Jen něco přes sto metrů nad uličkami, kterými jsme kolem vodovodních domků chodili minule, leží malé náměstí. Připadáte si tu spíš jako někde na jihu, jako byste serpentinami vystoupali do některého z provensálských městeček, ležících na vrcholku kopce.

Vlastně tady žádné velké pamětihodnosti nejsou, za zády vám po rue des Pyrenées jezdí autobusy a auta, ale to malebné místo vás přímo vybízí k tomu, abyste si sedli na lavičku, zadívali se na řadu domů se starými dřevěnými okenicemi a snili o prázdninách.

Na konci náměstí stojí domeček, který slouží jako zázemí pro pracovníky kanalizací, údajně tady mají i sprchy. Samozřejmě, že to vše je propojené s vodovodním systémem, o kterém jsme si říkali minule.

Restaurace a kavárny přímo na náměstí a v okolních uličkách jsou samozřejmostí, a protože jsme v mnohobarevném Belleville, mnohé z nich jsou etnické.

Pokud se sem vydáte ve čtvrtek nebo v neděli dopoledne, zjistíte, že klid náměstí vzal za své, a že tady své stánky rozložili trhovci. Nakoupíte tady za mnohem nižší ceny, než na honosnějších trzích v centru.

Pokud byste se sem vydali dříve, než bude pokračovat naše vycházka touto čtvrtí, hledejte v mapě v blízkém okolí další uličky, které se nazývají „Cité“ nebo „Villa“. Jsou bezkonkurenčně jedny z nejkrásnějších v celé Paříži a my se sem do nich časem taky vrátíme.

Jak se tam dostat: metro Jourdain nebo Pyrenées (linka 11)

Dnes se vydáme zpět z pozlátka královského a senátního paláce do mé oblíbené čtvrti Belleville, kudy chodím pokaždé, když jsem v Paříži, a kde objevuji neustále další a další malebné kouty, pitoreskní uličky, tajné dvorky a kuriozity všeho druhu. Jednou ze zajímavostí, kterou v Belleville můžeme najít, jsou staré kamenné vodovodní domky, pocházející až někdy z přelomu 15. a 16. století (a zrekonstruované v 18. a 19. století). Bellevillský kopec byl díky svému podloží vždy bohatý na podzemní vodu a už mnohem dříve, údajně už v římské době, byl využíván ke svádění pramenů do centra města, které vždy trpělo jejím nedostatkem. Kolem 13. století byl postavený podzemní akvadukt, který kromě centra zásoboval vodou i četná převorství na severovýchod od Paříže. Po trase podzemního potrubí byla později postavená celá řada malých domků, které sloužily ke kontrole vodovodní trasy. Do dnešních dnů se jich zachovalo jen několik a my se dnes podíváme na dva z nich (na další, třeba na ten největší a nejhezčí na place des Fêtes, dojde zase jindy).

 

Tenhle pohled prostě miluju. Ten nejznámější domek leží v blízkosti bellevilleského parku, na křižovatce rue des Cascades (ano, mnohé bellevilleské ulice svými „vodními“ názvy připomínají tuto část své historie) a rue des Savies. Jmenuje se regard de Saint-Martin, podle převorství Saint-Martin-des-Champs (od Francouzské revoluce Conservatoire des Arts et des Métiers), ke kterému přiváděl vodu.

Když se vydáme po rue des Cascades o kousek dál, uvidíme pod schody, vedoucími do malého parčíku, další domeček, regard de la Roquette. Další domek, který jsem ovšem nevyfotila, potom můžeme najít u čísla 17 v rue des Cascades.

Vodovodní domky ovšem nejsou to jediné, co nás v těchto ulicích může přitahovat a zajímat. Pokud půjdeme od spodní části bellevilleského parku (navazujeme na TUTO naši procházku), dostaneme se do rue de la Mare (ano, další „vodní“ ulice), kde při troše štěstí najdeme některé dveře domů otevřené. Většina domů tady má zadní dvorky s dílnami a ateliéry a ty mě tedy hodně baví.

