V dalekém 20. obvodu, jen pár desítek metrů od place Gambetta a naproti nemocnici Tenon, leží park s malým roztomilým skleníčkem. Jak je u pařížských parků zvykem, i tento je hezky upravený a čistý a nechybí v něm ani obvyklý hudební pavilon, řady laviček kolem záhonů a jako bonus u dětského hřiště i pingpongový stůl.

Na konci parku čeká jedno překvapení, na které se dnes podíváme podrobně.

Nevím, jestli jsem to nepřehnala a jestli stará, otlučená a mechem obrostlá socha vůbec může být nějakým překvapením. Její historie je ale každopádně tak zajímavá, že za zmínku stojí.

Léon Gambetta, kterého socha představuje, a jehož jméno nese blízké náměstí, byl politikem poloviny 19. století. Byl členem tzv. Vlády národní obrany po pádu císařství a vzniku Třetí republiky v roce 1870 a členem opozice v dalších letech. Od roku 1879 byl předsedou poslanecké sněmovny, později předsedou vlády a ministrem zahraničí.

V roce 1882 sám sebe postřelil (některé prameny uvádějí, že ho postřelila žárlivá milenka, ale údajně jsou to jen pomluvy) a poté trpěl vleklými zdravotními problémy. V prosinci téhož roku zemřel na rakovinu.

Gambetta byl určitě zajímavá osobnost, ale historie promine, mě zajímá víc jeho socha. Pokud se ptáte, proč zrovna tak významný politik má svoji sochu v tak zapadlém parku na konci města, odpověď zní, že to vždycky tak nebylo. Socha, zhotovená v roce 1888, kdy by se Gambetta dožil 50 let, byla ještě doplněná 27 metrů vysokým obeliskem nahoře s alegorickým sousoším s názvem Sláva demokracie, stávala totiž až do poloviny 20. století přímo na Napoleonově nádvoří Louvru.

Z monumentu byly v roce 1941 odstraněny všechny bronzové prvky, které vichystická vláda použila pro zbrojařskou výrobu. Celý památník byl odstraněn v roce 1954, aby se uvolnil výhled na průčelí Louvru.

Socha byla umístěná do depozitáře muzea, odkud ji v roce 1982, při příležitosti 100. výročí smrti politika, postavili právě sem do parku na square Vaillant.

Pokud vás zajímá, jak Napoleonovo nádvoří Louvru vypadalo dřív ve srovnání se současností, podobu nám ukazuje horní pohlednice. Tam, kde od roku 1989 stojí skleněná pyramida, byly dřív dva malé kulaté parčíky. Před tím prvním, na čestném místě přímo na hraně nádvoří, stál Gambettův památník, uprostřed toho druhého stával jezdecký pomník generála La Fayetta (dnes v 8. obvodu na Cours de la Reine).
Stejně jako dnes, i tehdy bylo nádvoří odděleno od place du Carrousel, kde je dnes místo upraveného záhonu umístěná obrácená pyramida, silnicí, kterou se dá projet Louvrem napříč.

20. obvod, square Vaillant

Jak se tam dostat: metro Gambetta (linka 3)

Minule jsme došli až k nemocnici Tenon ve 20. obvodu, daleko od centra a od všech turistických atrakcí. V těchto končinách nenarazíte na žádné rozjívené italské nebo anglické skupiny, ani na Japonce s ohromnými fotoaparáty. S foťákem tady, zdá se, chodím jen já a dnes vás s ním zavedu i dovnitř do nemocnice.

Nemocnice Tenon byla otevřená v roce 1878 pod názvem Hôpital Ménilmontant podle čtvrti, v níž stojí, a teprve později dostala jméno slavného chirurga z 18. století Jacquese Tenona. Dnes se specializuje především na urologii a respirační nemoci, ale má, samozřejmě, i všechna další oddělení. Zajímavostí je, že v roce 1922 právě zde zahájili první léčbu rádiem.

Jen o sedm let dříve, 19. prosince 1915, přišel na místní gynekologicko-porodnické oddělení pouliční artista Louis Gassion se svojí partnerkou Linou Marsa a ještě téhož dne se jim tady narodila dcera, která se později proslavila pod jménem Édith Piaf jako možná nejslavnější francouzská zpěvačka všech dob.

