Zámek Rambouillet se letos v létě otevřel pro veřejnost po dvouletém restaurování. Mohla bych napsat, že proto září novotou, to by však u památky se středověkým původem asi nebylo nejvhodnější, takže se spokojím s tím, že řeknu, že ho restaurátorské práce vybrousily do té nejlepší podoby.

Původ zámku sahá až do poloviny 14. století do doby vlády Karla V., kdy si ho nechal postavit královský soudní rada Jean Bernier. Jako většina tehdejších šlechtických domů na venkově, i Bernierovo sídlo mělo na základě výnosu krále Františka I. podobu opravdového opevněného zámku s vodními příkopy, hradbami a mohutnými věžemi. Ty jsou ostatně základem stavby i dnes. Hrad postupně prošel vlastnictvím několika dalších královských úředníků, kteří měnili jeho podobu nejen podle předpisů a módy, která kdy právě vládla, ale také podle potřeby, vyvolané několikerým vypleněním a pobořením. V roce 1706 ho od tehdejšího majitele, bohatého finančníka a politika Fleuriau d’Armenonville, který zámku vtiskl dnešní půdorys a vytvořil kolem něj zahradu a park, násilně odkoupil nemanželský, ale legitimizovaný syn Ludvíka IV. a Madame de Montespan Louis-Alexandre de Bourbon. Ten zámek kompletně přestavěl, vytvořil nádvoří, sjednotil průčelí a dokoupil další pozemky v okolí. Po jeho smrti zámek zdědil jeho syn vévoda z Penthièvre, který se zde narodil a vyrostl, příliš si ho ale neužil. Historie se zopakovala a i on byl nucen prodat zámek mocnějšímu, který si na něj udělal zálusk. Tím byl král Ludvík XVI., který ho v prosinci 1783 převzal do svého vlastnictví a kromě dalších úprav nechal kolem zámku vystavět nejen rozlehlé stáje pro pět set koní, ale dokonce i celé městečko, které dokázalo pojmout přes čtyři stovky služebníků, kteří na něm pracovali.

Nejstarší částí zámku je kulatá věž s cimbuřím, v níž v roce 1547 údajně zemřel král František I.

 

Zámek byl v majetku francouzských králů až do francouzské revoluce v roce 1789, po níž zůstal opuštěný. Život sem znovu přivedl až Napoleon Bonaparte, který si ho oblíbil a rád sem jezdil na lov. Údajně tady strávil i několik nocí v červnu 1815, těsně před svojí abdikací a odjezdem na Elbu.

Od roku 1883 se zámek stal letním sídlem francouzských prezidentů. Tím prvním, který sem začal jezdit, byl Jules Grévy, po němž se tady vystřídala celá plejáda francouzských nejvyšších státníků. Konalo se tady také několik mezinárodních zasedání na nejvyšší úrovni, především v době vlády prezidenta Giscarda d´Estaing, který sem v roce 1975 pozval na první setkání zástupce dalších pěti nejrozvinutějších zemí, ale v rámci svých návštěv ve Francii sem přijel i Boris Jelcin, Nelson Mandela, Husní Mubarak a další. V roce 1999 zde byl představen návrh mírové dohody mezi Jugoslávií a albánskými Kosovci, kterou Jugoslávie odmítla, což následně vedlo k válce v Kosovu.

V roce 2009 byl zámek převeden do správy Centra pro národní památky a jen o něco později zpřístupněn veřejnosti. Po nedávných restauračních pracech máme možnost prohlédnout si zámek v celé jeho zrenovované kráse. Na konci léta, kdy jsem se tam vypravila, byla zatím otevřená jen jedna část, zatímco na jiných místech se ještě pracovalo.

Z původního mobiliáře a dalšího vybavení nezůstalo dnes na zámku prakticky nic. Můžeme tak aspoň obdivovat vyřezávané obložení stěn a především gobelíny a obrazy, kterými jsou pokryty stěny, a které sem byly přemístěny většinou v době francouzských prezidentů.

Zahrada a park, které se rozkládají kolem zámku, si zachovaly svoji původní rozlohu a tvar z doby svého založení v roce 1699. Těsně u zámku leží francouzská zahrada s upravenými květinovými záhony a exotickými stromy s citrusy v ohromných květináčích. Na ni navazuje anglický park s alejemi stromů. Hlavním prvkem parku je rozlehlá vodní plocha, kolem které byla vybudována síť kanálů, mezi nimiž tak vznikly ostrovy. Kdysi na nich byly umístěny umělé jeskyně, skály, sochy a altánky, z nichž jen některé zůstaly zachovány dodnes.

Největší zachovalou stavbou v parku je tak zvaná Královnina mlékárna, statek, který v roce 1789 nechal postavit Ludvík XVI. pro Marii Antoinettu podle vzoru její versaillské vesničky. Pověst říká, že to udělal z lásky, ale ve velké tajnosti, protože už tehdy bylo království ve velké finanční tísni a on se obával reakce dvora i lidu.

V obkroužení nízkými budovami statku, kde dnes najdeme obchody se suvenýry, stojí oválná neoklasicistní stavba se zlaceným nápisem a s medailonem s krávou, který připomíná, že právě zde královna pořádala ochutnávky mléčných výrobků ze své farmy. Uvnitř stojí pod kupolí kulatý mramorový stůl, na němž bývaly produkty vyloženy (ten dnešní sem ovšem nechal umístit až Napoleon). Stěny kolem jsou vyzdobeny dalšími medailony s tématikou zpracování mléka a výroby různých produktů z něj.

 

V druhé místnosti této stavby je vytvořená umělá grotta s bílou mramorovou sochou bohyně Amaltheiy, jejíž mytologie částečně souvisí s posláním celé stavby. Tato řecká bohyně totiž ve své přijaté podobě kozy svým mlékem odchovala Dia (kterého matka porodila potají na Krétě, aby ho jeho otec Kronos nespolkl, jako jeho všechny předchozí sourozence).

Za Královninou mlékárnou se dostaneme hlouběji do parku mezi umělé stavby a kanály

Stavbou, kterou si tady nesmíme nechat ujít (a která tvoří součást prohlídkového okruhu společně s mlékárnou), je chaloupka, jejíž nenápadný venkovní vzhled svádí k přehlédnutí. Byla by to škoda, protože má jedinečný interiér, celý vyložený mušlemi, perletí a mramorem. Bohužel se uvnitř nesmí fotit, ale představte si kruhovou místnost, odshora až dolů vyloženou perletí, která na zdech vytváří obrazce a medailony. Nechala si ji v letech 1770 – 1780 vytvořit princezna de Lamballe, snacha jednoho z minulých majitelů vévody z Penthièvre.