Můžeme se také pokochat barevnými domečky přímo v rue des Cascades, možná budeme mít štěstí na focení modelky? módní blogerky?, a nebo si můžeme tady i v okolí prohlédnout street art (a že ho tady je).

 

 

Nakonec se vydáme nahoru po schodech uzounkou uličkou rue Fernand Raynaud hned vedle vodovodního domku sv. Martina a potom nahoru k rue des Pyrenées, protože tam se taky ještě příště musíme na něco podívat.

 

Jak se tam dostat: to bude horší, protože poblíž žádná stanice metra není. Ale tak třeba Jourdain nebo Pyrenées (linka 11), ať to máme s kopce.

 

Kde jsme to vlastně chodili? Červený bod vyznačuje umístění prvního „regardu“:

 

 

Dnes bych vás chtěla pozvat, abyste se se mnou přenesli do jedné květnové soboty, kdy jsme se s mojí pařížskou kamarádkou Irenou, která mi vždycky připraví lahůdkovou procházku po nezvyklých a zastrčených koutech Paříže, vydaly přes čtvrť Belleville směrem k místnímu parku (který jsme vcelku nedávno TADY už jednou viděli). Nedlouho předtím tam totiž vznikl nový streetart, který jsme si nemohly nechat ujít. Nejdřív jsme se ale zastavily na oběd v Irenině oblíbené hospůdce, která se okamžitě stala i mojí oblíbenou – no uznejte sami.

 

Po obědě jsme se chtěly vydat dolů po rue de Belleville, kde nás zaskočilo, jak byla tato ulice, kterou je obvykle kumšt přejít, prázdná. Dokonce i ten výhled přes celé město na známou siluetu v dálce jsme mohly vyfotit bez nebezpečí přejetí.

Chvíli jsme nad tou záhadou kroutily hlavou, ale za chvíli – zrovna když jsme došly k domu, před kterým se podle legendy, která stejně tak už legendárně není pravdivá, na schodech narodila Edith Piaf – jsme zahlédly dav lidí s transparenty, který se hrnul ulicí vzhůru, a záhada byla vyřešená.

Bylo týden po volbách, po kterých Francie s údivem a hrůzou zjistila, že její velká část hlasovala pro nacionalistickou a extrémistickou stranu. Manifestace proti něčemu takovému je samozřejmě v pořádku, jen jsme si říkaly, kolik z těch manifestujících lidí se probudilo a začalo jednat post festum a kolik z nich se skutečně pokusilo něco ovlivnit u voleb (a kolik z nich se na volby vykašlalo a v hezkém počasí odjelo z města). Ale zademonstrovat si samozřejmě můžou, akorát že po volbách jim to už není moc platné.

No a po politické vsuvce jsme se vydaly napříč dvacítkou po mozaikových destičkách, které se tu v poslední době začaly objevovat na zdech, a které nás přivedly až nad bellevillský park s výhledem na město a s rozlehlou vyhlídkovou terasou a kavárnou.

Kavárna byla tentokrát narvaná k prasknutí, takže jsme si jen v okolních ulicích prošly pár nástěnných maleb, které tu připomínají Edith Piaf a texty jejích písniček…

 

… a pak jsme si konečně prohlédly postavičky často s hlavou v oblacích, které na sloupech stříšky nad parkem nedávno vytvořil Seth, streetartista, který – jak jsme mohli vidět i v minulém článku o parku – už dříve vyzdobil i místní amfiteátr.

Po tom, co jsme se z vyhlídky nad parkem už posté a prvé pokochaly pohledem na Eifelovku (odpoledne proti slunci, takže pokud sem míříte a chcete fotit, doporučuji dopoledne), zamířily jsme napříč čtvrtí k malému náměstíčku place Fréhel, pojmenovaném po kdysi dávno slavné zpěvačce, kde u oprýskané a nijak vábnými graffiti počmárané zdi stojí stolky místní kavárny.

