Než se v příštích článcích pustíme do obdivování vánoční Paříže, vrátíme se ještě jednou do městečka Sceaux na jih od Paříže, kde jsme nedávno obdivovali podzimní zámecký park. Za prohlídku tady totiž stojí i město, které se rozkládá kolem severního konce parku. Centrem města je kostel Saint-Jean-Baptiste s malým, skoro venkovským náměstíčkem, ze kterého se rozbíhají uličky plné nízkých starobylých domů.

Právě sem, do centra města na avenue du Président Franklin-Roosewelt, se dostaneme po prohlídce parku, kterou jsme viděli minule TADY, bránou kolem parčíku Jardin des Félibres s hezkou vodní nádrží, lemovanou bystami provençálských spisovatelů v čele s Fredericem Mistralem, a s hrobem Floriana, jednoho z jihofrancouzských básníků, který v Sceaux zemřel v roce 1794 po deseti letech u dvora v místním zámku.

Parčík přiléhá k zadní straně kostela Saint-Jean-Baptiste, jehož základy pocházejí ze začátku 13. století, dnešní podoba ale spadá do přestaveb ze začátku 16. a 18. století. Dnes je znovu v rekonstrukci, pro veřejnost sice zůstala otevřená jedna z bočních kaplí, ale celá loď i portál jsou zakryty lešením a bedněním, takže nám musí dnes stačit jen tento zadní pohled.

Přímo naproti vchodu do parku leží hezká místní tržnice a vedle ní zahrada Jardin de la Ménagerie, která je po zámeckém parku další připomínkou ministra Colberta z dob Ludvíka XIV., který tyto pozemky koupil a připojil k zámeckému panství. 

Později tady byla vybudován pavilon se zvěřincem; po jeho zániku žil v pavilonu právě nahoře zmíněný básník Florian. Pavilon byl po francouzské revoluci zbořen a zahrada zpřístupněná veřejnosti. Dnes jeho umístění připomíná jen vyvýšená terasa. 

Naproti vstupu do Jardin de la Ménagerie leží jádro městečka – křížovatka s obchody a kavárnami. Tu svoji oblíbenou vyfocenou zvenku bohužel nemám, ale je to hned ta rohová naproti kostela. A tohle je moje místečko.

Když se vydáme po rue des Écoles, můžeme si udělat představu, jak to tady vypadalo v dávné i nedávné minulosti. Skoro každý dům je něčím výjimečný, zajímavý a připomíná kus historie obce, která má kořeny až na počátku 13. století. 

Po rovnoběžné, jen o něco výše položené rue Houdan, která je rušnou obchodní pěší zónou, se můžeme vrátit zpět ke kostelu

Severním směrem se potom přes hezkou vilovou čtvrť dostaneme k nádraží vlaku RER Sceaux, odkud se za necelou půlhodinu vrátíme zpět do Paříže.

I to nádraží je tady půvabné, upravené a čisté, stejně jako celé městečko. Pokud jste se k výletu do Sceaux nechali zlákat už předchozím článkem o parku, nezapomeňte si naplánovat i krátkou procházku městečkem.

Jak se tam dostat: RER B Sceaux

 

 

 

 

 

Zámecký park v Sceaux jsme TADY už jednou viděli podrobně. Leží jen pár desítek minut vlakem RER od centra Paříže a nabízí několik hektarů plochy k procházkám a odpočinku daleko od ruchu města i turistických skupin. Ty sem míří jen velmi zřídka, málokdo totiž o parku ví, přestože ho vytvořil autor versailleských zahrad architekt André Le Nôtre a najdeme tady nejen scenérie, které se těm versaillským vyrovnají, ale především klid a místy i úplnou samotu.

Původní zámeček ze 16. století byl zbořen na konci 18. století a v polovině 19. století byl postavený ten, který najdeme v parku dodnes. Sídlí v něm místní muzeum, které nabízí zajímavé výstavy, spojené s historií jednak samotného bývalého panství, jednak celého města.

Nás však nedávno, kdy se v Paříži v neděli udělalo krásné teplé a slunečné počasí, zajímal především samotný park, vybarvený přesně do těch podzimních tónů a odstínů, za kterými jsme se sem vydali. 

V prvním článku, na který odkazuji nahoře, jsme viděli okolí zámečku, francouzský park, který leží na ploše před ním a zahrady s několika pavilóny těsně při severní hranici parku. Na dolní mapce je to oblast v horní části areálu. Ten je tak rozlehlý, že se při jedné návštěvě nedá celý projít, proto jsem si další část, především velký vodní kanál, který park protíná na délku, a osmihrannou vodní nádrž s kaskádou v pravé části areálu, nechala na jindy. To jindy přišlo před třemi týdny.

Vodní kaskáda spadá z výšky směrem k vodní nádrži s vodotryskem. Pochází z roku 1934, kdy byl park kompletně zresturován. Kaskáda je výjimečná tím, že je vytvořená v kubistickém stylu. Skládá se z horní podesty se dvěma jeskyněmi, pod kterými leží devět stupňů hranatých bazénů. Bohužel i přes rekonstrukci v roce 1983 není kaskáda funkční z důvodu úniků vody a uvolňování kamenů. V současné době se pracuje na studii, která by měla vést k její záchraně a zprovoznění.

V horní části kaskády je umístěno sedm bronzových maskaronů, jejichž autorem je Auguste Rodin

Kolem osmihranného bazénu pod kaskádou se dostaneme k Velkému kanálu, lemovanému po obou stranách řadami jilmů. Ty v tomto období nabízejí přímo barevnou záplavu listí.

 

Kolem kanálu se dostaneme až do jižní části bývalého zámeckého areálu, kde najdeme dlouhé stinné aleje a velký sportovní areál při hranici s obcí Chatenay Malabry. U východu v této části leží nádraží RER Croix de Berny, odkud se dostaneme pohodlně přímo do centra Paříže.

Samozřejmě můžete udělat to, co my tentokrát – přijet na nádraží Croix de Berny a vydat se podél kanálu přesně v protisměru dnešní vycházky. Od zámečku potom stačí projít napříč tu první část parku, kterou jsme viděli minule, a dostaneme se přímo do obce Sceaux, odkud můžeme také dojet do Paříže.

