O tom, jak jsem v červenci hledala na hřbitově Batignolles v 17. obvodu hrob Toyen, jak o něm zaměstnanci nenašli nikde žádnou zmínku a jak jsem marně prošla dvě oddělení a těch třicet ostatních jsem v poledním vedru vzdala, jsem už psala TADY. Několik z vás se mi ozvalo, že jste také hledali a také marně. Měla jsem tak trochu v plánu kontaktovat českou ambasádu v Paříži a poptat se, jestli by oni neměli nějakou stopu, ale dřív, než jsem to stihla udělat, mi došel mail od jednoho francouzského návštěvníka těchto stránek, znalce českého surrealismu, který byl vytrvalejší a hrob nedávno našel. Jak jsem se obávala, je zanedbaný a opuštěný a my se na něj spolu teď podíváme.

Hrob má číslo 31 a najdete ho v 2. oddělení, 2. řada

Toyen, vlastním jménem Marie Čermínová, se narodila v Praze 21. září 1902. Vystudovala dekorativní malbu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a společně s Jindřichem Štyrským, se kterým se seznámila ve svých dvaceti letech, se stali členy Devětsilu. Společně také odjeli do Paříže, kde žili v letech 1925 – 1934. Po návratu do Československa se stali jedněmi ze zakladatelů Skupiny surrealistů v ČSR, společně s Karlem Teigem, Vincencem Makovským, Bohuslavem Broukem, Vítězslavem Nezvalem a Jaroslavem Seifertem. Seifert je také autorem jejího pseudonymu, o jehož původu a významu se dodnes vedou spory.

Jindřich Štyrský zemřel v roce 1942 a i když Toyen po válce mohla opět vystavovat a tvořit, v předtuše komunistické budoucnosti opouští Prahu definitivně v roce 1947 a odjíždí do Paříže s básníkem Jindřichem Heislerem, se kterým žije až do jeho smrti v roce 1953. V Paříži pokračuje ve své tvorbě a přátelí se s francouzskými surrealisty, především s básníky André Bretonem, Paulem Eluardem a Benjaminem Péretem. Toyen zemřela 9. listopadu 1980. Podrobný životopis najdete na Wikipedii TADY.

Toyen s André Bretonem a Benjaminem Péretem v roce 1956 (foto Wikimedia)

Čtvrť Epinettes, 8 rue Saint-Just

Jak se tam dostat: metro Porte de Clichy

Přímo naproti hlavnímu vchodu do areálu opatství Val-de-Grâce ústí rue du Val-de-Grâce, široká výstavní ulice s vysokými paláci, typickými pro druhou polovinu 19. století. Naši pozornost tady upoutá především pamětní deska na domě číslo 6.

V ateliéru na dvoře tohoto domu bydlel a pracoval během svého pařížského pobytu Alfons Mucha

Pamětní deska, kterou vytvořil sochař Václav Hanzík, byla na dům umístěná až v červenci 1999 z iniciativy radnice v Ivančicích, kde se Mucha narodil.

Vzpomínám si, že když jsem si dům vyhledala poprvé na podzim roku 1989, nejenže tady nebyla žádná připomínka Muchova pobytu, ale dům měl tehdy jiné dveře s pevnými výplněmi a zahrada na dvoře přes ně nebyla vidět.

Alfons Mucha se do ateliéru v rue du Val-de-Grâce nastěhoval v létě roku 1896, v době, kdy už druhým rokem vytvářel plakáty a divadelní dekorace pro herečku Sarah Bernhardt. Tady prožil roky své největší pařížské slávy, než odešel do Ameriky a než se později vrátil do Čech, aby v Praze pracoval na výzdobě Obecního domu a ve svém ateliéru ve Zbirohu na Slovanské epopeji.

Alfons Mucha ve svém pařížském ateliéru

První plakát pro Sarah Bernhardt ve hře Gismonda, který Muchu proslavil 

V knize Kankán se svatozáří, kterou napsal o životě svého otce Jiří Mucha, najdeme následující popis domu a ateliéru:

“ Dvoupatrový ateliér v rue du Val-de-Grâce byl postaven v polovině minulého století ve dvoře domu, jehož zadní trakt, navrhovaný Mansardem, byl kdysi původně sídlem milenky Ludvíka XIV., kulhavé La Valière. Dvě poschodí jeho pravého křídla tvořily otcův byt, spojený s ateliérem chodbou a skládající se z několika ložnic, salónu, jídelny a velké kuchyně.

