže zastaví na 3. koleji a cesta vede do podchodu pod kolejištěm. Se vzpomínkou na nevábné podchody na většině českých nádraží jsem po schodech sestupovala s obavami a nechutí, abych vzápětí zůstala stát v úžasu.

 

 

 

Podchod nás vítá jásavými barvami fresky, kterou tady v roce 2008 vytvořil malíř François Laval, který má ateliér těsně u nádraží. Na zdech vidíme památky městečka, okolní krajinu, květiny, vlaky i malíře, stojící v polích u stojanu. Kýč? Možná, ale pořád lepší než ukoptěné, temné a nebezpečné podchody na většině českých nádraží.

 

Na prvním nástupišti vedle nádražní budovy stojí nízká technická drážní stavba, na které fresky pokračují. Můžeme na nich vidět různé motivy z van Goghových obrazů i připomínku dalších malířů z Auvers – Cézanna a Daubignyho.
Vzadu na nás vykukuje zvonice místního starobylého kostelíka, do kterého se podíváme někdy příště.

Dnes se ještě zastavíme u bývalého překladiště zboží, stojícího hned vedle nádražní budovy. Je plné starých knížek, stejně jako dva vagóny, stojící hned vedle. Originální antikvariát nese název La Caverne aux livres – Jeskyně s knihami – a vypadá to tam jako – no, jako v jeskyni s knihami. Můžete v ní bloudit podél dlouhých regálů a ochotný a milý majitel vám v těch tisícovkách svazků najde přesně to, po čem toužíte.

V Auvers sur Oise najdeme spoustu zajímavostí, ale ani taková obyčejná věc, jako je nádraží, by naší pozornosti neměla uniknout.

 

 

O víkendu a o svátcích jezdí do Auves z Gare du Nord přímý vlak Train des Impressionistes. Cesta trvá hodinu a vlak jede jen ráno v 10.08 hod do Auvers a v 18.27 hod zpět do Paříže.

Ve všední dny je nutné přestupovat buď ve Valmondois (v tom případě vlak vyjíždí z Gare du Nord) nebo v Pontoise (vlak z Gare Saint Lazare nebo RER C). S tímto přestupem trvá cesta asi hodinu a dvacet minut.

 

Jízdné je 5,65 eur, na tuto cestu platí i jakákoliv jízdenka na zóny 1-5 (Paris Visite, Mobilis, Ticket Jeunes, Navigo Découverte. Pokud máte Navigo na menší zóny, můžete si dokoupit tzv. complément du parcours – úspora je cca 2 eur).

 

Další informace (ve francouzštině) na http://www.auvers-sur-oise.com, najdete tam také trasy vycházek s podrobným popisem všech míst.

 

Dnes se vrátíme do Auvers sur Oise a půjdeme po stopách Vincenta van Gogha, který tady prožil poslední týdny přes svojí smrtí. Po svém pobytu v ústavu pro choromyslné v Saint-Rémy na jihu Francie a krátkém zastavení u bratra Théa v Paříži toužil odjet malovat někam na venkov. Malíř Camille Pissarro doporučil Théovi Auvers sur Oise, kam sám jezdil a kde se přátelil s doktorem Gachetem, který se uvolil, že bude o psychicky nemocného Vincenta pečovat. Vincent do Auvers přijel 20. května 1890 a našel si ubytování v Auberge Ravoux v centru městečka, spřátelil se s doktorem Gachetem a s nadšením se pustil do práce. Maloval s takovým zápalem, že za sedmdesát dnů, které zde strávil, namaloval více než sedmdesát pláten a nakreslil velké množství kreseb. Jeho choroba, podporovaná depresí z toho, že se jeho obrazy nelíbily a neprodávaly a že byl existenčně zcela závislý na bratrovi, se však znovu přihlásila a Vincent si 28. července 1890 v polích nad Auvers vpálil kulku do hrudi. Stačil ještě dojít do hostince, ale tam po protrpěné noci umírá druhý den v náruči svého bratra Théa, kterého narychlo přivolali z Paříže. Bylo mu třicet sedm let.