Staré centrum městečka Sceaux je půvabné a určitě stojí za zastavení. Někdy příště vám ukážu, jakou tam mám oblíbenou kavárnu a co je tam všechno k vidění.

vstup zdarma

otevřeno denně podle sezóny od cca 7-8 hod do cca 17-22 hod 

Jak se tam dostat: RER B, stanice Bourg la Reine, Parc de Sceaux, Croix de Berny nebo Sceaux

Doporučuji prohlédnout si cestu od RER nejdříve na mapě, není to úplně blízko a od různých stanic se dá dostat do různých částí parku.

 

Na nejvzdálenějším konci vincenneského lesa leží podivuhodná zahrada, napůl opuštěná a napůl plná života. Život tady představuje Centrum pro mezinárodní spolupráci v zemědělském výzkumu a jeho pozemky; zmar a opuštěnost potom bývalá Zahrada tropické agronomie se svojí bohatou a nečekaně zajímavou historií a smutnou současností.

Téměř sedmihektarová zahrada byla založena v roce 1899, kdy Francie pro své kolonie hledala ty nejvhodnější zemědělské plodiny, které by jim pomohly v zemědělském rozvoji. Vznikl zde komplex pokusných skleníků a pozemků, na kterých bylo zkoušeno pěstování a šlechtění kávovníků, kakaovníků, gumovníků, banánovníků a dalšího tropického ovoce a potravinářských a průmyslových plodin. Vyšlechtěné plodiny byly potom odesílány do kolonií, kde sloužily ke zvyšování zemědělských výnosů.

V roce 1907 se v areálu konala Koloniální výstava, při níž byla zahrada přeměněna na naučné centrum. Byly postaveny pavilony jednotlivých kolonií, jiné sem byly přeneseny z dřívějších koloniálních výstav; především však zde byly vytvořeny domorodé vesnice, které měly Pařížanům ukázat život v koloniích. Zvědaví diváci si tak mohli prohlédnout konžskou, indočínskou, malgašskou nebo kanackou vesnici, súdanskou farmu či tábor Tuaregů. Všechny tyto atrakce byly postaveny s původními stavebními prvky a přivezenými uměleckými památkami, ale také s původními obyvateli, kteří byli pro tento účel ve svých zemích najati, přivezení do Francie a placení za předvádění svého života a zvyků. To se setkalo s velkou kritikou, která takovou „lidskou zoo“ doslova ztrhala.

V průběhu první světové války sloužily pavilony jako součást nemocnice pro vojáky z kolonií. Po ní už areál dlouhá desetiletí jen chátral, přestože se ještě v roce 1931 konala další a poslední Koloniální výstava; ta však byla vybudována v mnohem větším měřítku na opačném konci vincenneského lesa, blíže Paříži u Porte Dorée.

V roce 1960 byl celý areál zapsán na seznam památek, ani to však nepomohlo k jeho záchraně. Mnohé pavilony byly zničeny vandaly a bezdomovci, některé vyhořely, jiné se napůl zřítily. Na to, co z nich zbylo, se spolu dnes podíváme.

 

Stejně jako kdysi, i dnes se do areálu vstupuje čínskou branou. Jen kousek za ní nás čekají pozůstatky indočínské vesnice. 

Z vesnice zbylo jen průčelí, před kterým stojí bronzová pohřební urna z dnešního vietnamského města Hue, do 50. let minulého století hlavního města Annamu, koloniální součásti francouzské Indočíny. Když se podíváte přes dvířka průčelí, uvidíte pobořené dřevěné domy, prorostlé neprostupnou vegetací.

Součástí areálu je i jezírko, z něhož vytéká potok. V místech bývalé indočínské vesnice ho překračují dva můstky – ten horní je khmérský (a tedy kambodžský), dolní tonkinský (a tedy severovietnamský)

Najdeme zde i pomník kambodžským vojákům, padlým za Francii. Podobných pomníků, které byly vybudovány po 1. světové válce, je v zahradě několik, jak ještě uvidíme.

V blízkosti jsou potom uloženy i některé poškozené původní sochy, pocházející ze zemí bývalé Indočíny.

Malá červená pagoda je oproti jinym budovám v dobrém stavu, však také pochází až z 80. let 20. století, kdy byla postavená jako náhrada za původní chrám, který i s cenným vnitřním vybavením lehl popelem.

V jeho blízkosti se ve větru kymácí vysoký bambusový lesík, který zůstal jako jeden z mála pozůstatků původních rostlin, které zde byly vysázeny. Kromě bambusu tady zůstalo už jen pár tropických stromů, jako například kaki nebo pár gumovníků a palem, všechny ostatní byly už vytlačeny evropskými druhy rostlin. 

Na kraji bambusového lesíka stojí pozůstatek expozice ostrova Réunion; zatím co pavilon už zmizel, tento stánek, ktetý sloužil na Koloniální výstavě pro občerstvení, se ještě drží, i když mu chybí kus střechy a skla v oknech.

V lesíku jsem také zažila docela slušný šok, kdy mě najednou vyděsil záblesk; vypadalo to jako fotopast, ale nakonec se z toho vyklubal fotograf, který zde fotil s modelkou módní fotografie a právě na dálku odpálil blesk. Mezi bambusy měli rozvěšené části garderoby.

Tuniský pavilon je jeden z těch šťastných, který ještě stojí, i když je obrostlý lesem. Ty vějířky v oknech nejsou původní, ale jsou pozůstatkem architektonické výstavy z roku 2011.

Asi nejzachovalejší budovou je zde bývalý indočínský pavilon. Ten byl nedávno zrekonstruován a slouží nahoře uvedenému mezinárodnímu centru.

 

 

 

Malý skleník z Dahome je jedním z nejstarších prvků zahrady; sloužil zde prý k chovu termitů, na nichž se testovala exotická dřeva a jejich odolnost proti těmto dravým a žravým mravencům. Proto taky nebyl zasklen, ale zabedněn speciálními deskami s modrým povrchem.

Původní skleníky z roku 1899 stojí v zadní části zahrady. Některé mají sice ještě původní skla, jiné jsou však vytlučené a zdevastované. Všechny bez výjimky jsou uvnitř hustě zarostlé náletovou vegetací.

Stejně tak zarostlé jsou některé další části zahrady, kde zeleň doslova pohřbila sochy i zbytky pavilonů

 

Bývalý marocký pavilon je jedním z těch nejhůř poškozených (když pominu třeba ten konžský, ze kterého po požáru v roce 2001 zůstaly jen vyhořelé základy, teď už prorostlé kořeny stromů, které ho úplně pokryly)

Další pomníky koloniálním vojákům, nahoře těm africkým (doslova je uvedeno „černým“), dole madagaskarským, stojí uprostřed zatravněné plochy poblíž mezinárodního centra

 

Kromě obrazů zkázy najdeme v zahradě i hezká zákoutí, cestičky přes louku a lesní zákoutí.

