V uzounké, sto pět metrů dlouhé uličce poblíž parku Buttes-Chaumont nedokážete ani rozpažit a budete si v ní připadat jako na dně hlubokého kaňonu. Není to ovšem nejužší ulice v Paříži, oficiálně je tou nejužší rue du Chat qui pêche v 5. obvodu, ta se však na toto místo dostala spíš proto, že je nejstarší, nejznámější a také proto, že leží tak blízko centra. Se svým metrem a půl šířky však nemá nejen na uličku Sentier des Merisiers ve 12. obvodu (0,90 m), ale ani na naši passage du Plateau, jejíž šířka kolísá kolem jednoho metru. Pro mě je ale na prvním místě už jen proto, že na rozdíl od těch dvou předchozích, které jsou jen úzkými průchody mezi domy, jsou v této uličce normální popisná čísla, běžné vchody do domů a dokonce úzké předzahrádky. Jen tady vždy přemýšlím o tom, jak lidé stěhují domů rozměrnější nákupy. Na piáno asi hrát nemůžou, to by uličkou neprotáhli, ale problém by jim mohla dělat třeba i taková třímetrová garnýž.
Domek s touto zanedbanou zahradou s plotem do uličky byl nedávno na prodej. Nemáte zájem?
19. obvod, passage du Plateau
Jak se tam dostat: metro Buttes-Chaumont nebo Botzaris (linka 7bis)
Dnes to bude jeden z těch článků o něčem, co už dávno neexistuje, připomínka historie Paříže a také francouzského filmu. Filmové ateliéry Léona Gaumonta byly sice zbourané v roce 1996 a na jejich místě dnes stojí několik bloků opravdu ošklivých moderních domů, to nám ale nemusí bránit v tom, abychom si nepřipomněli začátky průkopníka moderního filmu a jeho sídlo v 19. obvodu, nedaleko parku Buttes-Chaumont. Jméno Léona Gaumonta dnes známe z titulků některých francouzských filmů jako filmovou produkční a distribuční společnost. Jedná se v podstatě pořád o stejnou firmu, založenou Léonem Gaumontem v roce 1895, jen v průběhu těch více než sto let mnohokrát měnila vlastníky i zaměření. Jako filmový distributor vlastní také řadu těch největších francouzských kinosálů, na nichž je Gaumontovo jméno dodnes uvedeno.
Léon Gaumont se narodil v roce 1864 v poměrně nemajetné rodině a brzy opustil školu. Zajímal se i přesto o optiku a fotografii a také o první filmové kamery a projektory. Poté, co mu jeho žena přinesla věnem dům v rue de la Villette nedaleko parku Buttes-Chaumont na tehdy vzdáleném předměstí Paříže, dnes 19. obvodu, postavil na jeho zahradě první filmový ateliér a kolem roku 1896 začal s natáčením prvních filmů. Nutno dodat, že se o film zajímal především z technického hlediska jako vynálezce fotografických a filmových přístrojů, a že umělecké otázky přenechával jiným (mezi jinými i své sekretářce Alice Guy, která se tak stala první francouzskou filmovou režisérkou).
Mezi lety 1900 – 1905 Léon Gaumont rozšířil své panství o první skutečné ateliéry a vytvořil tak filmové studio pod názvem Cité Elgé (název vznikl z jeho iniciál LG, zatímco svůj znak ve tvaru kopretiny – francouzsky marguerite – volil podle jména jeho matky). V té době začala zlatá éra jeho filmové říše – v ateliérech, které se neustále rozšiřovaly a zdokonalovaly, se točil jeden film za druhým a v roce 1910 nechal postavit na place de Clichy Gaumont Palace s kinosály pro 6 tisíc diváků. Nahoře vidíme pohled na ateliéry v roce 1927 s mnoha budovami a především s velkým ateliérem – „skleníkem“, v němž se točily filmy při denním světle.
Soumrak Gaumontovy filmové říše nastal na začátku 30. let s rozvojem americké kinematografie a s příchodem zvukového filmu. Sám Gaumont se soustředil čím dál více na výrobu filmových zařízení a jeho společnost nakonec v roce 1935 zkrachovala.
Léon Gaumont zemřel v roce 1946 a je pochován na nedalekém hřbitově Belleville.