U zdi zvedněte hlavu nahoru, protože to, co vypadá jako dva chlapíci, lopotící se s billboardem, není nic jiného, než další kousek místního a letitého streetartu.

A potom ještě kousek rovně dolů s kopce a zahnout doleva a jsme v rue Denoyez, celé pokryté barevnými graffiti, takže se stala symbolem i cílem, kde ale skuteční umělci už rezignovali na nějakou tvorbu, protože ta je hned překrytá hloupými tagy tupých sprejerů, kteří mají pocit, že musí přispět svojí troškou do mlýna. To už vůbec není streetart. Radnice sem navíc čas od času vyšle někoho, kdo to tady částečně zabílí, čímž ovšem vytvoří tak akorát prostor pro nové a nové tagy.

V tom slunném odpoledni jsme chvilku pozorovaly člověka, který se zmocnil prázdného prostoru, vzniklého právě takovým zamalováním předchozích vrstev barev. Vzal si na to dokonce žebřík a na šedé zdi tvořil růžovou barvou vlnovky. Kbelík s barvou ovšem nechal stát na chodníku, takže na každé namočení štětce musel slézt.

Chvilku jsme pozorovaly, jak běhá jako veverka pořád nahoru a dolů, a když jsme se přestaly divit, proč si ten kýbl prostě nevezme nahoru, šly jsme si nakonec po svých – ale to už by byla jiná procházková trasa a jiná historie.

Jak vidíte, příjemné pařížské odpoledne mimo jakoukoliv běžnou realitu se dá prožít i jinde, než ve vznešených pařížských muzeích. Aspoň já to často střídám.

 

Poté, co jsme se minule prošli v parku Belleville, je dnes nejvyšší čas prozkoumat i jeho okolí se spoustou zajímavých a malebných míst. Uličky pod parkem se svažují dolů ke hřbitovu Père Lachaise, na který to odtud není tak daleko a který se tak může stát dalším cílem procházky v Belleville. V tom případě doporučuji vydat se k hornímu vchodu hřbitova u place Gambetta a projít hřbitov, který také leží ve svahu, směrem dolů.

 

Nejdřív se ještě naposledy podíváme na vyhlídku na město z terasy nad parkem (kde si také na stylizovaném plánku můžeme prohlédnout to, co vidíme, a potom se vydáme vpravo dolů po rue du Transvaal. Všude kolem najdeme malebné kouty, stačí se jen rozhlížet.

Asi v polovině rue du Transvaal leží za mříží Villa Castel, úzká soukromá ulička s nízkými barevnými domky. Mříž je dnes zavřená, tak se přes ni jen podíváme…

… a vejdeme hned do vedlejšího uzounkého průchodu passage Plantin. Jako skoro všechny uličky na naší trase, i tato se svažuje a je zakončená prudkým schodištěm, vedoucím do rue des Couronnes.

Ze schodů můžeme shora ještě nahlédnout za červená plechová vrata domu přímo naproti – i za nimi se skrývá půvabná průchozí ulička, vedoucí do rue de la Mare, do které jinak nemáme šanci se dostat

Rue des Couronnes nás svede dolů na malé náměstíčko, odkud se můžeme vydat třeba dolů přes vysoký oblouk můstku přes železniční trať k bellevillskému kostelu Notre Dame de la Croix (který si necháme na někdy jindy), nebo taky můžeme skrytým starým schodištěm znovu vejít do spodní části parku Belleville…

… nebo se můžeme vydat doleva nahoru po rue de la Mare. Přesně to dnes uděláme, protože tam na nás čekají další zajímavosti, na které se podíváme někdy příště.