Cesta parkem nás vede kolem celé vodní nádrže tak, abychom se dostali zpět k zámku. Místy mezi stromy prosvítají stavby ve městě s věží kostela uprostřed. Pokud byste se sem vypravili, nechte si nějaký čas i na městečko, se svým starobylým královským šarmem určitě stojí za to.

Zámek Rambouillet je další z perel bývalého francouzského království, které se nacházejí na jihozápadě Paříže. Podobných staveb je tady mnoho a ani časté návštěvy Paříže mi nestačí k tomu, abych je všechny zmapovala. Tak snad postupně jednu po druhé.

Château de Rambouillet
Otevřeno denně kromě úterý od 10 do 12 hod a od 14 do 17 hod

Vstupné 9 eur, do 25 let zdarma

Vstupné zahrnuje prohlídku mlékárny a perleťového domku, které se konají vždy v 11,15 a 15,30 hod

 

Jak se tam dostat:

Vlakem z nádraží Montparnasse (směr Chartres)

Zpáteční jízdenka stojí kolem 20 eur, kdo má kartu Navigo, jede zdarma

 

 

 

Auguste Renoir by neděli v městečku Chatou, kam se dnes podíváme, strávil nejspíš se svojí ženou Aline nebo s některým ze svých přátel impresionistů, s nimiž měl ve zvyku sem jezdit a malovat. Přesto si můžeme aspoň představovat, že jsme sem také přišli v dobách největší slávy těchto míst, jít ve stopách tehdejších umělců a podívat se, co tady ze slavných dob zbylo.

Procházku, na kterou vás dnes pozvu, jsem odkládala několik let, protože vždycky bylo něco důležitějšího a významnějšího, přestože jsem pořád věděla, že se do Chatou chci vydat. Nakonec jsem využila sluneční, téměř letní neděli, která byla v Paříži před dvěma týdny, a celý (nebo téměř celý) okruh, který jsem měla už dávno vymyšlený, jsem si prošla.

Pokud se budete chtít v mých stopách vypravit, doporučuji začít u stanice RER A v městečku Rueil Malmaison. Chatou má sice svoji stanici RER také, z ní se budeme nakonec vracet do Paříže, ale na místo, kam máme namířeno jako první, je to z Rueil Malmaison blíž. Stačí jen od vlaku přejít most na ostrov, který zde v délce několika kilometrů půlí podélně Seinu na dvě části, a uvidíme na břehu po pravé straně náš první cíl – la Maison Fournaise.

Historie tohoto místa sahá do poloviny 19. století, kdy se mezi Pařížany rozšířila móda trávení volného času v přírodě a především zájem o veslování a jiné vodní sporty, a kdy se začali houfně vydávat z Paříže ven směrem po proudu Seiny, která na východ od města vytváří celou řadu malebných zákrutů.

Této módy využil v roce 1857 výrobce lodí Alphonse Fournaise, který si na ostrově Chatou přímo naproti stejnojmenné obci koupil dva domy, v nichž vybudoval výrobnu a půjčovnu loděk, zatímco jeho žena k rodinnému podniku přidala restauraci s tančírnou a malý hotel. Byl to okamžitý úspěch, který sem přitáhl také umělce. Jako první sem začali jezdit malíři romantismu, kteří tvořili v Barbizonu; Chatou bylo přece jen blíž Paříži a příroda zde byla stejně malebná a divoká.

Největší slávu však Maison Fournaise zažil kolem 70. a 80. let 19. století, kdy se zde objevili impresionisté, především Claude Monet, Alfred Sisley, Berthe Morisot, Edouard Manet, Camille Pissarro, ale také a hlavně Auguste Renoir, který zde namaloval asi třicet obrazů a který si místní kraj pochvaloval nejen kvůli krásné krajině a blízkosti řeky, ale také kvůli kráse místních dívek, které mu stály modelem, jako třeba Alphonsine Fournaise, dcera majitelů restaurace.

 

Alphonsine Fournaise v Renoirově podání z roku 1879

V roce 1990 zde byla otevřena restaurace, v zadní části bylo vybudováno malé muzeum a areál se opět stal cílem vycházek.

 

Dům stojí přímo na břehu Seiny. Ostrov v jejím řečišti se dnes jmenuje Ostrov impresionistů a jeho dnešní protáhlý tvar je dílem propojení více menších ostrůvků do jednoho celku. Proto také mají různé části ostrova odlišné názvy; to je připomínka původního stavu. Podél břehů jak na ostrově, tak i na pevnině v obci Chatou a také, jak ještě uvidíme, ve vedlejších obcích Croissy-sur-Seine nebo Bougival, byla vybudovaná tak zvaná Stezka impresionistů, na níž velké panely připomínají obrazy, které byly v těch kterých místech namalovány. Přímo před La Maison Fournaise stojí jeden z nich, který nás uvádí přímo do hlavní místnosti restaurace. Jmenuje se Oběd veslařů (u nás, kdo ví proč, oficiálně překládaný jako Snídaně veslařů) a v roce 1880 ho zde na verandě namaloval Auguste Renoir.

Veranda, na které je obraz namalovaný (stejně jako portrét Alphonsine), zde pořád v prvním patře existuje, i s modrým zábradlím a červeno-bíle pruhovanou markýzou.Ta dívka vlevo dole je Aline Charigot, budoucí Renoirova žena.

Samozřejmě, že jsem toužila po tom, vyfotit si místo ze stejného pohledu, jako byl namalovaný obraz, ale přišla jsem nešikovně přímo v poledne, kdy byla restaurace plná a netroufla jsem si proto rušit. Tak aspoň zvenku.

Na tepaném zábradlí verandy jsou vidět propletená písmena AF – monogram Alphonse Fournaise

Zadní část domu připomíná spíše provensálské vesničky. Za modrými okenicemi se skrývá muzeum, kde můžeme vidět vzor loďky, jaké Alphonse Fournaise vyráběl pro veslaře, spoustu Renoirových reprodukcí a v půdní vestavbě potom tématickou výstavu, která v současné době až do 5. listopadu nabízí výstavu ruského postimpresionisty Leona Zeitlina (1885 – 1962), který žil v Paříži. Upřímně, jeho obrazy tíhnou spíš k dobovému kýči, ale sem se na dokreslení atmosféry vcelku hodí.