Od svého vzniku nemocnice nepodstoupila, kromě běžných rekonstrukcí, žádné velké přestavby, proto tu dodnes hned za nezajímavým vstupem najdeme hezké velké nádvoří, lemované ze všech čtyř stran prosklenými arkádami, za nimiž je umístěná chodba. V čele nádvoří stojí vysoká štíhlá věž kaple sv. Ludvíka. 

Kaple je postavena v novorománsko-byzantském slohu, ktery byl na počátku 80. let 19. století, kdy kaple vznikla, v Paříži u církevních staveb v módě. Vedle hlavní lodi s rovným stropem má dvě úzké boční lodi, oddělené sloupy.

Kaple by si zasloužila rekonstrukci, její výzdoba stěn je oprýskaná a celkově vypadá dost zašle. Otlučené kamenné nádobce na svěcenou vodu roky dodaly spíš půvab, voda v ní ovšem chybí z hygienických důvodů, jak vysvětluje nápis na cedulce.

 

Na dlouhých chodbách, z kterých je výhled na nádvoří, jsem našla nečekaná umělecká díla, která pacientům i lékařům připomínají, že existuje i jiný svět, než je nemocnice. Otázka je, jestli to ty první nerozlítostní a ty druhé nenaštve.

 

 

Hôpital Tenon

20. obvod, 4 rue de Chile

 

 

Jak se tam dostat: metro Gambetta (linka 3)

 

 

 

 

 

 

 

Place Gambetta je jedním z míst, kudy často procházím, pokud jdu do centra pěšky, nebo pokud se mi nechce domů metrem a volím raději autobus. Mám to tady ráda, náměstí s moderní fontánou si nehraje na nic monumentálního, má lidský rozměr a je kolem něj spousta zajímavých obchůdků a lidových restaurací a kaváren. A taky je odtud jen pár metrů k zadnímu vchodu na hřbitov Père Lachaise, kudy obvykle pokračuje moje cesta do centra.

Place Gambetta je jedním ze sedmi pařížských náměstí, které mají v příštích letech projít rekonstrukcí. Těmi dalšími jsou náměstí Nation, Bastille, Fêtes, Madeleine, Italie a Panthéon. Úprava by měla na tato náměstí přinést rozšíření místa pro chodce a více zeleně. Pokud by vás zajímalo, jak mají tato náměstí vypadat po liftingu, najdete je TADY.

Nejvýznamnější budovou, která leží na náměstí, je radnice 20. obvodu. V loňském roce podstoupila rekonstrukci a pobavilo mě, když na lešení, které ji během prací krylo, nechala připevnit poutač s obrázky těch nejznámějších pařížských streetartistů – navíc červený balón, který drží jedna z figur, se k této čtvrti vztahuje díky jednomu filmu, který zde byl natočený, ale o tom zas někdy jindy.

Uvnitř radnice zaujme nejen několikadílné schodiště, ale také malířská a sochařská výzdoba

Sousoší dvou zapasících andílků mi bylo pořád povědomé a až doma nad fotkami mi došlo, kde jsem ho viděla. O jeho původu, autorovi nebo názvu jsem sice nic nenašla, ale stejná plastika je umístěná TADY nad vstupem do domu slavného architekta Augusta Perreta v 16. obvodu.

Radnice 20. obvodu má na svých chodbách i několik malířských děl od nepříliš známých autorů. Například to dole mi připomíná svojí atmosférou, barvami a tak trochu i koncepcí Muchovu Slovanskou epopej.

Jen přes ulici vedle radnice najdeme jedno ze starých pařížských kin. Bylo postaveno v roce 1920 ve stylu art-déco původně jako divadlo. Dnes je uvnitř šest filmových sálů, přičemž ten největší je pro pět set lidí. Moc se mi líbí fasáda, ostatně památkově chráněná.

Přes ulici najdeme jeden z těch běžných pařížských parků, který kromě krásného skleníku skrývá i další zajímavosti, na které se podíváme jindy.

Naproti parku najdeme podél dlouhé zdi dvakrát týdně (ve středu a v sobotu) trh

Zeď, u které se rozkládá trh, patří nemocnici Tenon a znalci už vědí – právě tady a ne na schodech v rue de Belleville, jak se traduje, se narodila Édith Piaf. Do nemocnice se podíváme hned příště.

Hlavní nádvoří nemocnice Tenon.