Otec si zařídil nový ateliér s byzantským přepychem. Vysoké holé stěny zakryl obrovskými čínskými závěsy z temně rudého hedvábí, jež splývaly od stropu ve formě baldachýnu, jeden kout převěsil kusy bohatě zdobeného tureckého stanu, vchod ozdobil tibetskými a japonskými vyšívanými pásy, podlahu pokryl perskými koberci a medvědími kožešinami, nastěhoval tam renesanční, barokní, empírové kusy nábytku, třímetrové palmy, hudební nástroje, vycpané ptáky, orientální vázy, středověké sochy, kostelní lampy, ornáty, svícny, starodávné knihy, zbraně, přilbice a nekonečný počet drobných předmětů. Aby měl denně čerstvé květiny, nechával si po celý rok posílat z Nizzy veliké koše karafiátů, růží, mimóz, kosatců nebo pivoněk.“

Alfons Mucha ve svém ateliéru ve Val-de-Grâce

Zajímavé je, že do stejného ateliéru se v květnu 1939 nastěhoval právě malířův syn Jiří Mucha. Dnes už ateliér na dvoře domu nenajdeme, byl zbořený po roce 1945, kdy v Paříži vyšlo nařízení o ploše, kterou musí každý obytný dům věnovat zeleni. Protože tento dům nesplňoval podmínky vyhlášky, byl ateliér na jeho dvoře zbouraný a zahrada byla rozšířena. Jak ateliér na dvoře vypadal, můžeme vidět na kresbě Antonína Sládka, uveřejněné v knize Jiřího Muchy Podivné lásky.

Čtvrť Val de Grâce, 6 rue du Val-de-Grâce

Jak se tam dostat: RER Port Royal

Jen pár dnů po smrti Václava Havla rozhodla začátkem ledna 2012 radnice 18. obvodu na popud pařížského starosty Bertranda Delanoë, že nová knihovna v právě budovaném studentském a sportovním areálu ve čtvrti La Chapelle ponese Havlovo jméno. Jeho jménem bude také pojmenováno náměstí, které v tomto areálu vznikne.

La Chapelle není zrovna čtvrť, kam by se hrnuli turisté, naopak, vyhýbá se jí i většina Pařížanů. Úzký pruh zástavby, vmáčknutý na severu města mezi dvě mohutná kolejiště nádraží Gare du Nord a Gare de l´Est, je všechno, jen ne bezpečný a malebný kout Paříže. Od vybudování nového tříhektarového centra si radnice slibuje – kromě jiného – právě i zpříjemnění prostředí a zlepšení infrastruktury. Na dávno opuštěných pozemcích železnice je tady z bývalého železničního překladiště budována ekologická a plně energeticky soběstačná čtvrť (propagační materiály se hemží výrazy jako trvale udržitelný rozvoj a biodiverzita), jejíž součástí bude studentský hostel, střední škola, vysoká škola, krytý sportovní areál, divadelní sál, obchodní a kancelářské budovy – a právě knihovna s třiceti tisíci svazky.

Podrobné informace o projektu s fotografiemi, vizualizacemi, plánky a popisy ve francouzštině najdete TADY.

V této bývalé hale železničního překladiště vzniká budoucí hostel, který bude uvnitř obklopený zimní zahradou na ploše 2500 m2. Šikmé díly střechy budou pokryty fotovoltaickými panely, které budou vyrábět elektřinu a ohřívat vodu pro celý areál.

Právě v této krajní části haly (ta hnědá vlevo) vznikne Havlova knihovna

Obchodní a kancelářská budova je už skoro dokončená…

… stejně jako budoucí sportovní areál.

V budově bývalého železničního zasilatelství bude umístěná střední škola pro 600 žáků

Část areálu je stále ještě obehnána starou kamennou zdí, na které jsem našla tento příklad street-artu. Až bude areál dokončený, zmizí dílo i se zdí.

Čtvrť La Chapelle, rue Pajol

Jak se tam dostat: Metro La Chapelle (linka 2) nebo Max Dormoy (linka 12)

Je to pravděpodobně ten nejzvláštnější památník v Paříži. Narazila jsem na něj na Champs de Mars pod Eiffelovkou víceméně náhodou a ze všeho nejdřív mě zarazily nejrůznější zednářské symboly, kterými je pokrytý. Po důkladné prohlídce a vyfotografování jsem později začala pátrat na internetu, co jsem to vlastně objevila – a překvapení bylo o to větší, že se jedná o dílo českého sochaře Ivana Theimera.