Jak se tam dostat: metro Pyrenées (linka 11), ale nejradši pěšky

V poslední době je to s mým přispíváním na blog trochu horší, byla jsem zavalená prací – a bude ještě hůř, skoro celý květen nebudu v Praze. Sice jsem pár článků na tu dobu připravila, omlouvám se ale předem, že nebudu moci nějakou dobu odpovídat na vaše dotazy, týkající se praktických otázek cesty do Paříže.

Dnes se podíváme do velkého parku v mé oblíbené čtvrti Belleville na východ od centra. Park je jedním z nejmladších v Paříži, byl vytvořený teprve v roce 1988 na místě starého sádrovcového lomu, otevřeného v 19. století, kolem kterého se tehdy začalo tvořit osídlení dělníků jak z lomu, tak i z různých dílen z okolí nebo z továren blíže k centru. Ošuntělé činžáky a malé chudé domky byly v posledních letech na mnoha místech v okolí parku nahrazeny ošklivými paneláky, ale kouzlo a půvab čtvrti pořád ještě zůstává.

 

Park nabízí úchvatnou a zase trochu jinou vyhlídku na celou jižní a západní část města z terasy, která je vytvořená nad ním a která je částečně krytá klenutými stříškami a ozdobená barevnými mozaikami (a často i street artem).

Pokud si přitáhneme největší pamětihodnosti města objektivem trochu blíž, můžeme se podivovat nad tím zvláštním úhlem, ze kterého máme výhled – například, že ruské kolo na place de la Concorde stojí těsně před Eiffelovkou (jenže ve skutečnosti mezi nimi leží stovky metrů a teče Seina). Stejně tak odtud můžeme vidět zlatý dóm Invalidovny na pozadí paneláků v 15. obvodu.

Dominantou horní části parku je takzvaný Vzdušný dům, la Maison de l´air, který ve svých útrobách představuje různé atmosférické jevy a jejich spojení s běžným životem. Stálou výstavu jsem neviděla, ale pro odborníky to může být určitě zajímavé. V parku také najdeme několik různých funkčních meterologických zařízení na měření znečištění ovzduší, rychlosti a směru větru a podobně.

 

 

 

Park leží v prudkém svahu, jeho spodní část je proto tvořená zalesněnými terasami s úzkými cestami spojenými schodišti a příkrými chodníky. Po celém parku je velká spousta laviček, na trávnících můžete ležet nebo piknikovat.

V Belleville žije velká čínská komunita, není proto divu, že do parku chodí provozovat tradiční cvičení. Během jednoho dopoledne se tak můžete přenést třeba někam do Kantonu – kromě různých skupinek cvičících postarších čínských dam tady najdete i skupinky taiči, nebo jednotlivce, kteří v hlubokém soustředění jednou za čas učiní nějaký výpad nebo pohyb.

V horní části parku najdete malý amfiteátr, vyzdobený nástěnnými malbami streetartisty, který si říká Seth a jehož postavičky můžete vidět na zdech nejen v této čtvrti, ale v celém městě.

Ti, kdo znají knížky Jana Šmída, o parku určitě také vědí své od něho. Pokud byste hledali jím doporučovanou kavárnu La mer à boire, už ji tady nenajdete – nedávno ji přejmenovali na Ô Paris (roh rue des Envierges a rue Piat), je ale pořád stejně krásná jak uvnitř, tak i venku na barevné terase. Dopolední káva u jednoho ze stolků s výhledem na park je jednou z mých nejoblíbenějších pařížských kratochvílí.

Za pozornost stojí také uličky v okolí parku – než nám je nemilosrdně zničí rozpínaví developeři, uděláme si v nich příště procházku.