Jak se tam dostat: metro Gambetta (linka 3)

V roce 1877 bylo na chudém dělnickém předměstí na východě Paříže založeno dělnické spotřební družstvo s názvem La Bellevilloise. Družstvo postupně spravovalo celou řadu obchodů, především pekárny, řeznictví a potraviny všeobecně, ale také další spotřební zboží, lékárny, prodej uhlí, oblečení a nábytku. Později se také zabývalo vzděláváním a volným časem dětí a mládeže i dospělých, od roku 1930 provozovalo kino a pořádalo kulturní akce, koncerty a divadelní představení, zabývalo se taky sociální pomocí a poskytováním lékařské péče. Družstvo působilo na levicových dělnických předměstích Belleville a Ménilmontant až do svého krachu v roce 1936.

V letech 1906-1910 družstvo postavilo v Belleville takzvaný Maison du peuple, Lidový dům, který sloužil jako jeho centrum. V přízemí fungoval velký obchod, v prvním patře byl velký sál a kanceláře. V roce 1927 byla budova rozšířená o další křídlo, ve kterém byl vybudován velký divadelní sál pro pět set lidí s názvem Leninův sál.

Zatímco levicové dělnické družstvo už dávno zaniklo, jeho sídlo stojí v Belleville dodnes. Slouží jako kulturní centrum, pořádají se v něm koncerty a divadelní představení a najdeme tady také restauraci a kavárnu.

La Bellevilloise byla vybudovaná podle vzoru bruselského Lidového domu slavného architekta Victora Horty. Stavba má železobetonovou kontrukci vyplněnou režnými cihlami a je zdobená mozaikami, většinou budovatelskými, a emailovými dekoracemi. Nad frontonem nad vstupem najdeme srp a kladivo, které zrovna na nás může působit hrůzostrašně, jenže pařížské dělnické hnutí bylo mezi válkami samozřejmě komunistické.

Budovu si prohlédneme zatím jen zvenku, uvnitř jsem zatím na žádném představení nebyla.

Důvodem, proč jsem vás sem dnes přivedla, je tato místní restaurace. Najdete ji po levé straně budovy za obyčejnými hnědými plechovými vraty, které vás přivedou na malý dvorek plný zeleně, ze kterého se vstupuje do neformálního pestrého prostoru, zaplněného starými olivovníky a palmami. Vaří tady šéfkuchař, vyučený u slavného hvězdičkového kuchaře Alaina Ducasse, a přesto má restaurace vcelku přístupné ceny. Otevřeno je ve středu, ve čtvrtek a v pátek jen večer, v sobotu a v neděli i v poledne.

 

20. obvod, 21 rue Boyer

 

Jak se tam dostat: metro Gambetta (linka 3)

 

 

Dnes se na skok podíváme na východ Paříže, k Porte de Bagnolet, kde jsou podél nové tramvajové trati T3 rozsázena moderní umělecká díla. Jedním z nich je vysoká růžová lampa, která na rušné křižovatce svítí jako maják. Kromě toho, že na sebe přitahuje pozornost ve dne, je mimořádná i večer – svítí totiž růžově.
Lampa je zohýbaná do tvaru nepravidelné pěticípé hvězdy, ze které vyrůstá hvězdice pěti ramen se svítidly. Pět ramen představuje pět ulic, které se na této křižovatce kříží.

 

Autorem lampy je Marc Handforth, umělec narozený v Hongkongu, který žije mezi Miami a Frankfurtem. Specializuje se na díla, inspirovaná městským mobiliářem – nejen pouliční lampy, ale i lavičky nebo dopravní značení, která určitým způsobem pozměňuje a přetváří na umělecká díla.

20. obvod, place de la Porte de Bagnolet

 

Jak se tam dostat: metro Porte de Bagnolet (linka 3)

 

 

Poslední pozoruhodností, kterou navštívíme na rue de Ménilmontant, je krátká ulička hned pod dlouhou zdí, oddělující od ulice parčík kolem domu Carré de Baudouin, který jsme tady viděli minule. Na rozdíl od rušné a zaprášené hlavní ulice nás tady, v Cité de l´Ermitage, čeká exploze zeleně.

