Dnes to bude hodně hard záležitost pro milovníky street artu a graffiti. Rue Denoyez je totiž jednou z těch pařížských ulic, která se postupně proměnila na galerii pod širým nebem. Pouliční umění na zdech této zanedbané ulice tady začalo vznikat spontánně a za tichého souhlasu radnice i policie, přestože majitelé domů a nájemci obchodů v ulici ze začátku tyto výtvory nijak nevítali a přemalovávali je – čisté plochy však jen vytvořily podklad pro další kresby street-artistů. Dnes v ulici funguje několik obchodů a galerií, změřených na umění a pokud budete mít štěstí, můžete některé z umělců vidět na ulici přímo při práci.

 

 

Proměnou prošly i obyčejné betonové květináče, které se proměnily na pestré mozaiky

Dílo známé pařížské street artistky, která si říká Miss Tic (s tady navíc ještě umělecky zkomoleným jménem), vystavené v jedné z galerií v ulici

Tomu klečícímu člověku sice není vidět do obličeje, mně ale, nevím proč, okamžitě připomněl Jana Fischera

Graffiti se rozšířilo i do přilehlých ulic, které jsou centrem židovské komunity

Moje kamarádka, která bydlí nedaleko a ulicí často prochází, říká, že už to není to, co to bývalo, že se tady pravý street art a graffiti pomalu mění na obyčejné tagy a čmárání nedouků, pořád je to ale místo, kde předem neinformovaný člověk chodí jako ve snách.

Pokud vás zajímají různé zajímavé výtvory, které se v průběhu let v ulici vystřídaly, zkuste se podívat TADY na stránky, které jsou ulici věnované.

 

20. obvod, rue Denoyez

 

Jak se tam dostat: metro Belleville (linka 2 a 11)

 

Dnes se vypravíme opět daleko z centra, tentokrát na východ města do čtvrti Charonne, kde jsme už v minulosti víckrát viděli nejrůznější průchody a úzké uličky. Ulička, do které se podíváme dnes, se jmenuje Impasse Rolleboise a najdeme v ní typické pařížské lucerny, zdi popnuté zelení, roztomilé malé domečky a na konci zvláštní dům s anglickou vlajkou.

 

 

 

Všimněte si, prosím, po pravé straně bílého panáčka Jérôma Mesnagera, o kterém jsme tady už taky víckrát mluvili, a patníků, které chránívaly zdi domů před koly vozů. Ještě se k nim na konci tohoto příspěvku vrátíme.

 

 

 

 

Nedávno se mi dostala do ruky objemná fotografická kniha s názvem Paris retraversée (možná bych to trochu nepřesně přeložila Paříží křížem krážem). V ní fotograf Jean Mounicq publikuje fotografie některých míst, která fotil na přelomu 70. a 80 let, některá i dříve a vícekrát, takže fotografie dosvědčují, jak se jednotlivá místa měnila. Překvapilo mě, jak ještě v 80. letech některá místa vypadala zanedbaně, kdybych neznala datum pořízení fotografie, tipovala bych to spíš třeba na 50. léta. Stejně tak je zarážející, kolik takových míst bylo za posledních dvacet až třicet let zbouráno nebo k nepoznání přestavěno.

V knize jsem našla i fotografii této slepé uličky z března roku 1979. To, co je na ní vidět, se naštěstí od současnosti tolik neliší, snad kromě dlažby a nových kanálových poklopů.

 

 

Podobné staré fotografie, přefotografované z knihy, jsem přidala i ke svému staršímu příspěvku o dřevěných domech Eden Bio, které byly postavené na místě dřívějších dvou úzkých uliček přímo naproti Impasse Rolleboise. Najdete je TADY.

Pokud byste si knihu chtěli prohlédnout, najdete ji v knihovně Francouzského institutu ve Štěpánské.

 

Čtvrť Charonne, odbočka z rue des Vignoles

 

 

Jak se tam dostat: metro Buzenval (linka 9)

 

Ne, nehodlám se oblékat do černého, vázat si přes obličej šátek, demonstrovat a mávat nad hlavou rudou vlajkou. Jen vám chci ukázat zajímavou slepou uličku ve 20. obvodu, celou natřenou na rudo-černo, ve které má sídlo CNT – Conféderation nationale du travail, Národní konfederace práce, bizarní anarchisticko-odborářská organizace, založená v roce 1946 exilovými španělskými revolučními odboráři. S minimálním počtem členů, duchovní dědicové španělských povstalců působí vesele ve francouzské společnosti, štěpí se na malé rozhádané skupinky, opakují revoluční hesla a zřejmě sami ani nevědí co chtějí.

