Vodní nádrž Bassin de la Villette je největší umělou vodní plochou v Paříži. Po svém vybudování na začátku 19. století (otevřena byla v roce 1808) sloužila nejen jako plavební kanál, ale také jako zásobárna pitné vody pro město.
Nádrž je dlouhá 700 metrů a široká 70 metrů. Na začátku 19. století se kolem ní rozkládal park, kam se chodili Pařížané bavit, který byl později zastavěn a z kanálu se stala spíše průmyslová oblast plná skladů a loděnic. Dnes jeho břehy slouží jako promenáda a odpočinková plocha – v létě tady najdete obdobu Paris Plage – umělé městské pláže, která se už osvědčila přímo v centru na březích Seiny, zatímco po celý rok podél celé jedné její strany kotví nejrůznější čluny a lodě. Dají se tady také vypůjčit malé loďky a šlapadla. Podél vodní plochy najdeme restaurace a kavárny a v krásném počasí na jejich březích posedává spousta lidí, kteří si tady dělají piknik. Na ten ovšem budeme muset přijít jindy, koncem února to tady vypadalo ještě dost nehostinně.
Pohled na kanál z mostu v rue Crimée na jeho severovýchodním konci. Přímo naproti vidíme rotundu na place de la Bataille de Stalingrad, o které jsme mluvili minule. Po levé straně stojí bývalé skladiště, dnes krásně zrekonstruované, jehož tvar a vzhled kopíruje moderní hotelová a kancelářská budova vpravo, dole v přízemí s kavárnami, jejíž osvětlení po setmění mění barvy.
Za mostem (na který se tady také brzy podíváme, protože je to zajímavá technická památka) se kanál zužuje, mění jméno na Canal de l´Ourq a po jeho břehu bychom došli až do parku Villette s jeho vědecko-technickými expozicemi a atrakcemi.
Jak se tam dostat: metro Stalingrad (linka 2, 5 nebo 7), Jaurès (linka 2, 5 nebo 7bis), Ricquet (linka 7) nebo Laumière (linka 5)
Dnes se vydáme do 19. obvodu na prohlídku dalšího zajímavého místa – na břeh nádrže Bassin de la Villette, kam také můžeme dojít pěšky podél kanálu Saint-Martin. Rotunda, na první pohled schovaná za vysokou zdí a viaduktem metra, je jedním z posledních pozůstatků městských hradeb, kde byla součástí brány, v níž se vybíralo clo za zboží, dovážené do města. Rotundu navrhl architekt Claude-Nicolas Ledoux a byla postavená v letech 1784 -1788, svému účelu ale sloužila jen do roku 1791, kdy bylo clo zrušeno. Později byla používaná jako kasárna městské stráže a poté jako skladiště soli. Několikrát unikla zbourání, ale od začátku 20. století je chráněnou památkou a po rekonstrukci v roce 2009 je používaná pro kulturní účely. Najdeme v ní také restauraci, bar a v létě terasu se stolky a s krásným výhledem na vodní nádrž.
Stavba je inspirována antikou i renesancí. Na každé ze čtyř stran čtvercové základny je portikus s trojúhelníkovým frontonem, neseným osmi dórskými sloupy, horní kruhová část má balustrádu se čtyřiceti dórskými sloupy.
Večer nemůžete rotundu rozhodně přehlédnout – září do daleka a svojí růžovou barvou je nezaměnitelná.
Za rozlehlým vydlážděným prostranstvím před rotundou začíná nádrž Bassin de la Villette, která je spojená zdymadlem s kanálem Saint-Martin. Po obou stranách nádrže najdeme kina s kavárnami, ze kterých je – zvlášť v krásných jarních a letních dnech – nádherný výhled na vodu.
