Syndikát pařížských pekařů a cukrářů každý rok vyhlašuje vyhodnocení nejlepšího croissantu ve městě. V letošním roce hodnotili porotci celkem 119 croissantů a vítězem soutěže, jejíž výsledky bývají vyhlašovány vždy v květnu v rámci Festivalu chleba, konaného před Notre-Dame, se stal Eric Teboul z pekárny Chez Meunier na zapadlém předměstí v 19. obvodu.
Podle jakých pravidel syndikát postupuje a hodnotí? Je to především textura těsta, jeho lístkování a samozřejmě a hlavně chuť. Tak jsem se na toho vítěze zašla podívat.
Vítězná pekárna leží přímo u metra Crimée, linka 5
Nejsem žádný gastro kritik, proto nebudu croissant podrobně popisovat, každopádně byl ale skvělý. Měkký, voňavý, plný másla. Není to ostatně náhoda, pekařství Chez Meunier je součástí menšího řetězce s asi pěti nebo šesti pobočkami po celém městě, které je za poslední roky cenami přímo ověnčeno, jak mají vyznačeno hrdě rovnou na výloze.
V pekárně jsem opravdu nevěděla, co dřív. Kromě croissantu, pro který jsem původně šla, jsem nakoupila spoustu dalšího pečiva. Je totiž o trochu jiné, než v ostatních pařížských pekárnách, a je ho tady mnohem víc druhů, ať už jde o tzv. viennoiserie, bagety a chleba, koláče, babky, plněné toasty a wrapy nebo dorty. Aniž bych si to nejdřív uvědomila, tak mi dodatečně došlo, že do jejich pobočky v rue Rambuteau často chodím pro bagetu večer cestou na metro domů, právě proto, že je dobrá a že mají i další zajímavé věci (ale ne tak velký výběr jako tady v 19.) A shodou náhod jsem o den později na jejich další pobočku narazila na opačném konci města na avenue Victor Hugo a taky jsem tam docela provětrala peněženku.
Výlet do kouzelné pekárny se dá spojit s procházkou kolem Bassin de la Villette, od kterého leží jen pár desítek metrů. Nejjednodušší je nakoupit si tady a pak si u vodní nádrže udělat piknik, jako jsme to udělali i my.
Pokud by vás zajímal žebříček, abyste mohli vyzkoušet i další oceněné pekárny, tak prvních pět nejlepších pekařů a pekáren najdete tady:
1. Eric Teboul, boulangerie « Chez Meunier » – 185 rue de Crimée, (19e)
2. Thierry Rabineau, « Boulangerie Moderne » – 16 rue des Fossés Saint-Jacques, (5e)
4. Maxime Taranne, « Boulangerie Alexine » – 15 rue du Faubourg Saint-Denis, (10e)
5. Thierry Meunier, « Boulangerie Thierry Meunier Ile Seguin » – 58 rue Marcel Bontemps, 92100 Boulogne Billancourt
Pro úplnost ještě dodávám, že kromě nejlepšího croissantu volí pekařský syndikát i nejlepší bagetu roku. Po loňském vítězství jedné z pekáren v 15. obvodu musíte letos pro nejlepší bagetu daleko z centra až na kraj 20. obvodu. Žebříček prvních pěti baget, vybraných ze 175 předložených vzorků, vypadá letos takto:
Tharshan Selvarajah – « Au Levain des Pyrénées » 44 rue des Pyrénées (20e)
Minulá procházka ve 20. obvodu, kterou jsem zveřejnila v srpnu, vyvolala poměrně velký zájem těch, kteří chtějí v Paříži vidět něco nového. Mnozí z vás, kteří jste se od té doby do Paříže vydali, jste procházku absolvovali a já jsem ráda, že jsem vám mohla poodhalit kousek neturistického města. Dnes na ni zkusíme navázat a budeme pokračovat v další části Paříže. Zatímco minule jsme začali 20. obvodem a šli jsme od kostela ke kostelu, dnes projdeme 19. obvod od parku k parku.
Devatenáctku má spousta lidí zafixovanou jako tu neuchopitelnou čtvrť, kde není nic moc jiného zajímavého, samozřejmě kromě parku Buttes Chaumont, který je jedním z nejhezčích parků v Paříži. Protože přesně u parku, naproti stejnojmenné stanici metra bydlím, když jsem v Paříži, začneme dnešní procházku přímo tady, u metra, kam nás přiveze podivná linka 7bis (podivná už jen kvůli svému názvu a taky proto, že jako jedna z mála tratí neprojíždí centrem a jen spojuje dvě další linky, 7 a 11).