Pomník byl vytvořený v roce 1989 k 200. výročí Velké francouzské revoluce a odhalil ho tehdejší prezident François Mitterrand. Pomník je inspirován egyptskými chrámy a je na něm upevněná bronzová deska s textem Deklarace práv lidských a občanských, která byla přijatá 26.8.1789. Stejně jako oba obelisky, které jsou jeho součástí, je celý pokrytý zednářskými znaky a symboly – rovnostrannými trojúhelníky, zednářským okem, pyramidami a různými texty.

Památník je v současné době ve špatném stavu – je posprejovaný a s ulámanými částmi plastik

Když se při pátrání po informacích o pomníku začnete probírat francouzskými odkazy, nemůžete minout nejrůznější stránky a blogy, zabývající se ezoterikou a zednářstvím, které dopodrobna rozebírají jeho význam pro světové zednářství a rozvíjejí nejrůznější teorie o spiknutích a tajných liniích, vedoucích v Paříži mezi jednotlivými památkami (a pomník prý právě na jedné takové stojí), které tvoří údajně pomyslný zednářský trojúhelník, nebo ještě lépe, zednářský znak kružítka a úhelníku. Do těchto teorií zaplétají i skleněnou pyramidu (sic!) v Louvru, nádvoří Královského paláce a další památky ve městě. Nejsem moc velký obdivovatel teorií o celosvětovém zednářském spiknutí o ovládnutí světa, vlastně je ani neberu vážně, ale pro toho, kdo se o tyto věci trochu zajímá, to určitě může být další materiál k přemýšlení. Samozřejmě včetně nejrůznějších umělých teorií o tom, proč právě Theimer a proč právě v době vlády prezidenta Mitterranda.

Mimochodem, Ivan Theimer, který žije a pracuje ve Francii (a střídavě i v Itálii) už od roku 1968, vytvořil v 80. letech i soubor obelisků právě pro zahradu prezidentského Elysejského paláce.

Jak se tam dostat: metro École Militaire

Dnes zůstaneme ještě jednou na hřbitově Père Lachaise. V jeho zadní části, téměř až u východu směrem k place Gambetta, stojí památník československým občanům, kteří padli za Francii v 1. světové válce. Po 2. světové válce byla k památníku přidána pamětní deska jako připomínka Čechoslováků, kteří ve Francii bojovali za svobodu v letech 1939 – 1945.

V jeho sousedství potom najdeme i další podobné pomníky jiných zemí.

 

 

 

 

 

Hřbitov Père-Lachaise, 20. obvod

 

Přiznám se, že jsem měla slabost pro Pavla Tigrida. Jím vydávaný časopis Svědectví jsem četla už v dobách, kdy mě podobnou zakázanou literaturou zásoboval „můj pramen“, a když po roce 89 přijel do Prahy z Paříže charismatický a noblesní starý pán, který se brzy stal ministrem kultury, byl jedním z mála politiků, kterým jsem věřila a které jsem obdivovala. Mimochodem, jeho knihu Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu bych naordinovala do škol místo učebnice českého dějepisu.

Proto není divu, že už nějakou dobu na mém seznamu míst v Paříži, které chci vidět, figuroval dům, kde Pavel Tigrid Svědectví vydával. Došlo na něj nakonec až nedávno.

Dům leží v tiché ulici naproti francouzské státní bance

Malá tabulka na zdi vedle dveří je na první pohled nenápadná

„Tady, v této budově, se nacházela redakce SVĚDECTVÍ, opozičního časopisu, jehož zakladatelem a šéfredaktorem byl PAVEL TIGRID (1917 Praha – 2003 Héricy), význačná postava československého exilu“.

Když jsem do tohoto článku hledala Tigridovu fotografii, narazila jsem na jednu zajímavost, která se sem taky hodí. TADY, na stránkách Čs. rozhlasu, je reportáž i s fotografiemi z odhalení desky v roce 2007 za přítomnosti paní Tigridové, Václava Havla, pařížského starosty Bertranda Delanoëa a dalších politiků. Bohužel jen v angličtině, českou verzi jsem tam nikde nenašla.

1. obvod, 30 Rue de la Croix des Petits Champs

Jak se tam dostat: Metro Louvre-Rivoli nebo Palais Royal