Studia poté přešla pod kontrolu jiné společnosti a byla velmi aktivní v době druhé světové války. Po ní začíná pomalý úpadek celého areálu, dovršený požárem v roce 1953. V 60. letech byla sice zrekonstruována jako televizní studio, v němž natáčela celá řada známých televizních kanálů (RTF, ORTF, TF1 nebo Antenne 2), ale po přesunutí televizní výroby do velkých studií za městem byl areál prodán v roce 1993 developerovi, který ho v roce 1996 zboural a postavil na jeho místě obytné domy. Ze slavných ateliérů tak zbyla jen jedna jediná budova, která stála trochu stranou hlavního areálu.
Cihlovou budovu ve stylu Art Déco nechal Léon Gaumont postavit v rue du Plateau v roce 1922. Sloužila jako prodejní sklad filmových přístrojů, které vyráběl, a jako archiv. V budově dnes sídlí nějaká nadace, ale ještě nedávno v ní byl obyčejný finanční úřad, kam lidé nosili daňová přiznání.
Studia stála mezi ulicemi rue des Alouettes, rue Carducci a rue de la Villette a takto tato oblast vypadá dnes. Nesním o tom, že by zde mohly ještě pořád být funkční filmové ateliéry, ale aspoň některou z těch budov mohli nechat stát, zrekonstruovat a zakomponovat do celku. Ateliéry zde dnes připomíná už jen jedna jediná věc – název jedné z ulic.
„Korzo 7. druhu umění“, jak bývá někdy film označován
V okolních uličkách můžeme ovšem na ošklivé betonové kostky zapomenout. Najdeme tady krásně historicky ošuntělá zákoutí, typické kavárny, úzké uličky, dvorky, otlučené výklady dávno zavřených obchodů a street art.
Nerudovský problém po pařížsku
Asi nestojí za to jezdit tak daleko od centra schválně, ale pokud byste se v této části města ocitli, určitě si uličky projděte, konec konců navazují na místa, o kterých jsme už mluvili TADY. Na turisty zde nenarazíte, nebo když tak jen na ty poučené. Ani ty však nepotkáte v jedné místní uličce, do které vás pozvu příště.
Jak se tam dostat: metro Buttes Chaumont nebo Botzaris (linka 7bis) nebo Jourdain nebo Pyrenées (linka 11)
Dnes vás pozvu na prohlídku do uměleckých ateliérů, které pro mě v Paříži také objevila Irena. Nečekejte žádné románové ateliéry v posledním patře ošuntělého činžáku, dřevěné schody a vysoké prosklené stropy, protože v alternativním devatenáctém obvodu se umělci usadili pod oblouky viaduktu železniční trati. Ty jsou z obou stran uzavřeny a slouží nejen jako ateliéry, ale i jako prostory pro výstavy a koncerty, které tady umělecká asociace Modrá kráva pořádá už od svého založení v roce 1996.
Podél viaduktu se táhne plotem ohrazený pruh, ve kterém si umělci zařídili zahrádky. Kromě vzrostlých stromků v nich najdeme samozřejmě i spoustu uměleckých děl i obyčejného haraburdí – od soch, vysokých barevných totemů z dřevěných palet, starého nábytku, květin až po těžko identifikovatelné předměty z nejrůznějších materiálů. Nechybí ani nápisy na zdech a streetart. Tak dlouho jsme kolem okouněly a fotily, až nás pozvali dovnitř.
Některé věci se mi tady vyloženě líbily, především tento Don Quijote (předpokládám, že to má být on), a také tato malá soška dole.
O kus dál se ulice, bohužel, zužuje a ateliéry už nemají tu malebnou zahrádku. I tak mi to ale připadá jako dobrý nápad pro využití podobných prostor. Pokud vím, viadukt v Karlíně slouží místy jako garáže nebo sklady a podobné využití by mu taky dost slušelo.
Na žádném koncertě ani výstavě jsem tam zatím ještě nebyla (ovšem co není, může být příště), ale na Youtube se dají najít záběry, které tu atmosféru aspoň trochu přibližují.
Díky své pařížské kamarádce Ireně jsem lépe poznala především 19. a 20. obvod, které jsou možná těmi nejautentičtějšími a turisty nezkaženými čtvrťmi. Při mé poslední cestě mi připravila procházku po místech, která už jsem částečně znala, ale taky dva alternativně umělecké objevy, na které bych sama nikdy nepřišla. Dnes vám ukážu jeden a příště ten druhý.