Zdymadlo v těsné blízkosti rotundy
La Rotonde de la Villette
Place de la Bataille de Stalingrad
Jak se tam dostat: Metro Stalingrad (linka 2, 5 a 7) nebo Jaurès (linka 2, 5 a 7bis)
Dnes se ještě zdržíme u kostela Saint-Jean-Baptiste de Belleville, který jsme tady viděli minule. Pokud hledáte autentická místa staré Paříže i s pravými Pařížany a přistěhovalci z různých koutů světa, nechoďte na Montmartre nebo Montparnasse, tam už z běžného každodenního života najdete velice málo. Spíš se projděte právě tady v Belleville a v dalších okrajových čtvrtích města. Právě tam najdete ještě malé lidové hospůdky se stoly, pokrytými voskovaným plátnem, pouliční kavárničky s obyčejnými umakartovými stolky a židlemi typu každý pes jiná ves, ateliéry a dílny plné umění i harampádí a kolorit malých starých domků, stojící tak trochu nakřivo, ale vyzařujících ošuntělou krásu. Samozřejmě narazíte také na nově zrekonstruované domy a lofty, do kterých se stěhují takzvaní „bobos“ – mladí a zbohatlí pseudointelektuálové, kteří tyto čtvrti dostávají do módy, ale těch si nemusíme všímat, ti naši výpravu za starou Paříží zatím nijak neohrožují.
Naši procházku začneme pohledem na kostel, ve kterém jsme byli minule, z rue du Jourdain
Před kostelem
Rue de Belleville je hlavní tepnou této čtvrti, dřívější vesnice Belleville, která byla připojená k Paříži v roce 1860. Vesnice se prý původně jmenovala Bellevue, „Krásná vyhlídka“, podle toho, že leží na druhém nejvyšším vrcholku v Paříži, a dnešní název „Krásné město“ prý vznikl jeho zkomolením. Ulice dnes tvoří také hranici mezi 19. a 20. obvodem. Najdeme na ní ještě malé staré domky, ale také už novější výstavbu ze začátku 20. století i z asanace v 70. a 80. letech.
Pokud narazíte na otevřený vchod domu, nezapomeňte vklouznout dovnitř. Budete možná překvapeni starým malebným dvorkem s nízkými domečky s pidizahrádkami, dřevěnými točitými schodišti a všudepřítomným vesnickým kouzlem.
My dnes projdeme jen malý kousek ulice kolem kostela a někdy příště se sem vrátíme, abychom prozkoumali i její další část, která spadá prudce dolů směrem k centru.
Na rohu bočních uliček najdeme také některé příklady street artu – jejich autorem je tady umělec, který si říká Fred Le Chevalier, zatímco dole vidíme žirafu známého malíře s přezdívkou Mosko.
Z rue de Belleville odbočíme do rue de la Vilette, která vede k východnímu cípu parku Buttes Chaumont. Procházka touto uličkou nám bude trvat dlouho – je totiž plná malých krámků s výlohami plnými nejroztodivnějšího zboží.
Mezi domy můžeme zahlédnout komín bývalé továrničky, na vrcholku ozvláštněný bílým mužíčkem Jerôma Mesnagera. Továrnička je právě jedním z těch příkladů zrekonstruovaných loftů – při pozornějším pohledu vidíme, že horní prosklená ateliérová část je kolem komínu dostavěna a že do komína vedou dokonce dveře.
Samozřejmě nesmí chybět ani dvorek, tak typický pro tuto část města. Jmenuje se Villa de l´Adour a bohužel ji před zvědavci střeží kovová brána. Tak aspoň jeden rychlý pohled přes mříže.
Za chvíli dojdeme do rue des Solitaires, další z prastarých bellevilleských ulic, která je zanesena už na starém plánu z roku 1730. Tvoří ji z jedné strany částečně staré nízké domky – a také tyto krásné domy, s barevnými okenicemi a replikou antické sošky ve výklenku v prvním patře, postavené kolem roku 1910.