Park vznikl v letech 1866-1867 na místě bývalých sádrovcových lomů a byl slavnostně otevřený 1. dubna 1867 při příležitosti Všeobecné výstavy. Na rozloze 23 hektarů zde z poddolovaného členitého terénu vznikla pohádková krajina, které kraluje Sybillin chrám, který se se svojí siluetou na vysoké skále, zrcadlící se v jezírku, stal symbolem parku. Na skalní výběžek vede starý klenutý most a z opačné strany i moderní visutá lávka. Z výše položené části čtvrti Belleville spadá dolů přes uměle vytvořené skály s jeskyněmi vodopád. Park má veškerá typická vybavení, která pařížské parky mívají – najdeme tu zahradní restaurace, kolotoče, poníky a dětská hřiště, romantické cestičky i rozlehlé louky, které bývají v letních dnech obsypané piknikujícími Pařížany.
Jen pár set metrů dělí park od malé čtvrti, které se podle její nejznámější ulice říká La Mouzaïa. Tu jsem jak tady na blogu, tak i v knížce asi už zpopularizovala natolik, že ji všichni znáte a mnozí z vás se do toho bludiště úzkých zelených uliček a malých domečků i vydali, takže pro připomenutí jen přidávám pár dalších fotek.
Přirozeným centrem této malé kolonie rodinných domků, obklíčené moderními paneláky, je place Rhin et Danube, klidné náměstíčko s bílou sochou dívky se snopem obilí pod paží uprostřed středového záhonu. Na náměstí najdeme dvě kavárny, Café parisien a Le Danube. Do obou chodím ráda. Café parisien je maličká, má malou terasu ve stínu a po chodníku rozhozené stolky, na které v létě svítí slunce. Naproti tomu má Café Le Danube terasu širokou a místo se tam najde vždycky. Pokud vám vzor, který má kavárna na průčelí, připomíná bruselský styl 60.let, není to náhoda, ještě výraznější je to uvnitř. Tam najdeme typické lustry i snížené podhledy, jaké se v těch letech pod stropy dělaly. Jen jsem nepřišla na to, jestli je kavárna schválně tak retro, nebo jestli to tady prostě tak z 60. let zůstalo.
Pokud máte rádi romantiku, užijte si ji v La Mouzaïa, protože z ní naše kroky povedou do betonového pekla. Po rue des Lilas nebo po rue de Crimée se vydáme na place des Fêtes, rozlehlé náměstí, jehož název připomíná, že toto dnes tak nehostinné místo bývalo v minulosti ještě pod názvem place Sainte-Geneviève centrem obce Belleville, kde se konaly všechny obecní slavnosti. Náměstí dostalo obrysy dnešní podoby v 70. letech minulého století, kdy byla zbořena většina nízkých starých domů, které ho obklopovaly, a byly zde postaveny vysoké obytné věže.
V 90. letech dostal střed náměstí, tvořený jen neosobní vybetonovanou plochou, nové vybavení a mobiliář, nad kterým ční do výšky obelisk ve tvaru pyramidy se zlatou špičkou, který slouží jako nouzový východ z podzemního parkoviště. Pyramida je vytvořená z matného skla a večer je osvětlená (pokud ovšem světlo funguje), a její základna je z černé břidlice, v níž jsou vyryty reliéfy. Byla postavena v roce 1995 a zrenovována v roce 2009, dnes už je ovšem opět v takovém stavu, že by si pořádnou renovaci zasloužila znovu.
Pokud je vám pyramida povědomá, možná jste ji viděli v jedné z povídek filmu Paris je t´aime, která se přímo u ní odehrává. Bohužel jsem našla jen verzi s anglickými titulky.
Součástí nového zařízení náměstí je i kruhová fontána ve tvaru labyrintu od maďarsko-francouzské sochařky Marty Pan. Nikdy jsem ji neviděla fungovat, takže ani nedokážu popsat, kudy a kam vlastně ta voda teče. Snad se někdy dočkáme opravy.
Když přijdete na náměstí v úterý, v pátek nebo v neděli dopoledne, najdete zde trh. Nikdy jsem na něm nefotila a když jsem to tentokrát chtěla udělat, přišla jsem, jak vidíte, pozdě.