Začaly jsme v parku Buttes-Chaumont, který v tom teplém zimním odpoledni vypadal jako by už každou chvíli muselo přijít jaro
Rosa Bonheur je jednou z několika restaurací, které v parku najdeme. Je údajně pojata jako typická guinguette, lidová tančírna, kterých tady na východě města bývala v 19. století spousta. Nemám ověřeno, připadá mi to spíš jako trochu nóbl lokál, ale příležitostně vyzkouším a dám vědět.
Všimněte si toho harmonikáře vpravo. Hrál na cestičce, po které chodilo jen málo lidí, takže jeho šance na výdělek byly mizivé, to mu všem v hraní vůbec nebránilo. Běžci, kteří se tudy proháněli, se ani neobtěžovali zastavit. Mimochodem, ti běžci. Pořád mě fascinuje, kolik jich v pařížských parcích je, bez ohledu na denní dobu nebo roční období.
Když vyběhli i zpod viaduktu, vedoucího nad nepoužívanou železniční tratí, která na východě města vede kus pod zemí a tady, těsně u parku, se na chvíli objevuje na povrchu, aby se opět zanořila a objevila znovu až u hřbitova Père Lachaise, bylo to i na mě moc. No šli byste běhat na takové místo?
O kousek výš směrem k parku La Villette, kde trať ještě vede nad zemí na obloucích viaduktu, schovaných na novou zdí, leží první cíl naší cesty. Zeď je totiž v délce několika desítek metrů pokryta graffiti, které tuto poměrně šedivou ulici rozjasňují. Jejich autorem je umělec, který si říká Da Cruz.
Indické krasavice a indičtí sloni na zdi se přesně hodili ke skupince, která vedle nich čekala na autobusové zastávce…
Umělci se tady rozmáchli tak doširoka, že zahrnuli i poštovní schránku
Ulici doplňují i okna na protější straně, která jako by spadla s palety Mondrianovi
Naše cesta potom vedla přes most nad kanálem l´Ourcq až k parku La Villette, podél jeho kraje zpět do starých uliček, kde jsme obdivovaly staré dvorky a chodby s malovanými dlaždicemi a přes krásnou romantickou čtvrť La Mouzaïa, kde jsem opět neodolala a fotila ji, přestože odtud mám už stovky fotek, kterými se pro blog pořád nedokážu prokousat.
Jak se tam dostat: pro cestu v našich stopách metro Buttes Chaumont nebo Botzaris (linka 7bis), ale i Laumière nebo Ourcq (linka 5)
Malý kopeček na východě Paříže připomíná svými nízkými malebnými domky a rozkvetlými zahrádkami spíš nějaké maloměsto než přelidněnou Paříž. Přesto jsme jen kousek od dlouhých ulic, zaplavenými auty, jejichž hluk sem nahoru naštěstí nedoléhá. Čtvrť vyrostla na jednom z poddolovaných vrcholků bývalých lomů na sádrovec a kámen, z nichž byl v 19. století vytvořený park Buttes-Chaumont. Na tomto kopci tehdy vyrostl zábavní park Folle-Butte. Kolotoče tady ale dlouho nevydržely a už v roce 1918 je nahradil fotbalový stadion klubu Olympique Paris, na kterém se konaly i atletické závody a zápasy v rugby. Ostatně po Bergeyrovi, jednom z hráčů rugby, který zahynul v první světové válce, byl stadion pojmenován. V roce 1926 byl stadion zbourán, plocha kopce byla rozparcelována a byly zde vytvořeny ulice a postaveny domy. Mezi nimi se dnes v ostrém ranním zimním slunci projdeme.
Celá čtvrť stojí jen na vrcholku tohoto sto metrů vysokého kopce, jeho svahy jsou totiž tak prudké, že se na nich stavět nedalo. Jediný přístup pro auta je touto klikatou silnicí, jinak jsou zde jen tři dlouhá a prudká schodiště. Čtvrť je tak dobře schovaná v okolní zástavbě, že o ní často nevědí ani lidé, kteří bydlí v její blízkosti.
Jedno ze schodišť, vedoucí mezi domy avenue Simon Bolivar. Nechtěla bych tudy tahat denně nákupy.
Tento domeček byl nedávno na prodej. Nemáte zájem?
Z vrcholu pomyslného trojúhelníku, který celá zástavb
a tvoří, je překrásný výhled na Montmartre (až na ten jeřáb, samozřejmě). Za plotem, který obkružuje konec ulice, leží v prudkém svahu jedna z těch kolektivních zahrádek, kterým se v Paříži tak daří a kterou tady obhospodařují obyvatelé kopce.
