18. obvod – 8. stránka – Paříž pro pokročilé

La Cité du Midi – Jižní město

27.12.20103.4.2022hfNapsat komentář

„Midi“ znamená ve francouzštině také poledne, takže může jít i o „Polední město“, já jsem volila schválně tento brutální překlad s ohledem na pražské Jižní město. Nic si není totiž vzdálenější, než tato dvě Jižní města.

Z vřavy Boulevardu de Clichy, způsobené pekelným provozem, zástupy turistů a pochybnými sexshopy i s jejich naháněči, najednou odbočíte do klidné uličky. Nic nenasvěčuje tomu, že pár kroků od vás pulzuje vykřičená čtvrť pod Montmartrem. Tady najdete jen staré domy, obložené květináči a obrostlé popínavými keři, zahrádky, dřevěné okenice, tepané mříže, pár koček, ticho a klid. Kulaté náměstíčko hned u vchodu do uličky koresponduje s konkávní strukturou domu na jeho konci a navozuje celkový řád. Další ze záhad Montmartru – jak to, že tak půvabné místo odolalo útokům agresivního a vulgárního světa na hlavní ulici?

Bývalé veřejné lázně Pigalle

Sídlí tady taky Ústav pro výzkum historie jazzu ve Francii

La Cité du Midi, Boulevard Clichy mezi číslem 48 a 50

Jak se tam dostat: Metro Pigalle nebo Blanche

Cité Véron

25.11.20102.4.2022hf1 komentář

Až budete stát na Boulevardu Clichy před Moulin Rouge, podívejte se doleva. Hned vedle známého kabaretu uvidíte tuto uzounkou uličku:

Je to jedna z mnoha malých uliček, které z Boulevardu Clichy vedou do hloubi bloků, a které jsou lemovány zajímavými domy se zahradami.

V tomto poměrně ošklivém domě, který leží až na konci uličky, bydlel spisovatel, hudebník a zpěvák Boris Vian a básník Jacques Prévert. Jejich byty měly společnou velkou terasu s výhledem za zadní část Moulin Rouge.

Jacques Prévert na terase svého bytu, v pozadí s Moulin Rouge

Jacques Prévert se sem nastěhoval s rodinou v roce 1956 a žil zde až do své smrti v roce 1977.

Spousta jeho básní byla zhudebněna a nazpívána známými francouzskými i jinými zpěváky. Možná nejznámější z nich je jeho báseň Les feuilles mortes, kterou nazpívala Edith Piaf (dokonce i v angličtině), Yves Montand, Juliette Gréco, Mireille Mathieu… ale překvapivě ve francouzštině taky Iggy Pop… a vůbec to není špatné!

Mrtvé listí
Oh! Tolik bych si přál aby sis vzpomněla

na šťastné dny kdy jsme byli přátelé

V té době život byl ještě krásný

a slunce pálilo víc než dnes

Mrtvé listí se shrabe na lopatu

Vidíš nic jsem nezapomněl

Mrtvé listí se shrabe na lopatu

vzpomínky a lítost též

a severní vítr je odnese sebou

studenou nocí zapomnění

Vidíš nezapomněl jsem nic

písničku co jsi mi zpívala

je to písnička která se nám podobá

Tys měla ráda mě a já měl rád tebe

A žili jsme společně

Tys měla ráda mě

a já tebe

Ale život rozděluje ty co se mají rádi

úplně lehce

nenadělá hluk

a moře smaže na písku

stopy rozdělených milenců

Mrtvé listí se shrabe na lopatu

vzpomínky a lítost též

Ale má tichá a věrná láska

se usmívá stále a děkuje životu

Tolik jsem tě miloval bylas půvabná

jak můžeš chtít abych na tebe zapomněl

V té době byl život mnohem krásnější

a slunce svítilo víc než dnes

Tys byla má nejvěrnější láska

Ale mohu dnes jen litovat

A tvou píseň cos mi zpívala

budu pořád slyšet

Je to píseň co se nám podobá

Tys měla ráda mě

a já tebe

Ale život neúprosně odděluje ty co se mají rádi

úplně lehce

nenadělá hluk

a moře smaže na písku

stopy rozloučených milenců.

Ze sbírky Slunce noci, překlad Jan Cimický

Na rozdíl od Préverta bydlel Boris Vian v Cité Véron jen 6 let, od roku 1953 do své smrti v roce 1959. Jeho vdova Ursula žila v jejich bytě až do ledna letošního roku, kdy zemřela ve věku 81 let. V bytě má sídlo i Nadace Borise Viana, která pečuje o jeho odkaz. Z mnoha Vianových písní je asi nejznámější Dezertér. V češtině ji ve svém výborném překladu s názvem „Pánové nahoře“ nazpíval Jaromír Nohavica.

Montmartre, Cité Véron

Jak se tam dostat: Metro Blanche

Dadaistická vila

23.11.20102.4.2022hf1 komentář

Co mají společného zakladatel dadaismu, básník Tristan Tzara, narozený v Rumunsku v roce 1896 jako Samuel Rosenstock, a architekt Adolf Loos, narozený v roce 1870 v Brně ?