Naštěstí ne všechny staré objekty na náměstí byly zbořeny. V jeho jižní části najdeme takzvaný Regard de la Lanterne, vodovodní domek, který byl součástí vodovodního systému, který přiváděl vodu z vrcholku Belleville a dalších vzdálenějších čtvrtí do centra, především do převorství Saint-Martin-des-Champs (od Francouzské revoluce Conservatoire des Arts et des Métiers s dnešním stejnojmenným muzeem). Jak jsme viděli v případě medicejského akvaduktu ve 14. obvodu, i tady bylo vodovodní potrubí, místy pocházející už ze 13. století, lemováno řadou kamenných domků, které sloužily k jeho údržbě. Bylo jich čtyřicet, do dnešních dnů se jich však zachovalo jen několik (jsou často pohřbené v základech domů nebo leží v soukromých dvorech či zahradách). Dva z nich jsme viděli už TADY, na ty další, ležící za hranicemi Paříže, taky někdy dojde.
Západní strana náměstí připomíná rok 1935, kdy zde byl typický secesní vstup do metra nahrazen kioskem ve stylu Art-déco. Ve stejném roce a ve stejném stylu byly hned naproti, na rohu rue des Fêtes a rue Petitot, postaveny veřejné lázně, které nabízely sprchy zdarma. Lázně fungují dodnes
Budova je vytvořena z červených cihel a nad vchodem se jejím prostředkem táhne prosklená trojúhelníková stěna, ukončená malou terasou. Zajímavá je krásná zvlněná skleněná stříška nad vstupními dveřmi.
Od lázní se souběžně s rue de Belleville táhne rue des Solitaires, kde nás hned u prvního domu zaujmou malovaná slepá okna a dále řady nižších starých domů, ukazujících, jak to tady vypadalo před sto lety. Spojnicí mezi oběma dlouhými ulicemi je úzká ulička Cité du Palais Royal de Belleville, bohužel je však se svými venkovskými pastelovými domky, zahrádkami plnými zeleně a všudypřítomnými kočkami soukromá a proto pro veřejnost nepřístupná.
Z place des Fêtes se vydáme východním směrem dál do čtvrti, nazývané Amérique, kde ujdeme po rue des Bois několik metrů a zahneme doprava do rue Émile Desvaux. Ta společně s vedlejší rue Paul de Kock tvoří další klidnou malebnou enklávu uprostřed čtvrti Belleville, plné provozu, ruchu a hluku.
Pokračovat malebnými ulicemi můžeme i po tom, co se dostaneme do rue de Romainville; ta sice není moc zajímavá, ale přejdeme po ní do úzké uličky passage Monténégro, lemované hezkými domky a ateliéry.
V dolní části rue de Romainville najdeme jednu z typických pařížských škol z přelomu 19. a 20. století, které byly postaveny ze světle béžových cihel, mívaly zvlášť vchod pro chlapce a zvlášť pro dívky, a jejich zdi byly zdobeny jednak republikánskými hesly, ale také vlysy pod střechou a květinovým dekorem.
Hned vedle školy leží za mřížemi vchod do další kraťounké soukromé uličky Villa des Iris. Pokud najdete vstupní mříž zamčenou, jako že asi najdete, dá se do ní aspoň podívat zvenku.
Na poslední zastavení našeho putování z parku do parku se dostaneme po boulevardu Sérurier. Na nízkém kopečku, který byl i tady pozůstatkem po sádrovcových lomech, zde byl v roce 1939 vybudován parčík s mobiliářem v neoklasicistním stylu, typickém pro pařížská 30. léta. Jeho zvláštní název „Park na kopci Červený klobouk“ pochází z názvu lidové tančírny, která tady na konci města stávala.
Ještě před vznikem parku zde byl volný zarostlý prostor, navazující na tak zvanou „zónu“, nezastavěnou zanedbanou oblast, sousedící s hradbami, které byly zbořeny ve 20. letech minulého století. Právě tady se před první světovou válkou konávala shromáždění levicových hnutí a odborů. Z té doby pochází dnes už ikonická fotografie, která zachycuje projev socialistického poslance Jeana Jaurèse, který tady před sto padesáti tisíci lidmi brojil proti schválení zákona, který s vidinou blížící se války prodlužoval vojenskou službu ze dvou na tři roky.
Z parku máme výhled na celou východní část periferie, včetně věže kostela Notre-Dame de Fátima, postavený v letech 1951 – 1954 jako splnění slibu pařížského arcibiskupa kardinála Suharda, který v roce 1944 slíbil nový kostel, pokud zůstane Paříž uchráněna před německým bombardováním.
Periferie je tvořená drobnými hustě se propojujícími obcemi. Ta nejbližší, která začíná hned za tramvajovými kolejemi pod parkem a za okružním bulvárem péripherique, se jmenuje Prés-Saint-Gervais. I ta stojí za návštěvu a někdy se do ní podíváme společně tady na blogu.