Za kamennou  zdí hned na kraji stojí v křoví skrytý dům a hned naproti najdeme krásnou kovanou bránu se zanedbaným dvorkem a opuštěným stavením. Ještě nedávno na bráně visela cedule s nápisem Na prodej, kterou začátkem září vystřídalo povolení k rekonstrukci. Uvidíme, jak se dům po opravě vyloupne, protože cihlové schody se stříškou nad vstupem jsou krásné už teď.

Zadní strana slepé uličky je zarostlá vysokými stromy a keři tak, že se v nich domy až ztrácejí. Ten první zleva má malý vydlážděný dvorek, na kterém bydlí tahle krasavice.

Dvě staré a oprýskané sochy dívek v životní velikosti na zídce před jedním z domů jsou tak zarostlé v zeleni, že si jich na první pohled ani nevšimneme.

V této části města je podobných koutů tolik, že se sem budeme ještě mnohokrát vracet. Pro tentokrát ale s létem končíme a příště už se ocitneme v současné roční době a počasí.

Jak se tam dostat: metro Jourdain nebo Pyrenées (linka 11)

 

 

Z venkovské uličky Villa de l´Ermitage, ve které jsme byli minule, se vydáme směrem k rue de Ménilmontant, dlouhé tepně, která vede napříč východem města. Nejdřív si ještě prohlédneme domy v rue de l´Ermitage, která nás tam přivede. Tady si na žádný přepych nehrajeme, jsme v bývalé dělnické čtvrti, kde najdeme ještě dnes nízké chudé domky a mezi nimi vklíněné malé dílny. Přesto tady stojí pár domů, které stojí za pozornost, jako například úzký cihlový novogotický dům, který se chlubí památkově chráněnou fasádou.

Kamenné hlavičky podél oken a dveří časem skoro ztratily podobu

Rue de Ménilmontant sbíhá s prudkého kopce do centra. Na hranici 20. a 11. obvodu mění jméno a pod názvem rue Oberkampf nás přivede až téměř do samého centra. Vidíte v dálce Centre Pompidou?

Ulice tvoří hranici mezi čtvrtí Belleville a Ménilmontant. Obě historicky chudé dělnické čtvrti i dnes zůstaly lidové a žije tady pestrá směsice lidí všech barev pleti. Ulice je plná malých krámků, kaváren a obyčejných bister.

 

Když sejdeme po rue de Ménilmontant o kousek níž k centru, narazíme na pestrou zeď a bránu bývalé dílničky na zrcadla. Opuštěné budovy s dvorem se před několika lety staly squatem umělců, punkerů a anarchistů, pořádaly se tady výstavy a koncerty, od léta je tady však zavřeno.

Další pestrá zeď nás přiláká o kousek výš, na rohu rue de Ménilmontant s rue des Pyrenées. Tentokrát se za ní skrývá malý parčík, nad kterým se se zvedá trojúhelníkový štít bílého klasicistního domu, na který se podíváme podrobněji.

 

Dům byl postavený v 18. století jako venkovské sídlo a letohrádek, které tehdy v této části města překotně rostly (a které většinou vzaly zasvé při pozdější industrializaci východu města). V roce 1770 vilu zdědil Nicolas Carré de Baudouin, jehož jméno dodnes nese, který ji nechal přestavět a vytvořil průčelí ve stylu italských vil se čtyřmi jónskými sloupy. Později se vila dostala do vlastnictví rodiny Goncourtů a bratři Jules a Edmont (který se později stal slavným spisovatelem a jehož jméno dnes nese známá francouzská literární cena) zde strávili dětství. V roce 1836 dům i s vedlejší budovou přešel do vlastnictví řádu sester sv. Vincenta z Pauly, které zde provozovaly nejdřív sirotčinec a později sociální středisko. V roce 2003 jeptišky dům prodaly městu, které tady vytvořilo kulturní a umělecké centrum.

 

V malém parčíku před domem si můžeme po dnešní procházce odpočinout a nabrat sílu na prohlídku další zajímavosti hned v těsném sousedství, kam se podíváme příště.

Jak se tam dostat: metro Jourdain nebo Pyrenées (linka 11)

 

Vzhledem k tomu, co máme už třetí den na ulicích, vzrůstá moje nechuť k zimě, tmě a vlezlému mrholení a současně i chuť vzpomínat na teplé a prosluněné letní dny, třeba zrovna v Paříži. A třeba v uličce, která jako by do hekticky rušného města ani nepatřila. Najdeme ji (opět) ve východní části města ve čtvrti Belleville a je součástí klikaté trasy, kterou vás už nějakou dobu vodím po této své oblíbené části města.

