18. obvod – 7. stránka – Paříž pro pokročilé

Legenda o svatém Denisovi

17.2.2011hf1 komentář

Patron Paříže svatý Denis byl poslán do Paříže z Itálie v roce 250 s dalšími šesti společníky, aby evangelizovali Francii. Byl prvním francouzským biskupem (Francie se tehdy ještě nazývala Lutécie) a apoštolem Galů. Založil ve Francii několik kostelů a nakonec byl sťat při náboženském pronásledování. Zemřel jako mučedník společně se sv. Rustiquem a sv. Eleutherem pravděpodobně v roce 272. Podle pověsti k tomu došlo na Montmartru (odtud údajně název kopce – Mons martyrs – Kopec mučedníků) a sv. Denis prý po popravě vstal, sebral svoji hlavu a vydal se směrem na sever – přešel Montmartre (údajně v místech, kudy dnes vede rue des Martyrs (ulice Mučedníků), ušel dalších šest kilometrů, tam podal svoji hlavu římské ženě Catulle a padl k zemi. Na tomtéž místě ho pohřbili a na jeho počest tam postavili baziliku sv. Denise. Čtvrť Saint-Denis je dnes předměstím Paříže a v nádherné bazilice jsou dnes pohřbeni téměř všichni francouzští králové.

Sochu sv. Denise můžeme vidět v malém parčíku na severním svahu Montmartru.

No ano, drží hlavu v rukou

Montmartre, Square Suzanne Buisson

Jak se tam dostat: Metro Lamarck Caulaincourt

Villa Dancourt

13.2.2011hfNapsat komentář

Z hlučného a špinavého Boulevardu Rochechouart pod Montmartrem, plného levných obchodů s cetkami pro turisty, vede mříž…

… a za ní schodiště směrem vzhůru.

Když schody vyběhneme, narazíme na tuto zamčenou bránu:

Villa Dancour, soukromé vlastnictví.

Nezbývá, než se podívat jen přes mříž… a prohlédnout si vysoké betonové činžáky, které tady byly postavené v 30. letech minulého století v rámci urbanizace a zahušťování spodní části Montmartru.

Právě tady bydlela v 30. letech minulého století slavná americká tanečnice a zpěvačka Josephine Bakerová. V 60. letech se sem nastěhoval Charles Aznavour a další známí i méně známí umělci.

Jen na okraj, podle cenové mapy nemovitostí dosahovaly v lednu 2011 byty v této uličce průměrné ceny 8500 euro/m². No nekupte to!

Villa Dancourt na druhé straně ústí do Rue Dancourt, i tam však narazíme na mříž.

Minulost tady ovšem byla malebnější. Tyto činžáky nahradily na začátku minulého století takzvané Cité des bains, soubor malých uliček, ve kterých ještě žil duch starého Montmartru. Po tom tu už není ani památky…

… snad jen při odchodu můžeme za zdí dvora vedlejšího domu zahlédnout stín švadlenky, která tady pracuje za bílými okenicemi nebo na dvorku zalévá popínavé keře. Z celého malebného okolí zůstalo jen toto schodiště…

… a pohled do dvora vedlejšího domu.

Villa Dancourt

Montmartre, Boulevard de Rochechouard mezi čísly 104 a 106

Jak se tam dostat: Metro Anvers

Starý montmartreský vodojem

11.2.2011hfNapsat komentář

Zvláštní osmistěnný neorenesanční domeček, který stojí na vyvýšeném místě na Montmartru, byl prvním vodojemem v této části Paříže. Byl postavený v roce 1835, poté, co na Montmartru začaly docházet zásoby podzemní vody, a sloužil až do roku 1930.

Dnes bývají ve vodojemu organizovány malířské a sochařské výstavy. Má zde sídlo i tzv. La Commanderie du clos de Montmartre (Montmartreské vinařské velitelství), víceméně folklórní organizace, které se zabývá pěstováním vína na vinici na Montmartru a která každoročně organizuje slavné montmartreské vinobraní. La Commanderie je pro veřejnost otevřena každou neděli odpoledne.