Možná mi řeknete, že to není nic nového, že něco podobného jste u mě viděli už několikrát, třeba TADY a TADY. To je pravda, podobných skrytých čtvrtí je v Paříži, zvlášť v 19. a 20. obvodu několik – ale za návštěvu stojí, i když jsou si podobné, ne?
La Butte Bergeyre 19. obvod, přístup z avenue Simon Bolivar nebo rue Georges Lardennois
Jak se tam dostat: metro Colonel Fabien (linka 2) nebo Buttes-Chaumont (linka 7bis)
Most přes Canal de l´Ourq v 19. obvodě, v místě, kde se kanál spojuje s vodní nádrží Bassin de la Villette, je vtipná technická zajímavost, od roku 1993 dokonce zapsaná na seznamu památek. Postavili ho v roce 1885 a je dnes posledním z několika podobných, které v Paříži fungovaly. Jedenáct metrů dlouhý most se opravdu při projíždění lodí zvedá celý do výšky, kam ho vytahují lana na čtyřech vysokých sloupech. V okamžiku zvedání se také spustí závory na obou stranách vozovky, zatímco chodci mohou přecházet po vysoké lávce, stojící hned vedle.
V současné době most prý zvedají zhruba 9000 krát ročně, já jsem to viděla jen jednou z dálky a byl to takový fofr, že než jsem přiběhla blíž a vylovila foťák, už bylo po všem. Tak snad někdy příště.
… a na opačnou stranu přes Bassin de la Villette k Rotonde
Ani tomuto mostu se nevyhnul dnešní turistický mor všech mostů
Pokud byste se do těchto míst vypravili v hezkém počasí, doporučuji posezení na terase kavárny Belushi´s. Nad vodou je hezký výhled, kavárna je tak trochu alternativní a zvlášť doporučuji graffiti v suterénu u toalet.
19. obvod, rue de Crimée
Jak se tam dostat: metro Crimée (linka 7) nebo Laumière (linka 5)
Ohromná budova Městečka vědy a techniky na kraji parku La Villette je zaměřená na popularizaci vědy a techniky. Na místě, kde ještě v roce 1974 byl slyšet jen řev zabíjených zvířat z jatek, vyrostl do roku 1986 komplex, který slouží k objevování a pochopení vědy a seznamování se hravou formou pomocí interaktivních výstav s různými přírodními zákony, vědeckými objevy a technikou. Ráj inteligentní zábavy pro děti i dospělé.
V budově je několik expozic, jejichž prohlídka může zabrat i několik hodin. V prvním, druhém i třetím patře jej to expozice Explora, zaměřená na oceán, hry se světlem, matematiku, energie, kosmos, sopečnou činnost a skály, ale také dopravu nebo astronomii. V 1. patře je kromě toho umístěná i rozsáhlá knihovna, v přízemí tzv. Cité des enfants, kde jsou dětem hravou formou objasňovány základní vědecké principy, je tam také kino, přednáškové sály, obchod s hračkami a knihami. V -1. patře je kongresové centrum, expozice pro děti, představující jednotlivá řemesla a také zdravovědu, a v -2. patře jsou restaurace a také akvárium. Zkrátka je tam všechno a pro všechny.
Kromě stálých expozicí se zde konají i krátkodobé výstavy – ta nejzajímavější letní představovala různé vynálezy Leonarda da Vinci, bohužel už ale skončila. Momentálně je k vidění výstava o bydlení, další o ekonomii a ještě další na téma světlo a stín.
Pravá helikoptéra pod střechou nadchne kluky i tatínky
Když projdete budovou a vyjdete na terasu směrem k parku, ocitnete se těsně před Geodou, kterou jsme viděli už minule. Před ní stojí dílo řeckého sochaře Manolise Maridakise s názvem Antigravitační sigma.
La Géode slouží jako kino 3D a IMAX a také k satelitovému promítání významných a zajímavých událostí ve světě (především koncertů). Tato venkovní část se skládá z několika úrovní mezi vodou naplněnými platformami, schodišti a trávníky. Po lávkách po obou stranách geody se dostanete přímo do parku.