 

 

 

 

 

Ulička vznikla v roce 1857 a zpočátku ji tvořilo jen pár malých domků, ukrytých v zeleni, které podle stavebního povolení nesměly být vyšší než tři metry. Od samého začátku v ní bylo zakázáno zakládat jakékoliv dílny a provozovat parní stroje, aby bylo vyloučeno znečišťování hlukem a prachem. V pozdějších letech ulička jako zázrakem unikla bouřlivému rozvoji, bourání a přestavbám. Bylo v ní sice postaveno několik vyšších domů, ty jsou ale skryty za předzahrádkami a dobře maskovány všudypřítomnou zelení. Tvořivost místních obyvatel z ní udělala kouzelný kout, plný malebných drobností, které stojí za pomalou procházku a důkladnou prohlídku, na kterou vás teď pozvu. Představte si, že jsme v prosluněném líném srpnovém dopoledni – a vyrážíme.

 

 

 

Dřevěný totem pod rozložitou palmou

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Mořská panna se vrací i se svým děťátkem domů oknem. Zdá se vám na tom něco divného?

Na konci ulice býval dřív malý parčík a vedle něho malé divadlo. Divadlo, obklopené vysokými stromy a s levandulí v oknech, zůstalo, ale parčík letos zastavěli. Ani jsem to radši nefotila, i když nová budova naštěstí není tak odpudivá, jako některé další betonové zpotvořeniny, které v Belleville v poslední době nahradily staré domy i celé uličky.

20. obvod, mezi 315 rue des Pyrenées a 12 rue de l´Ermitage

Jak se tam dostat: metro Pyrenées (linka 11) nebo Gambetta (linka 3)

 

Dnes vás pozvu do další z těch malých pařížských uliček, které člověk objeví jen tak náhodou, když mu při chůzi sklouznou oči mimo trasu, po které chvátá. Ten pohled vás přinutí zastavit se a změnit směr, protože spěch nespěch, tohle prostě musíte vidět zblízka.

 

 

Ulička odbočuje ze stejnojmenné ulice rue Olivier Métra. Když jí budete procházet, najdete v ní jen kousek od místa, které jsme právě viděli, bíle okachlíkovaný rohový dům. Právě tady měl svůj pařížský ateliér Jiří Kolář.

 

 

Mimochodem, díla Jiřího Koláře jsou právě teď vystavená na jeho velké výstavě v Muzeu Kampa. A kdybyste o Dušičkách měli cestu na Vinohradský hřbitov (to je ten, jak se mu říká „Strašnický“), tak právě tam můžete kousek od zdi, oddělující hřbitov od krematoria, najít jeho hrob.

20. obvod

, villa Olivier Métra

Jak se tam dostat: metro Jourdain (linka 11)

Dnes si projdeme další z úzkých malebných uliček na původně dělnickém východě Paříže, tak daleko od centra, že se až zdá, že jsme spíš někde v nějakém bukolickém koutě na venkově, kde můžeme bloudit mezi domy, porostlými psím vínem, zahrádkami jako dlaň a dílnami, které pamatují ještě předminulé století a které dnes slouží jako umělecké ateliéry. Cité Leroy je jen krátká slepá ulička, ale má tolik půvabu, že by ho mohla rozdávat plnými hrstmi všem těm neosobním moderním ulicím, jaké se stavějí dnes.

Do uličky se dostaneme z rušné rue des Pyrenées, jen přes ulici od tohoto malého náměstí, které jsme tady viděli nedávno. Je vlastně součástí trasy, po které vás už nějakou dobu provázím čtvrtí Belleville a Ménilmontant a kterou se časem dostaneme až na place Gambetta.

Součástí uličky je i malý kout se společnou zahradou, neuvěřitelně kvetoucí a zelenou. Slyšíte zpívat ptáky?

Ulička se na svém konci lomí a zužuje a právě tudy se vstupuje do dalšího pařížského pozemského ráje, který nás vítá vtipným anglickým nápisem. Někdy příště se tam také podíváme.

Jak se tam dostat: metro Jourdain nebo Pyrenées (linka 11)