První setkání s Vincentem zažijete v parku hned naproti nádraží – ten nese jeho jméno a stojí v něm jeho bronzová socha, kterou vytvořil v roce 1960 Ossip Zadkine

Cesta k Vincentovu hrobu není složitá – stačí vydat se uzounkou uličkou naproti nádraží mezi kamennými zdmi vzhůru směrem ke kostelu, jehož věž je vidět nad střechami.

Kostel stojí na vršku nad vesnicí a najdete v něm kopie dvou Vincentových obrazů. Stejně tak i venku stojí tabule s Vincentovým obrazem kostela. Podobných tabulí najdete ve městě víc, vždy na místě, které se nějak vztahuje k van Goghovu životu nebo jeho tvorbě. Po městě jsou také rozmístěné nenápadně žluto-hnědé šipky, které vás po jeho stopách povedou.

 

Pokus o stejný pohled, jako je na obraze. Bohužel odpoledne je to přímo proti slunci, je proto lepší vydat se sem dopoledne hned po příjezdu do městečka a fotit se sluncem v zádech.

 

Ukazatel nad kostelem nás vede ke hřbitovu k Théovu a Vincentovu hrobu úzkou silničkou do mírného kopce, nejdříve mezi zahradami, potom mezi poli s obilím, které Vincent tak rád a často maloval

Hřbitov leží na nejvyšším místě na kopci nad vesnicí a je venkovsky prostý. V těch dvou nejobyčejnějších hrobech tady leží Vincent i jeho o čtyři roky mladší bratr Théo, který zemřel jen o pár měsíců později, než Vincent.

Podobu hrobů prý určili dědicové doktora Gacheta

Od hřbitova se vrátíme zpět ke kostelu a na silnici pod ním, po které budeme pokračovat dál (od hřbitova se dá jít také cestou přes pole a sejít do vesnice o kus dál, ale v červencové výhni se mi tudy nechtělo, takže tuto možnost nemám prozkoumanou).
Po silnici se vydáme směrem k centru, kde můžeme obdivovat staré domy.

 

Všimli jste si, že to okno pod okenicemi je na fasádě jenom namalované?

O kousek dál sejdeme dolů přímo k Auberge Ravoux, kde Vincent bydlel. Toto je pohled z hlavní silnice se vchodem do restaurace, ale pokud chceme v hostinci navštívit Vincentův pokoj, musíme dům obejít zleva a vejít přes dvůr vchodem z boční uličky naproti městskému informačnímu centru.

Jídelna hostince slouží dodnes jako restaurace. Tady Vincent sedával třikrát denně u jídla.

 

Vincentův pokoj ležel, stejně jako šest dalších pronajímaných pokojíků, až pod střechou. Nahoru se vchází těmi dveřmi vlevo, které vás přivedou na schodiště, které svojí sešlostí připomíná, jak to tady tehdy vypadalo.

 

V tomto pokoji číslo 5 Vincent prožil posledních sedmdesát dnů svého života a tady také zemřel. Jeho pokoj, kde pod střešním oknem sušil svoje čerstvá plátna, která potom skladoval ve vestavěné skříni v rohu nebo pod postelí, vypadá údajně přesně tak, jako tehdy – po jeho smrti se ho už nikdy nepodařilo pronajmout, protože nikdo nechtěl bydlet v pokoji sebevraha, takže zatímco ostatní pokoje byly později zrekonstruovány, tento zůstal nedotčený (později už úmyslně, aby byla památka zachovaná).

Na vedlejším pokoji je vidět, jak byly ostatní místnosti později zrenovovány. V tomto pokoji bydlel hned vedle van Gogha jiný holandský malíř, Anton Hirschig, který se proslavil právě jen tím, že poté, co celou noc slyšel přes zeď agonii umírajícího Vincenta, nechal brzy ráno přivolat z Paříže Théa.
Ostatní pokoje jsou dnes přestavěny na sál, ve kterém promítají návštěvníkům zajímavý film o tom, jak Auvers vypadalo na konci 19. století, a o místech, spojených s Vincentovým pobytem. Film je ve francouzštině s anglickými titulky.

Vincentovo úmrtní oznámení

Přímo naproti stojí hostinci stojí radnice, kterou také Vincent několikrát maloval

Od radnice se po schodech ve svahu za hostincem Ravoux vrátíme na starou silnici. Svah je dnes zarostlý stromy a schody jsou jiné, ale pořád je to totéž místo, které namaloval Vincent.