Tento dům v Paříži:

Adolf Loos navrhl a postavil Tzarovi dům na Montmartru v Avenue Junot v roce 1926. Původně měl dům stavět Le Corbusier, ale jednání mezi ním a Tzarou nedopadlo dobře – Tzarovi se návrh progresivního architekta nelíbil.

Dům je postavený ve svahu, takže první dvě patra jsou mnohem menší. Byly v nich nájemní byty s přístupem ze zahradního patia. Tzara bydlel ve 3. a 4. patře, 5. patro nebylo nikdy dostavěno. Zajímavý popis domu i s plánky, fotografiemi a mapami najdete tady: http://www.urbipedia.org/index.php/:Casa_Tristan_Tzara

Tristan Tzara

Architekt Adolf Loos se narodil ještě v Rakousko-Uhersku a žil ve Vídni, proto je všude, včetně této pamětní desky, prezentován jako rakouský architekt. Přesto je ale Brňák a velká část jeho staveb byla postavená v Čechách a na Moravě, včetně známé Müllerovy vily v Praze, která je vzorem funkcionalistické architektury.

Hned vedle Tzarova domu si můžete všimnout jiného, trochu méně moderního domu, s kresbami dětských hlaviček pod střechou.

Dům si nechal postavit velmi známý francouzský malíř a kreslíř Francisque Poulbot (1879 – 1946), který se proslavil především svými kresbami malých dětí – do té míry, že malým chlapcům z Montmartru se začalo říkat „Poulbotové“.

Důkazem toho je i tabulka, která se zachovala v horní části Montmartru, na rohu Rue Norvins. Francouzský automobilový klub na ní upozorňuje motoristy, aby zpomalili a dali pozor na „malé poulboty“.

Montmartre, 15 Avenue Junot

Po stopách Amélie z Montmartru

16.11.20102.4.2022hfkomentářů 15

Vzpomínáte si ještě na kultovní film o okaté Amélii, která si svými bláznivými kousky získala srdce všech diváků? Film natočil francouzský režisér Jean-Pierre Jeunet v roce 2000 v hlavní roli s tehdy málo známou herečkou Audrey Tautou. Připomeneme si ho aspoň malý kousek:

Film je tak slavný, že na Montmartru vznikla turistika, která sleduje Améliin filmový život. Zkusíme se vydat taky po Améliiných stopách.

Kavárna, ve které Amélie ve filmu pracovala, opravdu existuje a můžete si v ní klidně dát kávu nebo dezert crème brûlée (na kterém, jak jsme viděli ve filmu, ráda lžičkou rozbíjela tenkou cukrovou krustu). Upřímně řečeno, z kavárny se stalo turistické poutní místo do té míry, že tam stačí jen nakouknout – a dát si kávu naproti v kavárně Lux, která je mnohem lepší.

Café des deux moulins, Montmartre, 15 Rue Lepic

I tento obchod žije dodnes ze své filmové slávy. Tady pan Colignon týral svého učně Luciena a Amélie se mu za to mstila. Ve stejném domě také bydlela.

Au marché de la Butte, Montmartre, 56 Rue des trois frères

Stanice metra Abbesses – tady jsme Amélii viděli několikrát čekat na metro…

Kolotoč dole pod Sacré Coeur také stojí pořád na stejném místě jako ve filmu. Telefonní automat, na který Amélie volala Ninovi, tady ale nenajdete, byl tu postavený jen pro film.

Po schodech nahoru k Sacré Coeur běžel Nino, když hledal Amélii – aby zjistil, že stojí dole

Stanice metra La Motte-Piquet Grenelle. Amélie tady běhala po schodech a strhávala plakátky s Ninovou výzvou KDE A KDY…

Když Amélie hledala pana Bretodeau, aby mu vrátila krabici s jeho dětskými hračkami, našla ho nakonec na trhu v Rue Mouffetard. I tady byla pro film postavená telefonní budka, kterou tu ve skutečnosti nenajdete.

Na zdymadle kanálu Saint-Martin Amélie házela do vody žabky. Ve skutečnosti by to nešlo, břeh je oddělený plůtkem a až k vodě se nedostanete.

Na Východním nádraží – Gare de l´Est – stála fotokabina, ve které Amélie odhalila tajemství muže, který odhazoval svoje roztrhané fotografie.

Hudbu k filmu složil a nahrál známý francouzský hudebník Yann Tiersen. Tady je video z jeho koncertu, kde hraje i písničky z filmu. Mimochodem, Yann Tiersen občas vystupuje i v Praze, naposledy tady byl letos 10. května a byl skvělý.