Jak se tam dostat: metro Pyrenées (linka 11)

Dnes se znovu vypravíme do mých oblíbených čtvrtí na na východě města, tentokrát do Ménilmontant, bývalé dělnické čtvrti na kopci nad hřbitovem Père Lachaise, kde na některých místech, kam ještě nedosáhla ničivá ruka developera (i když pár paneláků, které v těch starých ulicích vypadají většinou jako pěst na oko, se mu tady postavit podařilo), najdeme kolem dlouhé rue de Ménilmontant malebné uličky s nízkými ošuntělými nájemními domy, na jejichž kouzelných dvorcích plných zeleně jsou vestavěny ateléry a dílny. V uličce, do které vás pozvu dnes, stojí kromě nízkých činžáků za tepanými kovovými branami a starými zdmi i malé rodinné domky. Vypadá, jako by ji sem někdo přenesl z nějakého malého ospalého jižního městečka.

 

 

Ménilmontant a Belleville jsou čtvrti, kde se daří street artu, i když místní radnice v poslední době toto pouliční umění masivně ničí a pod pokutou zakazují. Na vrcholku rue Laurence Savart najdeme na staré zdi pár barevných zvířat, které tady nechal streetartista Mosko – a na další pouliční umění se podíváme v kolmé rue du Retrait.

Bílého panáčka, kterého už známe z dřívějška, tady najdeme na mnoha místech…

…třeba i na čelní zdi jednoho z dvorků.

Zajímavé je tady také staré lidové divadlo Ménilmontant, jehož začátky spadají až někam k roku 1877 a které hraje dodnes. Odpoledne bylo sice zavřené, ale můžeme si prohlédnout aspoň jeho barevnou vstupní halu.

20. obvod, rue Laurence Savart

 

Jak se tam dostat: metro Gambetta (linka 3 a 3bis)

 

Do východní části Paříže vede linka metra číslo 11 a u její předposlední stanice se dnes zastavíme. Přijeli jsme do lidovější části města na rozhraní 19. a 20. obvodu, čtvrti malebných ošuntělých dvorků s dílnami a kancelářemi, na nic si nehrajícími kavárnami a lidmi všech barev pleti. Tady se s vámi klidně dají na ulici do řeči, ne jako ve snobských čtvrtích na opačném konci města. My jsme se sem dnes vydali podívat se na trochu výjimečnou stanici metra.

 

Metro tady má kromě obvyklých vstupů přímo z ulice i hlavní vchod v hezkém bílém domečku, bohužel nedávno v rekonstrukci a s polskými dělníky na lešení. Podíváme se proto aspoň na částečně odkrytou střechu.

Metro tady jezdí dost hluboko pod zemí – jsme totiž pořád ještě na nejvyšším místě Paříže. Z chodby k nástupišti linky 11 vedou ještě další schody přímo do středu zeměkoule, kudy jezdí podivná linka 3bis, která má jen čtyři stanice a spojuje Porte des Lilas s place de Gambetta. Uznejte, že do těch schodů se mi rozhodně nemohlo chtít, takže sejdeme raději na nástupiště jedenáctky.

Nástupiště by nutně potřebovalo rekonstrukci, jen si nejsem jistá, až k ní dojde, že nebudu fňukat, že předtím s těmi otlučenými kachličkami to bylo lepší a hlavně autentičtější. Prozatím to tady zůstává tak, jako před mnoha lety, i s malým kamrlíkem přímo nad kolejemi, ve kterém sedával výpravčí.

Jela jsem sem ale především kvůli mozaikám, které v žádné jiné stanici nenajdeme. Na té největší je zpěvák Georges Brassens, pravděpodobně proto, že hrál ve filmu s názvem Porte des Lilas.

Le lilas, tedy šeříky, najdeme potom na dalších dvou mozaikách.

 

Georges Brassens hrál ve filmu Porte des Lilas zpěváka, který ukrývá policií hledaného zločince. A samozřejmě tam hodně zpívá.

 

 

Když už jsme u těch zpěváků, o Porte des Lilas zpíval i Serge Gainsbourg – o těžkém životě kontrolora, který stojí v metru, procvakává jízdenky, nikdo si ho nevšímá a on sní o tom, co bude, až odtud jednou vypadne pryč.