 

Zahrada je podle mě perfektní místo k neobvyklému výletu jen kousek za město. Moc lidí v ní nepotkáte, málokdo o ní ví a vydá se sem. Samozřejmě jsem tady nemohla uvést všechno, je tam toho k prozkoumání ještě mnohem víc.

 

Nevím jak vám, ale mně moc hlava nebere to, jak je možné, že tak bohatá země, která vyhazuje stovky milionů eur za zbytečné projekty, jako je například ta nová střecha Les Halles, nedokáže zachránit pár zbylých památkově chráněných pavilonů, mapujících její historii (i když jde o tu nepříjemnou koloniální).

 

 

Nogent sur Marne, 45 bis avenue de la Belle Gabrielle

Otevřeno denně od 9.30 hod do 18.30 hod

Vstup zdarma

 

 

Jak se tam dostat: RER A (stanice Nogent sur Marne)

 

 

 

 

Minule jsem tady litovala, že komplex pařížské tržnice Les Halles zmizel ze světa. Není však tak úplně pravda, že z něj nic nezbylo.

Jedna z hal slavné pařížské tržnice byla přece jen zachráněná. Byla to hala číslo 8, která v Les Halles sloužila k prodeji drůbeže a vajec. Při demolici byla rozebrána a v roce 1976 sestavena v městečku Nogent sur Marne, těsně za hranicí vincenneského lesa jihovýchodně od Paříže.

 

 

Hala dnes slouží ke kulturním a společenským účelům – pořádají se tady různé kulturní akce (natáčela se zde, například, francouzská verze Superstar a podobné pořady), přehlídky, veletrhy nebo konference.

Z fotografie to tak nevypadá, ale pavilon je obrovský. Představa, že jich v centru Paříže stálo vedle sebe dvanáct, je impozantní.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Z Les Halles pochází i kovový plot, za kterým je hala schovaná

 

 

 

Pokud nahoře píšu, že z celé tržnice byla zachráněná jediná hala, taky nemám úplnou pravdu. Jednu z nich při bourání odkoupilo japonské město Jokohama a zakomponovalo litinovou konstrukci její horní části do areálu zábavní čtvrti Harbor View Park, kde je doplněna typickou pařížskou tabulkou s názvem ulice rue Baltard, která v tržnici opravdu existovala. Fotku jsem našla na internetu.   

 

 

 

Pokud byste se do Nogent sur Marne vypravili, pavilon najdete jen kousek od stanice RER A.

Nogent sur Marne může dobře posloužit i jako výchozí bod pro prohlídku vzdálené části Bois de Vincennes, protože právě v těchto místech najdete jednu opravdu zajímavou a nečekanou věc. Jakou, na to se podíváme příště.   

 

 

Jak se tam dostat: RER A (stanice Nogent sur Marne)

 

 

 

Jak už jsem uváděla v minulém příspěvku o samotném zámku, zahrady ve Fontainebleau jsou sice nádherné, jen je nesmíme srovnávat s těmi versailleskými. Je to pochopitelné, jejich zhruba dnešní podoba vznikala na původně středověkém půdorysu v době, kdy dvůr už dávno sídlil ve Versailles a Fontainebleau nebylo centrem zájmu. Dalších uprav se potom zahrady dočkaly v dalších stoletích.

Za návštěvu však určitě stojí, pořád je to půvabné místo, plné památek a historie. O tom se při dnešní procházce zahradami sami přesvědčíte. 

Směrem k zahradám se otvírá jižní průčelí zámeckých budov a je k nim orientováno i nádvoří s fontánou, které jsme viděli už minule. Budovy, které dvůr lemují, patří v zámku k nejstarším – levé a pravé křídlo (z tohoto pohledu) pochází z poloviny 16. stoleti, vzadu je spojuje galerie Františka I. ze 17. století.

Pod balustrádou terasy nádvoří se zámek zrcadlí v takzvaném Étang aux Carpes, Kapřím rybníku, v jehož středu stojí malý pavilon z roku 1662, zrekonstruovaný na začátku 19. století.

U rybnika je půjčovna lodiček a zdá se, že díky malému množství turistů tady může být vyjížďka docela příjemnou záležitostí.

Vedle rybníka začíná samotná nejstarší část zahrady – tzv. Velký parter s velkou centrální vodní nádrži a fontánou, upravené cestičky, sochy, keře a záhony.

Tato jedenactihektarová rozlehlá zahrada byla vytvořená po roce 1660 a představuje největší přínos Ludvíka XIV. k podobě zámku. Návrhem zahrady pověřil své dva nejlepší zahradní architekty Andrého Le Nôtra a Louise Le Vaua, kteří zde vytvořili pro svoji dobu typickou francouzskou ornamentální zahradu; ta však vzala za své hned v době vlády Ludvíka XV.

Uprostřed vodní nádrže stojí stará fontána, o které se traduje, ze právě ona dala zámku jméno – Fontainebleau údajně vzniklo zkomolenim slov „fontaine belle eau“, něco jako fontána s krásnou vodou.

 

Další fontánu se sochami najdeme při jižním okraji parku

Z druhé strany Kapřího rybníka, podél novějšího zámeckého křídla z poloviny 18. stoleti, začíná anglický park. Táhne se až k hranici zámeckého areálu, za kterým začíná hluboký fontainebleauský les, který obklopuje ze tří stran nejen zámek, ale celé městečko.

Anglický park vznikl až v Napoleonově době v letech 1810 – 1820. Zlé jazyky uvádějí, že on sám osobně takový typ zahrady nijak neobdivoval, ale v tehdejsi době to byla móda a tak ji musel mít taky.

Součástí anglického parku je i renesanční grotta z doby Ludvíka XV. se zvláštními sochami Atlantů, vystupujících z kamene. Na grottu dříve navazoval lesík s mořskými borovicemi, ten během času však zmizel.

 

Když se vrátíme zpět do Velkého parteru, na jeho východní části můžeme dojít k terase se sochami, která přes vodní kaskády otvírá výhled na kanál Jindřicha IV., dlouhý přes 1200 metrů.