Jejich sídlo ve starých dílnách je ve 20. obvodu raritou, přestože tady už v zadní části nefunguje kavárnička, která tu prý bývala. Zato sem můžete chodit na kurzy španělštiny nebo dokonce flamenca – španělské kořeny organizace se nezapřou ani dnes.

 

 

 

 

 

Čtvrť Charonne, 33 rue des Vignoles

 

 

Jak se tam dostat: metro Buzenval

Ne že bych vám tady musela ukazovat každý kostel, na který v Paříži narazím, tento mě zaujal vlastně jen proto, že je zasvěcený „našim“ slovanským svatým Cyrilovi a Metodějovi. No a protože dnes slavíme jejich svátek, na jejich kostel ve čtvrti Charonne se podíváme zblízka. Upřímně řečeno, zvenku jako žádný významný monument nevypadá, lehce ho v okolní zástavbě přehlédnete a dokonce i když o něm víte, může se stát, že nenajdete vchod – ten se totiž nachází v 1. patře, zatímco v přízemí je nějaký společenský sál.

Stavba tohoto původně luteránského kostela byla zahájená už v roce 1932 a grandiózní projekt předpokládal postavení vysoké věže a velkého vchodu se sochami obou světců. Bohužel práce na stavbě se zastavily během války a když byly v roce 1950 obnoveny, hlavní architekt Vidal zemřel. To opět zpomalilo práce a změnilo projekt, který nakonec nebyl dotažen do konce a kostel byl dostavěn v podobě, která dokonce vedla místní radnici v 70. letech k úvaze, že ho zboří, protože příliš hyzdí čtvrť. Kostel zachránil příchod chorvatské menšiny do čtvrti Charonne, která ho v roce 1991 přestavěla (snížením jeho výšky vznikl onen divný sál v přízemí) a zřídila tady Chorvatskou katolickou misii.

 

 

Vitrážová okna pocházejí z roku 1962 a vytvořil je P. Peugniez

Oltář, křtitelnice a ostatní mramorové předměty v kostele byly vytvořeny Chorvaty z mramoru z ostrova Brać

Protože v kostele nebyla žádná socha ani obraz sv. Cyrila a Metoděje, mladý chorvatský malíř Veljko Vidak namaloval tento obraz, který byl odhalen 14. února 2009, kdy oba svatí slaví svůj svátek podle francouzského kalendáře. Na obraze je hlaholicí napsaný text Otčenáše.

Čtvrť Charonne, 124 Rue de Bagnolet

Jak se tam dostat: metro Porte de Bagnolet

V dolní části Rue des Vignoles ve 20. obvodu, kterou jsme už viděli TADY i v několika dalších příspěvcích o pasážích, které jsou kolem ní rozloženy, byl v roce 2009 realizován jedinečný projekt absolutně ekologických staveb. Na místě dvou starých zbouraných uliček tak vznikla malá bio a eko čtvrť, v níž jsou domy postaveny pouze z cihel, dřeva a zinkového plechu a kde jsou vysazeny rostliny, které nepotřebují uměle hnojit. V několika domech, které byly postaveny tímto způsobem, vznikla stovka malých sociálních bytů. a dvanáct ateliérů.

 

 

 

V dálce věž moderního kostela St. Jean Bosco

 

 

 

 

 

Jak se vám projekt líbí? Určitě je to záslužný pokus o něco nového, ale já si nejsem tak úplně jistá, jestli se do této části Paříže zrovna hodí – a navíc mi připadá, jako by zapomněli sundat lešení. Jen pro srovnání, tyto dřevěné domy byly postavené na místě dvou starých uliček, zcela srovnaných se zemí. Podle knihy Paris retraversé, jejímž autorem je fotograf Jean Mounicq a z níž jsem pořídila následující fotky, v roce 1979 vypadaly obě uličky takto:

 

 

Impasse des Crins

 

Impasse de Casteggio

 

 

Kdybych si měla a mohla vybírat bydlení v této čtvrti, spíš bych volila vedlejší uličku Impasse des Souhaits – také byla celá zrekonstruovaná a byly v ní postavené nové domy – jen vypadají tak nějak lidštěji a půvabněji.

