Dnešní čtvrť Charonne ve 20. obvodu byla samostatnou vesnicí až do roku 1860, kdy byla připojena k Paříži. Z Place de la Bastille do ní vedla silnice, dnešní Rue de Charonne, probíhající přes celý 11. obvod. Dnes tato ulice u hřbitova Père-Lachaise mění jméno na Rue de Bagnolet a vede přímo ke starému kostelu Sv. Germaina z 11. století, který vévodí náměstí, které bývalo hlavním prostorem staré vesnice Charonne. Před připojením k Paříži měla vesnice 800 obyvatel. Svoje letní domy si tady stavěli bohatí Pařížané, kteří zde také hledali kojné pro svoje děti.
V okolí vesnice se rozkládaly rozsáhlé vinohrady, víno zde bylo proto až dvakrát levnější než jinde a prodávalo se v takzvaných guinguettes – hospodách s tancem a zábavou. Těch tady bylo tehdy více než 100 (na 800 obyvatel!). Po připojení k Paříži však byla vesnice rychle industrializována – byly zde postaveny malé továrny, především na zpracování dřeva a výrobu nábytku, a mnoho mužů začalo dojíždět za prací do velkých továren v Paříži.
Od kostela sbíhá dolů Rue Saint-Blaise, lemovaná nízkými domy a starými pouličními lucernami. Bohužel v 60. a 70. letech byla v celé čtvrti provedena asanace celých bloků starých a hygienicky nevyhovujících domů a starých továren, z nichž některé byly nahrazeny ošklivými vysokými paneláky a jiné zase jen o něco méně ošklivými moderními činžáky. To vše samozřejmě pozměnilo charakter staré vesnice, ale i přesto zde ještě najdeme místa, která dýchají romantikou chudé zemědělské vesnice.
Pohled do jedné z bočních ulic
Na malém náměstí Place des Grès, které protíná Rue Saint-Blaise, stojí moderní fontána se sochami z mramoru a travertinu, které vytvořil sochař Daniel Milhaud v roce 1993. Na jejím místě dřív stával vesnický pranýř. Náměstí „hraje“ taky v klipu čím dál víc oblíbené zpěvačky Zaz:
Náměstí před kostelem bývalo dřív hlavním vesnickým náměstím
Jen kousek od kostela najdeme tyto dva staré domy se zvláštním schodištěm. Toho podivného zvýšení některých starých domů v Rue Bagnolet, včetně kostela Saint-Germain, si všimneme na více místech. Ulice, která dříve vedla do příkrého kopce, byla totiž v roce 1848 uměle snížena kvůli pouliční dopravě téměř o tři čtvrtě metru.
Když byl v roce 1780 zrušený Hřbitov neviňátek v centru města, začalo se se zakládáním nových hřbitovů za městskými hradbami – na severu to byl hřbitov na Montmartru, na jihu Montparnasse a na východě takzvaný Východní hřbitov. Ten byl vybudovaný v roce 1804 podle návrhu architekta Brongniarta, autora pařížské burzy, na bývalých pozemcích jezuitů, ke kterým patřil i otec La Chaise, zpovědník Ludvíka XIV., jehož jméno později hřbitov dostal. V prvních deseti letech zůstával hřbitov víceméně prázdný a Pařížané své mrtvé stále pohřbívali jinde – změnilo se to až potom, co sem byly přeneseny ostatky Héloise a Abelarda, hrdinské milostné dvojice z 12. století, a také Molièra a La Fontaina. Pohřbívání na tomto místě se poté stalo takovou módou, že už v roce 1830 zde bylo 33 tisíc hrobů a jeho plocha musela být rozšířena. Pohřbených bylo ovšem mnohem víc než počet hrobek, v té době bylo ještě zvykem pohřbívání do hromadných hrobů (až 80% mrtvých) a jen ti nejbohatší a nejvýznamnější byli pohřbíváni samostatně. Jejich rodiny si také mohly dovolit nákladnou výzdobu hrobu, proto se hřbitov postupem času stal skutečnou uměleckou galerií, především ve své nejstarší části, kde hrobky vypadají jako malé domy a jsou bohatě zdobeny plastikami, vitrážemi a kamenickými díly.
Dnes má hřbitov 44 hektarů a jeho důkladná prohlídka zabere nejméně jeden celý den. Mnohé z 69 tisíc hrobů (a dalších míst v kolumbáriu) patří významným osobnostem francouzského i zahraničního veřejného života a kultury. Leží tady Felix Faure, jeden z francouzských prezidentů a spousta francouzských válečných hrdinů, maršálů a generálů ze všech historických období, i hrdina maďarské revoluce v roce 1956 Imre Nagy a někteří státníci ze zemí třetího světa, které tady smrt zastihla během jejich exilu. Z hudebního světa jsou tu pohřbeni Bizet, Bellini, Rossini, Chopin, Maria Callas i Edith Piaf, z malířů Daumier, Delacroix, Seurat, Pissaro i Modigliani, ze spisovatelů Balzac, Beaumarchais, Proust, Apollinaire i Oscar Wilde, z herců Sarah Bernhardt, český rodák mim Jean-Gaspard Debureau i manželská herecká dvojice Yves Montand a Simône Signoret.