 

Po obou stranách kanálu se symetricky rozkládá další anglický park, vytvořený podobně jako ten, který lemuje i Velký kanál ve Versailles, jen je i se svými 130 hektary mnohem menší. Jeho rozměry však stačily k tomu, aby nás ponoukly k využiti místní atrakce – projížďky bryčkou. Trochu jsem si od toho slibovala i to, že z nadhledu budou fotky zas trochu jiné, aniž by mi došlo, že dřevěná kola na lesních cestách udělají z vozu spíš odstředivku, takže celkem mám z celé vyjížďky asi tak pět použitelných fotek z okamžiku, kdy vůz zastavil, všechny ostatní jsou rozmazané.

Ale vyjížďka byla fajn, to zas ano. V parku najdete hlavně dlouhé aleje, trávníky jak dělané na piknik, v zadní východní části potom vodní kanály a nádrže a pár starých hospodářských budov. 

 

Po vyjížďce v parku vás vůz přiveze zpět k hlavní budově zámku a vy si tak můžete buď odpočinout v místní kavárně, nebo se ještě projít v Dianině zahradě za severním křídlem zámku. Zahrada, která bývala vyhrazena královnám, svůj název dostala podle sochy bohyně, umístěné v zahradní fontáně v době Jindřicha IV. 

 

Pokud vás moje minulé a dnešní povídání zláká k návštěvě zámku, myslím, že nebudete litovat. Na rozdíl od profláknutého Versailles (a to znáte moje nadšení pro Versailles, přesto to takto musím říct), je Fontainebleau klidnější, tišší, intimnější, bez čekání, front a tlačících se davů, zámek má spoustu nádherného dobového vybavení a jeho historie je bohatší.

Na návštěvu je dobré si naplánovat celý den, stihnete tak i procházku půvabným městečkem a posezení v nějaké místní kavárně nebo hospůdce.

 

 

Vstupné do zámku 11 eur, snížené 9 eur. První neděli v měsíci vstup zdarma, kromě července a srpna.

Do zahrad vstup zdarma.

Otevřeno denně kromě úterý, říjen – březen od 9,30 hod do 17 hod, duben – září do 18 hod.

 

 

Vlakem z Gare de Lyon do stanice Fontainebleau Avon.

Jízdné cca 10 eur, s kartičkou (tramvajenkou) Navigo zdarma. Z nádraží autobusem přímo k zámku (je to dost daleko, tady opravdu autobus doporučuji).

 

 

Zámek, do kterého se dnes podíváme, pamatuje několik generací francouzských panovníků od Kapetovců až po Orleánské. Každá z generací tady nechala svoji stopu, svoji přístavbu, přestavbu, nebo úpravu. Vznikl tak rozlehlý komplex sálů, chodeb, kaplí, ložnic a pomocných prostor, pocházející z různých epoch, který určitě stojí za něco přes hodinu trvající cestu z Paříže. 

Dvůr, kterým se dnes dostaneme dovnitř do zámku, nebýval hlavním vstupem; ten teprve uvidíme. Nádvoří, které vidíme nahoře mezi levým tzv. ministerským křídlem a pravým křídlem z doby Ludvíka XV., se dříve jmenoval Dvůr bílého koně podle kopie bílé jezdecké sochy Marka Aurélia z římského Kapitolu, která stávala uprostřed, od roku 1814 se mu však říká „Dvůr adieu“ na znamení toho, že právě tady se Napoleon loučil před odjezdem na Elbu se svými vojsky. Jak ještě uvidíme, v historii zámku hrál Napoleon Bonaparte stejně tak významnou roli, jako francouzští králové.

V průčelí zámku je umístěné slavnostní dvouramenné schodiště. Za ním se nacházejí ty největší a nejnádhernější zámecké sály. 

První zmínky o zámku pocházejí z roku 1137. V průběhu století byla původní malá stavba rozšiřována, ale jeho pravý věhlas nastává až na přelomu 16. a 17. století v době vlády Jindřicha IV. V následujících desetiletích, kdy byli u vlády postupně Ludvíci XIII., XIV., XV. a XVI., se tady odehrálo mnoho událostí, významných jak z hlediska vnitrostátního, politického a diplomatického, ale také těch, které se týkaly soukromí královské rodiny.

K úpadku budov došlo až po francouzské revoluci, kdy jejich část vyhořela, ale hned po nastolení Prvního císařství se o obnovu zámku zasloužil Napoleon, který si toto místo oblíbil.

Dvůr opustil Fontainebleau definitivně v roce 1869. Poté v něm krátce sídlila vojenská škola a od roku 1875 sloužil jako příležitostné místo pro přijímání návštěv francouzskými prezidenty a pro další významné události.

V době 2. světové války si zde Němci zřídili svoje velitelství, zatímco po válce, od roku 1949 až do roku 1966, v jedné jeho části sídlilo velitelství NATO.

Od roku 1862 je zámek památkově chráněn, od roku 1981 je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. 

První expozicí, která se nabízí hned po vstupu do zámku, je křídlo s výstavou o Napoleonově přítomnosti ve Fontainebleau. Kromě obrazárny s portréty členů rodiny tady najdeme velké množství předmětů, které jí patřily – nábytek, zařizovací předměty, nádobí, oblečení, Napoleonovy cestovní potřeby a polní stan, dary, které rodina dostala a také vybavení pokojů malého Napoleonova syna Aiglona, včetně jeho kolébky. 

Chodbou kolem vitráže z roku 1867 s názvem Umělec a předpokojem s cennými obrazy, který Napoleon nazýval Galerie okázalosti (hodlal zde vystavovat díla, která by zobrazovala slavné chvíle zámku) se dostaneme do sálu, kde jsou vystaveny cenné malované talíře z porcelánky v Sèvres. Sál je celý obložený dřevem s intarziemi.

 

Přes předsálí s bohatými štuky se dostaneme na galerii místní kaple Nejsvětější Trojice. Tudy do ní vstupovala královská rodina.

 

Tuto část zámku spojuje s královskými ložniemi dlouhá galerie, vytvořená v roce 1528 Františkem I., jehož bysta je umístěná v jejím čele. Ten ji nechal zařídit v duchu renesance italskými umělci, kteří sem přinesli štukování sádrou a mramorovým prachem, fresky, malované rovnou na zeď, a zlacené dřevěné obložení zdí. Na nich můžeme vidět jednak znak Františka I., kterým byl salamandr, jeho monogram a také královský znak, skládající se ze tří lilií v erbu a s korunou. 

 

Z této galerie je také vidět do parku a na část druhého nádvoří zámku. Tam všude se ještě také později podíváme.

Tou nejzdobnější a nejúžasnější místností je Taneční sál. Začal ho stavět už František I., dokončil ho však až jeho syn Jindřich II. Sál sloužil, jak už napovídá jeho název, k pořádání plesů, banketů a hostin.