Rue des Solitaires spojuje s rue de Belleville ulička s názvem Cité du Palais-Royal de Belleville – jenže je z obou stran uzavřená, zahrazená vysokou bránou a jen díky tomu, že nikdo není dokonalý a že v bráně zůstala škvíra, se můžeme podívat alespoň z dálky a potají, jak to uvnitř vypadá.
Právě jsme se ocitli za zadní části kostela v rue Fessart, odkud se vrátíme přesně tam, odkud jsme vyrazili – do rue du Jourdain, kde nám taky ještě zbývá pár zajímavých krámků a kaváren k prozkoumání – a také krásné příklady street artu na budově školy, jejichž autorem je opět Mosko, v kombinaci s jiným umělcem, jehož jméno jsem zatím ještě neodhalila. Ale co není, to teprve může být.
Belleville, kolem kostela Saint-Jean-Baptiste de Belleville
Asi jste si všimli, že příliš nevyhledávám notoricky známá turistická místa a že z davů turistů nejsem nijak nadšená (jako kdybych byla něco jiného, než taky zvědavý turista :)). Při svých toulkách po Paříži se spíš soustředím na méně známá místa, kde se zatím ještě žije normálně. V několika posledních letech jsem prošla křížem krážem velkou část okrajových čtvrtí, ale jednu z nich, 19. obvod, jsem znala jen velmi málo. Minule jsem tento dluh začala napravovat a tak se dnes spolu podíváme na dominantu této čtvrti – kostel sv. Jana Křtitele z Belleville.
Jeden z prvních novogotických kostelů v Paříži byl postavený v letech 1854 – 1859. Autorem návrhu kostela byl architekt Jean-Baptiste-Antoine Lassus, jeden z nejznámějších architektů tohoto stylu – kostel byl jeho posledním dílem a je proto považován také za nejpropracovanější a nejpovedenější.
V tympánu hlavního vchodu je znázorněný uprostřed Kristus, nad ním potom archanděl Gabriel, který zvěstuje Zachariášovi zrození syna Jana, Marie s Alžbětou, Zrození Jana, Janovo kázání, Křest Krista, Janova kritika Heróda, Janovo stětí a předání jeho hlavy Heródově vnučce Heródiadě. Za povšimnutí stojí i kování na všech vstupních dveřích do kostela, pochází z dílny slavného uměleckého kováře Boulangera, který vytvořil kování při rekonstrukcích nejvýznamnějších francouzských památek, například na hlavním vchodu do Notre-Dame nebo na bazilice Saint-Denis.
Také nad pravým bočním vchodem jsou znázorněny výjevy ze života sv. Jana Křtitele, společně s Kristem
Kostel je dlouhý 68 metrů, široký 25 metrů a má jednu hlavní a dvě boční lodi a osm kaplí. Pod hlavní oltář byly při rekonstrukci v roce 2008 uloženy relikvie sv. Jean-Marie Vianney, faráře z Ars.
V kostele zaujmou především vitrážová okna, která představují výjevy ze Starého zákona
Skoro nikdy nepřekládám pařížské místní názvy do češtiny, ne ze snobismu, ale proto, že je pak jednodušší dohledat dotyčné místo na mapě. Tentokrát jsem to ale udělat musela a hned vám řeknu proč. Dnes totiž využijeme toho, že jsme se minule ocitli v parku Buttes-Chaumont, a podíváme se do ruského pravoslavného kostela v jeho blízkosti – a jak jsem se tam dozvěděla, přes všechno to pofrancouzšťování kostel nese ruskou variantu jména svatého Sergeje Radoněžského (Saint-Serge de Radonège).
Kostel je schovaný v proluce mezi domy v rue de Crimée, ale poznáme ho hned – z růžové fasády na nás vykoukne typická pravoslavná malba, znázorňující sv. Sergeje, doprovázená nápisem v cyrilici.