Před halou na kraji parku stojí také skutečná ponorka Argonaut, která do roku 1989 brázdila vody Středozemního moře. Po opravě v Toulonu se dostala do Paříže kolem Gibraltaru, podél španělského a portugalského pobřeží až do přístavu Le Havre a potom – částečně rozmontovaná – po Seině a v Paříži přes sedm propustí kanálů Saint-Martin a l´Ourcq až na svoje místo, na kterém od té doby stojí a kde ji můžete navštívit.
Pohled od zadní části budovy, který prozrazuje, jak je budova ohromná
Rozlehlý, 55 hektarový park v severovýchodním cípu města je největší zelenou plochou v Paříži. Leží na místě bývalých jatek, zbouraných v roce 1974, ze kterých tady zůstala hlavní hala a dvě malé kamenné budovy. Stavba parku v místě křížení dvou splavných kanálů v 19. obvodu začala v roce 1983 a trvala několik let – vznikl tak ohromný areál se spoustou zajímavostí, na které se dnes aspoň rámcově podíváme.
Hlavní vstup do parku najdeme u Porte de Pantin, kde na ohromném vstupním prostranství najdeme bývalou Velkou halu jatek, pocházející z let 1865 – 67, která tehdy sloužila k přechovávání hovězího dobytka před porážkou. Dnes je přestavěná na prostory, kde se konají výstavy a různé jiné kulturní akce.
Ohromná Lví kašna (Fontaine aux Lions) stávala původně na place de la République, odkud byla v roce 1869 přemístěná sem do Villette před tehdy nově postavená jatka, kde sloužila k napájení dobytka.
Zatímco zleva Velké haly stojí areál konzervatoře, vpravo najdeme tzv. Cité de la Musique, areál, věnovaný hudbě a otevřený v roce 1995, s koncertními a výstavními sály. Autorem budovy je jedna z největších francouzských architektonických hvězd Christian Le Portzamparc. Jsou zde pořádány koncerty všech žánrů, probíhá tady badatelská a vědecká činnost, funguje tady muzeum hudebních nástrojů (kde je možné vidět i rarity jako Chopinovo piáno nebo Brassensovu a Brelovu kytaru) a konají se tady i různé, na hudbu zaměřené krátkodobé výstavy.
Podél celého areálu parku probíhá chodník, krytý vlnitou střechou, kryjící před deštěm nebo – jako v tomto případě – před sluncem. Po levé straně je vidět boční část Velké haly.
Vstupní prostor Velké haly s pokladnami. Žádná z momentálně probíhajících výstav mě ale nepřitahovala, takže interiér bude třeba někdy jindy, až se tam vypravím znovu.
Co mě naopak uvnitř haly zaujalo, byla klidná kavárna s hezkým dřevěným nábytkem
Naproti podélné strany haly najdeme i dětské hřiště (moc jsem ty vlnovky nepochopila a ani tam moc dětí nebylo)…
… nebo několik oddělených a tématicky zaměřených zahrad, jako například tato zrcadlová…
… nebo tento malý vinohrad s intimními zákoutími.
Kamenná budova za halou je jedním z pozůstatků starých jatek
Za halou začínají také velké trávníkové plochy, protkané dlouhými alejemi
U dětského hřiště nesmí chybět ani tradiční kolotoč
Prostředek parku protíná kanál de l´Ourcq, kterým sem můžete připlout lodí už z přístaviště pod place de la Bastille. Přes kanál vedou dva klenuté mosty a v létě i pontonová lávka. Podél kanálu vede také visutá lávka, ze které je dobrý rozhled po celém parku – člověk tak získá přehled a lépe se zorientuje.
Z lávky jsou také dobře vidět staré mlýny les Moulins de Pantin, které přestaly mlít v roce 2001 a v roce 2010 byly zrekonstruované a přestavěné jednou z francouzských bank na kanceláře
Z lávky také vidíme zdálky stříbřitou nafukovací halu koncertního sálu Le Zénith
Na trávníku u kanálu
Dřevěná věž, která vypadá jako stlučená z náhodně posbíraných prkýnek, je uměleckým dílem japonského umělce Tadashi Kawamata. Věž nebyla tak vratká, jak vypadala zvenku, byla přístupná a dalo se v ní vyšplhat nahoru. Co bych pro blog neudělala, že. Ten výhled ale stál zato.
Trávníky ve střední části jsou lemované cestičkami a alejemi a ty nás přivedou do míst, kde na nás čeká další zajímavost – La Géode
Ohromná stříbřitá koule je součástí Cité de la Science et de l´Industrie – Vědeckého a průmyslového městečka, do kterého se podíváme příště.