Intarzovaný strop hýří zlatem a malované výjevy na zdi představují mytologické scény. Sál byl restaurovaný poprvé už v roce 1835 v době vlády Ludvíka Filipa, který nechal udělat parkety ve stejném tvaru a vzoru, jako je strop. 

Okna sálu vedou na jedné straně k dvouramennému slavnostnímu schodišti, které jsme viděli už nahoře, na druhé straně potom na nádvoří, které bývalo v zámku tím hlavním. Branou s baldachýnem, kterou vidíme dole na vzdálenější straně nádvoří, se do zámku vstupovalo. Toto nádvoří je dnes, bohužel, nepřístupné.

K tanečnímu sálu těsně přiléhá kaple sv. Saturnina, kterou nechal postavil František I. Dokončená byla kolem roku 1546.

Následuje několik menších pokojů, včetně rotundy, umístěné ve středověkém donjonu, a dva bohatě zdobené předpokoje, nesoucí jméno krále Ludvíka Svatého. Bohužel původní vybavení se nezachovalo, to současné pochází buď z jiných zámků (především z Marly), nebo je z pozdější doby. Cestu mineme královskou knihovnu, nazývanou také Dianina galerie, protože na stropě je vymalován celý Dianin mytologický příběh. 

 

Následuje řada královských komnat. Ta první je pojmenována po Ludvíku XIII., který se přesně v této místnosti v roce 1601 narodil. Později pokoj sloužil k zasedání vlády. Stejně jako další salóny, kterými procházíme, i tento překypuje zlacením, obrazy, tapiseriemi, křišťálovými lustry a další nádherou. Bohužel je to všechno chráněno před denním světlem okenicemi, takže se ve tmě skoro nedá ani fotit.

Následuje královnin pokoj. Tady žily všechny francouzské vládkyně, počínajíc na začátku 17. století Marií Medicejskou (manželkou Jindřicha IV.), až po císařovnu Eugénii na začátku druhé poloviny 19. století (manželku Napoleona III. )

Trůnní sál býval až do francouzské revoluce ložnicí králů. Napoleon ji nechal přeměnit na svůj trůnní sál. Je to také jediný trůnní sál ve Francii, ve kterém zůstal zachovaný původní mobiliář.
Při této změně si Napoleon nechal udělat ložnici z bývalé mísnosti, kde býval skladován střelný prach. Vybavení z let 1808 – 1809 odpovídá dobovému vkusu (zkrátka měli rádi barvičky). Totéž platí i pro jeho druhou, menší ložnici, vytvořenou z bývalé pracovny Ludvíka XVI.

Jako poslední místo, kam se při prohlídce dostaneme, je symbolicky tzv. Abdikační salón. Tady u tohoto stolku podepsal Napoleon 6. dubna 1814 svoji abdikaci a poté se vydal pozdravit své vojsko.

Při východu ze zámku nás cesta zavede ještě do spodní části kaple, zasvěcené Nejsvětější Trojici, která pochází ze 16. století. Odehrály se v ní některé z nejdůležitějších událostí královských i císařských rodin – konala se tu například svatba Ludvíka XV., nebo křtiny budoucího Napoleona III.
Zatímco královská rodina sedávala na galerii, kterou jsme viděli už nahoře, tato spodní část byla vyhrazená pro dvořany.

 

Tato princezna byla sice pořádně unavená z prohlídky a neustále kňourala za ustavičného napomínání své nekrálovské matky, na jiných místech bylo však veseleji. Všechny kostýmované bez výjimky mluvily rusky. 

 

Po prohlídce zámku se dostaneme na druhé nádvoří, pojmenované po fontáně, která stojí u balustrády nad umělým jezerem. I tady ovšem, stejně jako na spoustě dalších míst v Paříži i mimo ni, narazíte na po zuby ozbrojené vojenské hlídky.

Zámek je obklopený zahradami, které sice nejsou tak rozlehlé a ani tak nádherné, jako ty ve Versailles, ale přesto mají svůj půvab a spoustu nádherných koutů. Podíváme se do nich spolu příště.

 

V zámku jsou ještě další prostory, které můžete navštívit. My jsme zapomněli na tzv. Čínské muzeum, kde jsou uchovávány královské sbírky předmětů z Orientu (nejen z Číny). Neviděli jsme ani královské divadlo a turecký budoár, o jejichž existenci jsme se dozvěděli až po prohlídce a už se nám tam nechtělo vracet. Momentálně je v rekonstrukci Papežský apartmán, který je jinak také součástí prohlídky. 

Oproti Versailles je zde velká výhoda, že nebývají fronty u pokladny. Salóny uvnitř jsou sice plné návštěvníků, při příchodu se ale nečeká a po zakoupení vstupenky jdete rovnou dovnitř.

Vstupné 11 eur, snížené 9 eur. První neděli v měsíci vstup zdarma, kromě července a srpna.

Otevřeno denně kromě úterý, říjen – březen od 9,30 hod do 17 hod, duben – září do 18 hod.

 

 

Vlakem z Gare de Lyon do stanice Fontainebleau Avon.

Jízdné cca 10 eur, s kartičkou (tramvajenkou) Navigo zdarma. Z nádraží autobusem přímo k zámku (je to dost daleko, tady opravdu autobus doporučuji).

 

 

Z horní středověké části města Provins, kterou jsme TADY viděli minulou neděli, je krásný výhled na dolní město, ležící pod kopcem kolem říčky Voulzie. Sbíhá do něj shora několik cest, lemovaných starými kamennými, částečně hrázděnými domy s temně hnědými střechami. Asi nejhezčí cesta dolů je po starodávné rue Saint-Thibauld, ze které odbočují nalevo dolů ze svahu nebo napravo nahoru uzounké uličky, kamenné schody nebo prostě jen vyšlapané stezky. 

O tom, že i za starými hradbami je co vidět, nás přesvědčí výhled do protějšího kopce, uprostřed kterého stojí starý klášter klarisek z poloviny 13. století. Dnes už svému účelu neslouží, má v něm sídlo pobočka národní knihovny. Klášter bohužel není běžně přístupný, ale pokud byste jeli z nádraží do centra turistickým autobusem, ten sem zajíždí a je tak možné si klášter prohlédnout aspon zvenku.

Nízká budova kostela a mohutné zdi naznačují, že ve svahu jen kousek od vyhlídky leží další klášter. Dnes je v něm církevní škola sv. Kříže. Vrata byla dokořán, tak se podíváme dovnitř. 