 

 

 

Silnice nás přivede k zámku. Ten navštívíme někdy jindy v samostatném příspěvku, teď si jen připomeneme, že údajně právě v polích za zámkem se Vincent postřelil.

Po silnici dojdeme až k domu doktora Gacheta, jehož zahradu jsme částečně viděli už v minulém článku o Auvers

Před domem je umístěný další z Vincentových obrazů – jeden z portrétů doktora, o kterém Vincent psal svému bratrovi, že se mu podobá jak vzhledem, tak povahou

Z ulice vedou k domu, stojícímu ve stráni, schody, na kterých jsou umístěné kamenné desky, připomínající umělce, kteří sem za tímto milovníkem umění a mecenášem chodívali. Tím prvním byl Pissarro, potom Guillaumin, nad ním je Cézanne a nahoře poslední van Gogh.

Schody nás přivedou do krásné zahrady, kterou van Gogh také několikrát maloval

 

Přímo před vchodem do domu stojí ve skleněné skříni stůl s červenou dřevěnou deskou, který se objevuje na Vincentových obrazech. Právě o něj se na portrétech doktor Gachet opírá. Proč stojí stůl tady v zahradě a ne v domě, to netuším. Napadá mě jedině to, že portrét mohl vzniknout právě tady venku…

Obývací pokoj a jedna z místností. Dům není nijak zvlášť zařízený, ale je plný dokumentů a fotografií z Vincentovy doby a z historie rodiny Gachetů. Bohatou sbírku obrazů, kterou tady doktor Gachet nashromáždil, jeho syn a dcera darovali ve 40. letech 20. století Musée d´Orsay.

Auvers sur Oise samozřejmě slavným malířem žije, ale neudělalo ze sebe žádnou turistickou rezervaci. Památky jsou značeny decentně, jen aby se turisté neztratili, ale aby přitom ukazatele nebyly jako pěst na oko.

Značená „Stezka malířů“, která vede z blízkého Pontoise do Auvers po stopách všech malířů, kteří tady tvořili, se v Auvers mění samořejmě především na van Goghovu stezku a určitě může být zajímavé si ji projít a porovnat si obrazy tehdejších míst s jejich dnešním vzhledem.

 

 

O víkendu a o svátcích jezdí z Gare du Nord přímý vlak Train des Impressionistes. Cesta trvá hodinu a vlak jede jen ráno v 10.08 hod do Auvers a v 18.27 hod zpět do Paříže.

Ve všední dny je nutné přestupovat buď ve Valmondois (v tom případě vlak vyjíždí z Gare du Nord) nebo v Pontoise (vlak z Gare Saint Lazare nebo RER C). S tímto přestupem trvá cesta asi hodinu a dvacet minut.

 

Jízdné je 5,65 eur, na tuto cestu platí i jakákoliv jízdenka na zóny 1-5 (Paris Visite, Mobilis, Ticket Jeunes, Navigo Découverte. Pokud máte Navigo na menší zóny, můžete si dokoupit tzv. complément du parcours – úspora je cca 2 eur).

 

Další informace (ve francouzštině) na http://www.auvers-sur-oise.com, najdete tam také trasy vycházek s podrobným popisem všech míst.

Dnes je neděle a my se proto vypravíme na celodenní výlet do malého městečka na severozápad od Paříže. Auvers sur Oise je kromě své vlastní historie i součástí dějin francouzského malířství a to nejen proto, že zde krátce žil, zemřel a je pochovaný jeden z nejslavnějších malířů postimpresionismu Vincent Van Gogh, ale také proto, že už před ním tady tvořili a žili i další malíři – jako první se tady usadil v roce 1860 Charles-François Daubigny, za kterým sem začali jezdit jeho přátelé – Corot, Daumier a Oudinot, později si městečko zamilovali i Pissarro, Guillaumin a Cézanne.

I když davy turistů sem přijíždějí hlavně kvůli Vincentovi, byla by určitě škoda cestu do Auvers zredukovat pouze na slavného malíře slunečnic a obilných polí, protože v městečku je spousta dalších zajímavostí – zámek, středověký kostel, Daubignyho ateliér i muzeum absintu. Zkrátka stojí za důkladnou prohlídku a tu si dnes uděláme i tady, abychom měli celkový přehled, zatímco někdy příště se podíváme přímo na místa, která jsou poznamenaná Vincentem.