Jen o pár kroků dál najdeme tabuli s dalším Renoirovým obrazem Veslaři v Chatou z roku 1881

V těsném sousedství stojí další restaurace; ta už není historická, za to ve své zadní dřevěné přístavbě skrývá spoustu historie. Je v ní malá výstavka historických lodí, především veslic, které jsou dodnes používány. Nejcennější z lodí je zde ovšem bílá plachetnice s podivným názvem Roastbeef, která je přesnou kopií lodě, kterou si pro sebe navrhl malíř Gustav Caillebotte. Ten na rozdíl od většiny svých malířských kolegů pocházel z bohaté rodiny a mohl si proto dovolit náročného koníčka. Působil nejen jako stavitel lodí v loděnici v nedalekém Argenteuil, ale také jako závodník – v jachtingu, tehdy nově zaváděném sportu, se stal po roce 1880 několikrát mistrem Francie.

Téměř pod mostem, přes který jsme přišli, vyplouvají ovšem jiné lodě. Nepravidelně vždy jednou za měsíc se odtud můžete vydat na plavbu lodí kolem celého ostrova.

Za La Fournaise se dá jít na procházku po severní části ostrova, kde leží golfové hřiště a lesík, ještě předtím ovšem je nutné projít několik stovek metrů kolem sídla francouzské národní elektrárenské společnosti, a to podle googlového street view není nic zajímavého.

Část ostrova s lesem se na špičce jmenuje Île Saint Martin, ta golfová je Île Fleurie, elektrárenská Île de Chatou a, jak už jsem psala nahoře, část od La Fournaise směrem k jihu je Ostrov impresionistů (konec konců, i samo městečko Chatou si říká „město impresionistů“ a s odkazem na malíře se tady setkáme ještě několikrát).

Při své návštěvě jsem se na ostrově připletla i k akci, která se tady koná dvakrát do roka, a to k velkému veletrhu starožitností a šunky (neptejte se, jak to spolu souvisí, nepřišla jsem na to). Výstaviště se rozkládá přímo pod mostem v Chatou, davy lidí (a taky vysoké vstupné) mě ovšem spolehlivě odradily, takže jsem zamířila raději do parku za výstavištěm.

 

Fotky jen přes plot

Tady už někdo nakoupil a odnáší si trofej

Výstaviště se táhne na ostrově mezi silničním a železničním mostem. Přímo pod ním, mezi všudypřítomnými zaparkovanými auty, objevíme tabuli s dalším Renoirovým obrazem s názvem Železniční most v Chatou. Vyfotit stejný pohled nejde, jednak je most zcela zakrytý stromy, a také je prostor pod jeho obloukem do posledního centimetru vyplněný parkujícími auty. Aspoň se můžeme podívat na jeho oblouky v řece.

Můj původní záměr byl dojít přes ostrov z Chatou až k mostu v Bougivalu, který maloval Claude Monet. Je to něco přes dva kilometry a do Chatou jsem se chtěla zase vrátit po pravém břehu, ovšem až příliš pozdě jsem zjistila, že ostrov není po celé délce průchozí a musela jsem se potupně vrátit. To píšu spíš jako varování, pokud by někdo měl stejný nápad jako já.

Ostrov příjemné místo k odpočinku; je zařízený jako park s lavičkami a dětskými hřišti a v zadní části také s fontánkou s pitnou vodou. Hned za ní ovšem začíná plot, který ostrov přehrazuje a za který se nesmí (jde o uzounkou, jen pár metrů širokou část, která byla vybudovaná uměle jako spojovník mezi tímto a dalším ostrovem Île de la Chausée).

 

Zrovna v tu neděli ovšem ani tady nebylo moc klidu, konala se tady nějaká skautská akce. Zbývají tak už jen výhledy na řeku a na oba okolní břehy.

Při dnešním počasí je k neuvěření, že jen před dvěma týdny bylo letní počasí. Tento výjev mi připomněl některé obrazy impresionistů, proto jsem ho fotila; taková veslařská snídaně v trávě.

Z ostrova jsou vidět i krásné domy na pravém břehu řeky. Právě tam jsem chtěla dojít na zpáteční cestě, když ovšem musím změnit trasu, vydám se k nim přes most rovnou.

Podél Seiny tady pokračuje Stezka impresionistů, kterou jsme viděli nahoře. Není divu, že i do těchto míst se malíři vydávali za prací, břehy jsou tady mimořádně malebné.

Po pár stovkách metrů tady končí Chatou a začíná Croissy-sur-Seine. Nábřeží, které se do této chvíle jmenovalo Quai Maxime Laubeuf, mění název na Berge de la Grenouillère a ti, kdo se zajímají o impresionismus, už určitě zbystřili. Ten název znají z historie impresionismu.

La Grenouillère byla další místní slavná restaurace a tančírna. Tvořily ji dva nákladní čluny, přiražené k malé plážičce, zastřešené plachtou. Na jednom člunu se jedlo, na dalším tančilo, a na procházky se chodilo po břehu a po mole, které vedlo na maličký ostrůvek uprostřed říčního koryta. Byl tak kulatý, že se mu přezdívalo camembert.

Do tančírny La Grenouillère se jezdívalo v neděli až z Paříže a byla slavná, tak slavná, že i sem se vydávali malovat impresionisté. Tabule, která zde na břehu stojí, připomíná opět Augusta Renoira, ale maloval zde i Claude Monet.

 

Nahoře Auguste Renoir, dole Claude Monet, oba namalovali stejný pohled, jakoby v nějaké zvláštní soutěži kdo s koho.

Z La Grenouillère nezbylo vůbec nic. Na pravém břehu, téměř naproti místu, kde stávala, dnes najdeme jen molo a velkou informační tabuli.

Kdybyste se tam vypravili, tak pozor na velkou nákladní loď, která se ohlašuje z dálky ohromným hlukem. Nechává za sebou takovou vlnu, že ty dva nahoře málem spláchla z mola do řeky.

Přímo naproti molu začíná parčík, který vede k místnímu zámku. Původně to měla být jen malá odbočka, ale nakonec jsem se tam zadrhla na tak dlouho, že jsem musela zbytek programu vypustit.