 

Kolem hlavní ulice leží spousta malebných domů, obchůdků, zahrádek, schodišť, zídek a plotů. Ani jsem nevěděla, co fotit dřív. 

Dole pod kopcem narazíme na další věž kaple (bohužel jsem ji zapomněla vyfotit zblízka). Je součástí komplexu bývalého špitálu, pod kterým se rozkládají podzemní katakomby. Vstupní prostory jsou otevřené zdarma, do katakomb se platí symbolické vstupné. Kaple byla zavřená.

Jedna část bývalého špitálu, ta novější, slouží dodnes zdravotnictví

Po pár metrech se dostaneme do rušné rue du Val, hlavní obchodní třídy s pěší zónou, která probíhá po celé délce centra města. Nečekejte ale žádné moderní obchody nebo domy, tady jsme pořád ještě jednou nohou ve středověku. Oběd v jedné z místních hospůdek i pozdější odpolední svačina u venkovního stolečku místní pekárny patří k nejmilejším vzpomínkám z toho dne.

Nezapomeňte odbočit jednou z kolmých uliček ke starému chrámu sv. Kříže, který dostal svůj název podle kousku Ježíšova kříže, který zakladatel kostela Thibaud ze Champagne přivezl na konci 12. století z Jeruzaléma. Kostel byl postavený na začátku 13. století nejdříve jako součást opatství, které později zaniklo. Je jednou z nejvzácnější památek v Provins, přesto se dovnitř hned tak nikdo nepodívá. Jeho stavitelé ho totiž postavili v záplavové oblasti v místech močálu na dřevěných pilotech (pozor, jsme na začátku 13. století!), které už za několik století začaly dělat problémy se statikou. Ke zkáze mu napomohlo i období po francouzské revoluci, kdy si v jeho chóru udělali revolucionáři továrnu na výrobu ledku.

Kostel byl v průběhu staletí několikrát zpevňován, ubouráván, dostavován a rekonstruován, naposledy v 19. století, poté sloužil znovu náboženským účelům, jenže v 70. letech 20. století se znovu začal propadat. Od té doby je zavřený, mluví se o jeho záchraně, ale nic konkrétního se zatím neuskutečnilo. Ale už z něho prý aspoň definitivně vyhnali bezdomovce a vandaly, kteří uvnitř zničili, na co přišli.

Kostel sice přišel už dávno o svůj původní portál, byl však k němu připojen portál později zbořené kaple Saint-Laurent, která byla také součástí původního opatství

Jen o kousek dál najdeme městskou radnici. Ta stojí na samém konci rue du Val a tady už se s městem pomalu začneme loučit. O pár ulic dál přejdeme most přes říčku Voulzie, za ní zahneme doprava a po pár desítkách metrů uvidíme nádraží, ze kterého nás vlak odveze zpátky do Paříže.

 

 

Přestože Provins neleží v těsné blízkosti Paříže, ta hodinu a půl dlouhá cesta určitě stojí za to. To, co jsem vám v těchto dvou článcích ukázala, není samozřejmě ještě všechno, co je k městečku k vidění, jen jsme toho za jeden den víc nestihli.
Hodně mě mrzí, že jsme už neměli čas navštívit místní rosarium. Provins je pěstováním růží a hlavně výrobky z nich proslulé. Ve městě najdete několik obchůdků, které nabízí mýdla, krémy a jinou kosmetiku s výtažkem z růží, nebo taky místní specialitu, kterou jsou kandované plátky růží jako bonbóny.

K vidění je tady taky středověký kostel Saint-Ayoul z 12. století nebo gotická věž Panny Marie z 15. století, která bývala součástí kostela, zbořeného v polovině 18. století.

Na druhou stranu mám aspoň důvod, proč se sem příští rok vrátit. A nakonec kdoví, jestli to neudělám už během své příští cesty. 

 

Letecký pohled na Provins. Vlevo hormí město, které jsme viděli minule, vpravo to dolní, kudy jsme chodili dnes. Na letecké fotce je hezky vidět obrys hradeb. Jejich zachovaná část je úplně vlevo; v ostatních částech, kde byly zbourány, dnes vede vodní kanál a alej. 

Jak se tam dostat:
Vlakem z Gare de l´Est. Cesta trvá asi hodinu a půl a jízdenka stojí tam a zpět kolem 22 eur. Provins leží v 5. zóně, takže ti, kdo si v Paříži koupí „tramvajenku“ Navigo, mají cestu zdarma v rámci tarifu.
Po příjezdu do Provins můžete jet od nádraží do centra malým elektrickým turistickým autobusem (2,50 eur nebo opět Navigo zdarma), který projíždí městem napříč a zajíždí i na blízké sídliště. Pěšky je to z nádraží do dolního města asi 10 minut, do horního města, které jsme viděli minule, asi 20 minut.

 

Městečko Provins, do kterého se dnes podíváme, leží asi sedmdesát kilometrů jihovýchodně od Paříže. Pro své středověké i novověké památky je od roku 2001 celé zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO a to je určitě důvod, proč ho navštívit. Pokud už jste v Paříži všechno viděli a nebudete vědět, kam ještě jít, určitě stojí za to sednout na Gare de l´Est na vlak a vypravit se sem. 

Městečko zažilo svůj největší rozkvět v době středověku, kdy bylo po Paříži a Rouenu třetím největším francouzským městem. Počátky osídlení na tomto místě ale spadají už do doby paleolitu, i když ten největší rozvoj začal v době Karla Velikého v 9. století.

Město bylo jedním ze čtyř, kterému bylo ve 12. století králem Ludvíkem XI. patentem uděleno právo pořádat tradiční trhy kraje Champagne, kterých se účastnili nejen místní kupci, ale také obchodníci, přivážející zboží z dalekých zemí. Trhy tak přinesly středověkému městu rozvoj, proslulost a bohatství.

Postupem století a především kvůli průmyslové revoluci, odehrávající se v jiných městech, význam a rozvoj Provins upadal. Možná jen díky tomu se nám, naštěstí, část města zachovala ve své středověké podobě. A právě ta nás dnes bude zajímat.

Prohlídku města začneme na place du Châtel, náměstí, kde se konávaly slavné trhy. Dnes nám je připomíná jen kašna s tepanou mříží a kamenný kříž.

Tady jsme přímo v srdci středověké zástavby a také, bohužel, turistického ruchu. Křižovatka středověkých uliček v západní části náměstí je plná turistických restaurací a lákadel, hotelů a krámků s cetkami. Stačí však zajít za roh a ocitnete se v tichu zdí starých domů. 