 

Nádraží v Auvers sur Oise se – podle dochovaných fotografií – od Vincentových dob moc nezměnilo

 

 

 

 

Od nádraží se vydáme hlavní ulicí rue Général de Gaulle která míří přímo do centra a ke všem pamětihodnostem. Všechno se dá v pohodě zvládnout pěšky, nejsou tady žádné velké vzdálenosti.

Pokud přijedete do města v sobotu, narazíte hned naproti nádraží na rušný trh.

 

Místní radnice, kterou Van Gogh několikrát také maloval

Přímo naproti radnice stojí hostinec Ravoux, kde Vincent bydlel a kde zemřel. Přízemí hostince funguje dodnes jako restaurace, zatímco v podkroví je možné navštívit jak Vincentův pokojík, tak i videoprezentaci o něm a o jeho pobytu v Auvers.

V úzké uličce přímo naproti Auberge Ravoux stojí za zdí s růžovými vraty dům Manoir des Colombières, ve kterém funguje informační kancelář. Můžete si tady koupit podrobný plánek městečka s vyznačenými zajímavými místy a také vstupenky do jednotlivých památek – včetně tzv. pass touristique za 20 eur, který se vyplatí v případě, že toho tady chcete vidět hodně. V rámci této vstupenky jsou zahrnuty 4 jednotky, které můžete různě kombinovat. Já jsem zvolila 2 jednotky za prohlídku zámku a 2 jednotky za kumulovanou návštěvu Auberge Ravoux a Ateliéru Daubigny (který byl ovšem ten den zavřený, což mi jaksi zapomněli v informačním centru říct, ale protože vstupenka platí rok, určitě se tam ještě vydám).

Informační centrum sídlí v přízemí, zatímco v prvním patře je Daubignyho muzeum (neplést s ateliérem, ten je jinde). Jsou v něm vystaveny nejen obrazy, které namaloval Charles-François Daubigny, ale také jeho syn Karl a další místní malíři té doby.

V domě je pozoruhodné dřevěné schodiště

Za domem nás krátké schody ve svahu přivedou na úzkou silnici rue Daubigny, která dřív bývala hlavním tahem přes město (a která, než projde městem, změní několikrát název). Právě tady najdeme ty nejkrásnější a nejzajímavější domy a místa.

Tato silnice nás také přivede k Daubignyho domu s ateliérem a zahradou, ale jak už jsem říkala, byl zavřený, takže jsem zvládla jen jednu fotku přes plot.

O kousek dál leží auversský zámek s expozicí „Cesta do časů impresionismu“. Je to multimediální prezentace o druhé polovině 19. století, doby, ve které se impresionismus narodil. Celé jsem to absolvovala a protože je to zajímavá věc (i když dost turistická), nechám si to všechno na samostatný článek někdy jindy.

Od zámku nás potom čeká další pochod po silnici – pořád je tady na co koukat a narazíme ještě na spoustu dalších zajímavých míst

 

 

Po asi tři sta metrech objevíme za vysokou zdí dům, vklíněný, stejně jako všechny ostatní v okolí, pod bývalý lom na kámen. Tady bydlel doktor Gachet, Vincentův lékař a přítel. Dům a zahradu je možné zdarma navštívit.

Od domu doktor Gacheta se můžeme vydat ještě dál směrem k městečku Pontoise – po cestě najdeme secesní dům, navržený architektem Guimardem (to je ten, který je autorem secesních vchodů do pařížského metra).

 

Podél celé cesty přes Auvers až do Pontoise je vyznačená takzvaná Stezka malířů – na místech, která malovali slavní umělci, jsou umístěné panely s fotografií obrazu a krátkým popisem. Nabízí se tak zajímavé srovnání mezi místem na obraze a současností. Myslím, že přesně to bude mým cílem příště – hledání všech těchto míst a srovnávací fotografie.

 

Pokud vás dnešní článek na cestu do Auvers naladil nebo už jste se tam chystali tak jako tak, určitě si na ni vyhraďte celý den, jinak se to nedá všechno stihnout.