Samozřejmě jsem tady nedokázala ani zdaleka popsat úplně všechny zajímavosti, které jsou k parku k vidění a k prožití. Je to určitě záležitost na celý den, nejraději na nějaký slunný víkend, když už člověk neví, kam ještě v Paříži vzít děti. A pro informaci a orientaci ještě plánek:
Parc de la Villette
19. obvod, vstup z avenue Jean Jeaurès nebo Avenue Corentin Cariou nebo podél canal de l´ Ourcq
Vstup do celého areálu je zdarma, platí se jen za různá představení, koncerty nebo dílny. V červeném stánku v hlavního vstupu z avenue Jean Jaurès najdete plánky i interaktivní obrazovky se všemi informacemi; také se tady prodávají vstupenky na placené akce.
Jak se tam dostat: metro Porte de Pantin (linka 5) nebo Porte de la Villette (linka 7)
Dnes se pro změnu přeneseme na úplně opačný konec města. Až téměř na konci 19. obvodu poblíž okružní magistrály leží čtvrť, které se říká Amérique – údajně proto, že kámen, který se těžil v místních sádrovcových lomech, byl vyvážen do Ameriky a částečně byl použit i na stavbu Bílého domu ve Washingtonu (ale jako mnoho dalších městských legend, i tato byla časem zcela vyvrácená).
Čtvrť byla těmito lomy poddolovaná a provrtaná jako ementál, proto se na tak nestálém podloží nesměly stavět žádné vysoké domy. Ve 30. letech minulého století tady proto vzniklo několik malých enkláv nízkých a malebných domečků, stavěných především jako dělnické kolonie, které jsou dnes vklíněné mezi novější činžáky. Jednou z nich je i ta, do které se podíváme dnes.
Stačí jen pár schodů z úplně normální rue de Romainville a můžeme začít snít o tom, do kterého z domků bychom se chtěli nastěhovat. Já bych je brala úplně všechny.
Také byste si tady vybrali svoje vytoužené bydlení? Věřím že ano, problém je v tom, že podobných míst je v celé čtvrti tolik, že člověk neví co dřív. Na některá další se podíváme někdy příště.
Dnes se podíváme do zvláštního kulturního centra, které bylo otevřené před necelými pěti lety v 19. obvodu. V bývalém areálu městské pohřební služby, postaveném v roce 1874, tak vyrostlo zajímavé zařízení, které slouží nejen pro umělce, ale především pro veřejnost, která tady najde výstavní prostory, divadelní a filmové sály, knihovnu, tvůrčí centrum pro děti i několik restaurací a kaváren.
Hlavní vchod z rue d´Aubervilliers – název centra vznikl z čísla domu
Nejdřív trochu morbidity – v prostorách této haly bývaly uskladněny rakve, připravovaly se tady katafalky i nebožtíci na pohřby. Bývalo jich odtud vypravováno až 150 denně.
Dnes z velké vstupní haly vedou vchody do ateliérů a kanceláří a střední část slouží k výstavám rozměrných uměleckých děl. Jedno z nich tady bylo vystavené i při mé poslední návštěvě – jen jsem nejdřív nepochopila, že jde o umění.
Autorem je prý nějaký šíleně slavný čínský umělec – ale opět jsem si potvrdila, že smyslu některých druhů umění, především instalací, jsem ještě nedorostla
Přes dvůr se dostaneme do druhé a hlavní haly. Právě v ní se odehrávají všechny ty zajímavé akce pro veřejnost. V dávné minulosti v ní parkovaly pohřební vozy a byly v ní ustájeny koně, které je tahaly.
Tentokrát tady probíhala příprava na nějaký divadelní a taneční konkurs – ohromný sál byl plný soustředěných mladých lidí, kteří si buď něco přehrávali, nebo si opakovali taneční kreace.
Na stěnách bývají vystavena různá díla, další výstavní prostory jsou potom v suterénu.
Možností občerstvení je v areálu několik, já tady mám oblíbené toto Café caché
Přes další dvorek s dalšími vystavenými exponáty se dostaneme až k dalšímu východu do rue Curial
Vchod z rue Curial
Tip: V současné době tady probíhá výstava amerického umělce Keitha Haringa, jako doplněk k velké retrospektivní výstavě, které se koná v Muzeu moderního umění (informace TADY). Jsou tu vystavena jeho rozměrnější díla.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.