Směrem k východní části starého centra už z dálky uvidíme mohutné kamenné zdi Cézarovy věže. Podle legendy byla postavena Juliem Cesarem, ale ve skutečnosti pochází z 12. století a byla postavena jako strážní věž, která ohraničovala okraj tržišť. Později sloužila i jako vězení.

Věž je možné navštívit a to jsme si, samozřejmě, nemohli nechat ujít. 

V prvním patře věže je umístěný velký klenutý sál, který sloužil jako shromažďovací a společenské místo pro hlídky. Z něj vedou chodbičky a boční schody do menších místností, které sloužily veliteli posádky a členům hlídek, ale také jako vězeňské cely.

Na vrchol věže vedou úzké a vysoké kamenné schody. Nic pro klaustrofoby.

Už při výstupu nahoru se nám v malých okéncích schodiště objevují výhledy do okolní krajiny i na některé prvky věže, například na doškovou krytinu bočních věžiček.

Krytou chodbou pod vrcholkem věže chodily hlídky, které město střežily

Na samém vrcholku se dostaneme pod krov, pocházející ze 17. století, kdy byla věž teprve zastřešena. V té době byla také osazena šesti zvony. Pět z nich bylo sejmuto a roztaveno v revolučních letech na konci 18. století a do dnešních dnů se zachoval jen ten největší a nejtěžší třítunový.

Z vrcholu věže můžeme pozorovat, bohužel jen přes hustě zamřížovaná okénka, okolí věže. Směrem k východu se nám tak otevře i pohled na druhou významnou památku města, kapitulní chrám Saint-Quiriace.

Stejně jako Cézarova věž, i chrám pochází z 12. století. Jeho mohutné kněžiště i téměř holé průčelí napovídají, že kostel měl být původně mnohem větší (z původně plánovaných osmi klenebních polí byla realizována pouze dvě). Finanční problémy království ve 13. století v době krále Filipa Sličného nedovolily dokončení kostela a pozdější úpadek významu města také dokončení nedovolil.

Průčelí, v němž byla až do roku 1625 dvě okna, která však začala narušovat statiku a proto byla zazděna, je dnes zakončeno holou zdí z roku 1504 s jednoduchým portálem, nad kterým je umístěná mandorla s reliéfem Krista ve slávě.

Kupole pochází z poloviny 17. století, kdy byla původní věž kostela zničena při požáru.

Malá pamětní deska po levé straně průčelí připomíná, že v roce 1429 navštívil mši v tomto kostele král Ludvík XI. v doprovodu Johanky z Arcu. 

Gotický kostel s románskými prvky svým kněžištěm a chrámových ochozem napovídá, že stavitelé měli mnohem větší ambice, možná i pozdější povýšení na katedrálu.

Vitrážová okna, která vidíme dnes, pocházejí ze 17. století, kdy byla původní tmavá okna vyměněna a rozšířena, aby se do chrámu dostalo světlo. Ve stejně době byl nahrazen i oltář, protože ten původní gotický byl považován za „příliš opotřebovaný“. 

Kříž na náměstí před kostelem ukazuje místo, kam až měl původně dosahovat vchod do chrámu

Když se od kostela vydáme zpět směrem k hlavnímu náměstí, dostaneme se do turistických uliček, o kterých jsme už mluvili. Tady také najdeme další památky, především staré gotické domy (i několik románských) se zachovaným podzemím s klenbami. Některé z nich v minulosti sloužily jako obytné domy, lázně, hostince nebo skladiště pro zboží kupců, v jiných byly špitály pro příchozí a poutníky. Dnes jsou některé z nich přístupné a říká se, že tyto podzemní prostory inspirovaly Umberta Eca, když psal některé pasáže své knihy Foucaultovo kyvadlo.

(Podzemí je sice zajímavé a plné historie, je ovšem tmavé a nefotogenické). 

Jeden ze starých domů, v němž býval špitál. Z původní stavby dnes zůstalo jen přízemí a podzemí.

Z náměstí se vydáme na západ po rue de Jouy, kterou se dostaneme ke staré městské bráně Porte de Jouy. Ta je vsazena do středověkých hradeb, které jsou pro město typické a které tvoří součást světového dědictví UNESCO. Hradby zde zůstaly zachované v délce 1200 metrů a je v nich celkem 22 věží různého tvaru a výšky. Můžeme si tak udělat představu, jak středověké město v této části vypadalo.

Hradby z venkovní strany

Na hradby u brány se dá vystoupat a podívat se na město z výšky. Tady nahoře vidíme silnici, vedoucí směrem k centru, dole potom opačný pohled za město. Fascinuje mě, že město opravdu končí hradbami a bránou, za kterou vede z města jen úzká silnice, stejně jako v době jejího vzniku.

Kolem hradeb se zevnitř i zvenku můžeme dostat k druhé zachované bráně, Porte Saint-Jean. Za ní leží malá část novějšího města a v bývalém statku také turistické středisko, kde vás zahrnou plánky a další literaturou o městě.

Procházku v uličkách této části města můžu vřele doporučit. Každý dům tady totiž představuje památku sám o sobě, navíc jsou domy pečlivě upravené, obrostlé květinami a je tu klid a ticho.

Dnes jsme se podívali na část středověkého horního města, někdy příště, třeba zas příští neděli, sestoupíme po silnici o něco níž a projdeme si dolní město. I tam najdeme spoustu věcí, které nás zaujmou a ohromí.

Jak se tam dostat:

Vlakem z Gare de l´Est. Cesta trvá asi hodinu a půl a jízdenka stojí tam a zpět kolem 22 eur. Provins leží v 5. zóně, takže ti, kdo si v Paříži koupí „tramvajenku“ Navigo, mají cestu zdarma v rámci tarifu.
Po příjezdu do Provins můžete jet od nádraží do centra malým elektrickým turistickým autobusem (2,50 eur nebo opět Navigo zdarma), který projíždí městem napříč a zajíždí i na blízké sídliště. Pěšky je to z nádraží do dolního města asi 10 minut, do horního města, které jsme viděli dnes, asi 20 minut. 

 

Pokud jste v Paříži, nebo se tam chystáte, bude se vám před nadcházejícím víkendem možná hodit tip na kratší výlet. Zavedu vás jen dvacet kilometrů západně od Paříže do městečka Saint-Germain-en-Laye, které jsme na blogu v minulosti už viděli díky jednomu z královských zámků, který se tady nachází. Posledním králem, ktery zde sídlil a který se tady i narodil, byl Ludvík XIV., který však v době své vlády přenesl sídlo dvora do Versailles. Pro Saint-Germain-en-Laye to znamenalo určitý úpadek, ale i přesto si zachovalo noblesu a půvab, které mu dodnes zaručuje pověst bývalého královského města i blízkost krásného zámku s rozlehlým parkem. 