Ve výklenku nad schodištěm je umístěna renesanční kašna a velká bronzová váza, z níž vytéká tenký pramínek vody

Ptáte se, kde vlastně byla všechny ta voda uskladněna? Správný dotaz, taky jsem nejdříve měla pochyby. Později jsem narazila na jednu starou pohlednici, na které bylo vidět, že domeček byl dříve dvakrát tak vysoký. Objem nádrže, která byla plněna hydraulickým čerpadlem z pramenů na severu Paříže, byl více než 260 000 metrů krychlových. Horní nádrž byla snesena v roce 1969 a zůstala jen elegantní spodní část.

Montmartre, Rue Norvins 9

http://www.commanderie-montmartre.com/

Jak se tam dostat: Metro Abbesses

Muž, který procházel zdí

5.2.2011hfkomentáře 2

„Na Montmartru v ulici Orchampt 75a bydlel ve třetím poschodí výborný chlapík jménem Dutilleul, který měl podivuhodnou schopnost procházet bez nejmenších potíží zdmi. „

Tak začíná povídka Muž, který procházel zdí, kterou napsal spisovatel Marcel Aymé v roce 1943. Povídka pokračuje tím, jak pan Dutilleul využíval své schopnosti k tomu, aby dohnal svého nesnesitelného šéfa do blázince. Poté začal díky své schopnosti vykrádat banky a klenotnictví a když se nechal schválně zatknout policií jen proto, že mu jeho kolegové nevěřili, že tím nejhledanějším bankovním lupičem je právě on, pohrával si s ředitelstvím věznice La Santé tím, že pravidelně unikal ze své cely a zase se do ní vracel. Při posledním útěku se do věznice už nevrátil, změnil vzhled a bydliště a žil klidně dál na Montmartru. Osudným se mu stalo, když se zamiloval do vdané ženy, za kterou docházel přes zeď, když její žárlivý manžel, který ji zamykal, nebyl doma. Při jednom návratu od své milenky jeho zázračná schopnost přestala fungovat a on zůstal uvězněný uprostřed zdi, kterou se snažil od milenky odejít.

Pokud jste se procházeli na Montmartru, určitě jste ho viděli. Ze zdi na konci Rue Norvins trčí jeho hlava, ruce a levá noha.

Z fotografie autora povídky Marcela Aymého je zřejmé, že sochaře, kterým je známý herec Jean Marais, při vytváření sochy inspiroval vzhled spisovatele.

Krasavec Jean Marais, který vytvořil sochu v roce 1989, byl nejen skvělým hercem, ale v druhé polovině svého života pracoval i jako malíř a sochař. Žil střídavě na Montmartru v Rue Norvins 22 a ve městečku Vallauris v Provence, kde je pohřben.

Zeď se sochou leží u malého náměstí, které bylo pojmenováno po spisovateli Marcelu Aymé, který na tomto náměstí dlouhé roky žil. Povídku napsal v roce 1943 a od té doby byla ve Francii několikrát zfilmována. V češtině si ji můžete přečíst v knize Rozvětvený paroháč v překladu Jarmily Fialové.

Podle povídky dělal v noci společnost ve zdi uvězněnému panu Dutilleulovi malíř Gen Paul, který mu hrál na kytaru. Přestože Gen Paul (který, mimochodem, opravdu bydlel hned za rohem) zemřel v roce 1975, ani dnes není pan Dutilleul sám. Noci tráví ve společnosti bezdomovce, který si u něho postavil stan.