Úzká cestička vlevo do vršku nás potom zavede přímo před kostelík. Jde původně o německý protestantský kostel z poloviny 19. století, zakoupený v roce 1924 v dražbě ruskou ortodoxní církví, která hledala nové místo k bohoslužbám, protože v důsledku masivní ruské emigrace po bolševickém převratu v roce 1917 počet ruských pravoslavných věřících v Paříži stále stoupal a tehdy jediný pravoslavný kostel v 8. obvodě už nestačil. Na koupi kostela, který byl vysvěcen po přestavbě v roce 1925, se tenkrát složila pařížská ruská aristokracie. V dalších dvou letech byla pak provedená novogotická úprava a přístavba vyřezávaného schodiště.
Stěny schodiště, otevřený vestibul a vstupní dveře jsou vyzdobeny nedávno zrekonstruovanými freskami a malbami, znázorňujícími scény ze Starého zákona a obránce ortodoxní víry
Bohužel dveře byly zavřené, proto jsem si nakonec kostel obešla jen kolem dokola vysokých strohých cihlových zdí a zvonice se starou i novou věží
Když už jsem byla na odchodu, měla jsem štěstí a u východu jsem potkala pravoslavného kněze. Jak jsem se později dozvěděla, byl to dokonce sám otec Nicolas, doyen místního teologického institutu.
Sebrala jsem odvahu a poprosila ho, jestli si ho smím vyfotit – dovolil mi to, okamžitě odhadl můj slovanský přízvuk a spustil na mě rusky. Poprvé od maturity se mi hodila ruština! Chvíli jsme si povídali (znal všechny pravoslavné kostely v Praze, historii parašutistů v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici a osud tamního biskupa Gorazda) a když viděl moje zklamání nad tím, že je kostel zavřený, došel si pro „ključik“ a kostel mi odemkl. Nechal mě v něm samotnou, že už nemá moc času, ale že mi věří, ať si vyfotím co chci. Neuvěřitelné, taková důvěra k cizímu člověku na místě, kde je tolik cenných věcí. Díky němu si je teď můžeme ukázat.
Bývalá výrobna svíček, stojící přímo naproti kostelu, je dnes je v rekonstrukci, po které bude sloužit jako sál pro potřeby farnosti
Na nízkém přístavku hned vedle je umístěná improvizovaná vývěska s inzeráty, ve kterých pisatelé především hledají práci – stejně jako tato Irina z Ukrajiny.
Église Saint-Serge
19. obvod, 93 rue de Crimée
kostel je otevřený v době bohoslužby ve všední dny v 7 a v 18 hod, v sobotu v 18 hod a v neděli v 10 hod
Jak se tam dostat: metro Crimée (linka 7) nebo Laumière (linka 6)
Oscar Ribeiro de Almeida Niemeyer Soares Filho, brazilský architekt německo-italského původu, narozený 15. prosince 1907 v Rio de Janeiru (a dosud žijící ve věku 103 let!), je jedním z nejvýznamnějším světových architektů. V 50. letech vedl tým architektů, kteří postavili nové brazilské hlavní město Brasilia. Politické změny v Brazílii na přelomu 50. a 60. let přinutily Niemeyera, dlouholetého člena brazilské komunistické strany, odejít do exilu do Francie. Nelze se tedy divit, že jednou ze stop, které po sobě v Paříži zanechal, je sídlo Komunistické strany Francie (postavené v letech 1971 – 80). Dalšími stavbami, které v Paříži navrhl, je sídlo komunistického deníku L´Humanité v St. Denis a sídlo Burzy práce v Bobigny.
Rozhodně ho tady neuvádím z žádných ideových důvodů – jen mám ráda dobrou moderní architekturu a ta budova v 19. obvodu se mi prostě líbí. Nemůže za to, kdo v ní sídlí…
Motiv bílé polokoule najdeme i v Brasilii. Polokoule je pokryta tisíci hliníkových lamel a pod ní je v zemi vestavěný sál ústředního výboru. Tvar budovy má evokovat pohyb vlajícího praporu
Baví mě lomené odrazy okolní staré zástavby na skleněných plochách
Paříž pro pokročilé 