O historii zámku jsem už psala TADY, o parku zase TADY. Našim dnešním cílem se proto stanou spíš uličky města. Jsou starobylé a výstavné a pokud se sem vypravíte, určitě si nechte čas i na procházku městem.

 

 

Linka RER A vás přiveze přímo k zámku, má tady konečnou. Linka Paříž – Saint-Germain-en-Laye je následovníkem původní železniční trati z roku 1837, která byla prokopána přímo prostředkem zámeckého parku, a která byla jednou z prvních francouzských železnic.

Dnes má linka A víc větví a tedy i víc konečných a pokud sem pojedete, musíte si pohlídat, že opravdu jedete správně linkou A1.

 

Staré jádro městečka pochází jednak z doby jeho největší slávy, kdy zde sídlili králové, ale také z dob pozdějších, porevolučních. Za Bonapartových dob zde byla založená jezdecká škola, později zde byla velká kasárna a nemocnice. Ještě později zde Napoleon III. založil v budově zámku historické muzeum. Všechny tyto činnosti, včetně stavby železnice, sem přiváděly nové a nové lidi, často velmi majetné, kteří si zde nechávali stavět domy a paláce.

V úzkých uličkách najdete spoustu malých krámků s barevnými výklady, kavárny a restaurace

 

Neoklasicistní kostel s nízkou věží z roku 1824, který stojí naproti zámku a tedy přímo u vchodu do RER, je zasvěcen – jak jinak – sv. Germainovi

 

 

Hned vedle zámeckého parku jsem narazila, kromě jiného, také na půvabnou uličku (nebo spíš dvůr) s názvem Cité Médicis. Projekt byl vytvořený ve 30. letech 19. století v souvislosti se stavbou železnice a jeho název se vztahuje pravděpodobně k Marii Medicejské, manželce Jindřicha IV. a matce Ludvíka XIII., za jejichž vlády zámek zažil největší rozkvět.

Myslím, že tady by se mi líbilo bydlet.

 

 

 

 

 

 

 

V Saint-Germain-en-Laye najdete, samozřejmě, ještě další zajímavosti, které nemám na fotkách, ale které také stojí za návštěvu. Je to především Národní archeologické muzeum, které sídlí přímo v zámku, ale také rodný dům Clauda Debussyho nebo muzeum Maurice Denise, malíře-symbolisty z přelomu 19. a 20. století.

V turistickém infocentru, umístěném právě v Debussyho domě (38 rue au Pain) najdete všechny potřebné informace.

 

 

Jak se tam dostat: RER A1

Ve slunečném pražském listopadovém dni se vydáme do stejně tak sluncem zalitého parku Vallée-aux-Loups nedaleko Paříže, ve kterém stojí dům, v němž bydlel jeden z nejznámějším francouzských spisovatelů a politiků začátku 19. století.

Francois-René de Chateubriand byl nejen předchůdce romantismu, ale po francouzské revoluci, kdy se zasazoval o návrat křesťanských hodnot, se angažoval také jako politik. V době Ludvíka XVIII. a Karla X. byl velvyslancem a ministrem zahraničí. Jeho politická kariéra skončila s tzv. Červencovou monarchií, kdy byl v opozicí proti nově nastoupivšímu králi Ludvíku-Filipovi.

V době svého politického vzestupu v roce 1807 si koupil dům, do kterého se dnes podíváme, a který mu sloužil jako útočiště před politickým světem – a hlavně jako místo, kde napsal svá nejdůležitější díla.

 

Dům stojí v parku nedaleko úzké silničky v obci Châtenay-Malabry

K domu se dostaneme až po chvíli stoupání do kopce. Zatímco ze zadní strany nás překvapí novogotické prvky (téměř celé zarostlé zelení), hlavní průčelí má klasicistní sloupoví, které bylo v době, kdy Chateaubriand dům rekonstruoval, v módě.

Domu dominuje dvouramenné schodiště, které vede z haly v přízemí do prvního patra rovnou ke knihovně (ta ovšem byla zamknutá). Schodiště údajně pochází z lodi.

Dům je vybaven zařízením nejen z Chateaubriandovy doby, ale také z doby dalšího vlastníka Mathieu de Montmorency, který dům koupil poté, co ho Chateaubriand musel v roce 1817, když byl zbaven funkce ministra zahraničí, prodat kvůli finančním potížím.

V přízemí domu leží řada menších salonků. V tom modrém visí obraz Chateaubriandovy milenky Juliette Récamier, odpočívající na stejné pohovce, nad kterou je obraz pověšený.

Některé vybavení z Chateaubriandovy doby připomíná jeho cestu do Orientu

Ložnice Juliette Récamier. Hodiny na krbu jsou připomínkou jejího přátelství s Hortense, dcerou Napoleonovy manželky Joséphine de Beauharnais.

Chateaubriandova ložnice a jeho psací stolek. Tady prý napsal Paměti ze záhrobí.

Při pozdějších úpravách byla k domu přistavěna věž, kaple a ještě později skleník, ve kterém je dnes kavárna

 

Kaple není pro návštěvníky muzea přístupná, tak jenom zvenčí přes sklo můžeme obdivovat hru barev na podlaze
Rozlehlý čtrnáctihektarový park kolem domu tvoří arboretum se vzácnými stromy, ale najdeme tady také velkou louku s ovcemi a několik malých staveb

Lavička v parku, na které si z plastové krabice můžete půjčit některou Chateaubriandovu knihu a v klidu si zde číst

V parku jsou rozmístěny stojany s úryvky z Chateubriandových knih

 

 

Když vyjdeme z parku ven, přímo naproti vstupu uvidíme bránu do arboreta, které jsme TADY už před časem také viděli.

Maison de Chateaubriand
87 rue de Chateaubriand

Châtenay-Malabry

 

Otevřeno od března do října 10 – 12 a 13 – 18,30 hod, od listopadu do února 10 – 12 a 1 – 17,30 hod
Vstupné 5 eur, snížené (studenti a senioři) 3,50 eur

Jak se tam dostat: RER B Robinson, potom autobus 194 nebo 294, stanice Marc Saignier, nebo cca 20 min pěšky po šipkách