Montmartre, Place Marcel Aymé

Metro Abbesses

24.1.2011hfkomentářů 5

Stanici metra Abbesses na lince 12, která je nejhlubší stanicí pařížského metra, najdete na stejnojmenném náměstí Place des Abbesses (které získalo svoje jméno podle abatyší kláštera benediktýnek, který stával v místech dnešního náměstí). Leží 36 metrů pod zemí a s povrchem ji spojují dvě točitá schodiště a výtah. Byla otevřená 31. října 1912 a zaujme především svým secesním vstupem, navrženým architektem Hectorem Guimardem. Tento vstup na Montmartru, který sem byl přenesen až v roce 1972 ze stanice Hôtel de Ville, je poslední originální svého typu (podobný originální secesní typ najdete ještě na Porte Dauphine), všechny ostatní v Paříži jsou jen novější kopie.

Stanice stojí na půvabném náměstíčku Place des Abbesses a projde jí téměř každý návštěvník Montmartru

Pokud na tuto stanici přijedete z centra, nebudete ničím překvapeni. Je sice po nedávné rekonstrukci krásně obložená keramickými dlaždicemi podle původního návrhu, ale pořád je to jen jedna ze starších stanic. Nahoru můžete vyjet výtahem, ale pokud máte aspoň trochu síly, vydejte se po schodech pěšky. Tam totiž čeká to nejzajímavější.

Schodiště vedoucí směrem nahoru je od své rekonstrukce v letech 2006-7 vyzdobeno malbami montmartreských výtvarníků z Asociace umělců „Paris-Montmartre“, které nahradily předchozí nevábné graffiti.

Takto vypadalo schodiště před posledními úpravami…

20101029_952 … a tak vypadá dnes.

Najdete tady namalované také scény z nejznámějších míst na Montmartru.

Už tam budem!

Žluté kytky znamenají konec schodiště!

Pokud půjdete pěšky i dolů, druhé schodiště je jiné. Místo maleb na něm najdete fotografie Montmartru, které vytvořil montmartreský fotograf Jacques Habbas. Pro toho, kdo odtud metrem odjíždí, to může být poslední pohled na tato půvabná místa.

Dolů to jde snáz, ale stejně je to hloubka. 36 metrů zkrátka není žádná legrace.

Montmartre, Place des Abbesses

Jak se tam dostat: Metro linka 12 Abbesses

Villa des Platanes – Platanová ulička

19.1.201119.2.2022hfNapsat komentář

Až budete na Montmartru kličkovat mezi sexshopy na Boulevardu Clichy, můžete poblíž Muzea erotiky narazit na palác s velkou kovanou bránou, přes kterou uvidíte halu s těmito sloupy.

Zatoulaná italská renesance? Skoro to tak vypadá. Palác je ovšem mnohem mladší, architekt Jacquot ho postavil až v roce 1895. Pokud by se vám podařilo dostat dovnitř (jde to těžko, průjezd chrání mříž a vrátná je nepříjemná, já jsem měla štěstí, že mě pustil jeden z nájemníků), projdete přes dvůr lemovaný nezbytnými květináči…

… a na konci znejistíte. Není to přece jen Florencie?

Nádherné schodiště se dvěma světlonoši a fasáda ve stylu neomanýrismu s lomenými oblouky štítů a se zdobenými sloupy kolem vstupních dveří jako by se tady, pod Montmartrem, ocitla úplnou náhodou. Při bližším pohledu zjistíte, že dům už má něco za sebou a začíná být trochu ošuntělý, ale přesto je pořád ještě impozantní.

Montmartre, 58 – 60 Boulevard de Clichy

Jak se tam dostat: Metro Blanche nebo Pigalle

Dům, kde bydlel Vincent

10.1.2011hfkomentáře 3

Vincent Van Gogh bydlel a maloval v Paříži na mnoha místech. O některých je to známo, o některých ne, ale jenom jedno z těchto míst nese pamětní desku. Je to dům, kde bydlel Vincentův bratr Théo, u kterého Vincent žil určitou dobu po svém prvním příjezdu do Paříže. Ten nenápadný dům stojí na Montmartru v Rue Lepic 54.