Přes parčík se dostaneme na malé náměstíčko, spíš jen rozšířenou silnici, která od sebe odděluje zámek a starý gotický kostelík. Je zasvěcen sv. Leonardovi (u nás spíš uváděnému jako sv. Linhart), který byl, kromě jiného, i patronem vězňů. Kostelík pochází z konce 12. století, ale už na začátku 13. století se stal významným poutním místem, protože v něm byl uchováván jako relikvie kus světcova řetězu. V 17. století nechala kostel zrestaurovat Anna Rakouská, manželka Ludvíka XIII., která na toto poutní místo přišla vzdát díky za narození Ludvíka XIV.

Do původního gotického stavu byl kostelík uvedený při restaurování v roce 1982, neslouží ovšem původnímu náboženskému účelu, ale pořádají se v něm výstavy.

 

Zámek stojí hned naproti kostelu. Postavili ho na místě dřívějšího středověkého sídla a pochází z roku 1750. Od roku 1936, kdy ho obec Croissy odkoupila, sloužil až do roku 1992 jako škola, teď jsou v něm výstavní a společenské prostory.
Ze zámecké zahrady, která ostatně není nijak velká, je městský park. Bylo tady tak krásně! Děti si hrály na trávníku, v přilehlé restauraci se konala svatba, někteří se vyhřívali na slunci, zatímco pod lipami hráli místní pétangue, a tak není divu, že jsem rychle přehodnotila plány, rozhodla se, že je čas na svačinu, a prostě jsem tady v té vesnické pohodě zůstala jen tak sedět na sluníčku.

Ještě mě tady ovšem čekala jedna věc. V zámku se konala výstava fotografií a i když mi jméno fotografa nic neříkalo, šla jsem se podívat. Bylo to ovšem to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem v tu chvíli mohla udělat. André Perlstein (narozený 1942) je, jak jsem zjistila, jedním z nejvýznamnější francouzských fotografů společenského života a kultury. Fotil pro nejznámější časopisy a pracoval také při natáčení filmů slavných francouzských režisérů, z nichž nejznámější je asi Claude Lelouch. Na výstavě je tak možné vidět celou uměleckou garnituru 60. až 80. let, a to nejen francouzskou, ale také americkou.

Jen jako příklad Catharine Hepburn, dole můj oblíbenec Jean-Louis Trintignant přímo při natáčení kultovního Lelouchova filmu Muž a žena

Ve velkém Serge Gainsbourg, vpravo na zdi Léo Ferré a Georges Brassens. Výstava trvá až do konce listopadu.

Výstava pokračuje i v prvním patře, ale tady už jsou spíše reportážní fotky a portréty politiků. Taky tady vystavují obrazy, vytvořené podle fotografií a vyskládané z kostek lega – na zdi je takto vytvořený portrét nedávno zesnulé francouzské političky Simone Veil.

Stejnou technikou je vytvořený i Renoirův obraz.

 

 

Průhled z přízemí do parku přes momentálně zavřenou restauraci

 

Ještě jeden pohled do parku a potom už se vydávám zpátky do Paříže

Při cestě na stanici RER ještě objevím napůl zpustlý zámeček a ke svému překvapení zjistím, že jde o starý dům Joséphine Beauharnais. Pamatujete? Mluvili jsme o ní nedávno – byla první ženou Napoleona Bonaparta.

Podle informační cedule pochází dům někdy z 18. století, bydlela tady komorná Marie-Antoinetty, později si ho pronajala právě Joséphine Beauharnais, která sem uprchla v roce 1793 se svými dvěma dětmi a svým milencem v době revolučního teroru. Právě tady prý na jedné slavnosti, kterou její milenec pořádal, poznala mladého generála Bonaparta, zamilovala se do něj a než se za něj provdala, koupila zámek na protějším břehu Seiny v Malmaison, jen pár stovek metrů odtud.

Kousek za zámkem také znovu přecházíme z Croissy-sur-Seine do Chatou. U cesty tady stojí kříž se šesti podivnými kulatými kameny s otvory uprostřed. Vypadají sice jako mlýnské, ale jsou pozůstatkem podstavce šibenice, která tady stávala za Starého režimu (a tedy před francouzskou revolucí)

Ještě posledních pár pohledů na hezké domy okolo ulic, kterými se dostaneme až ke stanici RER Chatou-Croissy

Dnešní trasa, kterou vám doporučuji, pokud stojíte o pohodovou procházku daleko od davů turistů, má kolem sedmi kilometrů.

Nasekala jsem vám sem spoustu fotek, to proto, že vás tam chci nalákat. Je tam opravdu krásně, krajina kolem Seiny je v těchto místech mimořádně půvabná; konec konců i proto si ji vybrali francouzští králové a šlechta pro svoje sídla a později impresionisté pro svoje malování. Co městečko, to nějaký zámek, starodávný kostel, paláce a upravené parky.
Kdo by měl dost času, může se ze zámku v Croissy vydat ještě podél řeky dál, až do Bougival. Tam najde nejen Turgeněvovo muzeum v jeho vile, kde žil, když ho vyhnali z Ruska, ale uprostřed řeky také pozůstatky hydraulického zařízení, kterým už v době Ludvíka XIV. čerpali vodu ze Seiny a hnali ji do prudkého kopce (kolem zámku madame du Barry) do královského zámku v Marly a potom ještě dál, přes kopec do šest kilometrů vzdáleného Versailles.

Návrat z Bougival je snadný, není třeba vracet se do Chatou. Od mostu v Bougival jede autobus 258 do La Défense. Kdo chce být ještě větší dobrodruh, může s ním jet na druhou stranu do nedalekého Saint-Germain-en-Laye, tam si na konečné prohlédnout další královský zámek a park a odjet odtud RER A přímo do centra Paříže.

 

Jak se tam dostat: tam i zpět RER A, při cestě k Maison Fournaise je lepší stanice Rueil-Malmaison, na zpáteční cestě Chatou-Croissy. Na RER je potřeba jízdenka Billet-Origin-Destination.
Na cestu autobusem 258 stačí jízdenka Ticket+.

Kdo má Navigo, má všechny tyto cesty všemi dopravními prostředky zdarma.

 

 

 

 

Městečko Rueil-Malmaison se svojí největší atrakcí, kterou je zámek, v němž žil Napoleon Bonaparte, jsme na blogu už viděli. Hezké upravené město žije dodnes ze své napoleonské tradice a ze slávy Prvního císařství, doby mezi lety 1804 a 1814, kdy byl Napoleon u moci a kdy se zasloužil svojí politikou a hlavně svými zbraněmi o vzestup Francie mezi evropské velmoci. My můžeme o jeho výbojích pochybovačně diskutovat, konec konců střední Evropě nepřinesly nic dobrého (dobře je to popsané v knize Napoleon a srdce Evropy od prof. Polišenského, pokud vás baví historie, bude se vám líbit), Francouzi však tuto dobu intenzivně prožívají a Napoleon je pro ně dodnes jedním z největších hrdinů jejich historie.