O víkendu a o svátcích jezdí z Gare du Nord přímý vlak Train des Impressionistes. Cesta trvá hodinu a vlak jede jen ráno v 10.08 hod do Auvers a v 18.27 hod zpět do Paříže.

Ve všední dny je nutné přestupovat buď ve Valmondois (v tom případě vlak vyjíždí z Gare du Nord) nebo v Pontoise (vlak z Gare Saint Lazare nebo RER C). S tímto přestupem trvá cesta asi hodinu a dvacet minut.

 

Jízdné je 5,65 eur, na tuto cestu platí i jakákoliv jízdenka na zóny 1-5 (Paris Visite, Mobilis, Ticket Jeunes, Navigo Découverte – pokud máte Navigo na menší zóny, můžete si dokoupit tzv. complément du parcours – úspora je cca 2 eur).

 

Další informace (ve francouzštině a částečně i angličtině) na http://www.auvers-sur-oise.com, najdete tam také trasy vycházek s podrobným popisem všech míst.

Dnes si zajedeme kousek za město, kde se podíváme na místa, kde prožil svoje poslední roky sochař Auguste Rodin. Nepříliš velkou vilu, postavenou ve stylu Ludvíka XIII. z červených cihel a bílého kamene v Meudonu na jih od Paříže, koupil v dražbě v roce 1895. Přestože jezdil téměř každý den do svého pařížského ateliéru, právě tady v Meudonu vznikaly studie k jeho sochám, jejich sádrové odlitky i některá jeho hotová díla. Na začátku 20. století tady pro Rodina pracovalo asi padesát lidí – kameníci, dělníci, zhotovitelé forem na odlitky a další, mezi něž patřil i jeho osobní sekretář, básník Rainer Maria Rilke.

Dnes jsou v domě i v ateliéru vystaveny především sádrové kopie a studie k sochám.

 

Od brány vede k vile krátká kaštanová alej

U Rodinů v jídelně. Je to kromě malého salonku jediná obytná místnost, která je ve vile momentálně zpřístupněná.

Rodinův malý ateliér přímo v domě

Samotné muzeum je umístěno v tomto domě, který je kopií původního pavilonu de l´Alma, v němž Rodin pracoval. Kopie pochází ze 30. let 20. století.

Před ohromnou Bránou pekel (ve skutečné velikosti měří šest metrů na výšku) v muzeu si zrovna školáci s učitelkou nacvičovali pózy některých Rodinových soch. Děti to evidentně bavilo.

 

Pohled do expozice, v popředí známá socha s názvem Bronzový věk a hned vedle něco, co mě překvapilo a pobavilo a na co se podíváme podrobně

Rodinova Balzaca jsme tady na blogu už viděli několikrát a to nejen v jeho pařížském muzeu, ale také na Monparnassu, kde stojí uprostřed křižovatky Vavin. Koneckonců, jednu z kopií této sochy můžeme vidět i v pražském Veletržním paláci. V muzeu v Meudonu je představený Rodinův postup při vytváření této sochy, při kterém si nejdříve vytvořil zmenšeninu nahého (a poměrně dost pupkatého) Balzaca, potom ho postupně oblékal, následně si udělal verzi županu bez postavy a teprve až ze všech těchto přípravných studií vznikl Balzac, zahalený do županu, tak jak ho dnes známe.

Rodinův návrh do soutěže na památník Obrany Paříže z roku 1879. Jeho verze nevyhrála, podle poroty byl návrh příliš revolucionářský a místo toho zvolila sousoší, které vytvořil sochař Barrias a které dnes můžeme vidět uprostřed moderní čtvrti La Défense, která je podle pomníku pojmenována.

Toto Rodinovo sousoší bylo potom v roce 1920 zvoleno holandskou porotou a ve zvětšené verzi umístěno jako pomník bitvy u Verdunu.