Bassin de la Villette je velká vodní nádrž na severovýchodě Paříže, do které se vlévají vodní kanály ze severní periferie, které v této oblasti sloužily jako dopravní tepny pro přepravu nákladů. Jejich vybudování prosadil Napolen, který tak Pařížanům přinesl nejen vodní cesty, ale vybudováním rozlehlé nádrže také zásobárnu pitné vody.
Nádrž už dávno ke svým původním účelům neslouží; pitnou vodu čerpá Paříž z jiných zdrojů a dopravní obsluha se vybudováním okružního bulváru přenesla na souš. Vodní cesty, včetně známého kanálu Saint-Martin s romantickými klenutými můstky, který z nádrže vytéká, slouží dnes tak maximálně k turistickým plavbám. Vodní nádrž byla v posledních letech čím dál více zapojovaná do akce, které Pařížané říkají Paris plage. Původně se jednalo o pláž, vybudovanou podél pravého břehu Seiny, odkud byl vždy během srpna odveden provoz, navezen písek a rozmístěna nejrůznější plážová zařízení.
V letošním roce je pláž v centru o něco chudší, hlavně chybí písek, kterého se Paříž vypovězením smlouvy s dodavatelem rozhodla vzdát. Centrum plážových a zábavních aktivit se od Seiny přesunulo spíš k Bassin de la Villette, kde byly vytvořeny přímo v nádrži tři plavecké bazény a po obou březích nepřeberné množství zábavy.
Pokud se chystáte ještě teď v létě do Paříže, nezapomeňte si plavky, pokud ovšem máte odvahu vlézt tady do vody. Ta je sice pravidelně a pečlivě kontrolovaná, ale jen v průběhu minulého týdne zde byl dvakrát celodenní zákaz koupání, protože výsledky rozborů překročily normy. I přesto a přes chladné počasí tady bylo v dalších dnech koupajících se dost.
Kromě koupání tady mají návštěvníci k dispozici i různé vodní hrátky pro děti, ale mohou si tady půjčit také šlapadla, čluny, nebo se učit jezdit na paddleboardu. Přes nádrž můžete také svištět zavěšení na kladce, nebo si zahrát různé hry.
Na břehu nechybí kavárny, stánky se zmrzlinou a další občerstvení a také spousta rozmístěných lehátek, stolečků a laviček. Zastavit se můžete také u charitativních obchůdků, kde se prodávají různé umělecké i „umělecké“ artefakty, nebo se na levém břehu nádrže podívat k tanečnímu parketu. Když jsme šli v pozdním odpoledni kolem, konala se tam zrovna tancovačka, jak by se řeklo u nás, „pro dříve narozené“, a byla to docela bizarní podívaná. Všem těm nadšeným tančícím tady totiž veleli dva vysloužilí a znudění rastafariáni, kteří to celé organizovali.
Z nádrže vytéká voda zdymadlem do kanálu Saint-Martin
Všechny akce u Bassin de la Villette jsou zdarma (jen při příchodu musíte projít dnes už všude obvyklou kontrolou). I v případě, že se nehodláte ani koupat, ani tančit, ani nemáte zájem o další aktivity, stojí za to se sem podívat, posedět u skleničky a projít se kolem vody.
Jak se tam dostat: metro Stalingrad nebo Jaurès (linka 2 a 5)
Minule jsem sice slibovala kostel Notre Dame des Blancs Manteaux, ale ten zatím počká. Co nepočká, je hezké slunečné počasí, letní cesty do Paříže a s nimi spojené procházky po městě. Dnes si dáme jednu novou, kterou jsem objevila minulý týden a o kterou se chci podělit.
O nové pařížské filharmonii, kterou navrhl francouzský architekt Jean Nouvel, jsem psala loni poté, co jsem ji navštívila, a neměla jsem už v úmyslu se k ní v blogu už vracet, pokud nebudu mít zvláštní důvod. Ten se objevil, když jsem si přečetla, že byla střecha budovy zpřístupněná pro veřejnost. Takže okamžitě sedám na metro a vyrážím směrem Porte de Pantin.
O samotné budově si můžete přečíst ve starém článku TADY. Tehdy jsem ovšem ještě nevěděla, že je vybavena venkovními výtahy, které končí až na střeše. Ta je z jedné strany ohrazená vysokou částí stavby, která ji přesahuje, a ze tří stran je volná a lemovaná zábradlím. Za ním se rozprostírají úžasné výhledy nejen na celý Parc de la Villette, na jehož začátku budova stojí, ale také na velkou část severovýchodní Paříže a v podstatě na všechny vysoké budovy ve městě, včetně věží kostelů a, jak uvidíme, i Eiffelovky.