Oslavy Císařského výročí se od roku 2013 konají každý druhý rok, letos to tedy bylo už potřetí. Každý z ročníků se zaměřil na nejvýznamnější událost, jejíž výročí ten který rok nastalo. Letos to bylo 210. výročí uzavření Tylžského míru, spojenectví mezi Francií a Pruskem a Francií a Ruskem z roku 1807, kterým tyto tři země nastolily dočasný mír a přitom si rozdělily sféry vlivu v Evropě (spojenectví jim však vydrželo jen tři roky, než Napoleon otočil a zahájil svoje tažení do Ruska, to je ale už jiná historie.) 

Francouzi si v rámci oslav připomínají nejen Napoleonovy úspěchy, ale také jeho manželku Joséphine Beauharnais, která ho provázela právě v letech jeho politického vzestupu, než se s ní v roce 1809 rozvedl, protože byla starší než on a už mu nemohla dát dědice, po kterém toužil. Pár měsíců na to se oženil se sedmnáctiletou rakouskou arcivévodkyní Marií Luisou (tím, kdo sňatek dojednal, byl údajně rakouský vyslanec v Paříži Karel ze Schwarzenberka), která měla nejen přivést na svět Napoleonovo dítě (což se podařilo téměř okamžitě, malý Orlík se narodil necelý rok po svatbě), ale také usnadnit Napoleonovy vztahy s Rakouskem. Tam to ovšem skřípalo, císař František I. ho nesnášel a nevěřil mu a i přes spojenectví, uzavřené před tažením do Ruska, se proti němu nakonec spojil s jeho nepřáteli.

 

Oslavy jsou rok od roku mohutnější, velkolepější a prestižnější. Účastní se jich doslova celé město a tisíce turistů, kteří tady díky rekonstrukci historických událostí, vojenským přehlídkám, koncertům vojenských kapel, pouličním divadelním představením, výstavám, přenáškám a desítkám dalších různých akcí prožívají kus velké historie. Akce se během minulé soboty a neděle konaly na mnoha místech v celém městě a zúčastnilo se jich přes 110 000 diváků, 800 hudebníků a 600 dobrovolníků, převlečených za vojáky Napoleonovy Velké armády.

Původně jsem na takovou monstr akci vůbec nehodlala jít, ale protože jsem v neděli byla poblíž, vlastně jen přes řeku v městečku Chatou, cestou zpátky jsem se pozdě odpoledne v Malmaison zastavila. Na zhlédnutí těch hlavních akcí to bylo pozdě, Napoleonův čestný průvod už dávno přešel, ale přesto jsem ještě tu pravou atmosféru oslav zažila (a byla jsem nakonec ráda, že to hlavní pominulo, protože i přesto tam byly všude pořád neskutečné davy lidí).

 

 

Jedna z nejmohutnějších akcí se konala ve velkém městském parku Bois-Préau, který se pro tuto událost nazýval Espace Austerlitz, Slavkovský prostor, na počest jednoho z nejvýznamnějších Napoleonových vítězství. Poté, co sem dorazili účastnící dopolední velké dobové vojenské přehlídky, se tu konaly ukázky drezúry koní a poté velký slavnostní koncert orchestru Republikánské gardy.

Vojenský koncert jsem tu sice stihla, ale vojenské pochody mě zas tak moc nebraly, tak jsem se vydala na průzkum dalších částí tohoto lesíka. A bylo se na co dívat. Jeho velká část byla zabraná vojenským ležením, kde v typických dobových vojenských stanech, mezi kterými se vyjímal největší polní stan Napoleona, trávili čas (včetně noci) dobrovolníci, kteří představovali vojáky Napoleonovy armády, všichni pečlivě převlečení v dobových uniformách všech možných šarží.

Dalším cílem byl samotný zámek Malmaison. Ten byl v průběhu oslav otevřený pro všechny zájemce zdarma a protože už jsem ho uvnitř viděla, rozhodně jsem se dovnitř s davem nehrnula a raději jsem se vydala do zahrad. I tam se procházela spousta lidí v dobovém oblečení, ať už v uniformách, nebo v civilních šatech. Někomu stačil dokonce jen třírohý napoleonský klobouk.

 

Interiér hlavního salónu jen přes okno poté, co v šest večer zámek zavřeli. Fotky z interiéru jinak najdete TADY.

Joséphine, která v zámku zůstala i po rozvodu (konec konců byl její, koupila ho ještě před svatbou s Napoleonem) a která zde i dožila, byla velkou pěstitelkou růží. Její růžová zahrada byla proslavená. Dnes se zde můžeme projít místy, kde byla zahrada částečně zrekonstruovaná, a i když teď v září už růže nebyly v dobré kondici, některé odolné odrůdy ještě pěkně kvetly.

Zahradní průčelí zámku

Zatímco pěstěné francouzské zahrady se rozkládají před zámkem a po jeho stranách, vzadu za zámkem najdeme anglický park a les. Na terase před zahradním průčelím se konala prezentace dronů, kdy za pomoci speciálních zařízení mohli lidé sledovat let dronu nad zámkem a zahradami. Fronta velká, takže nic z toho. Co mají drony společného s Napoleonem, jsem nepochopila, snad jen to, že kdyby existovaly už v jeho době, mohl mít dokonalý přehled o pozicích nepřátelských vojsk (nic lepšího mě nenapadá).

Cestou přes městečko potom potkáváme další a další lidi v kostýmech; už je ani nefotím, je jich tolik!

Mimochodem, to městečko – pokud byste se do Rueil-Malmaison vydali, nezapomeňte si projít jeho půvabné staré jádro kolem kostela Saint Paul Saint Pierre s přilehlými úzkými uličkami.

Dalším z mnoha míst, kde se konaly slavnostní akce, včetně dalšího koncertu vojenské kapely, byl Parc de  l´Amitié, kde byla vytvořena zahrada císařovny Joséphine a její zvěřinec. Zahrada překypovala nádhernými hortenziemi a byla kouzelná, ale zvěřinec mi připadal doslova jako týrání zvířat. Kromě domácích zvířátek „pro děti“, jako byly ovečky, kozy, slepice a králíčci, sem byli přivezeny i lamy, oslíci, velbloudi, papoušci, pštrosi, volavky a další zvířata, která většinou buď žebrala o jídlo, nebo se krčila v rohu co nejdál od lidí. Smutné oči dětmi štvaného klokánka mě pronásledují dodnes.