 

 

Čtvrť Charonne, Impasse de Casteggio, Impasse des Crins, Impasse des Souhaits

Jak se tam dostat: Metro Buzenval (linka 9)

Pařížská Komuna, povstání pařížských občanů, kteří bojovali proti rozhodnutí republikánské vlády vzdát se pruské okupaci a proti podpisu Versailleského míru, se na jaře roku 1871 chýlila ke konci. Vládní vojsko poráželo jeden ostrov odporu ve městě za druhým a na konci krvavého květnového týdne, který přinesl vysoký počet obětí, se posledních 147 komunardů stáhlo na hřbitov Père-Lachaise, kde se opevnili a po čtyři dny zde vládním jednotkám vzdorovali. 28. května 1871 byli po těžkých bojích mezi hrobkami poraženi, postříleni u zdi v jihovýchodní části hřbitova a pohřbeni do hromadného hrobu. Jejich boj se stal symbolem boje za svobodu a ideály. Tento symbol byl bohužel později často zneužíván komunistickou propagandou (Karel Marx tvrdil, že Komuna představovala jediný francouzský příklad diktatury proletariátu).

Na místě, kde komunardi zemřeli, byla na zeď umístěna pamětní deska (i když zeď, kterou dnes vidíme, není už ta původní), která tuto smutnou událost francouzských dějin připomíná. Každý rok se 1. května u zdi koná pamětní shromáždění, vedené francouzskou komunistickou stranou a odbory, a to nejen jako připomínka boje komunardů, ale i boje proti nacismu.

V blízkosti zdi jsou umístěny také památníky válečným obětem, které zahynuly během 2. světové války v koncentračních táborech.

V blízkosti zdi jsou pohřbeni i někteří představitelé francouzské levice. Jeden z hrobů mě docela pobavil. Nese jméno Georges Marchais, na které si pamětníci z 80. let určitě vzpomenou, byl generálním tajemníkem francouzské KS a spolu se svým italským kolegou Enricem Berlinguerem sloužil často pro naše soudruhy jako ideologická zástěrka. Honosná žulová deska hrobu nám nakonec prozradí, že ač hrob má v Paříži, „odpočívá na hřbitově v Champigny sur Marne“.

Z centra města se dnes znovu vypravíme na procházku do 20. obvodu do okolí rue des Vignoles. Ještě nám tam zůstala k prozkoumání spousta zajímavých míst, jejichž půvab si nemůžeme nechat ujít. Tím prvním, na které se podíváme dnes, bude možná ta nejkrásnější ulice, která z rue des Vignoles vybíhá – slepá ulička Impasse de Poule, Kuřecí ulička. Svůj název ovšem nedostala podle drůbeže, ale podle jména jednoho z obyvatel v dávné minulosti.

 

 

Člověk si tady připadá jako v některé z vesniček na francouzské Riviéře – vysoké zdi úzké uličky jsou prozářeny bleděmodrými okenicemi, růžová omítka střídá bílou a světle šedivou a hlavně tady najdeme záplavu zeleně, která se pne a šplhá po zdech doslova z každého koutku. Jen podotýkám, že fotografie jsou z poloviny prosince a i přesto byla ulička takto zelená a rozkvetlá.

 

 

 

Čtvrť Charonne, rue des Vignoles

 

Jak se tam dostat: metro Buzenval (zelená linka 9)

 

První z uliček, odbočující z rue des Vignoles ve čtvrti Charonne, do které se podíváme, bude Impasse Saint-Pierre. Tady si určitě přijdou na své všichni milovníci romantiky. Člověk by měl hned chuť se tam nastěhovat, dokud ovšem nenastoupí rozum a nezeptá se, jak asi obyvatelé dopravují domů těžké nákupy? Jak to dělají při stěhování? Jak se v uličce, široké tak na rozpažení, vytočí s objemnou skříní, postelí nebo kuchyňským stolem?

 

 

Čtvrť Charonne, Rue des Vignoles – Impasse Saint-Pierre

 

Jak se tam dostat: Metro Buzenval (zelená linka 6) nebo Alexandre Dumas (modrá 2)

 

Jednu část čtvrti Charonne jsme TADY už viděli před pár dny. Je to část města, kterou jsem dlouho vůbec neznala, přestože jsem o jejích zajímavostech slyšela už dávno a když jsem se tam konečně vypravila, byla jsem unešená autentičností a malebností některých koutů. Bohužel mnoho z nich v minulých desetiletích zmizelo, byly zbourány celé bloky starých domů a na jejich místě byly postaveny moderní domy, občas vysloveně ohyzdné. Čtvrť pořád ještě mění svoji tvář a spousta míst ještě na asanaci čeká, proto stojí za to se sem vydat dřív, než beton pohltí to zajímavé, co přispívá ke kouzlu této dříve venkovské části Paříže.