 

Rodin, který zemřel 17. listopadu 1917, je pohřbený přímo před muzeem a na jeho hrobě stojí jeho možná nejznámější socha Myslitele

Pohled na dům s proskleným ateliérem ze zahrady od muzea

Pomník Victora Huga, jedno z mála bronzových děl v tomto muzeu, stojí přímo u vstupní brány

Musée Rodin Meudon

Meudon, 19 avenue Auguste Rodin

otevřeno jen v pátek, sobotu a neděli od 13 do 18 hod

vstupné 4 eur, do 25 let (ze zemí EU) 2 eur, v červenci a srpnu výjimečně 2 eur pro všechny

Jak se tam dostat:

– RER C zastávka Meudon Val Fleuri, potom autobus 169, stanice Paul Bert, RER C nebo zastávka Issy a potom pěšky (pro zdatné chodce). Stanice Issy je ještě v zóně 2, zatímco Val Fleury už v zóně 3.

– Metro Mairie D´Issy (linka 12), dále autobus 190, 290 nebo 169, zastávka Hôpital Percy (nemocnici je nutné obejít dokola přesně na opačnou stranu, než je zastávka autobusu, nedá se projít napříč, i když to tak z Google map vypadá, zadní brána je stále zavřená)
– tramvaj T2 od Porte de Versailles, stanice Les Moulineaux a potom pěšky (pro zdatné chodce)

 

A – Musée Rodin, B – RER Meudon Val Fleuri, C – metro Mairie D´Issy, D – RER Issy, E – tram Les Moulineaux

A – Musée Rodin, B – stanice bus Paul Bert, C – stanice bus Hôpital Percy

Dnes se ještě naposledy vrátíme do Giverny, malebného městečka západně od Paříže, ve kterém jsme už TADY obdivovali dům a zahradu, kde žil malíř Claude Monet. I další zajímavost, kterou vám chci ukázat dnes, se týká malířství.

V roce 1992 byla v Giverny postavena nová budova Amerického muzea. Konaly se v něm výstavy, přednášky a konference o americkém umění, které se vyvíjelo ve Francii. Po šestnácti letech ukončilo svoji činnost a budova byla převzata skupinou partnerů, v níž je i Musée d´Orsay a regionální a městské orgány Giverny a okolních měst, kteří zde vytvořili muzeum impresionismu a následných uměleckých hnutí, až po umění druhé poloviny 20. století.

Budova muzea je sice moderní, ale je zasazená do terénu tak, že ve starobylé vesnici nijak neruší.

Muzeum leží v rozlehlé zahradě, jejíž část je upravená do barevných ploch, oddělených vysokými živými ploty, sestříhanými do přísných geometrických tvarů.

Další část zahrady připomíná louku. Tady s levandulí…

.. zatímco na druhé straně zahrady najdeme scénu s vlčími máky jako od Renoira.

V muzeu se konají zajímavé krátkodobé výstavy. Při mé červnové návštěvě jsem viděla výstavu impresionisty a Monetova přítele Pierra Bonnarda, zatímco teď, od 13. července do 31. října 2011, probíhá výstava obrazů ze sbírky amerického Sterling and Francine Clark Art Institute. K vidění je asi sedmdesát pláten, z nichž dvacet od Augusta Renoira, další potom od Clauda Moneta, Camilla Pissarra, Alfreda Sisleyho, Berthe Morisotové a Édouarda Maneta, a předchůdců impresionismu Camilla Corota a Jean-Françoise Milleta. Myslím, že je načase naplánovat další cestu do Francie…

Musée des impressionnismes Giverny
99 rue Claude Monet
http://www.museedesimpressionnismesgiverny.com

Otevřeno od 1. dubna do 31. října denně od 10 do 18 hod
Vstupné 4 Eur

Jak se tam dostat:

Z nádraží Saint-Lazare (v metru stačí při výstupu sledovat směr Grandes Lignes, vyjdete přímo na perónu, po levé ruce budete mít jízdenkovou pokladnu, jízdenka tam a zpět stojí 25,60 Eur) vlakem do Vernonu (směr Rouen, trvá to asi 45 min). Před nádražím ve Vernonu je stanice autobusu, který navazuje přesně na příjezd vlaku z Paříže (odjíždí cca 15 min po příjezdu vlaku). Do Giverny je to odtud 7 km, cesta tam a zpět stojí 4 Eur.

Claude Monet se přistěhoval do Giverny v roce 1883 a žil zde až do své smrti v roce 1926. Dům, který tady koupil, tehdy obklopovala zelinářská zahrada. Monet ji zrušil, vykácel jehličnany, které v ní rostly, a navrhl barevnou zahradu, plnou květin, které sám osobně vybíral a sázel. Zahradě věnoval veškerý čas a jak sám říkal, i peníze.