U vchodu do parku stojí od loňského roku nová socha toho, kdo to tady všechno spískal a kvůli komu se to všechno vlastně konalo. Pokud vás zajímají ještě další podrobnosti a události, najdete je tady ve videu.

Uspořádání tak ohromné akce stojí spoustu peněz. Většinu nákladů (přes milion euro) však uhradili soukromí sponzoři a místní radnici tak celé oslavy stály jen 10% skutečných nákladů.

Městečko určitě stojí za návštěvu i mimo podobné události. Zámek s parkem je krásný a za procházku stojí i další zmíněné parky a centrum města.

Pokud jde o zámek, je otevřeno denně kromě úterý následovně:

duben-září 10-12.30 hod a 13.30-17.45 hod v týdnu a do 18.15 hod o víkendu, říjen-březen 10-12.30 hod a 13.30-17.15 hod v týdnu a do 17.45 hod o víkendu

Vstupné: běžně 6,50 eur nebo v době výstav 8,50 eur. Vstup pouze do parku 1,50 eur. Každou první neděli zdarma. 

Jak se tam dostat:
RER A do stanice „Rueil-Malmaison“ a potom pěšky nebo autobusem 27 do stanice „Le château“. Další možností je autobus 258 z La Défense do stanice „Le château“. Pozor, linka 258 má více tras a konečných, vy musíte jet autobusem, který má červené (a ne žluté) číslo.
Malmaison leží v zóně 3. Pokud pojedete RER, budete potřebovat speciální lístek Billet Origine Destination (měl by na tuto trasu stát kolem 3-4 eur), na autobus potom potřebujete jízdenku Ticket+. Pokud pojedete autobusem z La Défense, stačí jízdenka Ticket+.

Kdo má kouzelnou tramvajenku Navigo, má veškerou dopravu v ceně. 

 

Ostrov na jihozápadním okraji Paříže, který jsme tady viděli minule s novou koncertní halou La Seine Musicale, má za sebou pestrou průmyslovou minulost. Dnes se díky koncertní hale a parku proměnil na centrum zábavy a odpočinku.

Na dolní fotografii je ze střechy koncertní haly vidět střední část ostrova, která už byla upravená jako park, zatímco jeho východní konec ještě čeká na dokončení. Vyrůst by zde mělo kulturní centrum, multiplex s osmi sály a centrum moderního umění.

Ostrov patřil kolem 17. století opatství sv. Viktora, které pronajímalo pozemky zemědělcům. Po rozšíření zámku ve Versailles a přestěhování dvora se ostrov ocitl uprostřed cesty mezi Paříží a Versailles; dostal se proto do módy a začala ho hojně navštěvovat francouzská aristokracie. Nakonec ho v roce 1747 odkoupil Ludvík XV., ale později ho prodal společnosti, která si tady zřídila prádelny, sloužící městu Sèvres. Prádelny byly po francouzské revoluci v roce 1789 znárodněny a při novém vymezování hranic Paříže byl ostrov přiřazen k obci Auteuil.

Svůj dnešní název dostal ostrov podle svého majitele z přelomu 18. a 19. století. Armand Seguin byl chemik a proto na ostrově zřídil závod, ve kterém zkoušel své moderní metody činění kůží. I přes své průmyslové zaměření se v následujících desetiletích stal ostrov i místem pro odpočinek a sport, kam chodili Pařížané hlavně kvůli rybolovu, veslování a střelbě na terč.

Osud ostrova se změnil v roce 1919, kdy to odkoupil Louis Renault, jehož nové závody na výrobu automobilů už předtím vyrostly po obou březích Seiny podél ostrova jak v obci Boulogne-Billancourt, tak v obci Meudon. Do roku 1934 na ostrově vznikl zcela samostatný moderní závod s vlastní elektrárnou, podzemní zkušební dráhou a vodním propojením pro zásobování a přepravu hotových vozidel. V době 2. světové války v něm němečtí okupanti vyráběli svoje nákladní auta a na konci války ho vybombardovali.

Louis Renault byl kvůli údajné spolupráci s Němci po osvobození Francie v roce 1944 uvězněn a obviněn a v témže roce ještě před zahájením procesu ve vězení zemřel. Rok na to byla továrna Renault znárodněna.

Po roce 1950 zde byla zahájena masová výroba lidových vozů, především známého populárního Renaultu 4CV a dalších modelů.

Výroba na ostrově Seguin trvala dlouhá desetiletí, ale nakonec byla pro neekonomičnost utlumena a v roce 1992 definitivně zastavena. Okamžitě poté bylo zahájeno bourání starých továrních hal a především dlouhé a důkladné práce na odstraňování znečištění půdy chemikáliemi a azbestem.

Ostrov odkoupila soukromá společnost, skládající se ze zástupců správ okolních obcí, a začalo hledání nového projektu využití celé oblasti. Autorem urbanizačního plánu a projektu některých budov se stal slavný francouzský architekt Jean Nouvel, zatímco projekt koncertní haly byl svěřen architektům Shigeru Ban a Jeanu de Gastines .

Současně s továrnou na ostrově byly zbourány i haly na březích, kde na jejich místě vyrostla nová moderní zástavba. Dole na fotografii je vidět obec Boulogne-Billancourt, kde zůstala zachována jediná stará tovární budova s typickou zubatou střechou, dnes zmodernizovaná a přestavěná pro jiné využití. Ostrov byl v těchto místech v roce 2009 spojen s pevninou dalším mostem, který nese název Pont Renault.

Na kraji parkové části vyrostlo malé provizorní kulturní a vzdělávací centrum, kde jsou pořádány především různé kurzy, a hned za ním se rozkládá parková část s naučnou zahradou i oblastí se stoly pro eventuální pikniky. Je tady příjemně a v létě ostrov určitě stojí za návštěvu.

Ještě pro zajímavost, pokud se na ostrov podíváte na Google mapách se Street View, můžete ho pořád ještě vidět v podobě, v jaké byl před postavením koncertní síně – už sice bez továrních hal, ale pořád ještě bez dnešních úprav.