Střecha nabízí ve výšce třiceti sedmi metrů nad zemí rozlehlou plochu, po níž se dá chodit po síti vyznačených a zábradlím ohrazených cestiček. Plocha je částečně vydlážděná dlaždicemi v různých odstínech šedi a v symbolickém tvaru letícího ptáka, kterými jsou vybaveny i interiéry a jejichž motiv se opakuje i na plášti stavby.
Vidíte ji vpravo nahoře? Tady je sice v mlze během mé první návštěvy, která skončila deštěm dřív, než jsem tam dojela, ale když svítí slunce, je vidět dobře. (To bych ji ovšem při druhé návštěvě nesměla zapomenout vyfotit.)
Ze střechy se dá sjet dolů opět výtahem; ten jsem volila poprvé v dešti. Podruhé jsem vyzkoušela promenádu, která vede cestičkami cikcak po střeše dolů až do úrovně 3. patra.
Ve 3. patře se dá pokračovat stejnou promenádou stále dolů až do parku, kam se střecha sklání, byla by to však škoda, protože právě na této úrovni je umístěno prolamované a zvenku neprůhledné okno, vytvořené z desítek jemně perforovaných nerezových plechů, které se vám vlní nad hlavou. Stojí proto za to si tady budovu po celé přední straně obejít a prohlédnout.
Cest dolů z třetího patra je opět několik, podle toho, za který roh právě zajdete. Ta nejkratší vede po širokém schodišti přímo před hlavní vchod.
Celá prohlídka, včetně výhledů do všech stran, střešní promenády a blízkého kontaktu s tak ohromující architekturou, je nezapomenutelným zážitkem, za kterým stojí si sem, na kraj Paříže zajet. Metrem je to z centra jen kousek.
Le Belvedère de la Philharmonie de Paris Parc de la Villette 19. obvod, 221 avenue Jean-Jaurès Otevřeno středa – neděle, od 12 do 20 hod (v zimním období do západu slunce) Vstup zdarma
Jak se tam dostat: metro Porte de Pantin (linka 5)
Dnešní fotky jsem vyfotila při cestě ze svého pařížského domova u parku Buttes-Chaumont na jednom z dvorků, kolem kterých v této lidové čtvrti často chodím.
Rue de Crimée není zrovna příklad pařížské výstavnosti a půvabu. Začíná jako rue d’Aubervilliers na severu města u bývalé městské brány Porte d’Aubervilliers, za kterou se rozkládá tak trochu divoké předměstí Seine-Saint-Denis. Poté, co překročí široké kolejiště, které jen pár set metrů odtud končí na Gare de l‘ Est, mění jméno, stává se z ní Krymská a stáčí se mírně k východu. Cestou přes předměstí překonává širokou avenue de Flandre, která byla ještě nedávno nekontrolovaným pouličním tábořištěm afrických přistěhovalců, a zvolňuje až u kanálu Ourcq, který tady spojuje vodní nádrž Bassin de la Villette s parkem de la Villette. Ulice se tady zužuje a svoje poslední desítky metrů vede mezi nízkými domky, než začne šplhat do kopce podél parku Buttes-Chaumont, aby definitivně vyústila a skončila na place des Fêtes. V místech, než se poprvé dotkne parku, leží za vysokou tepanou bránou i náš dnešní dvorek.
Vlastně na něm není nic zvláštního, jen stará dlouhá zeď s řadou keřů a slézových růží a na druhé straně nízké domky s původními dílnami a chudými byty, jaké v tomto zastrčeném koutě na periferii připomínají, jak některé části Paříže vypadaly ještě před několika desítkami let.
I tady se však čtvrť mění, okolní staré domy padají k zemi jeden po druhém, developeři si mnou ruce a staví jeden panelák za druhým. A já věřím, že podobná místa, jako je tento obyčejný dvorek, tady ještě nějaký čas vydrží.
Přímo naproti dvorku leží jen přes ulici úzká brána, za kterou najdeme pravoslavný dřevěný kostelík sv. Sergeje Radoněžského. Kousek odtud pak můžeme obdivovat dřívější div techniky, jakým je zvedací most, jehož plocha se zvedne do výšky pokaždé, když se do kanálu Ourcq vydá nějaká loď. Zatímco motoristy a cyklisty to zastaví, pěší mohou přejít přes oblouk vedlejšího klenutého mostu.
Dalším lákadlem v okolí je, samozřejmě, park Buttes-Chaumont, ale o tom už jsem tady několikrát psala a jeho objevování nechám na vás.