Vincent a Théo bydleli ve třetím patře tohoto domu. Bohužel jsem nikde nenašla informaci o tom, jestli je byt teď normálně obývaný nájemníky. Možná jsou to ta okna se zavřenými okenicemi?

„V tomto domě žil Vincent Van Gogh u svého bratra Théa od roku 1886 do roku 1888.“

V amsterdamském Rijkmuseu visí tyto dva Vincentovy obrazy z roku 1887, oba s názvem Okno Vincentova pokoje.

Obě plátna Vincent údajně namaloval z okna svého pokoje ve třetím patře domu. Tento všeobecně uváděný omyl, který figuruje i na popisce v Rijksmuseu, vyvrací ve svém článku znalec Van Goghova díla p. Bernard Vassor na stránkách Asociace Autour du Père Tanguy, která se zabývá odkazem umělců, kteří žili na Montmartru (www.autourduperetanguy.blogspirit.com).

Podle něj v tomto maličkém bytě vedla na ulici pouze okna obývacího pokoje a pokoje, který patřil Théovi, zatímco Vincentův pokoj, do kterého se chodilo přes ten Théův, měl okna do dvora. Vincent tedy nemaloval obrazy ze svého pokoje, ale pravděpodobně jeden z obývacího pokoje a druhý z Théova (na obrazech se skutečně mění úhel pohledu, když srovnáme postavení věží uprostřed obou obrazů). Jen pro zajímavost, p. Vassor vyvrací i další omyl, a totiž ten, že věže na obrazech jsou věže Notre-Dame. Srovnáním s mapou p. Vassor zjistil, že z tohoto úhlu Notre-Dame vidět není, a podle něj šlo o věže výstavního pavilonu z roku 1878 na Trocaderu, zbouraného v roce 1933.

Samozřejmě jsem okamžitě popadla mapu Paříže a vše si ověřila, je to pravda, z okna domu na Rue Lepic by katedrála Notre-Dame mohla být vidět jedině snad s periskopem. A ani ten by nám dnes nebyl nic platný, protože po zastavění nižší části Montmartru dnes výhled ze stejných oken vypadá takto:

Fotografie převzatá ze stránek www.autourduperetanguy.blogspirit.com

Montmartre, 54 Rue Lepic

Jak se tam dostat: Metro Abbesses nebo Blanche

La Cité des Fusains – Brslenové městečko

5.1.2011hfNapsat komentář

V blízkosti montmartreského hřbitova se skrývá mnoho slepých uliček a pasáží, ve kterých měli a dodnes mají ateliéry malíři a sochaři. Jedním z nejhezčích míst je i La Cité des Fusains, Brslenové městečko (název může být trochu zavádějící, le fusain ve francouzštině znamená kromě brslenu i uhel na kreslení, těžko říci, který ze dvou významů v tomto případě platí).

Z ulice uvidíte jen nízký domek s vínově červeným hrázděním a umně vyvedeným názvem Les Fusains.

Za dveřmi vede chodba do spleti nízkých pavilónů, zasazených do zeleně, které byly postaveny v roce 1898 z materiálu, pocházejícího ze zbourané světové výstavy v roce 1889. Malebnost podtrhuje ještě to, že všechny dřevěné prvky jsou natřeny bordó červenou, že jsou ovinuty divoce rostoucí zelení a že v uličkách jsou vystavena sochařská díla umělců, kteří zde žijí a pracují. Kdysi tady nějakou dobu měl ateliér August Renoir, André Derain, Pierre Bonnard i Henri Toulouse-Lautrec, později Max Ernst a Joan Miró, žil tady i básník Paul Eluard. Vesnička je památkově chráněná a je zakázáno na ní cokoliv měnit, ať už stavebně, barevně či výzdobou.