Jak se tam dostat: metro Pont de Sèvres (linka 9), poté asi pět minut pěšky vlevo podél Seiny k lávce

Hudební Seina. Přesně tak, jak říká nadpis dnešního příspěvku, se jmenuje nová koncertní hala, která byla otevřená v dubnu koncertem Boba Dylana na jihozápadním předměstí Paříže na ostrově Seguin, na kterém ještě před několika lety stály staré a zpustlé tovární haly firmy Renault. Celý ostrov prošel oproti své minulosti razantní proměnou, na kterou se podíváme někdy příště. Dnes vás provedu touto novou stavbou, která je úchvatná a nad kterou si musím povzdechnout, že Francouzi dokázali v krátké době postavit, kromě jiných moderních staveb, tři špičkové koncertní sály, zatímco Praha do kultury (a ani do moderní architektury) neinvestuje ani korunu.

Tak pojďte se mnou na jih Paříže tak trochu závidět.

 

Stavbu navrhl japonský architekt Shigeru Ban, společně s francouzským architektem Jeanem de Gastines. Tím, co na ní upoutá už z dálky na první pohled, je skleněná, lehce zploštělá kulovitá nadstavba, ve které se skrývá auditorium. Protíná ji osa, ke které je připevněná soustava fotovoltaických panelů, která se otáčí kolem koule podle polohy slunce. Vyrobená elektřina slouží pro provoz celého komplexu.

Samotná budova není na první pohled vidět. Je zasazená do hloubky a její střechu překrývá zahrada, na kterou se dá vystoupat po širokém schodišti vedle hlavního průčelí, překrytého obří obrazovkou. Průčelí je otočeno k vyústění lávky, která ostrov protíná a propojuje tak města Boulogne-Billancourt a Sèvres, která leží na protilehlých březích Seiny.

Ta část stavby, která z budovy vystupuje do výšky, je obložena zrcadlovými panely, které odrážejí zahradu a stávají se tak téměř neviditelnými. Je to efektní a přitom vlastně jednoduché.

O velikosti komplexu se přesvědčíme, až když ho začneme obcházet. Bílé zdi vystupují téměř rovnou z vody a zabírají velkou plochu západní části ostrova.

Na úplné špičce ostrova bude parčík, který ponese jméno sochaře Augusta Rodina; zatím se můžeme jen dohadovat, jestli v něm bude umístěná i některá z jeho soch, protože park ještě není dokončený a přístup k němu kryje ohrada. Jakmile bude hotový, bude se k němu sestupovat po schodech z terasy, která vznikla na západním konci budovy. Tudy jsme se také tentokrát vydali dovnitř. Celá budova je průchozí a její páteř tvoří foyer, které má 1000 m2. Pro zvědavce bývá otevřen právě jen tento prostor. Do sálů je zatím přístup jen při produkcích, ale od září by měly být umožněny organizované prohlídky.

Schodiště před vstupem do kulovitého auditoria. To má sedadla rozmístěná kolem středového pódia a vejde se do něj 1 150 diváků. Kromě něj je na opačné straně budovy velký sál pro 4000 diváků; to v případě, že budou všichni sedět. U některých koncertů populární hudby je plánováno až 6000 sedících i stojících diváků.

Dole je vidět prostor před vstupem do tohoto velkého sálu v pohledu od hlavního vstupu.

 

Pohled z vrcholku schodiště na zbytek ostrova a oba břehy Seiny

Budova je otevřená zdarma od úterý do neděle od 11 do 19 hodin, střešní zahrada je přístupná ve stejnou dobu od středy do neděle.

Île Seguin
Boulogne-Billancourt

Jak se tam dostat: metro Pont de Sèvres (linka 9), poté asi pět minut pěšky vlevo podél Seiny k lávce

 

 

 

Charles-Édouard Jeanneret, Švýcar, který po svém příjezdu do Paříže přijal přezdívku Le Corbusier, zanechal v Paříži i jejím okolí celou řadu architektonických děl. Na většině z nich se podílel i jeho bratranec a spolupracovník Pierre Jeanneret a všechny jsou dnes památkově chráněny. Jednou z jeho nejvýznamnějších staveb, a to nejen v Paříži, ale v celém kontextu jeho díla, je Villa Savoye, postavená v letech 1928 – 1931. Stojí v městečku Poissy asi půlhodinu cesty z Paříže, kde architekt vytvořil venkovské sídlo pro bohatou rodinu Savoye, která sem jezdila trávit volný čas.

 

 

 

 

 

Le Corbusier při projektu uplatnil všech svých pět architektonických principů, které na svých dílech prosazoval – dům stojí na pilotech, které nechávají volné přízemí, půdorys je volný, členěný jen nenosnými příčkami, okna jsou pásová, průčelí volné a celý dům završuje plochá střecha se zahradou. Zdi jsou upraveny pohledovým betonem.

Viděla jsem už poměrně dost Le Corbusierových staveb, ale tato ční nad všemi. Je skutečně nádherná. Se svými hladkými bílými zdmi svítí uprostřed volné zatravněné plochy v zahradě a přesně podle toho, jak to architekt zamýšlel, nemůže být přehlédnuta jediným pohledem. Podle záměru architekta nabízí tak zvanou architektonickou promenádu, při níž užaslý návštěvník prochází mezi piloty ke vchodu do domu a po vstupu je okamžitě fascinován točitým schodištěm, s nímž souběžně stoupá na druhé straně domu i šikmá rampa. Ta končí až na obytné střešní terase, kde je z bíle omítnutých betonových půloblouků vykrouženo závětří.

Dmu jako osvobození architektury od detailu, nebo brutalismu, s oblibou používajícího pohledový beton.

ům na pilotech, které ponechají volné přízemí, volný

V přízemí najdeme prosklený vstup a vedlejší zelený půloblouk po pravé straně skrývá vjezd do garáže pro dva automobily. To byl v době, kdy automobilismus teprve začínal, neskutečný luxus.

 

Na hlavní obývací pokoj navazuje rozlehlá terasa. Skleněný předěl mezi místností a volným prostorem se dal částečně odsunout.

Pásová okna s výhledem do přírody v jedné z ložnic. Okno kopírují vestavěné skříňky s hliníkovým povrchem, které se opakují i na jiných místech, například, jak je vidět dole, i v kuchyni.

Koupelna

Střešní terasa je napůl zarostlá zelení a prolíná se s obytnými prostory, kde jsou uplatněny důmyslné detaily, které obyvatelům usnadňovaly život. Na rampu, která nás na terasu přivedla, navazuje okno jako její pokračování a jako průhled do přírody.