Hřbitov na Montmartru

2.11.20102.4.2022hfkomentářů 11

Dnes máme Dušičky a tak nejvhodnějším tématem bude zřejmě hřbitovní. Minulý týden jsem navštívila hřbitov na Montmartru a můžu potvrdit, že i tam lidé před Dušičkami pilně upravovali hroby, čistili, sázeli, zalévali a zdobili, stejně jako na našich hřbitovech. Na rozdíl od těch našich jsou ale pařížské hřbitovy honosnější – hrobky mnohdy připomínají menší domky a přes náhrobky leckdy není ani vidět. Atmosféra ale zůstává pořád stejná…

Tak zvaný Severní hřbitov byl otevřen 1. ledna 1825 na místě bývalých sádrovcových dolů na Montmartru a rozkládá se na 11 hektarech (je tedy třetí největší v Paříži po Père Lachaise a Montparnassu). Je na něm pohřbeno přes dvacet tisíc lidí a každý rok přibude dalších cca 500 hrobů.

Pohled z Rue Caulaincourt, která nad hřbitovem tvoří most, na hlavní vchod

Most, který byl vybudován v roce 1888 při prodloužení Rue Caulaincourt až na Place de Clichy, vede v krajní části hřbitova těsně nad hrobkami

Pohled na hřbitov z výšky

Kousek od vchodu má hrob Émile Zola a jeho rodina. Zola tady byl pohřbený po své smrti 29. září 1902 (zemřel ve spánku na otravu kysličníkem uhelnatým z nedokonale spalujícího topení), ale dnes tady neleží – jeho ostatky byly v červnu roku 1908 přeneseny do Panthéonu.

Výstavné hrobky, na kterých se nedočtete, kdo v nich leží…

Můj oblíbený filmový režisér François Truffaut zemřel mladý, v 52 letech. Co všechno ještě mohl dokázat…

Rusko-polský tanečník a choreograf Václav Fomič Nižinskij

Hudební skladatel Hector Berlioz

Zpěvačka Dalida, jejíž hrob je jedním z nejvýstavnějších a nejnavštěvovanějších

Hřbitov je plný polodivokých koček

POZNÁMKA Z KVĚTNA 2012:

Jak vyplývá z níže uvedené diskuze, můj čtenář Michal Ptáček mi dal k dispozici pro všechny ostatní fotografii hrobu Václava Brožíka a plánek, kde ho lze na hřbitově najít. Já jsem o něm při své návštěvě nevěděla a proto fotografií ráda zveřejňuji – plánek je bohužel ve formátu, který nejde na blogu zveřejnit, ale Michal uvádí, že ho můžete hledat ve 28. oddělení poblíž cesty Chemin Troyon.

Foto Michal Ptáček

Montmartre, 20 Avenue Rachel

Otevřeno denně 9 – 17 hod

Jak se tam dostat: Metro Blanche nebo Place de Clichy

Moulin de la Galette

30.9.20102.4.2022hfkomentářů 5

Z patnácti mlýnů, které ještě na začátku 19. století na Montmartru sloužily k mletí obilí, lisování vína a drcení různých materiálů, dnes zůstaly jen dva, mlýn Blute-fin a Radet, první z roku 1609, druhý z roku 1717. První z nich dostal název Moulin de la Galette po žitné placce (galette ve francouzštině znamená placka), kterou mlynář Debray, od roku 1809 majitel obou mlýnů, prodával společně se sklenicí mléka. V třicátých letech 19. století se rodina Debray ocitla téměř na mizině a proto hledala možnost záchrany. Rozhodli se přeměnit mlýn, tyčící se vysoko nad Montmartrem, na taneční sál, sklenici mléka nahradili vínem a okamžitě se dostavil úspěch. Název Moulin de la Galette se tehdy vžil pro celý areál obou mlýnů, tančírnu, zahradní restauraci a zahradu. Přestože v okolí rychle rostly další tančírny, ta jejich byla stále plná, i když v té době neměl Montmartre mnoho obyvatel a byl od Paříže ještě oddělen hradbami. Pařížané neváhali a za zábavou šplhali i do blátivého kopce. Poté, co byly kolem roku 1860 zbořeny hradby, postavena Rue Lepic a co bylo v důsledku Hausmannnovy přestavby bulvárů mnoho lidí vystěhováno z centra do okolí Montmartru, se tančírna stala jednou z nejvyhlášenějších v celém okolí. Na přelomu tisíciletí do ní chodili ti nejslavnější umělci a malovali zde nejznámější malíři té doby (Renoir, Degas, Van Gogh, Utrillo, Toulouse-Lautrec, Picasso…).

Sláva Moulin de la Galette začala pomalu uhasínat na začátku 20. století, poté se z něj stala music-hall a od roku 1966 jeho sál sloužil jako televizní studio stanice ORTF, s jejímž zánikem zanikl také. Dnes už sál neexistuje, pozemky jsou nepřístupné a mlýn je v soukromých rukou. Přestože je ve funkčním stavu, jeho křídla se netočí a ani není možné ho navštívit, můžete ho pouze zahlédnout ve svahu nad Rue Lepic.

Jeho jméno převzala restaurace, kterou najdete na místě jednoho z bývalých vstupů do Moulin de la Galette na rohu Rue Lepic a Rue Girardon. Těsně nad ní stojí bývalý mlýn Radet, který byl v roce 1915 zachráněn před demolicí a v roce 1978 kompletně zrekonstruován, včetně nových křídel, která ovšem nejsou funkční.

Mlýn Blute-fin – Moulin de la Galette