Vesnička vyplňuje téměř celý vnitroblok mezi Rue Tourlaque a Rue Steinlein. Bohužel místo není veřejně přístupné, dovnitř se dá dostat jen s velkým štěstím – nebo s některým z místních obyvatel. Částečně lze něco zahlédnout i z druhé strany z Rue Steinlein.

Další možností je pronajmout si tady apartmán při pobytu v Paříži. Byt pro 4 lidi pro krátkodobý pobyt najdete třeba tady: http://parisapart.nerim.net/appart.htm#

Montmartre, 22 Rue Tourlaque

Jak se tam dostat: Metro Blanche nebo Lamarck Caulaincourt

Je t´aime

1.1.2011hfNapsat komentář

Tuto francouzskou větu zná na světě snad každý. Do Nového roku 2011 vám přeji, abyste ji slýchali co nejčastěji – v jakémkoliv jazyce budete chtít – ale hlavně od těch, od kterých ji slyšet chcete – a abyste ji také často mohli říkat.

Současně vás pozvu na místo, kde ji najdete napsanou nesčíslněkrát a ve všech světových jazycích. Stačí dojet metrem na Montmartre, vystoupit na Place des Abbesses a vejít do malého parčíku přímo u metra. Už z dálky uvidíte na zdi domu připevněnou velkou tmavěmodrou desku s bílými nápisy. Na ní je v 311 jazycích napsáno „Miluji tě“.

Nápad na vytvoření zdi s milostným vyznáním v mnoha jazycích dostal hudebník Fréderic Baron, který shromáždil nápisy nejprve na papíře – od roku 1992 obcházel své cizojazyčné známé, později požádal o spolupráci další cizince i cizí velvyslanecví v Paříži. Nakonec se v roce 1997 obrátil na specialistku na kaligrafii Claire Kito, která nápisy převedla do konečné podoby. Červené plošky představují částice rozbitého srdce.

Zeď Je t´aime byla instalována v roce 2000. Skládá se z 612 emailových tabulek ve formátu 21 x 29,7 cm, celková plocha je 40m² (10×4 m). Další informace najdete na www.lesjetaime.com

Chvíli dá práci, než vyznání najdete i v češtině – ale je tam

Pohled na parčík

Každý rok v říjnu, v rámci vinobraní na Montmartru, se v parčíku koná zvláštní slavnost – ceremoniál Nepožádání o ruku – Les non-demandes en mariage.

V parčíku se setkají předem přihlášené dvojice, které si před starostou slíbí, že se nikdy nevezmou a zůstanou navždy snoubenci – a jako takoví jsou oficiálně zaregistrováni. Všem z nich potom montmartreská radnice nabídne u této zdi hostinu, skládající se z ústřic a bílého vína. V loňském roce navíc měly všechny přihlášené dvojice možnost nechat si na hlavě zdarma vytvořit podivuhodné vlasové kreace, nabízené jedním místním kadeřnictvím. Všichni „nenovomanželé“ se potom společně vyfotografují a poté následuje společný tanec přímo na náměstí des Abbesses.

Bláznivý ceremoniál byl zavedený v roce 2007 starostou 18. obvodu jako pocta zpěváku Georgesi Brassensovi, který svoji kariéru začínal na Montmartru v kabaretu zpěvačky Patachou. Jeho stejnojmenná píseň, tedy La non-demande en mariage – Nepožádání o ruku – je jednou z jeho nejslavnějších.

Záběry z loňské slavnosti, kde jedna z dvojic slavnostně slibuje starostovi 18. obvodu, že se nikdy navzájem nepožádá o ruku:

Georges Brassens a jeho píseň i s textem:

Georges Brassens, 1966
LA NON-DEMANDE EN MARIAGE

Ma mie, de grâce, ne mettons
Pas sous la gorge à Cupidon
Sa propre flèche,
Tant d’amoureux l’ont essayé
Qui, de leur bonheur, ont payé
Ce sacrilège…