Pro ty, kteří morbidně milují hřbitovy stejně jako já, je toto místo jedinečnou příležitostí objevovat místa posledního odpočinku svých více či méně oblíbených historických postav.
Naposledy jsem hřbitov navštívila loni před vánoci vlastně náhodou – původně jsem tam ani jít nechtěla, byla jsem tam už mockrát a teď jsem mířila jinam, ale na poslední chvíli jsem u něj vystoupila z metra a rozhodla se, že hřbitovem jen projdu na náměstí Gambetta a cestou vyfotím pro dceru hrob Jima Morrissona, zpěváka skupiny The Doors, kterou zrovna v poslední době poslouchá. Nějak jsem ovšem nabrala špatný směr, zamotala jsem se v úzkých dlouhých uličkách a nejen že jsem Jima nenašla, ale úplně regulérně jsem se ztratila. Poučení: už nikdy si nebudu myslet, že bych se tady mohla vyznat bez plánku a pokorně si ho sebou vždycky vezmu.
Hřbitovní kaple
Kromě nekonečného zástupů slavných jmen na hřbitově najdeme i celou galerii soch od známých i méně známých umělců
Další exemplář do mé sbírky bizarních náhrobků
Victor Noir, novinář, zabitý v roce 1870 ve svých 21 letech v souboji jedním z bratranců Napoleona III., má do zlatova oblýskanou bradu. Že by nějaká pověrčivost pro štěstí?
Hrob Oscara Wilda se od mé poslední návštěvy změnil. Dřív býval od země až po hlavu anděla celý pokrytý rudými otisky rtěnky, které tam nechávaly – kdoví proč – návštěvnice nejrůznějších národností. Teď je pomník vyčištěný a až do výše lidské hlavy ho před dalším podobným vandalstvím chrání sklo.
Tato ulička, ze které je jen pár kroků k hrobu Edith Piaf, byla při mé návštěvě celá lemovaná ohromnými věnci. Nepatřily slavné zpěvačce, byly na nich čínské nápisy a týkaly se černého čínského hrobu, který je vidět na fotce úplně vlevo.
Tady leží Edith Piaf. Kromě Edith, jejího otce a jejího posledního manžela je tady pohřbená i malá Editina dcerka Marcelle
Při svém bloudění jsem náhodou objevila i hroby dvou známých zpěváků. Ten první, Gilbert Bécaud, byl velmi populární i u nás a v první polovině 80. let dvakrát koncertoval v Lucerně. Mimochodem, na obou koncertech jsem byla a byl to nezapomenutelný zážitek.
Druhý zpěvák, jehž hrob jsem náhodou našla, je u nás méně známý Henri Salvador, jazzový interpret antilského původu
Tip 1: U všech vchodů najdete tabuli s vyznačením hrobů známých osobností. Tištěný plánek si také můžete vyžádat v některém z domečků správců, které stojí u všech vchodů na hřbitov.
Tip 2: Skvělý interaktivní plán hřbitova (ve francouzštině a angličtině) se zobrazením těch nejslavnějších hrobů najdete TADY. Ještě podrobnější seznam pohřbených slavných osobností, bohužel jen ve francouzštině, je uvedený na stránkách radnice 20. obvodu TADY.
Le cimetière du Père-Lachaise
hlavní vchod z Boulevard de Ménilmontant, další dva postranní vchody z téhož bulváru, jeden vchod od Place Gambetta (avenue du Père-Lachaise) a jeden od Rue de la Réunion
Otevřeno:
v zimním období po-pá 8 – 17, 30 hod, so 8,30 – 17,30 hod, ne a svátky 9 – 17,30 hod
v letním období po-pá 8 – 18 hod, so 8,30 – 18 hod, ne a svátky 9 – 18 hod
Jak se tam dostat: Metro Père-Lachaise nebo Philippe Auguste
Dnes ještě jednou a opravdu už naposledy zůstaneme poblíž Place Edith Piaf. Minule jsme se prošli kouzelnou starou čtvrtí La Campagne a Paris, dnes sejdeme po jednom ze schodišť a popojdeme jen o kousek dál. V úzké uličce se starými domky si tady můžeme prohlédnout elegantní a štíhlý kamenný kostel. Byl postavený v roce 1936 v tehdy chudé dělnické čtvrti, kde předtím žádný kostel ještě nestál. Bohužel to je jeden z mála pařížských kostelů, který jsem našla zamčený, takže jsem neviděla ani údajně hezké varhany, ani vnitřní výzdobu. Otevřená byla jen malinká kaple po levé straně od vchodu, ale ta vypadá tak trochu jako čekárna u zubaře. Třeba budete mít víc štěstí.