Tahle písnička mi způsobuje žaludeční neurózu při vzpomínce, jak nám jednou na hodině francouzské konverzace učitel přinesl právě tohle k rozboru – a potom nás nutil zpívat nahlas. Mě nepřinutil, ale od té doby mám z „les petits trous“ trochu fóbii.

 

Stanice má ještě jednu zvláštnost. V roce 1921 tady postavili další nástupiště, které mělo sloužit pro propojení linky 3bis a 7bis. Z toho nakonec sešlo a nástupiště bylo v provozu jen velmi krátkou dobu. Dnes tomuto nepoužívanému nástupišti duchů říkají Porte des Lilas Cinéma a přestože ho chrání pevně uzavřené šedé dveře, za které se běžný člověk nedostane, viděli jsme ho všichni. Ve filmu. Všechny francouzské i zahraniční filmy, ve kterých jsou scény z metra, byly natáčené tady. Tady stála Meryl Streep ve filmu Julie a Julia i Audey Tautou v Amélii z Montmartru, točily se tady i scény z filmu Paříži, miluji tě (vzpomínáte na toho Američana, zbitého ve stanici Tuileries?) a mnoho dalších filmů. Točí se výhradně v noci, pronájem stojí 15 – 18 tisíc euro na den a pařížský dopravní podnik vám k tomu dá k dispozici i personál.

 

 

Dnes ještě zůstaneme ve čtvrti Belleville v blízkosti místního hřbitova, který jsme viděli minule. V rue Haxo, která vede za hřbitovem, se zastavíme u mříží, vedoucích do průchodu pěkného starého domu, u kterého stojí typické pařížské „pádlo“, které nám už z dálky napovídá, že tady najdeme nějakou pamětihodnost. Jak už víme, „villa“ není vila, ale ulička a my se do ní teď spolu podíváme.

 

Poté, co otevřeme mříž (stačí jen zatlačit, přestože vypadá jako zamčená), se průchodem dostaneme do slepé „Uličky rukojmí“. Na vysvětlení názvu i toho, na co se sem jdeme podívat, se musíme nejdřív vrátit do historie, do dnů pařížské Komuny. Povstání pařížského lidu, vedeného Národní gardou, proti vládě, která kolaborovala s Prusy, kteří po Francií prohrané válce obklíčili Paříž, se koncem května během takzvaného „krvavého týdne“ chýlilo ke svému konci. Vládní vojska dobývala postupně Paříž, zatlačovala komunardy na severovýchod města a při tom popravovala po tisících ty Pařížany, kteří stáli při Komuně. Ta už v dubnu přijala vyhlášku, že všichni ti, kteří podporují „versaillské“ (tj. vládu, která uprchla z Paříže do Versailles), budou považováni za rukojmí, a že za každého zabitého na straně Komuny budou zabita tři z těchto rukojmí.

26. května 1871 poslední představitelé Komuny, kteří zůstali ještě naživu, zřídili štáb v prostorách tančírny v rue Haxo ve čtvrti Belleville. K večeru sem bylo přivedeno z nedaleké věznice La Roquette čtyřicet devět rukojmí (církevní hodnostáři, členové královské gardy i obyčejní lidé), na které se vrhl rozlícený dav, který se tu mezitím shromáždil. Rukojmí byla postavena ke zdi a bez milosti postřílena.

K další manifestační popravě rukojmí došlo také přímo na nádvoří věznice. Komuně v té době zbývaly jen dva dny existence. 28. května 1871 byli po těžkém boji poslední komunardi postříleni na hřbitově Père-Lachaise (viz Zeď Komunardů) a vláda zahájila kruté represe.

 

Ulička dnes vypadá samozřejmě jinak, než na konci 19. století. Dům, kterým se sem vchází, byl postaven až na začátku 20. století a další domy uvnitř slepé uličky jsou ještě mnohem mladší. Najdeme tu ale dva staré hezky zrekonstruované ateliéry.