Nová budova filharmonie, která vyrostla v 19. obvodu v areálu parku de la Villette, byla otevřená v lednu 2015. Stojí v těsném sousedství dalšího komplexu koncertních sálů a hudebních učeben Cité de la Musique (který se tak stal její součástí a který tady taky brzo ukážu), přímo naproti pařížské konzervatoře a jen kousek od koncertního sálu Le Zénith. Na severovýchodě města tak byl vytvořen jedinečný komplex budov, věnovaných hudbě, které se vyznačují moderní a nápaditou architekturou.
Autorem projektu je i u nás dobře známý francouzský architekt Jean Nouvel (autor smíchovského Zlatého anděla). Stavba byla zahájena v září 2009 a dokončena v lednu 2015. Stála přes 380 milionů euro.
Stavba má tvar horizontálně rozříznutého kopce z hliníku, povrchově upraveného do tvaru nepravidelných dlaždic v různých odstínech šedé barvy. Dovnitř vede široké schodiště.
Kromě mohutného schodiště se diváci dostanou dovnitř i po eskalátoru, napůl skrytém právě za schodištěm. My jsme měli domluvenou komentovanou prohlídku a proto jsme měli možnost využít služební vchod v přízemí. To nám také umožnilo prohlédnout si přízemní prostory, všimnout si průhledů mezi jednotlivými částmi budovy a zaznamenat všechny nápadité detaily.
Na podlaze vstupních prostor se opakuje vzor z fasády
Foyer v prvním patře
To, co každého návštěvníka zajímá asi nejvíc, je velký koncertní sál. Vejde se do něj 2400 diváků, přičemž díky speciálně až na „dně kotle“ umístěnému jevišti žádný z nich není od dirigenta dál, než maximálně 32 metrů.
Sál v bílé, žluté a černé barvě působí impozantně. Nepravidelné tvary hlediště, visuté balkony a křivky jednotlivých řad sedadel vyvolávají pocit lehkosti a vyváženosti (bohužel k zachycení celé velikosti sálu by to chtělo širokoúhlý objektiv).
Na vytvoření co nejlepší akustiky spolupracovaly ty nejlepší světové firmy z oboru. Akustika je tak zarucena nejen tvary sálu, galeri9 a jejich zakřivení, ale také „špalíčky“ na zdech a dalších plochách, jejichž umístění bylo přesně vypočítáno, a také tím, čemu tady říkají „oblaka“ – zvlněnými pláty, které visí nad hlavami diváků od stropu.
Akustika je skutečně jedinečná; nahoře na třetí fotografii sálu je skupinka lidí na opačné straně, než jsem stála při fotografování já, a přitom jsem slyšela každé jejich slovo.
Kromě velkého sálu a jiných veřejných prostor jsme měli možnost navštívit i zkušebny, šatny a jiná místa, určená pro účinkující. Zajímavé je, že díky zvláštní úpravě stěn zkušeben, které tak trochu připomínají kůru borovic, prolezlou lýkožoutem, je i v nich vytvořená naprosto stejná akustika jako v hlavním sále.
Kavárna pro účinkující s evidentně docela nepohodlnými sedáky. Asi aby se tady muzikanti nezakecali, nebo co.
Tak trochu pikantním skandálem se stalo dokončování budovy, kdy investor z úsporných důvodů nedodržel některé části projektu, především pokud šlo o nákladné obklady stěn ve foyer a na chodbách. Místo dřeva, které sem určil architekt, jsou tak tyto plochy jen bíle omítnuté. Jeana Nouvela to roztrpčilo natolik, že se odmítl zúčastnit slavnostního otevření filharmonie.
Součástí foyer je i velká terasa v prvním patře. Z ní můžeme pozorovat nejenom okolí, ale prohlédnout si i některé detaily stavby. Mě tady zaujalo speciální „okno“, které vidíme na horní fotce vpravo za zábradlím terasy, a které zvenku vypadá jako kus zmačkaného plechu. Zevnitř je ovšem tato část průhledná a vidíme přes ni okolí.
Z terasy je vidět celý Parc de la Villette – tady nahoře třeba vedlejší koncertní sál Le Zénith, dole dohlédneme až na vysoké budovy bývalých mlýnů v obcí Pantin těsně za periferní okružní dálnicí, ve kterých dnes sídlí banka BNP Parisbas.
Novou filharmonii si můžete prohlédnout nejen při návštěvě některého z koncertů, ale můžete zkusit, stejně jako my, organizovanou prohlídku. Všechny informace k ní najdete TADY.