Místo prohlídky interiéru vás tedy pozvu na procházku okolím. Zajímavostí je tady dost a dost.
Přímo naproti kostelu vede úzká slepá ulička Square Chauré s hezkými domky…
…a za kostelem potom další ulička Villa Étienne Marey.
Z ní je hezky vidět věž kostela. Uličky v okolí kostela byly postaveny ve dvacátých až třicátých letech 20. století pro střední třídu obyvatel.
Na rohu této uličky stojí zajímavý moderní dům, který sem, mezi domky o šedesát let starší, dokonale zapadá, přestože byl postavený až v roce 1995. Je vytvořený z betonu, skla a patinovaných měděných plechů a malá zahrada je plná vzrostlých stromů.
Další zajímavost v okolí. Původně jsem tato vrata dílny fotila jen kvůli grafitti, až doma jsem si všimla figurek na římse, které vypadají jako ze starých stěračů.
Pokud byste se trmáceli do 20. obvodu, abyste si podle mého návodu prohlédli Place Edith Piaf (TADY) nebo navštívili bar na stejnojmenném náměstí (TADY), nezapomeňte se rozhlédnout i po blízkém okolí. Doslova jen pár desítek metrů nad náměstím s barem leží La Campagne a Paris, zajímavá a malebná čtvrť s domečky jako pro panenky, každý z nich jinak upravený a jinak zajímavý, s malinkou zahrádkou plnou zeleně. Nejdřív ze všeho je ovšem nutné vyšplhat do výšky, přístup je sem většinou jen po schodech.
Tato čtvrť s dnes jistě luxusním bydlením vznikla na začátku 20. století jako domky pro dělníky a drobné řemeslníky, kteří vytvořili družstvo a postavili si slušné bydlení v této tehdy rychle se rozvíjející dělnické čtvrti se špatnými hygienickými podmínkami. Protože k dispozici byl jen tento terén poddolovaný sádrovcovými lomy, nesměla tu (řekla bych naštěstí) vyrůst žádná vysoká zástavba, ale právě jen nízké jednopatrové domky.
La Campagne a Paris
Čtvrť Saint-Fargeau, ulice Jules Siegfried, Paul Strauss, Georges Perec, Camille Bombois a Irenée Blanc
Minulý týden jsem jela do Paříže s předsevzetím, že obětuji půl dne času a aspoň částečně projdu a prozkoumám 20. obvod, který jsem do té doby ještě neznala. Věděla jsem, že je to zajímavá čtvrť s mnoha autentickými místy, a skutečně jsem tam našla Paříž ještě nezničenou turistickým ruchem, kde se lidé na ulici zdraví, kde spolu v bistru u skleničky sedí místní a kde si nehrají na žádné turistické atrakce. Tyto čtvrti byly připojeny k „velké Paříži“ až mezi posledními, a dodnes si mnohde zachovaly svůj vesnický ráz. Spoustu jsem toho nafotila a postupně vám to tady budu ukazovat, začnu však s jednou zajímavostí, která sice nepatří do dávné historie této bývalé vesničky Ménilmontant, ale je pro ni významná. Je to Place Edith Piaf, na které sice stojí moderní domy, ale najdeme tady i bronzovou sochu této velké zpěvačky. Vytvořila ji sochařka Lisbeth Delisle a byla tady umístěná 11. října 2003, při příležitosti 40. výročí úmrtí Edith Piaf. Proč právě tady? Jen pár desítek metrů odtud, v nemocnici Tenon, se totiž Edith Piaf v roce 1915 narodila (a nikoliv na schodech v rue Belleville, jak říká legenda).
Nechám stranou diplomacii a řeknu to na rovinu. Socha se mi nelíbí. Nechápu, proč má tak strašně neforemné a hrbolaté tělo. Hlava a ruce mi naopak nevadí.
To jsou prostě Francouzi. I tu ztracenou šálu musí mít barevně sladěnou s nápisem…
Hřbitovní kaple
Neposadíme se?
Nechám stranou diplomacii a řeknu to na rovinu. Socha se mi nelíbí. Nechápu, proč má tak strašně neforemné a hrbolaté tělo. Hlava a ruce mi naopak nevadí.
To jsou prostě Francouzi. I tu ztracenou šálu musí mít barevně sladěnou s nápisem…
Paříž pro pokročilé 