Až téměř na konci uličky, před brankou ve zdi, která vede k novým panelákům, uvidíme zahrádku s dřevěnou kůlnou…

… a za ní starou zeď z hrubých kostek, stíněnou vysokými kaštany. Jsme na místě. Tady u této zdi zemřela rukojmí.

Ulička je z jedné strany ohrazena jen drátěným plotem, za kterým stojí na vyasfaltovaném prostranství kostel. Vrátíme se zpět na ulici a vejdeme dovnitř.

Kostel Notre-Dame-des-Otages dnes stojí na místě kapličky, která zde byla postavena dvacet let po krvavých událostech. Spravovali ji jezuité, jejichž představitel v roce 1936 prosadil stavbu nového kostela,

Kostel je prostý, jednoduchý, bez zvláštní výzdoby, ale má hezká vitrážová okna

Když vyjdeme z kostela bočními dveřmi vlevo (nebo v případě, že jsou zavřené, obejdeme kostel dokola), dostaneme se na dvůr, na jehož konci narazíme opět na naši zeď, tentokrát již nově zrekonstruovanou, na níž je připevněné průčelí staré dřevěné kůlny (předpokládám, že to budou pozůstatky domku, který stával na dvoře, na kterém došlo k popravě, ale nikde jsem nenašla žádné konkrétní vysvětlení).

 

Tady na tomto skrytém místě stojí pomník popraveným rukojmím – jednoduchá betonová deska na podstavci z kamenných kostek z původní zdi. Na horní desce je popsán celý příběh. Nápis nemá interpunkci a čte se poměrně těžko, proto za skleněnými dveřmi blízkého domu visí velká tabule s jeho přepisem.

„Na toto místo bylo předposlední den Komuny, 26. května 1871, kolem šesté hodiny večer, přivedeno z věznice La Roquette v tísnivém průvodu osm knězů, dva církevní představitelé, třicet pět pařížských gardistů a čtyři civilní rukojmí. V přítomnosti posledních zástupců Komuny bylo těchto čtyřicet devět rukojmí zmasakrováno rozvášněným davem.

Knězi obětovaní protináboženskou nenávistí, pařížská garda a civilní vězni, oběti politických vášní, nezemřeli všichni ze stejného důvodu, ale sdíleli stejné utrpení a potkal je stejný osud.“

 

Všichni popravení byli pohřbeni na hřbitově Belleville, kde dnes nad jejich hrobem stojí nízký obelisk.

Musím se přiznat, že ačkoliv jsem předem věděla, co ve Villa des Otages hledat, o pamětní desce za kostelem jsem neměla ani tušení a nikde jsem o ní předem nenašla žádnou zmínku. Mám ovšem v Paříži to štěstí, že pokaždé, když po něčem pátrám nebo si nevím rady, zjeví se mi jako deus ex machina dědeček s holí, který se se mnou dá do řeči a poradí mi. Totéž se stalo i tady, když jsem fotografovala v kostele – ten téměř devadesátiletý pán mě k pomníku dovedl a znovu mi celý příběh převyprávěl. Mimochodem – dědeček s holí má v poslední době konkurenci v „dámě s psíčkem“, kterých jsem během deseti dnů potkala asi šest.

Belleville, 85 rue Haxo

Jak se tam dostat: metro Télégraphe nebo Porte des Lilas (linka 11)

Dnes se podíváme na prostý venkovský hřbitov, založený v roce 1804 v tehdy samostatné vesnici Belleville, která byla připojená k Paříži až v roce 1860. Šlo už o třetí hřbitov v této vesnici, dva původní byly umístěné přímo v centru obce v místech dnešního kostela Saint-Jean-Baptiste. Poté, co ten v pořadí druhý už kapacitou nestačil a hlavně po přijetí zákona o tom, že hřbitovy nesmí ležet uvnitř obcí, byl založen tento nový hřbitov, tehdy daleko za branami, na místě tehdejšího parku zámku Ménilmontant.