Druhá část zahrady vznikla až v roce 1893, když Monet přikoupil sousední pozemek za silnicí a železnicí, kterým protékal malý potok. Nechal tady vyhloubit jezírko a vytvořil zahradu, inspirovanou japonským stylem, který obdivoval.

Claude Monet uprostřed své zahrady

 

Při mé cestě do Giverny sice pršelo, ale zahrada je nádherná i v dešti. Je menší, než jsem si představovala, a rozhodně nedopřeje žádné meditativní posezení na lavičce a pozorování krásy okolí – laviček je totiž málo, návštěvníků hodně. Cestičky jsou úzké a ne na všechny se může vstupovat, takže občas jdete po cestě husím pochodem za japonskou výpravou nebo za řvoucími francouzskými školáky a při fotografování hledáte jen těžko správný úhel, abyste nezabrali široká záda německého turisty nebo umělé řasy ruských slečen. Nedokážu si představit, jak to na zahradě vypadá za slunečného počasí, protože i v dešti byla přeplněná. Přesto to byl nezapomenutelný zážitek.

V tomto domě Claude Monet s celou svojí rozvětvenou rodinou bydlel

 

 

Monet maloval nejdříve v malém ateliéru přímo v domě. Když mu tam jeho dílo začalo přerůstat přes hlavu, postavil si hned vedle tento ateliér.

Když na sklonku života maloval cyklus leknínů pro pařížskou Oranžerii, ohromná plátna se mu do starého ateliéru nevešla, proto si speciálně pro tento účel nechal postavil nový a prostornější. Dnes je v něm prodejna suvenýrů.

Monetův dům, jehož zařízení si včetně nábytku a všech detailů sám navrhl, je přístupný veřejnosti, ale fotit se tam nesmí a pečlivě to kontrolují. Interiér si ale můžete prohlédnout TADY. Na této fotografii vidíte alespoň výhled přímo z Monetovy ložnice.

 

Tento pohled najdeme na mnoha Monetových obrazech

 

První část zahrady kolem domu, které se říká Normandská vinice, je plná barevných záhonů a květiny jsou v každé sezóně pečlivě plánovány, aby jich stále kvetlo co nejvíce. Při mé návštěvě byla doba máků.

 

 

V druhé části zahrady, která více připomíná volnou krajinu, leží jezírko s lekníny. V hustém dešti to ovšem nebylo tak úplně ono.

 

Slavný japonský most také najdeme na mnoha Monetových obrazech. Maloval ho celkem 45x. Já jsem se ho aspoň snažila vyfotit, pokud možno bez lidí, ale opravdu to nešlo. Díky hustému porostu tam totiž pršelo ze všeho nejmíň a pořád se tam někdo schovával. Vistárie, kterými je most obrostlý, jsou ještě původní, sázel je sám malíř.

 

Monet často maloval most i lekníny z loďky. Zřejmě to nebude ta původní, ale i tak vypadá, že tady čeká jen na něho.

 

Tip 1: Kdybych jela do Giverny podruhé, určitě bych si nechala víc času na prohlídku celého městečka, zvlášť v hezkém počasí. Je tam spousta krásně zrekonstruovaných starých domů, některé z nich dokonce ze středověku. Stejně tak bych si ráda prohlédla Vernon, město, kde se přestupuje z vlaku na autobus. To, co bylo vidět z autobusu, vůbec nevypadalo špatně.

 

Tip 2: Malujete? Zapomeňte na to, že byste si mohli v zahradě namalovat nějaký Monetův motiv. S malířským nářadím vás tam totiž vůbec nepustí, o možnost malování se musí složitě žádat, jde to jen formou stáží a není to žádná levná záležitost. Zatím je ale pořád ještě možné si tam jen tak tiše v koutku kreslit.