Philharmonie de Paris
19. obvod, 221 avenue Jean Jaurès
Jak se tam dostat: metro Porte de Pantin (linka 5)
Na dnešní nedělní procházku vás pozvu do vzdáleného 19. obvodu, na půvabné místo na vrcholku malého kopce, které bylo, stejně jako vedlejší park Buttes-Chaumont, vytvořeno na zbytcích sádrovcových lomů, které tady, na severovýchodě města, ležely ještě v 19. století. Po ukončení jejich provozu byl kopec upravený a byl na něm vytvořený zábavní park. V roce 1918 ho nahradil stadion klubu Olympique Paris, na kterém se kromě fotbalu hrálo i ve Francii tak populární ragby. Po zbourání stadionu v roce 1926 bylo na nově vzniklých parcelách na vrcholku kopce vytvořeno pět ulic s malými malebnými domky, mezi kterými později vyrostly další, už vyšší domy,
Tato malá čtvrť je přístupná jen po jedné silnici, která ji spojuje s boulevardem Mathurin Moreau, a po dvou dlouhých schodištích. Viděli jsme ji tady už jednou v zimě, teď se podíváme, jak vypadá v letním ránu.
Uličky, které vedou západním směrem, se stýkají u vyhlídky, pod kterou leží ve svahu jedna z pařížských sdílených zahrad. Za mřížovým plotem vyhlídky se před námi otevře pohled na Montmartre. Už jen kvůli němu stojí za to sem vyšplhat.
Pohled z nezvyklého úhlu přes šedivé střechy s červenými komíny. Myslím, že se mi nikdy neomrzí.
Jak se tam dostat: metro Colonel Fabien (linka 2) nebo Buttes Chaumont (linka 7bis)
Ten zajímavý most jste tady už jednou viděli, ale stejně si to neodpustím a připomenu ho. Stojí totiž za to. Leží jen kousek od kavárny, kterou jsme si prohlédli minule, v místech, kde se Bassin de la Villette zužuje mezi starou budovou skladiště vpravo a novou budovou hostelu vlevo, a kde se z něho stává Canal de l’Ourcq.
Most pochází z roku 1885 a dnes už je památkově chráněný. Spojuje oba břehy kanálu a ve zvednuté poloze zároveň umožňuje, aby pod ním mohly proplouvat lodě. Viděla jsem ho nahoře už několikrát a vždycky to vytažení a spuštění bylo rychlé, proto mě tentokrát trochu udivilo, že byl nahoře už když jsem se k němu z dálky blížila a že zůstával pořád ve stejné poloze, i když už pod ním pak nic nepodeplouvalo. Most, ovládaný centrálně na dálku, se zkrátka zasekl.
Jak je vidět na první fotce, pro pěší je vedle mostu vybudovaná klenutá lávka, po které mohou přecházet, i když je most nahoře. Dostanete se s ní až do úrovně zvednutého mostu. Za ním je vidět celá vodní nádrž na druhém konci s Rotundou, ve které najdete restauraci s hezkou zahrádkou.
Pohled z lávky na druhou stranu směrem k parku de la Villette. Zámečkáři stále rozšiřují pole své působnosti.
Celkový pohled na Bassin de la Villette z mostu nad zdymadlem, za kterým do této vodní nádrže ústí úzký Canal Saint-Martin. Zvedací most leží na druhé straně vodní plochy.
Z pravého břehu odplouvají vyhlídkové lodě směrem ke Canal de l’Ourcq a Canal Saint-Denis, se kterými se můžete podívat nejen do parku de la Villette, u kterého se oba kanály kříží, ale až za Paříž do obce Pantin.
Jak se tam dostat: metro Crimée (linka 7) nebo Laumière (linka 5)
V dolní části rue de Mouzaïa ve stejnojmenné malebné čtvrti se tyčí vysoká věž kostela, která tak trochu připomíná zvonice kostelů v italském kraji Umbria. Právě odtud, z městečka Assisi, pocházel sv. František a místní kostel byl v umbrijském stylu postaven na jeho počest.
Kostel byl postavený na místě krypty sv. Landerika v letech 1914 – 1926 při příležitosti 700. výročí založení třetího řádu františkánů, jedné z větví františkánského řádu.
Kostel s železobetonovou kostrukcí navrhli bratři Paul a Auguste Courcoux. Františkánsky prostý kostel upoutává tmavým betonovým stropem, který imituje dřevěný krov, a jeho kontrastem s bílými zdmi.
Barevné mozaiky v kněžišti, které napodobují byzantský styl, představují sv. Františka, který klečí před Kristem na kříži, po jeho boku stojí Marie a sv. Janem. Vpravo od kříže vidíme další františkánské svaté, sv. Kláru a sv. Bonaventuru, vlevo potom sv. Ludvíka a sv. Alžbětu Uherskou.