 

Belleville byl vždy chudou dělnickou čtvrtí, na hřbitově proto nenajdeme téměř žádné honosné hrobky, jen jednoduché nízké hroby

Ze zámeckého parku zůstaly na hřbitově nádherné vzrostlé stromy

Nenajdeme zde mnoho slavných osobností, tím nejznámějším je pravděpodobně Léon Gaumont, zakladatel pařížských filmových ateliérů, které stály v Belleville nedaleko hřbitova. Jeho jméno je možné vidět dodnes na velkých kinech v centru města.

Z těch méně známých mě zaujal tento náhrobek, pod kterým leží loutkář Gaston Cony, který působil ve známém loutkovém divadle v parku Buttes-Chaumont, které založil už jeho otec (a kam údajně rád chodíval také Apollinaire).

Jak dokazuje tabulka na zdi hřbitova, nacházíme se zde v nejvyšším bodě Paříže ve výšce 128 a půl metru. Této skutečnosti využil už v roce 1793 Claude Chappe, který zde dělal pokusy s optickým telegrafem, jak ukazuje další deska na zdi (a jak odráží i název přilehlé rue de Télégraphe a blízké stanice metra Télégraphe)

Ze hřbitova jsou vidět za zdí dvě vysoké vodárenské věže z roku 1919, které zásobují město vodou pod tlakem díky umístění právě v tomto nejvyšším bodu

 

Le Cimetière de Belleville

Belleville, 40 rue de Télégraphe

 

Jak se tam dostat: metro Télégraphe (linka 11)

Zeď komunardů na hřbitově Père Lachaise, u které byli na konci krvavého týdne, který ukončil dobu pařížské Komuny, postříleni poslední odbojní komunardi, je poměrně známá a viděli jsme ji i ve starším článku TADY. Zeď ukazuje místo, kde k masakru došlo, není ale původní. Ta byla zbořena a na jejím místě byla postavená nová. Co se stalo s původními kameny ze zdi? Odpověď na nás čeká za hřbitovem v malém parčíku, vedoucím podél avenue Gambetta.

Na konci parku, jen kousek od metra Père-Lachaise, najdeme u dnešní vysoké zdi hřbitova ještě jednu zeď, s reliéfem ženské postavy a vyskládanou z robustních kamenů. Jsou to původní kameny, u kterých bylo prolito tolik krve, a které na svoje umělecké dílo použil sochař Paul Moreau-Vautier, syn jednoho z komunardů, v roce 1909. Vytvořil zde dílo s názvem Památník obětem revolucí, čímž byly míněny oběti všech posledních revolucí (1789, 1830, 1848 a 1871) na všech stranách konfliktů.

Za ženskou postavou, vystupující z kamene s nataženýma rukama, jako by chtěla chránit ty za ní, vystupují obrysy dalších postav – dělníka, kněze, komunarda v uniformě i matky s dítětem. Kolem postav jsou vidět stopy po kulkách.Po levé straně postavy můžeme číst v kameni vyrytý následující citát Victora Huga: „To, co žádáme po budoucnosti, co od ní chceme, je spravedlnost, ne pomsta“.

Tato zeď měla být původně umístěná na hřbitově v místě posledního boje, ale rozhodnutí pařížské radnice, které vyvolalo velké polemiky právě kvůli skutečnosti, že dílo zahrnuje obě strany konfliktů, bylo nakonec změněno a zeď byla postavena na tomto odlehlém místě mimo areál hřbitova. Myslím, že je to škoda, protože sem téměř nikdo nepřijde a málokdo z Pařížanů o památníku vůbec ví.

20. obvod, square Samuel de Champlain

Jak se tam dostat: metro Père-Lachaise (linka 2 nebo 3)

B