Giverny, 84 Rue Claude Monet
http://giverny.org/gardens/jardins.htm

Vstupné: dospělí 8 Eur, studenti 5 Eur, děti 7-12 let 5 Eur, do 7 let zdarma

Otevřeno: od 1. dubna do 1. listopadu, denně 9,30 – 18 hod

 

Jak se tam dostat: z nádraží Saint-Lazare (v metru stačí při výstupu sledovat směr Grandes Lignes, vyjdete přímo na perónu, po levé ruce budete mít jízdenkovou pokladnu, jízdenka tam a zpět stojí 25,60 Eur) vlakem do Vernonu (směr Rouen, trvá to asi 45 min). Před nádražím ve Vernonu je stanice autobusu, který navazuje přesně na příjezd vlaku z Paříže (odjíždí cca 15 min po příjezdu vlaku). Do Giverny je to odtud 7 km, cesta tam a zpět stojí 4 Eur.

Dnes vás pozvu na výlet za město. Není to daleko, jen hodina pohodlné cesty vlakem a autobusem, která je rozhodně vyvážená tím, co na konci najdete. Do Giverny se totiž jezdí za Claudem Monetem. Dům, kde tento zakladatel impresionismu žil a pracoval posledních čtyřicet let svého života, je přístupný veřejnosti i se zahradou, kterou založil a kterou tolikrát maloval.

Na výlet do Giverny jsem se chystala už dlouho, jen jsem čekala, až budu v Paříži ve vhodnou dobu – v červnu nebo červenci, kdy kvetou lekníny, které Monet ve svých malbách proslavil. Moje poslední červnová cesta se nesla ve znamení deště, proto jsme nejdříve výlet, plánovaný na pondělí, odložili, protože předpověď hlásila déšť, a přesunuli ji na úterý, kdy mělo svítit slunce. Samozřejmě, v pondělí v Paříži nebylo po dešti ani památky, v úterý ráno bylo sice zataženo, ale na cestu jsme vyrazili. A hádejte, jaké počasí jsme měli? Správně, jen co vlak vyjel z Paříže, bezútěšně se rozpršelo. A tak to zůstalo celý den, s krátkou výjimkou asi deseti minut, kdy v Giverny přestalo pršet a na chvíli dokonce i vyšlo váhavé slunce. A jak bylo v Paříži hned poté, co jsme se k večeru vrátili? Teplo a sluníčko, samozřejmě.

 

Hlavní silnice v Giverny. Všechny domy jsou tu krásně upravené, plné květin a dekorací. Zahrady svou úpravou připomínají tu Monetovu. Celé městečko žije z Monetovy památky, dnešní obyvatelé už dávno zapomněli, jak jejich předci protestovali proti budování Monetovy zahrady, především jezírka s lekníny, protože se báli, že jim ty podivné rostliny toho cizího přistěhovalého malíře otráví vodu v potoce, který z jezírka vytéká.

 

Dům z konce 19. století za Moneta sloužil jako krámek s potravinami a kavárna

 

Starý hotel Baudy býval centrem malířského života v dobách, kdy se sem za Monetem stahovali jeho přátelé

 

Na Monetovi a turistech se v Giverny přiživuje spousta malířů i rádobymalířů. Galerií je podél silnice, vedoucí městem, nepočítaně. V této aspoň neprodávali nepodařené kýčovité kopie Monetových obrazů.

 

Ve městečku najdeme spoustu malebných zákoutí

 

 

Na opačném konci městečka, než je Monetův dům, leží malý kostelík

 

Za ním do kopce šplhá místní hřbitov. Ten úplně první pomník na něm patří památce britských letců. Poznáte ho podle části letecké vrtule, která je na něm umístěna.

 

 

Jen o kousek výš leží hrob s bílým křížem, kvůli kterému sem váží cestu většina lidí. Právě tady, uprostřed ostatních členů své rodiny, leží Claude Monet.

 

 

A Monetova zahrada? Do té se podíváme hned příště.

Jak se tam dostat: z nádraží Saint-Lazare (v metru stačí při výstupu sledovat směr Grandes Lignes, vyjdete přímo na perónu, po levé ruce budete mít jízdenkovou pokladnu, jízdenka tam a zpět stojí 25,60 Eur) vlakem do Vernonu (směr Rouen, trvá to asi 45 min). Před nádražím ve Vernonu je stanice autobusu, který navazuje přesně na příjezd vlaku z Paříže (odjíždí cca 15 min po příjezdu vlaku). Do Giverny je to odtud 7 km, cesta tam a zpět stojí 4 Eur.