Tady bych si, s dovolením, našla místečko na čtení

Z čisté bělosti všech zdí vyčnívá tento pokoj s modrou výmalbou, kde jsou vystaveny některé návrhy Le Corbusierova nábytku

Pohled od přístupové cesty

Celý areál je obehnán kamennou zdí. U vstupní brány na pozemek stojí domek zahradníka, který přesně kopíruje styl domu.

 

Pokud vám v Paříži zbyde volný půlden a už jste tam všechno viděli, určitě stojí za to se sem, do klidného městečka Poissy, za prohlídkou vily vydat.

 

Poissy, 82 chemin de Vilier
Otevřeno denně kromě pondělí
leden-duben 10,00 – 17 00 hod

květen – srpen 10,00 – 18,00 hod

září – prosinec 19,00 – 17,00 hod

Vstupné 8 eur, do 25 let zdarma

 

 

Jak se tam dostat: RER A na konečnou Poissy, z nádraží autobusem 50 (směr La Coudraie) do stanice Villa Savoye

 

Velký hřbitov za jižní hranicí Paříže v městečku Thiais jsem v minulosti viděla vždy jen z autobusu, kterým jsem jezdívala z letiště v Orly. Podle dostupných informací na něm zas tak nic zvláštního k vidění nebylo, takže jsem jeho návštěvu roky odkládala. Došlo na ni teprve před dvěma týdny, když jsem se v Thiais ocitla kvůli něčemu jinému, a využila jsem příležitosti, abych si hřbitov, který sice leží mimo Paříži, ale ve svém názvu nese slovo „pařížský“, prošla. Navíc také jaro, a především rozkvetlé sakury, z tohoto jinak prý zvlášť nehostinného místa udělalo vcelku příjemný prostor.

Co tady zaujme nejdřív, jsou ohromné vzdálenosti. Hřbitov je druhým největším v Paříži, má 103 hektary, rozdělené na jednotlivé části podle původu pohřbívaných. Je zde část židovská, muslimská, čínská, ale také třeba srbská a mnoho dalších. Tradičně zde byla pohřbívaná chudina, lidé, kteří zemřeli bez příbuzných a bez majetku, ale také oběti atentátů, různých katastrof, vražd nebo teroristických činů, a také jejich pachatelé. Skončilo zde i mnoho bezejmenných bezdomovců a své zvláštní místo tady mají například vyhrazené i ti, kteří se rozhodli dát svoje tělo vědě. Někde jsou zde anonymně a bez označení pohřbeni také pachatelé teroristických činů, včetně těch v Bataclanu i jinde v Paříži.
Hřbitovu se odjakživa říká „hřbitov chudých“ a je to na něm vidět. Většina hrobek je tady nikoliv z kamene nebo mramoru, ale z obyčejného betonu. Najdete tady celá velká oddělení úplně stejných hrobek, stejným způsobem opotřebených časem, otlučených a zvětralých, oddělení, na kterých je na první pohled vidět, že sem nikdo dlouhá léta nevkročil.

Součástí hřbitova je i velká část s hroby padlých v 1. světové válcePřestože se v literatuře dá najít několik známých jmen, jejichž nositelé jsou zde pohřbeni, já jsem se v těch velkých vzdálenostech do žádného velkého hledání pouštět nechtěla. Šla jsem vlastně původně jen za dvěma jmény a až na místě jsem zjistila, že přestože jsou všude uváděna, ve skutečnosti jejich hroby už neexistují. Šlo především o hrob pouliční zpěvačky, která si říkala Line Marsa, vlastním jménem Anetta Maillard, která porodila a brzy po narození opustila svoji malou dceru, ze které vyrostla slavná zpěvačka Édith Piaf.Druhý hrob, který jsem chtěla najít, byl hrob modelky, známé pod jménem Kiki de Montparnasse, která byla ve 20. a 30. letech minulého století královnou Montparnassu. Malovali ji všichni od Modiglianiho až po surrealisty a přátelila se s každým, včetně Ernesta Hemingwaye. Nejvíce ji však na svých známých fotografiích proslavil americký fotograf Man Ray. Bohužel až na místě jsem zjistila, že ani jeden z těchto hrobů už nenajdu. Obě ženy zemřely v bídě a opuštěné, byly tedy pohřbeny do hrobů s co nejkratší koncesí, které byly po jejím uplynutí zrušeny. K hrobu Kiki se na Wikipedii píše, že byl zrušen v roce 1974. Hrob matky Édith Piaf ležel ve vzdáleném zanedbaném oddělení, které jsem prošla celé, ale nikde jsem hrob nenašla.  Byl zřejmě zlikvidován po skončení koncese, přestože zemřela v roce 1945, v době, kdy její dcera byla už na vrcholu slávy. Zatímco otec Édith je pohřben společně s ní, její matka doslova zmizela.

Z dalších známých jmen je v Thiais pohřben český malíř Josef Šíma (o jeho hrobu jsem se dozvěděla až později, proto jsem ho při své návštěvě nehledala), ale také rakouský spisovatel Joseph Roth, nebo syn Lva Trockého Lev Sedov.

Na rozlehlé louce plné pampelišek a sedmikrásek jsou sem tam poházeny zbytky pomníčků a náhrobních desek. Tady zřejmě končí ostatky těch, jejichž koncese na hrob už vypršela.

Ze všech různých národnostních částí hřbitova je snad nejzajímavější ta čínská. Nejen nádherou žulových a mramorových pomníků, často velkých jako dospělý člověk, zdobených zlatem a sochami, ale také proto, že Asiaté nosí svým pozůstalým na hrob jídlo. Stáli jsme překvapení před doslova hostinami, které byly na některých náhrobních deskách připraveny. Kromě nejobvyklejšího ovoce zde byly k vidění misky s čínskými jídly a s rýží, závitky, sendviče, kusy masa a ryb, sladkosti, ale také skleničky s nalitou pálenkou, šálky s kávou a čajem nebo otevřené plechovky piva a coca coly. Navíc všechno vypadalo poměrně čerstvě, zdá se tedy, že v této části hřbitova je čilý provoz pozůstalých, kteří o hroby pečují.

Hřbitov v Thiais je sice zajímavý, je však záležitostí spíše pro ty opravdu pařížsky pokročilé, pro ty, kteří už viděli všechny ostatní pařížské hřbitovy a chtějí si do sbírky zařadit další kuriozitu.

Jak se tam dostat: metro Villejuif Louis Aragon (linka 7) a potom tramvají T7 do zastávky Cimetière Parisien de Thiais