V oblouku nad kněžištem jsou vymalovány scény z života sv. Františka, v horní části vidíme fresku Ježíše se sv. Františkem, ke kterému se obracejí andělé a apoštolové, představující jeho ctnosti. Autorem fresek je Charles Bouleau.
Vitrážová okna představují život Panny Marie a sv. Františka
19. obvod, 9 rue de Mouzaïa
Jak se tam dostat: metro Botzaris nebo Danube (linka 7bis)
Dnes se opět vydáme na východ města do 19. obvodu, kde za parkem Buttes-Chaumont leží malá malebná čtvrť, poskládaná z krátkých úzkých uliček s nízkými domky, obklopenými zelení a často i nejroztodivnějšími předměty, kterými si jejich majitelé své domy vyzdobili.
Domky byly postaveny na konci 19. století jako kolonie pro dělníky, kteří pracovali v blízkých sádrovcových lomech. Sádrovec z těchto lomů byl velmi kvalitní, používal se nejen na výrobu sádry, ale i ve stavebnictví a částečně se vyvážel do zahraničí – dokonce se traduje, že byl použit i na stavbu Bílého domu ve Washingtonu (z toho důvodu se okolní čtvrti říká Amerika).
Srdcem čtvrti je malé venkovsky vyhlížející náměstíčko place de Rhin et Danube (dodatek 25.5. – Jean-Paul D., autor skvělého pařížského blogu Paris-bise-art, mi dolů do komentářů připsal vysvětlení, proč Rhin et Danube. Byl to název 1. francouzské armády, vytvořené v roce 1943 v Africe, která se později vylodila v Marseille, postupovala Francií a došla až do Německa do oblasti mezi Rýnem a Dunajem. Právě podle ní je náměstí pojmenvané.) se stanicí metra Danube. Z náměstí se na západ k městu rozbíhají tři ulice, které jsou navzájem kolmo propojené uličkami. Znala jsem je už dávno, ale loni v létě jsem se sem vypravila s předsevzetím, že je projdu všechny jednu za druhou. Strávila jsem tady celý krásný sluneční den, ale předsevzetí jsem splnila.
Uprostřed náměstí někam pospíchá dívka se snopem obilí pod paží. Nevím, jestli v češtině existuje slovo „žnečka“ (od slova žnec), ale přesně tak se socha Léona Deschampse jmenuje.
Na náměstí najdeme také dvě kavárny. Toto je ta moje. Ta druhá je taky pěkná, jen je příliš vystavená slunci, a protože je malinká, bývá často úplně obsazená.
Když se vydáme po rue du Général Brunet – jedné z ulic, vycházejících z náměstí – narazíme brzy na pevně uzavřenou bránu, která nás sice dál do uličky nepustí, ale přes kterou se můžeme aspoň podívat na tento bukolicky malebný kousek čtvrti.
Na rozdíl od této nepřístupné uličky jsou ty ostatní otevřené, takže za chvíli nebudeme vědět co dřív, jestli jít vpravo nebo vlevo, nahoru nebo dolů. Do těch nejhezčích uliček se budeme dívat postupně někdy příště, dnes si jen vychutnáme celkovou atmosféru.
Pokud říkám, že place de Rhin et Danube je srdcem čtvrti, tak její páteří je rue de Mouzaïa, která dostala jméno podle alžírského kopce, u kterého se odehrála jedna z epizod francouzské koloniální války v roce 1840, a která dala jméno celé čtvrti. Ulice je lemovaná vysokými platany, zajímavými domy, sem tam kavárnou, a vládne v ní klid.
Typická ulička čtvrti, které jsou tady označovány jako „villa“. Jsou většinou pojmenovány po francouzských prezidentech nebo po básnících, spisovatelích a malířích (najdeme tu například Monetovu, Verlainovu nebo Rimbaudovu ulici). Uličky mají přesně to, co máme na Paříži tak rádi – malebné branky, porostlé pnoucími růžemi, které vedou do předzahrádky jako dlaň, zídky z vyskládaných kamenů nebo starých omšelých cihel, na kterých se vyhřívají tlusté kočky, tepané mříže, hrozny květů vistárie, oprýskané dřevěné okenice, vysoké staré lampy a neprostupné zelené keře, za kterými občas jen tušíme domečky jako pro panenku, s barevnou fasádou, kamennými schůdky, vyřezávanými vstupními dveřmi a okny plnými květináčů. Zkrátka ráj na zemi.
V dolní části rue de Mouzaïa se nad nízkými domky tyčí hranatá cihlová věž místního kostela sv. Františka z Assisi a přesně v něm se zastavíme příště.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.