Dnes vás pozvu do rue des Vignoles, uličky, která svým názvem napovídá, že byla postavena na místě starých vinohradů, které na místních svazích dřív ležely. Ulice, která vznikla kolem roku 1830, zachovává klikatou trasu původní cesty mezi vinohrady a na obě strany z ní vybíhají uzounké uličky, které údajně sledují původní stezky mezi jednotlivými částmi vinohradů. Na nich byly kolem roku 1870 postaveny domy pro dělníky, poté, co se čtvrť po připojení k Paříži začala rychle rozrůstat. Některé z těchto starých uliček už neexistují a na jejich místě vyrostly paneláky, jiné jsou zanedbané a těsně před rekonstrukcí nebo zbouráním, jiné byly opraveny a ještě další přežívají ve své ošuntělé kráse. Upřímně řečeno, ty mě zajímají nejvíc.

Dnes si ukážeme některé části rue des Vignoles, příště přijdou na řadu ty nejpůvabnější boční uličky a průchody.

 

Naše procházka začne na horním konci ulice, na křižovatce s rue des Orteaux, nedaleko od jižní části hřbitova Père Lachaise. Hned na rohu jsem se zastavila u obchodu se starožitným nábytkem. Kromě něho tady prodávají i staré reklamní cedule a spoustu dalších zajímavých doplňků do interiéru.

 

 

Hned vedle mě zaujala tahle výloha výtvarné školy

 

 

 

 

Na začátku ulice nás nesmí odradit vysoké paneláky, které nahradily původní zbourané domy. Jak to tady vypadalo dřív nám ukáže druhá strana ulice, kde právě probíhá rekonstrukce úzké Impasse Satan (mimochodem, z druhé strany k této Satanově uličce míří Passage Dieu, Boží pasáž). Je jenom dobře, že tady barbarské bourání nepokračuje a že v poslední době tady jdou spíš cestou záchrany starých domů.

 

Jedna z těch méně vábných uliček

 

 

Street art…

 

 

… a pár pohledů na místní kolorit.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Čtvrť Charonne, rue des Vignoles

 

 

Jak se tam dostat: od metra je to trochu dál, nejbližší stanice je Buzenval (zelená linka 6) nebo Alexandre Dumas (modrá 2)

 

Kostel sv. Germaina, farní kostel staré vesnice Charonne, kterou jsme tady viděli minule, má dlouhou a pohnutou historii. Podle pověsti v roce 430 potkal svatý Germain ve vesnici Charonne prostou dívku z Nanterre, ze které se později stala patronka Paříže svatá Geneviève. Jako upomínku na tuto událost postavili obyvatelé vesnice malou oratoř, na jejímž místě byl později v 11. století postaven gotický kostelík, zasvěcený právě svatému Germainovi. Zbytky kostela byly později v 15. a 16. století harmonicky začleněny do nově rozšířeného farního kostela vesnice Charonne. Ten je v podstatě kopií kostela Saint-Germain-des-Prés, ležícího v 6. obvodu na boulevardu Saint-Germain.
Bohužel kostel je v současné době uzavřený, probíhají v něm práce, jejichž cílem je jeho stabilizace – kostel totiž leží na jílovité půdě a v průběhu století se postupně sesouval. Znovu otevřený by měl být – snad – v létě letošního roku.

 

 

 

Zvonice kostela pochází ze 13. století. Pod normálními hodinami na ní najdeme i sluneční.

 

Kostel je jedním ze tří v Paříži, u kterého zůstal farní hřbitov. Poté, co bylo zakázáno pohřbívání uvnitř městských hradeb, byly téměř všechny kostelní hřbitovy v Paříži zrušeny.

 

Na hřbitově není pohřbeno příliš mnoho významných osob, snad kromě manželky a synů spisovatele André Malrauxe. V jednom z nejstarších hrobů z roku 1793 je tady pohřben Robespierrův tajemník, malíř a básník Begue, řečený Magloire (jenže to jsem zjistila až dodatečně, takže jsem tento hrob samozřejmě nenašla – protože nehledala).

Krásný vstup do jedné z mála vysokých hrobek. Většina ostatních hrobů je tady nízkých a prostých.

 

Žádný příbuzný. Jen mě zaujalo to jméno, taky jsem ho s jednoduchým V za svobodna nosila.

 

Charonne, Place Saint-Blaise 4

 

Jak se tam dostat: Metro Porte de Bagnolet